Príspevky užívateľa

(Nepatří do akce)


Dost zofuale koukal na vlče... když zvedlo hlavu, doufal, že promluví. Ale to, jak se pak schoulil... krve by se v Adainovi nedořezal. Vlček se musel nějak zranit, jinak si to neumí vysvětlil.
Na nic nečekal. Chytil opatrně vlče do tlamy, skokem se vznesl a přímou čárou zamířil k jeskyni. Tam je největší šance, že potká některého z léčitelů. Letí pěkně rychle, mihnul se mezi stromy, vznesl se na ně a nejkratší cestou letí k jeskyni.

>>>> jeskyně

Nemusel čekat dlouho. Ikke dorazil docela svižně a zřejmě docela zvesela.
"Ahoj Ikke," neudbránil se přece jen trochu úsměvu. Sice si není moc jistý, jak trénink povede, ale je rád, že vidí Ikkeho běhat. "Já jsem v pohodě," v rámci možností. "Co ty?" Nezeptal se přímo na tu nohu. Koneckonců, vidí, že Ikke chodí normálně.
"Připraven na trénink? Co bys chtěl zkusit? Já přemýšlel o možnostech, jak se vykroutit, když tě někdo chytí, nebo nácvik vyhýbání útoku. Co myslíš?" Zastříhal ušima. Přejít k věci ho taky trochu uklidnilo, což je znát i na jeho dechu.

Trochu zoufale zamručel. "Já... prostě nevím.. a ne, neřekli mi nic... "Potřásl hlavou. "Rivotr možná jen chtěl nějaké zázemí, netuším.... " Tohle ho rozhodně dost stresuje a je to na něm opravdu snadno poznat. Už jen ten tón... o změně rytmu dechu a tepu ani nemluvě. Navíc tam párkrát mimoděk přešlápl.

U lovu zastříhal ušima. "Ty jsi říkal, že tři... a neboj, mezi velkou tlupu bych tě neznal." Zase tak hloupý není, navíc, ikke už někdy něco takového zmínil, že to je pak těžší orientace. Pokud ho neklame vlastní paměť.
Na obavy jen zabručel a sklonil hlavu. Cití se za to tak trochu odpovědný, takže to tak úplně bez obav nebude. Ale nebude Ikkeho otravovat.

Odfrkl si. "Jenže tím riskuješ vlastní kožich." Adain sám moc dobře ví, že je dost těch, co se vyprovokovat nechají. Bojovníci jsou ve výhodě, ti jsou zvyklí zvládat situace, kde hrozí střet a udrží si v tom chladnou hlavu. Ale ne každý je bojovník.
Na to, aby měl lehkou spoušť, si Adain prošel příliš mnoha skutečnými boji, kde šlo o život.

Trochu se zamračil, když se Rikusi zachechtal. "To není tvůj problém. Tím jsem já a ta možnost, že bys byl špeh," odpověděl kupodivu dost zlehka. A maličko zaraženě sledoval, to uhýbání pohledem. Trochu přemýšlel, co s tím. Ale než to stihl vymyslet, Rikusi promluvil zase. A tentokrát zpříma. Zamrkal. Podezřívavě se rozhlédl po okolí. Neříká se náhodou, že v přítomnosti ducha se ochladí? On samozřejmě nic nevidí. Ale ten chlad, a pocit pohledu... "A tady teď nějaký je, že?" zeptal se trochu opatrně.
"Mluvit s nimi můžeš taky?" Kouká docela zaujatě. Ty pohyby očí a to váhání prve... že by tady proběhla debata, o které jsem nevěděl? Nevypadá, že by to jakkoliv odsuzoval. Viděl už dost divných magií, aby mu to nepřišlo zase tak divné. Ale také mu dojde, že duch může být opravdu vynikající špeh. Přece jen, skoro nikdo ho nevidí.

Ale rozdíl mezi nevnímáním a ignoraci vzal kupodivu vážně. "Vnímat, ale ignorovat, je mnohem horší než nevnímat. To už totiž znamená úmysl."

