Príspevky užívateľa

Chtěl se sklonit k potoku, že se napije, když na něj zdálky začal někdo pokřikovat. Otočil se směrem k rychle přibíhajícímu cizinci. Jeho instinbkty ho v první řadě považují za možnou hrozbu, takže si lehce přešlápl, aby měl případně vhodnější pozici pro obranu či útok. Nepřistál jsem nikomu na území ne? Tady by teď nikdo nic mít neměl. Maličko se zamračil.

Elegantně ukročil stranou lehkým krokem, aby do něj ten pestrobarevný vlk opravdu nevrazil. Jeho nadšené 'ahooj' na hrozbu rozhodně nevypadá.
Tmavorudý vlk zastříhal ušima. Zůstal klidně stát a přejel cizince pohledem. "Adain Serangan Langit," představil se mu také celým jménem, když to udělal i cizinec. "Hm... zajímá tě let?" Zeptal se celkem neutrálně. Z jeho pachu je zřejmé, že patří k Igniské smečce. A je vidět, že je očividně ve velmi dobré kondici. Ostatně, ta akrobacie byla také výmluvná.

Vyrazil se pořádně proletět. Trénvoat je důležité a let se dobře trénuje v horácz. Tady na severu se mu navíc docela líbí. Netrápí ho, že je tu celkem zima. Jemu chlad nikdy nijak zvlášť nevadil.
Poletuje mezi kopci. Chvílemi ne až tak rychle, ale provudí všelijaké cviky. Obloučky, prudké otočky prakticky na místě aniž by ztratil výšku, prudké propady ve vzduchu.
Pak chvíli letí velmi rychle, hlavně, když využije výšku a vrhne se do prudkého klesání. Pak to zase vybere, tak prudce, až mají křídla co dělat, aby to zvládla.

Vlastně může být docela zábavné to pozorovat. Dováděl tam takhle dobré dvě hodiny, než zamířil k přistání do jednoho údolí. Viděl tam drobný potůček, hodlá se napít. Teď už sice necvičí, ale i k potoku se spustil zajímavým způsobem. Pokrčil jedno křídlo a po spirále se snesl dolů, jako to dělají některá semínak stromů. Až těsně nad zemí napřáhl i druhé křídlo a dopad trochu zbrzdil. I tak dosedl na zem docela zprudka, ale podle samozřejmosti, s jakou dopad utlumil, to asi dělává často.

Vesele se zubí a je vidět, že jemu rozhodně pozdrav nijak nevadil. Adain prostě má svého brášku v srdci úplně stejně, jako když byli ještě malá vlčata.
Odfrkl si. "Na padlého jsi teda vyskočil celkem čiperně." Oklepal se, až odletělo několik temně rudých chlupů z jeho kožichu.
Ale maličko zvážněl a posadil se, když došlo na dotazy ohledně toho, jak si vede. Zastříhal ušima a tiše zamručel. "No, snažím se. Pořád jsem si úplně nezvykl. Nejvíc to táhnu asi s Ikkem. Toho jsem znal i předtím. A vůbec, léčitele je potřeba si předcházet, ne každej má regeneraci." Neodpustil si maličkaté rýpnutí.
"Riva skoro nevidím... Vypadá, že se snad bojí i nás nebo co... " Potřásl hlavou. "A jo, je mi jasný že furt někde lítáš... víš, já prostě myslel, že zůstaneme spolu, jen my tři.. Koneckonců, tři na hlídky stačí a lovit umíme všichni. Nikoho nepotřebujeme. Ale rozhodli jste jinak." Odmlčel se. "Víš, možná je to kvůli Rivovi dobře. Vážně mi dělá trochu starosti." Ani neví, jak se stalo, že Jarumimu toho najednou vysypal tolik a tak rychle. S ním vypadá všechno tak, jak čekal. Prostě, má brášku zpátky. Aale Riv? Starost v Adainově hlase se nedá přeslechnout.
"To kvůli němu jsi chtěl do smečky?"

