Príspevky užívateľa

Vyplázl na Ikkeho jazýček, i když to slepý léčitel nevidí. "Taky na rozpálených holých šutrech není nic extra pohodlnýho, pokud nejsi ještěrka." Uculil se, ale usadil se pak vlastně docela dobře.
Se zájmem poslouchal, jak to Ikke vlastně má. "Jo, rozumím. Nenudíš se. Není se co divit," řekl jemně. I když v jeho pozici, která je v tu chvíli trochu svérázná, to asi působí zvláštně.

Ocásky rozesmály oba pořádně. Adain se smál hezkou chvíli,pak odsouhlasil Ikkeho názor. "To jsme. Až mě to docela překvapuje," přiznal upřímně. Pak se překulil na břicho. Je tak docela blízko Ikkeho,téměř se dotýkají a Adain může na jeho kožíšek dosáhnout. Lehce, velmi lehce počechral kožich na léčitelově hřbetě. A zarazil se, s čenichem těsně nad bílou srstí, když se Ikke zeptal na místo. "Na mě je to tady trochu moc holé," přiznal. Jeho dech skoro čechrá bílou srst, ale hlavu zatím nezvedl. "Ale aspoň je odsud celkem rozhled, takže se to dá." Není to něco, co by mu vyloženě vadilo. "Moje nejoblíbenější místa by asi nebyly moc dobrý pro tebe. Jsou to vyhlídky na vysokých skalách a útesech, kam mě donesou křídla. Ne každý tam na mě může a já mám přitom přehled na velkou vzdálenost. Když už jsem někde na zemi, tak mám raději místa, odkud apsoň trochu vidím a nejsem vidět na velkou vzdálenost. " Roky pronásledování a bojů o život se nezapřou.

Naklonil hlavu na stranu. "To nepopírám. Ale je těžké si udržet sílu i obratnost na vysoké úrovni. Hodně silný vlk má hodně svalů. Je těžký. Tím ztrácí na mrštnosti."
Usmál se, když Sankari zhodnotil co a jak docela dobře. "Také dávám přednsot hbitosti. Jasně, nejsem ani žádný slaboch. Ale to je prostě tréninkem. Málokdo si uvědomuje, že i na hbitost musíš mít svaly. Jen je máš vytrénované jinak a jiným způsobem. Je v tom rozdíl." Líně mávnul ohonem.

Na Sankariho se pak zadíval velmi vážně. "Pokud nemáš žádné zkušenosti, síla tě většinou převálcuje. Ale i pak máš velmi slušné šance, když neztratíš hlavu a přemýšlíš. U zkušených? Ten co ztratí nervy a hlavu první, ten prohraje. Boje se vyhrávají hlavně hlavou, Sankari. Jen si to málokdo uvědomuje." Tenhle vlček se mu dostal pěkně pod kůži, takže mu to prostě nakonec řekl celé a důkladně.

Při prohlídce packy na něj koukll. "Šlachy máš všude, kde máš svaly. Pomáhají s nima hýbat. Jestl ichceš vědět, jak je to přesně a se vším všudy, ptej se spíš léčitelů. Vím, že ty zdejší dobře znáš." Pousmál se.

"A zatím můžeš klidně zkoušet trénovat obratnost a rovnováhu. Jsou důležité k tomu, aby ses dokázal trefit. " Zamyslel se. "Ten vysoký léčitel.. zdá se mi to, nebo hodně běhá po okolí? Běh je dobrý na trénink výdrže i síly. I to bys mohl využít." A taky, kdybys někdyp řece jen musel zdrhnout, apsoň to budeš umět. Ne že bys vypadal jako ty, co zdrhá. Ale taky máš celkem rozum. Snad ti to zůstane.

