Príspevky užívateľa

"Hm... jeden že se toho chytil když to zmínil ten druhý, a ten druhý, že vlastně neví." Koukl na ni a tváří se vážně dost zoufale. Copak tohle jsou odpovědi?
"Ale dělám co můžu... přijde mi že s Jarumim to vážně jde, tam prostě... jsme pořád bráškové. Ale s Rivotrem.. netuším jak mu pomoct. Snažím se. A o odstupu vím, nejradši bych skončil s oběma v jednom chumlu, ale Riva se bojím i jen dotknout nebo k němu vlastně přijít na dvě vlčí délky. " Povzdechl si. Pro poměrně impulzivního Adaina je to náročné. Umí být sice trpělivý, ale tohle ho trošku ničí.
"Dokonce jsem požádal léčitele aby s ním zkusil pomoct.. má dost ošklivé jizvy. Navíc, ten léčitel je docela fajn." Ikke se mu dostal pod kůži, ani tmavorudý netuší jak.
"Jo, lesy jsou fajn, je tam i dobrý loviště. Já sám raději volím hory a výšky, odkud mám přehled a těžko se ke mě vyškrábou. Ale je fakt že tam bývá zima. Mě to nevadí, ale většině vlků by to nadělalo potíže. Jsem na mráz dost odolný. " Může za to jeho magie, je to vedlejší efekt fyzických změn, které má jeho tělo vrozené, aby jeho magii ustálo. Adain to tuší, ale obvykle prostě jen říká, že je zvyklý. Neuvědomil si, že tím taky prozradil, že si držívá odstup a vybírá si úkryt, kde se k němu jen tak někdo nedostane.
Každopádně, teď se tu taky válí ve sněhu, a kouká z té prapodivné pozice na vlčinku.

Už zdálky viděl vlče, jak si razí cestu sněhem. Vypadá, že mu to moc nejde a to i když sněhu už dost ubývá. Sledoval ho a čekal. Konečně přestal přecházet, naopak, s trpělivostí lovce prostě stojí a sleduje pohyb vlčete přes planinu.
Chvíli to trvalo. Vlček... nevypadá zrovna nadšený z toho, že tady vůbec je. A nedá se to přehlédnout. I tak slušně pozdravil.
"Dobrý den i tobě," odpověděl mu Adain klidně. Naklonil hlavu na stranu a trochu sklonil hlavu, aby byl vlčeti blíž. Měl dost času si prohlédnout jeho neobvyklé tělo a křídla, úplně jiná než jeho, aby měl představu o jeho letových možnostech. Podobná křídla už vlastně viděl. a párkrát před jejich nositeli zdrhal. Na zemi i ve vzduchu. Takže, opravdu představu má.
čím si není jistý, je zájem vlčete. "Poslyš, vážně tu chceš vůbec být? Tohle se nedá nutit. Jestli létat nechceš, bude to mnohem těžší. Ale jestli se bojíš, protože to neumíš, tak se bát nemusíš. Létání stojí za to. Ale nepoznáš to, dokud se to nenaučíš." Myslí to vážně. Neví, co přesně se vlčkovi nelíbí, ale on sám taky zažil že se dostal do situace, v které být nechtěl, takže má pro podobné stavy pochopení.
"Jsem Adain, ale to asi už víš, když jsi sem měl dorazit, že?" Pro tentokrát vynechal plné jméno.

Zašklebil sen a něj. " a ty taky." klidně tak potvrdil, že s těmi bažinami pěkně kecal a ví to. "Však sám do tý veverky nemáš moc daleko. " vyplázl na bratra jazyk. Aspoň tady a te´d, s těmi dvěma, je zdá se vše v pořádku.
"Neřekl bych. Každé má smysl a jak jsem říkal, já moc neumím vyprávět, takže budu potřebovat příklad. " Zatvářil se nevinně. Není to tak úplně výmysl, opravdu moc vyprávět nikdy nezkoušel, takže na tom všem něco bude. "Já ani nevím jak začít." Svěšení uší napovědělo, že to je pravda. On to opravdu neví.

