Príspevky užívateľa

Mírně zavrtěla ocáskem. Tatínkova podpora jí přece jen dodávala trochu odvahy! Vždyť se nacházela někde na planině a i když měla velký strach, prostě tady...byla. A to asi stačilo. Jo, nejlepší by bylo, kdyby se nebála, prostě kdyby se celkově nenarodila s takovým blbým strachem. Kdyby se bála třeba jen pavouků, měla by to o hodně jednodušší. Oproti tomuto rozhodně. Bohužel hvězdy jí nepřály. Avšak vzhledem k tomu, že dneškem začala k hvězdám vzhlížet, tak takhle nepřemýšlela. Vlastně celkově její mysl ještě tolik nezestárla, aby dělala hluboké úvahy o strasích. „Já něvím. Aši špíš ne,“ na chvíli po svých slovech zastavila a hrábla tlapkou do měkké země. Jo, tady byla země fakt měkká. Úplně něco jiného, než v noře. Kámen byl tvrdý. Hlína měkká. Dobře. Hm, bude po těchto jejích slovech zklamaný? Možná čekal odvážné a zvědavé dítě. Světluška byla úplný opak. Co když na ni nakonec nebudo urodiče pyšní? Bude jim jen pro přítěž? Vždyť oni byli ti, kterým nejvíce věřila a na které nejvíc spoléhala! Jejich ztrátu by asi nepřežila... Asi určitě teda. Pak jí ukázal sněženku. Malá, bílá květinka. Líbila se jí. Rozhodla se k ní vydat blíže. Udělala krok, dva, no pak se otočila zpět na tatínka. Sama tam jít nechtěla. „Znáš i jiné kytičky?“ zeptala se, když zmínil, že sněženku znal. Avšak, když znal sněženku, musel znát kytek víc, ne?

No jo, vždyť vlci měli i čumák! Takže ta neznámá vlčice Světlušku rozhodně zachytila a už se otáčela jejím směrem. Těžko říci, zda za pachem nebo za šustěním v křoví. Sakra! Otřeseně vydechla. Chvíli čekala, jestli ta vlčice neodejde a nenechá ji být, no bohužel se k odchodu moc neměla. Na co čekala? Až vyleze? Nebo se jí přesně na tomto stanovišti natolik líbilo, že se tu usadila? Kdyby tak odešla...aspoň by mohla v klidu projít a jít domu...Takhle mohla kulový. Maximálně se nějakproplížit obloukem...Ne, vždyť by ji určitě pronásledovala. Nebo by ji nadále otravovala. „Běž plyč,“ kníkla co nejhlasitěji uměla. Takže moc ne, avšak co už. Zkusila to tímto způsobem. Třeba ji poslechne a vážně odejde...Anebo ji bude dál ujišťovat, že nekousala. No ne, že by to Světluška jakkoli chápala. Spíš v tom cítila menší hrozbu. Už slyšet slovo kousat na ni působilo děsivě, byť se tam nacházelo to ne.

Právě pomalu vykračovala místním hvozdem, vůbec ne daleko od nory. Snažila se svůj strach překonat co nejvíc to šlo, jenže nevěděla jak. A taky to tak pak vypadalo, že jo. Když jeden nevěděl, dělalo to pak velkou neplechu. Rozhodla se vrátit se zpět domu, když v tom si tam lehla nějaká vlčice. Co nejrychleji mohla zalezla do nejbližšího křoví, kde se schovala, i když si jí vlčka už možná všimla. No i tak se tam schovávala a čekala, až neznámá odejde, jen očkami pokukovala ven, logicky aby viděla, jak odcházela. No a co, že nejspíš pocházela též ze smečky. Pořád pro Světlušku znamenala neznámo a neznámo ona neměla vůbec ráda. Snažila se i dýchat pomaleji a tiššeji, no to jí moc nevycházelo. Ne, určitě si jí nevšimla!

Vzhlédla k obloze, kde zrovna svítilo slunce, avšak ona si tam i tak představovala tisíce malých světýlek na tmavé, noční obloze. „To je žajímavé,“ vyřkla, celkem i zvědavě. Bude věřit na předky v podobě hvězd a na jejich velkou sílu! „Buďu mluvit š hvěždami,“ přikývla. Znamenalo to však, že se bude ve dne vždy bát a v noci bude silná? Třeba jí dají předci sílu, i když nebudou viděni. To by si moc přála, nebát se. Jenže svůj strach tak neovládala! No pak se rozešli dál a i když měla u sebe svého tatínka, strach ji pronásledoval jako nějaký přízrak. Nejistý krok, mírně sklopené uši a mírně naježený kožíšek na krku toho byl důkazem. „My někam...j-jděme?“ zeptala se posléze. Trochu to působilo, jako by ji někam vedl. No Světluška byla ještě příliš mladá na to, aby toho pochopila více.