Zůstal na něj zaraženě zírat. Pěknej výčet... ale.. jak? Přešlápl. "Fakt myslíš, že takový jsem?" Zamyslel se. "Dobře, tak jsem chtěl pomoct tobě na pláních. Ale léčitele si vážně má vlk radši přecházet. Nikdo z nás netuší, kdy někoho jako ty bude potřebovat. Jen hlupák se považuje za nezranitelného." Sklonil na chvíli hlavu a hrábl packou do země.
"Snad to nějak půjde, všechno." Znova hrábl do země. "Za brášky jsem vážně rád, ale o Rivotra mám maličko starost. Prostě, nevypadá v pořádku." Možná by to na něj neměl prozrazovat, ale Ikke je léčitel, takže by i mohl pomoct, no ne?

Ještě že je tu ale i veselejší téma, u tréninku je prostě hned úplně jiný. A na to, co ho zaujalo, je velmi jednoduchá odpověď: "Všechno!" Nezaváhal a určitě to myslel vážně. "Takže to vezmeme postupně ne? Každý trénink něco jiného. Čím začneme?" Naklonil hlavu na stranu, uši napřímené.

Protřepal si křídla a pečlivě si je složil. Vesele se na Aishilu usmál a jeho oháňka také mává docela živě. "Rád tě zase vidím, jak se ti daří?" Tváří se vesele a mluví lehce, ale přejel ji pohledem. A i když úsměv z jeho tváře nezmizel, pohled do jejích očí, který jí pak věnoval, byl výmluvný. Všiml si, že zhubla. Srst přece jen maskuje jak moc, takže rozdíl asi trochu podcenil proti realitě, ale pořád si toho všiml.
Naklonil lehce hlavu na stranu. Už tehdy byla smutná. co se jí asi stalo? Ale nahlas se nezeptal. Zastříhal ušima a přátelsky čeká na její odpověď. I když... podle toho, že zhubla a toho, jak se tváří vlastně moc nečeká že se dozví pravdu. Hlad za tím asi nebude, ty ryby měla nalovený dost rychle.

Postupoval Ostrými vrchy celkem svižně, tedy, s přihlédnutím k teérnu. Opravdu dbal o to, aby neskončil příliš udýchaný.
Všiml si hromádek kamení nad pěšinou. Ale vše vypadalo pevné, a nikde neslyšel ani neviděl nic podezřelého. Obejít to místo by trvalo asi dlouho a neměl by žádnou záruku, že najde něco stabilnějšího.

Tak pokračoval pěšinou dál, lehkým klusem. Jenže ouha! Ono to opravdu byla past od člena smečky. Někdo velmi razatnně strčil do první hromádky. Dost daleko před ním, aby bylo jisté, že rozhodně nestihne proběhnout. Ihned zabrzdil... a už ten někdo nahoře posílá další hromádky. Do háje!
Otočil se a cvalem vyrazil po vlastníczh stopách zpátky. S valící se lavinou se nedá bojovat, to ví každý. I bez křídel je však rychlý. Ten nahoře byl ale dobře připravený a kamení se po svahu řítí víc a víc.
Není to skutečná lavina, svah byl na to příliš pevný, letí jen vždy vlna kamenů z hromádky.
A už je jasné, že díky tvaru terénu to nestihne ani přes svou dost značnou rychlost. Padající balvany ho nakonec dostihnou.
Nezaváhal. Nemá vlastně ani strach. Nemá na něco takového čas. V tuhle cchvíli převládly jeho instinkty, čas jednat. Leknout se může až bude po všem. Někteří to tak mají. Jsou to ti, co mají větší šanci přežít nehody a těžké situace. KDyby mezi ně nepatřil i Adain, by mrtvý už dávno.

Zastavil a otočil se proti řítící se skupině kamenů. Přimhouřil oči a sleduje pečlivě jejich dráhu. Opravdu jde jen o úzký pás, sotva metr a půl, nejvýš dva metry... Nic co by se nedalo zvládnout, když to dobře načasuje...

Přikrčil se. A připravil se poslat celou svou sílu do svých zadních nohou.

