Príspevky užívateľa

Sledoval pozorně Rufusovu reakci na strčení. Poradil si s tím docela dobře, jen co je pravda. Zastříhal ušima. Je to u něj maličko legrační pjohled, s těmi štětičkami je to totiž dost nápadné.
Dobře si všiml, že v mladém vlkovi také narůstá vztek. "Viděl jsem dost dobrých bojovníků, co si na začátku vedli hůř," konstatoval klidně.
Plynule uhýbal před útoky, ale ne zase moc. Chtěl dát Rufusovi šanci, poměřit si, kam zkusí sáhnout svými ostrými zoubky. Nijak se toho nebojí. Kdyby Rufusův vztek přesáhl bezpečnou míru, zvládl by ho zpacifikovat, takže o tolik zase nejde. Rozdíl v bojových schopnostech obou vlků, je zatím pořád příliš velký, než aby byl Rufus hrozbou.
Pousmál se, když ho Rufus chytil za ocas. No vida, vida. Má docela ducha. To mu musí uznat.
Nechal ho ještě chvíli útočit, aby si víc prozkoumal jeho postupy, pak zavelel konec.
"Stačí."
Počkal, až Rufus poslechne.
"Klidně přecházej sem a tam, nezastavuj hned, to není po tréninku zdravé. "
Nechal ho trochu vydýchat.
"Co si ty sám vybereš, jako kariéru, je na tobě. Vyzkoušet si co a jak, to ti neuškodí. A víš, i špeh by měl znát základy boje. Ani ne tak umět bojovat. ale abys uměl odhadnout soupeře a rizika, kdyby ses k něčemu přimotal. špeh často pracuje sám, nemůže se spolehnout na sílu bojovníka za svými zády, jako třeba lovci nebo léčitelé." Ani na pomoc léčitele, když už jsme u toho. Zadíval se na něj. "Boj každopádně není o síle. Ale o technice a schopnosti udržet si chladnou hlavu. Všechna síla na světě ti bude k ničemu, když ji použiješ slepě. "

Koukl na Ikkeho a naposled zabořil čenich do slunce prohřáté srsti, než musel ustoupit. Ale sledoval ho a přišlo mu to jeho oklepání maličko divné. Doufám, že jsem se ho nějak nedotkl. Ikke přece jen něco důležitého ztratil. Svůj zrak.
Ale dál to naštěstí vypadá, jako že je všechno v pořádku.

Uculil se, když se Ikke rozvalil. "Jo, to jsem jasně cítil, kožich máš vyhřátý docela důkladně."
Ale popošel maličko do boku, aby nestínil.
"To ti tady není vedro?"
Nějak se mu nechce vzdálit. V zásadě to není špatné místo. Poměrně vysoko a rozhled, to zase má rád on. Třeba bych si mohl prostě lehnout vedle.
"Víš co? Vyzkouším to." Zamával nadšeně ohonem a plácl sebou vedle Ikkeho. Zvedl jen hlavu a koukl na něj, co on na to.

Nezjistil po hmatu nic zvláštního. Ale i tak, prostě je to krásné. Ale víc to nekomentoval. Jen tu vlastní nohu trochu ano. "Hlavně, když na to přijde, tak toho moc nachodit nemusím. Doletím si, kam jen potřebuju. Zraněné křídlo by mě upřímně štvalo o dost víc." To by ho totiž zpomalilo, kdyby spěchal.
Protáhl se a spokojeně ozkoušel zahojenou tlapu. "No jo... taky tě rád vidím," řekl prostě a dokonce v přátelském gestu olízl lehce Ikkemu tvář. Sám neví, co ho to popadlo.
"S teorií, jak to funguje, ti asi nepomůžu. " Klidně je to možné, ale on to nemá jak zjistit.
"No, tak.. jak moc jsem tě vyrušil z odpočinku?" Zeptal se zvědavě. Na jeho vkus je tady na tom kamení skoro moc horko, ale dneska už stejně asi nic moc dělat nebude.

