Príspevky užívateľa

Potřásl hlavou. "Ale já vím. Ale asi... to zázemí potřebují taky." Povzdechl si.
Je vidět, že mu to celé maličko bere náladu. Sám by byl očividně do smečky nešel, ale samozřejmě, když už na to došlo, tak svou práci odvede. Koneckonců, na tom není nic těžkého. Je v dobré kondici, pro smečku hodnotu určitě má.
Koukl na Ikkeho. "No dobrá.. skoro jako by se tu do někoho zakoukal... ani nevím kolik je tady vlčic." povzdechl si. Ani sem u moc nechce dál řešit sebe. "Ono si poradím. Jen jsem to nečekal, to je celý."

Víc ho zajímá, co je s tímhle milým léčitelem. Ta situace opravdu zní vážně. Vyslechl ho pozorně. "Můžu nějak pomoct?" Zeptal se prostě a jednoduše. A je vidět, že to myslí vážně.

Maličko si povzdechl. "Vzhledem k tomu, v jakém stavu vypadal Rivotr, tak ne, myslím, že nevzdají... A možná je to tak lepší. Jestlsi se bojí dalších cest a jsou unavení a tak... Hlavně o Rivotra mám obavy, i když tu smečku vytáhl prvně Jarumi. Až je mi to podezřelý... jako by... "ale ne. nemohl se tady zakoukat do nějaký vlčice, že ne? Nahlas to radši neřekl.
"Jen.. asi si prostě budu zvykat trochu déle jak oni." zabručel.

Ale ani tak nehodlá nechat Ikkeho náadu být. A Ikke to očividně pochopil také. Adain soustředěně naslouchal celou dobu a dost se zasmušil. A jéje. Mrtvý vlče, to je docela na houby... Je mu jasné že to muselo zamávat s kde kým ve smečce. Je to vážná věc. "Aha, no, to je složitý... a.. na tobě je to všechno řešit a nebo to špatně neseš taky?" Zkusil to opatrně. Prostě viděl určitý cíl a očividně ho nepouští ze zřetele bez ohledu na počet pokusů odvést ho jinam.

Zastříhal ušima. "Ale no tak co tak smutně. Let je radost." Zamával ohonem, i když to za letu není ideální činnost. Vypadá sám vesele a spokojeně. Ne, nejspíš se opravdu nevytahuje. Prostě jen... si let užívá a je to na něm vidět. Na chvíli dokonce i zavřel oči a jen tak krouží kolem Irise, se stále stejnou elegancí. Dokonce se i trochu usmívá.
Ale oči nenechal zavřené dlouho, nebylo by to ostatně bezpečné, i když se může řídit také sluchem a zvuky křídel druhého vlka.
"Víš, vlastně si nemyslím, že bys za letu prohrál. To, že můžeš zastavit na místě, je ve vzduchu velká výhoda. Pro letce s obvyklejším křídel je to docela složité. Tvoje křídla umožnují mnohem větší manévry. Jasně, nebudeš tak rychlý, ale já než to obloukem otočím a nebo namířím na tebe, tobě stačí vteřinku nemávat, propadnout se a znova zaujmout místo a já jsem kde? No někde v tramtárii, ale rozhodně tě netrefím." Na používání různých taktik je zvyklý. I s využitím letu.

"No tak vidíš!" Odpověděl mu nadmíru spokojeně.
"Jen se neboj, však mi neuletíš!" Zahalekal na Irise při vzletu. Pak, po tom, co ho dohnal, schválně trošku zrychlil a prostě kolem druhého vlka krouží, v elegantních obloucích. Vyadá to působivě, jak dlouhé letky pročesávají vzduch. Vlk vypadá, jako by si spíš hrál se vzdušnými proudy a div se se vzduchem kolem nemazlil.
"Hádám, že bys ale dost možná dokázal zsůtat stát ve vzduchu na místě ne? Přijde mi, že by to tahle anatomie křídel mohla umožnit. To zase s normálními křídly moc nejde."
Sleduje jeho let pozorně, i chování křídel. Také metody, jakými vyrovnává Iris nápory větru od moře.

