Príspevky užívateľa

Zatímco o tom ,co potkal, mluví lehce a bez zábran, o únosu a povahách už to bylo dost jiné. A Ikkemu to samozřejmě neuniklo. A co hůř, Adainovi došlo, že tomu tak je. čímž spíš trochu ztichl. Skoro jako by se bál dál mluvit, o tom všem. Nebo nevěděl co s tím. Nebo všechno dohromady. Potřásl hlavou a díky tomu všemu málem prošvihl Ikkeho pokus to tu víc rozjet.
"Jen počkej!" zaburácel za ikkem nadšeně a vyrazil jako střela, využil Ikkeho myšku a zahnul také, ale opačně než Ikke. Takže, skončíl zase po boku bílého vlka, jen jejich tempo je teď rychlejší a Adain běží po opačném boku bílého vlka, než běžel před tou myškou. Vesele se na vlka zazubil a ty divné chmury už jsou pryč. Přesto, i většinou veselému Adainovi je jasné, že to Ikke do budoucna být nenechá.

Ale teď prostě běží a běží. Na to, že spolu se slepým vlkem, tak opravdu dost rychle.

Povzdechl si. "Vlastně jsem to už tak trochu zkusil... a moc se nedozvěděl. Teda, jen jsem se ptal proč ta smečka no. " povzdechl si.
"No jo, ais fakt různě.. Jarumi mi na tom ale přijde líp. Zato Rivotr.. .se prostě straní všech, i nás... a já nevím co s ním." Zoufale zafuněl a pak, s křídly u těla, sebou prostě švíhl do sněhu a překulil se na záda. Křídla nechal rozložit až padla vedle něj do sněhu a koukl z téhle prapodivné a vlastně dost zranitelné pozice na vlčici. Je celkem jasné, že si nemyslí, že by se před ní měl jakkoliv chránit. Taková pozice se vážně nezaujímá před kýmkoliv. Je to gesto důvěry.
"Takže u dormanu. dobře. dobré loviště a nejspíš i dost schovek." Dobré místo, takže se nediví. Bez smečky je to jedna z dobře využitelných možností.
"Rád tě zase uvidím."

Jak to tak vypadá, Riva společný lov ani trochu neláká. Sklopil maličko uši. Aspoň že Jarumi vypadá, že by vyrazil. Co teď? Máme ho tu nechat a jít sami? Koukl na Jarumiho, pak na Riva a jeho tlapy. Svěsil uši ještě víc. Nějak má dojem, že možná by ani teď větší lov zkoušet neměl... pokud to neumí a ty tlapy a jejich stav. Snad Ikke pomůže. Vážně nevím co s ním. Jeho duši zaplavuje při tom pohledu zoufalství. Bojí se o bratra. A kdo by se také nebál.
Asi tedy bude lepší vyrazit na lov jen s Jarumim. Koneckonců, třeba by mohli pak donést dost jídla smečce aby mohli vzít nějaký pěkný kus masa pro Riva.

A tak odpověděl Jarumimu, který projevil zájem. "No nebyl. Občas. Většinu času jsem sám byl, ale párkát jsem měl malou družinu nebo nějakého kamaráda. Občas to nebyli ani vlci. Jednou to byl dokonce člověk a na rozdíl od většiny z nich, tenhle byl fajn." Je mu jasné ,že tím brášky dost překvapí. Ale tenhle člověk byl jiný. Měl magii která mu umožňovala rozumět zvířatům. Aspoň těm se srstí nebo peřím.
"Jsem ochotný lov ve skupině předvést."

Zabručel a kývl. Maličko se ošil. "Riv moc mluvit nechce... Ale Jarumiho bych se zeptat mohl." Je jasné, že její návrhy bere vážně, skutečně zvažuje, co mu řekla. "Pro mě je to pořád dsto k nepochopení. Achjo." Maličko si povzdechl a je vidět, že ho to tak trochu frustruje. Ale snaží se, hledá možnosti. "Asi v sobě mají ještě větší zmatek než já." Zabručel.

Velmi ho ale překvapilo, že sama navrhla, že by se mohl vrátit a říct jí co a jak. Ale potěšilo ho to. Párkrát mávl ohonem a usmál se na ni. "Rád se vrátím, jen mi řekni, kde tě zastihnu, ano?" To se zeptal maličko opatrně. Nechce ji zase vyplašit, sotva se ukázala nějaká šance s ní mluvit tak nějak normálně.

