[KULT] V dlhom zatmení

Bellanna dělala ve sne to, co bylo pro člena kultu správné a zdravé - k ránu usnula. Zdály se jí sny, a nejen ty s motivy vlastního zklamání a osamění, světa tříštícího se a padajícího k zemi do tisíce střepů, co už nelze složit dohromady, a vlastních potomků ve spárech, nad kterými neměla moc. Poslední dny byly sny... Příjemnější. Statické. Příboj moře. Chladivý slaný odér, měsíc hledící zpoza temných mraček, osvětlující jen ji. A pak ten ojedinělý motiv, který mohlo zapříčinit... I horké letní počasí. Žhavý písek, žhavá poušť, a žhavý vzduch tam byl. Pod žhavým sluncem chudý lid a řeka jménem... Ossian. Nirix. Salome, Aiduin, Seraphina, Lesley. Počkat- co?
I modrá vlčice se urychleně dostavila na místo setkání s nervózním očekáváním. Neuklidnila se tentokrát ani ve chvíli, když v davu našla dle charakteristických oděvů Aiduina i Lesley - zdrojem nadřazeného nepokoje bylo něco jiného, a nebylo to zosobněno ani v jednom z přítomných. Posadila se kdesi vzadu, ale s dobrým výhledem na mesiáše a kněze. Dělo se snad..? A jakmile zem pohltila tma, zvedla hlavu vzhůru a nevěřícně otevřela tlamu. Oko pekelné hledělo na ně, a Ossian stál přímo před ním, jako jeho zvěstovatel. Jeho pravá ruka. Nirix mu předával Kult. Mesiáš byl pravá tlapka Hatiho, jeho hlas - ne jeho zosobnění, a Bellanna neměla pochyby, že toto bylo mocné znamení, ne jen další matný sen. Toto byla zkouška, a ona vyznala svou víru poklonou mezi prvními. Jistě její rychlost ovlivnil i fakt, že to byl právě Ossian, její první mentor ve víře, který stál jako nový vůdce. "Neboť tvé je království i moc i sláva navěky," pověděla po proslovu, stále - a pak ještě dlouho - oddaně skloněná před zázrakem božím, oči zavřené, směřujíc své motlitby Hatimu.
Neměla pohyb, že toto je začátek... Něčeho nového. A když v tento moment nechá ve své hlavě pouze služebníka božího, lépe udělá. Toto nebylo poprvé, kdy viděla měsíc zastínit slunce. Kdyby tehdy věděla, že je to Hatiho volání, možná... By všechno bylo jinak.

Hatiho sláva bola snáď dnes silnejšia než kedykoľvek predtým a nebolo to náhodou že to bol zrovna tento deň, kedy sa Hati rozhodol svoju pravú ruku v kulte zmeniť. Ossian veril, že nastanú pre kult dobré časy, nielen kvôli dobrému znameniu, ktoré im pán boh poslal, i kvôli tomu, že veril z hĺbky duše, že bol odhodlaný urobiť pre Hatiho všetko a oslavovať jeho meno. Nepotreboval aby sa klaňali jemu, tobôž Hatimu, jedinému bohovi, ktorý dnes zakryl svetlo sveta. A i on, hoc oproti veriacim im tvárou v tvár, hlavu sklonil na moment, potom pohliadol k nebesiam.
"Bratia a sestry, pohlaďme spolu na Hatiho slávu a vzdajme spolu úctu jeho veľkosti v tichej modlitbe. Hatiho slovo je slovo sväté a preto si žiada nespochybniteľný rešpekt a úctu. Radujme sa, pretože dnes prehovoril k nám všetkým, v znamení lepších časov pre vieru ktorou riadime svoj život. Nech pomstení budú tí, ktorým ukrivdili nasledovníci Skollovi, nech neuniknú tí, ktorí ublížili Hatiho menu. Bratia a sestry pohlaďme spolu do budúcnosti a kážme slovo božie. V mene Hatiho vám prisahám, že budem plniť svoju povinnosť a viesť jeho nasledovníkov v dobrých i zlých časoch, pretože tam kde je pevná viera je nádej a istota v nej nám dodáva silu." bol rozhodný, pohľad mal pevný, vedel čo presne chce povedať a cítil, že takto to malo byť. nech žije Hatiho sláva.
"Pamätajme bratia a sestry, že viera je jediná. Nejestvuje polovičná či čiastočná a neospravedlňuje pochybenia a prehrešky. Buď jestvuje alebo nejestvuje, pretože všetci prosím dbajme na pevnosť našej viery a rozširujme vo svete slávu boha Hatiho." varoval tým trocha tých, čo sa zhromaždenia nezúčastnili? Tých čo si mysleli, že sú tu pre srandu? Možno.

