Príspevky užívateľa

Spokojeně se narovnal nad čerstvou kořistí, když se zeshora ozval pořádný vystrašený nářek. Prudce se otočil a uviděl začínající kamennou lavinu, Netušil, že tam kromě koz byl ještě někdo.
Ale v nebezpečí není jen vlk na svahu, ale i Adain sám. Kamenné laviny sebou smetou cokoliv a mohou zabít. Bleskově drapnul svou kořist do tlamy a vzbnesl se tak rychle, jak mu jeho křídla dovolila. Je silný, v dobré kondici. Sám o osbě by neměl vůbec žádný problém lavině uhnout. Ale, cítí se tak trochu odpovědný za to, co se stalo. Takže nezlétl jen pro svou bezpečnost, ale vyrazil prudce proti lavině. Stoupá, aby ho netrefily první letící kameny a trochu šikmo. V dostatečné výšce odhodil svou kořist co nejvíc stranou, aby mrtvá koza neskončila pod kamením, nebo ne pod vším kamením. To ho nezdrželo, ale zachránilo to jídlo.
Pak už vyrazil vstříc neznámému vlkovi.
Jak vzápětí zjistil, ne tak úplně neznámému. Poznal vlčici, která se bála bouřky. Neměl čas jí vysvětlovat, co a jak. Bylo jasné, že se dlouho neudrží. Prudce nalétnul směrem k ní, připravil se na náraz... a zachytil ji co nejpřesněji tak, jako vlčice nosí vlčata, za kůži na krku. Těsně předtím, než gravitace vyhrála boj nad vlčicí.
Zamručel námahou, jak musel napínat křídla, aby se dokázal vznést s nimi oběma bez přistání. Není to zase taková legrace. Prudce máchá křídly a odnáší vlčici z nebezpečného místa, stranou od stržené laviny. Ani se nepokoušel vyletět vysoko, jen se snaží dostat je co nejrychleji na místo, kde by ji mohl pustit a doufá, že se vlčice nebude moc zmítat. Už tak není zrovna legrace ji udržet. Snad to zvládne.
Blíží k bezpečnému úseku svahu.

Poletoval nad krajinou. Trochu zamyšlený, spíš jen tak mimoděk. Nedával extra moc pozor na to, co se děje pod ním. I když, pohybu horských koz si i tak všiml. Ty potvůrky jsou docela rychlé, a takový pohyb je dost nápadný. Malé stádečko o pěti kusech se přesouvá po svahu pod hřebenem.

Pozorování těhle stvoření mu vnuklo nápad. Ten druh, co tu zrovna běhá, není nijak velký. Je schopen takovou kořist odnést a přímou cestou to není zase tak daleko domů. Takže, proč si jednu neulovit...

Zakroužil nad nimi, dost vysoko, aby nevzbudil pozornost. A pak, upravil si úhel, aby zamířil přesně a nalétal na zvířata odzadu.

Složil křídla až téměř úplně k tělu. Padá prudce, ale ne zcela kolmo dolů, klesá velmi vlekou rychlostí a přibližuje se ke zvířatům na svahu. Při pohledu zdálky to ale rozhodně musí vypadat, že prostě padá. Obzvláště, při pohledu odzadu, kde není vidět úhel.

Klesl pod vrchol hřebenu a teprve teď prudcce rozpřáhl křídla aby trochu zbrzdil dopad... přímo na zadek poslední z koz. Dopad ve stylu dravých ptáků a vzhledem ke směru a prudkosti klesání, zvířata do poslední chvíle o hrozbě nevěděla. Nezaváhal a zakousl se.
Musel hodně máchat křídly, aby po dopadu neletěli s tou kozou ze svahu oba v kotrmelcích, ale o vzlet se nepokouší. Strhl kozu ze svahu a s ní v zubech klesá po svahu do údolí. Kdokoliv ho sledoval předtím z jiného hřebene, neměl by šanci poznat, že se prostě nezřítil.
I samotný sestup se zmítající se kozou do údolí, je hodně prudký a připomíná spíš pád. Ale nepustil ji, dole prudce dopadl na všechny čtyři. Podle přednosti a odpružení dopadu to rozhodně nedělá prvně. Současně se zvířetem prašil silou o zem. Přechytil si je a zakousl se do krku.
Brzo bylo po všem, i když dokocne i Adain je trochu udýchaný. Lovit horské kozy je o dost těžší, než lovit srny.

