[AZARYN] - Posledný oheň na cestu zosnulého

Dnešní shledání se smečkou se neslo ve zvláštní atmosféře, jež vlčice cítila již na míle daleko. Úmrtí každého člena představovalo pro celou vlčí společnost nepředstavitelnou ztrátu, především pak, když se jednalo o členy s minulostí, která nemálo zahýbala s celkovým příběhem, stejně jako tomu bylo s posledními mrtvými v Azarynu. Jak bylo vlastně možné, že osud připravil o život dva tyto členy, navíc ještě v tak krátkém časovém úseku? Něco se jí na tom nezdálo… ať za jejich smrtí stálo cokoliv, bylo více než jasné, že dneškem to nekončí a že vše směřuje k něčemu mnohem většímu, k něčemu, co všechny přítomné poznamená na dlouhé časy.
Avšak takové myšlenky nyní musela přebít skutečnost, že se Azaryn právě v tuto chvíli loučil s Apshodelle a Rufusem, což musela Fäoline respektovat, a přesně tak se rozhodla učinit. Mladá vlčice zavítala na kamennou louku mnohem dříve, ještě před celou akcí, aby pomohla s přípravami, i přes všechny chmury a smutek se její tvář celou dobu držela v tiché masce, která sledovala ostatní, a nijak nesoudila. Neměla taky proč - hlavně během obřadu si totiž uvědomila, že emoce, jež vnímala skrze slova Zathriana a následně taky Plamena, byla v jejím případě jistým způsobem potlačena do takové podoby, že neměla tušení, jak a zda vůbec by je měla vyjádřit. Bylo to špatné znamení? Neměla by na ně vzpomínat s vděčností za, že s nimi mohla strávit společný čas - jaký však, když jich existovalo jen úzké množství?
I přes všechno, co ji sžíralo, na sobě nedala na sobě nic znát a pro aspoň nějaký ten náznak úcty zůstala na místě až do posledního momentu, jenž byl věnován uctění památky těchto dvou, a to jako znak toho, že i přes veškeré strasti se na jejich duše nebude nikdy zapomenuto. Jenže k čemu všemu tohle všechno směřovalo? Neměla ponětí, i přesto tak trochu tušila a doufala, že tohle nebude poslední krok k uzavření jedné velké, leč smutné kapitoly.

Noc byla dlouhá, chladná a neústupná. Rorýs netrpělivě vyhlížel první paprsky slunce. Zdejší atmosféra byla sice klidná, mladý vlk se však přesto nemohl ubránit pocitu, že on je tu ten navíc. Přítomnost ostatních členů mu byla vysoce nepříjemná. Ty samé oči, které očekávali blížící se úsvit, byly před několika týdny svědky Rorýsova skandálního selhání. Každý to věděl. Možná na to momentálně nikdo nemyslel, každý se měl přecijen momentálně oddávat myšlenkám na ty dvě nebohé zesnulé duše, přesto Rorýs přemítal jen a pouze nad svými chybami. Overthinking mu nebyl cizí, jen se v tuto noc zdál jaksi delší než obvykle.
Jakmile se ve vzduchu začínaly ozývat první zpěvy ptáků, Alfa dal pokyn k přesunu.

Přesun k řece ---->

Rohatý vlk tiše přihlížel sledu veškerých událostí. Nijak to nekomentoval a na nic nereagoval. Ztráta těchto dvou vlků, jako kdyby ho teprve nyní pořádně zasáhla. Jednalo se o dva promarněné životy. O vlky, kteří ještě před nedávnem spali ve stejné noře s ostatními, o vlky, kteří plnili povinnosti stejně loajálně jako zbytek smečky. A teď jsou pryč. Jsou nadobro pryč. Rorýsovi se z toho uvědomění zvedal žaludek a motala se mu hlava. Už nikdy nebudou mít možnost cokoliv nějak ovlivnit. On tu možnost zatím ještě stále má.

