[Kult] Soud zloděje

Aiduin natáhl křídlo, tak aby pokryl oba jeho přátele. Bylo štěstí jaký obr byl, protože nejspíše to jak se o něj opírali porazilo menšího vlka a navíc jeho rozpětí zajišťovalo, že oba sourozenci se vešli pod něj a celé je přikrylo jak peřinka. Duiny vždycky svoji výšku vnámal jako výhodu a nyní znovu rád, že holt narostl tak moc.
Aiduin byl narozdíl od Sabriny dost rád za nějaké to rozptýlení v této dosti nepříjemné situaci. Hezky se mu dalo vytlačit dění okolo a soustředil se místo toho na své společníky. Snažil se nežít ve snu plném slunce a zelených luk ale zase kdyby se až moc zaměřil na okolnosti kultu, tak by ho fakt jeblo. Takže se naučil potalčovat to nejhorší tím nejlepším co ho potkalo. Myšlenky na popravy a utrpení přebíjel přítomností jeho kamarádů. Upřímně ho dost rozhodilo, když řekla, že toto bude jednou dělat. Přemýšlel, zda myslí spíše duchovní část jako Ossian nebo zajištění tvrdého pořádku jako Salome. Trošku doufal, že to bude ta jemnější práce šedivého vlka, ale Duiyn si nenalhával, že by tomu tak bylo.
"Už se těším" prohodil co nejtišeji, aby nerušil. Jasně nemusel se mu líbit konečný rozsudek, ale rušit taky nemusel. Jeho slova nebyla lež, ale i kdyby nechtěl, tak by ho pravděpodobně stejně Dabrina dotáhla.

Cez Abraxasa všetka tá vrava, hlavne v blízkosti Ciela prechádzala ako dym, smradľavý dym, na ktorý sa netúžil nijako sústrediť. Vedel o čo išlo, mohol si vypočuť názor toho aj onoho, dokonca aj názor Duinyho, pod ktorým si nepredstavoval niečo, čo by ho malo rozhodiť. Ani nerozhodilo, vlastne mu bolo skoro jedno čo si kto myslel o danej situácii, vediac, že každý mal svoje vlastné dôvody pre to, ako zmýšľal. Nebolo jeho miestom sa tým zaoberať, necítil sa na to. Ostatne on by možno aj chcel byť toho súčasťou, chcel by byť schopný normálne sa vyjadriť, zaujať stanovisko a byť jedným z nich, no jeho perspektíva na veci už bola permanentne zmenená, azda priveľmi na to, aby mohol racionálne uvažovať. Možno časom ale teraz? Teraz bol skrátka vyčerpaný, nemal na to postaviť sa tejto realite čelom. Zbabelec. Vedel to a mrzelo ho to, chcel žiť v blaženej nevedomosti ako ostatní. Chabo sa pousmial, keď mu sestra vtisla jednu na líce a zmorene sa jej obtrel o krk, snáď ju pritom ešte trochu potlačil aj na Duinyho.
"Ideme niekam po tomto?" potichu zamrmlal.