Kameny vydávají pekelný rachot, řítí se přímo na tmavorudého vlka, který drží křídla těsně u těla a vypadá, jako by je snad svým pohledem chtěl zastrašit.

Když se kameny přiřítily k němu, velmi silně se odrazil. Celou sílu svého trénovaného těla poslal do zadních nohou. Vyskočil vysoko, hodně vysoko, aby i odrážející se balvany měly kam skočit aniž by ho trefily. Skok připomínal trochu takové ty lišky, co loví pod sněhem. Prostě, odraz do výšky.

Kameny proletěly pod vlkem, jen vířící se prah zahalil tmavorudý kožich. Adain ucítil menší náraz do jedné ze zadních tlap, to si některý z menších a výš letících kamenů našel přece jen cíl, ale nepůjde o nic vážného.

A pak následoval dopad. Ani ten nebyl bez rizika. Pěšina byla úzká a Adain doskočil na svah nad ni, který je strmý. Zaryl drápy do země a přikrčil se, neváhal se až položit břichem na zem, aby zabránil pádu, který by ho v kotrmelcích poslal za těmi balvany, co míří do údolí.

Prach se pomalu usazuje a tmavorudý vlk se zvedl. Zadíval se nahoru na svah, kde se skrývá někdo ze smečky. "Dobrá práce!" Zahalekal nahoru. V horách se kvůli lavinám křičet nemá, ale on nemůže být hlasitější než byly letící kameny, takže je to jedno.

Opatrně sestoupil na pěšinu a zkontroloval si zadní tlapu. Sotva lehce naražená, jak to tak vypadá. S tím nebude ani kulhat, je zvyklý na horší věci.

Zazubil se, ještě jednou koukl nahoru a lehkým klusem vyrazil zase dál.

Šedé hory se přiblížily a mezi vrcholy před ním se pomalu začíná rýsovat jeden vyšší, než všechny ostatní.

Jedno ucho měl ještě dlouho natočené dozadu, kde si na něj počíhal někdo ze smečky. Pro jistotu. Ale i tak musel kontrolovat okolí. Nikdo přece neříkal, že past může být jen jedna, no ne?

Ale ke svahu, kterým začíná poslední výstup, na nejvyšší horu, se dostal bez nehody. Samozřejmě, i toto místo může být dobré pro nějakou past.

Je docela rád, že se přes řeku dostal bezpečně. Zamířil si to pořád stejným vytrvalým klusem přímo k výběžku ostrých hor. Moc tohle místo nezkoumal, ale už zdálky jsou vidět možnosti, kudy se dá vystoupat mezi rozeklané vrcholky. Zase budu mít nejhorší stoupání za sebou. To taky není špatný.
Napřímil uši. I když si to míří přes poměrně úzkou planinu mezi řekou a horami, stejně si okolí raději hlídá.

A zdálky si vybíral, kudy nejlépe by, alespoň možná, mohl vystoupat. Teď je velmi rád, že se snažil a vždy trénoval i bez křídel. Nebýt toho, těžko by se mu te´d volila cesta, kdyby kopce vždycky vyřešil prostě letem. Ale tak tomu nebylo. Takže bez problémů vidí možné stezky. Některé i celkem hojně využívané.

Vybral si jednu z nich. A začal stoupat. Víc se te´d rozhlíží. Horské stezky mohou být zrádné. Navíc, není tu tak velký rozhled, velmi snadno ho někdo ze smečky může přepadnout, nebo tu nalíčit past.

Opatrně prošel kolem několika suťových polí, kde by mohly hrozit sesuvy. Na stabilnějších místech běží o maličko rychleji, ale ne o mnoho. Pořád je v horách a pořád je to docela zrádné.
Na druhou stranu, bude tím mít nejhorší úsek cesty nejspíš za sebou. Dál by už terén horší být neměl, i když přímo na tom vrcholu, kam se musí dostat, ještě nebyl. Jen prolétal okolo.
Stoupá vytrvale. Běh do kopce znamená, že je přece jen trochu udýchaný. Ale dává si pozor, aby neskončil uštvaný. To ani náhodou. Musí být připraven, kdyby se něco dělo.
Pokračuje horskou cestou dál a dál.
Pokud jeho cestu nikdo nenaruší, brzo se dostane do těsného sousedství propasti.