Přikývl a dál mu oňuchává kožíšek. "Jo, vážně... " Snaží se zjistit, jeslti je v srsti zářící magií rozdíl i po hmatu. "Je to fascinující.. září, a vypadá to fakt nádherně." Nijak neskrývá obdiv v hlase.
Tvářil se až neochotně, když Ikke pak ustoupil, ale to naštěstí slepý vlk nevidí.
Nohu si pak opatrně ozkoušel, a koukl na Ikkeho. "Jo, normálně bych si ji jen zkontroloval a pár dní na ni nešlapal. Mám křídla, tak se bez jedné nohy docela dobře obejdu, ani mě to nezpomalí. " Potřásl hlavou. "Ale brácha by asi vyletěl z kůže a ty, no... jasně jsem ti řekl, že nevidím důvod se ti vyhýbat." Ví, že se trochu opakuje, ale nějak si nemůže pomoct. Sám netuší proč.
"KDyž jsi mi popisoval výsledky, jak tvoje magie funguje, vážně jsem to nečekal takový. Je to, jako bych s ní nikdy nic neměl a bylo to hned a bez bolesti." Rozhodně to je hodně zajímavé. Aspoň pro něj.

Přiklopil lehce uši. Nerad s tím otravuje, vážně na to není zvyklý. Ale jinak se to na něm nijak neprojeví. "Jo, levá zadní," drží se bezpečnějšího tématu.
Ale ta podivná stísněnost z toho všeho mu nevydrží. Jak se Ikke přiblíží, Zvědavě napřímí uši a pozorně ho sleduje.
Viděl tak hned tu krásnou zářící kresbu. Zírá na ni docela fascinovaně. dokonce otočil hlavu a začal očmuchávat Ikkemu zářící znaky na kožíšku. "Hej, víš jak krásná je tvoje magie navenek? Teda, nevím jak dlouho nevidíš a jesltli víš, co se ti u toho objevuje na kožichu..." řekl trochu rozpačitě. Ale i tak je v hlasu znát docela fascinace.
Ošetření si skoro ani nevšiml, došlo mu pak, že je vlastně po všem.
Koukl krátce směrem ke svojí noze a opatrně na ni došlápnul. Pak koukl na Ikkeho. "No teda, tak to je... vážně síla. " Oči má navrch hlavy.

Protřepal si křídla, aby si srovnal peří a pak je složil hezky elegantně k tělu.
"Doufám, že moc neruším. Já jen, procházka, jak posledně, by mi byla milejší jako záminka, ale dneska jsem tě hledal kvůli něčemu jinému. Prostě, taková nepříjemnost, blbě jsem šlápl u tréninku, noha to odnesla. Spravila by se i sama, ale tak.. slíbil jsem něco, že jo." Trochu to okecává. Opravdu mu to přijde jako banalita, ale slib je slib. A to hned dvěma vlkům. Možná nepoužil slovo slib, ale Adain počítá ne jen slova, ale také jejich význam.

Zůstal stát na místě a nedává další postup na Ikkem. Ten je tu ostatně léčitel a tudíž, momentálně rozhodně velí on. Ale kouká trochu zvědavě, uši napřímené. Nevypadá ani vystresovaný, ani jako někdo s výraznějšími bolestmi. I jeho tón byl klidný.

Přilétal klidným vyrovnaným tempem směrem od území smečky. Proletěl zběžně velkou část ůzemí. Hledá Ikkeho, svého oblíbeného léčitele.
Ne že by byl nadšený, že ho hledá. Tentokrát ne, vzhledem k okolnostem. Pere se v něm hned několik věcí. Nebyl moc zvyklý vyhledávat léčitele, natož s něčím, na co by stačilo pár dní nešlapat na nohu.
Ale slíbil to. Vlastně se nediví, že na tom Jarumi trval. Být to opačně, zachoval by se naprosto stejně a ví to. Navíc, Ikkemu přece tam nahoře u hor říkal, že nevidí důvod se mu vyhýbat. Takže by vypadalo pěkně hloupě, kdyby nepřišel, by´t jen s podvrtnutou tlapou.

Konečně Ikkeho zahlédl, jak se hezky sluní na kamenném prostranství. Neubránil se úsměvu, když ho tak vidí. No jo, pohodička. Jen mu to asi trochu naruším.
Zamířil níž a schválně křídly trochu prořezává vzduch, aby byl jeho let hlučnější a Ikke měl větší šanci ho postřehnout s předstihem.
I tak, jak klesal postupně níž, na něj zvesela zavolal. "Ahoj Ikke, jaký je sluníčko?" Jeho tón je veselý a klidný.