Přiklopil ale uši a trochu sklonil hlavu, když mu řekla co a jak se smečkami. "Aha." Podle něj to znamená, že hodně zlé. "Aspoň že tu jsi a žiješ." Kdyby ji znal lépe, nejspíš by došel k ní a čenichem by jí počechral srst na hlavě. Jen tak, prostě přátelsky. Ale zatím si na to úplně netroufá.

Pořád panuje veselá nálada. Za běhu se správně mluvit nemá, ale co. Tak si pocvičí plíce. "Potkal jsem horší věci... hejno přerostlých vážek... hejno kousavých netopýrů... a kde co... " Sice pořád drží veselý tón, ale zdá se, že si nevymýšlí. "A Modrou bych ti nechal, jsem říkal." Lehce si poskočil. Ne že by musel, prostě jen tak. Běh ve dvou se ukázal být překvapivě fajn. Moc podobných nezažil.

Na širší cestě dál běží bok po boku. "Asi nedivil... unesli mě jako vlče, ne?" Ušklíbl se a nálada hned maličko potemněla. "Nemám zrovna iluze o povahách." Na tom něco bude. Ale i přes náhle temnější atmosféru, běží Adain stejně lehce a vyrovnaně a ani maličko nezměnil rytmus. Vlastně, pomalu by se podle něj mohl slepý Ikke klidně i řídit, pravidelný rytmus tlap je dobré orientační měřítko. Brzy potkali zatáčku, v které se krok musel maličko změnit, a brzy další, jinou. V pravidelném tempu se dají ty zatáčky i slyšet. Třeba by to do budoucna mohla být jedna z možností v terénu, co Ikke nezná. Kdo ví? Tak jako tak, na nic takového zatím Adain nemyslí, prostě běží, a jeho krok je pravidelný přirozeně.

Zadíval se na Artemis, která očividně nehodlala nechat tu náladu tak skleslou. Dobře. Nežeru ti to, je mi jasný jaký to je, ale ani tobě nepomůže, když tady budeme společně skuhrat... Takže to holt budu hrát s tebou.
Zazubil se, i dkyž maličko nuceně, a zamával ohonem."Od tebe bych to možná i zkousnul, jsi vlčice a navíc, byla jsi ochotná mi tam u kaňonu pomoct."
Přece jen se tu ta atmosféra maličko uvolnila. Je vidět, že se v něm skrývá i něco humoru. Rozhodně to dává najevo víc než někteří jiní vlci.
Zastříhal ušima, když po něm chtěla by řekl co zjistil. "No, takový ty základy. Poslouchat výše postavené, nesmím nikoho ze smečky napadnout, hlásit, když se někdo cizí objeví na hranici. Smím mimo území, ale ne na déle než půl dne. A taky je povinnost trénovat, jeslti nechci pořád být za odpad na poslední příčce. Jo a že povolání ve smečce se vybírá až nebudu omega. "
Hrábl packou do země. Je toho celkem dost, ale to se docela dalo čekat.
"Nejspíš budu chtít na post válečníka, protože jím vlastně jsem. Umím bojovat i s většími a silnějšími, než jsem sám a nebo přesile. SEbeobranu jsem se naučil prostě proto, že jinak bych ani už nežil. Ale trochu uvažuju i o možnosti stát se lovcem... lovit docela taky umím." Koukl na Artemis a je zvědavý, co se ještě dozví. Zastříhal ušima a napřímil hlavu. "Hele, dáme si pak někde trénink?" Zazubil se. Třeba mu to vlčice dovolí.

Usmál se a zamával ohonem. "Já, tady docela obyčejně... chrněl!" Oznámil jí zvesela. "Tys mě neviděla? Však sjem byl jen tady kousek." Zazubil se. Vlastně, moc dobře ví, že moc vidět nebyl. Umí se schovat, i ve zdánlivě celkem přehledném terénu. a tenhle je přehledný opravdu jen zdánlivě, na to je příliš zvlněný a plný keřů. Dobré místo.
"Běh zní docela fajn." zatvářil se nevině. Protáhl se a zívl. Opět. "A máš pravdu, není to tady na běh špatný. I když někdy volím i drsnější místa, třeba hory. Tady se ale dá víc vyřádit, třeba i zkoušet běhat z úkrytu do úkrytu abys nebyla nápadná."
Zívl potřetí a snad už naposledy. "Vlastně, proč ne. Klidně tě trošku proženu." Vyplázl na ni provokativně jazyk. Pěkně dlouhý. Vedle té jeho temněrudé srsti se docela vyjímá. "Jak moc tě mám prohnat?" Vypadá, že má celkem rozpustilou náladu. I vzdor tomu zívání.

