Príspevky užívateľa

Pořád ještě na ni tak zírá... celý z toho vedle. Pak prostě zaúpěl a lehl si tam na místě... "Já jsem asi osel.... " nemůže rozporovat jediné slovo z toho, co řekla... ani to, že by to neudělal pro každého. Jen pro některé. Ikke se mu dostal pod kůži, ale opravdu ho nenapadlo tohle.
Zvedl k ní pohled z té země. "No jo, ale.. já prostě nevím co s tím.. ani jak se chovat... myslíš že to fakt je?" Zeptal se jí. Ale jeho ocásek se zase rozmával.
Nakonec si zase sedl. Není ten typ, co se jen tak válí na zemi, ani když má z čeho.

Kouká na ni jak spadlý z višně, naprosto vyvedený z míry. Na její smích ještě víc. I když ani te´d se jeho ocásek tak úplně nezarazil, jen zpomalil... a prostě kouká... a pak z ní vypadla ta úderná věta. Zamrkal a znehybněl. Pak potřásl hlavou. "cože jsem... ? Já? Ale... co to?" Je tak neskutečně zmatený, že vůbec neví jak reagovat. A ještě do toho všeho má pořád před očima jistý bílý kožíšek.
Nakonec si tam prostě sedl a potřásl hlavou, jak se snaží trochu sebrat... "Ale... myslíš?" Nevypadlo z něj zatím nic moc lepšího než dosud.

Mrknul na ni. "No co, život se nesmí brát příliš vážně." odpověděl jí. I když tohle prohlášení vážné bylo a ukazuje to, že hodně hluboko v jeho duši je hodně šrámů a zkušeností. Ale i přes to všechno jde dál. Vážný výraz mu ostatně nevydržel.

A na její otázku z něj vypadlo prosté "jasně!" ani by mu doopravdy došlo, na co odpovídá. Ve vztazích nemá žádné zkušenosti, takže v tomto směru je přímo králem idiotů a nedošlo mu vlastně nic. To ale neznamená, že to nedojde okolí. Adain se maličko zarazil a koukl na ni, zmateně. Teprve te´d mu došlo, co ze sebe vypálil a jasný zmatek v jeho tváři dokazuje, že skutečně nemá nejmenší tušení, o co jde. Ani co na to říct teď.

Zazubil se a vysekl jí ukázkovou poklonu, s jedním křídlem nataženým. Evidentně umí i šaškovat. "To jsem rád, že aspoń pro někoho. "Ale i přes ty šaškárny dobře poslouchal, co mu říká. Zarazil se. Jeho ohon se nezastavil. Koukl na ni, a je vidět, že se and tím ani nemusí zamýšlet. Olízl si zase čenich.. "Ehm... no tak trochu.. " přiznal opět dost rozpačitě.

Popis druhého vlka si uložil o paměti. "Dobře, takového jsem zatím nepotkal. Ani nikoho podobného. Takže to bude celkem nápadné. " Přikývl. Ale víc k tomu nemá co říct a nějak se mu zase do mysli vkládá jistý bílý kožíšek.. tentokrát bez černého peří... škoda že Ikke nemá křídla. I když když nevidí, tak by mu asi byly k ničemu...

Zazubil se, pořád tak rozpačitý a koukl na ni. "Nevím, jelsti se dá říct, že já jsem fajn. ale on určitě... umí pochopit kde co, je milý... a statečný a prostě... já nevím... léčitele jsem vždycky obdivoval a poslední dobou jsme spolu často.... " trochu neví co a jak říct... byly sice i horší momenty, hlavně ze začátku. Ta jeho noha ho dodnes mrzí. Ale Ikke se na něj nikdy pro to nezlobil, tím si je jistý. Koukl na Aishilu, a zase tak trochu přešlapuje. Ale jeho ohon se lehce rozmával, jak má u toho rozhovoru pořád před očima jistý bílý kožíšek.

Na seznámení nadšeně kývl. "Tak jim to kdyžtak pak řekni, aspoň bude legrace. Lítám mimo území smečky dost často, aby se dalo domluvit, že si prostě někde dáme sraz." Jeho ocas se lehce rozmával. Nevadí mu poznávat další vlky.

Jeho rozpaky jsou jasně patrné, když má mluvit o jiném vlkovi. "No... je bílý a léčitel a slepý... ale ve smečce to nikomu nevadí a on si umí poradit víc než dobře... Dokonce se mnou trochu trénuje... "trochu se zarazil. O trénincích smečky bych asi neměl mluvit. A je nad slunce jasné, že moc neumí popsat co a jak, jak má dojít na povahu. Navíc si není moc jistý tím, co vůbec smí říct. Nejistě si olízl čenich.

Jeho rozpaky mizí dost rychle, když mluví o ní. "dobře. Třeba mi je někdy představíš. A sice doufám, že nikdy nebudeš v situaci, kdybys potřebovala pomoc bojovníka, ale pokud jo, tak pořád jednoho znáš." Je jasné, že je ten typ, co si dokáže stoupnout mezi někoho a přicházející nebezpečí. Z jeho postoje je to vidět dost a dost.

