Príspevky užívateľa

Díval se na ni, ještě pořád z lehu na zemi, by´t na břiše a jen vážně přikývl. "Jo, nejspíš to tak bude. Budu prostě muset být trpělivý."
Povzdechl si. Je vidět, že ho to vážně trápí dost. "Jenže pro něj i budu. I když tím tak moc proslavený nejsem... to víš, ohnivá povaha. Vypadám na to, no ne?" Zastříhal ušima a drbnul čumákem do své tmavorudé tlapy. Červená barva bývá ostatně spojována s živelností.

Dobře viděl, jak reagoval na jeho přiblížení. Nesnažil se nacpat až k ní. Rád by ji utěšil nějak víc, ale ne, nevypadá to, že by ho k sobě pustila. Možná i ona zažila zradu.
Zase vycouval. Ale svůj zájem jí pomoct, myslel upřímně. Nemůže jí sice poskytnout zázemí nebo tak, nesmí ji vzít na území smečky, ale i tak.
Když mu na jeho otázku o čase odpověděla také otázkou, sedl si a podrbal se za uchem. "Tak a teď jsme na to přišli. Svět se prostě zbláznil a jiný to nebude."
Mrkl na ni, maličko rošťácky. Zvedl se, zase se pousmál a párkrát mávl ohonem. Pak koukl na oblohu. "A já budu muset letět. Jsem pryč už docela dlouho. Sice to tam ve smečce berou v pohodě, ale pořád jsem tam nováček. Měl bych se občas hlásit. " Povzdechl si. A zase na ni koukl. "Ale rád bych tě zase někdy potkal. Říct co a jak s brášky a jak se ti daří a tak. "

Byl se před chvíli proletět, tady nedaleko v horách. Vrcholky jsou tu celkem strmé, dobře se tam trénují složitější manévrhy. Navíc tu není tak zrádný vítr jako v chladnějších Věžovkách severněji.
A když už se vracel, zamířil si to níž nad krajinou. Pro případ, že by objevil něco zajímavého. Neříká se tomu tady jelení pláň? Třeba bych mohl ulovit něco k večeři pro smečku. Ne že by byla zábava táhnout větší kořist přes řeku, ale tak, uvidí se co vůbec najde. Třeba i hejno bažantů by tu někde mohlo být a ti se pro změnu nosí lehko.

Místo toho natrefil na vlka. Nezná ho. Ale taky má čas a vlastně, považoval by trochu za hloupé jen tak proletět takhle nízko nad ním a ani to nevysvětlit. Opravdu to totiž byl nízký přelet, dost na to, aby se slabší povahy lekly.

Takže jen co vlka přeletěl, stočil se a zamířil na hladké a měkké přistání. Kývl cizinci na pozdrav. "Ahoj. Pardon, to nebyl nálet na tebe, jen koukám, jestli bych tady neobjevil nějaké bažanty." vysvětlil v klidu. Stojí a čeká co na to ten cizinec.

Dokončoval svou hlídku podél hranic. Jako kde jaký vlk, občas se zapojuje. Koneckonců, i v budoucnu to bude jeho práce. On má výhodu, že mu stačí proběhnout při zemi aby zachytil pachy na začátku hlídky a pak prostě jen létat sem a tam.
Když přelétal řeku, viděl, že z území smečky vyběhla vlčice. Jedna z těch, které ještě neměl možnost poznat. A protože jeho hlídka už skončila vlastně před chvílí a jen tu tak zevloval ve vzduchu, rozhodl se po chvíli ji následovat. Běžela dost rychle. Snad jen trénuje, ale kdyby za tím bylo něco víc, taky by jí nemusela uškodit podpora.

Trochu sice nevěděl, jak ji oslovit, ale myslel, že prostě přeletí dopředu a pak jí půdje vstříc. Jenže zatím zastavila na břehu a kouká. Zakroužil a zamířil na přistání na opačném břehu. Přeletět ten kousek je ostatně hned, takže na ni prvně zavolá takhle.

Samozřejmě, jeho přistání nemohla přehlédnout.
"Ahoj tam za řekou," zavolal na ni vesele. A pak se rozhodl, že přece jen tu vzdálenost překoná. Vyskočil, pár mávnutí křídly a zase už přistává. Tentokrát vedle ní. Trochu se zájmem si ji prohlédl, pak se elegantně s jedním nataženým křídlem uklonil. Pořád je tu celkem nový a ona má vyšší postavení. "Adain Serangan Langit, jeden z budoucích ochránců hranic smečky," představil se jí vesele s úsměvem, když dokončil poklonu. Na jeho pohybu je znát, že bude mít dobrou kondici. Pohybuje se plynule a v perfektní rovnováze. To je způsob pohybu zkušeného bojovníka.

