[AZARYN] - Inaugurácia vĺčat a omegy

Iska byl zkutečně napjatý jak struna. V takovéhle situaci byl jako ryba na suchu, ale nemohl jen stat bokem a přihlížet. Děsil se toho, že Zathrian neustoupí od svého rozhodnutí, ale byl připravený svého syna hájit dál. Když tedy Zathrian svolil, skoro se mu z toho až zatočila hlava. Starosti ale nemyzeli, Rorýse stále čekala nahradní zkouška...
Po příkladu své družky sklopil s úctou hlavu. ,,Děkuji." Promluvil společně s ní tichým hlasem. Když hlavu opět trochu zvedl, vyhledal pohledem jeho nejmladšího. Tak moc se k němu chtěl hned teď rozběhnout, ale věděl že nemůže. Pohled mu ale na chvíli uvízl na dvojčatech, co se kolem jeho synka ochomítaly. Rychle pohledem přejel i zbytek davu a vyhledal v něm i Kafku s Eralii, než se bez dalšího slova vydal za Eirlys. Posadil se vedle ní a plně se o ní opřel. Potřeboval teď oporu, o kterou se mohl opřít. Chtěl Rorýsovy věřit, že to zvladne. Ale zžíraly ho obavy co se stane, když ne.

Rozsudok

Zathrian zostal stáť bez pohybu aj po tom, čo Eirlys dohovorila a ticho, ktoré sa medzi nimi rozprestrelo, nebolo prázdne ani náhodné. Vnímal ho, každé napäté nadýchnutie v kruhu svorky, každý pohľad, ktorý sa medzi vlkmi presúval ako iskra hľadajúca suché drevo. Vedel, že to, čo povie teraz, nebude len odpoveďou rodičom, ale odkazom celej svorke, najmä tým mladším, ktorí sa práve učili, čo znamená obstáť… a čo znamená zlyhať. Pohľad mu na krátky okamih skĺzol k Rorýsovi, k jeho stuhnutému telu, k očiam, ktoré už neboli bojové, ale vzdialené, a v tom pohľade nebola nevôľa ani hnev, skôr poznanie. Príliš dobre poznal stavy, keď telo vypovie službu skôr, než vôľa. Sám ich kedysi zažil, hoci v inej podobe, v iných bitkách, ktoré sa neodohrávali na snehu, ale v hlave. Keď sa znova pozrel na Eirlys, jeho hlas bol pokojný, hlboký a pevný, no chýbala mu ostrosť verdiktu, akú by mnohí čakali. Krátko si povzdychol. Nech povie verdikt jeden alebo druhý, vždy tu budú tábory vlkov, ktorým sa to nebude páčiť a tým ktorým áno. Prehovoril pomaly, akoby tie slova nechcel len uznať, ale naozaj zvážiť. „Nepochybujem o tom, že hovoríš pravdu.“ Nešlo o gesto slabosti, ale o presnosť. Krátka pauza, počas ktorej jeho pohľad prešiel aj k Iskovi, ktorý stál vedľa nej, napätý ako struna, pripravený brániť, ak by bolo treba. „Rorýs nebojoval zle,“ pokračoval Zathrian a jeho slová sa niesli kruhom, aby ich počuli všetci. „Naopak. Bojoval, kým mohol. To nie je zanedbateľné.“ Narovnal sa o niečo viac, autorita v ňom sa znovu jasne zrkadlila, no už nie ako kladivo, skôr ako opora. „Ale ceremoniál nemôže ignorovať moment, keď vlk v skúške prestane reagovať. Nie preto, že by bol slabý,“ zdôraznil, „ale preto, že svorka musí vedieť, ako sa zachová vo chvíli, keď sa to stane znova.“ Jeho hlas stíchol, no nabral hĺbku. „Čo potom keď sa to znova stane? …v boji, na hranici, v zime, keď tam nebude stáť nikto ani rodič.“ Zathrian sa odmlčal a bolo zjavné, že zvažuje viac než jedno rozhodnutie. Nechcel z Rorýsa spraviť príklad zlyhania, no rovnako nemohol dovoliť, aby skúška stratila váhu. „Rorýs ceremoniálom dnes neprešiel v úplnej podobe,“ povedal napokon, a v kruhu to zašumelo, zdvihol hlavu o niečo vyššie, aby bolo jasné, že nasleduje niečo dôležité. „Prejde… s jednou podmienkou.“ Jeho pohľad sa vrátil k Eirlys, tentoraz priamo. „Absolvuje dodatočnú skúšku - Tri orlie perá a to povinne.“ Vyslovil to jasne, bez zaváhania. „Nie ako symbol sily, ale ako skúšku sústredenia, vytrvalosti a schopnosti zvládnuť vlastné telo bez tlaku boja.“ Vedel, že to nebude ľahké. Vedel aj to, že to nebude nespravodlivé. Na záver sa jeho hlas ešte viac ustálil. „Týmto nebude označený za slabého ani za zaostalého,“ dodal ostro, akoby chcel tú myšlienku zadusiť skôr, než by sa stihla rozrásť. „Ale za vlča, ktoré má pred sebou inú cestu k rovnakému cieľu.“ Potom sa pozrel späť na kruh svorky. „A ak tú skúšku splní, bude považovaný za plnohodnotného člena, bez poznámok.“ Zathrian sa napokon ešte otočil hlavou smerom k Eirlys a Iskovi. „Ako rodičia ste urobili to, čo ste mali,“ povedal ticho, len pre nich. „A teraz je na ňom, aby urobil to svoje…Bez pomoci“ Potom sa od nich odvrátil, pohľadom skontroloval dianie okolo Rorýsa, chaos, ktorý sa tam zbieral, a v duchu si poznamenal, že nie všetky hrozby sú hlasné… Niektoré šepkajú a tie bývajú nebezpečnejšie. Však Plamen?
Zathrian ešte neodišiel. Keď sa zdalo, že rozhodnutie je vyslovené a napätie by sa mohlo začať rozplývať, znovu prehovoril, tentoraz hlasom, ktorý už nebol mierený len k rodičom či k jednotlivcom, ale k celému kruhu svorky. „Ceremoniál pre vlčatá sa blíži ku koncu,“ oznámil pokojne, no s váhou, ktorá si okamžite vynútila pozornosť. „Skúšky splnili svoj účel. Vĺčatá ukázali silu, slabiny aj hranice.“ Krátko sa odmlčal, pohľadom prešiel po mladých telách na snehu, po Kafkovi, Erálii… a napokon sa znovu zastavil pri Rorýsovi. „Zostáva pre nich už len posledný krok.“ Jeho hlas stíchol, no nezmäkol. „Očista plameňom a prísaha.“ Vyslovil to ako fakt, nie ako hrozbu. „Týmto krokom si vlčatá zapečatia svoje miesto vo svorke.“ Na okamih sa v jeho výraze mihlo niečo takmer… slávnostné. „Platí to pre všetkých, ktorí sa dnes účastnili a stoja v kruhu.“ Krátka, presná pauza. „Aj pre Rorýsa.“ Pohľad alfy sa opäť uprel na svorku ako celok. Jeho cesta k tomuto bodu je iná, no cieľ je rovnaký. Potom už nepovedal nič viac, nebolo treba. Slová padli tam, kam mali, a oheň, ktorý ešte len čakal, mal čoskoro spečatiť to, čo dnes začalo v snehu.

