[IGNIS] - Ceremoniál

Tak, dneska byl můj den. Ano, přesně ten den D, kdy se mělo rozhodovat, zda si členství v Ignisské smečce zasloužím, či nikoli. Stál jsem v řadě vlků, kteří se sem dnes dostavili, společně s Aiasem, jehož úkol byl dnešním dnem stejný, jako ten můj. Museli jsme zabít tuláka, abychom věděli, zda na to máme. Já si byl jistý, že na to mám. Aias na mě působil možná trochu kousavě, jak jsem jej znal, ale upřímně jsem si nemyslel, že to zandá. Sobě jsem věřil, jemu ne.
Jakmile zaznělo moje jméno, vyšel jsem do kruhu, kde byl již připraven vypuštěný tulák. Tulák nevypadal jako nějaká ta troska a v žádném případě ne jako někdo, kdo to dneska hodlá vzdát. Napětí v kožichu mi stoupalo, ach ty emoce, jak já bych je někdy zrušil! Kožich se mi ježil, ale jiskry zatím nelítaly. Snažil jsem se svou magii držet pod pokličkou. Byla to vlastně taková zkouška, zda to dovedu. Doteď jsem bojoval s tím, aby mě má magie neovládala, aby to bylo spíše naopak. Zatřepal jsem hlavou, snažíc se uklidnit a nemyslet na magii. Čím méně na ni budu myslet, tím menší bude pravděpodobnost, že se bude projevovat.
Šel jsem vstříc tulákovi, jako bojovník do ringu. Měl jsem za sebou několik náročných i nenáročných tréninků, věděl jsem, že jsem na tento osudový boj připraven. Jakmile jsem od něj byl jen několik málo metrů, on na nic nečekal a rozběhl se na mě. Já zachovával chladnou hlavu, přesně tak, jak mě Justice s Freyou učila. Nebýt zbrklý. Až, co byl můj protivník jen několik málo decimetrů ode mě, uhnul jsem na stranu a vrazil do něj zboku. Moje představa byla, že jej tím odmrštím o pár metrů dále, však stále jsem byl jenom mrštný, ale už ne tolik silný na to, abych to dokázal tak perfektně. Místo toho jsem jej jen povalil k zemi. On se ale okamžitě zvedl a zakousl se mi do krku. Zjevně měl taky nějakou taktiku. Nedivil jsem se. Byl odsouzen k tomu bojovat, nebo nepřežít. Pro jeho smůlu se však nezakousl do správného místa a už vůbec ne nijak hluboko, protože jsem jej poměrně jednoduše setřásl. Taktiku měl, ale sílu už ne. Já neměl ani jedno, spoléhal jsem hlavně na svou obratnost a rychlost.
On se ale vůbec nevzdával. Měl výdrž a to se cenilo. Více by se to tedy cenilo u mě, co si budem. Přimhouřil jsem oči a tak jako on se rozběhl na mě, tak já na něj, hlava proti hlavě, až to bylo napínavé. Věděl jsem, že jeden z nás stoprocentně uhne, protože rozdrtit si navzájem lebky nebyl dobrý nápad. Takové taktiky volili berani, nebo dinosauři, nikoli vlci. Ale i u těch by to mohlo vypadat zajímavě, pravda. Mrzelo mě, že se nemůžu předvést před více spoluhráči, než je Aias. Toto byla hra. Hodně tvrdá hra.
Jak jsem předpokládal, tulák na poslední chvíli uhnul a chtěl na mě zaútočit zboku. Já to ale předpokládal, takže jsem nadskočil a drápama jej přišpendlil k zemi při dopadu. Byl jsem nad ním, přestože nebyl o moc menší než já. Nyní jsem mu mohl rozdrásat krk zvrchu, otázka zněla, zda to bude účinné. Nebyl čas se rozhodovat, zda to vyzkoušet či nikoli. Nebyl jsem dost silný a neudržel bych jej takhle dlouho a i kdybych chtěl, boj by se takto zasekl a nikam by se neposunul. Ignisští diváci chtěli akci. Zakousl jsem jej tedy vší silou do krku zvrchu. V tu chvíli jsem však políbil zem.
Byla to obrovská rána, ale i z té jsem se vzpamatoval poměrně rychle. Hrdelně jsem zavrčel. Tímto mě očividně dost trénovaný bojovný tulák rozhořčil ještě více. V tu chvíli jsem ztratil veškerou rozvahu a moje zbrklost byla zpět. On už byl načnutý, docela dost krvácel, ač mě ze sebe shodil praštěním o tvrdou zem, já na tom byl ještě stále docela dobře. Určitě mnohem lépe, než on. Možná bych jej mohl uštvat, unavit a on by vykrvácel... a lehl sám, ale to nebylo tím, co se po mě chtělo. Tulák nesměl zemřít na zranění mnou způsobené, ale na přímé zabití. Nechtěl jsem tímto riskovat to, že by mě vyhodili už od zkoušky.
Chvíli jsme naproti sobě stáli v bojovém postoji, v tom jsem vyrazil, chvíli během, poté skokem a posledním skokem jej opět přimáčknul k zemi, obrátil a ve vteřině zakousl, tentokrát dokonce na správném místě. Vetřelec se ještě chvíli vrtěl, snažil se vyprostit z mého sevření, vůbec mi nedocházelo, proč se tentokrát nevyhnul nebo nebránil. Možná to prostě jen nestihl.
Celé mé tělo bylo jako v jednom ohni. Měl jsem chuť jej ještě dodatečně rozcupovat a kousek z něj možná taky sežrat, ale... ovládnul jsem se. Ač to bylo mrtě těžké. Jakmile jsem si byl jist, že je po něm, přišel jsem k němu a přičichl. "Je mrtvý..." zašeptal jsem polohlasně. Slyšet to mohli možná ti vepředu, ale dost možná ani to ne.