Posadil se. "Tím byhc pro dnešek skončil. Ale rád si tě ozkouším za pár dní, jak si vedeš a můžeme zkusit něco dalšího. "

Jen tiše kývl, na to, že mu zvěř bude vděčná. Neviděl důvod, proč to komentovat. Ale k tomu zbytku už se měl jak vyjádřit. "Nevidím důvod, proč bych se jich měl nějak výrazněji bát. Za celý život mi žádný z nich neublížil. Sice to asi teda možné je, ale asi to taky není tak snadné, protože tady očividně jsou a přesto se to moc neděje." Odmlčel se. "To spíš zubů živých je potřeba se bát."
Adain se sice umí bránit, přežil hodně střetů s přesilami a silnějími. Ale možná právě proto dobře ví, jak nebezpeční mohou být živí. A mrtví mu tak hlavu moc nedělají.

Zastříhal ušima až se štětičky na špičkách zakinklaly, když Rikusi vyplázl špičku jazyka na ducha. Zadíval se tím směrem. Stále nevidí vůbec nic. "No dobře, on to možná slyší, ale já nemám jak poznat, kde je. Tak je trochu blbý, mluvit do prázdna." Vysvětlil formu pozdravu.
A zamyslel se. To s barvami ho nenapadlo. "Aha, škoda. No pak... by prostě vypadal úplně jako já. " Je celkem jasné, že musí jít o někoho z rodiny. I náznak smutku v tónu ledacos naznačil.

Drží se pořád vlčete. Hezky těsně. Přiklopil uši, když viděl jeho reakci na vstup do jeskyně. "Jsem tady. A zůstanu. Pořád tady budu." mluví na něj tiše a v podobném duchu celou cestu k ohništi v jeskyni. A když si tam Sankari lehne, stočí se kolem něj, tělo na tělo, kožich na kožíšek, aby mu dělal opopru. A dával mu jistotu, že není sám

Jen koukl ke vchodu po Ikkem a tiše slepému vlkovi popsal, jakým způsobem se tady se Sankarim uložil.

Hodlá držet u vlčete hlídku klidně až do rána. Když bude třeba.

<<< Tmavozelená planina

Nad lesem letí poměrně nízko. Je to nutnost, jinak by mu v zákrytu stromů mohlo ledacos uniknout. Ale nechce současně riskovat, že způsobí nějaké nedorozumění. Takže se snaží, aby byl jeho let slyšet. Normálně létá celkem potichu. Pernatá křídla to umožňují a on je zvyklý nedělat zbytečný hluk.
Ale te´d je to jiné. Nechce působit dojmem, že je zvěd, a nebo že by se chystal překročit hranici. To rozhodně ne. Takže schválně mává křídly razantněji a tak, aby víc protínaly vzduch. Letky 'zpívají' svou píseň, když prorážejí vzdušné proudy. Adain tím na sebe upozorňuje. Dává najevo, že se neskrývá. Jen stráží hranici, aby se už nic dalšího nestalo. A stále, ani chlupem nepřekačuje meze a zůstává na území Ignisu.
Trochu se mračí. Je mu divné, že přízrační jsou mnohem méně nápadní, než on. Ale co už, každý má jinou taktiku.

Pokud ani tady nikoho neuvidí, bude pokračovat dál, k úpatí.

Zazubil se. "Pak je to asi v pohodě." Když ti není vedro, tak si to užij. Potřásl hlavou. Na pobídku vlastně ani nečekal, plácl sebou docela blízko bílého vlka.
Ale najít správnou pozici, to je celkem složité. Trochu se tam různě vrtí. Skončil jednu chvíli dokocne na hřbetě, a koukl na Ikkeho, kterého v tu chvíli viděl tak nějak vzhůru nohama. Tedy kdyby stál, a neležel na boku.
"To jsi tak moc aktivní, že jinak nevydržíš ležet?" Dobírá si ho jemně. Všiml si Ikkeho pohledu po mávajícím ohonu a zarazil se. Hlavně proto, že jaksi.. i jeho vlastní ohon se v reakci na situaci rozmával, a v úplně stjeném rytmu.
Adain na to chvíli koukal a pak se začal smát. "máme... synchronizované.. ocásky!" Vyrazil ze sebe mezi smíchem. Pak se překulil ještě trochu víc a skončil lehce opřený tlapkami o Ikkeho.

