Príspevky užívateľa

Přibřel oči a lehce do ní drsnul čenichem, na rozloučení. Pak zůstal prostě sedět a kouká za ní, jak odchází. Je mu trochu smutno, ale dobře ví, že je to její život a že má důvody, proč to dělá.
Snad se vážně uvidíme.
Zůstal na místě, dokud nezmizela v dálce. Ještě chvíli pak seděl a přemýšlel. Tak nějak nad životem. Jako vlče si myslel, že má život jasně daný. Pak se vše obrátilo naruby. A pak, když bratry našel, zase bylo všechno jinak. Neplánoval nic z toho. Ani být ve smečce s cizinci.
A stejně tu je a te´d se loučí s někým dalším.
Povzdechl si, potřásl hlavou.
Vstal, udělal pár kroků, odrazil se a odletěl. Je čas vrátit se na hlídku. Přívěsek nese sebou, jako cenný poklad.

Překvapeně zamrkal, když dostal dárek. Navíc, dost zajímavý dárek.
"Děkuji, to je dost zajímavý dar." A rozhodně to myslí vážně. Lehce do ní šťouchl čenichem. "Jsem vážně rád, že budu vědět že jsi v pořádku." usmál se a jeho ohon se rozmával.
Opatrně od ní převzal přívěšek. "Budu ho opatrovat jako vzpomínku na tebe. " řekl jí vážně. A také bude.
Posadil se.
Je mu jasné, že asi řekli vše co mohli a že pomalu přichází loučení. Nemá rád loučení a nikdy ho moc neuměl.
"Budu čekat." řekl jí jen klidně.

Zkoumavě na mladého vlka kouká. Jemu by trénink pomohl, ale vypadá to, že tenhle na tom tak není.
"Dobře. Jsem rád, že umíš přiznat, na co se necítíš. Je to důležitější, než bys myslel." Znát svoje limity jsou dobré.
"Taaakže. Zabít tě nechci. Co kdybychom si zahráli něco jako schovku? Dostaneš náskok a máš dorazit do nějakého bodu, aniž bych tě viděl. I když tě budu hledat. Nesmíš létat ani se proměnit. Souhlasíš? Cíl je rozdvojený strom s hnízdem na okraji lesa. Chceš ho dojít ukázat, nebo víš který?" Zeptal se ho se zájem. *
"mimochodem, někdy na stres pomůže se před spaním utahat. Abys prostě usnul sotva lehneš." Zkusil mu navrhnout. Ale nutit ho nebude.

_____
* strom jsem si samo vymyslela, ale prostě, řekněme, že tam je. :D

>>> nevyjšší strom

Přiletěli docela svižně, ale trochu ho zarazilo, že Rufus rovnou přistává. Nakonec, možná se na ten lov chce prvně podívat. No dobře. To je asi rozumný.
Zamířil spolu s ním k zemi. "To je fajn, protože pak to asi ustojíš, pokud se omylem vyrácháš. Když to ale provedeš dobře, tak ve vodě neskončíš." Nedošlo mu, že Rufus čekal rovnou i lekci plavání, on zatím zůstává u toho rybolovu.
"Takže. Dělá se to tak, že vyletíš nad řeku, koukneš se z výšky, kde jsou ryby. Chce to trochu odhad, naučit se poznat, kde jsou u hladiny a kde hlouběji. Ale z výšky je každopádně uvidíš. Pak si uděláš oblouk, sneseš se nízko nad hladinu nad hejno a jak prolétáš nad nimi, tak prostě nějakou drapneš. Když to blbě odhadneš, tak si je buď vyplašíš a nebo sebe strhneš do vody a vykoupeš se. To si je samo vyplašíš taky." Zašklebl se na Rufuse.
"Chceš se prvně dívat odsuď, jak ti to předvedu?"

Vážně přikývl. "Dobře." řekl trochu zastřeným hlasem a došel k ní blíž, položil jí hlavu na hřbet v ekvivalentu objetí.
"Dávej na sebe pozor, a´t už budeš kdekoliv ano? A kdyby tě trápil, tak se ho neboj kousnout. My vlci jsme někdy taky pitomci, tak sebou nenech mávat." Lehce jí počechral srst na hřbetě. Loučení je pěkně na nic.
Ustoupil kousek a zazubil se na ni, i když tomu veselí přece jen do obvyklého něco maličko chybí. "Rád tě zase někdy uvidím."
Moc nedoufá, ale jestli ho někdy zavolá od hranic, tak přijde. Adain je možná živel, na pohled prudký, ale jak jeho ohnivé srdce někoho přijme, nechává si ho navždy.

