Príspevky užívateľa

Hlídkoval zase na hranici, obcházel ji po zemi a důkladně, zkoumal pachy.
Pořád příliš zasmušilý, viditelně hubenější než byl na podzim. Ikkeho ztráta na něj dolehla těžce. Přesto už apsoň začal plnit svoje povinnosti. Starostí mu tím neubylo, má dost velkou obavu o svoje a Ikkeho děti. Ví, že je příliš zanedbával, zaslepený obavami o Ikkeho a pak ztrátou. A není na to hrdý. Ale taky neví moc jak z toho.

Popílkův hlas ale poznal i na velkou vzdálenost. Napřímil uši a zadíval se jeho směrem. Je ještě celkem daleko. Adain nechal hlídku hlídkou, stejně ji jde dnes už po několikáté a rozpřáhl křídla. Vyrazil směrem ke svému synovi. Netrvalo dlouho, než lehce přistál nedaleko něj. Letěl tak, že ho mohl jeho syn vidět zdálky a případně zamířit jinam, kdyby se mu chtěl vyhnout.

"Řekl jsem, že tím můžeš začít, ne skončit," dodal překvapivě klidně, i když důrazně. Nevypadá, že ho to rozhodilo. Evidentně chlapce nějaká ta práce nemine. Nevypadá to, že by mu Adain dovolil z toho vycouvat. "Tím spíš, když chceš nahradit měsíce. Není problém pracovat společně. Umím toho o dost víc, než jen hlídkovat."
Přísně se na něj zadíval. "Co tedy budeš mít za povolání." A je zřejmé, že očekává jasnou ap římou odpověď.

Dál si ho prohlíží, i když dle pozice uší je jasné, že si hlídá okolí. "Jeslti jsi chtěl jinou, než jsem ti dal, tak jsi ani jinou dostat nemohl. A poslání?" Zvedl obočí. "Jaké?" Pro Adaina to byla automatická otázka. Jeho pohled je velmi pozorný a velmi upřený. Jako by pronikal hluboko do duše.

Zvedl obočí. "Chceš pracovat na svých slabinách? To tě ctí. Můžeš začít tím, že se tu přidáš k hlídce. A nezapomeň prověřovat stopy a pachy, nestačí jen jít a koukat." Přiblížil opět čenich k zemi a je znát, že skutečně pachy prověřuje. "Popíšeš mi, čeho sis všiml a uvidíme, co dovedeš. Jak se vůbec připravuješ na své budoucí povolání ve smečce? Hm? Evidentně se nedá lacino, žal nežal.
Díky skloněné hlavě kvůli pachům mu naštěstí nebylo vidět do očí. Zmínka o Ikkem ho bodla pořádně. "Ikke byl důležitý člen smečky, který ožíval nejvíc hlavně v létě. Neměl jsi ani čas ho pořádně poznat, jeho čas přišel příliš brzy." Snažil se odpovědět co možná nejvíc neutrálně. Na jeho hlasu není nic znát, ale jeho srdce krvácí.

Letmo pohlédl na ukázanou tlapu a pak zkontroloval pohledem vnější oblast hranice. "Ano, to je znak mojí rodiny. A kolik je bílých vlčic v Norestu vpravdě nevím, protože vlčice mě zrovna moc nezajímají. Navíc, zrození tvé a tvých bratrů sledovala většina smečky, postupný růst kamene, díky kterému tu jste. Tak se zeptej i ostatních, co u toho byli, když ti slovo otce nestačí." Ne, opravdu to mladík s tátou nebude mít jednoduché. Adain se možná poslední dobou choval dost vyhýbavě a mizel z kde čeho, ale pořád je to hrdý bojovník, který přežil za svůj život kde co.

Zvedl obočí. "Ty to nemůžeš vědět, ale loňskou zimu tuláci útočili na naši smečku aby kradli jídlo. Stálo to život jednoho z našich vlků. Poslední dobou jsem neměl čas moc hlídkovat, péče o Ikkeho zabrala dost času. Musím ostatním ze smečky ten čas vynahradit a vy tři už nejste malá štěňata, máte se učit fungovat ve smečce a vycházet s ostatními.Každý ve smečce má povinnosti vůči ostatním," Sice ho stále bodá osten viny, ví moc dobře, že má Pstroužek pravdu a věnoval se jim až příliš málo. Ale to co řekl, je také pravda. Navíc, opravdu si není jistý, že by se teď dokázal o ně starat správně. Příliš to vše ještě bolí.
Následující dotaz ho ale dost překvapil. Sedl si a naklonil hlavu na stranu. "Až na to, že to žádná pohádka není. Navíc, co je na tom tak divného, magie je ve světě dost a ta někdy dělá zvláštní věci. "
Přejel po Pstruhovi pohledem. "Navíc, to ti ani nedošlo, že všichni tři nesete jasné fyzické znaky nás obou, moje i Ikkeho?

