Príspevky užívateľa

Chvíli jsem mlčel a přemýšlel jsme nad jeho slovy, co jsem z toho mohl vymyslet a pak se mírně pousmál.
,,Můžu sehnat někde vlnu z ovce, o té se říká, že je měkká jak mrak, ze dřeva vytvořit tlapky a čumák.. a do vlny po té zapíchat nějaké bylinky a květiny. Líbí se ti tento návrh?"
Optal jsem se mladého a lehce se pousmál, doufal jsem, že se mu tahle malá postavička bude líbit. Snažil jsem se ho znovu trošku odreagovat, nechtěl jsem, aby se mi zde pořádně zhroutil, zároveň to mladý dostával ze sebe, což bylo jen dobře, hlavně aby to ze sebe dostával ve zdravém množství a s někým, né sám. Mozek dokázal být záludný, on nyní potřeboval pomoc od někoho.
Když trošku projevil zájem, vyčistil jsem mezi námi zem od sněhu, vytáhl jsem kosti z mé taštičky a držel je v tlapách.
,,Havrani jsou velice chytrá stvoření, často označovaná jako ti, kteří doprovází mrtvé duše do posmrtných míst."
Mluvil jsem neutrálně, nevěděl jsem v co mladý věří, snažil jsem se to trošku zaonačit na příběhy pro vlčata.
,,Když Havran umře, peří a kosti opadají, sbírají se jejich kosti, které se následně očistí a využívají se na otázky. Jako třeba... Je zde u nás někdo?"
Zeptal jsem se, lehce tuknul kostmi o zem a vyhodil je trošku do vzduchu. Když kosti popadali na zem, některé se přeložili přes sebe, vytvářející X.
,,Vidíš? Tohle znamená ano."
pověděl jsem a vzal kosti k sobě.
,,Jsem vlk?"
Zeptal jsem se znovu, udělal to stejné a kosti zase ukázali X.
,,Zajímám se o medicínu?"
Znovu, a stejná věc.
,,Jmenuju se pampeliška?"
Zeptal jsem se a mrknul jsem na Popela nad tak blbou otázkou! Vyhodil jsem kosti do vzduchu, ale když dopadli, ani jedna se nedotýkala, jedna dokonce se odrazila a odletěla dál než ostatní kosti.
,,Tohle znamená ne. Když se kosti dotýkají, ale nejsou přeložené přes sebe, je to odpověď 'možná' a nebo 'nevím' "
Mluvil jsem v klidu, s menším úsměvem. Rád jsem komunikoval s bohy a někdy i s duchy, mohl jsem se dozvědět mnoho nových informací!

Sledoval jsem ho pevným pohledem, nespouštěl z něho oči, spadl mi i úsměv z obličeje, když začal mluvit. Ta drzost v tom hlase. ha. Chvíli jsem mlčel, nechával mu pocit výhry a po té ho v tichosti obešel a šel dál.
,,Strach nemám neboj, jsem zvyklý na hory a rád prozkoumám nové části. Stačí ti si mě nevšímat a jestli lovíš, tak u mě se bát nebudu, štěkat tady, jak ty, nebudu abych vyplašil zvěř široko daleko. To už by bylo lepší pro tebe jít lovit jinam, protože zde nic nyní nenajdeš."
Pověděl jsem a šel dál.

lehce jsem se pousmál, když se optal co mu vymyslet.
,,Je mnoho variant, ale bude pro mě lepší, když mi povíš, co měl tvůj táta rád, pak bude lehčí něco vymyslet."
Mluvil jsem jemným hlasem, snažil jsem se. Nyní jsem i trošku chápal jeho bratry a jejich chování, všichni tři nějak trpěli a každý to ze sebe dostával jinak.. No u pstruha jsem si nebyl až tolik jistý.
Na jeho otázku jsem lehce přikývl.
,,Určitě."
Aj, Aj a další slza, no začátky ztráty jsou vždy takové těžké, chce to čas, ale to zde mladému říkat nebudu.
,,je těžké vědět, že se něco stane. Bohužel čas se vrátit nedá, ale alespoň ses naučil něco. Určitě na tebe byl táta hrdý a furt je"
Pak mě napadlo, možná.. možná.
,,Víš o tom, že někdy ti havraní kosti můžou říct o věcech po smrti?"
Začal jsem opatrně, možná bych mu zvedl náladu menší komunikací.