Teprve te´d zvedl hlavu a rozhlédl se po horském údolí.

Potřásl hlavou. "Nic mi nedlužíš. Sám tu nejsem zase tak dlouho. Hledal jsem své bratry, kteří byli stejně jako já uneseni jako mladí. A nakonec jsem je našel."
Víc to nekomentoval.
Kývl na pzdrav.
"Tak snad někdy jindy za veselejších okolností, než je bouřka." Koukl na ni maličko provokativně a dokonce se zase pousmál

Pak už to neodkládal, stejně mu loučení nikdy moc nešlo. Jeden pořádný odraz, pár máchnutí křídel, a zmizel kdesi nad stromy.

Přejel po ní pohedem, a po té podivné... trofeji? Co si nasadila na hlavu. Nikdy úplně nechápal, proč někdo dobrovolně tahá takovou zátěž. Ale nekomentoval to.
Jen kývl, když poděkovala.
"Ano, z Ignisu. Tedy, ani tak nepocházím, jak v něm jsem. Pocházím z místa hodně daleko odsud." Zastříhal ušima a maličko u toho sklonil hlavu, ale dál to nerozebíral.
Zase se narovnal a podíval se na oblohu. Pořád prší, ale ne zase tak moc. V letu mu to nezabrání. Pak koukl na ni.
"Většina vlků od nás nemá moc ráda tuláky, takže kdybys byla poblíž hranic, buď raději opatrná. " V tomto případě je varování na místě. Obzvláště teď. Měl bych se vrátit, ať se trochu vyspím, než budu mít hlídku.

Koukl na ni a dokonce se krátce zasmál. "No nevím, to peří a kožich trochu klamou tělem... měla bys vidět některé vlky v mojí smečce. Proti těm si připadám já jako trpaslík." Potřásl hlavou. Ale velikost není vše a v boji bych je dostal oba. Ale to je fuk.

Zvážněl, jak došlo na smečky. "Označená území jsou tu čtyři. Ten pach je zarytý hodně hluboko, a navíc jsem otravoval u nás, aby udělali i značky, co jsou vidět. Kvůli okřídleným, jako jsem já. Není to ještě všude, ale když hlídkuju u hranic, občas nějakou značku udělám sám." Ani jsem to moc neprobral s alfou, možná jsem měl.. no to je jedno. "Ale ten pach nějaká bouřka opravdu nesmyje. Je cítit dokonce i z vlků samotných. Když potkáš jiného od nás, nejspíš to poznáš, aniž bys ho znala. " Koukl na oblohu. "Uznávám, tohle déšť ovlivnit může, kdybych promokl až na kůži a pak se v něčem vyválel."
Potřásl hlavou a začal pomalu přecházet sem a tam.

"Ty smečky jsou Přízrační, sousedné mojí smečky, Ignisu. My jsme odsud na západ. Trochu víc na jih je opuštěné lidské město. Tam taky žije smečka a tam to ani nezkoušej zkoumat. Když jsem tu byl nový a chtěl si to tam prohlédnout, vyhodili mě dost razantně už od hranice,. A dole u moře, kde se velké řeky s ním spojují, je mezi horami Nihil. Ti prý dovolují vlkům bez smečky chodit na území, ale takové věci jsem jen tak nedělal nikdy. Ono to většinou není moc bezpečné." Raději moc nemluvil do podrobna. Ať si udělá názor sama. Navíc, o vlastní smečce, natož jejich sousedech, se mu opravdu mluvit nechce.
Dobrý pozorovatel by si mohl všimnout, že smečky pro něj nejsou úplně oblíbené téma. Koneckonců, nevypadá jako typ, co by jen tak chodil sem a tam z neklidu a v té jeskyni se sotva pohnul, když tam dělal živý štít.

