Príspevky užívateľa

Vzlétli a až pak se vlastně dozvěděl, jak je to s tím hejnem. Zatvářil se trochu zvědavě a kdyby už neletěli, možná by chvíli zapomněl na zdvořilost a prostě si druhého vlka očichal. Něco takového se jistě projevuje i v pachu. A dosud byl vítr nevhodným směrem, aby něco zjistit mohl. Nu ale poletí na jih, pak na východ, pak zase na sever, dřív či později vítr půjde tak, aby měl šanci si to zkontrolvoat nenápadně.
"Docela zajímavé, že takhle plošně.. všichni ve stejného, nebo jde o různé druhy? Jste příbuzní a nebo je to náhoda, že jste se prostě sešli?" Zastíhal ušima. Možná je trochu zvědavý, ale apsoň jim let ubíhá dobře. Dokonce si na kraji hor dovolil i malou odbočku, ukázat zajímavý potůček, tekoucí z hor v peřejích. Než se zase vrátili na trasu.
Otázek nakonec moc nebylo. "Tak co mylsíš. Poznal bys podle pohledu kde je hranice i ze země?" Zkusil to, když se už přiblížili výchozímu bodu. Touto dobou už si také prověřil nenápadně vlkův pach.

Zůstal klidně stát tak, aby jí neomezoval přístup k vodě. Zastříhal ušima, když okomentovala řeku. Jo, jistě, je to velká řeka. Aspoň tak si její prohlášení vyložil. Ale zůstal klidně stát na místě, dokud se nenapila. Když pak zvedla hlavu a prohlásila kamsi směrem k řece něco o jeho letu, zastříhal ušima podruhé.
"Ani ne. Mám toho dost nalítáno za mnohem horších podmínek. Vím co dělám." neznělo to kupodivu jako vychloubání. Spíš prostě samozřejmost. Navíc, nerozbil se tu. Takže asi opravdu ví co a jak. Navíc, očividně ho ani trochu netrápí, že na něj u rozhovoru nekoukala.

Nenabídl jí lekci letu, ale koukl trochu se zájmem po jejích křídlech. "Ty jsi ještě dost mladá, asi tak divoce nelítáš. " Spíš to konstatoval, než co jiného. Ostatně, ani on nelétal vždycky tak jako dnes. Musel se naučit, jako každý. Navíc, bez učitele to snadné neměl.

Odfoukl si a povzdechl si. "Dobře, to moc velkou radost nemám. Tohle je místo, kde by mohly být, tak je to celkem škoda. No nic, nevadí." usmál se a celkem zvědavě si cizince prohlíží. "Znáš to tu dobře?" Zeptal se celkem zdvořilým tónem, i když naprosto ignoruje cizincovo vykání. Prostě, vždycky mu to přišlo divné, oslovovat někoho jako by jich tam bylo víc. Tak co by se snažil.

A ani ta otázka nebyla bez důvodu. To, že nejsou bažanti tady, neznamená, že nemohou být jinde. Koneckonců, zem je velká. A on docela dostal chuť na bažantí maso.
Protáhl se a složil si pečlivě křídla, pak mu došlo, že se ani nepředstavil. Takže lehce pokývl hlavou na pozdrav a napravil to. "Mimochodem, jsem Adain Serangan Langit."

Souhlasně zamručel, ale nekomentoval. I on dobře ví, kdy by takový způsob lovu měl smysl. Ale usmál se, a napřímil uši, když chce Ikke zkusit víc. "Dobře. nadháněčku a nebo naháněčku?" zazubil se. Není to totéž, u prvního jedfen číhá a druhý nadežene kořist. U toho druhého, ji prostě honí oba.

Na poznámku o lotrovinách na něj vyplázl jazyk, bez ohledu na to, že to slepý léčitel nevidí. "Aspoň že je s tebou veselo," odpověděl mu na to zlehka a jeho ohon se rozmával. Což trochu slyšet bylo, v krajní pozici totiž zametá špička suché traviny. S pravidelným rytmem.

Ale pak už je připraven k lovu. Kořist je před nimi. A podle toho, co si za taktiku Ikke vybere, vyrazí buď hezky přímo za zvířetem a nebo přizpůsobí trasu na budoucí nahánění a číhání. Opět podle toho, kde bude kdo z nich.

Nakonec neodolal, a když mu Jarumi odpověděl ohledně ostatních, zašklebil se. "Ty jsi chtěl do smečky, tak tady to máš." Pak už došlo na lov.

