Príspevky užívateľa

S Jarumim v závěsu, bez velkého spěchu přilétl na vřesoviště. Letí nad krajinou a prohlíží si, jaké stopy zanechala v krajině procházející zvěř. Tam pěšinka, tam divně rostlé keře, jak je okusovalo srnčí rok za rokem. Tam potůček, který slouží jako napajedlo. Nakonec přistál, zrovna u toho potůčku, ale ne u napajedla. A co víc, nedaleko napajedla na pěšince skupinku laní, mířících asi právě k němu.

Koukl na Jarumiho. "Tak co, připraven bráško?" Usmál se na něj docela vesele. "Je tu dost zvířecích pěšinek a asi jsi taky viděl ty laně, jak míří k napajedlu. Chceš si na ně společně počíhat nebo bys rád štvanici?" navrhl mu a zastříhal ušima. Štětičky na konci jsou v tomto pohybu opravdu výrazné. Sám by volil číhanou u brodu s obklíčením stádečka. Ale Jarumi se tu má učit společný lov, tak ať si vybere.

Někde výš? Zastříhal ušima a v první chvíli koukl k vrcholkům hor. Kde by se tam ale vzala, teď v zimě,. PAk mu došlo, že asi myslí postavení. "Roo je betta smečky," řekl mu klidně. Sám ji potkal ještě jako tulák a pak vlastně jen u přijetí a jinak ne. Takže ji moc nezná. Ale její pozici ve smečce možnost poznat měl.

"Já už stihl hranice okouknout, takže jeslti chceš, klidně tě provedu. " koukl na jeho křídla. Mohlo by to být i celkem rychlé, vzhledem k tomu, že ani jeden nemusí spoléhat jen na čtyři tlapy. "Chceš to po zemi nebo letem?" Netuší jak dobrý je druhý vlk letec, samozřejmě. A někdo si hranice rád obejde s čenichem u země. On sám tyhle sklony měl už jako tulák, jen z opačné strany hranic. Aby věděl, kde ty hranice jsou.
Vlka před sebou okukuje maličko zvědavě. "Já jsem Adain Serangan Langit," představil se mu celým jménem. "Prostě Adain stačí. Jo a moc nejsem zvyklý na vykání, většinou jsem byl v místech, kde moc nemělo smysl. Tak se s ním nemusíš trápit."

Zazubil se. "A kde bych se tady teda vzal?" Zamával vesele oháňkou. "Přistání by sis všimla určitě, to se moc schovat nedá. Na obloze žádný keře nejsou. Navíc, klidně se podívej támhle pod křoví, jak tam mám vyleženej pelech." Vyplázl na ni jazyk.
Narážku na vzhled spíš koukal využít a ještě roztáhl křídla. "No vidíš, jak bych se za letu schoval!"
Tváří se dál vesele. Vlastně je docela rád, že ji zase potkal.
Pak naklonil hlavu maličko na stranu. "Co je tak divnýho na tom pravidelně trénovat? " On sám to považuje za normální. Přece jen, kdyby se dostal do potíží, tak kondice je důležitá. A že v potížích strávil celé mládí. Hm.. jeslti moc neběhala, tak jo, hory na začátky dobrý nejsou. "Třeba tě do těch hor pak doprovodím," řekl jí zlehka. Sám se sobě diví, že to myslí vážně.
A pak vypukla honička. Na oko překvapeně napřímil hlavu a nechla ji chvíli zdrhat "No toto?!" zavolal za ní na oko pobouřeně. "Jen počkej!" Zavýskl a vyrazil pak pěkně tryskem z kopce. Pořádně rychle. Jistě, jsou vlci, co by ho předehnali. Takový dlouhonohý trénovaný Feier by mu to pěkně nandal. Ale i tak nabral vážně solidní rychlost, křídla pevně přitisknutá k tělu a dlouhými plavnými skoky dotahuje náskok vlčice před sebou. Ale že by přece jen maličko zvolnil? Proti začátku zdá se ano. Ale podle toho, jak zlehka běží, to dost možná dělá schválně. Aby ji víc prohnal.