Boje okolo se přerušily, Rorýsův interní boj zřejmě započal. Plamen doufal, že přecijen dostane rozum a poslechne ho. Primárně toho chtěl sice docílit stále z důvodu vlastního pobavení, ale ve skutečnosti si nemyslel, že jeho nápad je tak zcestný a palčivě zlomyslný. Na jeho místě by nejspíš udělal to samé, než aby se nechal ztrapnit rodiči. Chtělo to velké gesto.
Už téměř viděl v Rorýsově výrazu náznak pohnutí se správným směrem, když zaznamenal příchod svého dvojčete. Ze zvyku k němu natáhl hořící křídlo, aby mu zapálil. Když ale Popel vyjádřil svůj nesouhlas, během nenápadné sekundy ho Plamen zpražil zaskočeným pohledem, který jasně říkal "!!!", než se navrátil k výrazu někoho, kdo má nad celou touto situací kontrolou. Však úplně zkazí jeho snahu! Zkazí žertík! Dobře si uvědomoval, že jeho bratr za Rorýsův neúspěch bude cítit vinu, ale jeho vlastní motiv mu byl teď přednější a hodlal ve hře nabádání pokračovat. Docela ho to bavilo. "To by teda pomohlo? Zathrian je alfa velkých gest," asi jako každý, kdo byl ochotný pořádat ceremoniály s velkými fanfárami. "Nebo snad chceš, aby ho vyloučili?" Musel si hrát svou píseň dál - a samozřejmě doufal, že bratr se přidá. Nebo aspoň nebude zavázet. Nedocházelo mu, že takovéto nařknutí mezi ně naopak mohlo vnést odcizení.
Z jejich rozklepaného zklamání oči nespustil a zase se k němu naklonil. Možná už ho vystrašil dost, teď byl čas ho znovu popostrčit. Samozřejmě stále mluvil tlumeně - vlci, co nebyli v jejich bezprostřední blízkosti, ho velmi pravděpodobně nezaslechli. "Tak už běž, honem! Já to za tebe neudělam, musíš ty. Ty musíš dokázat, že si místo tady zasloužíš, ne tvoji rodiče. Copak s nima nechceš zůstat? Nechceš dokázat, že si zasloužíš žít? Nebuď srab!" Předtím se zdálo, že s rodinou udeřil na hlavičku hřebíku, tak to opakoval. A Eirlys k jeho výhodě odhalila něco, čeho se také mohl chytnout. "Prostě se omluv za svou chybu, vyzvi ho a bojuj dokud ti bude stačit dech, brnkačka. Hm?" Lišácky na mládence mrkl a pak se narovnal, aby dramaticky napůl roztáhl planoucí křídlo. Občas se končetina navíc hodila. Pokusil se jím hocha popostrčit aspoň k prvnímu krůčku.