Zaslechl jsem mávnutí za sebou, proto tedy, ve chvíli kdy se vlk objevil přede mnou, mohl zahlédnout jen čistý úšklebek a tvář říkající jediné 'ubohé'. Zastavil jsem a sledoval jsem ho, jeho chování ač nevhodné, bylo tak vtipné.
,,Jediný kdo tu sleduje koho jsi ty mě. Chtěl jsi prostor? Dal jsem ti ho, i se od tebe začal oddalovat. Ty jsi se rozhodl si jak víla přiletět."
Řekl jsem chladným hlasem, ale bylo v něm pobavení, z toho jak se tady mladý pán choval.
,,Nech mě hádat, vlk.. no tedy. Vlče. Co má naplánovaný něco jak má jít, ale když nejde po jeho.. boom. Hotová ohnivá bomba vzteku."
Sykl jsem chladným hlasem k mladému vlkovi, furt s úšklebkem na tváři.

Zacukal jsem ušima a opatrně si vedle mladého lehl také.
,,Protože je to úcta. Nechci jen tak přebrat něčí práci a zásluhy, je to tak neúctivé! A nechápu vlky, co to dělají.. Nepošpiním jeho památku, ba naopak se postarám, aby žil v srdcích dál."
Mluvil jsem jemně, nechtěl jsem aby se na něho zapomnělo.. Vždy se na Mediky zapomínalo. Oh podívejte! Tenhle bojovník umřel v tak statečné bitvě! Bil se pro nás! Ale co ti medici? Kteří většinu času nespí, protože, co když se něco stane? Musíme vždy být připravení vstát a jít do práce.
,,Můžeme spolu něco vymyslet na jeho památku."
Podal jsem návrh, snažil se trošku odlehčit situaci, zároveň dokázat, že tu nejsem na to, abych ho nahradil. Ač tedy slova od mladého lehce bodli, že si něco takového myslel, no trošku jsem mu chtěl otevřít realitu.
,,Popravdě jsem ve smečce už nějaký den, nenašli náhradu, to by mě vyhledali po jeho úmrtí. Naopak jsem sám přišel sám, hledat úkryt, zjistit si, kdo je zde vyšším medikem a učit se."
Pověděl jsem mladému.

Poslouchal jsem slova mladého a nakonec si nad ním povzdechl. Nikdy jsem nezažil jaké to je mít otce a už vůbec né ztrátu. Na jednu stranu mi mladého bylo líto. Kdybych ho znal déle, nejspíše bych mladého i objal, ale znám ho teprve pár minut a už takhle na mne nereaguje dobře.
,,Ač jsem tvého otce nezažil. Věřím že byl úžasným medikem a hlavně otcem. Nemohu to říct za ostatní, ale alespoň za sebe, ikdyž jsem ho nepoznal, slibuju, že jeho památku nepošpiním a už vůbec nevyměním. Činy nejde vyměnit. Věřím, že zde udělal pro smečku mnoho a bude se na něj vzpomínat. Naopak budu chtít uctít jeho památku, postarám se o to, aby se o něm mluvilo. Nemohu ho nahradit, nikdo nikdy nemůže někoho nahradit, né když pro smečku udělá tolik."
Uklidňoval jsem ho slovy, sledoval každý jeho pohyb i mimiku, nyní pro mě bylo důležitý, aby mladý nepřešel do sebevražedných myšlenek což může být po zhroucení, jako bylo takovéhle, musel jsem ho uklidnit.

Zamračil jsem se, když mladý na mě začal řvát, ale, obličej se zase uvolnil, když dál pokračoval svůj řev. Nahradit? Jedna k druhé a už mi to došlo. On, pstruh.. a ten třetí... to jsou sourozenci. Mlčel jsem, nechal jsem ho z toho vyřvat, mezitím promýšlel slova a když bylo chvíli ticho, začal jsem.
,,Máš pravdu, nemůžu ho nahradit a lepší nebudu. Sám jsem ho chtěl poznat, ale dříve, než jsem měl možnost s ním mluvit.. Chtěl jsem se od něho učit, víš?"
Plané lži.. Ale mohli zde pomoc, špetka lži nemohla ublížit, né tedy zde. Avšak, nemohl jsem ho vážně nahradit, to nikdy a nikdo, on pro smečku vykonal něco, já vykonám jiné. Kdybych přišel později, nejspíše by mladý na mě reagoval jinak, tohle bylo špatné načasování pro mladého vlka a já ho chápal.

