Príspevky užívateľa

Jen vážně přikývl a potvrdím tím, že opravdu nad ním přeletěl dvakrát. Jarumi už stejně pochopil, že z tohodle se nevyzuje. Koneckonců, jim oběma je jasné, že tohle už není jen tak a také, že to ví oba.
Ale neřekl nic, dokud Jarumi nedomluvil. Cvhíli ho zamračeně a zamyšleně sledoval.

Pakl zamířil blíž k němu. Hlavu mírně skloněnou, uši trochu přiklopené, došek až k bratrovi a jeměn strčil čenichem do jeho plece. "Jenže už nejsem sami bráško. Stínům se nemá čelit o samotě a je úplně fuk jak moc jsme na to zvyklí. Starosti mi víc přiděláš, když budeš mizet a nic neřekneš. Dost na tom, že se bojím o Rivotra. Právě proto, že z něj nic nejde dostat." Zkusil mu vysvětlit svůj pohled na věc.

Jak přišla trochu blíž, je ještě víc vidět, že se pořádně chvěje... jako by mu byla obrovská zima, což je u něj dost těžko možné. Navíc, nic si nedělal ani ze zimy na volném prostoru a tady v zákrytu zdi je tepleji než venku.
Když ho oslovila, viditelně sebou cukl. Stres, bolest, napětí, to z něj přímo sálá. Ale není tu cítit krev ani žádné známky fyzického zranění.
Neotočil se, nepodíval se na ni, pořád se chovává u zdi. Vypadalo to, že na ni snad ani neodpoví.
Nakonec z něj ale vypadly rozechvělým a zlomeným hlasem jen tři slova. "Rivotr je mrtvý..." tak krátká věta a přesto řekla mnohé. Slzy se dál valí z ametystově zbarvených očí a máčí mu kožich. Není to moc vidět, jak má hlavu skrytou u zdi. Neřekl víc. Ani by na to teď asi neměl sílu, i kdyby nakrásně neměl mlčet o záležitostech smečky, což slíbil dodržovat.

Ležel, pořád tak přitiskntý ke zdi. Až na to chvění by mohl připomínat mrtvolu. A slzy z očí. A samozřejmě pořád dýchá. Ale jinak tam prostě leží, ztuhlý jako kámen.
Podvědomě samozřejmě postřehl, že někdo po okolí chodí. Ale nedbal na to. Nějak nemá dojem, že by ten příchozí byl hrozba. A i kdyby, tak nad ním je díra ve stropě. Ne přímo, trochu šikmo. Ale pořád je to pro něj ústupová cesta tam, kam ho nemůže každý následovat. I pro letce je to těžké, díra je jen tak tak aby se tam dalo proletět a navíc, krátká vzdálenost pro vzlet.

Navíc se ukázalo, že příchozí zná. Když ho Aishila oslovila, cukl sebou. A schoval hlavu ke zdi,. Byl to hodně rychlý pohyb, ale také jediný. Neodpověděl. Být to kdokoliv jiný, asi by uletěl, ale pořád nějaká část jeho duše nechce tuhle vlčici, která si taky asi dost prožila, děsit ještě tím útěkem.

"Tadááá!!!" zavolal zvesela, když byl označen za hlásnou troubu. Panuje tam veselá nálada.

Běh trochu zpomalil, přece jen, zvědavé čenichy mají také svou práci a to je lepší v menší rychlosti. Když přešli první stopu, která se zdála být čerstvá, Ikke na ni neupozornil. Adain zastavil a maličko podezřívavě na něj koukl. Tolik ještě ví, že vlci, co nevidí, mají čich lepší. Takže zkouška, jo? Zazubil se a párkrát mávl ohonem. "Tak co, dal by sis srnčí?" Zeptal se Ikkeho a už má čenich u té stopy a zkoumá, jak je stará a kterým směrem vede. Je to jasné, doleva, mnohem užší pěšinkou v porostu. A rozhodně to není stará stopa! Olízl si mlsně tlamku a koukl po Ikkem. "Mám jít první?" Pokud to vlk odsouhlasí, tak vyrazí po stopě. Tentokrát pomalu. Našlapuje zlehka a mnohem tišeji. ani křídly se neotírá o porost nijak výrazněji. Jedno ucho má natočené k Ikkemu aby si hlídal i jeho postup. Pokud ne, no tak se prostě zařadí za bílého léčitele.