Být zaneprázdněný bojem nebylo zrovna nejlepší když hned vedle nich se dělo tolik věcí. Teď se ale Kafka ocitl zpět v sevření své sestry. Na to že to byla samice tak byla silná... určitě bude po její matce.
Dal si trochu příklad od ní a začal ji kopat tak aby ji nestřásl. Hýbal se jako žížala a snažil se uvolnit, hlavu také otáčel do stran a v tom si také všiml menšího davu u druhé skupiny. Jeho tělo se úplně zastavilo a jeho oči se rozšířily.
"Rorýs?" zašeptal si pro sebe jako by se snažil přijít na to co se dělo. Pro Kristovy rány však tam byl jeho bratr!
V panice zapomněl že vůbec bojuje se svou sestrou a celou sílou co měl v sobě dokázal Eru od sebe odtáhnout tak, aby se překulil na břicho a rychle vyběhnul k shluku.
Jeho výška se mu teď hodila protože se mohl prohlédnout co se tady dělo. Krev na zemi, vlci kteří se dohadovali... Asi přišel v okamžiku kdy se věci už vyhrotily a teď se čeká na verdikt.
Jeho očka ale hned hledala brášku. Věděl o tom, že když zrovna přiběhl, alfa řekl aby pokračovali, ale on nebude pokračovat pokud nebude vědět že bráška je v pohodě. Co když ta krev je jeho?!
Kafkův pohled však zastavil na flekatém vlkovi který mluví na Rorýse. Díky bohu.
S úlevou si oddechl když viděl že je jeho bráška v pohodě ale musel začít probodávat pohledem toho flekáče... Měl tak divný úsměv a pořád se střídal pohled na Alfu a Rorýse. Co se tady dělo?
Dokázal všechny slyšet ale vše se mu prolínalo takže nedokázal říct co přesně flekáč říká.

Celá tahle zkouška se mu nelíbila. Byl nervozní z toho pozorovat své děti se takhle bít... U EÉri a Kafky si alespoň byl jistý, že jsou síly vyrovnané, ale proc zrovna Rorýsek musel skončit s někým o tolik starším..? Navíc, proč vůbec museli bojovat? Ani jeden z nich si tuhle roly nevybral, kam se poděly ostatní zkoušky, které skládal on?
Ať už byl plný obav, důvěřoval svým dětem. Jistě to vsechno dobře dopadne. On se vždycky přiliž bál a nikdy se nic špatného nestalo. Všechno bude dobrý, jako vždy. Už to byl pěknou chvíli a nikdy zstím neviděl ani neslyšel o tom, že by nějaks zkouška zkončila neúspěchem. Jistě bude vše dobré.
Zděšeně pozoroval, jak po Rorýsovy Popel skočil. Stejně, jako Eirlys, i on viděl, že něco není v pořádku. ,,To ne..." Šeptl pouze tichounce a taktéž vstal. Jeho zvednutí bylo o dost prudčí, než to Eirlysino. Nedokázal v první moment přemýšlet nad tím, že to může udělat jenom horši. Chtěl se prostě rozeběhnout k jeho synkovy a pomoct mu. Už i jednou nohou vykročil, kdyz Eirlys promluvila. Její klidný hlas ho na moment úplně vykolejil, než mu docvaklo, proč to dělá. A i když opravdu bojoval s nutkáním se tam prostě vrhnout, trochu roztřeseně se nadechl a nechal Eirlys mluvit první. Dalo mu to čas se trochu uklidnit, i když to bylo těžké.
Eirlys ale řekla vše, co měl na mysli, a o poznaní lépe než by to byl schopný říct on. ,,Ano... Rorýs bojoval dokud mohl. A vedl si po celou dobu moc dobře. To přece musí být bráno vpotaz." Promluvil tedy pouze na konci a jinak byl pouze tichou podporou jejích slov. Nemohl dopustit, aby byl jeho synek vyhozen... To nebylo fér. Nemohl by ho nechat jít... samotného...