Koukl na vlčici, která vylezla opatrně do deště. Ustoupil pár kroků stranou, aby jí udělal místo. Te´d ,dkyž je konečně trochu vidět, je poznat, že se pohybuje hezky plynule a nechybí mu jistá elegance. Jak už to bývá u bojovníků. Koukl na ni a elegantně kývl. "To nic, každý se něčeho bojí," reaguje na to celé klidně. Zvedl hlavu k obloze. Pak se kouknul zase na Ishku.
"Ty opravdu zatím nevíš ani kde tady jsou smečky a jaké jsou?" Zastříhal ušima.
"Na území smeček je lepší nelézt, ale to asi víš, podle tvojí reakce v jeskyni. Ale umíš vůbec poznat hranici? Značené jsou, ale to, že ses tady bála, jestli to není něčí, mě trochu zarazilo." Jasně, celkem nic mu po tom není. Ale dobře ví, jak by reagovala na návštěvu jeho vlastní smečka. Obzvláště v poslední době.

Nebyl moc nadšený, že se k němu vlčice až takhle tulí, i když její strach chápe. Ale pořád není na takové jednání moc zvyklý. Oklepal se, čímž odhodil další vodu ze své srsti, a nezbývá mu, než tak nějak držet, to mu je jasné. Koukl na ni.
Nevěděl moc, co s tím, a tak přece jen začal vyprávět. Staré příběhy, co mu kdysi vyprávěla máma, a na které si léta nevzpomněl. Ale přesto si je ještě pamatuje. Legendy o prvních vlcích, kteří měli křídla. Vzniklá z jejich magie a z touhy být obloze blíž. Příběhy o zvláštních druzích magie, které se někdy objevily ve světě. A občas nějakou vlastní zkušenost. "Dokonce jsem potkal člověka, který měl magii. Umožňovala mu domluvit se s jakýmkoliv tvorem. Lidé nejsou nic moc, ale tenhle byl docela rozumný. Chvíli jsme putovali společně."
Akorát sem se dostal, když už se hromy a blesky venku vzdálily dost na to, aby je v jeskyni nebylo slyšet. Jen déš´t tam šumí.
Opatrně se z ní vyprostil a vykoukl do deště.
"No, bouřka je pryč." Ohlédl se po ní.

Povzdechl si, a zase kývl. Tehdejší zážitek asi na vlčici zanechal dost velké stopy. "Jo," potvrdil jí znovu to, že skutečně jako mladý zůstal sám. Každopádně nevypadá, že by te´d byl kvůli tomu bojácný.
Zůstal na místě, i když moc nejásá z toho, že má dělat nárazník. Ale není to na něm vidět. Ne v téhle tmě a v hluku bouřky venku.

Koukl na ni, když promluvila o létání. "To je. Létám rád. A někdy létám i za bouřky, když není příliš prudká." Přiznal. I jeho peří se sice namočí, ale přesto se dá létat docela dlouho, aniž by to byl problém.
Křídlo lehce nadzvihl, aby na ní neleželo. Nebo že by se snažil vyhnout většímu kontaktu? Koukl k východu z jeskyně. "Takhle prudké nebývají zase tak dlouhé. Zmizí dřív než uplyne půlka noci. Tohle není místo, kde by byly hodně zlé bouře, co trvají dlouho. Prý taková místa jsou, daleko na jihu. " Trochu neví, co s vlčicí, tak mluví o čemkoliv, co ho napadne.

Přikývl, i když to v té tmě těžko mohla vidět.
"Pro vlče nic moc zážitek," uznal. " Jak moc jsi byla malá? Já skončil sám, když mi byl rok." A to na hodně dlouhou dobu. Každopádně chápe, že pokud byla malá, tak to pro ni muselo být děsivé.

Posadil se, v bezpečné vzdálenosti od vchodu, aby zase nenamokl. A připravoval se psychicky na to, že tady asi bude nějakou dobu s ní. V duchu si rychle odhaduje, kolik je hodin a jak dlouho může bouřka trvat. Ale na hlídce má být až ráno, do té doby to psí počasí někam zmizí a se suchými křídly se vrátí zpátky na území rychle.