Na chvilku jsem se zastavil pohlédl na vlka a znovu se rozešel dál.
,,Jediné kdo si tu kazí misi jsi ty sám. Já si tě nevšímám, nechtěl jsi. Já se tu jen procházím. Ty tu hulákáš jak na lesy, chudák divá zvěř."
Pověděl jsem chladným hlasem, ignoroval i fakt, že se mě snaží zastrašit rozpjatými křídly. Chtěl jsem ho dál ignorovat, nevěděl jsem co zde dělá, či proč zrovna zde, ale bylo mi to jedno, on to tu znal, já ne, já si chtěl najít jen nějaké místo, nic jiného. A tak i bylo, šel jsem dál svojí cestou, trošku jen změnil směr, dál od mladého, bude mě pronásledovat?

Trošku jsem se zazubil nad tou jeho kuráží, ale nechal jsem to plavat, alespoň nějak komunikoval.. Nějak normálně. Né o bohu či se vyhýbal komunikaci úplně. Nechtěl mluvit, šlo to na něm cítit, zároveň ale to vypadalo, že trošku mu myšlenky přesměrovávám.
Zacukal jsem ušima, když se optal na mojí pointu zde ve smečce a já nad tím lehce pokrčel rameny.
,,Prozatím, dostat se na Thétu. Po té, medik."
Pověděl jsem. Jistě, tuhle práci jsem zastával už nyní, díky ztrátě.. úmrtí medika, ale furt jsem byl jen Omegou, nikým jiným, svojí roli jsme si uvědomoval. Oblizovat tlapy, abych šel výš.. No své ego si jednoduše nepošpiním, neměl jsem v plánu to dělat, naopak se vypracovat výš tím, že ukážu za co stojím.
Když vlk pověděl své jméno lehce jsem sklonil hlavu.
,,těší mě."
Co zde bylo s těmi jmény? Pstruh.. Popel.. zvláštní to jména byli.

Lehce jsem se usmál.
,,Jen mě to tak napadlo, při sledování té vody."
Pověděl jsem mladému, trošku jsem si přešlápl, abych se znovu usadil, tak jako před tím a pohlédl směrem k slunci, pomalu začínalo zapadat. Když se vlče optalo znovu, pohlédl jsem zpět na něj.
,,Jsem novým členem smečky."
Pověděl jsem jednoduše a furt ho sledoval, čekal jsem, jestli se náhodou nezeptá znovu, no, nakonec jsem se zeptal já.
,,Mé jméno Achilles, a jak se jmenujete vy?"
Zeptal jsem se. No nebyl tak úžasný na pokec.. Avšak byl určitě víc slušnější než Faoline.. pstruh.. ten z hor... vlčata prostě. Tady jsem u něho mohl říct, že je to mladý vlk.

Zastříhal jsme ušima nad jeho odpovědí.. Přemýšlel jsme moc brzo nad klidem. Potlačil jsem povzdechnutí a pohlédl taky do vody, jako vlk vedle mě. Nechal jsem ho chvíli, ale po té promluvil znovu.
,,Věděl jste, že voda furt před námi utíká?"
Začal jsem zlehka, jemným hlasem, snažil se mladého odreagovat nějakým.. vtipným začátkem.
,,Koloběh. Voda teče do velkých, slaných vod, zvané moře, zde slunce kapky vypařuje, z toho se vytvoří mrak, který se přesune nad zem a znovu spustí vodu k zemi."
Vysvětlil jsem, doufajíc, že trošku vlka převedu na jiné myšlenky.

Na chvíli jsem zavřel oči, ale ani to či klid mi nevydrželo dlouho! Ano, kroky jsem zaslechl, myslel jsem, že zde budu v bezpečí no, svět má vždy své plány! Lehce jsem sebou trhnul, jen tak tak se udržel v sedě, když do mne někdo vrazil. Otevřel jsem oči a lehce se zamračil, znaky na pleci mi zářili, ale... nic jsem necítil, takové prázdno.. Avšak, něco divného tam bylo.
Zacukal jsem ušima a už chtěl mladého vlka seřvat, když jsem si uvědomil... Ta podoba toho, kterého jsem potkal v horách.. Ale zároveň, tady chyběl oheň, tamten plál. Taky jeho nepřítomný pohled, byl zvláštní.
,,V pořádku?"
Optal jsem se naopak, spolknul jedovaté slova, tento se snad i nezdál tak nepříjemný jako ti ostatní mladší zde, spíše mimo, jako by se mu něco stalo. Jako lékař jsem samozřejmě starost měl. Stejně jako když pstruh přiznal smrt svého otce, taky jsem zjemnil.

