Príspevky užívateľa

Dnes dostal za úkol hlídat čím dál zvědavější vlče, které se víc a víc má sklony toulat k hranici. To v této době není zrovna dobrý nápad.
Toho maličkého nezbedu má ale rád. Poslední dny skoro nemluví a netváří se zrovna vesele. Není se co divit. Truchlí.
Ale před vlčaty se snaží chvoat apsoň trochu normálně, i když jeho obvyklá veselá hravost kamsi zmizela.

Dovedl mladého do blízkosti hranice a echává vlčka zkoumat ji. S mírným odstupem chodí za ním, křídla složená.
Když tu se od hranice ozval kdosi docela zvesela.
Jen si povzdechl a mírně přiklopil uši. Nepřekvapilo ho Sankariho nadšené volání zpátky. "Nesmíš přes hranici Sani, ano?" připomenul tiše vlčeti. Neznámý na hranici to slyšet sice mohl, ale rozumět slovům ne.

Adain napřímil hlavu i uši a sleduje neznámého. Na první pohled na hrozbu nevypadá. Okřídlený modrásek na to vypadá až moc rozjívený. Tady zatím víc nezasahuje a jen hlídá, aby se něco nezvrtlo. Kdyby jen pírkem překročil neznámý hranici, rozhodně by zasáhl. A kdyby se i jen pokusil ublížit vlčeti, rozhodně by odsud neodešel v jednom kuse.

Ale zatím nic. Prostě jen stojí nedaleko vlčete, jak podivný temněrudý stín.

Zastříhal ušima a koukl se na něj. Potlačil povzdech. Tohle bude ještě složité. "Jasně, že svoje schopnosti znáš nejlíp. Jenže vbe smečce znáš i ostatní. Nemůžeš se k nim pořád chovat, jako by byli neschopní a nemohli zvládnout vůbec nic, bráško." namítnul jemně. "I když jsi třeba dřív nikoho neměl, na koho by ses spolehnout mohl." Ale chtěl jsi do smečky, tak se snaž.
Ještě že se ale je čím zabývat.
Nahánění zvěře jde dobře. Stádo hezky míří přesně tam, kam ho Adain chtěl dostat.
Nevěděl, kde přesně se Jarumi skryl, tak prostě držel stádo ve vyrovnaném tempu. I on sám si všiml, že za běhu jedno zvíře má trochu problémy. Zastříhal ušima a než si stihl pořádně pomyslet, jeslti toho Jarumi využije, už se jeho bratr vymrštil zpoza křoví v pěkné rychlosti a s jistotou zvíře dostal.
Adain zůstal stát, nechal zbytek stáda běžet a usmál se na Jarumiho. "Dobrý skok. No vidíš, nebylo to tak zlý, co?"

Přikývl. "To dává smysl.. ale... hejno? Proč hejno?" Vybaví se mu tak maximálně hejno hus, letících nad krajinou. Pak se podíval na jeho křídla, pak maličko s podezřením na něj. "Všichni měli křídla?" První, co ho napadlo. O proměně mladého vlka nemá ostatně ani tušení.
Rufus už nic dalšího nekomentoval. Ani Adain ne, a tak se prostě skokem odrazil do vzduchu a vzlétl. Jeho způsob pohybu ukazuje na zkoušeného letce, zvyklého zvládnout ve vzduchu hodně. Vyletěl celkem vysoko, tam, odkud je už pěkný přehled a přitom je pořád dobře vidět, co je na zemi a zakroužil, aby se koukl, jak je na tom jeho společník. "Poletím co nejpřesněji nad hranicí, tak ti stačí jen koukat kudy letíme, jo?" Navrhnul, a pak zamířil k hranici maličko na sever od nich. Na ní se stočil na západ a držel se hezky nad hranicí. Dobře ví kde je. "Na západě musíme být trochu opatrní. Hranice našeho území je současně hranice území přízračných, takže ji nesmíme překročit," upozornil ještě vlka. Ale sám si z toho zase tolik nedělá.
Let bude celekm dlouhý, obletět celé hranice chvíli trvá. Tak uvidíme, jeslti zkusí komentovat čeho si cestou všiml a nebo ho budu muset upozorňovat na zajímavá místa já.