Ale znova na něj vyplázl jazyk, když se Jarumi rozesmál úkloně. "To my oba, jako vlčata." A znovu na něj vyplázl jazyk. Vlastně to tak je. Jen, je to už dávno. Ale i tak, odtamtud tu úklonu nemá.
"Taktiky?" chytil se hned dalšího tématu. Zastříhal ušima, což jen zdůraznilo ty štětičky kterými tento hovor začal. "Není i rozhovor druh strategie?"
"Artemis? A není v tom nakonec spíš právě ona?" Je to vlčice a jeho bratr je vlk. Nebylo by to nemožné a navíc, toho výrazu si všiml...

Postává na samém okraji lesa, hned vedle pláně zajíců. Popochází sem a tam. Ne že by mu byla zima, i když dnes je jeden z těch dnů, kdy se zimní období tváří, že jaro nepustí do světa. Ale jemu chlad nevadí. Ne, spíš je maličko nervózní. Ví, že za ním sem má dorazit jeden z mladších vlků a je na něm, aby mu ukázal, co má dělat s křídly. Smečka sice nějaké létavce má, ale doopravdy tu umí pořádně létat zatím jen on, Jarumi a Riv. Rivotr na tom není moc dobře a Jarumi? Adain nepochybuje o tom, že se v lekcích rozhodně brzo přidá. Jen čirou náhodou teď jedna vyšla na něj. To vlče, co má dorazit, vlastně ani nezná, ale je jasné, že ho pozná. Těžko by za ním mohlo na území jen tak přijít vlče, že chce učit létat a být to náhoda, že ano. Jenže, Adain to nikdy nikoho neučil, takže to bude trochu složité.
Zastavil a zadíval se přes pláně. Z které strany asi ten mladý vlk dorazí? Zastříhal svýma ušima s rysími štětičkami na koncích. Oproti sněhu vedle něj a na pozadí lesa, vypadá Adain spíš černý, i když není.

Vyrazil se zase jednou proletět. Tyhle hory jsou na to skvělé, dá se tu pořádně vyřádit. Křídla tu někdy dostávají zabrat, vzdušné proudy v horách jsou přece jen něco dost jiného, než nad rovným prostorem. Ale to mu nevadí. Je zvyklý létat i za dost drsných podmínek. A ani horský mráz ho nevaíd. Oheň, ukrytý v jeho nitru, hřeje dost.
Tak vyvádí v prostoru nad horami, a někdy prolétává i velmi těsně podél hran štítů. V jednom takovém přeletu se mihnul jako střela těsně nad hlavou jakéhosi vlka, kterého ani nezná. To je tu někdo novej nebo je to cizinec? Je blízko hranic, i když je stále uvnitř.
Otočil se ve vzduchu velmi prudce zpátky a dost razantně a ve velké rychlosti přistál vedle neznámého. "Nazdar!" Pozdravil ho zvesela. Let mu vždy zvedne náladu.

Koukl znovu na Riva, pak na Jarumiho. No, říct co a jak slovně určitě neuškodí.
"No, užíval, jak kdy. Ne vždycky bylo veselo a mít družinu, kterou ti pak zabijí, to stojí taky za houby." tohle téma ale raději rychle opustil. Obzvláště v blízkosti Riva.
"Společný lov není nic těžkého, jen je potřeba se domluvit co a jak. "
Potřásl hlavou.
"čím méně přehledný terén, tím lépe musíte být domluvení, dá se pak využívat vytí, abyste jednak věděli, kde kdo jste a jednak, také to může pomoct hnát zvěř požadovaným směrem. Hlavně u větších skupin je to velice dobrá taktika. " uculil se. Jeho nálada se zdá se může někdy změnit i dost rychle. Impulzivní, jako oheň sám. Za to může ta jeho tmavorudá srst, určitě.
"Ve dvou nebo třech je to jiné. Často jeden číhá v úkrytu a druhý, nebo ostatní, nahánějí kořist na dosah. chce to trochu znát prostor. Ale to nepoužiješ tam, kde je dobrá viditelnost na dálku. Pak se spíš využívá vlčí vytrvalost, běžíš, ženeš kořist kam chceš. stejně jako když naháníš stádo. Vyplašíš ho, běžíš za ním, dáváš o sobě vědět, chňapeš po nich odzadu a nutíš je zrychlovat. Slabší kusy se brzo unaví, není pak problém jednoho oddělit od stáda. Pak musí jeden na sebe vázat pozornost a ostatní odzadu zaútočí. Unavený kus není těžký soupeř a dá se tak ulovit i hodně velká kořist, co by se nebála bránit. Třeba dospělý jelen."
Koukl na ty dva, pak na Jarumiho. "Tak co? Půjdeme někam potrénovat lov?"