Bol to jeden z tých dní, kedy sa Abraxas necítil vo svojej koži, nebol by to však ani stav, ktorý by pokladal za akokoľvek mimoriadny. Veď jemu nikdy nebolo stopercentne dobre, i keď zdanie mohlo klamať, nepríjemné mravčenie v mysli prakticky nikdy neustávalo. No hoci by to bol schopný poprieť, za dnešné pocity skutočne mohlo niesť zodpovednosť čosi viac než len chronická depresia. V takýchto chvíľach sa Sabrinke radšej vyhol, napriek tomu si však neodpustil krátke pichnutie pri srdci, keď jeho sestra bez zaváhania zaujala miesto pri Aiduinovi. Vážne, on bol za to viac než rád, iba dnes mu mohlo prísť úzko z hocičoho. Ako veľké dievča, našla si svoje miesto v spoločnosti. Akoby o dospievaní snáď on voľačo vedel - aj preto sa prikmotril k starej dobrej Erore.
Na jeho úzkosť často vplývali aj frekvencie duchov v jeho hlave, ktoré svojho maxima nadobúdali hlavne počas novu, aby mohol mať počas neho Abraxas, ako správny kulťan, náladu pod psa. Teraz bol ale biely deň, či skôr doteraz, kedy duše nemali problém sa ozvať. Dnes ho však mali. A Abraxas namiesto toho, aby z toho cítil úľavu sa cítil byť jedným z nich - cítil sa, akoby tu nemal byť, cítil strach. Nedochádzal si to vysvetliť, no keď sa most zahalil do sureálneho šera, spoznal aspoň zdroj toho, čo duše vyplašilo. Hati, ten čo ich zaháňal aj počas splnu. A možno už Abinko pomaly začínal žiť viac v rytme mŕtvych ako živých.
Miesto Ossiana, ktorého by inokedy videl radšej, sa prizrel svojej panoptickej tetuške, ktorá pre zmenu čumela do slnka, akoby jej za to platili. Znepokojene sa zamračil, videl ako jej to smaží zhypnotizované oči. Zohol sa k nej, opatrne jej štuchajúc nosom do líca, až jej skúsil zlíznuť slzu. Nerob si to, bručal v duchu, až mu pohľad uhol k čomusi desivému zelenému - ach iste, to po ňom Salōmē blýskala očami z tej svojej atypickej polohy, aby sa uklonil tiež. Bez akejkoľvek zášte, no i tak, Abraxas nutkanie sa klaňať nepociťoval. Ak by z neho niekto takéto gesto vytĺkol, bola by to Giuseppe a z veľmi iného dôvodu. Od nej by sa Padre ešte mal čo učiť.
No bol to jeden zo spôsobov, ako v Erore vzbudiť trošku sebazáchovy bez toho, aby vyvolal scénu a tak jej sám skúsil nosom trochu potisnúť hlavu, nech sa poklonia spoločne.

