Príspevky užívateľa

Přikývl. Jasný, vidět je není těžký. Ale je potřeba trochu cviku na to, abys poznal které jsou těsně u hladiny a které třeba metr pod ní. V čistý vodě to nemusí být tak jednoduchý, vypadají blíž než jsou. Ty hlouběji takhle nechytíš.
Koukl na něj a začal spolu s ním klesat k hladině.
"Musíš jen lehce chňapnout do vody, dávat si pozor na rovnováhu a na to, aby ses nerozhodil nárazem o hladinu. Je jedno, jeslti tělem a nebo křídly. Jak se necháš rozhodit, tak tě voda zabrzdí a nedobrovolně přistaneš, většinou v pěkným kotrmelci. Ryby tak nechytíš a ještě máš koupel jako bonus," zazubil se na něj. Adain si z toho nic moc nedělá, ale bude připravený Rufuse chytit a vytáhnout, kdyby bylo třeba.
"Tak šup, vhylídni si nějakou a zkus to. Poletím kousek za tebou a kdyby bylo potřeba, tak tě vytáhnu. Ten kousek k mělčině zvládnu, kdyby něco. "

Zkoumavě se na něj zadíval.Spánek není problém? Na to vypadáš trochu moc utahaně... A chvíli nic. Až pak promluvil a řekl asi něco, co Rufus nečekal. "Zkus si o tom promluvit s Ikkem. Nikomu neřekne, co mu povíš, ale možná bude vědět, jak tě z toho vytáhnout,"nekomentoval moc proč. Netuší, jeslti Rufus ví, co je Ikke a co dokáže. Pro Adaina je to ale jednoduchá a zcela jednoznačná volba.

Pak jen potřásl hlavou a nadechl se. "Dobře. Takže, začínáme. Budu počítat do sta." Vesele se na něj zazubil a odskočil, otočil se tváří ke stromu a zavřel oči.

Začal nahlas počítat a hodlá počítat poctivě, aby dal Rufusovi šanci se skrýt, než za ním vyrazí. Ani on nebude používat křídla.

Neustále pokukuje koutkem oka po Ikkem, i když na pozici těla to není znát. Opravdu má o svého léčitele trochu strach. Aby mi tak z toho všeho ještě onemocněl... co já bych dělal? No co by dělal. Dotáhl by jejich alfu, je přece také léčitel.
"No, abych pravdu řekl, trochu se o tebe bojím, když vidím, jak to s tebou mává." Už dřív mu řekl, že mu nikdy nebude lhát. A také že ne.
Slyšel dobře i tu druhou poznámku a klidně držel, když se do jeho srsti zabořil Ikkeho čenich.
Tiše zamručel. "Hmmm.. myslím že jedna smečka něco takovýho má. Ale my zase máme ohniště. Mokrej kožich by ti asi pak taky nepomohl, ani když by voda byla teplá," zkusil to mírně.

Sledoval Jarumiho pozorně, uši napřímené. Dobře by si všiml každého záchvěvu hlasu a viděl tak i to, že tam žádný nebyl.
Chvíli jen koukal, skoro jako zvláštní socha... pak pomalu, pomaličku naklonil hlavu na stranu.
A dojem sochy se vzápětí rozpadl, když Adain změnil pozici a uculil se. "To bych prosil, taky jsme bratři," a jeho tón nedává na pochybách, že je rád, že je Jarumi schopný. Nedá se odhadnout, kdo by vyhrál, kdyby to bylo doopravdy. A kdyby nebyli bratři. Adain by se nikdy neztratil sám v sobě tak, aby bratrovi nakonec neuhnul a moc dobře to ví. Takže, kdyby Jarumi naprosto ztratil soudnost, nakonec by získal vrch už i jen kvůli tomu.

Adain to zřejmě ví. Maličko zvážněl a podíval se na Jarumiho. "Mám tě rád, bráško," řekl prostě a upřímně.

Tiše a zlehka našlapoval vedle Ikkeho, jedno křídlo přehozené přes jeho hřbet, jak si poslední dobou s ním občas navykl chodit.
Má o svého bílého léčitele trochu starosti. Je až moc zalezlý. Zima nezima, vlk potřebuje i trochu pohyb. Jasně, je to Ikke, léčitel. Měl by nejlépe vědět co a jak, ale i tak se Adain maličko bojí, aby neonemocněl. Aby nezapomínal i sám na sebe.
Hlavně, když viděl občas jeho výraz.
Výraz, který z tváře jeho milovaného nemizí. Vidí ty přitisknuté uši a to všechno.
Zastavil nedaleko pramene. I voda je spoutaná pod ledem, je tu ticho. Nezvyklé ticho. Svým způsobem je krásné i to, ten podivný klid zimy, kdy jakoby vše odpočívalo.
Hřející tělo tmavorudého se víc opřelo o bílého léčitele.
"Chtěl jsem, aby sis trochu vydechnul... tam si nemůžeš pomoct a všechny hlídáš, jsi léčitel... staráš se o zdraví... vím, že nemáš rád zimu. Ale nemám ti jak víc pomoct.." řekl tiše. Starost v hlase nedokázal skrýt.

