Príspevky užívateľa

Hezky se napřímil, včetně uší a natočil se tak, aby proti světlu vynikly. "Já, je mít musím." Zvedl na chvíli maličko čumák výš. "Narostly mi jako ochrana před bažinami, když jsem v nich žil."
Sklonil hlavu a vyplázl na Jarumiho jazyk. Vypadá šťastně... S Jarumim je opravdu vše jako dřív. Jak moc mu to chybělo.
Koukl na bratra. "Někdy bych mohl. Pokud se podělíš i ty. Moc vyprávět neumím, ale můžu to zkusit. Asi nejvíc zvláštní z těch, co jsem kdy potkal, byl jeden člověk. Měl magii, která mu umožňovala rozumět nám ostatním. Takže se s ním dalo mluvit, na rozdíl od jiných lidí." To je něco, co asi zažil málokterý vlk.

Na vyhlídku ozkoušení kondice se jen zazubil a s jedním křídlem rozpraženým se Jarumimu elegantně uklonil. "Kdykoliv, bráško." Evidentně to myslí vážně. I přes tu starost o Rivotra. "Umíš jednat s ostatními tak, aby to k něčemu bylo? S Rivotrem... to asi fakt bude docela těžký. Říkal jsem o něm Ikkemu, snad pomůže. Přece jen je to léčitel." Také tím vlastně prozradil, že Ikkeho docela bere. Ostatně, bylo to vidět i když se setkali tentokrát tam na hranici.
Potřásl hlavou.
A pak se na Jarumiho zkoumavě zadíval. "No právě. Z nějakýho důvodu to z tebe vypadlo. Co je ten důvod?" Zkoumá pozorně bratra pohledem.

Odfrkl si. "No do tebe to sedí, s tím, jaký štětičky na uších si pěstuješ!" odvěděl mu. Špičkovat se koneckonců mohou dva. A záměrně ignoruje fakt, že on sám... má úplně stejné štětičky na uších. Opravdu, mezi Adainem a Jarumim se zdá se opravdu nic nezměnilo. O to větší kontrast je s jejich třetím bratrem.
Zamručel, když promluvil o inteligenci a vyjednávání. "Nejsem moc diplomat. Ale i já měl přátele... i celkem neobvyklé." To hlavně jednoho. "Ale až později. Jako vlče jsem byl sám v místech, kde by nepřežila většina dospělých. No, jsem tady, co?" Zastříhal ušima.

Ale jeho výraz je čím dál temnější, jak došlo na Rivotra. "Jo, všiml jsem si." Koneckonců, uhýbal před nimi. Adain by je nejradši viděl v jednom chumlu, ale nedá se nic dělat, i on dokázal zabrzdit, když viděl, no to co viděl. Svěsil uši. I on viděl ty jizvy. Když zveld pohled a koukl na Jarumiho, je v jeho očích strach. Strach o bratra. Dost výmluvný. Neřekl k tomu nic. Co by taky mohl. Je ale jasné, že ani on není žádný hlupák a dobře ví, co to znamená.

Odpvoěď Jarumiho na smečku ho ale zarazila. Sedl si a nařímil se, kouká skoro jak surikata. "Ale vždyť ot celé byl vlastně prvně tvůj nápad. Rivotr se toho jen chytil... co tě sem táhlo bratříčku?" Sleduje ho velice pozorně.

Zafuněl a potřásl hlavou. "No když myslíš..."
Zadíval se na něj. "Fajn, beru tě za slovo. Jsem celkem zvědavý, co pak vymyslíš." Mrknutí samozřejmě viděl, a kouká na léčitele před sebou vlastně maličko zvláštně. Pořád si není moc jistý tím, že tu chce být, ale s takovými jako Ikke by to nakonec nemuselo být špatné. A dokud jsou tu bráškové, tak stejně není co řešit.