Noc sa pomaly preklopila do tichšieho, hlbšieho tempa. Oheň na kamennej lúke praskal rovnomerne, jeho svetlo sa odrážalo od zamrznutých kameňov a v očiach prítomných vytváralo záblesky, ktoré sa nedali čítať jednoznačne, nešlo tu o plač, ani o slabosť, skôr o sústredené prijatie toho, čo sa stalo. Slová sa striedali; nie všetci prehovorili nahlas, no Zathrian vedel, že aj ticho je forma spomienky. Niekoľko príbehov asi teda zaznelo, o love, o sporoch, o vernosti, o tvrdohlavosti, ktorá bola niekedy na škodu, no častejšie na záchranu. Zachytil šeptanie Lapis, ktorá sa niečo potichu pýtala svojej matky; nezasahoval. Bolo to medzi nimi. Eralia a Iska stáli bok po boku vedľa nich, tichý, uzavretý do vlastných myšlienok. To bolo v poriadku. Každý smútil po svojom, aj keď toto nebola noc smútku, ale uznania.
Keď sa ozval Plamen, jeho hlas preťal priestor ostrejšie než praskot dreva. Neměli bychom zapomínat, jak se Rufus a Asphodelle setkali se smrtí… Všichni ale konec konců víme, kdo má jejich krev na svých tlapkách. Niekoľko pohľadov sa jasné že pohlo jeho smerom. Oheň zapraskal hlasnejšie, akoby sám reagoval. Zathrian zdvihol hlavu. Neponáhľal sa s odpoveďou, no ani sa jej nevyhol. Jeho hlas zaznel pevne, bez výkyvu. „Nezabúdame.“ Nezahrabeme to pod kameňmi tejto lúky ani pod popolom hranice. To si sám sebe sľúbil. Nespraví to čo robil jeho otec, to čo robil Feier, že všetko len zametali pod koberec... Jeho pohľad prešiel svorkou, zastavil sa na jednotlivých siluetách, akoby si ich potichu počítal. „Ich smrť nebola nehoda. A nebude bez následkov.“ V očiach sa mu zalesklo niečo tvrdé, neochvejné. „Vinník bude nájdený. A keď sa tak stane, Azaryn odpovie.“ uistil všetkých nahlas, myslel to smrtelne vážne. Nebola to výhražná reč. Bol to záväzok. Potom sa opäť odmlčal a nechal noc dohorieť v tichu, ktoré už nebolo neisté, ale sústredené. Nechcel aby tu došlo k hádke a tak to viac nerozoberal. Nemala tu dnes panovať nenávisť voči niekomu, komu tento moment nepatril. To bude téma na ďalšie dni...

Presun k rieke - časový posun
Úsvit prišiel pomaly, sivý a ostrý. Mráz zosilnel, akoby noc odmietala ustúpiť, no na horizonte sa už lámal prvý svetelný pás. Telá boli prenesené k pohrebnej hranici pri rieke Igne; drevo bolo uložené pevne, starostlivo, presne tak, ako ho Zathrian včera pripravoval. Z ohňa na kamennej lúke vzal horiacu palicu. Plameň na nej ešte žil, menší, no vytrvalý. Na okamih sa zastavil pred hranicou, pohľadom spočinul na oboch telách... na machu a ihličí, na pierkach a vetvičkách, na tichých symboloch, ktoré svorka zanechala. Potom priložil oheň k drevu. Plamene sa spočiatku chytili pomaly, opatrne, akoby skúšali, či majú právo rásť. Netrvalo dlho a rozšírili sa, teplo sa rozlialo do studeného rána, dym sa zdvihol k nebu v rovnom stĺpe. Zathrian prehovoril slovami na rozlúčku:
„Váš boj sa skončil, no vaša stopa nikdy nezmizne. Plamene pohltia vašu schránku a očistia vaše telo, oheň vás vezme späť k predkom a rieka váš popol odnesie do večnosti k nekonečným horizontom. Nech váš duch kráča s nami v každom víťazstve, v každom páde a v každom ďalšom kroku vpred. Nech váš duch nájde miesto medzi nami, v našich srdciach, v našich príbehoch, v našich bojoch.“ Potom už len mlčal. Stál pevne, kým oheň rástol a drevo postupne podliehalo plameňom. Toto bol okamih, ktorý sa nedá urýchliť...Čakal. Kým plamene vykonajú svoju prácu. Kým zostane len popol. A rieka, ktorá ho ponesie ďalej...