Trochu nechápe, proč na něj tak vyjela... koneckonců, schovat se přece není problém. "No tam u pramene jsem prostě přiletěl, chtěl jsem se napít." a slyšel, že se někdo propadl a pak už jen lovil vlčici z vody. Kouká na ni trochu zaraženě. Takže jsou tam vzápětí zaražení dva. Sledovat to někdo zdálky, vypadalo by to až komicky.
A pak se Adain rozesmál. "Anděl strážný... já.... no to se ti povedlo." Ještě chvíl ise smál. Pak potřásl hlavou. "Ne, vážně, za anděla mě považovat nejde. Ale nedělám za pohybu zbytečný hluk a jsem zvyklý nebýt příliš nápadný... "Podíval se na svůj na ještě přetrvávajícím sněhu velmi nápadný temně rudý kožich. "Aspoň tam, kde to teda jde. " Uculil se a mávl párkrát ohonem. "Jde o to, že jsem dlouho musel přežít v místě, kde mě lovilo všechno co se jen mihlo kolem. Takže chodím potichu. A když zalezu k odpočinku, tak tak, abych vážně netrčel někde v krajině jak hrouda. To bych jinak nepřežil." I tak musel někdy utíkat a někdy bojovat. Ale naučil se.

Poslouchal pozorně, když mu vysvětlila, jak to mívala s tréninkem. "Dobře, ale i učení je druh trénknku. Jen trénuješ hlavu, ne svaly, ne?" Zkusil navrhnout. "I tam asi musí být disciplína. " Nikdy se netajil tím, že si velmi váží léčitelů a jejich vědomostí. Ikke by mohl vyprávět. "Ale i trénovat tělo je nutný." Zazubil se a jeho ocas se zase rozmával. Kondice se dá zlepšit. Ale je dobře, že je varovaný, že tahle vlčice ji zatím tak dobrou nemá. Bude na ni muset být opatrnější.

A pak už běželi. Adain ji nechtěl předehnat, jen dohnat. Vlčici se to zdá se nezamlouvalo, chtěla vést a začala kličkovat. Zazubil se. Má ducha, to je fajn. Nechal tempo na ní a následoval ji. Křídla těsně stažená u těla, aby nepřekážela, plavně vybíral jednu zatáčku za druhou a nadšeně spolu s ní vymetal každý oblouk kolem stromků. Drží se za ní dost těsně, v podstatě jí funí na ohon. A mění směr velice rychle, nedá se jen tak setřást. S tím co jí řekl, že byl kdysi loven kde čím, je to ale pochopitelné. Prchající kořist také kličkuje, ne?

Nechal ji běžet dokud jí tlapy a dech stačily. Pak ji přece jen dohnal. Nenutí ji zastavit, jen chce okomentovat její snahu. "Dobrá taktika," ocenil její metodu. "Umíš se svižně otočit, divila by ses, ale i to se musí umět. Asi výhoda znalostí anatomie." Tmavorudý vlk nevypadá nijak ohoněně. Pokud něco, tak spíš nadšeně.

Zasmál se i on. "Dobře, tak tedy průzkum!" Za běhu je toho slyšet dost, i když tmavorudý vlk našlapuje docela zlehka. Pořád je to dost aby ho slyšel i normální vlk, natož slepý, který má sluch mnohem lepší. Vítr jim čechrá kožichy a běží se docela dobře.
Z ostrého svahu seběhli dolů, k potoku, který Adain prostě přeskočil. Jen houkl dozadu co a jak a to předtím, než se odrážel do skoku. "Potok, šířka půl vlčí délky." ohlásil Ikkemu. Přece jen, za běhu je to jiné. Ale ani tak to neznělo jako ohledy na slepce ale spíš hlášení průzkumníka na čele zbytku za ním.

Odraz i dopad Adaina byla slyšet dost dobře aby i to napovědělo. Za potokem svah zase stoupá a od Ikkeho padl návrh. "To zní dobře. A neboj, umím spolupracovat na lovu, nechám ti větší odstup, jo?" Zkusil navrhnout. A jeho čenich už rejdí, ve snaze nějakou tu stopu zachytit. Ve skutečnosti má na to větší šanci Ikke, s mnohem ostřejším čichem. Právě pach je u stopy nejdůležitější.