Maličko si oddechl. Vlastně, maličko víc. Jednak, že léčitel neřeší to, jak se chová ona, jednak proto, že má vlčka v pořádku plíce. Léčitel by to na rozdíl od něj poznal.
Přesto má opravdu strach, když je Saturejka pořád tak mimo a očividně se to nelepší.
Samozřejmě, pokusil se pomoct hnědému léčiteli zvednout ji na nohy. Zvedl se také, strkal pod ni hlavu, pokoušel se ji přimět vstát. I když ji pořád částečně kryl křídlem, aby ji trochu chránil před zimou. Před větrem to funguje docela dobře, ale jinak asi moc ne.

Ale nedaří se. Trochu zoufale koukl na léčitele a nakonec snahu vzdal. Jen si zase lehl těsně k ní a svým hřejícím tělem mírní trochu vliv mrazu a sněhu na vlčku. Vážně neví, co s tím.
"Rozdělat oheň... mám ohnivou magii, ale musím vstát a mávnout křídly abych oheň vyvolal. Nevím, jak přesně ho zacílím na nasbírané dříví..." přiznal opatrně. Magii druhého vlka samozřejmě nemá odkud znát, vidí ho prvně. Neví ani jak se jmenuje. Což mu právě došlo.
"Ehm.. já jsem Adain, tohle je Saturejka, jen... netuším co s ní je." Olízl si v rozpacích čenich.

Odpočíval, ukrytý v terénní muldě pod křovím na tomhe místě. Celkem nenápadný, i přes ten sníh. Tmavé keře a stín skryly temně rudý kožich celkem dobře. Dávno se naučil, jak být v krajině nenápadný, když je to nutné.
Tolikrát ho jako vlče lovili. Kdyby se neuměl skrýt, dávno by nežil.
Ale i když pospával, sluchem sledoval okolí. Uslyšel tedy zvuk tlapek, dopadající na zem.
Napřímil uši. Tlapy se zastavily. Zvedl hlavu a uviděl nedaleko sedící vlčici. Poznal ji. Potkal ji už několikrát. Pousmál se a vstal. Protáhl se a zívl, aby zahnal ospalost a zamířil k ní. Skoro jako by se vynořil ze země, tak blízko. "Ahoj, co ty tu?" Vesele mává oháňkou.

Uvítal zvesela brášku, když se vrátil s tím samým, co měl donést on. To se ti to hledalo, co? Pacholku. Ale jen se na něj usmál, vlastně oceňuje, že Jarumimu došlo, že měli totéž a že si to může urychlit stopováním.

Vzhledem k tomu, že zatím nedostal žádné další pokyny a nebyl ani propuštěn pryč, přešel k bráškovi a zůstal vedle něj. Vyčkává. Napřímil uši, když přiběhl další vlk, velmi mladý. Sleduje ho pozorně. Ale neřekl nic, přece mu nenapoví, co ho čeká. Vlče vypadá trošku uštvaně, ale dorazil sem třetí, to vůbec není špatné!

Adain koukal naprosto zoufale. Nebránil vysokému hnědému vlkovi v přístupu. Ale vzhledem k tomu, že ten nevypadá, že by mu křídlo vadilo, nechal ho na místě, aby Saturejce nebral teplo. Vlastně se bojí skoro pohnout, aby ji co nejlépe zahříval.
"Spadla do prameniště, zmizela pod ledem. Nebyla tam dlouho, slyšel jsem pád. Vytáhl jsem ji jak rychle šlo, ale nevím co s ní..."
Uši má přiklopené a je vidět, že má o vlčici dost strach.
Opatrně a lehce strčil čenichem Saturejku za ucho. Jeho zděšení ještě navýšilo to, že ona je natolik mimo, aby vysokého léčitele oslovovala jako svou babičku a ještě ke všemu ho začala odstrkovat.
"No tak... nech ho pracovat... " mluví na ni jemně a klidně a trochu nejistě koukl i po léčiteli. Není si jistý jeho reakcí na tohleto všechno. Ještě ho nepotkal. Kolik léčitelů má tahle smečka? Znám jen Ikkeho.

