[AZARYN] - Inaugurácia vĺčat a omegy

Přikývl jsem na její slova, lehce, pomalu, tohle nebyla přímo věc že ‘nezmiňuj se o něčem co může ne jednoho člena zabít’ Měl jsem námitky, měl jsem slova, ale kde stojím pozičně? Mezi světem a propastí. Udělej jeden špatný krok a budeš strčen to zhouby zemské. Měl jsem zde právo něco říct? Ne. Ale měl jsem v plánu se jednou zmínit, nyní tedy to necháme jen mezi námi.
Když mladá vlčka přede mě předložila další byliny ah. Do smíchu mi bylo! Tak moc jsem chtěl nechat ten ostrý nevyrovnaný smích ven. Ale polknul jsem a zhluboka se nadechl, nenechal na tváři znát emoce. Jde se dál, vše tohle lez do prdélkování jen, abych měl smečku, jídlo u čumáku a šplhal výš. Jak jsem se těšil až budu tam nahoře a jediný kdo mi bude moct něco říct bude jen Zathrian, ale.. zvládne mi v té budoucnosti něco říct? Ne když přidáme do hry čajíček, dva cukry a zamícháme do krevního oběhu.
Prohlédl jsem si opět byliny s pohledem neutrálním, ale byla tam menší jemnost, stejná jemnost jako ve vybraných bylinách.
,,Tymián.”
Proťal jsem ticho a jako předtím i nyní jsem posunul bylinu blíž k Val, oddělil ji od zbytku, aby jsme se oba nezapletli v tom, jaká rostlina byla či nebyla.
,,Nebo-li thymus vulgaris, nízký, stálezelený polokeř. dřevnaté stonky, drobné šedozelené listy s bílými až fialovými květy. Sbírá se těsně před rozkvetením mezi červnem a červencem. Tahle bylina je silně antibakteriální a je antivirová, její využití je spíše vnitřní, vnější je jen na menší poranění, hnis, záněty. Vnitřní využití je tedy rozsáhlejší. Pomáhá dýchacím cestám, kašel, dezinfekce sliznice. Břichu vypomáhá s nadýmáním, ničí škodlivé bakterie usnadňuje trávení, zároveň pomáhá se zánět měchýře.”
Domluvil jsem a sáhl na další rostlinu, kterou jsem zase posunul k Val.
,,Rozmarýn známý jako Rosmarinus. Vzhledem je taky stálezelený keř, ale narozdíl od Tymiánu, tenhle má jehlicovité listy. Sběr je nejlepší mezi červnem až srpnem, těsně před květem a sbírají se jen mladé ohebné lístky a větvičky.Tahle rostlina taky není moc ne vnější využití. Vnitřní je rozsáhlé od problémů s trávením, pomáhá krevnímu oběhu i dýchacím cestám, Zároveň ale pomáhá psychice, pomáhá se soustředit, je proti stresu, nervozitě a je dobrý na spaní. Není doporučen vlčicím a nesmí se to s ním přehánět.”
A pokračoval jsem dál.
,,Šalvěj. Salvia Officinalis. Další polokeř s stříbrošedými, plstnatými listy. Sběr je kolem května a června, ale může se sbírat až do července. Je výtečný pomocník na bolestech v krku, záněty dutiny, trávení. Pomáhá i na nadměrné pocení. Nesmí se užívat ve vysokých dávkách a nesmí být podaná březí vlčici.”
Posunul jsem další rostlinu.
,,Kopřiva, Urtica dioica. Vytrvalá bylina, listy jsou řapíkaté a je celá pokrytá žhavými chloupky. Tahle bylina má dlouhý sběr od jara až po podzim, ideální je však jaro pro mladé výhonky. Je dobrá na detoxikaci, pomáhá krvi, oběhu a imunitě, podporuje ledviny a trávení. Je i dobrá na alergie, zmirňuje rýmu. Může se výjimečně podávat březím vlčicím a nesmí se užívat dlouhodobě, snižuje srážlivost krve.”
A jelo se dál.
,,Heřmánek známý jako Matricaria chamomilla. Jednoletá bylina, má jemné zpeřené listy a má typické bílé lupínky kolem žlutého středu., sběr je kolem května až září.Vnější využití je pro kůži na vyrážky, popáleniny a špatně se hojící rány. Vnitřní využití je opět na trávení, dýchací problémy, zklidňuje při stresu, nervozite podporuje dobrou náladu. Pomáhá však i vlčicím při krvácení”
A nyní byla na řadě poslední rostlina, kterou jako i ty předešlé, jsem pomalu posunul blíž k Val.
,,Šťovík. Rumex acetosa. Přízemní rostlina, nese drobné červeno zelené listy, má nakyslou chuť.Sběr je od jara až do léta. Pomáhá na trávení, čistí krev, ale hlavně je bohatý na vitamíny a minerály. Dobrý na anémii, jelikož je bohatý na železo.”
Domluvil jsem a zhluboka se nadechl, začínal jsem mít sucho v krku z tohodle mluvení, párkrát jsme potichu zamlaskal a jazykem si uvnitř pusy olízl horní patro, abych podpořil tvorbu slin, lepší než nic v tuto chvíli.