Napřímil uši a pořád kouká dost přísně. "Tím síš by sis měl dávat pozor a neprovokovat," neopoměl využít jeho vlastní argument. Něco na tom bude, že?

Na přednášku, místo odpvoědi, je zase trochu přiklopil. Ale neřekl prvně nic, ani nereagoval, jen na něj pořád tak přísně koukal. Jasně, přednáška je určitě řešení, nejsem vlče... a zima je tu asi proč, že? Normální to není.
Pořád je mlaičko naježený. Ví, že tu nikdo další není, ale pořád má pocit, jakoby ano. Nakonec se rozhodl promluvit.
"Vzhledem k tvojí změně zbarevní a toho, co je tu cítit, by bylo na místě, abys vysvětlil, co děláš. Pořád je tu možnost, že špehuješ na území." Copak já vím, co má za magii? Ale takhle blízko území a ten divný pocit... kdoví co vlastně dělá... Tady už nejde jen o Adainův pocit, ale opravdu je tu z jeho pohledu hrozba, že by vlk mohl být špeh, kterého si někdo z Přízračných domluvil. Třeba z přátelství, nebo kdoví proč. A který není členem jejich smečky. Nebyl by pak tak nápadný. Takticky by to dávalo smysl.
Normálně by Adain tak podezřívavý rozhodně nebyl. Ale s tím, co se děje ve smečkách, se nechová jako jindy.

Ale ona lehce přidrzlá na závěr, byla nakonec dost možná dobrá taktika. Adain lehce teatrálně protočil oči, evidentně ho ta poznámka neurazila. "Vidíš, a to by bylo stačilo, abys vnímal, co ti říkám," odpověděl také rýpnutím. Potenciální špeh nebo ne, Adain nemá problém se s někým jen tak špičkovat.

Naštěstí byla klidná. Ne každý v takové situaci dovede zůstat klidný a prostě se nechat nést. Adain to dobře ví, a je rád, že zrovna Ishka tohle zvládla. Střihnul ušima, když ho oslovila jménem, ale pochopitelně nemohl jinak odpovědět. Máchal křídly a táhnul je z nebezpečné oblasti. Zamručel, když ho upzornila na pevné místo. Našel by ho taky, ale i tak oceňoval, že se snaží. Netrvalo dlouho a opatrně ji upustil těsně za velký balvan, z tak malé výšky, že by si při dopadu neměla nijak ublížit. Sám nepřistál, ale nabral zas výšku, zakroužil nad celou tou spouští. Mimoděk zaznamenal, kam dopadl předtím úovek, otočil se a zamířil na přistání vedle vlčice. Přistál lehce a než křídla složil, tak si je protřepal. Koukl na ni.
"Jsi celá? Nevěděl jsem, že jsi na tom svahu," olízl si čenich a koukl trochu stranou. Asi by se to dalo považovat za dost neobratnou omluvu. Ale apsoň ji z toho maléru zase dostal, když už.
Dole pod nimi se ještě pořád valí kameny. Nebude to dlouho trvat, než se to vše usadí, ale zatím není bezpečné se vrátit pro kořist.

