Príspevky užívateľa

Prolétal nad údolím. Neměl přesný cíl, prostě jen létal z úbočí na úbočí a jako obrovský orel brázdil oblohu nad krásným údolím. Líbí se mu tohle místo. Pestré a bohaté, i te´d v zimě. Nediví se, že se stalo srdcem území smečky.
Z výšky brzo objevil světlou šmouhu v porostu. Ikke. Toho zná. Hele, co tam vlastně dělá? Na bylinky asi není moc doba. Ale te´d mu můžu dělat nosiče o něco líp.
sklonil jedno křídlo a ve spirále klesá dolů, ke slepému vlkovi. Nehodlá dosednout těsně u něj, to by mohl slepého léčitele vylekat a to by nerad. Proletěl nízko nad ním, a kousek stranou, otočil se a přistál do nasněžené trávy nedaleko. Otočil se a zamířil k vlkovi. Trochu se ale zarazil, když viděl ikkeho výraz a úsměv mu zmizel z tlamy. "Ahoj Ikke, stalo se ti něco?" Zeptal se opatrně. Ví jak přátelský a veselý byl tenhle vlk tam venku, když spolu s ním sbíral bylinky.

Zabručel a potřásl hlavou. Ne tam, kde jsem musel přežít jako roční. Ale to je jedno.
Koukl na něj a napřímil zvesela uši. "Samozřejmě. Ty bys na mém místě nebyl?" Naklonil hlavu maličko na stranu.
Vesele se zazubil, když Iris nezaváhal a rovnou vzlétl. Adain nevystartoval hned, jen sleduje, jak kmitají Irisova křidélka. Vážně zvláštní. Zastříhal ušima.
Pak sám vyskočil a s mohutným máváním křídel vyrazil na oblohu za ním. A docela svižně, jen co je pravda.
Trochu přidal a vystoupal až nad Irise, aby si ho mohl prohlédnout i z výšky. Pak rozpřáhl velká rudá křídla a elegantním obloukem se snesl k němu, vedle něj. Ne tak blízko, aby ho omezoval v letu. "Jsou vážně parádní." Zazubil se na Irise.

Odfrkl si a potřásl hlavou. Možná se mu vážně jen něco dostalo do čenichu. "Kdo se nepoučí, obvykle moc dlouho nepřežije." Konstatoval kidně. Ale dál se spíš zajímá o jeho křídla. "To zní fajn. Bylo by docela blbý, kdyby tě voda vyřadila." Ještě že já tenhle problém nemám. Sice pak vypadám jak zmoklá slepice, ale lítat můžu pořád stejně.
"Hmm... co malý zkušební let? Prostoru je tu dost a nad mořem ještě víc." Zkusil navrhnout nevinně, aniž by tušil, že druhý vlk vlastně v přesně toto doufá. Koneckonců, do hlavy mu nevidí. Ale na nějaký pěkný let je rozhodně ochoten kdykoliv!

Doklusal zlehka až k ní. Na zemi je očividně rychlý a obratný stejně jako ve vzduch. Ale maličko se zarazil. Stalo se jí něco? Přijde mu... smutná, unavená, nebo co se to děje. Rozhodně bez nálady.
Zastavil u ní a přátelsky ji očichal bez ohledu na to, že se to dost možná nesluší. Přece jen, sotva se znají a on je omega a ona.... Počkat! Jakoby z ní slaboucne cítil i pach Jarumiho, svého bratra. Nebýt toho, že jde právě o jeho bratra, rozhodně by si toho nevšiml. Ale pustil to z hlavy. Koneckonců, Jarumi ji si potkal i tady ve smečce, možná mu prostě říkala co a jak, jako to čeká jeho.
"Ehm.. jsi v pořádku? Co vlčátka?" Přece jen, když se potkali, byla břeží. A teď.. je jasné, že kojí. Ví, že se vlastně moc nemá co ptát... má se teď naopak učit. O smečce. Ale když ona je tak smutná... Jeho uši sebou dost živě během řeči pohybují a je vidět, že trochu neví co, ale že se snaží.