Běh je prostě běh a docela stojí za to. I když let je lepší, i tohle je fajn.
vystřídali se bez nehod a očividně to pobavilo i Ikkeho.
Adain si dokonce i maličko poskočil, jen tak. Tenhle manévr vyšel a bylo to hezké.
ale pak mu slepý vlk předává vedení.
"Jak tě mám šetřit, když stejně nevím, kam tady jaká cesta vede?" Odpověděl mu pohotově. Něco na tom bude. Vyrazil na první křižovatce pěšinek náhodně kam ho napadlo. Terén se docela svažuje, ale Adain nezvolnil. I když má jedno ucho neustále natočené směrem k Ikkemu, tak peláší pěkně v tempu. A svah se stále zostřuje. Až si tmavorudý říká, jeslti to přece jen trochu nepřehnal. Ale je na Ikkem aby uznal kdy a jak je to moc. On to tu přece zná.

Kupodivu, když se začala smát, ho ta frustrace a zoufalství asi i trochu přešly. Maličko se pousmál a párkrát zlehka mávl ocasem. "Nemusíš se omlouvat, když si vezmu co ze mě vypadlo... jo. Vtipný to není, ty odpovědi.. .jenže, to co vypadlo ze mě tady, to asi docela jo."
Povzdechl si a vážně přikývl. Packou hrábl do země. "Snažím se. Je to někdy složitý, ale snažím se. vím, že nesmím být moc dotěrný. Jen je to někdy... no prostě, vážně jsem si to tak nepředstavoval." Ale je vidět, že i její rady bere vážně. Na jizvy taky jen kývl. Nemá co by k tomu v tuhle chvíli dodal.
Odkývnul jí i ty lesy. "Jasně, sto vlků, sto chutí. Když to tam máš radši, tak proč bys byla někde jinde, to dá rozum." Mrkl na ni, už zase docela zvesela. "A jak se ti vůbec daří jinak? Minule jsi mi přišla dost skleslá.. promiň, snad nejsem moc dotěrný." olízl si čenich. Otravovat jí nechce, ale ona se mu snaží pomoct s brášky a vlastně je docela milá.

Přistál nedaleko Jarumiho. Jak se nesnažil skrývat, bratr si ho všiml bleskově a v tu ránu vypadá zase normálně. Jenže, Adain ho předtím viděl. A moc dobře ví, že tohle není v pořádku.
Srdce se v něm trochu sevřelo. Potrvdily se jeho nejhorší obavy. Nejdřív vypadá, že je na zhroucení Rivotr a teď i ty, bráško? A navíc to schováváš, místo abys našel pomoc... Zastříhal ušima a došel blíž. Tváří se vážně, hodně vážně. Zkoumavým pohledem si prohlíží Jarumiho.
"Bráško, co se děje?" zeptal se pak prostě. Jarumi neví, že si ho předtím dost prohlédl. Takže, jak vůbec ví, že něco ano? Vycítil to snad, nebo si všiml něčeho už předtím?
Rozhodně vypadá, že nehodlá jen tak odejít bez odpovědi.

Pil docela žíznivě. Prve letěl dost rychle a to už mívá takový efekt. Možná by tak rychle pít neměl, přece jen, uhřátý by to neměl dělat. Ale to mu je v tuhle chívli jedno.
Jeho instinkty ho ale varovaly, že je v jeho blizkosti někdo další. Aniž by se obtěžoval si zjisit kdo, otočil se prudčeji směrem k neznámé a už už se na ni chystal vyjet ve stylu, 'na co zíráš' když mu došlo, že tam, kousek od něj, je očividně hodně mladá vlčice.
Sklapl tak svoje pysky, frustrovaně a napůl zoufale zabručel a otočil hlavu zase od ní. Srovnal si packy do normálního stoje a otočil se k ní už s celkem normálním výrazem. Přejel ji pohledem. Nevypadá vesele. Ani šťastně. Ale očividně si ho nehodlá vybíjet na mladičké tulačce. Ona koneckonců za ty divné okolnosti, kterým čelí, nemůže.
"Neboj, jeslti se chceš napít, tak prostě uhnu." řekl překvapivě docela vlídně a kousek uhnul od vody aby jí dal tu možnost. Pro případ, že se taky šla prostě napít.