Odletěl z ú)zemí smečky. Je ještě den a na noc se bude muset vrátit. Bude mít hlídku a tu hodlá splnit naprosto perfektně.
ale teď?
Jeho srdce je prostě na kusy... jen díky tomu, že je ve smečce Jarumi, se prostě nesebral a neodletěl kamsi pryč. Choval se ještě jakžtakž rozumně, před ostatními. Musel. To byla i otázka přežití nejen jeho. dokud je tady a živý, jako je Jarumi pojistka pro něj, on je pojistkou pro Jarumiho. Ale teď... by nedokázal mluvit ani s ním.
Zalezl do kouta v troskách. Tam, kde se potkali. viděl při příletu, že znak jejich rodu ještě venku je, byť maličko poškozený. Tady v tom koutě ale byli jeho bratři. A te´d.. tady prostě zalehl. Přilehl ke zdi, div se s ní nesnaží splynout a ze zavřených očí se valí slzy. Nejraději by někoho roztrhal. Našel vraha a udělal z něj krvavou kaši. Jenže neví kdo to byl a zbylo mu ještě dost soudnosti aby věděl, že nemůže napadnout kohokoliv.

Pousmál se, i když ho pořád téma brášků dost trápí. Přikývl. "Budu v to doufat."
Vážně se na ni zadíval. "A díky." Myslí to upřímně. A velmi vážně.
Otočil krátce hlavu zpátky k území smečky. K bratrům. A pak zase na ni.

Vážně ho mrzí, že k ní nemůže blíž, ale je na místě dbát jejích vlastních reakcí a rad. Takže prostě zůstává mezi nimi odstup. Její reakce na jeho odchod ale dává jistou naději. Usmál se, když souhlasila s dalším setkáním. "To jsem vážně rád. Snad to nebude trvat příliš dlouho."

elegantně se jí uklonil, s jedním křídlem nataženým. Pak se na ni zase maličko uličnicky usmál a vzlétl. Ne proti ní, otočil se napřed do boku. Zakroužil ještě nad vlčicí v posledním pozdravu a pak už letěl pryč, zpátky k území smečky.

Díval se na ni, ještě pořád z lehu na zemi, by´t na břiše a jen vážně přikývl. "Jo, nejspíš to tak bude. Budu prostě muset být trpělivý."
Povzdechl si. Je vidět, že ho to vážně trápí dost. "Jenže pro něj i budu. I když tím tak moc proslavený nejsem... to víš, ohnivá povaha. Vypadám na to, no ne?" Zastříhal ušima a drbnul čumákem do své tmavorudé tlapy. Červená barva bývá ostatně spojována s živelností.

Dobře viděl, jak reagoval na jeho přiblížení. Nesnažil se nacpat až k ní. Rád by ji utěšil nějak víc, ale ne, nevypadá to, že by ho k sobě pustila. Možná i ona zažila zradu.
Zase vycouval. Ale svůj zájem jí pomoct, myslel upřímně. Nemůže jí sice poskytnout zázemí nebo tak, nesmí ji vzít na území smečky, ale i tak.
Když mu na jeho otázku o čase odpověděla také otázkou, sedl si a podrbal se za uchem. "Tak a teď jsme na to přišli. Svět se prostě zbláznil a jiný to nebude."
Mrkl na ni, maličko rošťácky. Zvedl se, zase se pousmál a párkrát mávl ohonem. Pak koukl na oblohu. "A já budu muset letět. Jsem pryč už docela dlouho. Sice to tam ve smečce berou v pohodě, ale pořád jsem tam nováček. Měl bych se občas hlásit. " Povzdechl si. A zase na ni koukl. "Ale rád bych tě zase někdy potkal. Říct co a jak s brášky a jak se ti daří a tak. "

Byl se před chvíli proletět, tady nedaleko v horách. Vrcholky jsou tu celkem strmé, dobře se tam trénují složitější manévrhy. Navíc tu není tak zrádný vítr jako v chladnějších Věžovkách severněji.
A když už se vracel, zamířil si to níž nad krajinou. Pro případ, že by objevil něco zajímavého. Neříká se tomu tady jelení pláň? Třeba bych mohl ulovit něco k večeři pro smečku. Ne že by byla zábava táhnout větší kořist přes řeku, ale tak, uvidí se co vůbec najde. Třeba i hejno bažantů by tu někde mohlo být a ti se pro změnu nosí lehko.

Místo toho natrefil na vlka. Nezná ho. Ale taky má čas a vlastně, považoval by trochu za hloupé jen tak proletět takhle nízko nad ním a ani to nevysvětlit. Opravdu to totiž byl nízký přelet, dost na to, aby se slabší povahy lekly.