Přísně se na Zathriana zadíval, když se tak krásně prozradil. Maičko naklonil hlavu na stranu, fialové oči se upírají přímo na mladého vlka.
Neřekl nic, je mu jasné, že Zath dobře ví, že mu na to neskočil a podle toho, jak se tváří, tak mu to je jasné.
Trapnou chvíli ticha ale nějakou dobu protáhl.
Nakonec si povzdechl a koukl na strom.
"Nepozornost tě může zabít, když se budeš pohybovat venku," konstatoval klidně.
"Chceš si zkusit výskok jako jsem předvedl?"
Zkusil mu navrhnout, jako by se nic nestalo. "Být tebou, tak si napřed zkusím výskok do výšky v prostoru a ne u stromu. Naprat to hlavou do kmene nebo dopadnout na placáka, když se nepovede odraz o kmen, je docela nepříjemný." Zašklebil se. Ale volbu nechá na něm. Koneckonců, smečka má dobré léčitele a bolavá tlapa poučí taky dost.

Přikývl. S tím souhlasí.
Rozporu v jejím chování si všiml. Na to nemusí být odborník na vlčí duši, jako je jeho milovaný Ikke. Sleduje ji zaujatě, lehce mává ohonem. Nechce ji vyplašit. No tak, to zvládneš.
"Taky doufám. Koneckonců, fakt t fungovalo, když jsi tohle chtěla po mě." mrkl na ni.
Pak mu vysvětlila, jak to vlastně myslela. Zarazil se. Pak koukl kamsi do prostoru, snad k hranicícm. Pak zase na ni a uviděl ty stažené uši.
"Ale no tak, co tak vyplašeně.... Jen doufám, že tě má opravdu rád a že za něco stojí. Odejít z míst, kde máš zázemí, není sranda. Ale nemám ti do toho co mluvit, ano?" Odpověděl jí vlídně. "Jen ti nebudu mít jak pomoct, kdyby něco. Ale vypadáš, že víš jak přežít." Mrkl na ni.
Jasně, maličko ho mrzí, že přijde o kamarádku. Ale není despota, aby po ní cokoliv požadoval.
"Třeba se někdy vrátíš a ještě se potkáme."
Lehce do ní strčil čenichem.

"jo, pořádnou." souhlasil s ní. maličko zastříhal ušima. "Byl byhc radši kdyby to bylo bez toho šoku, ale hlavně, že je v pořádku."
To je koneckonců to hlavní. a jsou spolu, což je fajn.
V tuto chvíli to pro něj je skončené téma, ale Aishila a její situace ne. Sleduje ji pozorně.
Maličko se začal uculovat a jeho ohon se rozmával. Dělá s tím ještě větši okolky jak já.
"To je důležité. Doufám, že se budeš řídit vlastní radou a nebudeš se bát mu to říct." Zazubil se na ni. Z čeho je tak nejistá?
Ale i tak nepochopil na poprvé, co tím jít dál myslí. "Však jeslti je pryč, tak je pryč. Máš tu ale někoho, kdo tu je. Takže když toho co zmizel pustíš k vodě, tak tím líp ne?" řekl jí jemně.

Byl velmi pozorný. Ne ani tak na svah. Jeho instinkty a schopnosti mu umožňují nepřemýšlet nad pohybem v takovém terénu, jen se soustředí na bratra.
Tak trochu chtěl vědět, jak se bude chovat. A viděl, že Jarumi na to reaguje správně. Pořád vnímá, takže to nebude tak zlý.
Pokračuje. Nakonec se prostě zasmál a hodil starosti za hlavu. Uvolnil se a jeho tempo ještě víc zrychlilo. Je jak tekutá rtuť, rychlý, těžko předvídatelný, jakoby byl všude. Kdyby nebyl Jarumi sám tak zkušený v boji, rychle by ho tohle tempo semlelo.
Dva bratři, tváří v tvář... společně by byli hodně nebezpečná bojová síla.

Přesto, po nějaké době odskočil dál, využívá k tomu svah a ustoupil. Oči mu vesele jiskří. "Já myslím... že na trénink... dobrý." prohlásil vesele, a drží si odstup. Ne, nedošly mu síly, ale nerad by do takového bodu došel. Udýchaní jsou te´už oba.

Dělal si už maličko starosti. Věděl sice, že jeho oheň Mornii neublíží, ne varianta kterou te´d používá, ale kopyta srn umí taky nadělat paseku.

A pak to přišlo. šedivá lovkyně se vrhla mezi stádo. Její manévr ho překvapil. sám by takhle určtiě nejednal, ale ona se mezi nimi pohybuje hladce. Divil se, že se srny před ní nerozprchly, ale asi se příliš bojí jeho ohně.
Vyslal plameny podél stáda, aby si dál všímalo jeho aú těku a ne odvážné lovkyně tam dole.

Snesl se ještě níž. Letí blízko, dost blízko aby mohl v případně nutnosti přispěchat na pomoc. I máchání velkých tmavorudých křídel umí stádo slušně vyplašit, jak ze zkušenosti ví.

Když jedna ze srn zakopla, Mornie nezaváhala a on také ne. Jako útočící jestřáb se vrhl na srnu hned vedle, maličko menší než byla ta, která zakopla. Cíleně do zvířete nalétl, tak, aby on i srna skončili stranou od Mornie, která podle všeho svou část lovu měla plně pod kontrolou.
Prudký nízký nálet zvíře srazil, Adain se mu zakousl do krku za hlavou a měl co dělat, aby v té rychlosti nepřepadl do kotrmelce i se zvířetem. Ale ustál to, jeho tělo zalehlo to srnčí. Schytal lehký kopanec do stehna, než stihl přechytit kousnutí a srnu dorazit. Nic, co by mu ublížilo.
Zůstal ležet na dodělávajícím zvířeti a ohlédl se po Mornii, jak je na tom.