I Bellanna se dostavila do centra. Věděla, co se bude dít a věděla, že to bude špatný. Sama konec konců měla podíl na lapení zloděje, leč... Podlým, nečestným způsobem. Až dodnes ale modravá vlčice nepřemýšlela příliš nad tím, co bude s Cielem, nýbrž nad tím, jak se mají její velmi postrádaná, milovaná vlčata.
Na tváři jí seděl temný, nekompromisní výraz a tyrkysové oči bodaly, když zrovna vyhledaly kohokoli jiného, než přátele. A přesto její pomalý, klidný pohyb mohl působit... Rezignovaně. Neměla v plánu, nechtěla tu dnes způsobit jakýkoli povyk, a byla rozhodnutá pro to obětovat jakoukoli příležitost k záležitosti promluvit či konat. Obrnila se námrazou a lhostejností, kterou konec konců jako kulťan k nevěřícím měla zastávat. Bylo to tak správně. Nejmenší cesta odporu. Aspoň pro ni. Jeden začínal chápat, že Hatiho služebníci jsou ohledně emocí a morálních zásad... Rozbití.
Seděla stranou, ale s výhledem. Když přišel její syn, zvedla se, aby se za ním vydala, ale Duiny... Vyhledal někoho jiného. Vynechala nádech a zase se posadila. Tak. Dnes toto přeci nemá váhu. Syn ji jistě stále má rád. Či?
Od Ciela se nacházela kdesi za jeho zády. Ne, že by litovala své lsti, asi by bez hnutí ustála i obvinění, jejichž formulace si představovala, a na které si v myšlenkách odpovídala skoro se stejným, dotčeným a hrdým odseknutím, které by vyřkla třeba... Salome.
Mám se omlouvat?
Nebyla to otázka, byl to pohoršený, pohrdavý údiv. Svými činy jen urychlila to, co muselo přijít. Hatiho slovo platilo - provinění zaplatí. Věděla, že vinu by za toto cítit neměla. Tak proč jí cosi štípavého svíralo hruď, jakoby očekávala vlastní smrt? I to se snažila ignorovat. I přítomnost Lesley, na kterou ani nepohlédla. Nabyla domněnky, že čelit s tímto jí by totiž možná přineslo ještě více zmatení a pochyb, které se ve jméně božím snažila z rovnice odstranit.
Měla pochyby, že Cielo zaslouží smrt, ale po Ossianově úvodním slově tuto myšlenku zahodila. Bylo jí zle z vydírání, co předvedla Salome a z Cielova chabého pokusu chránit Omaru. I modrá se tu dnes měla dočkat soudu - a na té Bellanně záleželo o něco více než na vlkovi, co žil u Přízračných společně s jejími vlčaty. Omara byla také matkou. A i kdyby zemřel otec... Matka přeci musí žít! Ať už udělala cokoli, vlčata by pykala víc, kdyby zemřela. Proč se zbavovat masa, když se ještě mohlo uzdravit? Nebylo by to... Udržitelnější? Cyklus, stereotyp osiřelých vlčat v kultu musel přestat, a rohaté bylo jasné, že pro to bude muset Kult aspoň v tomto projevit milost a odpuštění. Božské přednosti. Jenže bylo snadné se obrátit k prosté zlosti a hlásat:
Ale já nejsem bůh.
Pravý soud přijde až po smrti. Domněnka byla správná - zabijou ho. Potupně, před celou smečkou nepřátel, kde se nemohl ani pořádně bránit. Před společenstvím, kterému sprostě ukradl člena. Kdoví, zda se ještě bránit chtěl. Bellanna by hledala jiskřičky vzdoru v jeho očích, kdyby do nich viděla, možná už jen aby... Na ně mohla chrstnout vodu. Nemělo cenu mít naději, nemělo cenu od kteréhokoli z výše postavených či snad samotného Pána očekávat tu jednoduchou cestu. Popravci tu byli konec konců jen pro show, která byla ve velkém obraze důležitá asi jako vyřazená, prasklá struna. Nebylo důležité, jak viník zemře, beztak zemře. Nebylo to důležité aspoň pro něj - Bellanně bylo ovšem hned jasné, že jeho duše se přidá k těm, jakým byl třeba Mortja. Co s tím ale ona udělá?
Nic. Vůbec nic. Nehne se ze svého místa a nezatváří se jinak.
Když však Cielo začal kritizovat víru, přeci jen se jí na tváři cosi změnilo. Stáhla uši, vycenila zuby a krátce zavrčela. Hleděla na popravčími zpacifikovaného přízračného, a po dlouhé době při tom necítila zuby i okolo svého krku, leč si uvědomovala, že ji od toho dělí snad jen jediná nitka, jediná myšlenka. Všichni kulťané se zdáli, že by se navzájem porvali o privilegium tento zbytečný poslední soud Cielův vykonat, jako vzteklí, hladoví šakali. Jako kroužící, sadističtí supi, jejichž akce řídí jen touha po krvi. Jak primitivní myšlenka - a zároveň tak krásný, jednoduchý koncept. Kdo se prohřešil, zaplatí krví. Kdysi by jakékoli prolití a násilí odsuzovala, dnes to ale... Považovala za normální. Téměř.
Odpor je marný.
Nebo aspoň pro některé.