Takže jen co vlka přeletěl, stočil se a zamířil na hladké a měkké přistání. Kývl cizinci na pozdrav. "Ahoj. Pardon, to nebyl nálet na tebe, jen koukám, jestli bych tady neobjevil nějaké bažanty." vysvětlil v klidu. Stojí a čeká co na to ten cizinec.

Dokončoval svou hlídku podél hranic. Jako kde jaký vlk, občas se zapojuje. Koneckonců, i v budoucnu to bude jeho práce. On má výhodu, že mu stačí proběhnout při zemi aby zachytil pachy na začátku hlídky a pak prostě jen létat sem a tam.
Když přelétal řeku, viděl, že z území smečky vyběhla vlčice. Jedna z těch, které ještě neměl možnost poznat. A protože jeho hlídka už skončila vlastně před chvílí a jen tu tak zevloval ve vzduchu, rozhodl se po chvíli ji následovat. Běžela dost rychle. Snad jen trénuje, ale kdyby za tím bylo něco víc, taky by jí nemusela uškodit podpora.

Trochu sice nevěděl, jak ji oslovit, ale myslel, že prostě přeletí dopředu a pak jí půdje vstříc. Jenže zatím zastavila na břehu a kouká. Zakroužil a zamířil na přistání na opačném břehu. Přeletět ten kousek je ostatně hned, takže na ni prvně zavolá takhle.

Samozřejmě, jeho přistání nemohla přehlédnout.
"Ahoj tam za řekou," zavolal na ni vesele. A pak se rozhodl, že přece jen tu vzdálenost překoná. Vyskočil, pár mávnutí křídly a zase už přistává. Tentokrát vedle ní. Trochu se zájmem si ji prohlédl, pak se elegantně s jedním nataženým křídlem uklonil. Pořád je tu celkem nový a ona má vyšší postavení. "Adain Serangan Langit, jeden z budoucích ochránců hranic smečky," představil se jí vesele s úsměvem, když dokončil poklonu. Na jeho pohybu je znát, že bude mít dobrou kondici. Pohybuje se plynule a v perfektní rovnováze. To je způsob pohybu zkušeného bojovníka.

Trochu nechápe, proč na něj tak vyjela... koneckonců, schovat se přece není problém. "No tam u pramene jsem prostě přiletěl, chtěl jsem se napít." a slyšel, že se někdo propadl a pak už jen lovil vlčici z vody. Kouká na ni trochu zaraženě. Takže jsou tam vzápětí zaražení dva. Sledovat to někdo zdálky, vypadalo by to až komicky.
A pak se Adain rozesmál. "Anděl strážný... já.... no to se ti povedlo." Ještě chvíl ise smál. Pak potřásl hlavou. "Ne, vážně, za anděla mě považovat nejde. Ale nedělám za pohybu zbytečný hluk a jsem zvyklý nebýt příliš nápadný... "Podíval se na svůj na ještě přetrvávajícím sněhu velmi nápadný temně rudý kožich. "Aspoň tam, kde to teda jde. " Uculil se a mávl párkrát ohonem. "Jde o to, že jsem dlouho musel přežít v místě, kde mě lovilo všechno co se jen mihlo kolem. Takže chodím potichu. A když zalezu k odpočinku, tak tak, abych vážně netrčel někde v krajině jak hrouda. To bych jinak nepřežil." I tak musel někdy utíkat a někdy bojovat. Ale naučil se.

Poslouchal pozorně, když mu vysvětlila, jak to mívala s tréninkem. "Dobře, ale i učení je druh trénknku. Jen trénuješ hlavu, ne svaly, ne?" Zkusil navrhnout. "I tam asi musí být disciplína. " Nikdy se netajil tím, že si velmi váží léčitelů a jejich vědomostí. Ikke by mohl vyprávět. "Ale i trénovat tělo je nutný." Zazubil se a jeho ocas se zase rozmával. Kondice se dá zlepšit. Ale je dobře, že je varovaný, že tahle vlčice ji zatím tak dobrou nemá. Bude na ni muset být opatrnější.