Spolu s ostatními se vydal na cestu do syslího háje.
V noře se ještě rozloučil s Ikkem, mazlivě se otřel svou tváří o jeho a olízl mu čenich. Neřekl to nahlas, ale je opravdu rád, že jeho milý zůstává v noře. Prostor, kde budou padat větve a lámat se stromy, opravdu nebude něco, kde by se měl pohybovat slepý vlk. Byť sebevíc schopný. Jeho milovaný léčitel ale má dost rozumu, aby to věděl i bez něj. Je na něj velmi hrdý.

Tak teď šlape s ostatními k háji, připravený se zapojit do díla.

Pozorně poslouchal proslov alfy, jedno ucho natočené k němu, pohled upřený do lesního porostu. Nakonec se zadíval do korun.

Když se začalo, volil trochu jinou taktiku. Vzlétl a zachytil se v koruně jednoho ze stromů. Není tak slabý, aby se pod ním zlomil, jen se zahoupal. Začal olamovat větve a házet je dolů. S pomocí lan a vlastní váhy chce pak s ostatními zkusit ten strom přelomit.
Možná bychom s bratrem mohli využít naši váhu, až to trochu ohneme.

Tváří se vesele, uši napřímené, ohon vysoko nesený, mává jím ve vzduchu jako tmavorudou vlaječkou.
"Takže, dostanu zhodnocení bojových schopností, gammo bellatore?" Zazubil se a rýpe jemně do bratra. Podtón starostí v jeho hlase je prakticky nepostřehnutelný.
Pořád má před očima Jarumiho oči a to, jak blízko se zdál ztráty kontroly. I když se držel. Doufám, že je ten paličák v pořádku. Na to, že nás sem dotáhl, si nakonec vedu skoro spíš líp já, teda až na ty začátky.
Byl to tmavorudý, komu se do smečky nechtělo a který toho ze začátku dost litoval. Ale nakonec si tu zvyká a u něj se to obrací k lepšímu. Otázka je, jak je na tom vlastně Jarumi.

"Budu jí rád," zazubil se. "Ale hlídky držet musím a trénovat taky. Ale trénovat můžeš klidně se mnou." Strčil do něj, jen tak, mezi pucováním.

Zvědavě pokukoval po Ikkem, co on na to, že si ho takhle přidržuje. Ale bílý léčitel vypadá vlastně docela spokojeně. Takže tam křídlo nechal.
Bok po boku oba vlci vyrazili směrem z hor, do území smečky.
Každopádně, Adain vypadá opravdu hodně spokojeně, našlapuje zlehka, uši napřímené. Jde vstříc nové etapě svého života.

Dál věnuje péči Ikkeho kožíšku a vypadá, že ho to vyloženě těší. Zafuněl Ikkemu za ucho. "Jo, spolu" a pucuje prostě dál.

Jsou tam zachumlaní k sobě vážně pěkně. "Nepřijde mi to jako ortel" zazubil se a už zase buší ohonem do země.
"No co. Proč to nepřiznat, navíc, polštářek se vždycky hodí. " zafuněl znovu Ikkemu do srsti. Hlavu nezvedl ani při návrhu se přesunout. "To se fakt musím zvedat? Ze svého polštářku?" Protestuje na oko. Ale ve skutečnosti se už v tu chvíli zvedal. Jemu podobné místo ani za mák nevadí, ale pro Ikkeho určitě ideální není, a on to ví. "Tak si tedy najdeme nějaký schovanější koutek," zazubil se. Oklepal se a dal Ikkemu možnost se otočit. Pak se zařadil vedle něj a drže si přehodil jedno křídlo přes něj, zlehka. Tak, aby Ikkemu nebránil v pohybu, ale pořád zůstávali spolu.

Přibřel oči a lehce do ní drsnul čenichem, na rozloučení. Pak zůstal prostě sedět a kouká za ní, jak odchází. Je mu trochu smutno, ale dobře ví, že je to její život a že má důvody, proč to dělá.
Snad se vážně uvidíme.
Zůstal na místě, dokud nezmizela v dálce. Ještě chvíli pak seděl a přemýšlel. Tak nějak nad životem. Jako vlče si myslel, že má život jasně daný. Pak se vše obrátilo naruby. A pak, když bratry našel, zase bylo všechno jinak. Neplánoval nic z toho. Ani být ve smečce s cizinci.
A stejně tu je a te´d se loučí s někým dalším.
Povzdechl si, potřásl hlavou.
Vstal, udělal pár kroků, odrazil se a odletěl. Je čas vrátit se na hlídku. Přívěsek nese sebou, jako cenný poklad.