Ale přistání ho prozradilo. Ne, že by bylo nějaké špatné. Ale rytmus dopadajících tlap prostě nějak nesouhlasí. Adain na jednu zadní tlapu prostě nedošlápl vůbec, nechal ji zvednutou. Neměl žádné potíže s přistáním, ani takto. Ale nápadné to rozhodně je.

Prvně uvažoval, jak vlastně Ikkemu odpoví, vážně nebo nevážně, ale pak ho napadlo něco lepšího. Zadíval se na ikkeho a tónem, připomínajícím spíš vlče, se zeptal:" A prosím, pane učiteli, co je to ten ďábel?!?" cukají mu u toho koutky tlamy.
Hezké zakončení celé té situace.

A co se magie týká? "Vlastně jsem to jednou už trochu udělal. Když jsi sbíral bylinky tam kdesi u velké řeky, pokoušel jsem se ti popsat tvar, jaký nabývá, jako ptačí křídlo . " Není si ale jistý, jak moc dobrý popis to byl.

Zůstává Ikkemu oporou tak dlouho, jak jen bude bílý vlk chtít. Ani jemu se nějak nechce se vzdálit. Jen zamručel, když Ikke konečně přiznal, že takové opravdu byly. A začal jemně pečovat o kožíšek bílého vlka, tam kde z té pozice dosáhl.
Ale přece jen, i ta procházka by nebyla od věci. "Vidíš to, třeba se nakonec zděsíš ty," zavtipkoval zase. Popravdě si to ale nemyslí. Přece jen, je to právě Ikke, kdo je tu psycholog, ne?
Nakonec, po docela dlouhé době, se ti dva vzdálili od sebe dost na to, aby prostě vykročili na klidnou procházku.

Přiklopil uši, když na první otázku Sani nic, ale nekomentoval ho. Jen dál chodil, jako jeho stín. Chtěl zasáhnout, když začal Sani lehce paniakřit z jeskyně, ale nemusel. Léčitel evidentěn věděl co dělá a stihl zareagovat první.
A co víc, Sankari to nakonec zvládl. "Výborně!" řekl potichu, když Sani promluvil, prostě se neudržel. a znovu lehce počechral kožíšek mladého vlka čenichem.
"Ty to zvládneš, Sani."
Rozhodně zatím dělá doprovod, i směrem k jeskyni.
"Chceš abych tam zůstal taky?"
zeptal se vlčka cestou k jeskyni. Zachová se pak podle jeho přání. bu´dto vejde do jeskyně s ním, a nebo zůstane venku. Tak jako tak neodejde, dokud Sankari neusne. A´t už s pomocí bylinek, nebo bez nich. Na Ikkeho upozornění jen souhlasně zabručel, hlavní je, že Sankari něco řekl.

Zazubil se. "To bys opravdu viděl až dole, až bych vstal a nebylo by mi víc, jak nahoře." Sice dělá vtípky, ale vlastně, myslel to vážně.
Zvážněl až u té regenerace. Povzdechl si. Natáhl čenich a lehce do Jarumiho strčil. "Jsem rád, že jsi tady, bráško."
I přes to, že si musel Jarumi projít zlými věcmi. I on sám ostatně také. Ale, teď jsou tady. Aspoň oni dva. V srdci mu trochu bodlo. Měli být tři a nejsou. Ale to te´d vytahovat nebude.
Koukl na svou nohu, zabručel a povzdechl si.
"No dobře, tak já za ním zaletím, jo?"
Pokud to odsouhlasí, tak prostě roztáhne křídla a vzlétne. Jedna zadní a tři přední mu na odraz rozhodně stačí. Navíc, na kopci. Do vzduchu se dostal bez jakýchkoliv potíží a zamířil zpátky, na území smečky. Najít slepého léčitele.