A pak už běželi. Adain ji nechtěl předehnat, jen dohnat. Vlčici se to zdá se nezamlouvalo, chtěla vést a začala kličkovat. Zazubil se. Má ducha, to je fajn. Nechal tempo na ní a následoval ji. Křídla těsně stažená u těla, aby nepřekážela, plavně vybíral jednu zatáčku za druhou a nadšeně spolu s ní vymetal každý oblouk kolem stromků. Drží se za ní dost těsně, v podstatě jí funí na ohon. A mění směr velice rychle, nedá se jen tak setřást. S tím co jí řekl, že byl kdysi loven kde čím, je to ale pochopitelné. Prchající kořist také kličkuje, ne?

Nechal ji běžet dokud jí tlapy a dech stačily. Pak ji přece jen dohnal. Nenutí ji zastavit, jen chce okomentovat její snahu. "Dobrá taktika," ocenil její metodu. "Umíš se svižně otočit, divila by ses, ale i to se musí umět. Asi výhoda znalostí anatomie." Tmavorudý vlk nevypadá nijak ohoněně. Pokud něco, tak spíš nadšeně.

Zasmál se i on. "Dobře, tak tedy průzkum!" Za běhu je toho slyšet dost, i když tmavorudý vlk našlapuje docela zlehka. Pořád je to dost aby ho slyšel i normální vlk, natož slepý, který má sluch mnohem lepší. Vítr jim čechrá kožichy a běží se docela dobře.
Z ostrého svahu seběhli dolů, k potoku, který Adain prostě přeskočil. Jen houkl dozadu co a jak a to předtím, než se odrážel do skoku. "Potok, šířka půl vlčí délky." ohlásil Ikkemu. Přece jen, za běhu je to jiné. Ale ani tak to neznělo jako ohledy na slepce ale spíš hlášení průzkumníka na čele zbytku za ním.

Odraz i dopad Adaina byla slyšet dost dobře aby i to napovědělo. Za potokem svah zase stoupá a od Ikkeho padl návrh. "To zní dobře. A neboj, umím spolupracovat na lovu, nechám ti větší odstup, jo?" Zkusil navrhnout. A jeho čenich už rejdí, ve snaze nějakou tu stopu zachytit. Ve skutečnosti má na to větší šanci Ikke, s mnohem ostřejším čichem. Právě pach je u stopy nejdůležitější.

Zamyšleně na ni koukl. Přetočil se ze hřbetu zase na břicho a chvíli beze slova čuměl do sněhu. Pak tiše promluvil. "Máš pravdu. Asi za tím vážně bude nějaká zrada. V tom případě to asi potrvá fakt dlouho. Achjo." Potřásl hlavou. Odpovídalo by to tomu chování. "A přátele... to je trošku něco jiného než bratři.. sám jsem nakonec nějaké měl.. a zase o ně přišel. Ale bratry beru jinak." V pár slovech tady prozradil na sebe také vlastně dost. Neznělo to jako že si šli každý svou cestou, ne s tím jakým to řekl tónem. Bylo v tom příliš mnoho smutku a navíc se až nápadně díval k zemi, aby mu nebylo vidět do očí.

Zvedl pak hlavu a zadíval se na ni. Pousmál se. Snad bude. Pousmál se trochu víc, když reagovala tak hezky na jeho názor na to s lesy. A také dobře viděl, jak se tvářila na jeho dotaz. Zvážněl a pomalu vstal.

Došel, velmi opatrně, trochu blíž k ní. Nechce ji vyplašit. "To mě mrzí... jsem rád, že se snažíš. Mohl bych nějak pomoct? Jakkoliv?" Zkusil to opatrně. Přirozenou reakcí by bylo dojít k ní a pohladit ji čenichem po srsti, ale s tím, jak byla zpočátku plachá si na to netroufá a tak jen kouká. Ale je vidět, že se na místě musí držet vůlí, aby blíž nešel.
Na prohlášení s časem jen přiklopil uši. "Asi jo. Jen nějak mám pocit, že se i tne čas občas chová divně. Ty ne?"

Jarumi měl dobrý výhled... Adain zacházel za letu se vzdušnými proudy se samozřejmostí, jakou sebou nese jen velká praxe. Křídly mával poměrně málo, jejch sila byla dost velká aby to stačilo a jeho umění takové, aby víc nebylo třeba.
I za pohybu na zemi je znát, že opravdu si kondici udržel. Hýbe se se samozřejmou plynulostí, jaká se vídává jen u mistrů bojových umění. Našlapuje zlehka a měkce, potichu, aniž by si na to dával pozor. V perfektní rovnováze.