Když plamen ještě před tím promluvil, naznačil, že jsem jen pouhý tulák, nijak jsem mu již neodpověděl, tohle byla věc, která se držela mezi mnou, Valencii, Zathem a Popelem, ti tři byli jediní, kteří viděli můj stav, kteří věděli, že moje 'vypaření' nebylo jen tak a nebylo úmyslné. Dnešní zkouška byla sice, abych byl povýšen, já to však viděl i pro sebe, že jsem zpátky nejen psychicky, ale fyzicky.
Když Valencia mlčela, byl jsem v klidu, znal jsem svůj obor, tušil jsem, že i pro ni je vtipné zde sedět, zkoušet zkušenějšího vlka. Když promluvila, pevně jsem seděl, narovnaný a lehce přikývl k poděkování. Po té přede mě dala další tři rostliny, očima jsem je prohlédl a po té koukl na Valencii s menším úšklebkem, značíc, že chce asi dlouhý monolog po mně. Odkašlal jsem si a tlapkou k ní přisunul první rostlinu.
,,Jitrocel, nejvíce v lékařství užíváme Jitrocel kopinatý neboli Plantago lanceolata, pozná se růžicí dlouhých, úzkých listů s proužky, které se zakončují válcovitým klasem, drobných světle hnědých až bílých květů. Sběr je nejlepší od května do srpna, neboli před rozkvétání, při nejhorší při fázi kvetení, sbírají se jen listy a nikdy nesmí projít varem, avšak sušený jitrocel se může využít do teplé vody. Vnější užití je na rány a kožní problémy, vnitřní využití je rozsáhlejší, pomáhá na dýchací cesty, kašel astma, pomáhá vykašlávat. Pomáhá na trávení, záněty ledvin, čištění krve."
Domluvil jsem a zhluboka se nadechl. Posunul jsem další rostlinku blíž k Val, chvíli jsem mlčel, zhluboka dýchal, připravoval se na další monolog a zároveň dával Val čas zpracovat informace, nemohl jsem tušit, zda říkám něco, co sama vlčice nevěděla, tak ať má čas to zpracovat, než budu pokračovat v dalším návalu informací.
,,Levandule lékařská, neboli Lavandula angustifolia. Polokeř známý svojí fialovou barvou, její listy jsou úzké, stříbřitě zelené."
údajně známá i svojí vůní, ale to jsem nemohl vědět..
,,Sběr je kolem června a srpna, kdy je rostlina v plném květu. Nejlépe ji sbírat při slunném dopoledne, kdy není úplně rozvinutá. Vnější užití je hlavně na psychické problémy, avšak pomáhá i na trávení. Vnitřní užití je na kožní potíže, bolesti nebo se její výpary i inhalují. Pomáhá na spánek, stres, deprese."
Kratší monolog, ale mnoho informací, rostliny naštěstí byli v tomhle podobné, hlavně v tom vnějším využití, bylo to o dost jednoduší, až tedy na Kostival, který jel mimo ostatní rostliny. Posunul jsem kostival, poslední rostlinu, blíž k Val a chvíli Kostival zkoumal očima než začal mluvit.
,,Kostival lékařský. Téže pod názvem Symphytum officinale. Jedovatá rostlina. Vysoká rostlina, drsně chlupatá se zvonkovitými květy fialové, modré, růžové i bílé barvy. Sbírá se hlavně na podzim nebo hodně brzo na jaro, to se sbírají kořeny, listy až na vegetaci, neboli v létě avšak jsou slabší účinky než v tom kořeni. Nesmí projít varem, nesmí na vnitřní využití, avšak se může žvýkat JEN mladé listy. Je zde tedy jen vnější využití. Pomáhá na regeneraci kůže, popáleniny, vředy otlaky. pomáhá regeneraci svalů po úrazech jako jsou zlomeniny, vyvrtnutí či pohmožděniny. Pomáhá i při zánětech žil. Využívá se hlavně na masti či obklady z kaše. Nikdy. Se nesmí užít na čerstvou ránu má totiž látky, které ničí játra a podporují ničení buněk, pomalu, ale jistě zabíjí toho jež se rozhodne ho použít"
Něco se mi v očích zablesklo, jako nějaká vzpomínka. Pohlédl jsem do očí Valencie.
,,Kostival může být vysoce toxický pro plazy i při vnějším využití."
Oči mi lehce sjeli směrem, kde byli vlčata, kříženci s dračí krví, nevím zda by jim kostival naopak nemohl udělat hůř, chtěl jsem, aby o tom věděla i Valencia, tahle poslední věta nebyla úplně ke zkoušce, byla to informace pro Val.