Neubránil se úsměvu a zamávání ohonem, když Jarumi přistál stejně tak divoce, jako to dost často dělá on sám. A mávání ohonem zůstalo, když se bráška po přistání otočil k němu. Pořád má svoje bratry rád a čas na tom nic nezměnil.
"Ahoj. Neviděl jsi Rivotra? Byl bych čekal, že tady už bude. Takže možná čeká někde kousek dál a netrefili jsme všichni stejný místo."
Ocas přestal mávat. Má o Rivotra pořád trochu starosti. Vídá ho málo a přitom mu přišlo, že na tom právě on vůbec není dobře. Přešlápl.
"Nevíš, jak na tom je? Nedozvěděl ses od něj něco nebo tak?" Nebo třeba od léčitele... já zatím.. nepotkal vlastně ani toho jejich hlavního. Potřásl hlavou a olízl si čenich.
Vydal se krokem krajinou. Ví, odkud přiletěl, a Jarumi volil trochu podobný směr. Takže si to zamířil dál a doufá, že natrefí na stopu po Rivotrovi, třeba pach, nebo tak něco. Předpokládá, že Jarumi jde taky, pokud náhodou rovnou neví, kde je Rivotr.

Pořád do ní strkal a dloubal a volal ji. Snažil se ji přimět dýchat, žít... Naštěstí nakoenc úspěšně. Vlčice, kašlající a sípající, je nepochybně naživu. Nejsou mu podezřelé její slzy... Pro něj je to nejspíš jen prostoě z toho všeho, co se jí stalo, nenapadla by ho spojitost s léčením, přece jen, její magii nezná. Ale hlavní je, že je živá. Dost si oddechl.
Lehl si vedle ní, opřel se o ni, aby ji hřál vlasntím tělem, po tom, co skončila v ledové vodě. A mluví na ni. "No tak... už je po všem. Jsi v bezpečí, jo? Bude to dobrý. Hele, řekni něco..." Zkouší to jen co přestala vykašlávat vodu. Lehce ji strčil čenichem do jejího čenichu zboku. 'Uši má přilopené k hlavě, jak má starost o vlčici, která je jedním z těch, které tu přece jen aspoň trochu zná a navíc, ani ji tu nečekal. Kdyby na to sebral odvahu, nejspíš by jí ty slzy prostě olízal. Ale, skoro se neznají a neví, jak by takové přátelské gesto vzala.

Přilopil jen jedno ucho, což mu dodalo docela rošťácký výraz, když kouká na vlka před sebou. "Kdybych neměl, tak asi už dávno nejsem." Mrkl na něj a srovnal si zase uši stejně. "Musel jsem se protlouct v docela drsných podmínkách a zaspat na jedný schopnosti, skončím tam než bys řekl kořist. " Potřásl hlavou. "Sice je to už minulost, ale taky poučení, že to tak může být. Takže to hodlám brát vážně. "
Zadíval se na vlkova hmyzí křídla.
"Co ty? Jak jde létání tobě? Můžou ty křídla vůbec namoknout a fungovat? Přišlo mi, že tvorové s podobnými křídly za deště moc nelítají." Natáhl maličko čenich. Očividně je zvědavý.

Dokonce i Adain, kterýse nepovažuje zrovna za přeborníka na takt a společenskou konverzaci, si uvěodmil, že to pro vlka před ním vážně nebude dobré téma. Chvíli na něj jen koukal. Ale pak jen vážně přikývl. Pochopil. A nechal to tedy být. Přestože by ho to pořád zajímalo. Viděl už ledasjaké zvláštnosti, proč se nepoučit po další. Jenže, na informace v tomto příapdě musejí být dva.

Když Iris řekl, že je na křídlech závislý, krátce se zasmál. "Přijde na to. Létám rád. A je to výhoda při cestování a nebo, když musíš čelit přesile která nejde porazit a nemáš vlastně důvod zůstávat." Potřásl hlavou. "Ale byl bych pěkný hlupák, kdybych dopustil, abych si nedokázal poradit naplno i bez nich. " Roztáhl na chvíli svoje křídla do široka. "Ano, využívám je rád a hodně. " Zase je přitáhl k tělu. "Ale trénuji i na zemi a tak, abych je nevyužíval."