Povzechl si, přiklopil uši a zamručel. "Vlastně jsem si myslel, že prostě si vystačíme sami. Ale bráškové asi mají cestování a samostatnosti dost." Zafuněl. Tak jako tak, je neopustí. A smečka je pořád docela dobré zázemí. Už v minulosti s jinými spolupracoval, snad to zvládne i tady. Opravdu to tu je zřejmě dost volné, aby to šlo. Až na ten detail, že tak úplně nejde odejít. Ale to zatím řešit nemusí. Potřásl hlavou.
"Není asi moc kam spěchat. Pořád tu skoro nikoho neznám, ani netuším, co by se ode mě očekávalo. Lovit pro smečku můžu tak jako tak. " Na tom mu nepřijde nic moc těžkého. I na lovu dávají křídla výhodu. Možnost propátrat větší oblast. A kořist do nějaké váhy se dá navíc snadno přenášet i na velké vzdálenosti. Co dál, to se prostě uvidí.

Dál ale pozorně Ikkeho sleduje. "Fajn, to je dobře. Byla by to pro tebe dost ztráta. Ale, co se teda stalo?" Naklonil hlavu mírně na stranu. Ne, ani náhodou to nenechá být. Slepý léčitel je tu nejblíž k tomu, kdo by mohl být přítel. Nenechá ho takhle jen tak. Ale že je v tom vyhýbávání fakt docela dobrej.

Přátelsky zamával ohonem i když to Ikke nemohl vidět a olízl si čenich. Zastříhal ušima a sleduje ho pozorně. Všiml si změny výrazu. Ne, něco vážně není v pořádku. Ale slušně mu odpověděl.
"Vlastně se teprve rozkoukávám a snažím se vymyslet, co si vůbec se sebou počít... Všechno je tak nějak naruby." Zazubil se. Nezní to nijak vydeptaně, jen, trochu rozhozeně. "Najednou, nejsem na cestách s hledáním, a pak, moc jsem si nepředstavoval, že pak skončim ve smečce vlastně skoro hned." Potřásl hlavou. Na jednoho rudého vlka je to hodně změn. Ale co už, je potřeba se s tím nějak vypořádat. Ikkeho výraz prve mu dělá starosti víc. "Ale ty ses vážně netvářil moc vesele. Copak se stalo?" Zopakoval v jiné formě svou první otázku, kterou Ikke zatím ignoroval. Je zřejmé, že to nehodlá nechat být. "A kdepak je Modrá? Nestalo se jí nic, doufám." Byla by to jedna z možností.

Prolétal nad údolím. Neměl přesný cíl, prostě jen létal z úbočí na úbočí a jako obrovský orel brázdil oblohu nad krásným údolím. Líbí se mu tohle místo. Pestré a bohaté, i te´d v zimě. Nediví se, že se stalo srdcem území smečky.
Z výšky brzo objevil světlou šmouhu v porostu. Ikke. Toho zná. Hele, co tam vlastně dělá? Na bylinky asi není moc doba. Ale te´d mu můžu dělat nosiče o něco líp.
sklonil jedno křídlo a ve spirále klesá dolů, ke slepému vlkovi. Nehodlá dosednout těsně u něj, to by mohl slepého léčitele vylekat a to by nerad. Proletěl nízko nad ním, a kousek stranou, otočil se a přistál do nasněžené trávy nedaleko. Otočil se a zamířil k vlkovi. Trochu se ale zarazil, když viděl ikkeho výraz a úsměv mu zmizel z tlamy. "Ahoj Ikke, stalo se ti něco?" Zeptal se opatrně. Ví jak přátelský a veselý byl tenhle vlk tam venku, když spolu s ním sbíral bylinky.