Snažil se příliš nezírat na Plamena, tak moc ho uvnitř štvalo, že pořád rýpal do jeho bratra, i když nešlyšel pořádně jeho slova. Ale viděl to jasně když se na ně díval. V tuhle chvíli by to byla jediná věc, do které by zasáhl, ale to naštěstí zasáhl někdo jiný a on se už nemusel připravovat na to, že se zvedne a půjde si to tam s nimi vyřešit. No pohled Rorýse se moc nezměnil a to byla věc která ho nadále tížila. Chtěl se ho zeptat zda je v pohodě, ale teď ne... vyčkej až bude čas, Kafko.
Jeho pozornost se otočila až k Alfovi, který vysvětlil všem že Rorýs má druhou šanci, což Kafku na jednu stranu lehce uklidnilo. Chtěl aby Rorýs byl tady, u rodiny, ve smečce, ale nemohl mu teď nijak pomoct... Byl to jeho boj a Kafka musel uklidnit sám sebe, že v těchto chvílích jen může přát vnitřně hodně štěstí svému mladšímu bráškovi.
Nechtěl se s ostatními hádat, proto jen poslouchal všechny slova a přemýšlel lehce nad tím vnitřně. Bylo mu jedno co ta nová zkouška obnášela a proč s ní ostatní (skvrnitý vlk ehm) měli problém. Věnoval Plamenovi poslední chladný pohled než se zvedl a přesunul se blíž k ohni aby se mohl připravit na další krok zkoušky. Naposledy se ale kouknul na Eraliu a pak na její nohu. "vše v pohodě? nekousnul jsem tě moc?" zašeptal klidným hlasem, jen stěží potlačovaný obavami. Možná by se ji pak i na kolenou omlouval a dal by ji vše jen aby u ní neměl černý puntík.
Když Rorýs zaujmul první pořadí, otočil hlavu na něho a díval se pořádně co se děje. Nevěděl zda je oheň nespálí, ale když viděl, že Rorýs vyvázl jen s trochou ohořenou srstí a peřím a žádný velký fire to nebyl, pak věřil tomu že on, ani Era nezmizí z toho světa v popel.
Chvíli se díval, skoro hrdě, na svého bratra jak skládá přísahu a zbytek věcí. Zabolel ho pohled na to jak si ublížil aby získal svou krev, ale tohle bohužel muselo být. I jeho to čekalo.
A pak přišla řada na něho. Pevně si oddechl, přistoupil k ohni a chvíli se díval na vysoký plamen, který měl spálit vše za ním. Byl jen krok od toho už nebýt vlčetem a být právoplatným členem smečky. Lehce zavrtěl hlavou a zapomněl na své obavy, které ho držely zpět. Odvážně se opřel v nohách a odrazil se aby proletěl přes oheň. Na malinkou chvíli mu bylo horko, jako kdyby ležel na rozpáleném letním slunci ale jakmile jeho tlapky dopadly zpět na studený sníh, už se necítil tak špatně. Otřásl se jen aby uhasil kousky ohně, které mu zapálily konečky chlupů na hrudi a ocas si přitáhl hned k sobě aby ještě on nechytl celý.
Pomalým krokem se pak vydal k Alfovi a pohlédl na misku která na něho už čekala.
Výdech a nádech.
Zvedl pohled zpět k těm modrým očím a soustředil se na svá slova, která neměl možnost si připravit. Takže uvidíme jak Kafkovi improvizace "sluší". "Slibuji, že budu věrným členem smečky, do které jsem se narodil. Budu chránit svou čest a čest smečky. Hrdě nosit jméno Azarýnské smečky. Budu se snažit dělat svou práci a nebýt přítěží, kterou nepotřebujeme." řekl a další dny se mu nebude chtít nic dělat.
Se znamením, sebemenším kývnutím alfy, se podíval zpět na svou misku a polkl. Nechtěl zažít další bolest ale nic jiného mu nezbývalo. Dal si příklad se svého brášky a drápem si udělal ránu aby pár kapek jeho krve dopadlo do misky.
A s chutí do toho!
Sehnul se aby vypil celý obsah misky, no netvářil se že by mu to nějak extra chutnalo, ale slib byl slib a vypil to všechno až do dna. I ta samotná voda byla lepší než toto!
Poté jen zacouval dozadu aby nepřekážel a sedl si na zadek aby sledoval svou sestřičku.