A po lovu?
Sedl si a s úsměvem koukl na Jarumiho. "Zkazit se dá úplně všechno. Třeba stádo moc zdivočet a ono se ti stočí a nebo dokonce rozprchne. Pak jen těžko udržíš nějaké vhodné zvíře ve správném směru. A vůbec se může pokazit kde co. Ale tady šlo spíš o to, abys viděl, že to nemusí vadit, že spolurpacuješ s někým." mrkl na něj. I když mu ocas párkrát mávnul, když mu Jarumi projevil důvěru.
"Tak ji odneseme, ne? Už jsi někdy nesl takový zvíře ve dvojici s někým?" Ulízl si čenich. Zásoba jídla pro všechny tu leží hezky před nimi.
Napřímil uši a zvedl se, připraven ukončit lov a odnést zvíře pěkně do zásob.

Sám neví, co by mu vlastně pomohlo. Potřeboval pryč, proto se tady tak schoval. Nečekal sice, že ho Aishila tady najde, ale... asi byl vlastně rád. Jen neví pořádně co s tím vším. Pořád kouká k zemi a nestará se příliš o svoje křídla a tak dále. Hlavu svěšenou. Ale slyšel, co mu říkala. Nezkoušel před ní ani uhýbat. "Nemůžeš za to." řekl tiše, lehce ochraptělým hlasem. Fialové oči mě pěkně zarudlé.
Cvhíli pak nedělal nic, jen tam stál. Snad ho probralo až to šťouchnutí jejím čenichem. Koukl na ni. "Vím, ale co když se něco stane i jemu." zachvěl se, je vidět, že se o zbylého bratra bojí. A je celkem jedno, že jí sám říkal už dřív, že se o Rivotra bojí a že s Jarumim je to jiné. Tohle a teď, to nemá s logikou společného vůbec nic.
Potřásl hlavou a povzdechl si. "Večer budu mít hlídku, takže budu muset zpátky." Ani si není jistý, co jí tím chce říct. Omluvit se, že musí odejít a není to od ní útěk? Nebo že se mu tam nechce zpátky? Nevyzná se sám v sobě a rozhodně je to na něm vidět.

Dnes dostal za úkol hlídat čím dál zvědavější vlče, které se víc a víc má sklony toulat k hranici. To v této době není zrovna dobrý nápad.
Toho maličkého nezbedu má ale rád. Poslední dny skoro nemluví a netváří se zrovna vesele. Není se co divit. Truchlí.
Ale před vlčaty se snaží chvoat apsoň trochu normálně, i když jeho obvyklá veselá hravost kamsi zmizela.

Dovedl mladého do blízkosti hranice a echává vlčka zkoumat ji. S mírným odstupem chodí za ním, křídla složená.
Když tu se od hranice ozval kdosi docela zvesela.
Jen si povzdechl a mírně přiklopil uši. Nepřekvapilo ho Sankariho nadšené volání zpátky. "Nesmíš přes hranici Sani, ano?" připomenul tiše vlčeti. Neznámý na hranici to slyšet sice mohl, ale rozumět slovům ne.

Adain napřímil hlavu i uši a sleduje neznámého. Na první pohled na hrozbu nevypadá. Okřídlený modrásek na to vypadá až moc rozjívený. Tady zatím víc nezasahuje a jen hlídá, aby se něco nezvrtlo. Kdyby jen pírkem překročil neznámý hranici, rozhodně by zasáhl. A kdyby se i jen pokusil ublížit vlčeti, rozhodně by odsud neodešel v jednom kuse.

Ale zatím nic. Prostě jen stojí nedaleko vlčete, jak podivný temněrudý stín.

Zastříhal ušima a koukl se na něj. Potlačil povzdech. Tohle bude ještě složité. "Jasně, že svoje schopnosti znáš nejlíp. Jenže vbe smečce znáš i ostatní. Nemůžeš se k nim pořád chovat, jako by byli neschopní a nemohli zvládnout vůbec nic, bráško." namítnul jemně. "I když jsi třeba dřív nikoho neměl, na koho by ses spolehnout mohl." Ale chtěl jsi do smečky, tak se snaž.
Ještě že se ale je čím zabývat.
Nahánění zvěře jde dobře. Stádo hezky míří přesně tam, kam ho Adain chtěl dostat.
Nevěděl, kde přesně se Jarumi skryl, tak prostě držel stádo ve vyrovnaném tempu. I on sám si všiml, že za běhu jedno zvíře má trochu problémy. Zastříhal ušima a než si stihl pořádně pomyslet, jeslti toho Jarumi využije, už se jeho bratr vymrštil zpoza křoví v pěkné rychlosti a s jistotou zvíře dostal.
Adain zůstal stát, nechal zbytek stáda běžet a usmál se na Jarumiho. "Dobrý skok. No vidíš, nebylo to tak zlý, co?"

