Príspevky užívateľa

Netrvalo to moc dlouho, než se objevila modrá sojka slepého léčitele.
"Hele, to je Modrá. Za chvíli budou tady."
Zůstal sedět. Vstal až když dorazil Alfa a s nimi ještě někdo. Vlčice, kterou už zná. Maličko se pousmál a krátce na ni koukl. No vida... jesltipak si mě pamatuje?
Elegantně sklonil na chvíli hlavu v náznaku úklony, když je Ikke představoval.
"Zdravím tě, alfo. I tebe Roo." Sedl si a zadíval se na ty vlky před sebou. Tři na tři. Docela vtipný, ale asi náhoda.
"Rádi bychom věděli, co vlastně musíme splnit a dodržet, abychom se mohli přidat do smečky. A Ikke nechtěl moc mluvit o tajemstvích... takže hádám, že jednou z podmínke je mlčenlivost." Ne, nebudu tady vykládat, že jsem smečku zažil naposled v jednom roce a že vlastně vůbec nevím, co dělám. To nemusejí vědět. Ono se to nějak zvládne. Není to prvně, co jsem skončil v neznámý situaci.
Navenek vypadá klidně a docela důstojně.

Vážně přikývl a pak dojem pokazil tím, že se zazubil a zamával ohonem. "To všude. A pak, každý má občas den blbec." potřásl hlavou. Moc dobře si vzpomíná, kdy ho měl naposled on. No, to vosí hnízdo mu to docela vysvětlilo jasně... Potřásl hlavou a usmál se, maličko smutněji. Přece jen, takové dny jsou docela... náročné.
"Beru tě za slovo." mrkl na ni. Je mu jasné, že není jisté, že by se ve vhodné situaci vůbec potkali. Ale pokud někdy? Jeho křídla jsou připravená.
K jeho údivu se zeptala dokonce na něj. Vesle zamával ohonem. "Těžko říct, já se za zajímavého nepovažuju, takže nevím, co by tě zajímat mohlo. A v téhle krajině jsem pořád docela nový, tak se seznamuju. Asi se moc neliším od jiných, co se museli naučit bojovat, aby přežili, a lovit, aby neumřeli hlady." Zastříhal ušima.

Vesele se zazubil, když dostal pochvalu. Asi to občas nemá jednoduchý.
"No a co, že to máte v rodině." mrkl na ni." Pořád jsi co jsi, ne?" Na tom ostatně něco bude. Aspoň že ji rozesmál. To je sám rád. "A s blbostma nemá smysl otravovat. Vždyť to by se jeden pak naběhal... a zbytečně."
Myslí to vážně. Opravdu. Koneckonců, léčitele ani není vhodné přetěžovat. Jejich práce je nejdůležitější, když je zle. A na to nesmí být vyčerpaní prkotinama.
"Tak jeslti se někde takhle potkáme venku a ty budeš chtít něco sundat, tak stačí říct." mrkl na ni s vážnou tváří. I to myslí vážně. Opravdu by jí pro ty rostliny doletěl. Nebyla by ani první léčitel, pro kterého posloužil jako soumar.

Zastříhal ušima. Takže odchod asi tak snadný nebude. Ale má pravdu, bude asi lepší promluvit si s alfou smečky.
Zamručel cosi a pak kývl. "Jo, to bude asi nejlepší. Počkáme tu. A Modrá mě navíc už zná, to půjde."
Posadil se na místě a koukl po svých brášcích. Hlavně, že jsme zase spolu. A pak, aspoň je tu Ikke, tak zlý to snad nebude.
Zastříhal ušima a překvapivě klidně vyčkává.