Pokračoval ve své hlídce, dál, tlapu za tlapou kladl na studenou zem. Kéž by moje srdce bylo tak studené. To by necítil takovou bolest.
Zaznamenal zvuk dalších tlapek a pak svého syna. Maličko víc sklonil hlavu, i když to může vypadat jako že prověřuje nějaký pach.
Nezvedl hlavu, dokud ho syn neoslovil. Pak se napřímil. Přejel mladíka pohledem. Po jeho výtce fialovýma očima krátce probleskla vůle, která kdysi stála za tím, že přežil tam, kde přežít vůbec neměl. Ještě jako vlče, jen rok staré. "Hlídkuji na hranicích. Což je moje práce." V jeho hlasu není žádná výčitka ani výtka. Mluví klidně a vlastně možná až příliš neutrálně. Na to, jak vypadá, neodpověděl. Koneckonců, nejednou v životě vypadal už mnohem hůř a přežil to.

Krok za krokem, pomalu jde podél hranice území smečky. Prostě hlídá. Jasně, možná by měl s někým, ale to je mu celkem jedno. Vlastně je mu v poslední době jedno hodně věcí.
Ode dne, kdy našli Ikkeho nehybného a studeného, jeho krásné oči navždy zavřené, jako by se mu zhroutil svět. Od té doby má vše jako v mlze. Moc nevnímá dění ve smečce.
Ani vlčatům se nevěnuje tolik, jak by měl. Což si občas uvědomí a vždy ho bodne osten viny. Vlčata jsou i Ikkeho krev, měl by svou lásku přenést na ně. Ale... Podívá se na ně a vidí Ikkeho a jeho srdce krvácí.
Vyl by, ale hlas jeho žal nevyjádří. Rval by se, ale se smrtí se nejde porvat.
Tak jen chodí podél hranice. Pořád, dál a dál, křídla složená pevně u těla. Zhubnul, moc poslední dobou nejí. Jen chodí a chodí a chodí....

Když se vzduchem ozvalo volání jejich alfy, Adain prostě uposlechl. To už tak nějak patří k životu ve smečce. V poslední době si sice plnil svoje povinnosti, ale prakticky nebyl vidět.
Co dělat u podobného volání, to je ale jasné.
Jeho křídla jsou pořád stejně rychlá, takže i když nebyl zase tak blízko, dorazil na místo docela čile.
Jeho syn tam už ale i tak byl. Maličko se usmál, i když mu poslední dobou do smíchu moc nebylo. A zamával ohonem. Prostě si nemohl pomoct, při pohledu na Plamínka a jak se snaží. Bude z něj jistě úžasný vlk.

Zůstal tiše a klidně stát s pohledem upřeným na Zathrianovy rány. Maličko hrnul pysky, útočníka by si velmi rád našel. Alfa sem nebo tam, Zathrian je mladý a v boji nemá ani zdaleka tolik zkušeností jako Adain. Jenže být alfou znamená mnohem víc, než umět bojovat.
Tiše vyslechl o co jde. Překvapilo ho, že se zřejmě porvali oba vůdci. Maličko zafuněl. Politika.. kdo se v tomhle má vyznat.... ale není to moje věc. Mě nezbývá, než to brát jak to je.
Nehodlá dělat potíže.

Opatrně se snažil očistit vlčecí kožíšky a jak je celý vyjukaný, málem by byl nestihl vyřešit jedno horší nebezpečí. Naštěstí zasáhl Ikke.
Adaina oblil pomyslný pot. No, budu muset být opatrnější.
Ty malé kuličky se mají sklony nějak rozbíhat.
"Opatrně maliččcí.... " řekl jim jemně.
Koukl trochu zoufale na Ikkeho. "Myslíš, že vůbec rozumí řeči?"
Ale chodit evidentně jakžtakž umí.
Koukl na oheň, na východ z jeskyně, na jídlo...
"Oheň asi zhasnu, mají kožichy.... a je léto. Zapálíme novej jinde.. Ale ten vchod.... "
pak sklonil hlavu a dal se do cupování králíků a bažanta. Zkusil opatrně strčit utržené zaječí stehno před čumák klidnějšího nejsvětlejšího vlčete. Pak zkusil totéž s druhými, tedy pokud mu zase někam neprchají.
Vynasnaží se je nějak dostat na jedno místo a k jídlu, i kdyby je měl různě postrkovat a zahrazovat jim cestu vlastními křídly.
"Tady, jídlo.. zkuste to..."
Snaží se je nějak přimět k jídlu.
"Hele, Ikke, jak jim budeme říkat?"