Přikývl. "To dává smysl.. ale... hejno? Proč hejno?" Vybaví se mu tak maximálně hejno hus, letících nad krajinou. Pak se podíval na jeho křídla, pak maličko s podezřením na něj. "Všichni měli křídla?" První, co ho napadlo. O proměně mladého vlka nemá ostatně ani tušení.
Rufus už nic dalšího nekomentoval. Ani Adain ne, a tak se prostě skokem odrazil do vzduchu a vzlétl. Jeho způsob pohybu ukazuje na zkoušeného letce, zvyklého zvládnout ve vzduchu hodně. Vyletěl celkem vysoko, tam, odkud je už pěkný přehled a přitom je pořád dobře vidět, co je na zemi a zakroužil, aby se koukl, jak je na tom jeho společník. "Poletím co nejpřesněji nad hranicí, tak ti stačí jen koukat kudy letíme, jo?" Navrhnul, a pak zamířil k hranici maličko na sever od nich. Na ní se stočil na západ a držel se hezky nad hranicí. Dobře ví kde je. "Na západě musíme být trochu opatrní. Hranice našeho území je současně hranice území přízračných, takže ji nesmíme překročit," upozornil ještě vlka. Ale sám si z toho zase tolik nedělá.
Let bude celekm dlouhý, obletět celé hranice chvíli trvá. Tak uvidíme, jeslti zkusí komentovat čeho si cestou všiml a nebo ho budu muset upozorňovat na zajímavá místa já.

Potřásl hlavou. "Nemusíš mluvit. Někdy úplně stačí, že někdo je jen vedle tebe. Nikdo nemusí mluvit. Ale neměl bys na ty stíny být sám. Nikdo by neměl." V jeho hlase zaznívá zvláštní podtón. "A kdo ví? Jednou třeba něco říct budeš chtít. A nebo taky ne. To je jedno. Jen... je lepší prostě když někdo je vedle. I kdyby jen proto, aby ti hlídal záda."
Vážně se na bratra dívá. "Nebylo už dost samoty?" Zeptal se ho tiše. Došel pak vedle něj, k okraji srázu a prostě si sedl. Tiše, mlčky kouká do krajiny. Jako by tam prostě byl celou dobu, jako by nikdy od bratra neodešel. Hluboko v duši a srdci také s bratry vždy byl. I když netušil kam je odvedli.

"dobře," odsouhlasil jen prostě a vydal se po stopě. Je tichý, ale na poslečný pohyb to stačí. "Já většinou prostě kořist doletím a přistanu na ní. Chce to trochu cviku, ale dostaneš tak i velkou kořist dost snadno. To s tebou ale nemá úplně smysl. "
Ohlédl se po vlkovi. "Chceš se účastnit taky, nebo mám prostě ulovit kořist, abych ti předvedl co umím?" Zamával zvesela oháňkou a nechal tak Ikkeho celkem elegantně vybrat. Ale neměl by problém ani se spoluprácí. Na rozdíl od ostatních bratrů, on už spolupráci zažil a zná.
Co ale nečekal, že když pak postupují dál, najednou ho něco štípne do ocasu. Prudce se otočil a maličko vyčítavě se na slepého léčitele podíval. Ale nevyjekl. "Nejsi ty taky tak trochu lotr?" zeptal se na oko vážně Ikkeho. Nečekal to, jak byl soustředěný na lov. To prohlášení ale zní trochu komicky, vzhledem k tomu, že ho řekl šeptem. Kořist už může být blízko.

Pořád na něj kouká tak... zvláštně. "A kde byli tvoji rodiče?" Ptá se a nejspíš je zmatečnější než samotné vlče před ním. Opravdu je to nějaké divné. Ray na něj nepůsobil dojmem někoho, kdo má potřebu někoho unášet.Ale pořád si není jistý, co si o tom myslet.

Ale pořád je trénink letu důležitý.
"Dobře. tak mi ukaž, jak je dokážeš natáhnout a hezky držet rovně. " Sám svoje také roztáhne a drží je prakticny nehybně. Jen dýchání se na nich maličko odráží. Hodlá sledovat s jakou jistotou je drží, jeslti se pšičky skoro nehnou a nebo bude postoj vlčete nejistý a křídla se budou pořád poyhbovat, jak je bude sotva schopen držet natažené. Chvíli ho tak nechá jen tak stát s nataženými křídly. "A teď, zkus je nechat natažené a kousek běžet, tady podél lesa po té planině."