Zatímco o tom ,co potkal, mluví lehce a bez zábran, o únosu a povahách už to bylo dost jiné. A Ikkemu to samozřejmě neuniklo. A co hůř, Adainovi došlo, že tomu tak je. čímž spíš trochu ztichl. Skoro jako by se bál dál mluvit, o tom všem. Nebo nevěděl co s tím. Nebo všechno dohromady. Potřásl hlavou a díky tomu všemu málem prošvihl Ikkeho pokus to tu víc rozjet.
"Jen počkej!" zaburácel za ikkem nadšeně a vyrazil jako střela, využil Ikkeho myšku a zahnul také, ale opačně než Ikke. Takže, skončíl zase po boku bílého vlka, jen jejich tempo je teď rychlejší a Adain běží po opačném boku bílého vlka, než běžel před tou myškou. Vesele se na vlka zazubil a ty divné chmury už jsou pryč. Přesto, i většinou veselému Adainovi je jasné, že to Ikke do budoucna být nenechá.

Ale teď prostě běží a běží. Na to, že spolu se slepým vlkem, tak opravdu dost rychle.

Povzdechl si. "Vlastně jsem to už tak trochu zkusil... a moc se nedozvěděl. Teda, jen jsem se ptal proč ta smečka no. " povzdechl si.
"No jo, ais fakt různě.. Jarumi mi na tom ale přijde líp. Zato Rivotr.. .se prostě straní všech, i nás... a já nevím co s ním." Zoufale zafuněl a pak, s křídly u těla, sebou prostě švíhl do sněhu a překulil se na záda. Křídla nechal rozložit až padla vedle něj do sněhu a koukl z téhle prapodivné a vlastně dost zranitelné pozice na vlčici. Je celkem jasné, že si nemyslí, že by se před ní měl jakkoliv chránit. Taková pozice se vážně nezaujímá před kýmkoliv. Je to gesto důvěry.
"Takže u dormanu. dobře. dobré loviště a nejspíš i dost schovek." Dobré místo, takže se nediví. Bez smečky je to jedna z dobře využitelných možností.
"Rád tě zase uvidím."

Jak to tak vypadá, Riva společný lov ani trochu neláká. Sklopil maličko uši. Aspoň že Jarumi vypadá, že by vyrazil. Co teď? Máme ho tu nechat a jít sami? Koukl na Jarumiho, pak na Riva a jeho tlapy. Svěsil uši ještě víc. Nějak má dojem, že možná by ani teď větší lov zkoušet neměl... pokud to neumí a ty tlapy a jejich stav. Snad Ikke pomůže. Vážně nevím co s ním. Jeho duši zaplavuje při tom pohledu zoufalství. Bojí se o bratra. A kdo by se také nebál.
Asi tedy bude lepší vyrazit na lov jen s Jarumim. Koneckonců, třeba by mohli pak donést dost jídla smečce aby mohli vzít nějaký pěkný kus masa pro Riva.

A tak odpověděl Jarumimu, který projevil zájem. "No nebyl. Občas. Většinu času jsem sám byl, ale párkát jsem měl malou družinu nebo nějakého kamaráda. Občas to nebyli ani vlci. Jednou to byl dokonce člověk a na rozdíl od většiny z nich, tenhle byl fajn." Je mu jasné ,že tím brášky dost překvapí. Ale tenhle člověk byl jiný. Měl magii která mu umožňovala rozumět zvířatům. Aspoň těm se srstí nebo peřím.
"Jsem ochotný lov ve skupině předvést."