Byl se dnes proletět. Vážně je rád, že není nucen zůstávat pořád na území. To by asi neustál, není zvyklý být na jednom místě, jakkolikv rozlehlém a pohodlném. Prostě, jemu a jeho křídlům by to stejně bylo nakonec malé. Ale zdá se, že to opravdu nikomu nevadí, když není pryč příliš dlouho. S jeho křídly to umožňuje překonávat vážně dlouhé vzdálenosti.
Tak jen letěl, letěl.... dostal se až nad pastvinu, ani nevěděl pořádně jak. ono je to jedno, zpátky trefí snadno.

Zadíval se dolů a došlo mu, že tam někoho vidí. Není to...?
Zakřoužil a snesl se trochu níž. Jo, je to ona. Jak se jí asi daří? Minule vypadala fakt sklesle.
Sklopil křídlo a zamířil v široké spirále níž. Ne zcela přímo, nechce ji vylekat. Takže poslední velký oblouk ho zanesl před ní, ještě v dost velké výšce aby to nepůsobilo jako nálet. Stočil oblouk ostřeji a přistál čelem otočený k ní. S lehce mávající oháňkou se jí vydal vstříc. "Ahoj." Pozdravil vlčici zvesela.

Jarumiho nadšení se nedá přehlédnout a zdá se, že je nakažlivé. I Adainův ohon se rozkmital, a vlček s napřímenýma ušima klusem překonal zbylo vzdálenost. Lehce čenichem strčil do čenichu batra, na uvítanou.
"No vidíš to. Já si jdu prohlídnotu ten strom, co pořád vidím z výšky, a koho tu nenajdu!"
Posadil se a vesele se na bratra uculil. Pak ho přejel pohledem. Vypadá dobře, to ano. Evidentně si uměl poradit už předtím.
Nakonec, i Adain sebou plácl do prostoru pod stromem, i když se nevyvalil na záda. Dnes toho docela dost naběhal po zemi. I něco nalétal, ale to zase taková dřina není. Ráno se zkoušel pořádně proběhnout, aby si trochu posílil výdrž. Takže trocha odpočinku po boku bratra určitě neuškodí.

Obrovský strom je skvělý orientační bod. Nedá se přehlédnout ani za letu. Ale ještě se k němu nepodíval, takže je na místě s tím něco udělat. Přiletěl směrem od hor a přistál nedaleko. Ke stromu pak zamířil pěšky. Ne že by nemohl doletět až pod jeho obří korunu, ale prostě, chtěl si ho prohlédnout pomalu a zdálky postupně. Prohlžíí si velikána a díky tomu si až na poslední chvíli všiml, že tu není sám. Pod stromem je ještě jeden pár křídel.
I když je pořád dost nesvůj ze smečky a toho všeho, okamžitě mi došlo, že je tu Jarumi. Usmál se a lehce přidal do kroku, vyrazil svému batrovi vstříc.
"Ahoj," zavolal na něj hned.

K řece se dostal bez probémů- Nikdo ho s ničím nepřepadl. Asi nás chtějí napřed trochu napnout. No, dost členů smečky tam vůbec nebylo, takže něco přijde určitě. Vůbec si nedovoluje myslet na ostatní, jak to zvládají. Hlavně na brášky.

Zastříhal ušima a zastavil na břehu. Rozhlédl se. A pak popošel kousek proti proudu, aby si vybral přehlednější místo. Chce pořádně vidět, co je kolem. Řeka a plavání, to je dobrý moment, kdy by mohl ledacos schytat. Nemá náhodou alfa ledovou magii? Ale byl tam a snad nemohl vyrazit hned, takže by tu snad být neměl. Ale jeslti ji má někdo další....
Hlavou se mu mihne představa, sebe, zamrzlého uprostřed řeky v ledové kře. Nezabilo by ho to sice, ale potupné by to rozhodně bylo dost. Povzdechl si. Nikoho široko daleko nevidí. Ale pokud by na to snad došlo, nezbyde mu, než se pokusit zvládnout ledovou pohormu. Stejně jako jakoukoliv jinou, co by si na něj kdo nachystal.