Sledoval pozorně Rufusovu reakci na strčení. Poradil si s tím docela dobře, jen co je pravda. Zastříhal ušima. Je to u něj maličko legrační pjohled, s těmi štětičkami je to totiž dost nápadné.
Dobře si všiml, že v mladém vlkovi také narůstá vztek. "Viděl jsem dost dobrých bojovníků, co si na začátku vedli hůř," konstatoval klidně.
Plynule uhýbal před útoky, ale ne zase moc. Chtěl dát Rufusovi šanci, poměřit si, kam zkusí sáhnout svými ostrými zoubky. Nijak se toho nebojí. Kdyby Rufusův vztek přesáhl bezpečnou míru, zvládl by ho zpacifikovat, takže o tolik zase nejde. Rozdíl v bojových schopnostech obou vlků, je zatím pořád příliš velký, než aby byl Rufus hrozbou.
Pousmál se, když ho Rufus chytil za ocas. No vida, vida. Má docela ducha. To mu musí uznat.
Nechal ho ještě chvíli útočit, aby si víc prozkoumal jeho postupy, pak zavelel konec.
"Stačí."
Počkal, až Rufus poslechne.
"Klidně přecházej sem a tam, nezastavuj hned, to není po tréninku zdravé. "
Nechal ho trochu vydýchat.
"Co si ty sám vybereš, jako kariéru, je na tobě. Vyzkoušet si co a jak, to ti neuškodí. A víš, i špeh by měl znát základy boje. Ani ne tak umět bojovat. ale abys uměl odhadnout soupeře a rizika, kdyby ses k něčemu přimotal. špeh často pracuje sám, nemůže se spolehnout na sílu bojovníka za svými zády, jako třeba lovci nebo léčitelé." Ani na pomoc léčitele, když už jsme u toho. Zadíval se na něj. "Boj každopádně není o síle. Ale o technice a schopnosti udržet si chladnou hlavu. Všechna síla na světě ti bude k ničemu, když ji použiješ slepě. "

Koukl na Ikkeho a naposled zabořil čenich do slunce prohřáté srsti, než musel ustoupit. Ale sledoval ho a přišlo mu to jeho oklepání maličko divné. Doufám, že jsem se ho nějak nedotkl. Ikke přece jen něco důležitého ztratil. Svůj zrak.
Ale dál to naštěstí vypadá, jako že je všechno v pořádku.

Uculil se, když se Ikke rozvalil. "Jo, to jsem jasně cítil, kožich máš vyhřátý docela důkladně."
Ale popošel maličko do boku, aby nestínil.
"To ti tady není vedro?"
Nějak se mu nechce vzdálit. V zásadě to není špatné místo. Poměrně vysoko a rozhled, to zase má rád on. Třeba bych si mohl prostě lehnout vedle.
"Víš co? Vyzkouším to." Zamával nadšeně ohonem a plácl sebou vedle Ikkeho. Zvedl jen hlavu a koukl na něj, co on na to.

Nezjistil po hmatu nic zvláštního. Ale i tak, prostě je to krásné. Ale víc to nekomentoval. Jen tu vlastní nohu trochu ano. "Hlavně, když na to přijde, tak toho moc nachodit nemusím. Doletím si, kam jen potřebuju. Zraněné křídlo by mě upřímně štvalo o dost víc." To by ho totiž zpomalilo, kdyby spěchal.
Protáhl se a spokojeně ozkoušel zahojenou tlapu. "No jo... taky tě rád vidím," řekl prostě a dokonce v přátelském gestu olízl lehce Ikkemu tvář. Sám neví, co ho to popadlo.
"S teorií, jak to funguje, ti asi nepomůžu. " Klidně je to možné, ale on to nemá jak zjistit.
"No, tak.. jak moc jsem tě vyrušil z odpočinku?" Zeptal se zvědavě. Na jeho vkus je tady na tom kamení skoro moc horko, ale dneska už stejně asi nic moc dělat nebude.