Zabručel a kývl. Maličko se ošil. "Riv moc mluvit nechce... Ale Jarumiho bych se zeptat mohl." Je jasné, že její návrhy bere vážně, skutečně zvažuje, co mu řekla. "Pro mě je to pořád dsto k nepochopení. Achjo." Maličko si povzdechl a je vidět, že ho to tak trochu frustruje. Ale snaží se, hledá možnosti. "Asi v sobě mají ještě větší zmatek než já." Zabručel.

Velmi ho ale překvapilo, že sama navrhla, že by se mohl vrátit a říct jí co a jak. Ale potěšilo ho to. Párkrát mávl ohonem a usmál se na ni. "Rád se vrátím, jen mi řekni, kde tě zastihnu, ano?" To se zeptal maličko opatrně. Nechce ji zase vyplašit, sotva se ukázala nějaká šance s ní mluvit tak nějak normálně.

Přiklopil ale uši a trochu sklonil hlavu, když mu řekla co a jak se smečkami. "Aha." Podle něj to znamená, že hodně zlé. "Aspoň že tu jsi a žiješ." Kdyby ji znal lépe, nejspíš by došel k ní a čenichem by jí počechral srst na hlavě. Jen tak, prostě přátelsky. Ale zatím si na to úplně netroufá.

Pořád panuje veselá nálada. Za běhu se správně mluvit nemá, ale co. Tak si pocvičí plíce. "Potkal jsem horší věci... hejno přerostlých vážek... hejno kousavých netopýrů... a kde co... " Sice pořád drží veselý tón, ale zdá se, že si nevymýšlí. "A Modrou bych ti nechal, jsem říkal." Lehce si poskočil. Ne že by musel, prostě jen tak. Běh ve dvou se ukázal být překvapivě fajn. Moc podobných nezažil.

Na širší cestě dál běží bok po boku. "Asi nedivil... unesli mě jako vlče, ne?" Ušklíbl se a nálada hned maličko potemněla. "Nemám zrovna iluze o povahách." Na tom něco bude. Ale i přes náhle temnější atmosféru, běží Adain stejně lehce a vyrovnaně a ani maličko nezměnil rytmus. Vlastně, pomalu by se podle něj mohl slepý Ikke klidně i řídit, pravidelný rytmus tlap je dobré orientační měřítko. Brzy potkali zatáčku, v které se krok musel maličko změnit, a brzy další, jinou. V pravidelném tempu se dají ty zatáčky i slyšet. Třeba by to do budoucna mohla být jedna z možností v terénu, co Ikke nezná. Kdo ví? Tak jako tak, na nic takového zatím Adain nemyslí, prostě běží, a jeho krok je pravidelný přirozeně.

Zadíval se na Artemis, která očividně nehodlala nechat tu náladu tak skleslou. Dobře. Nežeru ti to, je mi jasný jaký to je, ale ani tobě nepomůže, když tady budeme společně skuhrat... Takže to holt budu hrát s tebou.
Zazubil se, i dkyž maličko nuceně, a zamával ohonem."Od tebe bych to možná i zkousnul, jsi vlčice a navíc, byla jsi ochotná mi tam u kaňonu pomoct."
Přece jen se tu ta atmosféra maličko uvolnila. Je vidět, že se v něm skrývá i něco humoru. Rozhodně to dává najevo víc než někteří jiní vlci.
Zastříhal ušima, když po něm chtěla by řekl co zjistil. "No, takový ty základy. Poslouchat výše postavené, nesmím nikoho ze smečky napadnout, hlásit, když se někdo cizí objeví na hranici. Smím mimo území, ale ne na déle než půl dne. A taky je povinnost trénovat, jeslti nechci pořád být za odpad na poslední příčce. Jo a že povolání ve smečce se vybírá až nebudu omega. "
Hrábl packou do země. Je toho celkem dost, ale to se docela dalo čekat.
"Nejspíš budu chtít na post válečníka, protože jím vlastně jsem. Umím bojovat i s většími a silnějšími, než jsem sám a nebo přesile. SEbeobranu jsem se naučil prostě proto, že jinak bych ani už nežil. Ale trochu uvažuju i o možnosti stát se lovcem... lovit docela taky umím." Koukl na Artemis a je zvědavý, co se ještě dozví. Zastříhal ušima a napřímil hlavu. "Hele, dáme si pak někde trénink?" Zazubil se. Třeba mu to vlčice dovolí.