Přikývl, i když se maličko diví. Jemu ty názvy nepřišly složité. Ale je také faktem, že jako vlče měl dobrou průpravu. V podstatě se dá říct, že by mohl být šlechticem. A měl i slušné vychování. I když také vedené k síle a odolnosti. Ano, z vychování mnoho nezbylo. Dost zdivočel, když sám skončil unesený a v divočině, kde mu všechno šlo po krku. Ale pořád v něm něco zbylo Možná i schopnsot naučit se protivné dlouhé názvy.
"Proletět si hranice i si je pak prozkoumat, není špatné. Rád si z tebou obletím podél hranic. Po zemi si je klidně pak proběhej sám. Taky jsem to udělal, když jsem přišel." I proto s jeho postupem souhlasí.
Nad dlouhým jménem se zatvářil maličko zamyšleně. "Jsi zvyklý na podobně dlouhé jméno... a dělá ti potíže zapamatovat si názvy pozic ve smečce? Jakto?" Zastříhal ušima. Není to nějaké shazování vlka před ním, spíš ho to skutečně zajímá a prostě to z něj vypadlo. "Nuže, Rufusi de Clara Stella Von Umoya Tori, rod je důležitý jen tehdy, pokud něco dokázal. A také, pokud něco dokážeš i ty sám. Pokud ne, no tak... je to pak jen prázdné jméno." Potřásl hlavou. Jeho názor na to se zdá být jasný.

"Takže, poletíme?" Nabídl mu a ukázal čenichem k obloze. "Vzal bych to prostě postupně podél hranic, a hezky po okraji až se zase vrátíme sem. chceš vyrazit na západ nebo na východ?" dal mu na vybranou.

Ztuhlý tam ležel a ani nereagoval na její účastná slova. I když je zaznamenal. A po chvíli zaznamenal i trochu tepla. Proniká skrz jeho prostydlou srst, když se vlčice, která se tak moc bála všech, stočila kolem něj. Ve snaze chránit ho před bolestí a zoufalstvím. Jako by někdo něco s tím udělat mohl. Rivotr se už nevrátí, jeho tělo je studené, bez života, tiché. Toulal se sám, jako tak dělává i Adain i Jarumi a vlastně kde kdo ze smečky.... Jenže jemu se to stalo osudným.
Dlouho ležel... až slzy vyschly... Adain ví, že nějak musí pokračovat dál. Má ještě Jarumiho, a má i jiné závazky co slíbil dodržet. Aishila ho tu našla ráno, krátce po tom, co přiletěl. Trvalo až do odpoledne, než se tmavorudý vlk pohnul a začal se opatrně zvedat. Aby Aishilu neuhodil nebo neshodil nějak hrubě.
Ale i když vstal, pořád nevypadá dobře. Křídla svěšená, jejich špičky táhne po zemi. Za podlaze u zdi zůstalo i několik tmavorudých per. Neřekl nic a kouká k zemi.

Sice už nemá bratra tak přečteného, jako když byli vlčata, ale i tak je jasné, že z lovu nadšený není. Adain to ale nechal být. Koneckonců, oba souhlasili, že to tady dokončí. A když zazněl závěrečný Jarumiho postřeh, Adain kývl. "Vlastně ano, ale je to efektivnější a rychlejší. Nemusíš čekat, až kořist přijde na správné místo sama. Ostatní ji ti naženou před tlapy. Proto s to pořád vyplatí."
Pak na něj koukl, pousmál se a párkrát mávl ocasem. "Bráško, spolupráce není zase tak zlá. vím, že nejsi zvyklý a když to zažíváš prvně, je těžké spolehnout se na toho druhého. Když jsi zvyklý, vše řešit sám. Ale ono to vážně není jiné. Rozdíl je jen jeden. Důvěra v to, že i někdo další něco může umět, nic víc." Troch use na něj i usmál. I když je v tom maličký smutný osten. Vzpomínka na ty, co znal a co už je nikdy neuvidí. Jestli si ho Jarumi všiml nebo ne, Adain neví. Ale už mu nedal prostor na to reagovat a vyrazil, nahánět kořist.

dlouhým bezpečným obloukem při zemi obíhá stádečko, aby je nahnal Jarumimu k lovu. Pohybuje se zlehka a s naprostou samozřejmostí využívá nízký porsot vřešu a keříky, aby se skryl. Ani jeho poměrně nápadná barva není zase taková nevýhoda. Není světlý a umí se držet ve stínech, které rudý odstín také umí skrýt.

Brzo se ztratil Jarumim z dohledu.
Ale i tak má Jarumi možnost zaujmout správné stanoviště včas. A pak, už se ozývá dusot kopyt. Rychlý. Adain se vynořil za stádem a popohání je směrem k bratrovi. Nežene se za stádem tryskem, takže je tempo zatím relativně volné.