Povzdechl si a je znát, že rozhodně nebyly jen dobré dny, ale i ty horší. Ale zamručel a přikývl. "No dělám co můžu."
Dost se změnil jeho výraz i tón, jak došlo na ty další ve smeče. Maličko se ošil, zavrtěl, zastříhal ušima. "ale..." potřásl hlavou. "Jeden bílý vlk ze smečky, Ikke se jmenuje... " řekl maličko rozpačitě, sám nemá tušení proč. Ale jeho chování je dost nápadné.

Ještě že může řešit i něco jiného. Netrápil moc Aishilu vzájemnou blízkostí a zase si sedl kousek před ní. "Je dobře, že tady pro tebe někdo je. Mrzí mě, že jsem se neukázal častěji, jenže jsem vážně měl povinnosti." Přilopil uši. Rád by pro ni udělal víc. ""A i když není třeba, tak bych pomohl rád. Takže kdyby někdy něco, tak se ozvi, jo? Zavýt na hranici určitě není problém a já lítám rychle." Myslí svou nabídku velmi vážně.

Letěl nad územím, když začalo pršet. Pro létavce to není úplně příjemné, nelétá se v takovém počasí dobře, ale Adain je zvyklý. Ví, co si ohlídat.
Ale také raději letěl výše nad terénem, aby mu nenadělaly potíže zrádné vzdušné proudy. Přilétá od nízkých hor a potřebuje překonat vrcholky těch věžových. Nabral výšku, přeletěl vrchol, a uviděl v dálce před sebou povědomý bílý kožíšek. Pousmál se a srdce mu začalo tlouct maličko rychleji.
Místo, aby pokračoval v letu, zamířil na přistání. Zbytek cesty dojde, nechce Ikkeho vyplašit.
Dosedl měkce a pořád ještě dost daleko, aby zvuky deště přehlušily jeho přistání. Stejně tak potichu se vydal vpřed. Neskrývá se, on je prostě tichý normálně. Zvyk za roky života ve střehu.
Celou dobu má výhled na Ikkeho. Udělal jen pár kroků a zarazil se. Ikke sice vypadá jako vlk na stráži ale.. něco je špatně. Divný pocit, jakýsi smutek. Adain se zamračil. Stalo se něco?
Rozběhl se klusem k bílému vlkovi. "Ikke? Stalo se něco?" Zavolal na něj, jak se k němu blíží. Teď už musí být i jeho kroky jasně slyšet.

Zvedl zase havu a sledoval ji pozorně, zvědavý, co vybere. Kývl. Laně jsou dobrá kořist pro dva silné vlky. A pro smečku dost jídla.
"Není to daleko a pokud jde o to najít, tak to bych asi mohl dost urychlit." Křídla skutečně jsou výhodou.
Ne že by mohl prostě předletět před ně a stoupnout si před stádo, to by udělal leda sebevrah. Jeden vlk splašené stádo nezastaví. Ale odklonit by je mohl a kdyby to nešlo, tak... by prostě mohl sáhnout po magii. Před vlnou plamenů uhne i stádo.
"Hledat nebo pomoct rozptýlit není problém. Křídla jsou rychlá a vyděsit je můžu i magií." přiznal to docela klidně. Mornie sice neví, co jeho magie dokáže, ale vědět, že by se na lovu mohla hodit, to by asi měla.
Otočil se k pláním, ví, kde to je a koukl na ni, připraven vyrazit.

Zazubil se z mohutné větve na mladého vlka, ale pak se zarazil. Přejel ho pohledem. Vyhodnotil jeho zakoktání. Asi jsem to trochu přehnal.... nenapadlo by mě, že se tak lekne, když na mě musel celou dobu vidět.
"Jo, promiň.. já myslel, že když na mě tak bylo vidět, že se tak moc leknout nedá." Potřásl hlavou. "Jsi v pořádku?" Oči trochu starostlivé. Rufus už pro něj patří do smečky, kterou pomalu, pomaličku přece jen začíná přijímat za svou. Už mu nezáleží jen na bratrovi, ale do jeho srdce a duše se pomalu vkrádají další vlci. Hlavně jeden, ale tu myšlenku si zatím moc nepřipustil.
Mladého Rufuse ale už trochu trénoval a je docela zvědavý, jak se mu daří. "Jak to jde s hledáním tvého budoucího poslání? Už v tom máš o něco menší zmatek?" Dobře si pamatuje ten rozhovor u tréninku.

Naprosto klidně ho přejel pohledem. "Nevšiml jsem si, že by tak často na každýho útočii." Naklonil lehce hlavu na stranu. "Aspoň ne tady." Musí uznat, že jsou místa, kde to bylo spíš... útočí cokoliv a kdokoliv. Ale to byla hodně jiná situace a místo. "samozřejmě, pokud není důvod strážit hranice smečky." Zvedl maličko obočí.
A koukl kousek vedle něj, doufá že správným směrem. "Co ti řekl, že jsi mu tohle odpověděl?" Zkusil to, trochu opatrným tónem.