Koukl na něj. "Jenže občas nemusíš mít na výběr." Hlavně když jsi nás nahnal do smečky bráško. Díval se na něj ale docela klidně.
Povzdechl si a potřásl hlavou. "Tak třeba když potřebuješ nalovit dočasně hodně kořisti naráz. Nebo když učíš mladé vlky. " Ti se to sami taky nenaučí. Metodu, jak se učil lovit sám, by nikomu nepřál.
"Jo. Je dobré to prostě umět. Nikdy nevíš. Takže, vyrážíme ne?"
Zastříhal ušima a rovnou rozpřáhl křídla, že vyrazí. Koukl i po Rivotrovi, co kdyby se přece jen přidal. Netušil, že ho na tomto odletu vidí naposled.

Odletěl z území smečky a prostě letěl. Moc nepřemýšlel nad tím kam. Jen výška a vzdálenost a let. Občas chvíli krouží, občas prostě zkouší vyletět co nejvýš. Hlavně aby nemusel příliš myslet. Ne, vážně nečekal, že to bude tak složité. Je trochu zoufalý. Neví, co všechno si myslet o spoustě věcí, a hlavně, neví co s nimi.
Zatřepal pořádně hlavou, ještě vysoko v mracích. Do čeho jsem se to dostal? Zavřel na chvíli oči a přestal si hlídat křídla. Začal padat... rychle a rychleji, propadl mraky a míří k zemi. Pozorovat ho někdo odspodu, vypadá to, jako by měl vážný problém.... a také má, i když ne s letem.
Prostě padá volným pádem. Není samozřejmě blázen aby se rozbil o zem. Podobné věci dělával už dřív, je to také druh nácviku, i když to tak nevypadá a teď.. je v tom i jistá temnější stránka, oproti jindy.
Až skoro nebezpečně blízko nad zemí se najednou prudce narovnal a srovnal křídla. Vyrovnal pád hodně prudce, napínal křídla do krajnosti. Ale vybral to pořád pár desítek metrů nad zemí, rozhodně nešlo o nic těsného a začal zase stoupat.
Rozhlédl se pak, kde vůbec je a uviděl dole velkou řeku. Fajn, možná bych se mohl napít.
Přitáhl k tělu jedno křídlo. Ve spirále začal klesat dolů, k řece. Připomíná to pád javorového semínka ze stromu. Dopadl tak na zem sice trochu zprudka, ale přesto bezpečně a jistě. Navíc, je znát, že tohle už rozhodně prováděl víckrát. Zamířil k vodě, že se opravdu prostě napije. Neřeší, že jeho skoro pád mohl vidět přes rovné pláně okolo kde kdo.

Tmavorudý vlk sebou viditelně trhl. Unesen?!? Nevěřícně kouká na to vlče. Copak tady unášejí vlčata?
dost se zděsil... Jestli je to pravda, tak tady rozhodně nezůstane. A bratři taky ne. Ale... Nesmím začít vyvádět... Musím zjistit co se děje a hlavně nenápadně.. nesmí nic poznat. Jestli je to pravda... musíme zmizet a musíme zmizet dřív, než se kdokoliv dozví, že je něco špatně. Polknul a koukl na vlčka.
"Kdo tam všechno byl maličký?" Jeden vlk proti dvěma rodičům by asi těžko něco zmohl, takže jich tam muselo být víc. Jinak by to bylo divné. Tak jako tak, prostě musí zjistit, co se tady stalo.

Rozhlédl se. "Dobře, takže na hory jsi zvyklý. Tak možná příště budeme trénovat v horách, ano? Ale na první učení je lepší nepoužívat vysoké kopce. Zkoušíš občas natahovat křídla a protřepat si je?" Zkusil se taky vrátit k výuce letu. Kdyby museli odsud, bude se hodit i každý základ letu pro to vlče. Neměl by to srdce ho tu nechat.