Zamyšleně na ni koukl. Přetočil se ze hřbetu zase na břicho a chvíli beze slova čuměl do sněhu. Pak tiše promluvil. "Máš pravdu. Asi za tím vážně bude nějaká zrada. V tom případě to asi potrvá fakt dlouho. Achjo." Potřásl hlavou. Odpovídalo by to tomu chování. "A přátele... to je trošku něco jiného než bratři.. sám jsem nakonec nějaké měl.. a zase o ně přišel. Ale bratry beru jinak." V pár slovech tady prozradil na sebe také vlastně dost. Neznělo to jako že si šli každý svou cestou, ne s tím jakým to řekl tónem. Bylo v tom příliš mnoho smutku a navíc se až nápadně díval k zemi, aby mu nebylo vidět do očí.

Zvedl pak hlavu a zadíval se na ni. Pousmál se. Snad bude. Pousmál se trochu víc, když reagovala tak hezky na jeho názor na to s lesy. A také dobře viděl, jak se tvářila na jeho dotaz. Zvážněl a pomalu vstal.

Došel, velmi opatrně, trochu blíž k ní. Nechce ji vyplašit. "To mě mrzí... jsem rád, že se snažíš. Mohl bych nějak pomoct? Jakkoliv?" Zkusil to opatrně. Přirozenou reakcí by bylo dojít k ní a pohladit ji čenichem po srsti, ale s tím, jak byla zpočátku plachá si na to netroufá a tak jen kouká. Ale je vidět, že se na místě musí držet vůlí, aby blíž nešel.
Na prohlášení s časem jen přiklopil uši. "Asi jo. Jen nějak mám pocit, že se i tne čas občas chová divně. Ty ne?"

Jarumi měl dobrý výhled... Adain zacházel za letu se vzdušnými proudy se samozřejmostí, jakou sebou nese jen velká praxe. Křídly mával poměrně málo, jejch sila byla dost velká aby to stačilo a jeho umění takové, aby víc nebylo třeba.
I za pohybu na zemi je znát, že opravdu si kondici udržel. Hýbe se se samozřejmou plynulostí, jaká se vídává jen u mistrů bojových umění. Našlapuje zlehka a měkce, potichu, aniž by si na to dával pozor. V perfektní rovnováze.

Podíval se na Jarumiho a jeho soustředěný výraz. Dobře. Nechtělo se ti tak moc, asi to nebude tvoje oblibený, ale hodláš do toho jít naplno. To je fajn. Zastříhal ušima. "Vlastně je to tak na stejno. Skok z úkrytu je rizkovější, ale rychlý a je to prostě naráz. Dlouhý hon je menší riziko že tě zvíře pořádně nakopne nebo bude s tebou bojovat. Ale zase mnohem víc příležitostí k tomu aby se něco stalo a jde o delší dobu ve vysoké rychlosti. Takže spíš záleží na vlastnostech a schopnostech. U nás dvou je to asi vážně jedno. Rychlý skok z úkrytu bude asi efektivnější, oba nejspíš víme kam a jak kousnout aby to bylo hned. Ale se slabšími nebo proti silnější kořisti je bezpečnější štvanice. Se začátečníky taky. "
Koukl k brodu. "Co kdybys číhal u brodu za keři a já ti je trochu nadehnal. Když je obejdu a vyrazím na ně, prostě budou zdrhat a nebudou si tolik všímat, že tam čekáš ty. "
Koukl na Jarumiho. "KDyž to půjde a uvdiíš na ně, zkus vybrat starší nebo oslabený kus. Je lepší ty nejlepší nechávat, aby se stáda nevyčerpaly a bylo jídla pořád dost. Jeden vlk moc neudělá, ale když se má lovit pro smečku, je to důležité." Opravdu, asi by byl dobrý lovec pro smečku. A asi by ho to bavilo. Možná i víc, než kariéra bojovníka, ke které se narodil a které musel čelit v letech po únosu. Osud prostě zasáhl a učinil jinak.

Přesně bylo vidět moment, kdy Jarumimu došlo, že byl spatřen v tom stavu, v jakém ležel na kraji útesu. A celkem pronikavý pohled jeho bratra nedává moc prostor pro pochybnosti. Adain to vážně nenechá jen tak.
Ale nechal Jarumiho napřed domluvit. Mírně přiklopil na chvíli uši a je vidět, že ne, toto mu rozhodně stačit nebude. Chvíli sám je něco jinýho než se tam klepat jako bys byl víc mrtvý než živý....
"To sice ano, ale tohle nebylo jen tak nějaké být sám , bráško." Mluví celkem opatrně. Ještě před chvílí se nejvíc bál o Rivotra, ale tohle co viděl.... "Vypadal jsi spíš že máš nějaký záchvat, hrozně ses klepal. Bál jsem se že z toho útesu spadneš. Navíc jsi moc nevnímal okolí. Dvakrát jsem nad tebou přeletěl." Nemusí mu hned vykládat, že poprvé to bylo celkem vysoko a podruhé... si dal záležet aby byl potichu. Vnímat, stejně by ho Jarumi viděl, stejně jako by si všiml on sám. Jistě je zvyklý si hlídat i prostor nad sebou.