Pořád měl toho všeho plnou hlavu, když se Ikke rozhodl vzít to ve velkém stylu. Navíc, je fakt, že se tady určitě vyzná lépe než Adain, který údolím zatím sotva vůbec prošel. A očividně to nehodlá tady nechal Adainovi lacino. Tmavorudý vlk se neubránil úsměvu, když slepý Ikke vyrazil jako střela. "Já ti dám slimáka!" Odpověděl mu zvesela a vyrazil za ním. Pokud by Ikke snad čekal, že bez křídel na zemi bude Adain pomalý, nebo málo vytrvalý, bude zklamán. Nebo možná naopak příjemně překvapen.
Rychle bílého vlka dohnal a uhání jen těsně za jeho ocasem. Cestičky v údolí jsou úzké a nejsou většinou vhodné pro to, aby běželi bok po boku, takže je očividně na něm, aby se zařadil. Běží lehce a vyrovnaně. Není třeba mluvit, jen sledovat společnou cestu. Ale uši má napřímené a je vidět, že mu pohyb vlastně vyhovuje. To by bylo jasné komukoliv, co by běžící dvojici potkal.

Naklonil maličko halvu na stranu. Vlastně si všiml, že se ochotně chytila jiného tématu, aby nemusela mluvit o sobě. dobře, takže ať se jí stalo cokoliv, docela dost ji to bere. Tady by se asi hodil Ikke, ne já. Ale jsem tu jen já, no. Potlačil povzdech. Ale pokud je ochotná mluvit aspoň o něm, tedy bude mluvit o sobě.

"Mám je rád. Oba. Nezměrně a je mi úplně fuk, že jsme se roky neviděli. Tedy ne fuk, ale prostě, víš jak to myslím... že na tom nic nemění to odloučení." Maličko se odmlčel. Ve vyjadřování se asi přece jen maličko plácá. I jeho ocas se konečně zastavil. Pak na ni koukl. "Ano, oni to chtěli oba. Až to působilo trochu zvláštně. Ale hlavně pro Rivotra to asi bude lepší, vážně na tom není dobře." Z jeho tónu je jasné, že se o bratra dost bojí. "A neboj se, já se s tím netajil, že se mi to nezamlouvá. Ale když už, tak to samozřejmě zvnádnu. Jsem silný vlk a dobrý lovec, ve smečce mi nehrozí problémy. A že je něco jinak, než jsem si představoval? No to se stává. " Aspoň že tam mám i přátele. Nejmíň jednoho. Slepý léčitel se mu dost zamlouvá.
"Ty nemáš smečku, že?"

Než donesl balíček rostlin, objevil se tu Jarumi. Párkrát mávl ohonem a usmál se na bratra. Nepochyboval o něm, ale maličko, maličkato je rád, že ho předběhl a už má prnví úkol hotový, když Jarumi vyzvedává ten svůj první. Ale před Dexterem se samozřejmě tváří důstojně, jen elegantně pokývl hlavou, když mu Dexter vše schválil.
I on se v duchu pousmál, že jen čtyři králíky... Dětská hra, v podstatě.
To nevěděl, že vzápětí dostane totéž.
"To bude rychlý," odkýval úkol.
A vyplázl jazyk na Jarumiho, který si neodpustil poznámky.
"To si budeš muset dost máknout bráško, já už mám jeden úkol hotový!"
Zavolal na něj. Zkratka přes řeku mu vysloužila čas navíc, proto má náskok.
Viděl, že Jarumi míří do kotliny. On sám zamířil na jih, tam, kde prve sháněl rostliny. Cestou tam zaznamenal králičí pachy, vypadá to, že na kraji lesa bude větší králičí kolonie.