Jeho námitky vůči Rorýsově dodatečnému skládání zkoušky byly vyslyšeny hlavou smečky. Nasměřoval k němu uši ve víře že to kápo nějak vyřeší. Tři orlí pera byly výzva, to přikyvoval. Jenže stanovisko změněno nebylo, na což Plamen rezignovaně stáhl uši zase dozadu. Takže z něho má být diplomat? Umět se ubránit je teď dobrovolné? To k čemu mu bude pokud ho roztrhá nějaká kočka nebo Nimlóg, protože zamrzne? Já ho naučim. Ohnivý na Rorýse vrhl chladný pohled, své myšlenky si už ale radši nechal pro sebe. Tohle nebyl jeho ceremoniál. Jeden by si pomyslel, že to bude větší zábava, ale teď cítil spíše pohoršení. S jednou otázkou se ale přecijen z davu ozvat musel - určitě totiž nebyl jediný, kterého napadla. "Takže do tý doby má Rorýs jaké postavení?" Chtěl se rovnou tázat jestli bude omegou, protože mu to dávalo největší smysl, ale nechtěl působit, že se snaží za Zathriana dělat rozhodnutí. Stále k alfovi choval respekt.
Odradil bratra a dál si vedl svůj třídní boj. A třídním nepřítelem se stal jistý hnědý léčitel. Možná za mladíkovo chování vůči dvojčeti mohla i jistá žárlivost? Achilles svou zmínkou dráždil hada bosou nohou a Plamen rozhodně nehodlal mlčet. Vycenil zuby a procedil: "Jásně, takže pan léčitel je zodpovědný teď, hm? Nepozná člena od tuláka, vypaří se na bůhvíjak dlouho a teď potupně skládá svoji zkoušku pozdě a mezi vlčaty." No, neměl náhodou být starý a moudrý? Vážený? Plamen necítil potřebu se před ním obhajovat, věděl, že měl stejné - ne-li vedle omegy on to větší právo zasáhnout do situace. A tak jen s kyselým úsměvem a horkem sálajícím po okolí probodával Achilla pohledem. Pohybu sněhu si jistě všiml někdo okolo, přesto se nad otázkou hnědého vlka Plamen napnul a vypadalo to, že využije nepsané a přirozené právo rvačky a vrhne se mu po krku... Kdyby se neobjevil Popel. Za každé jiné okolnosti by jeho zastání bral jako povzbuzení, dnes ho ale bratrské co je mé, to je tvé netěšilo. Si myslíš, že se o sebe neumim postarat? Tentokrát mu nevěnoval ani pohled. Z koutků tlamy Plamenovi stoupal kouř. Vzhledem k tomu, že stále koukal na Achilla, se dalo předpokládat, že omega je tím hlavním důvodem. A on taky byl.
Žhnoucí dvojče... Se pak prostě sebralo a odešlo. Jeho oheň ještě hodnou chvíli hořel silně, až okolo tál sníh a vlci si museli trochu odsednout, a koukat se jak je i přes prohřešky Achill puštěn k druhé části zkoušky a Rorýs k posvátnému ohni se mu protivilo. Sklonil hlavu, vymotal se z davu a vydal se kamsi do hloubi území, k horám. Pálilo ho hrdlo a nechtěl být déle součástí té šaškárny.