Potřásl hlavou. "Nemusíš mluvit. Někdy úplně stačí, že někdo je jen vedle tebe. Nikdo nemusí mluvit. Ale neměl bys na ty stíny být sám. Nikdo by neměl." V jeho hlase zaznívá zvláštní podtón. "A kdo ví? Jednou třeba něco říct budeš chtít. A nebo taky ne. To je jedno. Jen... je lepší prostě když někdo je vedle. I kdyby jen proto, aby ti hlídal záda."
Vážně se na bratra dívá. "Nebylo už dost samoty?" Zeptal se ho tiše. Došel pak vedle něj, k okraji srázu a prostě si sedl. Tiše, mlčky kouká do krajiny. Jako by tam prostě byl celou dobu, jako by nikdy od bratra neodešel. Hluboko v duši a srdci také s bratry vždy byl. I když netušil kam je odvedli.

"dobře," odsouhlasil jen prostě a vydal se po stopě. Je tichý, ale na poslečný pohyb to stačí. "Já většinou prostě kořist doletím a přistanu na ní. Chce to trochu cviku, ale dostaneš tak i velkou kořist dost snadno. To s tebou ale nemá úplně smysl. "
Ohlédl se po vlkovi. "Chceš se účastnit taky, nebo mám prostě ulovit kořist, abych ti předvedl co umím?" Zamával zvesela oháňkou a nechal tak Ikkeho celkem elegantně vybrat. Ale neměl by problém ani se spoluprácí. Na rozdíl od ostatních bratrů, on už spolupráci zažil a zná.
Co ale nečekal, že když pak postupují dál, najednou ho něco štípne do ocasu. Prudce se otočil a maličko vyčítavě se na slepého léčitele podíval. Ale nevyjekl. "Nejsi ty taky tak trochu lotr?" zeptal se na oko vážně Ikkeho. Nečekal to, jak byl soustředěný na lov. To prohlášení ale zní trochu komicky, vzhledem k tomu, že ho řekl šeptem. Kořist už může být blízko.

Pořád na něj kouká tak... zvláštně. "A kde byli tvoji rodiče?" Ptá se a nejspíš je zmatečnější než samotné vlče před ním. Opravdu je to nějaké divné. Ray na něj nepůsobil dojmem někoho, kdo má potřebu někoho unášet.Ale pořád si není jistý, co si o tom myslet.

Ale pořád je trénink letu důležitý.
"Dobře. tak mi ukaž, jak je dokážeš natáhnout a hezky držet rovně. " Sám svoje také roztáhne a drží je prakticny nehybně. Jen dýchání se na nich maličko odráží. Hodlá sledovat s jakou jistotou je drží, jeslti se pšičky skoro nehnou a nebo bude postoj vlčete nejistý a křídla se budou pořád poyhbovat, jak je bude sotva schopen držet natažené. Chvíli ho tak nechá jen tak stát s nataženými křídly. "A teď, zkus je nechat natažené a kousek běžet, tady podél lesa po té planině."

Přikývl, i když se maličko diví. Jemu ty názvy nepřišly složité. Ale je také faktem, že jako vlče měl dobrou průpravu. V podstatě se dá říct, že by mohl být šlechticem. A měl i slušné vychování. I když také vedené k síle a odolnosti. Ano, z vychování mnoho nezbylo. Dost zdivočel, když sám skončil unesený a v divočině, kde mu všechno šlo po krku. Ale pořád v něm něco zbylo Možná i schopnsot naučit se protivné dlouhé názvy.
"Proletět si hranice i si je pak prozkoumat, není špatné. Rád si z tebou obletím podél hranic. Po zemi si je klidně pak proběhej sám. Taky jsem to udělal, když jsem přišel." I proto s jeho postupem souhlasí.
Nad dlouhým jménem se zatvářil maličko zamyšleně. "Jsi zvyklý na podobně dlouhé jméno... a dělá ti potíže zapamatovat si názvy pozic ve smečce? Jakto?" Zastříhal ušima. Není to nějaké shazování vlka před ním, spíš ho to skutečně zajímá a prostě to z něj vypadlo. "Nuže, Rufusi de Clara Stella Von Umoya Tori, rod je důležitý jen tehdy, pokud něco dokázal. A také, pokud něco dokážeš i ty sám. Pokud ne, no tak... je to pak jen prázdné jméno." Potřásl hlavou. Jeho názor na to se zdá být jasný.

"Takže, poletíme?" Nabídl mu a ukázal čenichem k obloze. "Vzal bych to prostě postupně podél hranic, a hezky po okraji až se zase vrátíme sem. chceš vyrazit na západ nebo na východ?" dal mu na vybranou.