Přikývl a dál mu oňuchává kožíšek. "Jo, vážně... " Snaží se zjistit, jeslti je v srsti zářící magií rozdíl i po hmatu. "Je to fascinující.. září, a vypadá to fakt nádherně." Nijak neskrývá obdiv v hlase.
Tvářil se až neochotně, když Ikke pak ustoupil, ale to naštěstí slepý vlk nevidí.
Nohu si pak opatrně ozkoušel, a koukl na Ikkeho. "Jo, normálně bych si ji jen zkontroloval a pár dní na ni nešlapal. Mám křídla, tak se bez jedné nohy docela dobře obejdu, ani mě to nezpomalí. " Potřásl hlavou. "Ale brácha by asi vyletěl z kůže a ty, no... jasně jsem ti řekl, že nevidím důvod se ti vyhýbat." Ví, že se trochu opakuje, ale nějak si nemůže pomoct. Sám netuší proč.
"KDyž jsi mi popisoval výsledky, jak tvoje magie funguje, vážně jsem to nečekal takový. Je to, jako bych s ní nikdy nic neměl a bylo to hned a bez bolesti." Rozhodně to je hodně zajímavé. Aspoň pro něj.

Přiklopil lehce uši. Nerad s tím otravuje, vážně na to není zvyklý. Ale jinak se to na něm nijak neprojeví. "Jo, levá zadní," drží se bezpečnějšího tématu.
Ale ta podivná stísněnost z toho všeho mu nevydrží. Jak se Ikke přiblíží, Zvědavě napřímí uši a pozorně ho sleduje.
Viděl tak hned tu krásnou zářící kresbu. Zírá na ni docela fascinovaně. dokonce otočil hlavu a začal očmuchávat Ikkemu zářící znaky na kožíšku. "Hej, víš jak krásná je tvoje magie navenek? Teda, nevím jak dlouho nevidíš a jesltli víš, co se ti u toho objevuje na kožichu..." řekl trochu rozpačitě. Ale i tak je v hlasu znát docela fascinace.
Ošetření si skoro ani nevšiml, došlo mu pak, že je vlastně po všem.
Koukl krátce směrem ke svojí noze a opatrně na ni došlápnul. Pak koukl na Ikkeho. "No teda, tak to je... vážně síla. " Oči má navrch hlavy.

Protřepal si křídla, aby si srovnal peří a pak je složil hezky elegantně k tělu.
"Doufám, že moc neruším. Já jen, procházka, jak posledně, by mi byla milejší jako záminka, ale dneska jsem tě hledal kvůli něčemu jinému. Prostě, taková nepříjemnost, blbě jsem šlápl u tréninku, noha to odnesla. Spravila by se i sama, ale tak.. slíbil jsem něco, že jo." Trochu to okecává. Opravdu mu to přijde jako banalita, ale slib je slib. A to hned dvěma vlkům. Možná nepoužil slovo slib, ale Adain počítá ne jen slova, ale také jejich význam.

Zůstal stát na místě a nedává další postup na Ikkem. Ten je tu ostatně léčitel a tudíž, momentálně rozhodně velí on. Ale kouká trochu zvědavě, uši napřímené. Nevypadá ani vystresovaný, ani jako někdo s výraznějšími bolestmi. I jeho tón byl klidný.