Není už důvod otálet, klidně nakráčel do řeky a svižným tempem plave na druhý břeh. Jemu naštěstí studená voda nevadí. Sice nemůže používat svou magii, ale pořád si v sobě nosí svůj oheň a ten ho zahřívá, když dojde na podobné situace.

I tak se snaží přeplavat řeku svižně. A pokud se mu to podaří, aniž by ho někdo s něčím přepadl, na druhém břehu se nejprve pořádně rozhlédne. Pak se oklepe, a pak vyválí ve sněhu. Ví, že tak naváže většinu vody na relativně suchý sníh v okolí. Pak se znovu oklepe, aby se zbavil nalepeného sněhu. Je to nejrychlejší cesta, jak se jakžtakž usušit, aby na něm nevisely rampouchy. Nejen, že by nebyly příjemné, ale navíc by dělaly hluk.

Pokud ani tady nedojde na žádný incident, lehkým klusem vyrazí dál, směrem k výběžku Ostrých vrchů, které se rýsují nad planinou jen kousek na jih od něj. Zajímalo by mě, jestli mě někdo doběhnee. Třeba někdo z brášků. Ten vysoký to bral víc na sever a Saturejka zdá se taky.
Nezapomíná stále pozorně sledovat okolí. Nejen zrakem, ale i sluchem loví v okolí všechny zvuky a také, jeho čenich neustále analyzuje pachy z okolí.

Zamračil se a kývl, trochu ztracený v myšlenkách. Není moc společensky obratný, ale má pocit, že asi i tak na tom bude líp jak třeba Rivotr.
A vážný výraz mu tak nějak zůstal. "No jo... " povzdechl si. Důvěra opravdu není jen tak. A tohle téma... mu trochu dělá vrásky na čele. Ani on ještě smečce tak úplně nevěří a to má dokazovat svou cenu. Je mu to trochu proti srsti i když to chápe.
"Ani se neumím asi moc o někoho starat... Byl sjem na to trochu dlouho sám. Ale můžu lovit, zajistit jídlo pro smečku." Vůbec si neuvědomuje, co vlastně na pláni udělal a jak se choval vůči Ikkemu, když ani nebyl ve smečce. Navíc, ne, opravdu pořád není úplně nadšený, z toho všeho. Ale je znát, že se snaží.

U tréninku vážně ožil pěkně. Uculil se. "A divíš se? Trénink je důležitý. Takže, co zkusíme? Já jsem ochoten zkusit klidně úplně všechno."

Tak je to tady. Stojí tu dnes s ostatními omegy a mladými vlky, před vyššími členy smečky a má dokázat svou cenu. Tváří se klidně. Vítr si pohrává s jeho srstí a s peřím. Křídla má složená pevně u těla.
Klidně poslouchal, když došlo na vysvětlování, co je čeká. A jen vážně přikývl a pak v úctě sklonil hlavu před nejvyššími ve smečce. Přece jen, trochu ví jak se chovat.

Nepřekvapily ho podmínky, že nesmí sáhnout po své magii ani použít křídla. Co by to ostatně jinak bylo za zkoušku. On a jeho bráškové by byli ve velké výhodě, kdyby cestu prostě přeletěli. Tak by to sám ani nechtěl. Navíc, nebojí se toho. Je víc než dost obratný i na zemi a věří tomu, že jeho bratři na tom nejsou o nic hůře.

Zvedl hlavu a zavyl. Píseň, která vyprovází jeho samotného i ostatní na cestu a vzdává hold smečce i betě, která jim vše oznámila. a samozřejmě, i samotnému Alfovi.