Usmál se a zamával ohonem. "Já, tady docela obyčejně... chrněl!" Oznámil jí zvesela. "Tys mě neviděla? Však sjem byl jen tady kousek." Zazubil se. Vlastně, moc dobře ví, že moc vidět nebyl. Umí se schovat, i ve zdánlivě celkem přehledném terénu. a tenhle je přehledný opravdu jen zdánlivě, na to je příliš zvlněný a plný keřů. Dobré místo.
"Běh zní docela fajn." zatvářil se nevině. Protáhl se a zívl. Opět. "A máš pravdu, není to tady na běh špatný. I když někdy volím i drsnější místa, třeba hory. Tady se ale dá víc vyřádit, třeba i zkoušet běhat z úkrytu do úkrytu abys nebyla nápadná."
Zívl potřetí a snad už naposledy. "Vlastně, proč ne. Klidně tě trošku proženu." Vyplázl na ni provokativně jazyk. Pěkně dlouhý. Vedle té jeho temněrudé srsti se docela vyjímá. "Jak moc tě mám prohnat?" Vypadá, že má celkem rozpustilou náladu. I vzdor tomu zívání.

Maličko si oddechl. Vlastně, maličko víc. Jednak, že léčitel neřeší to, jak se chová ona, jednak proto, že má vlčka v pořádku plíce. Léčitel by to na rozdíl od něj poznal.
Přesto má opravdu strach, když je Saturejka pořád tak mimo a očividně se to nelepší.
Samozřejmě, pokusil se pomoct hnědému léčiteli zvednout ji na nohy. Zvedl se také, strkal pod ni hlavu, pokoušel se ji přimět vstát. I když ji pořád částečně kryl křídlem, aby ji trochu chránil před zimou. Před větrem to funguje docela dobře, ale jinak asi moc ne.

Ale nedaří se. Trochu zoufale koukl na léčitele a nakonec snahu vzdal. Jen si zase lehl těsně k ní a svým hřejícím tělem mírní trochu vliv mrazu a sněhu na vlčku. Vážně neví, co s tím.
"Rozdělat oheň... mám ohnivou magii, ale musím vstát a mávnout křídly abych oheň vyvolal. Nevím, jak přesně ho zacílím na nasbírané dříví..." přiznal opatrně. Magii druhého vlka samozřejmě nemá odkud znát, vidí ho prvně. Neví ani jak se jmenuje. Což mu právě došlo.
"Ehm.. já jsem Adain, tohle je Saturejka, jen... netuším co s ní je." Olízl si v rozpacích čenich.

Odpočíval, ukrytý v terénní muldě pod křovím na tomhe místě. Celkem nenápadný, i přes ten sníh. Tmavé keře a stín skryly temně rudý kožich celkem dobře. Dávno se naučil, jak být v krajině nenápadný, když je to nutné.
Tolikrát ho jako vlče lovili. Kdyby se neuměl skrýt, dávno by nežil.
Ale i když pospával, sluchem sledoval okolí. Uslyšel tedy zvuk tlapek, dopadající na zem.
Napřímil uši. Tlapy se zastavily. Zvedl hlavu a uviděl nedaleko sedící vlčici. Poznal ji. Potkal ji už několikrát. Pousmál se a vstal. Protáhl se a zívl, aby zahnal ospalost a zamířil k ní. Skoro jako by se vynořil ze země, tak blízko. "Ahoj, co ty tu?" Vesele mává oháňkou.