Zathrian by možno Plamenove slová prehliadol, keby ostali len šepotom nespokojnosti, akých sa po ceremoniáloch vždy objavilo dosť, no tentoraz zazneli jasne, nahlas a s ostňom, ktorý nemieril len na rozhodnutie, ale na samotný zmysel skúšky. Alfa nepohol hlavou okamžite, nezvýšil hlas, ani sa k nemu neotočil hneď; namiesto toho nechal ten názor doznieť v priestore, aby si každý v kruhu uvedomil, že ho počul… a že ho počul aj on. Až potom sa pomaly obrátil, pohľadom si našiel Plamena medzi ostatnými a v jeho očiach nebolo rozhorčenie, ale chladná, presná pozornosť niekoho, kto váži slová ako nástroje, nie ako zbrane. „Tri orlie perá sú skúškou pre tých, ktorí dokážu vydržať sami so sebou, bez svedkov, bez uznania, bez okamžitého výsledku.“ prehovoril pokojne, no tak, aby ho bolo počuť bez pochýb. Zathrian sa mierne narovnal a jeho pohľad sa na okamih odlepil od Plamena, aby obsiahol celú svorku. „Prestíž, ktorú táto skúška prináša, je cena za vytrvalosť, disciplínu a schopnosť niesť vlastnú váhu aj vtedy, keď sa nikto nepozerá.“ Jeho hlas ostal pokojný, no v slovách sa objavila tvrdosť, ktorá nenechávala priestor na pochybnosti. Zathrian si bol vedomý, že v tom rozhodnutí je viac než len posúdenie schopnosti prežiť. Tri orlie perá neboli skúškou, ktorú by vlk plnil len tak, boli znakom ambície, disciplíny a rešpektu, ktorú si iní vybojovali dobrovoľne. „Rorýs o túto prestíž dnes prišiel. Pred očami svorky zaváhal tam, kde sa očakáva istota.“ Nepovedal to s výčitkou, len ako fakt. „A práve preto ju bude potrebovať viac než ktokoľvek iný.“ Bude musieť dokázať viac. Pohľad mu na okamih skĺzol k mladému vlkovi bokom. „Ak má niekedy stáť medzi ostatnými bez tieňa pochybností, nebude mu stačiť len prejsť ceremoniálom. Bude musieť dokázať, že obstojí aj bez opory boja.“ Zathrian sa znovu pozrel na Plamena. Dúfal, že po tomto jeho rozhodnutiu bude viac rozumieť a nebude frflať ďalej. „Preto táto skúška nie je zľahčením ceremoniálu,“ dodal stroho. „Ak zlyhal tam, kde sa meria sila tela, musí obstáť tam, kde sa láme vôľa.“ Krátko sa odmlčal. A ak to nezvládne… potom svorka dostane jasnú odpoveď bez ďalších výhovoriek. „Hlad, ticho a samota preveria niekedy viac než pazúre. Preveria, či vlk zostane funkčný, keď nemá komu dokazovať svoju hodnotu.“ Nešlo o obhajobu Rorýsa, ale o vyjasnenie princípu. Až potom dodal poslednú časť, bez obalu, bez zjemňovania. „Ak túto skúšku nezvládne,“ povedal pomaly, po krátkej, zámernej pauze, „nebude považovaný za pripraveného niesť plnú zodpovednosť člena svorky.“ Jeho pohľad potemnel. „V takom prípade územie opustí.“ Nezvýšil hlas, nemusel, mal pozornosť všetkých. „Druhý pokus dostáva len raz.“ povedal jasne, bez ďalších výnimiek. „Svorka nemôže niesť večnú zodpovednosť za vlka, ktorý nedokáže obstáť ani v boji, ani v samote a tým ani niesť zodpovednosť sám za seba.“ Zathrian sa mierne narovnal, autorita v ňom bola zreteľná, ale neagresívna.

Potom sa od Plamena odvrátil bez ďalšieho komentára, akoby tým rozhovor uzavrel, a jeho pozornosť sa presunula späť k ceremoniálu ako celku. Medzitým už Achilles s Valenciou prešli do ďalšej časti skúšky a Zathrian do ich práce nezasahoval; sledoval ich len okrajovo, s tichým uznaním, že liečiteľ koná presne tak, ako sa od neho očakáva. Keď sa presunul k ohňu, jeho pohyby boli pomalé, sústredené, až rituálne. Oheň praskal tlmene, plamene sa odrážali v jeho očiach, keď si pripravil niečo ako pripomínajúce misky z kôry a krátkym, presným rezom otvoril kožu, aby do každej nechal stiecť trochu vlastnej krvi. Každá miska mala svoje miesto, svoje určenie, a každá mala čakať na toho, komu patrí. Keď bolo všetko pripravené, Zathrian sa postavil bokom vedľa ohňa, pohľadom si premeral vlčatá, ktoré čakali na posledný krok. Už boli predtým oboznámené, že po prechode plameňom pristúpia jeden po druhom, každý zvlášť, každý k vlastnej miske, kde pridajú kvapku svojej krvi, vyslovia prísahu – vlastnými slovami, nie predpísanú – a až potom zmes vypijú, čím spečatia svoje miesto v svorke. A potom už len čakal, nehybný pri ohni, zatiaľ čo plamene osvetľovali tváre mladých vlkov.

Když vlčice na mne před tím, při ošetření Popela, promluvila, jen jsem k ní přikývl... Byli tam jiné starosti. . .