Spokojeně se narovnal nad čerstvou kořistí, když se zeshora ozval pořádný vystrašený nářek. Prudce se otočil a uviděl začínající kamennou lavinu, Netušil, že tam kromě koz byl ještě někdo.
Ale v nebezpečí není jen vlk na svahu, ale i Adain sám. Kamenné laviny sebou smetou cokoliv a mohou zabít. Bleskově drapnul svou kořist do tlamy a vzbnesl se tak rychle, jak mu jeho křídla dovolila. Je silný, v dobré kondici. Sám o osbě by neměl vůbec žádný problém lavině uhnout. Ale, cítí se tak trochu odpovědný za to, co se stalo. Takže nezlétl jen pro svou bezpečnost, ale vyrazil prudce proti lavině. Stoupá, aby ho netrefily první letící kameny a trochu šikmo. V dostatečné výšce odhodil svou kořist co nejvíc stranou, aby mrtvá koza neskončila pod kamením, nebo ne pod vším kamením. To ho nezdrželo, ale zachránilo to jídlo.
Pak už vyrazil vstříc neznámému vlkovi.
Jak vzápětí zjistil, ne tak úplně neznámému. Poznal vlčici, která se bála bouřky. Neměl čas jí vysvětlovat, co a jak. Bylo jasné, že se dlouho neudrží. Prudce nalétnul směrem k ní, připravil se na náraz... a zachytil ji co nejpřesněji tak, jako vlčice nosí vlčata, za kůži na krku. Těsně předtím, než gravitace vyhrála boj nad vlčicí.
Zamručel námahou, jak musel napínat křídla, aby se dokázal vznést s nimi oběma bez přistání. Není to zase taková legrace. Prudce máchá křídly a odnáší vlčici z nebezpečného místa, stranou od stržené laviny. Ani se nepokoušel vyletět vysoko, jen se snaží dostat je co nejrychleji na místo, kde by ji mohl pustit a doufá, že se vlčice nebude moc zmítat. Už tak není zrovna legrace ji udržet. Snad to zvládne.
Blíží k bezpečnému úseku svahu.

Poletoval nad krajinou. Trochu zamyšlený, spíš jen tak mimoděk. Nedával extra moc pozor na to, co se děje pod ním. I když, pohybu horských koz si i tak všiml. Ty potvůrky jsou docela rychlé, a takový pohyb je dost nápadný. Malé stádečko o pěti kusech se přesouvá po svahu pod hřebenem.

Pozorování těhle stvoření mu vnuklo nápad. Ten druh, co tu zrovna běhá, není nijak velký. Je schopen takovou kořist odnést a přímou cestou to není zase tak daleko domů. Takže, proč si jednu neulovit...

Zakroužil nad nimi, dost vysoko, aby nevzbudil pozornost. A pak, upravil si úhel, aby zamířil přesně a nalétal na zvířata odzadu.

Složil křídla až téměř úplně k tělu. Padá prudce, ale ne zcela kolmo dolů, klesá velmi vlekou rychlostí a přibližuje se ke zvířatům na svahu. Při pohledu zdálky to ale rozhodně musí vypadat, že prostě padá. Obzvláště, při pohledu odzadu, kde není vidět úhel.

Klesl pod vrchol hřebenu a teprve teď prudcce rozpřáhl křídla aby trochu zbrzdil dopad... přímo na zadek poslední z koz. Dopad ve stylu dravých ptáků a vzhledem ke směru a prudkosti klesání, zvířata do poslední chvíle o hrozbě nevěděla. Nezaváhal a zakousl se.
Musel hodně máchat křídly, aby po dopadu neletěli s tou kozou ze svahu oba v kotrmelcích, ale o vzlet se nepokouší. Strhl kozu ze svahu a s ní v zubech klesá po svahu do údolí. Kdokoliv ho sledoval předtím z jiného hřebene, neměl by šanci poznat, že se prostě nezřítil.
I samotný sestup se zmítající se kozou do údolí, je hodně prudký a připomíná spíš pád. Ale nepustil ji, dole prudce dopadl na všechny čtyři. Podle přednosti a odpružení dopadu to rozhodně nedělá prvně. Současně se zvířetem prašil silou o zem. Přechytil si je a zakousl se do krku.
Brzo bylo po všem, i když dokocne i Adain je trochu udýchaný. Lovit horské kozy je o dost těžší, než lovit srny.

Teprve te´d zvedl hlavu a rozhlédl se po horském údolí.

Potřásl hlavou. "Nic mi nedlužíš. Sám tu nejsem zase tak dlouho. Hledal jsem své bratry, kteří byli stejně jako já uneseni jako mladí. A nakonec jsem je našel."
Víc to nekomentoval.
Kývl na pzdrav.
"Tak snad někdy jindy za veselejších okolností, než je bouřka." Koukl na ni maličko provokativně a dokonce se zase pousmál

Pak už to neodkládal, stejně mu loučení nikdy moc nešlo. Jeden pořádný odraz, pár máchnutí křídel, a zmizel kdesi nad stromy.