Adain zmizel pod hladinou. Skočil se zavřenýma očima, aby si je nepoškodil nárazem o vodu, otevřel je až ve vodě. Velice rychle viděl ochabujícího stínu vlka před sebou. Nezaváhal. co nejrychleji doplaval k vlkovi a pevně ho chytil. Bez ohledu na to, že třeba jeho zuby způsobí nějakou modřinu nebo šrám a prudce vyrazil k hladině. Led, narušený žárem ohně a jeho prvním dost prudkým přistáním, se roztříštil na kusy.

Adain až teď, nad hladinou, zjistil koho to valstně táhne. Vlčici, kterou už jednou potkal a která byla velmi milá. Co tady dělá? Mimoděk si uvědomil, že z ní ale cítí slabý pach smečky, stejně jako ze sebe... A že stejně jako u něj tehdy, ani u ní tohle nebylo.
Víc si moc nemá čas pomyslet. Táhne vlčici ke břehu. No tak... dýchej... Vydrž...
Už ji táhne na suchou zem, vedle pramene. Položil ji tam a trochu zoufale do ní strká. Dýchá vůbec? Alespoň že slyší její srdce.
"Hej, no tak. Prober se!" Není léčitel, netuší jak jednat. Jen do ní různě strká. Hlavně do hrudníku. A doufá, že není příliš pozdě.

Vesele se zazubil, když druhý vlk ukázal svoej křídla. I ta vypadají dost nezvykle, ale co. O jednu podivnost víc nebo míň, to už je jedno. "Tak vidíš, znáš to moc dobře sám." Potřásl hlavou a tuhle část rozhovoru pustit z hlavy.
Ne tak vlkův vzhled. Koukl na něj zaujatě. "No, tak že ses tak narodil, to jsem předpokládal. Jen je to fakt zvláštní rasa. Co byl tvůj táta zač?" Jo, je to trochu drzý, já vím... Přešlápl, ale kouká na něj klidně a rozhodně se za svou otázku nehodlá omlouvat. "S tím, co mají nebo nemají po koj sourozenci, stejěn nic nenaděláš. Já jsem hlavně rád, že máme všihcni tři křídla. Přijít o tuhle možnost by bylo drsný."

Přiletěl od severních hraničních hor. Chtěl si je prve prostě jen prohlédnout, apsoň zběžně. Pořád se teprve učí pořádně poznat tohle území.
Celý život jakoby se mu obrátil naruby. Některé změny jsou dobré. Tak hlavně, našel brášky. I když si není jistý, kde vlastně pořád lítají. Nevidí je zdaleka tolik, jak doufal. Ne co se přidali do smečky. Což rozhodně nebyl jeho nápad. Ale, pokud jim tak bude líp... Navíc, s tím jak vypadal Rivotr, se asi přece jen bude hodit, když budou mít slušné zázemí. Jen, na rozdíl od Jarumiho si myslí, že by si to zvládli obstarat sami. Ale co už. Přece jen, nejde tu jen o něj, že?

Přistál na pěkném, přehledném místě na úpatí hor. Protáhl se, zívl, a složil křídla. Měli by tu někde být i ti dva, říkali si, že se potkají a tohle místo se dá vážně docela dobře poznat. Je tu i dost prostoru na cokoliv. Zůstal klidně stát a kouká do krajiny. Čeká.

Zakřoužil nad kopcovitou částí území smečky. Vlasntě je to dost hezké místo. Dobré pro jeh okřídla. Pohodlné, přehledné, dost míst na přistání a přitom celkem s rozhledem. A pro něj, který nemusí každý svah vybíhat pěšky, i místo, kde se může přesouvat vážně dost rychle.
Tentorkát nespěchá. Nemá vlastně moc kam, jeho putování skončilo. Člen smnečky. S bratry... pořád tomu nemůžu uvěřit. Všechno je najednou jinak... copak mě napadlo že hned budou chtít smečku? Potřásl hlavou.
Zahlédl dole skvrnu, hnědou vlčici. Je mu jasné, že patří ke smečce. Jak přísně sledují... sledujeme hranice... o tom se už dostatečně přesvědčil ještě než našel bratry.
Zamířil na přistání, aby zatím neznámou vlčici pozdravil. Přistával schválně tak, aby ho viděla s předstihem a nevybafl na ni. Navíc, došlo mu, že ji vlastně zná. Vždyť je to Artemis ty troubo!
Začal se usmívat a mávat ohonem, když klusem zamířil k ní. "Ahoj Artemis!" Zavolal na ni. Viděli se jen tam u kaňonu, ale právě od ní dostal první nadějnou zprávu.