Tak už se tam zubí oba a docela vesele. Adainův ohon dál provádí svou cestu vzduchem. "No vidíš, to vůbec nezní tak špatně. " odpověděl stejně zlehka. "Takže, čeho že se to mám vlastně bát?" Naklonil hlavu na stranu a sleduje ho.
Proto viděl každý detail z toho, co všechna ta slova s Ikkem udělaly. A zvážněl. Tebe to opravdu trápí.
viděl sklonění hlavy i odlesk vlhkosti v slepých očích a bodlo ho u srdce. No tak, Ikke... něco se v jeho duši pohnulo. Nejraději by olízal slzy z nevidoucích očí, ale netroufá si. Přešlápl.

Než stihl vymyslet, co s tím vším, Ikke se sebral a možnsot zareagovat pominula.
"Musel jsem si ledacos v sobě srovnat, abych přežil. Poznat sám sebe a to i to horší, co v sobě nesu. Možná to k něčemu bylo. " Opatrně natáhl čenich a lehce se dotkl Ikkeho. "Rád si o tom promluvím mimo tréninky."

Znovu se rozveselil, jak došlo na magii. "Já mám tu svou vlastně taky docela rád." Usmál se. Tak by to mělo být. vždyť je to jejich součástí. "Je krásná, svým vlastním způsobem. jen.. škoda že tobě ji ukázat nemůžu." To ho trochu mrzí, ale co s tím nadělá.

Když Ikke neucuknul, spíš naopak vyšel vstříc, přenesl váhu tak, aby se o něj mohl Ikke pohodlně opřít a hlavu mu položil na hřbet. Jemně mu čechrá bílý kožíšek. "Jsem rád, že to víš a zažil jsi i ty normální... ale nemohl jsem přehlédnout, že asi i ty horší. Se mnou ti to nikdy nehrozí, ano?"
Nechal Ikkeho se opírat jakkoliv dlouho bude chtít.
"Myslím, že pro dnešek jsme rozhodně s tréninkem skončili.. nepůjdem se třeba projít? Třeba se nakonec odhodlám povyprávět ti něco o mých špatných stárnkách," prohodil zvesela, ve snaze Ikkeho trochu rozptýlit. I když se mu vlastně vůbec nechce jejich kontakt přerušit.

Nevšímal si moc hovoru obou léčitelů, víc se věnoval Sankarimu. Ale postřehl samozřejmě to s tou mlčenlivostí. "Eh.. dobře. pokusím se. Sani, slyšel jsi?" zeptal se rovnou plynule vlčete. Zastříhal ušima, trochu neví, jeslti tohle zvládne. Ani mu nedošlo, že to vlastně přirozeně udělal.
Ale pořád se drží u něj a doprovází. I když už je jasné, že pád se konat nebude. Prostě jen zůstal u něj a drží se ho, jako tmavorudý stín.
Připadá si trochu zbytečný. Tak prostě jen dělá, co tak jediné může.

Když se začal stahovat od hranic, reagoval na to celkem spokojeným zamručením a zvolna se vydal s ním. Zatím je pořád dost o čem mluvit, téma smečky ale považuje za uzavřené.

Přikývl. "Fajn. Tak to sám budu dělat taky." Proč by ne. Když má teď od zdroje, že to má vliv, tak proč by to nedělal. Ono ho neubyde. On sám nikdy neviděl důvod, proč se uchylovat ke zbytečné krutosti. A pokud tak zabrání tomuhle, no tak proč ne.
Klidně koukl na Rikusiho, když si rýpnul. "Logicky jsem to neměl jak poznat. Tohle se celkem běžně děje prostě nemocným. Jak poznám rozdíl?" Zastříhal ušima. Opravdu by ho to zajímalo. Takže to klidně snáší. Navíc, kdyby ho vytočilo tak málo, tak by už dávno nebyl naživu.

"I tak máš společnost," nedal se. Výmluvně koukl na tu kresbu. Rozhodně ji má i teď. "Víš co? Pozdravuj bráchu. A kdyby někdy potkal podobně stavěného vlka, jako jsem já, jen s mnohem světlejší srstí, co si říká Rivotr... a´t ho pozdravuje ode mě taky." Hlas se mu sotva znatelně zachvěl. Není jisté, že by si toho někoho všiml. Ale předat takvý vzkaz duchovi, to je trochu jiná liga.