Potřásl hlavou. Vážně to zní nějak moc dobře. V čem bude ten háček?
Zadíval se na brášky, pak na Ikkeho. A pak se vyjádřil i Rivotr, konečně. "Dobrá otázka."
Na druhou stranu, je si dobře vědom, že kdyby skutečně s brášky zmizet chtěl, těžko by ho někdo zastavil. Stačí si to dobře načasovat. Všichni mají křídla. Ve vzduchu se nedá jen tak lehce někdo vystopovat. Pach tam nezůstává. Takže, vybrat vhodný moment a už je nikdy nikdo neuvidí. Ale i tak si rád poslechne odpověď.
"Jsou tu všichni celkem hrdí, co?"

"Zní to skoro až příliš dobře.... " potřásl hlavou a zasříhal ušima. Jen aby to fakt byla pravda. "Nebudu lhát, moc nejsem na smečky.. odvykl jsem si.. ale..." ohlédl se na brášky. "Našel jsem brášky a potřebujeme zázemí... hádám, že se o sebe dokážeme psotarat, ale sám nevím jak si povedeme v hierarchii smečky... pořád to znamená taky poslouchat rozkazy..." bráchové chtějí smečku víc než on. On sám chce... jen to zázemí pro ně. Třeba bych to nějak vybudovat zvládl. Jenže, stejně, stačilo by to?
Aspoň že Jarumi se taky na něco zeptal. Dobrý alfa je rozhodně výhoda. Ale je mu jasném, že dřív či později si s někým nesedne. Není místo kde by si fakt rozuměli všichni. "Znáš zatím jen mě a ne moc dobře. Ale myslíš, že bych to tam zvládl?"

Pořád držel hlavu níž.. je to pro něj náročné. Ale, má tu své brášky a oni tu smečku asi vážně potřebují. Zvedl hlavu. "Takže... se berou v potaz zvláštnosti, když umíš i k něčemu být? Nemusím se nějak moc někomu poklonkovat a tvářit se podřízeně? A co výlety? Já... bych nesnesl nemoct nějakou dobu vypadnout a proletět se... ale jsem dobrý bojovník a můžu taky lovit..." přiznal celkem bez obalu a vlastně o dost otevřeněji, než chtěl.
Krásně tím na sebe prozradil, že je z toho nervózní, nejistý a není si jistý, že ve smečce dokáže fungovat. I když se do ní hlásí.
Ohlédl se po brášcích.
"Ptejte se taky na něco..." zabručel a přiklopil uši.

Neudržel se a taky začal tak trochu mávat ocasem, uši napřímené. řeč těla jasně naznačuje, že má toho vlka, co se k nim blíží, docela rád. Takže, minimálně nějakého přítele už v té smečce vlastně má, ž e?
"Ahoj Ikke." Pozdravil ho pořádně. "Hádej co se stalo. Tohle jsou mí bratři. Vlevo ode mě Jarumi a ten co se drží trošku vzadu je Rivotr."
Usmál se, upřímně a spokojeně. I přes ty těžkosti hlavně s Rivotrem je vážně rád, že je našel. "Je to legrační, protože zrovna o tobě jsem se jim zmínil a tebe potkáme..."

Sklonil hlavu a potichu, aby to nebylo moc slyšet, ještě promluvil přímo k Ikkemu. "Rád byhc, aby ses pak na Rivotra podíval... není na tom dobře." Možná to mohl slyšet Jarumi, ale Rivotr opodál těžko. Takhle to vypadalo, že jen krotí svoje nadšení, a rozmýšlí si, co říct. Hrábl packou do sněhu. Ono to tak ostatně i je.
"No, poslyš, bratři projevili přání přidat se do smečky... já... mohl bys nám říct, jak to chodí u vás ve smečce?" Zastříhal ušima a je znát, že on sám se do toho tak nadšeně nehrne. Ale co už.