Ze svahu to bral tentokrát rychle. Je mu jasné, že Jarumi se bude snažit dostat s králíkama dřív než on. Neví, jak dobrým lovcem se jeho bratr stal, ale už jako malé vlče byl docela schopný.
Sám dosběhl k lesu a po pachu rychle našel kolonii. Tam musí postupovat trochu opatrněji, kdyby se mu všichni schovali do nory, má problém.
Obešel králičí kolonii a pěkně začal rozhrabávat noru. Nejde mu ani tak o to, ji vyhrabat. Ale vyplašit králíky, aby ji nevyužili ke schování. A to se mu docela povedlo. Vyběhlo hned několik ušáků a pak Adain nezaváhal. Pár rychlých skoků, pár chňapnutí a už tam leží ušáci.. jeden, druhý, třetí, čtvrtý,... zarazil se s pátým ušákem v tlamě. Hmmmm.. musí to být přesně nebo by nevadilo víc?
Zafuněl. Pátého ušáka pusil. Ještě nestiskl tak, aby ho zabil, takže vyplašené zvíře uteklo. škoda kořisti, ale co naplat.

Posbíral ty čtyři a vyrazil zase na vrcholek. Frustrovaně zafuněl. Nahoru a dolů a nahoru a dolů a zase nahoru... ale s trochou štěstí to běžím naposled.
Běží i tak docela svižně a netrvalo dlouho, když stanul nahoře. Jarumi ho s křálíky o něco málo předběhl, ale i tak. Jarumi ještě má druhý úkol, že?

Vyskládal svoje králíky vedle těch, co před chvílí donesl Jarumi. Zůstal pak stát a vyčkává, co Alaric na to.

Vážně přikývl a zastříhal ušima. Dobře, tohle snad ještě poznám... Ještě že jsem byl ochotnej pomáhat Ikkemu, navíc, jedla a bříza jsou obyčejný stromy... a mech, no snad vím který to je.

Koukl po Alaricovi, ale jak to tak vypadá, tak to vše bude postupně. Adain se rozhlédl. Břízy a jedle... ano, vše viděl i cestou, jenže, o dost níž. No, čím déle to bude odkládat, tím déle to bude hotové, že?

Takže se prostě otočil a pěkně ostrým tempem vyrazil ze svahu. Může si dovolit být méně opatrný. Už tudy prošel a ví, že tu past není. Ale nemíří vyloženě po svých stopách. Míří jižněji, k lesům, které tam rostou o něco níže, než je vrcholek.

Netrvalo zase tak dlouho, než zmizel v lese, který je z vrcholku vidět. Zamířil si to do rokle, kde je i potůček... nevyzná se tak moc v tom kde co roste, ale potok je dobrý orientační bod... netrvalo dlouho, než natrefil na první polštářky mechu. Ty byly i nad lesem, ale... to nebyl bělomech.

Zadíval se na typické polštářky... přešlápl. No, snad je to ono. Nabral co jen dokázal pobrat a peláší dál. Jedli našel brzo. Zastavil, položil mech a kouká do koruny velkého stromu. Chvíli přemýšlel, jak se na větve dostane. Ale pak si vynadal do troubů. Kolem jsou také mnohem mladší jedle, nejspíš potomci velkého stromu předním. Opatrně ukousl jedlovou větvičku a přidal ji k mechu. Pach jehličí má te´d po celé tlamě, až z toho trochu prská a vyplazuje jazyk. Ale co se dá dělat.
Posbíral náklad, a vyrazil hledat břízu. To bylo maličko těžší, ale i tento strom s bílou kůrou nakonec našel. Odložil svůj náklad a přemýšlí, jak do toho. Nakonec se zvedl, opřel se packami o strom a chvíli hrabal. Pak chytil zuby za uvolněný kus a utrhl kus kůry. Uložil ho k ostatním věcem. Hromácku si pak opatrně přerovnal, aby to vůbec pobral. Rozhédl se, a využil toho, co ho naučil Ikke při prvním setkání, tam na pláni a u řeky. Našel si nějaká dlouhá stébla trávy, a opatrně balíček svázal. Nešlo mu to snadno, dělal tohle ostatně jen jednou a i tenkrát první úvaz přetrhl. Balíček drží jen tak tak. Ale přece jen se mu ponese lépe.