Nakonec, po dlouhých dnech poznávající... Vlčata. Jsem se octnul zde, u pramene. Usadil jsem se na břehu a sledoval celé okolí. Na jednu stranu jsem musel uznat, že to zde bylo nádherné místo. Těšil jsem se na další dny. Nové místa, nové zkušenosti... nové možnosti. Nikdo mne zde neznal, nevěděl zde nikdo jaké věci dokážu a.. bylo jich mnoho, ale to jen díky tomu, že jsem rád nové věci zkoušel. No dříve jsem ale byl neopatrný, to už jsem se naučil trošku ovládat. Nebudu zkoušet nové věci na vlcích, dokud to neotestuju na zvěři. No, až tedy dostanu důvěru smečky a budu moct zkoušet nové věci.. Možná někdy něco na tajno zmatlám někde, kde to nikdo nezjistí. Přeci jen, zde na území mohlo růst mnoho nových rostlin a já měl otevřené brány pro jakékoliv testování!
Nyní jsem si ale chtěl poklidně sedět u vody, poslouchat šum, nějaké to ptactvo a sledovat slunce, které za nedlouho bude zapadat.

Poslouchal jsem jeho slova o minulosti smečky. Byla to určitě silná smečka.. nyní to byla smečka nevychovaných fracků. No, třeba se povede nějak naočkovat, aby tomu bylo zpět tak. No možná né úplně, ale trošku se k tomu přiblížit by taky neuškodilo, některá vlčata tu budou vytvářet špatný dojem, né síly, ale prořízlé huby.
,,A není zde něco, co by jste radši chtěl i vrátit?"
Optal jsem se. Lehce mi střihli uši, když zopakoval má slova o přípravě, snažil jsem se vždy připravit na vše možné. Kdyby mě nepřijal sem, půjdu k Nihilským, kdyby na mne zaútočil, zaútočil bych na něj. Vždy jsem si vytvářel únikové cesty, přemýšlel jsem rychle, díky tomu i mohl dávat rychlé odpovědi, které uspokojí skoro každého, ale zároveň si zachovával svůj život.
Na jeho teoretickou pochvalu jsem mírně sklonil hlavu.
,,Děkuji."
Poděkoval jsem ze slušnosti a pomalu se zastavil. Stáli jsme u vody a cestou sem jsem toho moc nezahlédl, bylo nejspíše moc brzo. Naštěstí, jestli se vrátíme s prázdnou, budu to moc jednoduše vysvětlit tím, že zde na území dlouho nejsem, abych věděl kde co roste. Každým rokem bude tahle práce snazší. Zathrianovi se snad i můj menší návrh na lov líbil, za což jsem byl jen rád, nějak jsem z toho dnes vyklouzl. Musel jsem se jen pousmát, hned na to padla další otázka, zkoušel mé znalosti? Nevadí, o práci mluvím rád.. Rád i nové zkouším.
,,Jistě. Taková Leuzea, nebo i Parcha saflorovitá. Dodává fyzickou i psychickou sílu. Není to ani rostlina obtížná, tedy dá se přesadit do smečky a roste dlouhé roky, výjimečně uvadá i v zimě. Což, tady by asi uvadla při větším napadení sněhu.. Ale brzo by zas vyrostla na jaře."
Vysvětloval jsem klidným hlasem vlkovi, chvíli ho sledoval, zda se na něco dál nezeptá, po té se sklonil k vodě a začal pít, abych nějak.. Zaplnil to ticho.

Vlčete jsem si nevšímal, přeci má mladý práci no ne? Nebudu ho tedy rušit, jeho otázku jsem tedy ignoroval, ač tedy v hlavě jsem nadával na to jak rozmazlený, hlasitý a nevychovaný jedinec to je! Příšerný s tou mladou generací, co si o sobě mysleli. Myslí si že ví všechno, znají všechno, ví kde co dělat. Jak já bych je rád předhodil do nebezpečné situace a popasujte se s tím sami! Žádný dospělý by vám nepomohl. By mě zajímalo jak by reagovali, kdyby viděli jejich blízkého krvácet z tepny. Brečeli by pro dospělého. určitě. Nebo by udělali nějakou blbost, která by pomohla smrti se dostat blíž. Nic jiného. Musel jsem se trošku ušklíbnout nad svýma myšlenkama.. Byli někdy vtipné.