Zastříhal ušima. "Skučet jak je to nefér mi nepomůže. " Ani v životě, ani v hledání brášků."
Stál klidně, když ukazoval svůj znak. Ale vlk před ním ejho bratry neviděl. Jen vážně přikývl.
"Budu hledat dál. Je slušná naděje že najdu aposń Jarumiho, když ho tu viděli. Nechal jsem mu znamení u trosek, je to takové nápadné místo. Pokud se tam ukáže, pozná že jsem tam byl. "
Pak zavrtěl ohonem a uculil se. "A zatím roznáším svůj pach po každým koutu týhle krajiny, abych na sebe upozornil co nejvíc." Taky určitá taktika. Sice už není cítit stejně jako když byl vlče, ale pořád je ten pach podobný a mohlo by to stačit.

Prostě ležel, sledoval okolí a dělal, jakoby nic. Aspoň měla klid na jídlo. Navíc, hlad asi měla, podle toho jak pečlivě obrala tu slípku. Zastříhal ušima, když poděkovala. "Rádo se stalo." a myslel to vážně. Sám netuší, proč se o ni stará. Je to cizí vlčice. Ale nelíbilo se mu, v jakém byla stavu. A času má skutečně te´d dost, do jara se stejně nikam nepohne. Možná mi tak moc chybí bráškové, že jsem ochoten se starat o kde koho.
Potřásl hlavou.
Vlčice dala naneštěstí víc než dost najevo, že nestojí o společnost. Takže, když zamířila pryč, prostě zůstal ležet na místě a koukal za ní. Vyprovázel ji jen pohledem. Škoda, že jí asi nemám jak pomoct. Pokud se mnou ani nepromluví, tak udělám houby. Ale možná bych tu mohl občas proletět a kouknout po ní, jestli je v pořádku. Asi se schovává někde tady v lese.

Chvíli jen tak stál a sledoval konec území a začátek země nikoho. Pustiny, prázdné, jako srdce jeho únosců. Až se skoro zasmál, že ho napadají takové myšlenky. Možná taky pustý jak moje vlastní srdce.
Potřásl hlavou, otočil se a lehkým klusem chtěl zamířit zpátky na louku, že se třeba koukne i po nějakých stopách. Za letu přece jen některé věci zjistit nejdou. Ale, není tu sám.

Zastříhal ušima. Ale? A že se neozval.
Zamířil klidným krokem k neznámému, očividně ještě hodně mladému vlkovi. "Nazdar, neztratil ses náhodou?" Zkusil to pro jistotu i když je mu jasné, že si tím u něj pravděpodobně moc nešplhne. Ale to je fuk, zrovna nemá nejlepší náladu. Tak nějak temnou, asi jako ty pustiny za Norestem.

<<<trosky

Dál postupovali podél hranic. Prošlo kolem lesa a pokračují dál. Adain raději ani neříkal nahlas, jak si oddechl, že Rivotr i v tomto stavu může létat. Stav jeho křídel a vůbec jeho celkový stav, se mu ani trochu nezamlouvá. Proto taky volí celkem pomalé tempo. A drží se dost apsoń u Jarumiho, z kterého má dojem, že to vítá. Svým způsobem je to útěcha. Aspoň s jedním bráškou to vypadá líp.

Les skončil a před nimi se otevírá zasněžená planina. Pach hranice je jasný, takže není problém se jí držet.
Prvně si myslel, že ani tady nikdo není. Ale, na bílé barvě pláni přece jen je jakásí ne moc nápadná skvrna. Bílá na bílé prostě není nápadná. Zastříhal ušima a zarazil se. Strčil čenichem do Jarumiho, který byl hned vedle. "Hele, tak možná jsme natrefili zrovna na toho mýho léčitele... pokud nemají víc takhle bílých vlků."
Koukl po Rivotrovi a pak zrychlil a vyrazil trochu před brášky. Natahuje krk, jestli je to skutečně slepý léčitel.
"Hej, Ikke?" Zkusil na něj zavolat, ještě celkem zdálky. Po hlase by ho vlk mohl poznat.

čím dál starostlivěji pokukuje po Rivotrovi. Tak daleko se drží od nich. Až to u něj samotného vyvolalo opačnou reakci a stáhl se o něco blíž apsoň k Jarumimu. Ale pořád si hlídá i druhého bratra. Je na tom vážně zle. snad z toho nebudou problémy.
Ale neříká nic. Vede je dál.