Podíval se na Jarumiho a jeho soustředěný výraz. Dobře. Nechtělo se ti tak moc, asi to nebude tvoje oblibený, ale hodláš do toho jít naplno. To je fajn. Zastříhal ušima. "Vlastně je to tak na stejno. Skok z úkrytu je rizkovější, ale rychlý a je to prostě naráz. Dlouhý hon je menší riziko že tě zvíře pořádně nakopne nebo bude s tebou bojovat. Ale zase mnohem víc příležitostí k tomu aby se něco stalo a jde o delší dobu ve vysoké rychlosti. Takže spíš záleží na vlastnostech a schopnostech. U nás dvou je to asi vážně jedno. Rychlý skok z úkrytu bude asi efektivnější, oba nejspíš víme kam a jak kousnout aby to bylo hned. Ale se slabšími nebo proti silnější kořisti je bezpečnější štvanice. Se začátečníky taky. "
Koukl k brodu. "Co kdybys číhal u brodu za keři a já ti je trochu nadehnal. Když je obejdu a vyrazím na ně, prostě budou zdrhat a nebudou si tolik všímat, že tam čekáš ty. "
Koukl na Jarumiho. "KDyž to půjde a uvdiíš na ně, zkus vybrat starší nebo oslabený kus. Je lepší ty nejlepší nechávat, aby se stáda nevyčerpaly a bylo jídla pořád dost. Jeden vlk moc neudělá, ale když se má lovit pro smečku, je to důležité." Opravdu, asi by byl dobrý lovec pro smečku. A asi by ho to bavilo. Možná i víc, než kariéra bojovníka, ke které se narodil a které musel čelit v letech po únosu. Osud prostě zasáhl a učinil jinak.

Přesně bylo vidět moment, kdy Jarumimu došlo, že byl spatřen v tom stavu, v jakém ležel na kraji útesu. A celkem pronikavý pohled jeho bratra nedává moc prostor pro pochybnosti. Adain to vážně nenechá jen tak.
Ale nechal Jarumiho napřed domluvit. Mírně přiklopil na chvíli uši a je vidět, že ne, toto mu rozhodně stačit nebude. Chvíli sám je něco jinýho než se tam klepat jako bys byl víc mrtvý než živý....
"To sice ano, ale tohle nebylo jen tak nějaké být sám , bráško." Mluví celkem opatrně. Ještě před chvílí se nejvíc bál o Rivotra, ale tohle co viděl.... "Vypadal jsi spíš že máš nějaký záchvat, hrozně ses klepal. Bál jsem se že z toho útesu spadneš. Navíc jsi moc nevnímal okolí. Dvakrát jsem nad tebou přeletěl." Nemusí mu hned vykládat, že poprvé to bylo celkem vysoko a podruhé... si dal záležet aby byl potichu. Vnímat, stejně by ho Jarumi viděl, stejně jako by si všiml on sám. Jistě je zvyklý si hlídat i prostor nad sebou.

Přiletěl na zavolání. Přistával hodně zprudka a vybral si místo těsně za Jarumim. Pro kohokoliv, kdo ho neviděl přistávat vícekrát by to bylo na pohled asi až skoro příliš zprudka. On to tak ale někdy dělává. Je to celkem působivé.
Navíc, Adain sám vypadá v tuhle chvíli, jak kamenná socha. Ani ne tak výrazem, ale tím, jak je napjatý. Ví už, co se tu děje, kdo zemřel. Neměli jsme sem chodit. Prostě neměli!!! Jeho srdce a duše teď krvácí a také, touží po krvi. Dostat vraha před oči, neptal by se v tuhle chvíli na svolení a prostě by ho roztrhal na kusy. Právem rodiny, právem vlastní krve.

Přesto je potichu. Nevydal ani hlásku. Jen upřeně zírá na Alfu, jak říká co a jak. Cuknul sebou, když padla výzva na špehy. A už by se byl přihlásil, ale slyšel, co řekl léčitel, pak koukl na Jarumiho. A chvíli se tváří celkem zoufale. Pak se ohlédl na Artemis. Vlčici, která je všechny dala dohromady a která má být chráněna. Trochu nevěděl teď co. Ale nakonec... přece jen zvítězil rozum a soudnost. Dobře ví, že není ve stavu, aby někde dělal špeha a byl nenápadný. Potkat teď někoho z Přízračných, tak ho prostě zabije. Tím by asi moc nepomohl a Jarumimu by jen přidal starosti. Na druhou stranu, Artemis potřebuje ochranku. To by zvládnout mohl.
Tak mlčí a čeká. Nepůjde špehovat. Bude hlídat vlčici, která mu pomohla bratry najít.