Tentokrát, když práskl hodně silný hrom, byl připraven když vyrazila. Čekal to, takže by to tentokrát ustál bez poskakování a snahy nezašlápnout ji a nespadnout na ni. Ona se navíc nacpala k němu jemněji.
Adain se tváří, jakoby nedělala nic zvláštního, prostě tam sedí.
"Nuže, Ishko. U nás se vyprávělo, že existovali kdysi vlci, jejichž moc pocházela ze síly bouří. Takže pokaždé, když přišla bouře jako je tohle, byla to pro ně dobrá příležitost. Létali v povětří na křídlech větru, a získávali sílu. Věděli, kdy udeří blesk a kam, tak to pro ně nebylo nebezpečné. A já vždycky seděl a koukal, jestli nějakého nezahlédnu, jak poletuje v mracích." Zkusil ten příběh trochu rozvést. Jeho hlas je celkem sametový a k vyprávění se vlastně docela hodí.

Trochu zoufale tam přešlapuje, jak se pokouší ji nezašlápnout. Mokrý už nemá jen ocas, ale i zadek.
"Zalez apsoň zpátky ke stěně, mokne mi ocas." zabručel ne moc nadšeně.
Přesto opatrně dál slézal tak, aby skončil mezi vlčicí a lijákem a pokouší se jí čenichem odstrkat dál do jeskyně, pokud tam nevyrazila sama od sebe.

Až se dostala dál od vchodu, ať už sama, nebo díky jeho postrkování, vstoupil sám zase hlouběji a znovu se oklepal. Ohon pořádně nasáklý vodou ohodil te´d pěknou sprškou.

Prohlíží si vyděšenou vlčici před sebou, teda nakolik je v té tmě něco vidět. Co s ní te´d mám dělat? Ne že by toužil po společnosti. Ale zase je moc velký gentlewolf na to, aby tu nechal vyděšenou vlčici samotnou.
Povzdechl si a posadil se.
"V mojí rodině se vyprávěly příběhy o vládcích bouří. Takže já už jako vlče spíš faascinovaně čuměl do mraků, když lítaly blesky." Zkusil ji trochu uklidnit, i když si vůbec není jistý, že to k něčemu bude.

Odfrkl si. Zatím na mě jako docela sebevrah působíš. Drzý a hulvát, nulová snaha vycházet s kýmkoliv.
Kouká zamračeně na Rikusiho. "Moc tak nepůsobíš," řekl mu v náhlém návalu upřímnosti. A pak překvapeně zamrkal, když si dovolil ho ten vlk jen tak okřiknout, a´t mlčí. Adain není zrovna typ, co by na ostatní jen tak vyjížděl, ale tohle i jemu přišlo drzé.
Dost zostra na vlka zavrčel. Ten ale naštěstí vzápětí vylézá z toho křoví, takže nakonec asi přece jen nebude dělat problémy. Vážně kus pitomce.
Pořád ještě má trochu ohrnuté pysky a cení zuby, prohlíží si ne zrovna nadšeně vlka před sebou. I s tou jeho kresbou. Je si docela jistý, že ji minule neměl, nebýt pachu, myslel by si, že je to jiný vlk.
"Co dělá moje smečka a proč, po tom ti nic není. Ale s tvým chováním by sis měl spíš dávat bacha, aby za prdelí brzo nehořelo tobě." Což nebyla výhružka. Dobře ví, že to reálně hrozí. Stát tady místo mě Feier, tak něco začne hořet určitě. Odfrkl si, i když vlk předním nemůže vědět, kvůli čemu vlastně, stejně jako ví, že Feier to nemůže úplně ovlivnit.
Ale apsoň schoval zase ty svoje bílé zuby. "Navíc, jak mám věřit někomu, kdo najednou vypadá jinak, než když jsem ho potkal prvně a jeeště se schovává u hranic!" Skoro to na něj vyštěkl. Opravdu mu zatím tenhle vlk nesedl. Ani trochu.