Přiletěl na zavolání. Přistával hodně zprudka a vybral si místo těsně za Jarumim. Pro kohokoliv, kdo ho neviděl přistávat vícekrát by to bylo na pohled asi až skoro příliš zprudka. On to tak ale někdy dělává. Je to celkem působivé.
Navíc, Adain sám vypadá v tuhle chvíli, jak kamenná socha. Ani ne tak výrazem, ale tím, jak je napjatý. Ví už, co se tu děje, kdo zemřel. Neměli jsme sem chodit. Prostě neměli!!! Jeho srdce a duše teď krvácí a také, touží po krvi. Dostat vraha před oči, neptal by se v tuhle chvíli na svolení a prostě by ho roztrhal na kusy. Právem rodiny, právem vlastní krve.

Přesto je potichu. Nevydal ani hlásku. Jen upřeně zírá na Alfu, jak říká co a jak. Cuknul sebou, když padla výzva na špehy. A už by se byl přihlásil, ale slyšel, co řekl léčitel, pak koukl na Jarumiho. A chvíli se tváří celkem zoufale. Pak se ohlédl na Artemis. Vlčici, která je všechny dala dohromady a která má být chráněna. Trochu nevěděl teď co. Ale nakonec... přece jen zvítězil rozum a soudnost. Dobře ví, že není ve stavu, aby někde dělal špeha a byl nenápadný. Potkat teď někoho z Přízračných, tak ho prostě zabije. Tím by asi moc nepomohl a Jarumimu by jen přidal starosti. Na druhou stranu, Artemis potřebuje ochranku. To by zvládnout mohl.
Tak mlčí a čeká. Nepůjde špehovat. Bude hlídat vlčici, která mu pomohla bratry najít.

S Jarumim v závěsu, bez velkého spěchu přilétl na vřesoviště. Letí nad krajinou a prohlíží si, jaké stopy zanechala v krajině procházející zvěř. Tam pěšinka, tam divně rostlé keře, jak je okusovalo srnčí rok za rokem. Tam potůček, který slouží jako napajedlo. Nakonec přistál, zrovna u toho potůčku, ale ne u napajedla. A co víc, nedaleko napajedla na pěšince skupinku laní, mířících asi právě k němu.

Koukl na Jarumiho. "Tak co, připraven bráško?" Usmál se na něj docela vesele. "Je tu dost zvířecích pěšinek a asi jsi taky viděl ty laně, jak míří k napajedlu. Chceš si na ně společně počíhat nebo bys rád štvanici?" navrhl mu a zastříhal ušima. Štětičky na konci jsou v tomto pohybu opravdu výrazné. Sám by volil číhanou u brodu s obklíčením stádečka. Ale Jarumi se tu má učit společný lov, tak ať si vybere.

Někde výš? Zastříhal ušima a v první chvíli koukl k vrcholkům hor. Kde by se tam ale vzala, teď v zimě,. PAk mu došlo, že asi myslí postavení. "Roo je betta smečky," řekl mu klidně. Sám ji potkal ještě jako tulák a pak vlastně jen u přijetí a jinak ne. Takže ji moc nezná. Ale její pozici ve smečce možnost poznat měl.

"Já už stihl hranice okouknout, takže jeslti chceš, klidně tě provedu. " koukl na jeho křídla. Mohlo by to být i celkem rychlé, vzhledem k tomu, že ani jeden nemusí spoléhat jen na čtyři tlapy. "Chceš to po zemi nebo letem?" Netuší jak dobrý je druhý vlk letec, samozřejmě. A někdo si hranice rád obejde s čenichem u země. On sám tyhle sklony měl už jako tulák, jen z opačné strany hranic. Aby věděl, kde ty hranice jsou.
Vlka před sebou okukuje maličko zvědavě. "Já jsem Adain Serangan Langit," představil se mu celým jménem. "Prostě Adain stačí. Jo a moc nejsem zvyklý na vykání, většinou jsem byl v místech, kde moc nemělo smysl. Tak se s ním nemusíš trápit."