Ceremoniál pro lékaře

Hleděl jsem na vlčici, když na mě přikývla abych se přiblížil. Udělal jsem pár kroků k ní a stejně jako ona tak jsem se i já usadil před ní a hleděl jí do oči. Potichu jsem naslouchal, ikdyž jsem věděl o co zde nyní jde a věděl jsem, že se zde unudím, nejen já, ale i ti, kteří zde sedí v okolí, protože jsem schopný s bylinkami vymluvit díru do hlavy.
,,Jistě."
Řekl jsem, když mi podala potřebné informace ke zkoušce a teprve nyní jsem pohlédl na rostlinu, kterou dala přede mně a chvíli jí očima zkoumal, čuchem jsem nemohl, což bude taky zajímavé až se zde zbytek smečky jednou dozví, lékař co nedokáže cítit rostliny.
,,Měsíček lékařský. Neboli Calendula officinalis. Jednoduše se pozná, díky barvám připomíná slunce a téže se otvírá při slunečních paprscích. Nejlepší sběr je červenec a srpen, ale dokud nepadnou první mrazy, dá se najít. Rostlina je víceúčelová, nejen vnější ale i vnitřní využití. Na vnější využití je třeba na rány, jak mělké tak i hluboké, dále popáleniny, vředy avšak může pomoc i na omrzliny. Téže je dobrá na ekzémy, praskající kůži, plísně i štípance od hmyzu. Vnitřní využití je taky rozsáhlé, vylouhovaná rostlina může pomoc zánětům, nejen v ústech, ale i břicha či vředům. Podporuje činnost orgánů jako jsou játra či žlučník. Zároveň podporuje imunitu těla. Naopak se nesmí užít na oči tam hrozí vysoké riziko infekce a vysoce se nedoporučuje užití pro březí vlčice."
Domluvil jsem svůj monolog a pohled opět zvedl k mladé léčitelce před sebou.

Léčitelská zkouška

Valencie tam byla už nějakou dobu. Ne přišla s ostatními, nečekala na slavnostní začátek. Byla tu dřív. Ostatně jako vždy, když šlo o zdraví někoho ze smečky. Tlukot srdcí přítomných se pomalu sjednocoval do jednoho tichého rytmu a ona se sama tak trochu připravovala na tento okamžik. Nejradši by utekla někam daleko, co nejdál, jen aby už nemohla spatřit nic dalšího kvuli čemu by se jí zastavil dech. Navíc ji přišlo trochu hloupé že má zrovna ona vést ceremoniál staršího a pravděpodobně i schopnějšího vlka. Utěšovalo ji ale to, že po tomhle už na všechny léčitelské povinnosti nebude tak úplně sama. Léčitelský kruh byl připravený pečlivě, bez okázalosti. Nebyl to obřad pro bohy. Byl to obřad pro vlky. Valencie stála opodál, ledově klidná, soustředěná. Oči měla upřené na Achillese. Viděla ho už od prvních okamžiků bojového ceremoniálu vlčat. Viděla, jak Popel krvácí. Viděla, jak se mu jemně třásly packy, když ho bodla bolest. A viděla Achillese. Ne váhajícího, ne zbrklého, ale napjatého, soustředěného, až bolestně tichého. Nehrál si na léčitele. Nechtěl zapůsobit. Chtěl pomoct. Valencie ho nechala pracovat. Nezasahovala hned. Jen sledovala. Jak si hlídá dech. Jak si pečlivě rožžvýkává byliny. Jak se jeho pohled na chvíli zdržel na ráně déle, než by bylo pohodlné. Protože se snaží pochopit, ne jen zalepit. Neřekla ani slovo. Jen lehce přikývla. Správně. A když krev konečně přestala prosakovat srstí a bolest se stáhla do snesitelné vzdálenosti, Valencie si dovolila tichý výdech. Ůlevu, ale i potvrzení. Teprve tehdy vystoupila blíž. „Dobře,“ řekla prostě. Jedno slovo. Ale v něm bylo všechno. Uzavření praktické části. Tečka za činem. Achilles prošel. Zůstalo ticho, jaké přichází po bouři. Ne prázdné, ale plné dozvuků. Valencie přešla k léčitelskému kruhu, kde už byly pečlivě připravené svazky bylin.