Jestli bude jen trochu šance, půjde uhasit oheň. i kdyby do něj měl vylít kotlík a nebo si do něj měl prostě lehnout, jeho kožich to vydrží. To záleží, nakolik se tam vlčátka budou cpát a nebo jeslti ho stihne uhasit Ikke.

Naprosto šokovaně a vykolejeně kouká na ty chomáčky u svých nohou. Cítí heboučký vlčecí kožíšek na svých tlapkách.
A na plamenky, olízující kožišky, ale nepálící.
"Já nevím.." Odpověděl Ikkemu trochu zoufale, ale instinkty velí svoje.
Sklonil tmavorudý čenich a začal opatrně očichávat a rovnat vlčátka.
Jedno upadlo a vypísklo, natáhl se k němu a opatrně ho podepřel...
"Ehm.. u vchodu jeskyně leží dva zajíci a bažant.. Měla to být naše večeře později, ale hádám, že teď už asi nebude..."
Nějak se jeho nohy ne a ne odlepit od vlčat... jakýsi instinkt mu velí u nich zůstat a chránit je.

Všichni tři vydávají různé.. zvuky... a Adain netuší kam se koukat dřív.
Nakonec prostě všem třem začal pucovat kožíšky. Plameny na dvou z bratrů mu v tom očividně nepřekáží. Stačilo mu že zjistil, že nespalují.
"Jsou to kluci ale... ehm. .ty sji tu léčitel abys uměl říct, jeslti jsou v pořádku... " Koukl na Ikkeho, stojící mezi těmi třemi klubíčky. Bojí se od nich uhnout, aby je nevyplašil.

Byl s Ikkem v jeskyni a pečoval jemně o jeho kožíšek. Pořád má o Ikkeho trochu starost, opravdu mu poslední dobou nepřijde v pořádku.
Oba leží kousek od svého podivného kamene, který už je opravdu docela velký. Občas se v něm něco pohne.

Adain zvedl hlavu od Ikkeho kožíšku, přijde mu, že vidí větší pohyb. Jako by se kámen i kymácel. "Hm? Počkej tu chvíli..." řekl Ikkemu a zvedl se.
Zamířil ke kameni a začal ho jemně očichávat. Opravdu se kýve a vrtí a vybouluje...

Jedna z boulí se zvětšuje a zvětšuje až nakonec zkřehlá skořápka praskla a.... Adainovi na tmavorudé tlapy vypadlo vlče... a za ním se začalo drát další a pak ještě jedno.

Jeskyni naplnilo kníkání maličkých tvorečků, přestože jsou o něco větší než obvykle novorozená vlčátka bývají.

Adain, celý zkoprnělý, kouká na hemžící se hromádku kožíšků, tlapek, srsti a dokonce křídel u svých nohou.
"Ehm.. Ikke... ono.. .se to líhne... Tři.. a jsou ti podobní... " vypadlo z poněkud šokovaného Adaina. A mě taky...
Přesto opatrně sklonil čenich a začal pomáhat těm maličkým srovnat pacičky.
U jednoho vlčete se hodně zarazil... sotva se vykulilo ze skořápky, zrovna jedno z těch okřídlených, objevily se na jeho kožíšku plameny. Adain se nejdříve lekl, strčil k němu čenich ve snaze uhasit oheň co by mohl malé stvoření zranit, ale pak zjistil, že plameny nepálí, jen hřejí. "Jo a Ikke? Ehm.. jeden z nich.. má na sobě plameny, asi magie... " Hlas má trochu nejistý a když zvedl hlavu a koukl k Ikkemu, vypadá jako by se sám odněkud vykulil, podle toho výrazu.

Zazubil se a zamával ohonem. Doufá, že jeho slova přece jen Iskovy trochu pomohly, i když si je moc dobře vědom, že tohle je spíš Ikkeho parketa.