Fialové zraky sledovaly okřídleného imtermeratu a slechy vnímaly drama za ním. Plamen ho chtěl donutit k činům dřív, než se alfa rozhodne. Nabádání k činu probíhalo mezi čtyřma očima a hořící se stále usmíval při pohledem na realitou zaskočené dítko. Jak zmoklá slepice. Lítost to v něm nevyvolalo - a pokud ano, tak někde hlouběji, zahrabanou v napětí, které mu v životě tak chybělo. Co přijde za sekundu? Věděl, že se nesmí přestat snažit tahat za nitky, zatímco okolí řeší morální dilemata. "Oho, pane trasořitka? Já si nedělám srandu. Velký selhání si žádaj velká gesta a tys to pokonil slušně před celou smečkou. Budeš tu jen tak stát?" To bylo trapný. Ohnivý pohoršeně mávl ocasem. "Jestli teď nedokážeš, že máš aspoň ňákou kuráž, poneseš si to už navždy. V horším případě budeš vyhnanec, a ty Azaryn rád nemá. Můžeš se rozloučit s nějakou budoucí slávou. I se svou rodinou." Zaťal zuby a poslední slůvka mu takměř pošeptal do ouška, načež udělal krok zpátky. Mohl se do jeho rodiny bezpochyby opřít více, ale zatím šetřil slovy. Chtěl mladíka popostrčit správným směrem, ne ho vytočit nebo odzbrojit úplně. Kdoví, zda se mu to dařilo. Sám se tvářil, že si je vším co říká naprosto jistý, snad ve snaze nějakou tuhle domnělou sebejistotu na flíčka přenést. I v jeho následujících slovech byl klid. "Je v pohodě, nevim čeho se bojíš." Velký uznávaný alfa byl zcela jistě respektu hoden, ale Plamen taky věděl, že si obzvlášť cení sílu a uvědomění vlastní chyby. Chyby ale taky neměly v první řadě vznikat vůbec. Plamen udělal krok zpět a znovu Rorýsovi hlavou naznačil k Zathrianovi.