Teoretická část.
Staré známé místo. Starý známý rituál. Valencie nepatrně mrkla k Achillovi, jako pozvánku blíž. Když přišel, posadila se naproti němu a natáhla se pro první svazek bylin. Její pohled byl klidný, ale pozorný a tak trochu měkký. „Teď už nejde o tlapy,“ pronesla tiše. „Teď jde o hlavu.“ Vzala do tlapy první svazek a položila ho mezi ně. křehké okvětní lístky v odstínech žluté až sytě oranžové, lehce zkroucené, s jemnou bylinnou vůní. (Měsíček lékařský) „Řekni mi,“ vybídla ho, „co to je. A neříkej jen jméno. Řekni mi, kdy ji použít. A kdy nikdy.“

Pozoroval jsem mladého vlka, jedno ucho dopředu, druhé vzadu, poslouchající Plamena, být na vyšší pozici uzemnil bych ho na místě sám, jenže do té doby budu dělat jen to, na co mám vážně nárok, no neboj se Plamínku, brzo budu na stejném postu jako ty, dělí nás od toho jen pár minut.
Mladý kříženec na mě moc nereagoval, ale myslím, že má slova byly jasná, naopak jsem byl rád, že mladý nevzdoroval, ne jako někdo za mýma zádama.
můj pohled padnul k Plamenovi, který poukázal na mé.. triky. Hleděl jsem mu do očí bez nějaké emoce no.. nějaký oheň za těma očima byl.
,,Dělám svojí práci léčitele a kontroluji zraněné. O co se snažíš ty? Na bojišti pro vlčata. Zda jsem pochopil správně k boji byl přizván jen Popel na výpomoc, ty si svojí zkoušku dávno splnil."
promluvil jsem chladným hlasem, dal i důraz na určité slova, poukázal, že tu porušuje řád, ani Rorýsovi rodiče se nerozeběhli za ním a to mu hrozil vyhazov, to snad měl mladý vlk crush na křížence?
Teprve nyní jsem pohlédl k zemi, jak ukázal mladý čumákem a trochu nadzvedl obočí.
,,Ukazuješ mi sníh?"
Pověděl jsem a pohlédl zpět do jeho očí.
,,Nevidím ho poprvé, ale děkuji."
Mírně jsem sklonil hlavu k poděkování, ale furt si ho očima hlídal.

Tak nějak odpor od svého dvojčete nečekal, a tak přešel jeho výraz vyděšené ryby. Vlastně přešel i jeho další větu, jakoby ho ignoroval, leč mu ucho cuklo dozadu. Věnoval se teď Rorýsovi, nemohl se zdržovat tímto. Chtěl hocha přesvědčit, dokud byla situace horká, a bavit se na jeho účet trochu déle. Jenže on nespolupracoval o nic víc než jeho bratr a když ho konečně donutil udělat pár kroků k alfovi, ke slovům se neměl. Až pak se se zlostí v očích prudce otočil na Popela, jakoby ho tím jedním pohledem mohl umlčet a přimět změnit názor. Oheň na jeho těle hořel více a taky více hřál. "Jasněže by neměl šanci. Ale ukázal by, že není srab a že své strachy chce překonávat. Co předved doteď bylo fakt trapný. Když to nezmění teď, ponese si to navždycky." Nějak mu došlo, že pokud bratra nepřesvědčí na skutečnost, musí i jemu předkládat druhou verzi. Tu jednoduchou, pochopitelnou i pro prosté hlavičky, ty srdcem azarynské. Normálně by do bratra nadále neryl, ale byl vytočen, že není po jeho, že zapomněl, že k váhání a pomalému učení dříve taky míval respekt. "Jako ty a ocas Mensis. Nelíbí se ti to, protože se vidíš na jeho místě, hm?" Kousavá poznámka mu vzápětí vyletěla z tlamy s ošklivým, pasivně agresivním úsměvem tak nějak rychleji než by se nad ní stihl zamyslet, ale stejně rychle zase odvrátil pohled a smrtelně vážně sledoval, co se bude dít. Plamenovy plameny se trochu zklidnily.
Zathrianova odpověď ho zklamala. Myslel si, že pokud mladý dostane druhou šanci, dostane ji teď a tady. Starý byl na to dost, aby jeho zklamání měla následky. Místo toho... Alfa zvolil možnost, se kterou radikálnější dvojče rozhodně pocítilo nesouhlas, i když předtím jmenoval všechny důvody, proč by to udělat neměl. "Cože?!" Plamen zase zaplál, když byla zmíněna tři orlí pera. Tentokrát už ho okolí slyšet mohlo, leč to nebyl výkřik žádající o pozornost, spíše reakce v davu. Vyčkal na zbytek oznámení a pěnit uvnitř nepřestával, než mu došlo, že s tím nic nezmůže. Stejně se ale svému bližšímu okolí normální hlasitostí jal sdělit svůj zásadový názor. "Tři orlí pera mají být výzvou pro ty nejlepší, maj být povýšením prestiže, ne něčím co si jen tak splní nějaký jouda co ani nedokázal dokončit souboj." Takže jako co? Do té doby nás tu budou jeho záseky ohrožovat? A ani nezůstane omegou, protože maminka a tatíček řekli? Jenže Zathrian byl alfa a Zathrian měl Rorýsovy rodiče jistě rád, takže pravidla pro ně a jejich potomky mohla být ohnuta. Plamen protočil očima a otráveně při dalším proslovu hleděl na alfu, uši napůl sklopené do stran. On si pera plnil za odměnu, za svou angažovanost, za své ušlechtilé cíle, a toto se ho téměř osobně dotklo. "Já ne," broukl si pro sebe v reakci na Eirlys.
Nějaký Achilles Plamena teď jen těžko zajímal. Neměli nejlepší začátky, ale mladý se ho skoro naučil respektovat jako někoho znalého přírody a léčitelství. Když se zpožděním zachytil jeho pohled a svícení, nezaujatě nadzvedl obočí a ani trochu se netvářil, že by ho jeho nesouhlas trápil. Překvapeně se podíval pod své nohy a instinktivně tlapku nadzvedl, když se jí cosi dotklo. Had?? Byl to po sněhem had?? Nesmysl, hadi v zimě nežili. Nebylo nicméně složité si to s vlkem se svítícími znaky spojit. "O co se snažíš, Achille?" Přesměroval nevraživý pohled na zářícího vlka, varovně přitom zvedl hlas, aby na nepřijatelné chování omegy upozornil a taky čumákem naznačil na vlnící se sníh u jeho nohou. Plamen sice zvládl stát víceméně uvolněně, ale fialový oheň žhnul tak, že to vlci stojící v blízkosti rozhodně pocítili. Neudělal nic špatného!
Hnědý vlk se šel věnovat Rorýsovi, který už ale Plamena nezajímal, a tak mu to gesto bylo ukradené. Však on si Rorýse najde. A dá mu to sežrat, tohle všechno. Vlnění a mrazení zespod přestalo, a tak se klidnil i on a chvíli koukal na Eraliu s Kafkou. Kafka, ten byl jiná firma - ten bojoval o jídlo už když sotva mluvil. Ach.