Povzdechl si a znovu se dívá na kámen... "Stejně pořád nevím co s tím," zamumlal potichu. Ale svým způsobem je rád, že u toho Iska je. Kromě Ikkeho si tu zatím nikoho k tělu vlastně blíž nepustil.
Tím spíš by měl taky dělat svou práci. "KAždopádně tu s tebou počkám než dorazí Feier, kdyby něco. "
A rozhodně nepůsobí dojmem, že by to bral nějako nějakou povinnost. Dost možná po tom rozhovoru sám jeho společnost uvítá.

"V zimě víc. To se totiž hůř shání a vlci přitom mají dost hlad. Teď je zvěře dost pomalu u každýho stromu." Sice ne doslova, ale i tak, zvěře je v létě dost. Na ten zbaytek se zazubil a strčil do něj. "Kdo říká, že to mám jako povinnost? P5ece ti nenechám všechnu zábavu, ne?"

"pořádný překvapení..." zahudroval si napůl pro sebe. Otočil hlavu k Iskovi. "Nevíme vůbec nic. Ani jestli to není jen tak něco nebo jeslti se fakt narodí a natož jak velký v tý době budou... "
Potřáshl hlavou a povzdechl si.
"A na tebe mám dávat pozor. Co hlava a tak? Opadal ti mech."
Je ochoten mu to znova namočit a dát, ale neví jeslti trefí přesně stejná místa.

"Jo, ale víc tě budeme potřebovat v zimě." Povzdechl si. "Navíc, já rád lovím. Kdysi jsem chtěl být lovcem, ale život rozhodl jinak." A už je dávno pozdě na tom něco měnit, změnilo ho to, co se stalo.

Krátce se zasmál. "Tak zrovna vlčata si většinou fakt naplánuješ. Moiná nevíš do čeho jdeš, ale nebejvá to takhle nečekaně... " Pořád nemůže pochopit pořádně ani to, že to vůbec je možné. Ale přesto se to děje. Na chvíli dokonce přiložil k povrchu kamene čelo.
A v tom padla Iskova poznámka. Zarazil se a koukl na něj. Kdyby neměl kožich, určitě by se začervenal... "Ehm... no... ale pořád nevím co s tím vším, no." Zazubil se maličko nervózně. Každopádně je jeho výraz bližší jeho obvyklému, takže Iskovy slova k něčemu zřejmě byly.

Koukl na něj. "Neříkám flákat, ale nemusíš se ani strhat. Nebo uvařit." To by bylo asi trochu přesnější. "A jo, já mám hlavně hlídat, ale to můžou taky i lovci, když je to nutný. Mám výhodu že s křídly to stíhám docela rychle, když jde jen o kontrolu hranic. Ale zvládali to tady i předtím, tak co."

Koukl na Isku. "Tohle jsme zrovna neplánovali. Vlastně nás ani nenapadlo, že to bude možné. Nikdo ani nevíme, jak to funguje, v jakém stavu se narodí... Abych pravdu řekl, tak netuším, co si o tom všem myslet a jak si s těmi drobečky poradit... nepřemýšlel jsem nad otcovstvím. Už vůbec ne co mám Ikkeho, protože jsem měl za to, že to jaksi nejde... " A pak jeden kámen a jedna nehoda a vlčata na cestě.
Znovu se zadíval na kámen. Jeho vlastní gesta, kdy starostlivě očichává a zkoumá místa, kde se rýsují vlčí tělíčka, ho ale usvědčují ze lži, i když o ní sám možná ani neví. Bude se o ně starat jako každý jiný rodič.

Zazubil se. "Nebyl jsi to náhodou ty, kdo nachytal většinu jídla v zimě?" Zastříhal ušima. Rozhodně Isku za užitečného považuje. "Tak to v létě prostě zařídí někdo jinej. Mě vedro nevadí. " Ještě aby, s jeho magií.

Stojí před kamenem, čumák těsně nad místem, kde se rýsuje obrys malé tlapičky...
"Už to tak vypadá.. neptej se mě jak nebo jak je to možný, ale... naprosto netuším jak se to stalo. A pořád ještě nevím, co s tím."
Vzdor tomu celou dobu kámen s vlčaty chrání a opečovává. Dokonce v jednom nestřeženém okamžiku, když u toho nikdo nebyl, jim zkoušel zpívat. Jen neví, jestli to k něčemu je.