Překvapeně zamrkal, když dostal dárek. Navíc, dost zajímavý dárek.
"Děkuji, to je dost zajímavý dar." A rozhodně to myslí vážně. Lehce do ní šťouchl čenichem. "Jsem vážně rád, že budu vědět že jsi v pořádku." usmál se a jeho ohon se rozmával.
Opatrně od ní převzal přívěšek. "Budu ho opatrovat jako vzpomínku na tebe. " řekl jí vážně. A také bude.
Posadil se.
Je mu jasné, že asi řekli vše co mohli a že pomalu přichází loučení. Nemá rád loučení a nikdy ho moc neuměl.
"Budu čekat." řekl jí jen klidně.

Zkoumavě na mladého vlka kouká. Jemu by trénink pomohl, ale vypadá to, že tenhle na tom tak není.
"Dobře. Jsem rád, že umíš přiznat, na co se necítíš. Je to důležitější, než bys myslel." Znát svoje limity jsou dobré.
"Taaakže. Zabít tě nechci. Co kdybychom si zahráli něco jako schovku? Dostaneš náskok a máš dorazit do nějakého bodu, aniž bych tě viděl. I když tě budu hledat. Nesmíš létat ani se proměnit. Souhlasíš? Cíl je rozdvojený strom s hnízdem na okraji lesa. Chceš ho dojít ukázat, nebo víš který?" Zeptal se ho se zájem. *
"mimochodem, někdy na stres pomůže se před spaním utahat. Abys prostě usnul sotva lehneš." Zkusil mu navrhnout. Ale nutit ho nebude.

_____
* strom jsem si samo vymyslela, ale prostě, řekněme, že tam je. :D

>>> nevyjšší strom

Přiletěli docela svižně, ale trochu ho zarazilo, že Rufus rovnou přistává. Nakonec, možná se na ten lov chce prvně podívat. No dobře. To je asi rozumný.
Zamířil spolu s ním k zemi. "To je fajn, protože pak to asi ustojíš, pokud se omylem vyrácháš. Když to ale provedeš dobře, tak ve vodě neskončíš." Nedošlo mu, že Rufus čekal rovnou i lekci plavání, on zatím zůstává u toho rybolovu.
"Takže. Dělá se to tak, že vyletíš nad řeku, koukneš se z výšky, kde jsou ryby. Chce to trochu odhad, naučit se poznat, kde jsou u hladiny a kde hlouběji. Ale z výšky je každopádně uvidíš. Pak si uděláš oblouk, sneseš se nízko nad hladinu nad hejno a jak prolétáš nad nimi, tak prostě nějakou drapneš. Když to blbě odhadneš, tak si je buď vyplašíš a nebo sebe strhneš do vody a vykoupeš se. To si je samo vyplašíš taky." Zašklebl se na Rufuse.
"Chceš se prvně dívat odsuď, jak ti to předvedu?"

Vážně přikývl. "Dobře." řekl trochu zastřeným hlasem a došel k ní blíž, položil jí hlavu na hřbet v ekvivalentu objetí.
"Dávej na sebe pozor, a´t už budeš kdekoliv ano? A kdyby tě trápil, tak se ho neboj kousnout. My vlci jsme někdy taky pitomci, tak sebou nenech mávat." Lehce jí počechral srst na hřbetě. Loučení je pěkně na nic.
Ustoupil kousek a zazubil se na ni, i když tomu veselí přece jen do obvyklého něco maličko chybí. "Rád tě zase někdy uvidím."
Moc nedoufá, ale jestli ho někdy zavolá od hranic, tak přijde. Adain je možná živel, na pohled prudký, ale jak jeho ohnivé srdce někoho přijme, nechává si ho navždy.

Přísně se na Zathriana zadíval, když se tak krásně prozradil. Maičko naklonil hlavu na stranu, fialové oči se upírají přímo na mladého vlka.
Neřekl nic, je mu jasné, že Zath dobře ví, že mu na to neskočil a podle toho, jak se tváří, tak mu to je jasné.
Trapnou chvíli ticha ale nějakou dobu protáhl.
Nakonec si povzdechl a koukl na strom.
"Nepozornost tě může zabít, když se budeš pohybovat venku," konstatoval klidně.
"Chceš si zkusit výskok jako jsem předvedl?"
Zkusil mu navrhnout, jako by se nic nestalo. "Být tebou, tak si napřed zkusím výskok do výšky v prostoru a ne u stromu. Naprat to hlavou do kmene nebo dopadnout na placáka, když se nepovede odraz o kmen, je docela nepříjemný." Zašklebil se. Ale volbu nechá na něm. Koneckonců, smečka má dobré léčitele a bolavá tlapa poučí taky dost.