Dostavit se na pohřeb hned dvou členů smečky mělo být symbolem poslední úcty. Plamen ale ve své hrudi cítil hořkou porážku.
Zapojil se do příprav ohně, jakmile o nich slyšel. Nemohl žasnout více nad tím, kde a v jakém stavu našli jejich betu. Jistě se uchýlil i ke smýšlení, že neměla být slabá, ale při pohledu na to, jak málo z ní zbylo, se ho chopila pálící frustrace, co v něm po zbytek dne bublala ve formě netečné mrzutosti. Přesto večer při sezení u obřadu při zmínce uklidňující meduňky protočil očima a v duchu trpce nadával, že takové gesto není gestem solidarity, ale zbytečného rozmazlování smečky a dalšího Achillova očividného pokusu podlézat alfovi až do míst, kam slunce nesvítí. Nebyl na to zvědavý. Nebyl zvědavý ani na sentimentální zaplétání do srsti - snad jen ze smutku, který cítil, aniž by ho ukazoval, se však i on u těl ochomýtl a každému přihodil jedno černé pírko.
Při proslovu seděl vcelku klidně. Choval se způsobně, s respektem, jen si neodpustil sledování reakcí okolí. I vzdálené pošťuchování Rorýse si dnes překvapivě odpustil. Když ale dostal prostor, nemohl mlčet. Všechno to pěkné zakončení bylo pohádkové, ano... Ale nemyslel si, že by jimi měli překrývat realitu. Smrt byla smrt - konečná a definitivní. Jeden měl mít právo nad ní cítit emoce, jak ho učil zrovna Rufus. "Neměli bychom zapomínat, jak se Rufus a Asphodelle setkali se smrtí. Že si ji nevybrali, že jim život byl vyrván z hrudi. Všichni ale konec konců víme, kdo má jejich krev na svých tlapkách." Prohlásil Plamen do pléna s přivřenýma očima, ve kterých plál oheň zrovna tak silně jako na jeho těle. Byl plný zášti, kterou pečlivě držel pod pokličkou, ale i tak z něj sálalo horko. Svou myšlenku nedokončil, ale bylo jasné, kam s ní míří. Nechá Azaryn vraždy bez odpovědi? Budou se všichni tvářit, že se nic nestalo? Nebo odpoví krví, jak by udělali jejich předchůdci? Vodítka mohla být nejasná, ale chybějící oko v Rufusově tváři pro ohnivého bylo jasným vzkazem, ba dokonce sprostým výsměchem. A Asphodelle... Její skon byla otázka, ale kolik vražd Apollyonovi připíšou, to už nebylo tak důležité jako vykonání spravedlnosti. Fakt, že Rufus mu byl ze současného azarynského osazenstva mimo dvojčete a alfy nejblíž, na jeho přesvědčení také měl svůj podíl. Plamen měl ohledně nutných kroků odpověď jasnou - rozhodnutí ale stálo na alfě, ke kterému Plamen upřel svůj pevný pohled. Zda si pamatoval, co mu o pomstě vražd posledně řekl? Bylo mu vcelku jedno, jestli alfa podnikne akce teď a tady nebo je vyhlásí až po obřadu, v horizontu pár dní.
Věděl, že on už ale nedokáže nečinně sedět a sledovat, jak jeho blízcí odcházejí.

Celý pohreb bol pre ňu náročný, no snažila sa udržať sa, už len kvôli deťom. Keď k nej Lapis prehovorila, sklonila k nej hlavu, aby odpovedala rovnako ticho, bez narušenia obradu. Na okamih zavrela oči, nie zo slabosti, ale aby si urovnala vlastné myšlienky.
„Nevieme všetko, no mohlo sa stať čokoľvek...“ začala pokojne, hlas mala mäkký, no pevný. Slová jej chutili trpko, no neváhala. Pohľad presunula späť k telám, potom znovu k dcére. „Svet mimo nášho územia nie je vždy spravodlivý. A nie každý vlk sa riadi rovnakými pravidlami ako my.“ Chvost jej pomaly prešiel po zemi, takmer nebadane sa dotkol Lapisinho boku, tiché uistenie, že je tu. „Byť Betou… alebo strážiť hranice… znamená niesť zodpovednosť. Niekedy aj nebezpečenstvo. Sú vlci čo majú s nami rôzne rozpory, nenávisti...“ Na chvíľu sa odmlčala, všimla si ten zvláštny lesk v dcériných očiach, zvedavosť miešanú s niečím hlbším.
Pohľad jej na okamih skĺzol k Achillesovi, potom späť k Lapis. „Snáď čoskoro zistíme, kto za tým všetkým je a prečo tomu tak je.“ Hlas jej pri slovách našťastie nezlyhal. No v očiach sa jej na okamih mihol tieň, strach, ktorý si nechávala pre seba. Po celý čas však na nu prehovárala so šeptom a snažila sa vnímať aj slová iných aby jej niečo neušlo. Chcela si vypočuť spomienky ostatných.