Došli k hranici. Zastavil u ní a rozhlíží se. "Hm... Tady nikdo. Tak to asi zkusíme podél, až někoho potkáme." Kudy se vydat? Na sever sice nemusí přes vodu, ale zase se tam krajina zvedá a bude drsnější. Po očku koukl po Rivotrovi, pak na řeku vedle nich. Voda tu není hluboká a navíc, u hranice je ještě mělčí a balvany. Dá se tu projít jakžtakž suchou tlapou.

Zabručel, a vyrazil cestou přes kameny. On sám by to prostě přebrodil. Zima mu nevadí. Ale bojí se, že by ti dva následovali jeho příkladu. Rivotr vyčerpaný, a Jarumi dnes už jednou zmrzlý byl. Ani nápad!

Pak zamířil podél hranice dál

>>>pláň zajíců.

Zůstal u ní. Neunikl mu její smutek, to by ani nebylo možné. A není mu to jedno. Znovu překvapivě něžně pohladil vlčici. "Nikdo nemůže zachránit všechny." Jak moc dobře tu větu zná. A jak moc se bojí, že ji jednou bude muset říct o svých bratrech. Sám má oči suché. Jeho žal ztratil slzy už před spoustou let.
Zůstal u ní a pokoušel se jí dělat oporu. I když netušil, jeslti to vůbec k něčemu je.

A vlčice si zdá se chce odpočinout. Trochu znenjistěl. Posílá ho tím pryč? Rozhlédl se kolem. "Nebylo by to lepší támhle, pod stromem, v závětří?" navrhl ne moc s jistotou.
Ale vlčice ho už neposlouchala. Stočila se tam kde byla a vypadá, že snad usnula na místě. Nejistě nad ní přešlápl, maličko bezradný.

Nakonec se sám stočil u toho stromu, jak jí navrhoval. Není si jistý, jeslti ji takhle tady může nechat. Když je v tomto stavu. Co kdyby se sem šel napít třeba medvěd. A tak zůstal a hlídal ji. Ležel pod stromem, hlavu zvednutou, a strážil okolí.
Až když se nad krajinou objevily první znaky svítání a vlčice se párkrát zavrtěla, vstal a tiše odešel do ještě temného okolí řeky. Není si jistý, že by ocenila že tu byl. Přesto si možná všimne vyleženého prostoru po něm samotném, kdy teplo těla vlka s ohnivou magií vypálilo do sněhu jasnou stopu. Odcházel nerad. Netuší, kde se v něm vzala ta touha ji chránit. Ale pořád má svou práci a ona se dost bojí vlků, aby nemusela ocenit, kdyby zůstal. Tak odešel v době, kdy už nečekal že by jí hrozilo nebezpečí.

Před jeho očima se odvíjí smutný příběh. Svěsil trochu uši a zasmušil se. Má pravdu. ani neví jakou.
"Jo. Je definitivní a není jak se bránit. Jen léčitelé to někdy dokážou." Potřásl hlavou. "Netuším, kde léčitelé berou tu sílu bojovat takhle dál a dál, o každý život. A často vyhrávat. A kde vezmou sílu pokračovat po tom, co někdy nevyhrají. Pro mě jsou to hrdinové." Možná právě proto si jich tolik váží. Jak hezky to vyplynulo z toho celého rozhovoru těch dvou. A jak nečekaně vážným se stal.
Tak skončili ti dva vedle sebe a Adain se drží u ní. "Nedivím se ti, že jsi chtěla. Ale i tak to chtělo pořádnou odvahu. "
Místo odpvoědi na její poděkování, jí počechral srst ještě jednou. Chvíli u ní zůstal, než zase odstoupil a sedl si. Ale nijak daleko. Fialové oči hledí na vlčici vážně, i když přátelsky.