Ztuhlý tam ležel a ani nereagoval na její účastná slova. I když je zaznamenal. A po chvíli zaznamenal i trochu tepla. Proniká skrz jeho prostydlou srst, když se vlčice, která se tak moc bála všech, stočila kolem něj. Ve snaze chránit ho před bolestí a zoufalstvím. Jako by někdo něco s tím udělat mohl. Rivotr se už nevrátí, jeho tělo je studené, bez života, tiché. Toulal se sám, jako tak dělává i Adain i Jarumi a vlastně kde kdo ze smečky.... Jenže jemu se to stalo osudným.
Dlouho ležel... až slzy vyschly... Adain ví, že nějak musí pokračovat dál. Má ještě Jarumiho, a má i jiné závazky co slíbil dodržet. Aishila ho tu našla ráno, krátce po tom, co přiletěl. Trvalo až do odpoledne, než se tmavorudý vlk pohnul a začal se opatrně zvedat. Aby Aishilu neuhodil nebo neshodil nějak hrubě.
Ale i když vstal, pořád nevypadá dobře. Křídla svěšená, jejich špičky táhne po zemi. Za podlaze u zdi zůstalo i několik tmavorudých per. Neřekl nic a kouká k zemi.

Sice už nemá bratra tak přečteného, jako když byli vlčata, ale i tak je jasné, že z lovu nadšený není. Adain to ale nechal být. Koneckonců, oba souhlasili, že to tady dokončí. A když zazněl závěrečný Jarumiho postřeh, Adain kývl. "Vlastně ano, ale je to efektivnější a rychlejší. Nemusíš čekat, až kořist přijde na správné místo sama. Ostatní ji ti naženou před tlapy. Proto s to pořád vyplatí."
Pak na něj koukl, pousmál se a párkrát mávl ocasem. "Bráško, spolupráce není zase tak zlá. vím, že nejsi zvyklý a když to zažíváš prvně, je těžké spolehnout se na toho druhého. Když jsi zvyklý, vše řešit sám. Ale ono to vážně není jiné. Rozdíl je jen jeden. Důvěra v to, že i někdo další něco může umět, nic víc." Troch use na něj i usmál. I když je v tom maličký smutný osten. Vzpomínka na ty, co znal a co už je nikdy neuvidí. Jestli si ho Jarumi všiml nebo ne, Adain neví. Ale už mu nedal prostor na to reagovat a vyrazil, nahánět kořist.

dlouhým bezpečným obloukem při zemi obíhá stádečko, aby je nahnal Jarumimu k lovu. Pohybuje se zlehka a s naprostou samozřejmostí využívá nízký porsot vřešu a keříky, aby se skryl. Ani jeho poměrně nápadná barva není zase taková nevýhoda. Není světlý a umí se držet ve stínech, které rudý odstín také umí skrýt.

Brzo se ztratil Jarumim z dohledu.
Ale i tak má Jarumi možnost zaujmout správné stanoviště včas. A pak, už se ozývá dusot kopyt. Rychlý. Adain se vynořil za stádem a popohání je směrem k bratrovi. Nežene se za stádem tryskem, takže je tempo zatím relativně volné.

Jen vážně přikývl a potvrdím tím, že opravdu nad ním přeletěl dvakrát. Jarumi už stejně pochopil, že z tohodle se nevyzuje. Koneckonců, jim oběma je jasné, že tohle už není jen tak a také, že to ví oba.
Ale neřekl nic, dokud Jarumi nedomluvil. Cvhíli ho zamračeně a zamyšleně sledoval.

Pakl zamířil blíž k němu. Hlavu mírně skloněnou, uši trochu přiklopené, došek až k bratrovi a jeměn strčil čenichem do jeho plece. "Jenže už nejsem sami bráško. Stínům se nemá čelit o samotě a je úplně fuk jak moc jsme na to zvyklí. Starosti mi víc přiděláš, když budeš mizet a nic neřekneš. Dost na tom, že se bojím o Rivotra. Právě proto, že z něj nic nejde dostat." Zkusil mu vysvětlit svůj pohled na věc.

Jak přišla trochu blíž, je ještě víc vidět, že se pořádně chvěje... jako by mu byla obrovská zima, což je u něj dost těžko možné. Navíc, nic si nedělal ani ze zimy na volném prostoru a tady v zákrytu zdi je tepleji než venku.
Když ho oslovila, viditelně sebou cukl. Stres, bolest, napětí, to z něj přímo sálá. Ale není tu cítit krev ani žádné známky fyzického zranění.
Neotočil se, nepodíval se na ni, pořád se chovává u zdi. Vypadalo to, že na ni snad ani neodpoví.
Nakonec z něj ale vypadly rozechvělým a zlomeným hlasem jen tři slova. "Rivotr je mrtvý..." tak krátká věta a přesto řekla mnohé. Slzy se dál valí z ametystově zbarvených očí a máčí mu kožich. Není to moc vidět, jak má hlavu skrytou u zdi. Neřekl víc. Ani by na to teď asi neměl sílu, i kdyby nakrásně neměl mlčet o záležitostech smečky, což slíbil dodržovat.