S hromádkou požadovaného materiálu se vydal zpátky nahoru. Do kopce, a s plnou tlamou k tomu, to jde samozřejmě o poznání pomaleji, než to šlo z kopce.
Ale to se nedá nic dělat.
I tak se nakonec znovu vyškrábal nahoru. Tentokrát funí podstatně více. Jednak je to další výstup, a jednak, náklad v tlamě překáží. Jenže to neměl jinak jak přenést.
Složil balíček Dexterovi k nohám. Koukl na něj, pak koukl na Alarica. Čeká na verdikt, nebo na další úkol, nebo cokoliv přijde.

Naposledy se rozhlédl.
Ne, žádná další past. Zastříhal ušima. No, to bylo ještě docela snadné. I když musím uznat, že ty kameny byly povedené, to si opravdu žádalo slušný reakce.
Potřásl hlavou a zamířil na vrchol. Už je to jen maličký kousek.
Překonal tu zbývající vzdálenost a zastavil před dvěma vlky, kteří tu čekají na příchozí.
Není ani příliš udýchaný, na ten výšlap. Přece jen, šetřil síly pečlivě a krátce před vrcholem ještě kontroloval okolí.
Sklonil hlavu v pokývnutí, i když se nese docela hrdě.
Není třeba aby mluvil. Ví, že dostane úkol, který má splnit. Co to asi bude? Bude lovit nějaké zvíře? Nebo něco jiného? Sám netuší.
Drží hlavu uctivě dole, přece jen, i když se nejedná o vysoce postavené členy smečky, pořád jsou mu nadřazení.
Brzo budou mít společného zase o něco víc. Jen co dokončí zadaný úkol. Nepochybuje, že to zvládne. Koneckonců, úkoly nemají být nesplnitelné.

"Měl jsem dojem, že to má trochu jiný význam." pokračuje ve špičkování a vyplázl na něj jazyk. Opravdu, jako za starých časů, i když jsou už oba dospělí.

Párkrát mávl ocasem a potřásl hlavou. "Neboj, moc dobře vím, že nejsi žádný hlupák, k léčitelům se určitě taky chováš slušně." Přece jen, Jarumi byl chytrý už jako vlče, nepochybuje o tom, že se to nezměnilo.

A jak jde o Riva, tak si povzdechl. Sedl si, najednou zamyšlený. "Jasně, taky vím jaké to je, i když u mě to bylo asi trochu jiné než u vás... Vysypali mě ve studené bažině, v místě, kde žila spousta dravců, velkých a silných, tak hejna malých a zákeřných. Myslím, že si blyi jistí že mě tam něco sežere. No, nestalo se." Podcenili ho. "Nebyl jsem nikdy doopravdy zotročený, i když jsem to neměl snadno. Možná i drsnější, než kdyby mě někde drželi v aréně. " Hlavně zpočátku, než se naučil v tom všem nějak fungovat. Ostatně, i arénu si nakoenc zažil, ale později a to je zase jiná písnička.
"Riv... působí dojmem.... já vlastně nevím. Ale bojím se o něj."
Povzdechl si.

Ale napřímil uši a naklonil hlavu na stranu, když Jarumi vlastně neodpověděl na poslední otázku. "Proč jsi chtěl do smečky bráško?" Zopakoval svou otázku. Nehodlá to nechat být.

Uši mu živě mění sem sem a tam. Pro něj je to vážně složité a Ikke ho vlastně dost pochválil. Ani na to není moc zvyklý. P5ešlápl a sleduje léčitele. Potřásl hlavou.
"No, popravdě, choval bych se slušně ke každému léčiteli. Přece jen, dost toho umíte. " Vlastně je taky slušný k vlčicím, ale to je jedno. Sám neví, kde se to v něm bere a nehodlá to řešit.
Ale je rád, a je to dost znát, že se Ikke sám nabídl, že by si s Rivem měl promluvit. Adain se trochu uvolnil. Je zřejmé, že mu bratrův stav dělá hodně velké starosti. "To budu opravdu rád," řekl také Ikkemu upřímně.