O žádný trik se naneštěstí nejednalo. I přes Popelovu snahu a slova se mladého vlka popostrčit k jakémukoliv jednání nepodařilo. Zůstal svalený na zemi bez sebemenší motivace nebo náznaku protiakce.
Ledový vzduch proťal ještě ledovější rozkaz samotného Alfy. A v tuhle chvíli Rorýs už se stoprocentní jistotou věděl, že to celé pokazil. Nejdřív se ani nehnul. Pokud Popel uposlechl rozkaz a pustil ho, rohatý vlk se narovnal, ale ze strachu zůstal ležet na studené zemi. Co to do mě vjelo? Jak jsem mohl takhle zpanikařit? Teprve, když se Zathrian přiblížil, konečně se postavil a křídla urovnal zpět k tělu. Očka stále otevřená vystresle dokořán, ocas zahanbeně svěšen na zem. Myslil si, že mu každou chvilkou srdce vystřelí přímo z hrudi, jak se bál. Z respektu se mu ježila srst za krkem, když svůj nezměněný pohled věnoval tmavému vlkovi před sebou.
Selhání. To slovo naň dopadlo stejně tvrdě jako kus kamene.
Nevzpamatoval se. I přes tohle všechno, ani necekl, neodporoval, neudělal vůbec nic. Stál tam jako solných sloup, ba dokonce neprojevil ani sebemenší důkaz zahanbenosti nad svými činy, přestože v hloubi duše všeho, co se stalo v posledních pár minutách, nadevše litoval. Byl jako v transu.
Vypadalo to, že Alfa má jasno. Tohle je konec. Minimálně pro něj určitě. Do očí se mu pokusily procpat slzy, což měla být první známka projevení jeho emocí. Ty ale potlačil. Přece nebude bulet! To by působil o to hůř! Následně se mu podařilo sklonit hlavu, jako projev respektu a kajícnosti nad svými činy. Na víc než toto gesto se nezmohl. Pohled měl otupělý a zabodnutý hluboko do země. Tohle je konec. Ozývalo se mu v hlavě jako ozvěna. Tohle. Je. Konec.
Výbušný tlukot srdce pokračoval stejným tempem, jako jeho nezklidněný dech. Z dálky se mu do uší dostal hlas jeho matky. Té statečné vlčice, která měla tolik odvahy se za něj postavit. Jistěže mu to bylo blbý. Jenže v tuhle chvíli bylo nadmíru jasné, že on nebude ten, kdo za sebe hodlá bojovat.
Rorýs nehnul ani brvou, duchem byl stále napůl nepřítomný, ale vyslechl si vše. Tedy... vyslechl by si vše. Pokud by ho nepřerušil jiný hlas. Ostřejší, zdaleka ne tak přívětivý, jako ten matčin. Teprve dvojče jeho soupeře ho navrátilo, alespoň částečně, zpět do reality. Uši sklopil k hlavě a trhl sebou poplašně stranou od plápolajícího vlka. V uších mu pískalo, přesto slyšel každé jeho slovo velmi zřetelně. A bolelo to, ne že ne. Ta slova ho požírala zaživa stejně, jako by to udělal sám oheň.
Další krutá rána, přestože neúmyslná, padla, jakmile od Eirlys zaslechl, pro něj až do nynějšího momentu neznámou informaci. On se...? Cože ta slova konkrétně znamenala? Tohle pro něj byla horká novinka... Nevěděl, že po narození, nejprve vůbec neexistoval.
Vyjevený pohled mu sklouzl k matce. Byla to pravda? Má tohle celé co dočinění s faktem, že se narodil bez známek života? Opravdu nebyl jenom slabý a zbabělý? Nebo to jsou jen prázdná slova na jeho obranu? Sám si už nebyl jist absolutně ničím.
Nedostal příležitost tuhle novinku více vstřebat, protože mu do ucha cosi hučel jiný jedinec. Vystrašeně mrkl po strakatém vlkovi, jakmile z jeho tlamy vypadl ten absurdní návrh. Copak ho teď ostatní mají za naprostého blázna? Neporadil si ani v obyčejném boji, natožpak v boji s uznávaným Alfou! Tak seš magor?! Odvětil by nejraději, jenže v téhle situaci, nebyl schopný ani toho. Jen tam stál, s postojem jasně naznačujícím, jak je mu celé toto drama nevýslovně nepříjemné, a s výrazem, kterým jako by se ptal, jestli náhodou Plamen nespadl z višně.