Přilétal klidným vyrovnaným tempem směrem od území smečky. Proletěl zběžně velkou část ůzemí. Hledá Ikkeho, svého oblíbeného léčitele.
Ne že by byl nadšený, že ho hledá. Tentokrát ne, vzhledem k okolnostem. Pere se v něm hned několik věcí. Nebyl moc zvyklý vyhledávat léčitele, natož s něčím, na co by stačilo pár dní nešlapat na nohu.
Ale slíbil to. Vlastně se nediví, že na tom Jarumi trval. Být to opačně, zachoval by se naprosto stejně a ví to. Navíc, Ikkemu přece tam nahoře u hor říkal, že nevidí důvod se mu vyhýbat. Takže by vypadalo pěkně hloupě, kdyby nepřišel, by´t jen s podvrtnutou tlapou.

Konečně Ikkeho zahlédl, jak se hezky sluní na kamenném prostranství. Neubránil se úsměvu, když ho tak vidí. No jo, pohodička. Jen mu to asi trochu naruším.
Zamířil níž a schválně křídly trochu prořezává vzduch, aby byl jeho let hlučnější a Ikke měl větší šanci ho postřehnout s předstihem.
I tak, jak klesal postupně níž, na něj zvesela zavolal. "Ahoj Ikke, jaký je sluníčko?" Jeho tón je veselý a klidný.

Ale přistání ho prozradilo. Ne, že by bylo nějaké špatné. Ale rytmus dopadajících tlap prostě nějak nesouhlasí. Adain na jednu zadní tlapu prostě nedošlápl vůbec, nechal ji zvednutou. Neměl žádné potíže s přistáním, ani takto. Ale nápadné to rozhodně je.

Prvně uvažoval, jak vlastně Ikkemu odpoví, vážně nebo nevážně, ale pak ho napadlo něco lepšího. Zadíval se na ikkeho a tónem, připomínajícím spíš vlče, se zeptal:" A prosím, pane učiteli, co je to ten ďábel?!?" cukají mu u toho koutky tlamy.
Hezké zakončení celé té situace.

A co se magie týká? "Vlastně jsem to jednou už trochu udělal. Když jsi sbíral bylinky tam kdesi u velké řeky, pokoušel jsem se ti popsat tvar, jaký nabývá, jako ptačí křídlo . " Není si ale jistý, jak moc dobrý popis to byl.

Zůstává Ikkemu oporou tak dlouho, jak jen bude bílý vlk chtít. Ani jemu se nějak nechce se vzdálit. Jen zamručel, když Ikke konečně přiznal, že takové opravdu byly. A začal jemně pečovat o kožíšek bílého vlka, tam kde z té pozice dosáhl.
Ale přece jen, i ta procházka by nebyla od věci. "Vidíš to, třeba se nakonec zděsíš ty," zavtipkoval zase. Popravdě si to ale nemyslí. Přece jen, je to právě Ikke, kdo je tu psycholog, ne?
Nakonec, po docela dlouhé době, se ti dva vzdálili od sebe dost na to, aby prostě vykročili na klidnou procházku.

Přiklopil uši, když na první otázku Sani nic, ale nekomentoval ho. Jen dál chodil, jako jeho stín. Chtěl zasáhnout, když začal Sani lehce paniakřit z jeskyně, ale nemusel. Léčitel evidentěn věděl co dělá a stihl zareagovat první.
A co víc, Sankari to nakonec zvládl. "Výborně!" řekl potichu, když Sani promluvil, prostě se neudržel. a znovu lehce počechral kožíšek mladého vlka čenichem.
"Ty to zvládneš, Sani."
Rozhodně zatím dělá doprovod, i směrem k jeskyni.
"Chceš abych tam zůstal taky?"
zeptal se vlčka cestou k jeskyni. Zachová se pak podle jeho přání. bu´dto vejde do jeskyně s ním, a nebo zůstane venku. Tak jako tak neodejde, dokud Sankari neusne. A´t už s pomocí bylinek, nebo bez nich. Na Ikkeho upozornění jen souhlasně zabručel, hlavní je, že Sankari něco řekl.