Koukal na ni sice pořád ne úplně vesele, tedy až na to pousmání, ale klidně.
"Adain Serangan Langit," představil se jí. O moc víc toho nestihl, než se ozvalo ono prásknutí hromu a vlčice... skončilo přimo pod ním.
Maličko strnul a trochu nechápavě se koukl pod vlastní nohy.
"Ehm.... no nevím, tak asi jsi, když se vejdeš.... "
Opatrně ale ustoupi a snažil se ji u toho nepřišlápnout. Což zapříčinilo, že jeho ohon skončil pod mokrou sprškou zvenku. Zase tolik místa tu není a nechtěl se cpát za ni do jeskyně, když je tak vyděšená.
"Mohla bys vylézt? Je to jen bouřka, nic ti neudělá." Zkusil to opatrně.
V jeskyni je celkem tma, Adain blokuje docela velkou část vchodu.

Zastříhal temněrudýma ušima. "Na tom bude něco pravdy," odpověděl zlehka, očividně se neurazil ani trochu, spíš se na chvíli nepatrně pousmál.
Ale pak si povzdechl a sedl si, tam kde byl.
"Nemusíš se omlouvat. " Což myslí vážně. Není z těch, co se hned urazí pro každou hloupost a to ani když není zrovna v nejlepší náladě.
Vstal, couvl až ke vchodu a oklepal se, aby ze sebe dostal víc vody. Dával si pozor, aby ohodil stěny, ne vlčici.
Pak si šel zase sednout do relativního sucha.
"Ne, není to moje nora. To bys navíc poznala podle pachu, kdyby to tady někomu patřilo. Smečky tu sídlí čtyři a sem by se rozhodně nevešly. Jejich území jsou značená a minimálně u některých smeček dost hlídaná. U té mojí taky,." Upozornil ji s nevysloveným 'na ůzemí nám nelez'.

Sleduje tu krčící se hromádku v rohu. Suchou hromádku.
Potřáshl hlavou a ne moc spokojeně zabručel a přiklopil zmáchané uši. Vypadá to docela legračně, jak štětičky na jejich koncích visí dolů a i z nich odkáplo pár kapek vody.

"Hej, ty tam." Zavolal na ni, i když ne nahlas. "Malý vlky nežeru." řekl to tak trochu jako drsný vtip. I odsud vidí, že vlčice u zadní stěny jeskyně není žádný obr. Ne, že by byla nějak maličká nebo tak. Ale Adain je větší, díky křídlům navíc působí mnohem mohutněji a hlavně, je zvyklý ze smečky i na vlky, proti kterým je malý i on sám.

Jinak se ani nehnul, nechce ji děsit. Pořád se rozmýšlí, jestli se nemá prostě otočit a odejít do lijáku. Nebylo by to moc příjemné, ale bouřky se nebojí.

Každopádně nevypadá útočně.

Sice to vypadalo, že se brzo zkazí počasí, ale co. Jemu oheň a blesky zase takové starosti nedělají. A opravdu se potřebuje pořádně provětrat. Vyletěl z území smečky, ani moc neřešil kam. Prostě dováděl v čím dál temnějších mracích nad lesem.

Ještě v době, kdy vlčice sledovala oblohu, si mohla všimnout podivné tmavé tečky, tam vysoko mezi zlověstnými mraky. Jaktoby tam něco létalo. Ale v tomto počasí, těžko odhadnout, jak to je. Byl to Adain, který si vybíjel všechny svoje emoce z poslední doby. Byl tam už když odcházela.
A snad právě kvůli svému rozpoložení, to trochu přehnal. Normálně by stihl zmizet před vlastní bouří a lijákem, ale tentokrát ne. Pernatá křídla sice mohou fungovat i za deště, ale za takového lijáku prostě ne tak dobře. I tak by domů doletěl. Jenže, moc náladu neměl a tak místo toho zamířil k místu, kde tuší, že by se mohlo dát na chvíli ukrát. Bouře téhle prudkosti obvykle netrvají dlouho.

Našel jeskyni a vstoupil dovnitř. Až tam ho praštil přes čenich pach, kterého je jeskyně plná. Venku všechno smyl déšť, proto zjistil, že tu je obsazeno až teď. Napřímil svou hlavu, a zadíval se na vlčici uvnitř. Z jeho docela huňaté srsti kape docela dost vody. Zaváhal. A zůstal stát. Samozřejmě se neznámé vlčice nebojí. Ale otázka je, co ona na něj a jemu se nechce hned zpátky do lijavce,.