Bailey x Silmä



Huntley x Silmä



Sol x Rivera



Arrakis x Fäoline



Voltaire x Sasha



Sol x Ar'kadien



Dante x Asphodelle



Bailey x Silmä

S odpočinkem maminka souhlasila. Skvěle! Potřebovala ten odpočinek jako sůl. Hlavně by to chtělo prvně uklidnit své neposlušné tlapky. Byla tu se svým jedním z rodičů, s velkou, silnou vlčicí! Bude to dobrý! Bude, že? Pousmála se a vylezla si za ní. Přitiskla se k ní. Trochu jí to pomohlo uklidnit rozbouřenou mysl i srdce. A hlavně pocítila úlevu, že konečně odpočívala, nenamáhala své tělíčko. Aspoň na chvíli... Anjel si dále mluvila spíše pro sebe, avšak to malá vlčice nechápala, tudiž usoudila, že mluvila na ni. „Kďo je Lozmalýna?“ zeptala se jí, mírně zděšeně. Jiný vlk? Ne, nechtěla tu jiné vlky, které neznala! Ovšem na druhou stranu, pokud tomu vlkovi důvěřovala a kamarádila se s ním maminka, určitě vše bude v pohodě. Její rodiče by nikdy své děti nevystavovali nebezpečným vlkům! Věřila jim víc, než komukoli jinému, měla v nich plnou oporu, takže by si o nich nikdy nepomyslela cokoli zlého.

A-ha! Teď jí řekl něco moc moc dobrého. „Buďu díky hvěžďám v bezpečí? I ťady?“ zeptala se ho. Pokud ano, vlastně by sem mohla chodit, v noci, při svitu mnoha hvězd. Přitom by věřila, že jí hvězdy výdy ochrání. Stejně jako její rodiče. Ovšem, pomůže to? Nešlo jen o planou naději, kterých na světě existovalo tolik, avšak o čemž nemělka Světluška ani zatím ponětí? A hlavně, dokáže věřit v sílu a moc hvězd? Přízrační na ně věřili, hledali v nich odpovědi a důvěřovali jim. Měla by být schopná to dokázat též! „Láda s ťebou buďu kukat na hvěždičky, tati,“ poprvé za procházku se i trochu rozzářila. Třeba jí tyto pozorování pomůžou načít a posílit její víru. Avšak, když jí řekl, že se tu trochu projdou, to rozzáření jí hned přešlo. Avšak, nechtěla odmítnout. Nehodlala odmítnout svému tátovi, hlavně, když se teď mohla více dozvědět o těch...hvězdách! A tak za ním šla, byť se na něj skoro lepila a nožky měla dosti nemotorné, jak se jí třásly.

„Ně, ně, ně!“ začala vřískat jak o život. Chtěla pryč z tohoto sevření! Kopala, mrskala, co jí síly stačily. A i když střílela spíše naslepo, postupem času se jí povedlo vysvobodit se z tohoto sevření. Anebo z ní slezl sám? Nevěděla. Byla strachy bez sebe. Bratrem, který ji děsil tím, že ji sežere a taky tímto místem, smrdutým a zároveň pro tak malá vlčata nebezpečným. A to uznejme, si ještě neuvědomovala, jak moc nebezpečné to tu mohlo být. Takže ano, ani nemusela odpovídat na jeho dráždivou otázku. Bála se a on to rozhodně věděl. No místo toho, aby se zvedla, se na úzké stezce stočila do klubíčka a začala fňukat. Nechtěla tu být. Ráda by šla domu, za rodiči, do bezpečí...Jenže, to sama nedokáže. Pokud to neudělá Štístko, anebo nepotkají nikoho jiného, nedojde tam. Aspoň ne teď.