A nakonec jak vidno, došlo na smlouvání. Adain se zamyslel. "Jsou věci, co ti nemůžu slíbit a dodržet ani kdybych ti dlužil laskavost.. Nemůžu prolomit slib mlčenlivosti vůči záležitostem smečky nebo komukoliv, komu jsem mlčenlivost slíbil. Ani jakkoliv ohrozit smečku nebo její území. To jsou sliby, co jsem dal a co musím dodržet. " Adain není z těch, co by sliby dávali naplano. On si za svým slovem stojí.

Potřásl hlavou. "Nemyslel jsem úplně smečku a tak.. ale jo, o tom asi slyšel kde kdo. Spíš jsem myslel to všechno kolem bratra a že jsem vůbec ve smečce a tak.... eh... to je složité." Ale zatvářil se maličko zvláštně, když mluvil o smečce. Myslí se mu kmitl obrázek bílého kožíšku. Nějak ho z té hlavy nemůže dostat a neví proč.
"Ale i to se snad klidní.. pro mě je stejně důležitější bratr a tak... pořád je to složité. Ale pořád je to můj bráška, mám ho rád... a on mě taky, to už víme oba. "
Sedl si. "A vůbec se to ve smečce v pár věcech mění, s některými to je docela fajn..." zase ten bílý kožíšek před očima a trochu zvláštní výraz na tváři...

Ještě že je třeba řešit také Aishilu. "Aspoň že usazovat... jsem rád, pokud ti je líp." Došel blíž k ní a přátelsky jí počechral srst na halvě, tedy, pokud se nechá a neuhne. Nijak vlezle, je vidět, že je to jen přátelské gesto a nic víc.
"Můžu ti nějak pomoct? Něco udělat? Třeba by něco šlo." Zkusil opatrně nabídnout. I když se jí daří líp, tak stejně.

Pozorně ji přejel pohledem, hodně pozorným. Ani on nezapomněl, že na tom nebyla dobře. Mrzelo ho, že ji nepotkal dřív, ale měl také povinnosti ve smečce a vůbec ten čas nějak letěl dost rychle. Něco co už delší dobu nepoznal.

Ale jak to vypadá, je na tom o něco lépe. "Na to je složitá odpověď, což asi tušíš." Odpověděl lehce vyhýbavě. Ne o všem může mluvit, záležitosti smečky a tak. Trochu ho to mrzí, jí by byl ochoten říct ledacos. "Ale snažím se s bratrem držet toho, cos mi říkala. A vypadá to, že to funguje. Pomalu si k sobě hledáme cestu."
Každopádně, Adain sám vypadá o dost lépe než minule. Je to znát na postoji i mimice. I jeho oči jsou živější. A pozorné. "Co ty?" zeptal se lehce opatrně. Došel až k ní.

Zase jednou prolétal podél okraje hvozdu. Občas tu je k vidění, že se tu mihne.
Dnes ale letí nezvykle nízko. Potichu, ale rychle, letí podél okraje, nízko u korun stromů a propátrává terén. Vypadá, jako by něco nebo někoho hledal. Vlastně ano. Ví, že se tu občas zdržuje vlčice, kterou pokládá za svou kamarádku. Trochu zdráhavě, jak to u něj s přeátlstvím často bývá. Ale rád by ji zase viděl. Ví, že ji minule asi trochu vyděsil a chtěl jí ukázat, že je situace už lepší.

A pokud ji nenajde, nu tak... takže by mohl taky natrefit na něco zajímavého k snědku, úlovek pro smečku nebo tak.

Jeho úsilí se ale vyplatilo. Nakonec zahlédl černou srst ve stínu lesa. Neviděl by ji, nebýt jedné z vlastností jejího kožíšku. Lehce světélkuje ve tmě a vlčici ve stínech trochu zazářil hřbet.
Stočil se na přistání, a dosedl měkce, čenichem směrem k ní. Zvesela zamával ohonem a koukl na ni. "Ahoj," zavolal na Aishilu.

Probírá se jeho jkožíškem a nějak nemůže pořádně přestat. Takže prostě pokračuje. Ostatně, Ikke nevypadá, že by mu to vadilo.
"Hm... dobrá otázka.. jdeme?" Zkusil to, ale nevstal. Nějak se mu kupodivu až tak moc nechce. I když normálně by vyskočil jak střela.

Trochu se zamyslel nad Feierem. "Bývá dost podmračený... čím to je? Je prostě taková povaha? Už jsem znal takové, co přehnaně riskovali jen proto, že vlastně úplně nechtěli žít..." řekl opatrně. Tady se pouští na nejistou půdu. Feiera skoro nezná, viděl ho jen párkrát. A pak, to Ikke je tu psycholog.
"dobře, tak hned." řekl a kupodivu i tak hned nevstal. dokud se nezačal zvedat Ikke. Pak vstal. o krok ustoupil. Oklepal se, aby si srovnal kožich a peříčka a koukl na Ikkeho. "Tak, já můžu."

Jak to tak vypadá, válení skončilo. Ale nechce Ikkeho nějak moc prohnat. Takže na poprvé mu ukáže místa celkem dobře dostupná. Jeskyně chvíli počká.