Rue se pouze nespokojeně plazila na další shromáždění. Neměla to daleko a dávala si proto načas. Aniž by tušila, o co může jít tentokrát, nadávala tiše na Nirixe, že jí nedá ani chvíli klidu, což samozřejmě nebyla pravda, protože se už pár dní jen poflakovala po okolí. Neměla náladu komunikovat s ostatními členy, ale co jí nyní zbylo? Nakonec měla vysoké postavení a nechtěla si ho nechat sebrat jen kvůli blbosti, na kterou se nedostavila.
Přišlo jí podezřelé, že jsou svoláváni ve dne a na kraji města. Nahrnula si plášť co nejvíce do obličeje a prozatím vyčkala na proslov někde v pozadí, aby nebyla tolika vidět a zavřela unaveně oči, ne však na dlouho. Najednou se ocitla ve tmě, což ji donutilo vzhlédnout k obloze. Měsíc zakryl slunce. "To tu ještě nebylo," řekla jakoby lhostejně. Pak pohlédla na Ossiana, který se ujmul slova a oznámil jim, že se má stát novým mesiášem. Na to se mladá vlčice musela pousmát. Sledovala, jak si Nirix sypal špínu na hlavu. Hati nebyl spokojený... Zřejmě... Byla s tímto rozhodnutím více než spokojená a rozhodla se proto velice výjimečně projevit někomu úctu. Propletla se mezi ostatními vlky pomalým krokem dopředu, než se dostala k Salome, kterou si v davu vyhlídla. Ta se právě novému mesiášovi klaněla a Rue tedy udělala to samé, jakmile se postavila vedle ní.

Keď sa k nemu dostala správa o stretnutí na moste, najprv ho to neprekvapilo. No zaskočilo ho že sa to má odohrať za bieleho dňa. Táto informácia v ňom vyvolala znepokojenie nie voči Hatimu, ale voči okolnostiam, ktoré sa dejú. Muselo ísť o niečo naozaj vážne, keď sa mali zhromaždiť práve v takúto hodinu…
Exlips tam nesmel chýbať. Ale ako sa tam dostať bez toho, aby sa jeho kožušiny dotkli teplé slnečné lúče? A vtedy mu to napadlo…
Kedysi mu vlci spomínali, že v niektorých budovách visia zo stropov ťažké látky. Mal šťastie a podarilo sa mu jednu takú nájsť. Bola hrubá, ťažká a na okrajoch mala čipku. Zahryzol sa do nej a silným trhnutím ju strhol na seba. Zamotal sa do nej ako múmia. Keď si bol istý že jeho telo je dostatočne zakryté, vydal sa na cestu k mostu. Nasledoval hlasy, šepot, pachy… až napokon stál pri moste spolu s ostatnými veriacimi. Bol to určite zvláštny pohľad… A vtom prehovoril veštec. Otočil hlavu priamo k nemu a riekol „Chvála Hatimu.“

Salōmē toho dňa nespala, no sprvu by to nepokladala za čosi mimoriadne. Najmä ak trávila viac času v krypte pod zemou, deň a noc splývali do jedného hladkého kontinua, kde ju nijaké slnečné lúče nemuseli obmedzovať, jediné, čo jej radilo uložiť sa, bola jej vlastná bytosť. Keď sa však odobrala k modlitbe za matku, nemohla viac poprieť že bolo niečo inak. Nevedela sa sústrediť, ucho jej sem-tam podvedome cuklo k východu. A neznášala sa za to, že nemohla svojej máti venovať plnú pozornosť ale - vtom sa ozvalo vytie. Vlčica pokrčila čelo a previnilo kukla hore na kosti. "Ospravedlň ma," hlesla a neochotne sa pobrala von.
Denné svetlo prenikajúce do hlavnej siene katedrály ju ihneď znepokojilo, jedna lebo sa musela vracať po plášť, najmä sa však nazdávala, že počas dňa ktosi narušil ich posvätné územie. V poslednom čase sa ten nápad zdal byť populárnym. Pomedzi budovy sa preto presúvala s najväčšou efektivitou, navzdory tomu, že labky si obviazať nestihla. Musela si dávať o to väčší pozor.
Že na zhromaždenie nedorazila prvá ju samozrejme zachmúrilo, snáď akoby tomu mala ešte nejako dopomôcť, svižne preklusala formujúcim sa zástupom, až kým ju nezastavil pohľad na Ossiana.
Až tu sa konečne prinútila v tom zhone vnímať o čo skutočne išlo. Uprela zrak na vlka pred nimi, no oči jej chtiac-nechtiac ťahalo prítomné slnko. A potom sa to stalo.
Všetci jej predkovia, ich príbehy, proroctvá a podobenstvá. Verila každému ich slovu, no napriek tomu ich v kontraste so svojím relatívne fádnym životom vnímala ako fantáziu, ktorá jej vlastné oči nikdy nepožehná. Teraz všetky tie velebné príbehy s úctou ustúpili vzad, vo chvíli, keď mesiac vstúpil na nebesia a svet sa zahalil do tmy. Smrtihlávke sa rozšírili zreničky, papuľa ostala jemne pootvorená v nedokončenom nádychu, málokedy by na nej niekto zahliadol tak silnú emóciu. A predsa celý ten nádherný úkaz božej moci, z uhlu z ktorého hľadela, clonila Ossianova tvár. Hľadela naňho, na mesiac, na všetko a keď vyslovil to meno, jej pysky ho obkresľovali spolu s ním. Hati.