Abraxas sa ako na zavolanie dovalil k nim. Určite bol citlivejší než bola ona, ale ona zas bola citlivá v iných oblastiach však? Nič menej jej nevadila prítomnosť ani jedného z emočne horšie rozložených parťákov a keď saAbi prikryl Duinyho krídlom, re pocit bezpečia, Sabrina sa trocha ľútostivo, no na to, že bola na poprave až príliš zvesela usmiala a pritisla sa k bratovi. Nie k bratovi. Pritisla sa medzi nich, pod krídlovú strechu a lebkou chytila Abiho za šiju. " Abinkoo," chlácholivo mu oblízla sestersky líčko a vypočula si, čo chcel Duiny povedať. Vlastne rozprával rozumne, čakala, e bude iného názoru a bola rozhodne rada, že sa zhodli. Nie uplne možno, to však nevedela. Chcela mu odpovedať, avšak tu sa spustila vrava. Rozprávala i Omara, toľkej drzosti. No tfuj. A rozprával ten zločinec a jej teta odrazu zasiahla! To bolo čosi. " Raz to budem robiť." povedala chlapcom a zvyšok diania pozorovala so zatajeným dychom.

Marion s téměř prázdným výrazem zůstávala stát, oči pevně upřeny na tváře vlků kolem sebe. Avšak náhlý výstup Omary nemohl být přehlédnut. Vlčka se nezdála o nic ústupnější než v okamžiku, kdy se rozhodla zhřešit. Marně se snažila zamluvit, co způsobila. pro co se ona, z vlastní vůle rozhodla. Poslouchala a nejistě přemítala nad tím, co by ráda sdělila nahlas. Nechtěla se zdržovat hlasu, zároveň moc neovlivňovat chod soudu. Copak mohla Omara tolik zpochybnit Hatiho vůli, aby se zapletla s nevěřícím? Opravdu věřila v to, co se snažila dokázat? Byla stejně vinna, jako jaký koliv jiný hříšný. Vždyť využila všeho, čeho byla hodna!
Tvoje slova jsou prázdná, touha po pomstě není ničím jiným než slabostí!“sykla náhle Marion. „Snažíš se zakrýt vlastní chyby svržením viny na druhého, ač sama nejsi o nic lepší.“ Slova vyřkla tiše, ale s neochvějnou jistotou. Nedokázala pochopit, jak může Omara dál bránit svůj prohřešek, jak může přitom stát a mluvit, jako by vlastně nic nezavinila. „Zabití Ciela ti nikdy nevrátí tvou hodnost!“ Pravila už nahlas, její oči se zableskly, když k ní vzhlédla.
Nechtěla dál, hájit svou přítomnost tichostí. Vlastně souhlasila s každou námitkou Ossiana i Salome. Nebude to jeho smrt, co ti vrátí tvou čest! Vykřikla v duchu.
Zatím co se Cielo rozmluvil, musela se podívat na Nirixe, který sám ještě nesouhlasil se žádným z verdiktů. Nedokázala vymyslit, co si o všem Mesiáš myslí. Rozhodně to nebyl žádný krvavý zabiják, nadarmo však někdo zpochybňuje Hatiho. Víra, směšná zopakovala si Cielova slova. Za to, aby se sám Hati snesl a vykonal trest před zraky smečky.