Cukl jsem uchem, když mě Popel odignoroval, už jsem chtěl mít hlasitou námitku jak je neslušný ignorovat medika, hlavně když je zraněný a nedá mi ani vědět, zda ještě s něčím mám asistovat, Jenže když jsem viděl, že jde k Plamenovi, který je hned u Rorýse, zúžili se mi zornice. Narozdíl od Popela, s Plamenem mám nehezké zkušenosti, nevím co ohnivý vlk řikal křiženému, ale jeden pohled na Rorýse a věděl jsem, že nic hezkého to nebylo.
Nehnal jsem se, dal jsem pohled na Zathriana, který pomalu řekl rozsudek, já sám jsem nesouhlasil s tím rozsudkem, vlk v bitvě skončí takhle jednou s prokousnutým hrdlem, jenže ta podmínka, ta byla férová, neměl jsem žádný námitky tedy, jen jsem přikývl na Zathrianova slova a po té šel pomalu k Rorýsovi.
Při mé chůzi k němu jsem měl pevný pohled na Plamenovi, zda se naše oči střetli, měl tak hezký pohled na to, jak se mé oči prolili zlatou barvou, ztratili zbytek známek jakékoliv kladné emoce, na to, že mají barvu teplého zlata, byli chladné. Zbytek znaků se objevil po mém těle a lehce pulsovali pod mým dechem. Pod nohama Plamena se pohnula zem, jako by se vše pod ním rozpadalo, nebo snad hýbalo? Jenže co? Hýbalo se to kolem jeho noh i pod nohama, ale bylo to schované pod sněhem, kdykoliv se to dotklo jeho tlapek, bylo to chladné, příliš chladné. Pokud uskočil, mohl vidět jak se ona věc pod sněhem pomalu plazí opět k němu.
Když jsem k nim došel, prošel jsem tak, abych oddělil Plamena od Rorýse, mé oči pomalu šli do normálu, ukázali se zorničky i čočka a znaky na těle pomalu zmizeli, tím i ta věc, co byla pod Plamenem a čumákem jsem štouchl do pleci Rorýse.
,,Poděkuj za druhou šanci."
Šeptl jsem k němu a po té hned řekl hlasitěji.
,,Zítra se uvidíme v jeskyni."
Oznámil jsem. Nebyla to otázka, ani prosba, rozkaz. Můj pohled se stočil k Eirlys, mluvil jsem s ní o tomhle, věděl jsem, že u toho chce být zítra.