No jo no, měla dost odlišný názor na toto místo, než Štístko. Teda, to asi na každé. Jejím bratrům vše přišlo tak fascinující, prostě rádi vše zkoumali! A Světluška? Ta se všemu spíše vyhýbala. Neměla ten zápal jako oni. No za to mohl ten strach. Dostane někdy jméno? Kdo ví. „Ne-ní,“ promluvila na něj potichu a sklopila hlavu, i když pořád méně nápadně kmitala pohledem ze strany na stranu. Proč nemohli jít pryč? Ona by sama nešla pryč. Potřebovala mít někoho u sebe. Sakra! Žpapá?“ zhrozila se a ucouvla. Ne, ne, ne. Děsil ji! Chtěla pryč! No dál nijak zareagovat nestihla, protože po ní bratřík skočil a svalil ji k zemi. Aspoň, že ne do té vody, haha. No jako reakci na to vyjekla a začala máchat tlapkami, kterými šťouchala do tělíčka Štístka. „Uuííí, puzť!“ pískla hlasitě. On ji fakt chtěl sežrat, ne?? Dál sebou mrskala jako kapřík, aby se vysvobodila. No bratr měl spíše větší sílu.

Les na úpatí. Zatím nejvzdálenější místo, kam se Světluška dostala. Taky aby ne, když se zatím celý svůj krátký život držela v okolí nory. Její strach jí nedovoloval dělat nějaké experimenty, nebo si užívat radosti jako ostatní vlčata, třeba jako její bratři. No byla jinak dosti splachovací. Stejně jako když jí Štístko donutil jít na procházku do močálů a ona šla, tak šla na procházku i s její maminkou Anjel. No ona to asi nevěděla, avšak les vybrala velice dobře. Mezi tlustými stromy a hustými keříky měla strach menší. Toď zvláštní, že? Jiné vlče by v nich čekalo predátory. Světluška díky nim cítila bezpečí. Ach, jen kdyby se trochu silněji zašustilo. Asi by měla taky menší bobky. No pravděpodobně menší, než byl celý její strach. No existovalo něco horšího, než její strach? To zjistí až postupem života. Teď na to měla ještě čas. Ani nad tím nepřemýšlela, že by mohlo být něco horšího. „Odpo-činěme ši?“ zeptala se maminky. Na takovou túru ještě neměla tolik energie! I když se nacházely v lese, mírně se třásla a to ne zimou. Holt trávily čas daleko od nory...

Co na ni působilo hůř? Ti vlci kolem, nebo to prostředí plné neznámých věcí a pachů? Těžko říci. Možná se váha nijak nekývala a stála rovně. Hlavně v tomto jejím věku si malá vlčka nemohla ani uvědomovat, čeho se vlastně bála víc. Všechny tyto strany se jí míchaly dohromady. ta svatba musela být hezká událost, ovšem zatím to nijak nevnímala. Možná, až obřad započne, dokáže okolí vnímat méně. Teď to všechno vnímala hodně, až do morku kostí. Uslyšela jemný hlásek její maminky a její olíznutí jí mezi ušima. „Bo-jím še,“ kníkla vystrašeně. Vlče řeklo většinou vše na plnou tlamičku. Takže přiznat se, že se bála, to nebylo nic složitého. Bývalo pro rodiče horší, když se vlče fakt bálo, nebo přeplývalo drzostí a energií? To se nikdo nikdy nedozví, dokud sám nezažije mateřství. No třeba Světluška to štěstí mít někdy bude. Snad nebyla agorafobie dědičná, haha.

Njn, strach býval nepřítel. Omezoval, kazil, nenchával nic náhodě. Bohužel Světluška ještě nevyrostla natolik, aby s ním dokázala jakkoli bojovat. Jasně, že se jí nelíbilo, že ji táta tahal na takovou holou pláň pokrytou mlhou. Ona si totiž uvědomila, že i když ty stromy končily až někde ve výšinách, poskytovaly jí určitý pocit bezpečí. Její strach nebyl založen na tom, že za každým rohem číhala příšera, no spíš na takovém, že otevřeným prostorům říkala velké NE. Takže čím víc se někde nacházelo stromů nebo keřů, tím lépe se cítila. Avšak i tak by se často radši už schovala zpět do nory... „Ně,“ zavrtěla hlavou. Konec konců, kdyby odešel, nemuselo by to skončit vůbec dobře. Ovšem to by neudělal, ne? Ne, to rodiče nedělali, takhle utíkat svým dětem! Udělala krůček jeden dva,..., na mírně rozstřesených tlapách. Kmitala očima ze strany na stranu. Tolik vzduchoprázdna... „Ploč tu nejšou stlomy?“ zeptala se táty tichým hlasem, jako kdyby hlasitá mluva její strach zesilovala. To bude dobrý, že? Že? S rodiči se jí nic stát nemohlo. Nemohlo.