Na kamennú lúku dorazila pravdepodobne po boku Isky a ich mláďatá kráčali pri nich, ich dych sa menil na drobné obláčiky pary v mrazivom vzduchu. Krídla mala zložené tesne pri tele, chvost niesla nízko, nie podriadene, skôr v tichej úcte. Oheň už praskal a jeho svetlo sa odrážalo na ľade ako vzdialené hviezdy. Predtým než sa zaradila medzi ostatných, oddelila sa na chvíľu. Podišla k telám, pomaly, s rovnakou opatrnosťou ako včera. Zobrala medzi zuby niekoľko tmavých pierok a vetvičku jaseňa, ktoré po ceste nazbierala, a uložila ich na machom prikryté telá. Dotkla sa ich len letmo, úctivo, bez zbytočného pohybu. V mysli jej zaznelo pár tichých slov. Nech je vaša cesta pokojnejšia, než bol jej koniec. Nahlas však nepovedala nič. Až potom sa presunula späť k svojej rodine. Pred vystúpením alfy sa zastavila pri kameni s meduňkou. Bez váhania si vzala pripravenú dávku a pomaly ju rozhrýzla medzi zubami. Horkastá chuť jej zaplnila papuľu, no prijala ju bez odporu. Vedela, že dnes ju bude opäť potrebovať tak ako aj včera. Postavila sa vedľa Isku, bok sa jej zľahka dotýkal jeho srsti. Mláďatá mala na dohľad. Pozerala sa na ne dlhšie, než by bolo treba.
Rufus aj Asphodelle niesli tú istú rolu, ktorú si zvolili aj jej potomkovia. Včera to bola strata svorky. Dnes to bola hrozba, ktorá sa jej zahryzla priamo do hrude. Čo ak raz… Myšlienku nedokončila.
Počúvala Zathrianove slová, ktoré boli pevné, presné, bez slabosti. Tak ako sa na alfu patrí. Vnímala rešpekt v jeho hlase, tichý hnev pod povrchom. Rozumela mu...Nemala však čo pridať. Nezdieľala s betou dlhé rozhovory, s Rufusom nestrážila hranice. Nepoznala ich obľúbené miesta, ich drobné zvyky. Vedela o nich len to, čo vedela svorka, že boli spoľahliví, že slúžili, že padli... Stála mlčky medzi ostatnými, hlavu mierne sklonenú. Meduňka jej držala emócie na uzde, no pod nimi horela obava. Keď sa jej pohľad znovu presunul k mláďatám, zjemnel, ale v očiach sa jej usadil tieň. Vedela, že ich nedokáže ochrániť pred všetkým.