Trochu nevěděl co se sebou. Chvíli ležel na jednom místě a předstíral spánek, pak se jen tak coural územím. Nakonec, využívajíc situace, že i omegy mohou mimo území a nemusejí to ani nikde hlásit, se prostě sebral a vznesl se na oblohu. Letí na sever. Teď v zimě to není místo, kam by se bez křídel dostávalo snadno. Průsmyky ve věžových horách jsou dost neschůdné. Takže, tady na severu, mimo území, tady bude klid. Nebude muset nikomu nic vysvětloval.

Netušil, je Jarumi měl stejný nápad. I když je to logické, jsou přece bratři.
Adain letěl celkem vysoko, v příkrovu mraků. Takže, když si všiml rezavého kožichu na okraji útesu, Jarumi neměl žádnou šanci vědět, že je sledován. Adainova první reakce byla, že zamířil výš a zmizel v mracích úplně. Až pak mu došlo, kdo to tam tak zhrouceně leží. Srdce mu vynechalo pár úderů, pak mu došlo, že Jarumi tam možná prostě dělá něco jako on sám teď a nejspíš mu vůbec nic není. Přesto, chvíli letěl v mracích, přeletěl bratra, otočil se a pak až zamířil trocbhu níž, aby nalétal odzadu a nebyl hned ke spatření. Prvně se trochu styděl za svou reakci a pak mu došlo, že se může vlastně nenápadně podívat, co tam Jarumi dělá.

Začal kroužit a jen sem tam lehce vykoukne z mraků. Jarumi se sotva pohnul a je čím dál víc jasné, že je naprosto a totálně skleslý.

Tmavorudý zase vystoupal do mraků. Za těch pár zakroužení si dost zmapoval proudy, tak může zkusit dost náročný manévr. Zvětšil oblouk a zvýšil rychlost. A pak, těsně než vykoukl z mraků, změnil lehce úhel a přestal mávat křídly... setrvačnost a vzdušné proudy ho nesou dál, ale mnohem níž než předtím. Jenže velmi nehlučně. Být naprosto v pohodě, i tak by ho Jarumi ale postřehl. Ale jeslti je zamyšlený nebo vydeptaný a nedává si moc pozor na prostor nad sebou, nemá šanci. Navíc, jen nepatrná změna náklonu křídel a vzdušné proudy za hranou útesu ho hned zase nesou výš, a pomohly mu zmizet znovu v mracích, aniž by musel jedinkrát mávl křídly. Krásná ukázka leteckého umění, i když vlastně nenápadná. Ale nechtěl se předvádět. Viděl, že Jarumi dýchá divně a chvěje se. Opravdu ho to dost znepokojilo, takže to v mracích otočil. Letěl o kus dál a pak se zase otočil směrem k bratrovi a klesá. Te´d už mává křídly a není potichu. Snaží se předstírat, že přilétá od severu a letí nízko. Jako by prostě náhodou přilétal zrovna tady a teprve Jarumiho zahlédl. Zamířil na přistání jen kousek od něj, tak aby nechal mezi nimi prostor, aby nehrozil nikomu pád. Te´d už nevěří, že si ho Jarumi nevšimne, ale dává si pozor aby se tvářil jakoby nic.

"Tak vidíš," prohlásil vážně velmi spokojeně a koukl na něj s maličko vítězoslavným výrazem. Tohle je vážně docela fajn.
Ale pak na něj koukl trochu zamyšleně. Všiml si toho co to naznačuje. "Nevypadá to tak. Rozhodně si vedeš líp než já." zabručel. A to i když Adain takový poustevník zase nebyl.