Zadíval se na něj.
"Dobře. Ty je dobré znát. Zkoušel jsi někdy, co s tebou udělá to, jak se odrazíš?"
Koukl na něj. Pak se rozběhl, pěkně prudce, křídla přitažená těsně k tělu se dostal rychle k Zathrianovi.
Jeslti ho to nevyplašilo, měl dobrý výhled na to, jak se v plné rychlosti Adain jakoby přikrčil nebo zhoupl k zemi a z toho přešel do prudkého odrazu směrem vzhůru.
Tmavorudé tělo se vymrštilo do vzduchu podél kmene. Dostal se tak docela dost vysoko na kmen, kde se odrazil o kůru stromu zase pryč. Křídla vůbec nepoužil.
Ve vzduchu se přetočil a dopadl pěkně na přední tlapy.
V pár krocích se pak zastavil.
Rošťácky se zazubil na mladého vlka. Sám v tu chvíli připomíná spíš štěně, než zkušeného bojovníka. Ale ten skok byl docela zajímavý.
"Mimochodem, neměl jsi o mě ani tušení, než jsem promluvil, že?" Zeptal se ještě.

Tohle téma není snadné i když to Ikkemu přiznal dost otevřeně. Ale přesto nevypadá smutně, teď už ne. Zastříhal na jeho prohlášení ušima, ale pak ucítil dotek na bradě. Koukl na Ikkeho a usmál se. "Myslím, že s tebou to půjde." On evidentně nemá takové rozpaky jako Ikke, protože vzápětí se dal do pucování kožichu mezi Ikkeho ušima. Jde to tak nějak přirozeně, s naprostou samozřejmostí pečuje o bílý kožíšek a působí u toho dost spokojeně.

"jo, to máš, jako všichni. Ale rád ti půjčím i ten svůj, vyhřívanej, i se mnou uvnitř." Zazubil se.
Slyšel i to druhé přiznání. Zastříhal ušima a zabořil si čenich do Ikkeho kožichu. "No, u mě to tedy kvůli zimě není určitě. Mě zima nebývá," ozval se trochu mumlavě, ono to přes tu srst kolem něj jinak ani nejde. Ale rozhodně to bylo zřetelné.

Zadíval se na ni trochu zamyšleně. "To.. se asi stalo. Pěkně mě vyděsil. Vím, že se umí pohbovat bezpečně kde všude, ale ten okraj útesu byl blízko... on nemá křídla a i kdyby měl, asi by mu byla k ničemu. Nevidí..." potřásl hlavou. Je vidět, že o něj opravdu tehdy měl strach. Adain je živel, emoce jsou na něm vidět docela dobře, za normálních okolností. Takže i tohle je poznat.
Usmál se a kývl, když řekla, že je ráda, že někoho má.
Ale pak zabystřil. Viděl její nejistotu. "Takže taky někoho máš?" Zazubil se na ni a zastříhal ušima, jeho ocas zametá zem.
Pořád vidí tu nervozitu. "Poslyš, nemusíš se bát mi cokoliv říct. " řekl jí mírně. Vidí, že se jí do toho moc nechce.

"To máš naprostou pravdu. Ale prostě, maličko jsem se bál jelsti jsi v pořádku." řekl jí mírně. Pak se usmál. Je vážně rád, že se pletl a že vypadá o dost líp. "Díky že jsi přišla." řekl jí něžně.

A když ze sebe tedy vymáčkl, co udělal a viděl její reakci, zamrkal. Nakonec se tam prostě posadil.
"No, ono... to bylo v situaci že prostě.... hledal jsem ho a našel jsem ho jak sedí na kraji útesu a vypadá, že by snad raději ani nebyl na živu... ani nevím co jsem všechno říkal, ale skončili jsme pak v jednom chumlu a no... od té doby už to tak nějak zůstalo..." kdyby už nebyl celý rudý, asi by zrudnul te´d.

Zamrkal a koukl na ni. "Ne apokalypsu, ale měl jsem obavy, že jdeš pro pomoc. Nabídl jsem ti přece, že kdybys něco potřebovala, a´t mě zavoláš od hranic, že ti pomůžu. Myslel jsem, že proto sem jdeš." Vysvětlil jí to klidně a dokonce do ní nepatrně šťouchnul čenichem, do ramene. Ale pak se z jejího osobního prostoru stáhl, aby ji neděsil.

O jejím novém objevu ale slyší rád. "Vážně jsem rád, že jsi takhle někoho potkala. Je to důležité. A.. ehm." maličko se ošil.Vytanul mu na mysl jejich minulý rozhovor... "Já... nakonec udělal co jsi říkala a vysypal ze sebe před jistým bílým léčitelem kde co... "