"Pro mě rozhodně." Vážně přikývl. I když, jedná se jen o jeho brášky, ale to je jedno. Jsou prostě jeho.
Když vlčice před ním mluvila dál, posadil se. Ocas si úhledně složil kolem tlap až k předním, a sleduje ji pozorně a zaujatě, s hlavou nepatrně na stranu. "Takhle jsem o tom nepřemýšlel... myslíš, že by se prostě mohli bát toho chaosu venku, a utéct do smečky protože tam právě je to trochu podobný? Já jen, nevím.... přijde mi, že to je spíš děsivá představa, muset zase něco poslouchat... i když tentokrát je to z jejich volby... " Zastříhal ušima. Jo, je to tu celkem volný. Koneckonců, taky te´d sedím tady a ne na území smečky, že jo. A nikdo se neptá proč co a jak. Jen musím být včas zpátky. Ale stejně.

Povzdechl si a maličko sklonil hlavu. Jen zabručel a kývl, když zmínila léčitele. Ikkemu i docela věří. Ví, že to není nejvýše postavený léčitel ze smečky, ale jeho nadřízeného zatím nezná.
Znova zvedl hlavu, když zmínila svou minulost. Přiklopil uši a olízl si čenich. "To mě mrzí. Bylo to hodně zlé?"

Vesele se zazubil. "Jasně, párkrát kousnu a chroupnu a nebude eskadra!" Nechal jazyk chvíli viset z tlamy až mu plandal. "Ale Modrou bych ti nechal." Přidal maličko do kroku a zlehka strčil Ikkemu čenichem do ohonu. Jen zlehka, ani náznak kousnutí.

Na širším úseku cesty přidával dřív, než se Ikke stačil pořádně vyjádřit. Rychle Ikkeho doběhl a teď běží bok po boku, temně rudá srst vedle bílé. "Kdo by používal křídla při tréninku s nelétavcem, to by nebyla žádná zábava!" Namítl na oko pobouřeně. Ostatně, ani ho to nenapadlo.
Tempo, kterým se teď ženou, je vážně pořádné. Adain si hlídá, aby se držel vedle Ikkeho. Zdálky musejí ti dva vypadat zvláštně sladěně.

Odfrkl si i za běhu. Oči mu vesele svítí a oháňku nese vysoko, uši také napřímené. "To jen proto, že uvažuju, že se ti do něj zakousnu." rýpl si z vesela. Ale i z tónu je naprosto jasné, že je to legrace. "Takže bys asi měl přidat," zazubil se za ním a schválně zaryl pákrát packy důrazně do země, aby chvíli dělal hluk. Normálně za běhu tak hlučný není.

Nechává se vést Ikkem údolím a je vidět, že jeho kondice nebyla předstíraná. Ikke očividně trénuje pravidelně, vzhledem k tempu, co nasadil. Adain mu ale nemá problémy stačit, jen křídla si drží hodně těsně u těla, aby jimi nechytal za občasné křoviny podél pěšin. Jak to dělá když nevidí? To to tady má tak dobře naběhaný?

Přikývl. "Jo, rozhodně. Pořád jsou to mí bráškové. " Jeho názor na ně je naprosto a úplně jasný. Položil by za ně život, kdyby musel. "Zvláštní, no já nevím. Byli zotročení, konečně se najdeme a oni se hrnou do smečky? Bez ohledu na to, jak je tam třeba volný režim, pořád tam máš pravidla a musíš poslouchat. Kor jako nováček. Mě se do toho teda moc nechtělo. Netuším, proč to Jarumi navrhl, ale Rivotr, který sotva akorát utekl ze zajetí, se toho hned chytil... pořád to nechápu." Maličko se zachmuřil, evidentně to je pro něj dost vážné téma. "jo, léčitele máme. Jednoho jsem potkal i dřív, než jsem je našel... je docela fajn." Je to velké uznání. Přece jen, léčitel není jeden z brášků, že? "Snad se to zlepší. Rivotr mi vážně dělá starosti."
Povzdechl si. Pak se podrbal zadní packou za uchem. "Hm... tak to mi asi moc neporadíš, jak si poradit ve smečce." zazubil se. To už je jen jeho problém, ne problém Rivotra, takže to bere s o dost větším humorem.