Eirlys sedela pri Iskovi, pokojná, hoci jej pozornosť bola rozdelená medzi všetky štyri telá na snehu. Ani si len predtým nevšimla, že sa na ňu Achilles pozeral. Uši mala vztýčené, pohľad sústredený, no v okamihu, keď sa Rorýsov pohyb zlomil – keď namiesto protiútoku prišlo stuhnutie, neprítomný pohľad a neprirodzene rýchly dych, jej telo zareagovalo skôr než myseľ. „Iska…“ prehovorila potichu, hlas tlmený, no napätý ako natiahnutá struna. „Niečo nie je v poriadku.“ Nepotrebovala to vysvetľovať, videla to príliš dobre...začala mať priveľké obavy.
Keď Zathrianov hlas prerušil boj, Eirlys už stála. Neurobila krok vpred prudko, ani výbušne...i keď s tým priveľmi bojovala. Bolo prv vidieť na jej tele, ako sa veľmi snaží ešte viac nevyhrotiť danú situáciu. Postavila sa pomaly, s hlavou vztýčenou, chrbtom rovno, nie ako vlčica, ktorá spochybňuje alfu, ale ako matka, ktorá nemôže mlčať. Počúvala jeho verdikt bez prerušenia, každé slovo prijala, až keď doznelo to posledné, keď zaznelo nesplnenie, urobila krok dopredu. V predstavách už bežala za synom a upokojovala by ho, no to by situáciu mohlo len zhoršiť. Musela ukázať iným spôsobom, že Rorýs je hodný členstva aj napriek tomu! Vydala sa kúsok vpred, keď mala priestor na prehovorenie, sklonila hlavu v jasnom, viditeľnom geste úcty.
„Zathrian,“ oslovila ho pokojne s rešpektom. „Rozumiem rozhodnutiu a neberiem ho na ľahkú váhu.“ Na okamih sa nadýchla, aby sa uistila, že jej tón ostane vyrovnaný. „Ale prosím… vypočuj ma.“ Jej pohľad na krátky okamih skĺzol k Rorýsovi, stále bokom, stále otrasenému, a potom sa vrátil k alfovi. „Rorýs neležal bez odporu zo strachu zo súboja. Ani zo zbabelosti.“ Povedala to jasne, bez obalu. Uši sa jej jemne stiahli dozadu – nie v podriadenosti, ale v spomienke. „Keď sa narodil, na pár úderov srdca nebol medzi nami. Jeho telo si pamätá veci, ktoré jeho myseľ nie vždy dokáže ovládnuť.“ Nehovorila dramaticky, len pravdivo. Opäť sklonila hlavu, tentoraz o čosi hlbšie. „Nežiadam, aby si zmenil pravidlá ceremoniálu. Len aby si jeho reakciu neposudzoval ako zlyhanie ducha.“ Jej hlas zmäkol, no nestratil pevnosť. „Rorýs chce patriť k svorke, chce byť užitočný a dnes ukázal, že bojuje… kým ho vlastné telo nezradí.“ Na záver dodala ticho, ale s jasnou hranicou: „Ako matka nemôžem mlčať, keď by bol za to trestaný vyhnanstvom.“ Zostala stáť. Nepohla sa bližšie k synovi, nenarúšala priestor ceremoniálu, len čakala, pokojne, pripravená prijať rozhodnutie – ale nie bez toho, aby bola vyslovená pravda.

Když ho srazil k zemi, tak nějak očekával, že se Rorýs bude bránit a tak se do něj rovnou chystal taky zakousnout. Oko za oko, no ne?! S polootevřenou tlamou se ale zastavil. Něco tu nebylo zprávně... Rorýs se nebránil.
Byl stále celý rozčílený z toho předchozího ztrapnění, i když vlastně by měl bít vic naštvaný na sebe. Dát vůbec protivníkovy možnost zahryznout se ti do zad byla celkem ostuda, o to víc když to byl tak nezkušený vlk jakym byl jeho protivník. Jak tak ale koukal na ty vylulené oči a to, jak se mu prudce zvedala hruď z rychlého dýchání, najednou ho polila studená vlka nejistoty.
Netušil, co se děje, proč Rorýs najednou přestal bojovat. ,,Tak bojuj ne?!" Zavrčel tiše, aby ho slyšel jen Rorýs. Co to s ním sakra bylo?! Takhle to bude vypadat ještě hůř..! Ještě se úplně neprobral ze sveho rozčarování, ale cítil že je něco špatně. Zatím z něj ale neslězal, stále trochu doufal, že se Rorýs vzpamatuje, nebo že se snad i hedná o tryk kterym ho chce znást.

Když mu Rorýsova noha jen tak tak unikla za spárů, podrážděně zafuněl. Byl to soutěživý typ, který nerad prohrával. A tohle se mu teď začinalo jevit jako porážka, pokud něco rychle neudělá. To, že tohle nebylo o něm, se mu v ten moment vykouřilo z hlavy.
Když se mu konečně podařilo Rorýse setřást, stěží se mu to jevilo jako výhra. Rána na zádech se s poslednim skubnutím otevřela a na studeném vzduchu palila jako čert. On na něj šel opatrně a takhle mu to oplatí?! Tím že ho předevšemi strapní?! Ne, nenechá se tak snadno porazit stěží odrostlím vlčetem! V duchu soptil.
Nečekal, až se Rorýs odhodlá k dalšímu útoku, nechtěl mu dát prostor si do něj opět kousnout. Rychle se po něm otočil a propálil ho popuzelím pohlede. Jeho pohled, který by mu mohl nasvědčovat, že se něco stalo, naprosto prešel a se zavrčením po Rorýsovy skočil. Pokud se otřesený vlk nebránil, srazil ho k zemi přišpendlil tlapamy k zemi. Zuby vyceněné, srst naježená, oči naštvaně upřené dolů na Rorýse.