Zabručel a potřásl hlavou. Ne tam, kde jsem musel přežít jako roční. Ale to je jedno.
Koukl na něj a napřímil zvesela uši. "Samozřejmě. Ty bys na mém místě nebyl?" Naklonil hlavu maličko na stranu.
Vesele se zazubil, když Iris nezaváhal a rovnou vzlétl. Adain nevystartoval hned, jen sleduje, jak kmitají Irisova křidélka. Vážně zvláštní. Zastříhal ušima.
Pak sám vyskočil a s mohutným máváním křídel vyrazil na oblohu za ním. A docela svižně, jen co je pravda.
Trochu přidal a vystoupal až nad Irise, aby si ho mohl prohlédnout i z výšky. Pak rozpřáhl velká rudá křídla a elegantním obloukem se snesl k němu, vedle něj. Ne tak blízko, aby ho omezoval v letu. "Jsou vážně parádní." Zazubil se na Irise.

Odfrkl si a potřásl hlavou. Možná se mu vážně jen něco dostalo do čenichu. "Kdo se nepoučí, obvykle moc dlouho nepřežije." Konstatoval kidně. Ale dál se spíš zajímá o jeho křídla. "To zní fajn. Bylo by docela blbý, kdyby tě voda vyřadila." Ještě že já tenhle problém nemám. Sice pak vypadám jak zmoklá slepice, ale lítat můžu pořád stejně.
"Hmm... co malý zkušební let? Prostoru je tu dost a nad mořem ještě víc." Zkusil navrhnout nevinně, aniž by tušil, že druhý vlk vlastně v přesně toto doufá. Koneckonců, do hlavy mu nevidí. Ale na nějaký pěkný let je rozhodně ochoten kdykoliv!

Doklusal zlehka až k ní. Na zemi je očividně rychlý a obratný stejně jako ve vzduch. Ale maličko se zarazil. Stalo se jí něco? Přijde mu... smutná, unavená, nebo co se to děje. Rozhodně bez nálady.
Zastavil u ní a přátelsky ji očichal bez ohledu na to, že se to dost možná nesluší. Přece jen, sotva se znají a on je omega a ona.... Počkat! Jakoby z ní slaboucne cítil i pach Jarumiho, svého bratra. Nebýt toho, že jde právě o jeho bratra, rozhodně by si toho nevšiml. Ale pustil to z hlavy. Koneckonců, Jarumi ji si potkal i tady ve smečce, možná mu prostě říkala co a jak, jako to čeká jeho.
"Ehm.. jsi v pořádku? Co vlčátka?" Přece jen, když se potkali, byla břeží. A teď.. je jasné, že kojí. Ví, že se vlastně moc nemá co ptát... má se teď naopak učit. O smečce. Ale když ona je tak smutná... Jeho uši sebou dost živě během řeči pohybují a je vidět, že trochu neví co, ale že se snaží.

Neubránil se úsměvu a zamávání ohonem, když Jarumi přistál stejně tak divoce, jako to dost často dělá on sám. A mávání ohonem zůstalo, když se bráška po přistání otočil k němu. Pořád má svoje bratry rád a čas na tom nic nezměnil.
"Ahoj. Neviděl jsi Rivotra? Byl bych čekal, že tady už bude. Takže možná čeká někde kousek dál a netrefili jsme všichni stejný místo."
Ocas přestal mávat. Má o Rivotra pořád trochu starosti. Vídá ho málo a přitom mu přišlo, že na tom právě on vůbec není dobře. Přešlápl.
"Nevíš, jak na tom je? Nedozvěděl ses od něj něco nebo tak?" Nebo třeba od léčitele... já zatím.. nepotkal vlastně ani toho jejich hlavního. Potřásl hlavou a olízl si čenich.
Vydal se krokem krajinou. Ví, odkud přiletěl, a Jarumi volil trochu podobný směr. Takže si to zamířil dál a doufá, že natrefí na stopu po Rivotrovi, třeba pach, nebo tak něco. Předpokládá, že Jarumi jde taky, pokud náhodou rovnou neví, kde je Rivotr.