Ještě že bude apsoň trénink.
"Dobře. Co se trochu proběhnout? Údolí je velké, a i když celkem zarostlé, když poběžím první, neměl by to snad být problém." Je mu jasné, že se Ikke v terénu hýbat umí. Ale běh poslepu je určtiě o dost těžší.

Naprosto nevěděl, co si s ní počít... trochu zoufale na ni koukal, jak se k němu choulí. Je rád, že si k němu schovala čenich, že se snaží využít jeho teplo a nerozpakuje se. Co nejpečlivěji ji zablail do vlastních křídel a hřeje ji svým temněrudým kožichem.
Usnula tam, schoulená u něj. A on, stále neví co s ní. Prostě zůstal u ní, hlídá ji. Opatrně jí olizuje hlavu mezi ušima, v útěšném gestu. Hlídá její dech, jeslti se nemění. Snad jí odpočinek pomůže. A snad neprochladne... asi bych měl požádat Ikkeho aby mě naučil pár věcí... vůbec nevím, jeslti jí tohle nemůže ublížit... takhle mokrá... snad bude stačit že jsem tady a zahřívám ji.
Občas zvedne hlavu a rozhlédne se, jestli někdo nejde. KDyby ano, požádal by kolemjdoucího aby informoval léčitele. Takhle může jen čekat, než se vlčice zase probudí.

Jenže, co to? Někdo nakonec opravdu jde a k prameni se nese pach jiného vlka. Adain ho ještě nezná. "Hej, haló, tady! Potřeboval bych sem přivést léčitele!" Zavolal Adain na neznámého, netušíc, že je to právě léčitel, kdo se blíží k prameni.

I přes její přetrvávající pesimistický výraz, nezmizel z jeho tváře úsměv a jeho ohon stále zvesela mává. Třeba přenese maličko pozitivní nálady na ni, kdo ví? Ví, že ta šance je dost malá. Ale i tak. Musím to apsoň zkusit.
Být tak smutný tak dlouho, to není jen tak. Navíc, vážně zhubla. Z Adainova pohledu to vypadá docela vážně a nebezpečně. A sice mu po ní nic není, ale trochu se mu příčí nechat ji v takovém stauv. Pořád je to prostě vlčice a je sama.
Dobře, no nevím. Nevypadáš, že by se ti až tak dařilo.

Ale všiml si zavětření, Naklonil maličko hlavu na stranu, uši napřímené. A pak přišla ta otázka. Ne rovnou na smečku, ač to trochu čekal, ale jen všeobecná.
Posadil se a způsobně si složil ocas kolem nohou. "Na to je vlastně trochu složitá odpověď...." řekl vážněji, než jak se s ní přivítal. "Našel jsem své bratry a čekal bych, že tím bude vše dobré." Už jen ta formulace naznačuje, že to nebylo zrovna ideální. "Jeden z nich ale není v nejlepším stavu, a tak jsme se s bratry přidali do smečky. Snad dobré zázemí pomůže." Potřásl hlavou. "Akorát, já zrovna jít do smečky neplánoval, tak se s tím vším musím nějak popasovat." Zazubil se. Nevypadá, že by se tím nějak trápil. Ale je jasné, že to asi pro něj až tak snadné není.

Naklonil hlavu maličko na stranu. To tedy rozhodně nezdá. Ale nekomentovalo.
Navíc, chvíli na to mu přece jen řekla, co se vlastně stalo. Vlčátka jsou v pořádku. To se mu vesele rozmával ohon.
Což ho velice rychle přešlo, jen co to Artemis dořekla celé. Uši přiklopil k hlavě a je vidět, že ho to pořádně zasáhlo. To ne...
Sklonil hlavu níž. "To mě mrzí... " řekl potichu. Mrtvé vlčátko je hrozná tragédie. Jeden malý rošťák nebo roš´tanda, které už nikdy nedostanou šanci. Pro Adaina je to očividně hodně vážná věc.