Pak prostě vyrazil. Lehkým vytrvalým klusem se vydal na cestu. Ví, že pocestuje víc vlků, ale sám osobně to vnímá tak, že by bylo rozumnější cestovat každý sám. Zkoušku nemůže nikdo skládat s někým, ale sám za sebe, tak jako tak. I když by rád spolupracoval s bratry, stejně za ně nemůže vystoupat na vrchol, ani oni za něj. Nepochybuje o nich, jen o Rivotra má maličko obavu. Ale zatlačil ji hluboko na dno svojí duše. Teď není vhodná doba na pochybnosti.
Přes území smečky to bude rychlé. Koneckonců, jsou na hranicích. Ale i tak si hlídá okolí, je si moc dobře vědom, že na startu neviděl všechny. Část vlků je nejspíš už někde v terénu a připravuje pasti.
Okraj syslího háje a tím i hranice je ale velmi blízko.
I tak na okraji zpomalil a napřed opatrně vykoukl, než se zase vydal lehkým klusem dál, směrem k řece Cayně, kterou musí překonat. Namířil si to rovnou k ní. Ví, že bude muset plavat. Ví i to, že jsou místa, kde jde přeskákat přes kameny a nebo, riskovat a projít přes hráz na hranici území přízračných. enže, jemu chlad nikdy nevadil a plánuje vyrazit přes Ostré vrchy. A tak to má mnohem blíž přímo.
Cesta je zatím klidná, ale je mu jasné, že to nevydrží dlouho.

Vzduch pomalu získává vlhkost, jak se blíží říční proud.No, uvidím co si na nás kdo nachystal. Maličko si povzdechl, ale nezměněním tempem pokračuje ke Cayně. Dobře ví, že ho kdykoliv někdo může přepadnout, nebo se něco může stát. Ale on je připraven.

Zkoumavě se na ni zadíval. Vážně v pořádku nevypadá, ale co on zmůže... "Já jen, že... přijdeš mi smutná... kor proti tomu jak jsi vypadala tam u kaňonu... no nic, promiň. Asi bych nemělbýt tak vlezlý." Potřásl hlavou. Ale v jeho hlase zazněla velmi upřímná obava. "Až jsem se skoro lekl, že se něco stalo s vlčátky, jsem rád, že jsou v pořádku..." zastříhal znovu ušima a pak, maličko zpomalil a sklonil hlavu. Upřel na ni prosebný pohled, skoro až štěněcí. "Můžu je někdy vidět? Prosím? Vím, že ais zatím jako omega nemám právo, ale prostě... rád bych je viděl... " Je maličko v rozpacích. vlčátka jsou prostě fajn vždycky a on neviděl žádná opravdu velmi, velmi dlouho.
Ale pak si sedl a snaží se tvářit trochu důstojně. "Ano, samozřejmě. Sice nebyl můj nápad jít do smečky, ale když už jsem sem přišel, tak samozřejmě záleží na tom, abych věděl co a jak a stal se platným členem smečky." Je jasné, že rozhodně nehodlá být dlouho omegou. "Takže, budu rád za jakékoliv informace." Až teď se opravdu chová trochu důstojně, předtím připomínal opravdu spíš živel.

Zastříhal ušima a na chvíli je přiklopil. Jasné... Koukl na Ikkeho. "Jo, vůle matky je samozřejmě to hlavní, o tom není pochyb." A on by to nikdy nerozporoval. Jsou to přece jen její vlčátka a je jasné, že je bude chránit. Ale maličko zamával ohonem při představě, že se na ty maličké bude moct jít podívat. Třeba to Artemis přece jen dovolí.
Maličko zafuněl, jak došlo na důvěru. "No, jen aby... nejsem naučený jen tak někomu věřit." i když vlastně měl už párkrát společnost, parťáka a to dokonce i dost neobvyklého, na vlčí poměry. Ale prostě, přijde mu to jiné než ve smečce. Ale bude se muset snažit. Co se dá dělat.
Potřásl hlavou.
Zadíval se pak na Ikeho. "Vidíš, tak TO mě zrovna zajímá." Aby ne. Trenink by se hodil, když už to má být povinné a tak." Zaujatě sleduje Ikkeho. Copak léčitel navrhne?