Pořád do ní strkal a dloubal a volal ji. Snažil se ji přimět dýchat, žít... Naštěstí nakoenc úspěšně. Vlčice, kašlající a sípající, je nepochybně naživu. Nejsou mu podezřelé její slzy... Pro něj je to nejspíš jen prostoě z toho všeho, co se jí stalo, nenapadla by ho spojitost s léčením, přece jen, její magii nezná. Ale hlavní je, že je živá. Dost si oddechl.
Lehl si vedle ní, opřel se o ni, aby ji hřál vlasntím tělem, po tom, co skončila v ledové vodě. A mluví na ni. "No tak... už je po všem. Jsi v bezpečí, jo? Bude to dobrý. Hele, řekni něco..." Zkouší to jen co přestala vykašlávat vodu. Lehce ji strčil čenichem do jejího čenichu zboku. 'Uši má přilopené k hlavě, jak má starost o vlčici, která je jedním z těch, které tu přece jen aspoň trochu zná a navíc, ani ji tu nečekal. Kdyby na to sebral odvahu, nejspíš by jí ty slzy prostě olízal. Ale, skoro se neznají a neví, jak by takové přátelské gesto vzala.

Přilopil jen jedno ucho, což mu dodalo docela rošťácký výraz, když kouká na vlka před sebou. "Kdybych neměl, tak asi už dávno nejsem." Mrkl na něj a srovnal si zase uši stejně. "Musel jsem se protlouct v docela drsných podmínkách a zaspat na jedný schopnosti, skončím tam než bys řekl kořist. " Potřásl hlavou. "Sice je to už minulost, ale taky poučení, že to tak může být. Takže to hodlám brát vážně. "
Zadíval se na vlkova hmyzí křídla.
"Co ty? Jak jde létání tobě? Můžou ty křídla vůbec namoknout a fungovat? Přišlo mi, že tvorové s podobnými křídly za deště moc nelítají." Natáhl maličko čenich. Očividně je zvědavý.

Dokonce i Adain, kterýse nepovažuje zrovna za přeborníka na takt a společenskou konverzaci, si uvěodmil, že to pro vlka před ním vážně nebude dobré téma. Chvíli na něj jen koukal. Ale pak jen vážně přikývl. Pochopil. A nechal to tedy být. Přestože by ho to pořád zajímalo. Viděl už ledasjaké zvláštnosti, proč se nepoučit po další. Jenže, na informace v tomto příapdě musejí být dva.

Když Iris řekl, že je na křídlech závislý, krátce se zasmál. "Přijde na to. Létám rád. A je to výhoda při cestování a nebo, když musíš čelit přesile která nejde porazit a nemáš vlastně důvod zůstávat." Potřásl hlavou. "Ale byl bych pěkný hlupák, kdybych dopustil, abych si nedokázal poradit naplno i bez nich. " Roztáhl na chvíli svoje křídla do široka. "Ano, využívám je rád a hodně. " Zase je přitáhl k tělu. "Ale trénuji i na zemi a tak, abych je nevyužíval."

Adain zmizel pod hladinou. Skočil se zavřenýma očima, aby si je nepoškodil nárazem o vodu, otevřel je až ve vodě. Velice rychle viděl ochabujícího stínu vlka před sebou. Nezaváhal. co nejrychleji doplaval k vlkovi a pevně ho chytil. Bez ohledu na to, že třeba jeho zuby způsobí nějakou modřinu nebo šrám a prudce vyrazil k hladině. Led, narušený žárem ohně a jeho prvním dost prudkým přistáním, se roztříštil na kusy.

Adain až teď, nad hladinou, zjistil koho to valstně táhne. Vlčici, kterou už jednou potkal a která byla velmi milá. Co tady dělá? Mimoděk si uvědomil, že z ní ale cítí slabý pach smečky, stejně jako ze sebe... A že stejně jako u něj tehdy, ani u ní tohle nebylo.
Víc si moc nemá čas pomyslet. Táhne vlčici ke břehu. No tak... dýchej... Vydrž...
Už ji táhne na suchou zem, vedle pramene. Položil ji tam a trochu zoufale do ní strká. Dýchá vůbec? Alespoň že slyší její srdce.
"Hej, no tak. Prober se!" Není léčitel, netuší jak jednat. Jen do ní různě strká. Hlavně do hrudníku. A doufá, že není příliš pozdě.