Přejel po ní pohedem, a po té podivné... trofeji? Co si nasadila na hlavu. Nikdy úplně nechápal, proč někdo dobrovolně tahá takovou zátěž. Ale nekomentoval to.
Jen kývl, když poděkovala.
"Ano, z Ignisu. Tedy, ani tak nepocházím, jak v něm jsem. Pocházím z místa hodně daleko odsud." Zastříhal ušima a maličko u toho sklonil hlavu, ale dál to nerozebíral.
Zase se narovnal a podíval se na oblohu. Pořád prší, ale ne zase tak moc. V letu mu to nezabrání. Pak koukl na ni.
"Většina vlků od nás nemá moc ráda tuláky, takže kdybys byla poblíž hranic, buď raději opatrná. " V tomto případě je varování na místě. Obzvláště teď. Měl bych se vrátit, ať se trochu vyspím, než budu mít hlídku.

Koukl na ni a dokonce se krátce zasmál. "No nevím, to peří a kožich trochu klamou tělem... měla bys vidět některé vlky v mojí smečce. Proti těm si připadám já jako trpaslík." Potřásl hlavou. Ale velikost není vše a v boji bych je dostal oba. Ale to je fuk.

Zvážněl, jak došlo na smečky. "Označená území jsou tu čtyři. Ten pach je zarytý hodně hluboko, a navíc jsem otravoval u nás, aby udělali i značky, co jsou vidět. Kvůli okřídleným, jako jsem já. Není to ještě všude, ale když hlídkuju u hranic, občas nějakou značku udělám sám." Ani jsem to moc neprobral s alfou, možná jsem měl.. no to je jedno. "Ale ten pach nějaká bouřka opravdu nesmyje. Je cítit dokonce i z vlků samotných. Když potkáš jiného od nás, nejspíš to poznáš, aniž bys ho znala. " Koukl na oblohu. "Uznávám, tohle déšť ovlivnit může, kdybych promokl až na kůži a pak se v něčem vyválel."
Potřásl hlavou a začal pomalu přecházet sem a tam.

"Ty smečky jsou Přízrační, sousedné mojí smečky, Ignisu. My jsme odsud na západ. Trochu víc na jih je opuštěné lidské město. Tam taky žije smečka a tam to ani nezkoušej zkoumat. Když jsem tu byl nový a chtěl si to tam prohlédnout, vyhodili mě dost razantně už od hranice,. A dole u moře, kde se velké řeky s ním spojují, je mezi horami Nihil. Ti prý dovolují vlkům bez smečky chodit na území, ale takové věci jsem jen tak nedělal nikdy. Ono to většinou není moc bezpečné." Raději moc nemluvil do podrobna. Ať si udělá názor sama. Navíc, o vlastní smečce, natož jejich sousedech, se mu opravdu mluvit nechce.
Dobrý pozorovatel by si mohl všimnout, že smečky pro něj nejsou úplně oblíbené téma. Koneckonců, nevypadá jako typ, co by jen tak chodil sem a tam z neklidu a v té jeskyni se sotva pohnul, když tam dělal živý štít.

Koukl na vlčici, která vylezla opatrně do deště. Ustoupil pár kroků stranou, aby jí udělal místo. Te´d ,dkyž je konečně trochu vidět, je poznat, že se pohybuje hezky plynule a nechybí mu jistá elegance. Jak už to bývá u bojovníků. Koukl na ni a elegantně kývl. "To nic, každý se něčeho bojí," reaguje na to celé klidně. Zvedl hlavu k obloze. Pak se kouknul zase na Ishku.
"Ty opravdu zatím nevíš ani kde tady jsou smečky a jaké jsou?" Zastříhal ušima.
"Na území smeček je lepší nelézt, ale to asi víš, podle tvojí reakce v jeskyni. Ale umíš vůbec poznat hranici? Značené jsou, ale to, že ses tady bála, jestli to není něčí, mě trochu zarazilo." Jasně, celkem nic mu po tom není. Ale dobře ví, jak by reagovala na návštěvu jeho vlastní smečka. Obzvláště v poslední době.