Plán se nevydařil jak si naivní vlk myslel. Co tím chtěl změnit? Myslel si že jeho život bude o něco klidnější? vedle jak ta jedle kamaráde. Vlci Kultu byli chytřejší a dokázali ho chytit s převahou. Věřit modré vlčici se nevyplatilo a i když mohl použít magii a utéct, nic by se tím nezměnilo a tíha u jeho srdce by nikdy nezmizel.
Předstoupil před vlky Kultu, viděl se tváří v tvář mesiáše a konečně viděl i svou bývalou rodinu, která už mu nevěřila. Chtěl mít šťastnou rodinu, ale tohle nebylo šťastné ani kdyby se o to snažil v posledních minutách svého života.
ano... Jeho čas pomalu nastal, ale pořád se to prodlužovalo když slyšel různé názory ostatních členů. Zdálo se že všichni se shodli na tom, že Cielo bude mrtev, ale on s tím neměl problém. Přijme to. Pro svůj klid.
ani odpověď na otázku písčité vlčice nepomohla k tomu, aby se necítil provinile. Nedokáže Omaru zachránit ani těmito slovy, avšak... Ona jeho pomoc nechtěla. Měla být také souzena, byla na hraně života a smrti. Její slova říkala, ať ji všichni zase začnou věřit, ale když slyšel slova těch dvou, asi výše postavených vlků, usoudil, že to lehké mít nebude.
Měl mlčet. držet jazyk za zuby, ale bolest, kterou v něm vyvolala poslední slova Omary, se pomalu dostávala až do hlavy. Můžeme pozdravit Cielovu poruchu po dlouhé době. Prášky, kterými ho dopovala Ryumee už neměl nějaké ty dny a jeho porucha se pomalu prodírala do hlavy až cítil vztek vůči všem než lítost.
Nemohl si odpustit bodavý pohled všem. Neměl právo mluvit, ale chtěl říct svůj názor. něco co nikdo vlkům z kultu nikdo neřekne a teď když byl na konci své cesty, už mu bylo jedno co řekne a naštve je.
"Vybrala sis cestu, která nás oba dotáhla do konce. Máme krásné děti které mohou mít klidný krásný život ale co ty? Ty jsi je nechala napospas vlkům, kteří zabíjejí vlky před očima ostatních. Chceš aby z nich byli vrazi? Aby šikanovali slabé? To je ten život pod Hatiho křídly který jsi mi vykládala?!" zavrčel a nakročil packou blíž k Omaře. Tohle bylo naposledy co se vidí tváří v tvář a ten pohled na tu krásnou tvář už nikdy... ale nikdy nechtěl zapomenout.
"a kde je ten tvůj Hati? KDE JE?! viděla jsi ho vůbec?! řídíš se pravidly vlka který ani neexistuje! celá tato víra je směšná! Neochrání tě ani kdyby jsi chtěla, protože tady není! Copak? vymysleli jste si to? Ty a ten tvůj bratříček?! Motáte hlavy vlčatům které mohly žít normální život!" Věděl že těmito slovy si vysloužil hrob hluboko pod zemí. Věděl že ostatní ho už chtějí zabít, ale on si toho nevšímal. Museli znát pouhý názor. Co když to ovlivní jeho vlčata? To už se nedozví.
"pokud mě chceš zabít, zabij mě. ale já si stojím za svým názorem." Odfrkl si a narovnal se. Nyní už se nebránil. Nebyl schopen jim v tom zabránit protože byli v přesile. Navíc jeho Hvězda na obloze už hasla takovým způsobem, že nyní si nedokázal vybavit, co dělá.
Jeho poslední nádechy a výdechy se nesly vzduchem. Jediné co slyšel bylo volání, ale volání koho? Kdo ho volal k sobě? To nedokázal říct. Jedinou věc co nestačil říct jako oroginální Cielo bylo že...

Miloval jsem vás všechny a je mi líto, že jsem nedokázal být dobrý otec a manžel.

Ossian mlčky pozoroval dianie súdu, stál narovnaný a chystal sa zvyšok pokorne stráviť s vypočutím ostatných, ich dodatkov, s vypočutím zločinca i rovnako obvinenej Omary. A počkať na konečný verdikt Nirixa, dúfajúc, v satisfakciu. Tu však prehovorila Omara a slová čo vyslovila boli snáď samotnou urážkou Hatiho. Ossian to nevydržal a odfrkol si, pretínajúc s odpisom a teraz s jasným pohŕdaním čierno-modrú vlčicu. V mene svojho pána bol viac ako pohoršený.
"Počul som snáď dobre? Nechcela by si vari za svoje prehrešenie ešte pochvalu? Mesiáš, ak dovolíte. Toto je čisto vo vašej réžii, avšak nedá mi nepovedať, že je zarážajúce, ako sa bývalá apoštolka snaží zbaviť svojej viny. To, že sa nechala oklamať slovom bezbožníka a hanila Hatiho vôľu je samo o sebe hriechom a to, že naznačuje, že je obeťou, je snáď o niečo menším hriechom?
Nielenže sa snaží zľahčiť svoju vinu. Vykonať Hatiho vôľu na súde je privilégium popravcov, tak ako neprislúcha veštcom, či apoštolom, neprislúcha ani tomu, komu by MOŽNO náležal rovnaký trest." odsekol sivý vlk a jeho hlas bol viditelne pohoršený, obidišel sa však bez kriku, nebol predsa barbar. " Jediný, koho sa záležitosť dotýka a mal by byť trestu oprostený sú Hatiho najmladšie deti, Lumine a Exlips, pretože tí nezodpovedajú za hriechy a činy ich rodičov." povedal sivý rozhodne a pohliadol hlboko Nirixovi do očí, mysliac to sakra vážne, potom ustúpil a ďalej už pokorne prikývol. Ak chcel doposiaľ niekto niečo povedať, nepustil ho k slovu. Tiež pohľadom tak trocha Nirixa varoval. I keď sám povedal, že je to na jeho rozhodnutí, jeho pohlaď veľmi nenápadne vravel- len jej skús dovoliť aby popravu vykonala ona. Len to skús. Nadržiavať rodine sa nehodilo ani na mesiáša a veril, či skutočne dúfal, že si bol toho Nirix vedomý. Po súde ho bude musieť vyhľadať.