Sabrina bola zmätená z nezvyčajnej doby zvolania no i ona cítila, že je vo vzduchu čosi divné, cítil to asi hocikto, kto mal oči. Nemusela byť zrovna veštecký materiál, aby si uvedomila, že keď sa zrazu zatemní jasná obloha a Hati umlčí toho slnečného zmrda, asi to nie je len tak. Avšak bez ohľadu na to, čoho predzvesť to bola a pri akej príležitosti sa tu stretli, bez ohľadu na mesiáša a Ossiana, ktorí im prišli niečo zdeliť, si Sabrina nebola schopná všímať detailov. Nebola schopná všímať si veštcovu masku, ktorou naznačovali obaja veľkú zmenu. Prv akosi nepobrala podstatu zhromaždenia ani Hatiho znamenie, a to nemusíme hovoriť že sa jej v nich orientovalo ťažko.
Prv však zostala zľaknutá. Postavila sa vedľa Aiduina prv zvesela a zvedavo, no keď sa zatiahlo slnko a mesiac ho zakryl, zmrzla, Chvíľu naň civela, potom možno vďaka bohu, že sklonila hlavu, napriek doterajšiemu svetlu sa jej zrenice široko roztiahli- to od nervozity a plytko a nahlas dýchala. Akoby tam znova bola. V chráme uväznená pozerajúc sa slnku do tváre ktoré sa jej smialo. Keby tak vtedy Hati prišiel a kázal by noc. Hlasno vydýchla, i dych sa jej triasol, pokúšala sa však upokojiť.

Aiduin byl rád za shromáždění, které bylo svoláno ve velmi neobvyklý čas. Celý den totiž nemohl usnou a když už aspoň trochu zahmouřil oči a jeho mysl se odebrala do snů, tak byly divoké a nepříjemné. Duiny ani je úplně nemohl nazvat nočními můrami. Pořádně si nepamatoval, co se vlastně stalo jenom tušil, že to nebylo nic pěkného. Na svolání tedy zareagoval sakra rychle. Hodila na sebe ty hadry, co zatím měl jako provizorní plášť, jednoho dne bude muset ulovit lepší. A pak hurá na slunce. Upřímně byl rád, že může pociťovat na sobě sluneční paprsky aspoň takto nepřímo přes látku. Vlk by neřekl, jak sakra umí zima vlézt do kostí i v létě, když jeden může tak maximálně vidět slunce zpoza oken. Rád by chodil častěji na sluníčko takto s pláštěm na hřbetu, ale to by bylo asi podezřelé. Byl tedy rád za tuto výmluvu
Nakonec díky jeho potřebě se projít a zaplašit ten divný pocit, skončil na setkání první. Když teda nepočítal věštce a Ossiana. Neměl se tedy ke komu přilepit a zajistit si tak psychickou podporu. No rozhodně by byl rád, kdyby se někdo objevil co nejdříve, protože jen co měsíc zakryl slunce, tak stuhl. Ani né strachy, spíše z překvapení. Nikdy nic podobného neviděl. Že by Hati opravdu nakonec existoval, když donutil měsíc vystoupit ve dne, aby mohli vlci kultu mít toto důležité oznámení. Nebo snad měl někdo takto silnou magii? Nebo snad to bylo jenom štěstí. Duiny si ověřil, že to opravdu není jen iluze velmi jednoduše. Přivolal svou magii, i když ji na nic nezaměřil. Opravdu měsív vyšel ve dne a jeho magie zpívala plnou silou. Tím spíše oneměnně koukal na ten zázrak, než si vzpomenul, že není dobré čumět do slunce