Ležel, pořád tak přitiskntý ke zdi. Až na to chvění by mohl připomínat mrtvolu. A slzy z očí. A samozřejmě pořád dýchá. Ale jinak tam prostě leží, ztuhlý jako kámen.
Podvědomě samozřejmě postřehl, že někdo po okolí chodí. Ale nedbal na to. Nějak nemá dojem, že by ten příchozí byl hrozba. A i kdyby, tak nad ním je díra ve stropě. Ne přímo, trochu šikmo. Ale pořád je to pro něj ústupová cesta tam, kam ho nemůže každý následovat. I pro letce je to těžké, díra je jen tak tak aby se tam dalo proletět a navíc, krátká vzdálenost pro vzlet.

Navíc se ukázalo, že příchozí zná. Když ho Aishila oslovila, cukl sebou. A schoval hlavu ke zdi,. Byl to hodně rychlý pohyb, ale také jediný. Neodpověděl. Být to kdokoliv jiný, asi by uletěl, ale pořád nějaká část jeho duše nechce tuhle vlčici, která si taky asi dost prožila, děsit ještě tím útěkem.

"Tadááá!!!" zavolal zvesela, když byl označen za hlásnou troubu. Panuje tam veselá nálada.

Běh trochu zpomalil, přece jen, zvědavé čenichy mají také svou práci a to je lepší v menší rychlosti. Když přešli první stopu, která se zdála být čerstvá, Ikke na ni neupozornil. Adain zastavil a maličko podezřívavě na něj koukl. Tolik ještě ví, že vlci, co nevidí, mají čich lepší. Takže zkouška, jo? Zazubil se a párkrát mávl ohonem. "Tak co, dal by sis srnčí?" Zeptal se Ikkeho a už má čenich u té stopy a zkoumá, jak je stará a kterým směrem vede. Je to jasné, doleva, mnohem užší pěšinkou v porostu. A rozhodně to není stará stopa! Olízl si mlsně tlamku a koukl po Ikkem. "Mám jít první?" Pokud to vlk odsouhlasí, tak vyrazí po stopě. Tentokrát pomalu. Našlapuje zlehka a mnohem tišeji. ani křídly se neotírá o porost nijak výrazněji. Jedno ucho má natočené k Ikkemu aby si hlídal i jeho postup. Pokud ne, no tak se prostě zařadí za bílého léčitele.

Odletěl z ú)zemí smečky. Je ještě den a na noc se bude muset vrátit. Bude mít hlídku a tu hodlá splnit naprosto perfektně.
ale teď?
Jeho srdce je prostě na kusy... jen díky tomu, že je ve smečce Jarumi, se prostě nesebral a neodletěl kamsi pryč. Choval se ještě jakžtakž rozumně, před ostatními. Musel. To byla i otázka přežití nejen jeho. dokud je tady a živý, jako je Jarumi pojistka pro něj, on je pojistkou pro Jarumiho. Ale teď... by nedokázal mluvit ani s ním.
Zalezl do kouta v troskách. Tam, kde se potkali. viděl při příletu, že znak jejich rodu ještě venku je, byť maličko poškozený. Tady v tom koutě ale byli jeho bratři. A te´d.. tady prostě zalehl. Přilehl ke zdi, div se s ní nesnaží splynout a ze zavřených očí se valí slzy. Nejraději by někoho roztrhal. Našel vraha a udělal z něj krvavou kaši. Jenže neví kdo to byl a zbylo mu ještě dost soudnosti aby věděl, že nemůže napadnout kohokoliv.

Pousmál se, i když ho pořád téma brášků dost trápí. Přikývl. "Budu v to doufat."
Vážně se na ni zadíval. "A díky." Myslí to upřímně. A velmi vážně.
Otočil krátce hlavu zpátky k území smečky. K bratrům. A pak zase na ni.

Vážně ho mrzí, že k ní nemůže blíž, ale je na místě dbát jejích vlastních reakcí a rad. Takže prostě zůstává mezi nimi odstup. Její reakce na jeho odchod ale dává jistou naději. Usmál se, když souhlasila s dalším setkáním. "To jsem vážně rád. Snad to nebude trvat příliš dlouho."

elegantně se jí uklonil, s jedním křídlem nataženým. Pak se na ni zase maličko uličnicky usmál a vzlétl. Ne proti ní, otočil se napřed do boku. Zakroužil ještě nad vlčicí v posledním pozdravu a pak už letěl pryč, zpátky k území smečky.