Úvodný post - príprava + nočné bdenie

Chlad sa mu zakusoval do labiek už dávno predtým, než sa kamenná lúka zaplnila prítomnosťou svorky po jej zvolaní. Zathrian tam bol skôr. Nie z povinnosti, ale preto, že niektoré veci má alfa urobiť prvý a niesť ich váhu skôr, než ju rozdelí medzi ostatných. Včera, keď mu Achilles priniesol pozostatky Asphodelle, nepreriekol zbytočné slová. Spoločne začali predchystávať veci potrebné pre pohreb. Použili kus dreva, zvyšok stromu, do ktorého kedysi udrel blesk počas letnej búrky. Drevo bolo spečené, pevné, no nesúce stopy ohňa, ktorý ho už raz poznačil. Naň sa uložilo to, čo z bety zostalo, opatrne, s tichou presnosťou, aby sa nič nestratilo po ceste. Následne sa machom a vetvami ihličia prekrylo jej telo.. Nie ako skrývanie, ale ako ochranu, aby svorka nemusela niesť pohľad na to, čo nemalo byť videné. Na kamennú lúku dorazili neskôr aj s telom Rufusa. Položili ho vedľa Asphodelle, bok po boku, ako stáli aj v živote, každý na svojej pozícii, no stále v službe svorky. Zathrian dohliadol na prípravu, na očistenie, na ticho, ktoré sa prirodzene rozlialo priestorom. Potom ustúpil o krok späť a dal priestor ostatným, keď sa už blížilo k večeru.
Azarynskí prichádzali jeden po druhom. Niektorí mlčky, iní s krátkym sklonom hlavy, niektorí im už predtým pomáhali s chystaním ohňa, s čistením priestoru na kamennej lúke aj pri rieke Igne a tak, čo prišlo vhod. Čierne pierka sa zaplietali do srsti Rufusa…pokladali sa na pozostatky ukrytého tela bety, jaseňové vetvičky sa dotýkali tiel ako posledné, jednoduché gesto spojenia. Oheň sa neskôr zapálil, aby vlkom nebola zima, no už teraz bolo cítiť, že tento večer nebude o kriku ani o slabosti. Keď sa zhromaždili, Zathrian vystúpil vpred. Jeho hlas nebol zvýšený, a predsa sa niesol chladným vzduchom jasne. Potichu si odkašľal, aby si uvoľnil hrdlo a jeho hlas ho počas prehovoru nezradil. „Na vyhradenom mieste,“ pokojne prehovoril a ukázal smerom k byline, „na kameni, je pripravená meduňka(sk: medovka) od Achillesa.“ Jeho pohľad sa na okamih dotkol medika, skôr ako sa vrátil späť k svorke. „Slúži na upokojenie, keby niekto potreboval počas či po pohrebe.” Odmlčal sa a nechal priestor tým, ktorí vedeli, že noc pre nich nebude jednoduchá. Až keď sa pohyb opäť utíšil a lúka stíchla, nadýchol sa a pokračoval:
„Zhromaždili sme sa tu ako svorka,“ prehovoril, pohľadom prešiel prítomných bez potreby zastaviť sa na konkrétnych tvárach. „Nie preto, aby sme oplakávali stratu, ale aby sme uznali cestu tých, ktorí ju už dokončili…“ Krátka pauza, počas ktorej praskot ohňa vystúpil do popredia. „Dnes dávame posledné svetlo dvom vlkom Azarynu. Tak, ako sa patrí. Bez hluku, bez klamstva, bez zabúdania.“ slová sa niesli v chladnom vetre vediac, že možno nie každý udrží svoj nárek za stratou člena svorky.
„Asphodelle,“ začal pomaly, pohľadom krátko spočinul na zakrytom tele. „Nebola len beta. Bola oporou, vlčicou, na ktorú sa dalo spoľahnúť, keď veci neboli jednoduché. Poznala hranice svorky aj hranice trpezlivosti, vedela stáť pevne a vedela konať bez zbytočných slov.“ Na okamih sa odmlčal. „Dôveroval som jej. A ona tú dôveru nikdy nezľahčila.“ Jeho pohľad sa presunul k Rufusovi. „Rufus slúžil Azarynu dlho. Ešte za čias môjho otca. Poznal túto zem v časoch, keď bola tvrdšia a menej zhovievavá. Nehľadal uznanie, nepotreboval stáť vpredu, no vždy tam bol.“ Krátke prikývnutie, gesto rešpektu. „Takí vlci držia svorku pokope, aj keď ich meno nezaznieva najhlasnejšie.“ Zathrian sa nadýchol. V hrudi sa mu nehromadil plač, ale tichý, ostrý hnev, nie však taký, ktorý by sa dnes pustil na slobodu. Ten si odloží.
„Dnes si ich pripomíname nie ako obete,“ pokračoval, „ale ako členov Azarynu, ktorí splnili svoju cestu so cťou. Oheň, ktorý pre nich zapálime, nie je koncom… Je návratom k predkom.“ Teraz patril priestor im. Ustúpil späť a nechal noc, aby si vzala slovo. Oheň pri Igne ešte len čakal, teraz kto chcel, mohol rovnako niečo povedať o jednom alebo oboch vlkov a podeliť sa s ostatnými o svoje zážitky. Nemalo ísť o trúchlenie, ale o spomienky.