"Vlastně ano," přikývl na jeho shrnutí. Vážně je chytrý. "Hrubá síla je fajn, ale bystrá mysl v boji poslouží vždycky líp. "
To vlastně platí i na ten zbytek. "Hrubá síla bez rozumu sice dokáže velmi brutální útoky. Ale když neztratíš hlavu, dokážeš té síle uhnout a nebo ji otočit proti soupeři. Takže ne, síla opravdu není to, co rozhoduje. Jen si to někdy někteří myslí. "
Mladý Sankari se mu zamlouvá čím dál víc.
"Vydráždí. A tím přestane přemýšlet a stane se snadnějším cílem." mrkl na něj. Maličko spiklenecky.Ano, boj není čistý. I kdyby tak začal, jak začne jít o život, tak prostě není a s tím je nutné počítat.

Došel pak blíž k Sanimu. "šlachy jsou to, co ti ovládá pohyb, končetiny a tělo. Když nefungují, jsi v háji. Proto, když je zraníš, má soupeř velký problém. Taková zranění se také špatně léčí, takže si na to sám dávej hodně pozor. Bez léčitele máš velký problém a můžeš navždcky ztratit pohyblivost některé končetiny. Ukaž packu."
Pokud Sani zvedne tlapku, jasně a přesně mu označí, co vlastně jsou šlachy. Pokud ne, ukáže mu to na vlastních. Jak to jednou vlk pochopí, už je to jasné. Zase ustoupil. "Vlčí lovci, když pronásledují jelena, často napadají šlachy na jeho zadních nohou. Nohy pak zvíře neudrží a je to už pak rychlé."
Nejde tu ani tak o citlivost, jako o zranitelnost a nezbytnost.

Zazubil se a jeho ocas se vesele rozmával. Rozhodně to Ikke musí slyšet. "No vidíš to, otevřená kniha. To by mě docela zajímalo, co je napsaný v tý mojí." Opravdu nevypadá, že by ho Ikkeho schopnosti děsily.
Zvážněl při dalších Ikkeho slovech a slepého léčitele si prohlíží, dost zamyšleně. Kolik vlků před tebou uteklo jen proto, že odhalíš jakoukoliv faleš? Pěkní hlupáci. "Jsem si tím naproto jist. Nevidím důvod, proč si hrát na něco, co nejsem. Nemám rád přetvářku, a faleš. Takže si o mě zjisti, co jen budeš chtít. Nezáleží na tom. Aspoň budeš vědět, s kým máš to dočinění. "
Hrdě napřímený, stojí před Ikkem a myslí vážně každé slovo. Jeho postoj a tón to jasně dokazují.
Povolil postoj potom, když došlo na to vylévání duše. "Někdy bych měl... už kvůli Rivotrovi. Jen se na to necítím úplně hned po tréninku. Asi bych na to nebyl dost klidný." Rozhodně tuhle cestu neuzavírá. I tohle působí upřímně, nevymlouvá se.

Na popis magie jen přikývl. "Hodně zajímavá magie. A hodně užitečná. Hlavně pokud někdy nestanou potíže." Uměl přežít spoustu bojů bez léčitele. Naučil se, jak si srovnat vlastní kosti. A jak se z kde čeho vylízat. To ale neznamená, že to bylo bez chyby, nebo snadné. Právě proto si vždy léčitelů vážil, jen jich nikdy moc nepoznal.

Tep se zrychlil i jemu, když viděl dokonce i on sám jasné známky stresu u Ikkeho. "Takže to dělali.. ne, Ikke. Vždycky se víc naučí ten, co se chce učit a má z toho radost." Jasně, nutnost přežít je taky motivace, ale stojí za houby. Došel blíž a tmavorudý čenich se zabořil do bílé srsti na pleci léčitele. Adain zafuněl. "Trestat při učení je špatné a je mi fuk, co ti kdo nakukal." Položil si hlavu na hřbet léčitele, pokud to tedy on dovolí. Když ne, tak jen zůstane stát vedle. "Je v pořádku trestat za lumpárny, ale ne za to, co se teprve učíš a neumíš. Je jasný, že to nebude bez chyb." Má pocit, jak když si tak trochu vyměnili role. Pořád má zrychlený tep a není si moc jistý, že postupuje správně. Může jen nabídnout svůj pohled na věc.