Pomalu, pomaličko procházel územím smečky. Své smečky. Zatřepal hlavou. Jak zvláštně mu to pořád zní.
Šel po zemi, na seznamování je to lepší. Navíc, kdykoliv může zaletět kamkoliv. Ještě tu skoro nikoho nezná. Nějak má pocit, že nejméně Jarumi se tu asi zabydlí líp. Ale snad to půjde. Ví, že už pár zdejších vlků potkal, jako tulák. Docela to s nima šlo, takže to bude snad dobré. Ještě že tu je apson ten přátelský léčitel. V nejhorším se mám kam jít vykecat. Věří, že by to tento vlk nikomu neřekl.
Pomalu postupuje proti proudu zamrzlé říčky, když v tom uslyšel praskání ledu. Napřímil se. Co to bylo?
Ale je to na území, tedy to musel být někdo z jeho nových druhů... A ten zvuk zněl jako když se někdo probořil kam neměl.
Nezaváhal a vyrazil tryskem za zdrojem zvuku. Ale než doběhl, viděl už jen vlnící se hladinu v díře a nikde nikoho.
Nezaváhal. Vyskočil do vzduchu a prudce mávl křídly, poslal vlnu ohně souběžně s hladinou. Jen malá část té vlny je horká, ale na to, aby led povolil na větší ploše, to pořád ještě stačí. Adain sám pak skočil do vody. Jeho prací bude nejspíš chránit smečku, leda by se chtěl stát lovcem. I toto k tomu patří. Hodlá dostat toho vlka z vody, ať už tam spadl kdokoliv!

Zadíval se na mladé vlče a úhledně si poskládal křídla a tlapy. Přejel ho pohledem, s celkem vážným výrazem. Aha. Zase odněkud, kde způsob mluvení považují za kdoví co. On za to asi nemůže, je malej, vychovali ho tak. Ale asi to nebude zrovna fajn rozhovor. Ale jeslti se fakt ztratil, pořád je to vlče. Zafuněl a nemá z toho setkání zrovna moc radost, ale nedává to moc najevo. "A víš aspoň směr, nebo co je okolo tvojí smečky nebo rodiny nebo koho to máš?" Zkusil to. Nemůže moc dělat, jestli se zatoulal nějak daleko, ale třeba by něco poznal. Neobtěžuje se mluvit jako ten mladý. Koneckonců, jestli ho chce mít za burana, aŤ si poslouží. V boji o přežití hezká slovíčka moc nepomohou.

Vlček ale začal obdivovat jeho let. Jenže, nevypadá to, že by to byla dobrá cesta, ne na rudého vlka, který musel přežít v podmínkách, kde to nebylo snadné. "Já a anděl? No tak to vážně sotva." Navíc, kdo z nás tu vypadá roztomile? Všiml si vzhledu toho vlčka, samozřejmě. Jen ho nepovažuje za výhodu. "Poslyš, to je celkem jedno, ale asi bychom vážně měli zkusit tě dostat zpátky ke tvým." Zaznívá v tom nevyslovené, že nemá v úmyslu se o mladého vlka nějak starat.

Protáhl se, zívl a pak roztáhl na chívli v protáhnutí do široka i svoje křídla. Zase je složil a sedl si.
"Ále, zase tak moc ne. Přece jen, mám trochu nefér výhodu, že?" Koukl na svoje křídla. "Jsem docela rychlý, když je to potřeba a můžu se takhle snadno vyhnout místům, kde jsem už byl nebo územím smeček. A vypadá to, že bratr není v žádné z místních smeček, takže ty můžu vynechávat s klidným srdcem." PTal se už u každé a nikdo neřekl že by takový vlk byl ve smečce. Jarumiho viděl někdo z Ignisu, ale to je tak všechno.
Ale spíš ho zajímá ten vlk před ním. "Jak se ti vůbec stalo, že vypadáš... no takhle. Neviděl jsem podobnou vlčí rasu."