Zazubil se. "A kde bych se tady teda vzal?" Zamával vesele oháňkou. "Přistání by sis všimla určitě, to se moc schovat nedá. Na obloze žádný keře nejsou. Navíc, klidně se podívej támhle pod křoví, jak tam mám vyleženej pelech." Vyplázl na ni jazyk.
Narážku na vzhled spíš koukal využít a ještě roztáhl křídla. "No vidíš, jak bych se za letu schoval!"
Tváří se dál vesele. Vlastně je docela rád, že ji zase potkal.
Pak naklonil hlavu maličko na stranu. "Co je tak divnýho na tom pravidelně trénovat? " On sám to považuje za normální. Přece jen, kdyby se dostal do potíží, tak kondice je důležitá. A že v potížích strávil celé mládí. Hm.. jeslti moc neběhala, tak jo, hory na začátky dobrý nejsou. "Třeba tě do těch hor pak doprovodím," řekl jí zlehka. Sám se sobě diví, že to myslí vážně.
A pak vypukla honička. Na oko překvapeně napřímil hlavu a nechla ji chvíli zdrhat "No toto?!" zavolal za ní na oko pobouřeně. "Jen počkej!" Zavýskl a vyrazil pak pěkně tryskem z kopce. Pořádně rychle. Jistě, jsou vlci, co by ho předehnali. Takový dlouhonohý trénovaný Feier by mu to pěkně nandal. Ale i tak nabral vážně solidní rychlost, křídla pevně přitisknutá k tělu a dlouhými plavnými skoky dotahuje náskok vlčice před sebou. Ale že by přece jen maličko zvolnil? Proti začátku zdá se ano. Ale podle toho, jak zlehka běží, to dost možná dělá schválně. Aby ji víc prohnal.

Běh je prostě běh a docela stojí za to. I když let je lepší, i tohle je fajn.
vystřídali se bez nehod a očividně to pobavilo i Ikkeho.
Adain si dokonce i maličko poskočil, jen tak. Tenhle manévr vyšel a bylo to hezké.
ale pak mu slepý vlk předává vedení.
"Jak tě mám šetřit, když stejně nevím, kam tady jaká cesta vede?" Odpověděl mu pohotově. Něco na tom bude. Vyrazil na první křižovatce pěšinek náhodně kam ho napadlo. Terén se docela svažuje, ale Adain nezvolnil. I když má jedno ucho neustále natočené směrem k Ikkemu, tak peláší pěkně v tempu. A svah se stále zostřuje. Až si tmavorudý říká, jeslti to přece jen trochu nepřehnal. Ale je na Ikkem aby uznal kdy a jak je to moc. On to tu přece zná.

Kupodivu, když se začala smát, ho ta frustrace a zoufalství asi i trochu přešly. Maličko se pousmál a párkrát zlehka mávl ocasem. "Nemusíš se omlouvat, když si vezmu co ze mě vypadlo... jo. Vtipný to není, ty odpovědi.. .jenže, to co vypadlo ze mě tady, to asi docela jo."
Povzdechl si a vážně přikývl. Packou hrábl do země. "Snažím se. Je to někdy složitý, ale snažím se. vím, že nesmím být moc dotěrný. Jen je to někdy... no prostě, vážně jsem si to tak nepředstavoval." Ale je vidět, že i její rady bere vážně. Na jizvy taky jen kývl. Nemá co by k tomu v tuhle chvíli dodal.
Odkývnul jí i ty lesy. "Jasně, sto vlků, sto chutí. Když to tam máš radši, tak proč bys byla někde jinde, to dá rozum." Mrkl na ni, už zase docela zvesela. "A jak se ti vůbec daří jinak? Minule jsi mi přišla dost skleslá.. promiň, snad nejsem moc dotěrný." olízl si čenich. Otravovat jí nechce, ale ona se mu snaží pomoct s brášky a vlastně je docela milá.

Přistál nedaleko Jarumiho. Jak se nesnažil skrývat, bratr si ho všiml bleskově a v tu ránu vypadá zase normálně. Jenže, Adain ho předtím viděl. A moc dobře ví, že tohle není v pořádku.
Srdce se v něm trochu sevřelo. Potrvdily se jeho nejhorší obavy. Nejdřív vypadá, že je na zhroucení Rivotr a teď i ty, bráško? A navíc to schováváš, místo abys našel pomoc... Zastříhal ušima a došel blíž. Tváří se vážně, hodně vážně. Zkoumavým pohledem si prohlíží Jarumiho.
"Bráško, co se děje?" zeptal se pak prostě. Jarumi neví, že si ho předtím dost prohlédl. Takže, jak vůbec ví, že něco ano? Vycítil to snad, nebo si všiml něčeho už předtím?
Rozhodně vypadá, že nehodlá jen tak odejít bez odpovědi.