Soud nebyla událost, kterou by si kdokoliv z Kultu dovolil nechat ujít. To platilo i pro Marion, jakožto vlastně její první příležitost něco takového zažít.
Mari přišla tak akorát na čas, s neutrálním výrazem proklouzla ze stínů a posadila se vedle zbytku smečky. Zrak poté upřela na mesiáše a zůstala trpělivě vyčkávat rozsudku. Po jeho proslovu, se vyhybala očním kontaktem komukoliv, koho směrem se podívala, dokud neuslyšela hlas svého bratra. Vlastně jeho zásluhou tady teď všichni byly pohromadě, on a Salōmē se smečce řádně zasloužili. Názor ani jednoho z nich se nedal brát na lehkou váhu, zrovna oni by měli mít řádný podíl na posledním slovu.
Jistota v Ossianově hlase, byla až znepokojující, ale očekávaná. Ušiska jí jen párkrát cukla ve směru dalšího souhlasného výkřiku, jinak zůstala kameně koukat před sebe. Mlčet.

Lesley sa pravdaže ukázala medzi prvými, na dochvíľnosti si už dlho zakladala. Bol to tak prostý a pritom tak efektívny spôsob ako vyzdvihnúť svoju serióznosť vo svorke. Tentoraz však, hoci si počínala správne, toto predsavzatie prišlo s istým výkupným. Nechcela tu byť, na druhej strane, ona nechcela byť nikde, kde mala byť posledného vyše roka.
Nebolo tomu našťastie už tak, ako kedysi, keď bola ešte plachým citlivým dievčatkom - v tom čase by jej pohľad na skutočnú popravu privodil azda infarkt a už ceremoniály vĺčat jej boli účinným prostriedkom na to, ako nebyť schopná v noci zaspať. Dnes už cena života v jej očiach tragicky upadala, nechcela byť zlá, aspoň sa o to nesnažila, prišla však na to, že ak sa chcela v živote niekam dostať, plakať nad každou rozbitou šálkou nemalo cenu. Dnes tu umrie vlk, minimálne jeden. Umrie však tak isto, ako umreli v okovách Kultu mnohí predtým a ešte umrú aj mnohí ďalší. Snáď by sa tie krvilačné potkany jedného slnečného dňa vyzabíjali navzájom.
Nebol to nepríjemný pohľad kvôli Cielovi či Omare, dokonca ani kvôli ich deťom. Zlé to vnímala výlučne voči sebe samej. Už dosť dlho vedela, čo všetko tu bolo v stávke, načo by to musela na vlastné oči sledovať? Jedno vĺča je unesené a títo magori ho majú hneď nárok popraviť? Fajn. A kde je jej nárok? Jej pochmúrny pohľad skĺzol z Nirixových očí k jeho hrdlu...

Keby náhodou Sabrine nestačila prítomnosť len jedného citlivého týpka, na scénu sa konečne dostavil jej brat. S ľahkým elegantným meškaním - jednak preto, že tušiac, čo sa bude diať tu byť nechcel, možno dokonca ešte menej než Duiny. Pre neho totiž predstavenie nekončilo tým, že by odsúdený dodýchal, to bol ešte len začiatok. A on bude vedieť, že ho Abraxas dokáže počuť a pôjde k nemu a bude mu revať do ucha o svojej žene a deťoch. Preto druhým dôvodom, jeho meškania bolo, že sa na toto kultúrne podujatie potreboval náležite pripraviť a táto príprava mohla byť povšimnuteľná na spôsobe, akým pri každom kroku vliekol pazúre po zemi. Na svoj príchod tak chtiac-nechtiac upútal štipku pozornosti, ako kovboj, ktorý pri vstupe do salónu štrngoce ostrohami.
Obišiel celý dav zozadu, aby nikomu nezavadzal, až zameral svoju sestru v spoločnosti modrého okrídlenca. Aspoň táto zostava bola dobrá. So sklopenými ušami si sadol rovno medzi nich, jeho výraz v tvári bol napriek všetkému, čo do seba napchal, pochmúrny a vážny. Keby sa nebol hanbil, najradšej by Aiduina potiahol za krídlo a prehodil si ho cez seba ako deku. Potom si uvedomil, že on hanbu vlastne nemá a tak ako pomyslel, tak aj urobil.