Nebyl moc nadšený, že se k němu vlčice až takhle tulí, i když její strach chápe. Ale pořád není na takové jednání moc zvyklý. Oklepal se, čímž odhodil další vodu ze své srsti, a nezbývá mu, než tak nějak držet, to mu je jasné. Koukl na ni.
Nevěděl moc, co s tím, a tak přece jen začal vyprávět. Staré příběhy, co mu kdysi vyprávěla máma, a na které si léta nevzpomněl. Ale přesto si je ještě pamatuje. Legendy o prvních vlcích, kteří měli křídla. Vzniklá z jejich magie a z touhy být obloze blíž. Příběhy o zvláštních druzích magie, které se někdy objevily ve světě. A občas nějakou vlastní zkušenost. "Dokonce jsem potkal člověka, který měl magii. Umožňovala mu domluvit se s jakýmkoliv tvorem. Lidé nejsou nic moc, ale tenhle byl docela rozumný. Chvíli jsme putovali společně."
Akorát sem se dostal, když už se hromy a blesky venku vzdálily dost na to, aby je v jeskyni nebylo slyšet. Jen déš´t tam šumí.
Opatrně se z ní vyprostil a vykoukl do deště.
"No, bouřka je pryč." Ohlédl se po ní.

Povzdechl si, a zase kývl. Tehdejší zážitek asi na vlčici zanechal dost velké stopy. "Jo," potvrdil jí znovu to, že skutečně jako mladý zůstal sám. Každopádně nevypadá, že by te´d byl kvůli tomu bojácný.
Zůstal na místě, i když moc nejásá z toho, že má dělat nárazník. Ale není to na něm vidět. Ne v téhle tmě a v hluku bouřky venku.

Koukl na ni, když promluvila o létání. "To je. Létám rád. A někdy létám i za bouřky, když není příliš prudká." Přiznal. I jeho peří se sice namočí, ale přesto se dá létat docela dlouho, aniž by to byl problém.
Křídlo lehce nadzvihl, aby na ní neleželo. Nebo že by se snažil vyhnout většímu kontaktu? Koukl k východu z jeskyně. "Takhle prudké nebývají zase tak dlouhé. Zmizí dřív než uplyne půlka noci. Tohle není místo, kde by byly hodně zlé bouře, co trvají dlouho. Prý taková místa jsou, daleko na jihu. " Trochu neví, co s vlčicí, tak mluví o čemkoliv, co ho napadne.

Přikývl, i když to v té tmě těžko mohla vidět.
"Pro vlče nic moc zážitek," uznal. " Jak moc jsi byla malá? Já skončil sám, když mi byl rok." A to na hodně dlouhou dobu. Každopádně chápe, že pokud byla malá, tak to pro ni muselo být děsivé.

Posadil se, v bezpečné vzdálenosti od vchodu, aby zase nenamokl. A připravoval se psychicky na to, že tady asi bude nějakou dobu s ní. V duchu si rychle odhaduje, kolik je hodin a jak dlouho může bouřka trvat. Ale na hlídce má být až ráno, do té doby to psí počasí někam zmizí a se suchými křídly se vrátí zpátky na území rychle.

Tentokrát, když práskl hodně silný hrom, byl připraven když vyrazila. Čekal to, takže by to tentokrát ustál bez poskakování a snahy nezašlápnout ji a nespadnout na ni. Ona se navíc nacpala k němu jemněji.
Adain se tváří, jakoby nedělala nic zvláštního, prostě tam sedí.
"Nuže, Ishko. U nás se vyprávělo, že existovali kdysi vlci, jejichž moc pocházela ze síly bouří. Takže pokaždé, když přišla bouře jako je tohle, byla to pro ně dobrá příležitost. Létali v povětří na křídlech větru, a získávali sílu. Věděli, kdy udeří blesk a kam, tak to pro ně nebylo nebezpečné. A já vždycky seděl a koukal, jestli nějakého nezahlédnu, jak poletuje v mracích." Zkusil ten příběh trochu rozvést. Jeho hlas je celkem sametový a k vyprávění se vlastně docela hodí.