No dobře, nakonec vyrazila na procházku se svým bratrem Štístkem. Copak by ho dokázala odmítnout? Samozřejmě, že ne. Na to měla moc splachovací povahu. No původně si myslela, že půjdou jen někam kolem nory, nebo zstanou aspoň v tom lese, mezi stromy, avšak bratr ji vedl někam...jinam? Fakt, že jo! Na tomto místě se nenacházely žádné stromy, žádná ochrana. Jen dost divné kalůže páchnoucí vody. Ew. No nelíbilo se jí tady a to vůbec. A to nejen kvůli jejímu strachu, ovšem i z atmošky tohoto místa. Její strach to logicky zhoršovalo. Pořád se otáčela ze strany do strany, zatímco šla těsně za svým bratrem. jak chtěla před svým sourozencem ukázat, že se nebála, jenže ona se bála a neuměla to jakkoli zamaskovat. „Já ci plyč,“ kníkla vystrašeně. Poslechne ji? Těžko říci. No pravda zněla, že pod vírem strachu ani pomalu nevnímala jeho otázku. A stejně by mu asi nedokázala odpovědět.

Tatínek se rozhodl vzít ji na menší procházku. Jo, procházka, pro mnoho vlčat to nejskvelejší, co mohlo být. Každé vlče rádo objevovalo svět kolem sebe, nahánělo ptáčky anebo okusovalo klacíky. Prahlo prostě po tom vědět víc a víc. Proč byla Světluška tak jiná? Proč ona se všeho tak bála? Stačilo menší vísknutí větru a ona se už stáčela schovat se do prvního úkrytu! A vzhledem k tomu, jak malá ještě byla, tak proti tomu bojovat nedokázala. Nevěděla, co se jí dělo. Vlastně si to možná ani pořádně neuvědomovala. Avšak, když viděla své odvážné malé bratry, muselo jí asi dojít, že s ní neprobíhalo vše tak, jak mělo. Jen nikdo asi nevěděl, co. No, velký špatný. Když šli hvozdem, ještě to šlo. No i tak se jí z množství těch pachů motala hlava a na hnědého vlka se skoro lepila. Kdyby ji někdo chtěl k němu přilepit lepidlem, asi by svolila. Aspoň by už nebyla nikdy sama! Bohužel by zůstal s ní navždy uvězněn někde v úkrytu. A to nevypadala jako vysněná představa rodiče, hehe. Až když se dostali k nějaké planině, Světluška vykulila vystrašeně oči. Mlha, žádný úkryt. Jen holá pláň bez ničeho. Zavrtěla hlavou a splašeně ucouvla, až vrazila zadkem do jednoho z posledních stromů hvozdu. Tak tam určitě nepůjde! Co když na ně něco skočí z té mlhy? Co když budou jakkoli v ohrožení? Vždyť by se neměli kam schovat! Ach ano, přece neměla strach jen o sebe, ale i o své blízké!

Poprvé vyšla ven, když se vydala celá rodinka na svatbu dvou vlků ze smečky. Furt se lepila pod packy tatínka nebo maminky, protože usoudila, ze tu... nechtěla být. Všechno v tom okolí bylo tak velké, všude se neslo plno pachů, které neznala a na svatbě už stáli shromáždění vlci, které vůbec neznala. Každým krokem od její bezpečné zóny, nory, kde se i narodila, v ní vzrůstala větší a větší úzkost. Kdyby zde neměla svou rodinu, nejspíš by někam zalezla a asi tam zůstala do konce svého života, těžko říci. A i tak, když dorazili k půlnoční studánce, tak se malá vlčka nalepila ke svým rodičům co nejvíc to šlo a začala potichu kňučet. Neznámé místo, vlci i situace. Jak si to měla vzít? Jak neměla panikařit?! Chtěla domu! Lehnout si do vyhřátého pelíšku a spinkat! Zaspat tuto paniku. Anebo aspoň ležet a hrát si se svými sourozenci na bezpečném místě. Žádné jiné bezpečné místo, než noru, neměla. Aspoň zatím.