"Máš pravdu, nehodlám tak zůstat dlouho. Už jen proto, abych nemusel poslouchat rozkazy od kohokoliv." Je vidět, že i on je trochu... ve skleslejší náladě. To asi to vlčátko.

Ale vážně se na ni zadíval, když začala mluvit o lvastní vůli. "Sice to nebyl můj nápad, ale jednou jsem to odsouhlasil a pak to s tím dál nemá nic společného. " Je vidět, že to myslí vážně. Za svým slovem si stojí. "Takže, rád se dozvím cokoliv, co se bude hodit. Vím zatím jen základy." Zase stojí hrdě napřímený, a rozhodně pozorný.

Napřímil uši a srovnal si postoj. Pokývl hlavou a usmál se. "To jsem vážně rád. KDyž jsem tě viděl, jak vypadáš sklesle a přitom měl před očima vzpomínku na tebe tam od kaňonu, docela jsem si dělal starosti." Co na tom, že má být vlastně tady leda omega a leda poslouchat rozkazy. Na to je stejně maličko hrdý a pak, co. Měl o ni starosti? Měl.
"Co vlčátka? Jak se jim daří?" Přešlápl. V duchu už vymýšlí, jak je bude učit lumpárny! Vlčátka jsou fajn a hlavně, skvělí parťáci na jakékoliv dovádění!
A samozřejmě došlo i na otázku na něj. Maličko svěsil uši. "No, snažím se. Pomohly infromace od tebe, samozřejmě. Tak jako tak, nemám problém zajistit nějakou tu kořist pro smečku a tak, ale tréninků je nějak málo. Dost se se zdejšími vlky míjím." Potřásl hlavou. ví, že ty tréninky budou nutné. A on trénuje. Jenže sám a to prostě podle zdejších pravidel nestačí.
Koukl po Artemis. Třeba bych mohl něco trénovat i s ní.

Procházem hájem a čenichem prověřoval pachy. I to se někdy hodí. Koneckonců, proč ne. Třeba najde i něco zajímavého, třeba stezky lovné zvěře a cokoliv. Pořád je tu celkem nový a má dost co mapovat na území.
Zvedl hlavu, když zaslechl, že se někdo blíží. Vítr jde pro něj špatným směrem, takže kdo to je poznal až když se Artemis ozvala.
Otočil se k ní, zvedl hlavu a přátelsky zamával ohonem. "Ahoj Artemis," elegantně se jí uklonil za použítí mávnutí levým křídlem. "Jakpak se máš?" Kouká na ni maličko zkoumavě. Přece jen, když ji viděl posledně, opravdu nevypadala dobře. Te´d už je to o něco lepší. Jeho zájem je tak jako tak upřímný.

Po dlouhém svahu velké hory, té nejvyšší, vystupoval raději celkem opatrně. Moc dobře ví, jak zrádná podobná místa mohou být.
A kdyby se objevila podobná past, jakou už jednou potkal, tady by to bylo mnohem vážnější. Rozhodně to nemůže vyloučit.
Pravděpodobně dorazil k úpatí cílové hory jako první, apsoň nikde neviděl stopy po tom, že by dorazili další. Ani pachy. Ale samozřejmě, mohli také přijít z opačné strany.

Svah je čím dál strmější a Adain si opatrně volí cestu cik cak. Výstup je dlouhý. Tmavorudý je ale v dobré kondici a umí šetřit silami a dechem. Naučil se to už hodně dávno.
Občas se zastaví a ostražitě se rozhlédne, pak zase pokračuje dál.
Vysoko v horách hvízdá vítr a čechrá tmavorudý kožich. Adain se jen pousmál.

Pomalu se blíží k vrcholu a nahoře by měli čekat dva okřídlení členové smečky. Ani v závěru nespěchá. Pořád nemůže vyloučit, že se najde nějaká past.
Ale jestli se do toho někdo nevloží teď, tak bude mít první část úkolu splněnou. Tak během dvou minut dorazí na vrcholek hory.