A to s těmi vlčaty..."No nevím, jesti promlčené, když po mě chceš začínat od začátku. Na tom jsme ještě taky byli spolu." To je fakt, ale ani Adain to asi zase tak moc připomínat nechce, což je na jeho výrazu a maličko přiklopených uších vidět.
Přirovnání rozhovoru a boje je taky zajímavé. "No já nevím, v boji není moc čas přemýšlet.. .neřekl bych, že je to horší.... a proč by nemohla tím důvodem být? Je dsot vlků, co něco provedou právě kvůli vlčicím." Nedal se tak honem odradit. Jen škoda, že to vypadá, že připomínkou vlčice ale tento rozhovor skončil. Adain si povzdechl. "No jo, tréninky..." přiklopil uši ještě víc. Ještě si na to úplně nezvykl, že má trénovat s ostatními ze smečky. I když někteří jsou vážně docela fajn. A ne všechny tu zatím zná. ale do seznamování se mu tak moc nechce.
Zůstal na místě, a jen koukalza Jarumim. Svěsil uši ještě víc, když jeho bratr zmizel z dohledu. Stočil se do klubíčka, zády ke světu a tváří se, že by ho nejraději ignoroval. Ale to nikdo nevidí, že?

Pousmál se. Vlastně, vyloženě se na Jarumiho zazubil. "Ne vždycky ale pracuješ s létavci. Ve skupině je to jiné. Nálet se dá použít, ale je lepší letce použít na vyhledání, případně na obejití kořisti při nahánění, ale ne při vlastním lovu. Ve skupině je nálet o něčí úraz, hůř se hlídá, kterým směrem zvěř vyrazí a někdo snadno může skončit došlapaný. Když jsi sám, tak to samozřejmě jde. Ale ve skupině bych ti to moc nedoporučoval." Ale proto je na místě si to ozkoušet, no ne?

"Navíc, při naháněčce ve skupině vybíráš ze zvěře ty horší kusy, co by možná později stejně nepřežily. Takhle je vytřídíš hned a je víc pastvy pro ty zdravý, tím se líp množí a tím ti zvěř nedojde. Když někde jsi delší dobu a lovíš se smečkou, tak i na tohle myslet musíš. Nebo mají problém všichni. Kořist i lovci." Nepřímo tak vlastně řekl, že občas asi nahání i sám a i když by nemusel.

"Tak co? Kdo si to jde se mnou vyzkoušet?" Zeptal se. Nedoufá, že by se Riv přidal, ale Jarumi snad ano.
Jen co na to dojde, tak hodlá vyrazit i se zájemcem (nebo zájemci) na lov.

Sedl si, složil si způsobně packy a ocas těsně podél nic, skoro po kočičím způsobu. Dívá se na vlče vážně. Ví jaké to je, být někde, kde o to moc nestojí. "A jak se tedy stalo, že jsi tady, když tady být nechceš?" Hledí na vlka docela zamyšleně. Jasně, nemusel by se o to starat. Prostě, splnit si svoje a kašlat na to. úkol by tím splnil, že? Jenže, něco z toho se odrazilo i v jeho duši. Ani on nechtěl do smečky, ale prostě neměl moc na vybranou. Ale měl vážný důvod, proč to zkousnout. Může ho mít klidně i to vlče. Ale jaký to pak je důvod? Třeba si to vlček s ním tady aspoń nějak v sobě srovná.
"A chápu to dobře, že ti vadí spíš tohle místo, než členové smečky? Třeba nemáš rád hory?" Všiml si toho ohlédnutí.
Na představení jen kývnul.

"I tobě," pozdravil zase tak zvesela. Už je jasné, že nejde o narušitele, pach smečky je sice slabý, ale rozhodně přítomný. Takže zřejmě nováček ve smečce. "Tak co? Vydal ses prozkoumat nový domov?" Je jasné, že se tu okřídlenec nenarodil, právě podle slabého pachu smečky. To, že ho tu neviděl, směrodatné není, taky pořád někde lítá, že ano. Mnohdy i doslova.
Přejel rychlým hodnotícím pohledem křídla a tak. Docela se mu zamlouvá, co vidí. Aspoń bude s kým se nahánět po obloze. Samozřejmě, s brášky je to nejlepší, ale jednou nakonec souhlasil se smečkou, tak s ní souhlasil a vlk vypadá docela přátelsky. A mladě.
"Nebo prostě okukuješ kudy vedou hranice? Tady jsou ostatně blízko, jen za dalším hřebenem, což je pro nás s křídly nic."