Príspevky užívateľa

Starostlivě pokukuje po Rivotrovi. I když naslouchal Jarumimu a jeho proslovu. Kupodivu na to se smečkou jen vážně kývl. Není to nemožné. Sice by museli naverbovat další vlky, ale není to nemožné. Navíc, byli vychováváni jako malí k tomu, aby jednou smečku vést dokázali. Takže tím spíš.
Ale te´d je před nimi něco jiného.
Odbočili podél řeky igny a blíží se k hranici. Adain zvedl hlavu a napřímil uši. "Hranice je už hodně blízko. " Ale jak na sebe upoutat pozornost, to nevím. V nejhorším tam prostě začnu výt. K tomu bych se uchýlil nerad, ale co už.

Jemně se pousmál a párkrát zamával ohonem. "Vlastně, je dost míst, kde smečka podobné ochránce nepotřebuje." řekl pobaveně. "Ale musím uznat, že jsem na takových místech nežil..." Což jeho prohlášení trošku mění. Ale ví, že existují. Přesto, považuje léčitele za cennější než je on. Ne že by se i on nemusel učit. Jen, jeho učení bylo trochu trnité. A zubaté. A drápaté... A bolestivé. Učil se bojem o přežití v bažinách a lesích. Nebyla to hezká doba, ale mladý vlček tím získal dost síly i schopností.

Dobře si všiml změny její nálady. Taky zvážněl, v reakci na to. Sklonil mírně hlavu. "To je mi líto. Vždy je to zlé, když zemře vlče." Ty je potřeba chránit nejvíc. Sám sebe už jako vlče nebral ani v tom roce, ale tohle vlčátko a jeho sestra byli mnohem mladší. Já apsoň mám naději, že je ještě najdu.
Tak trochu neví, co jí na to říct. Tak vstal, přešel k ní a zlehka jí čenichem pošimral na srsti, v gestu útěchy.

Hned si všiml, že se ti dva tváří nějak zvláštně. Jarumi zamyšlený. Že by přece jen váhal, že to je dobrý nápad? A Rivotr.. jako by se bál i jich dvou. Trochu zpomalil a po očku koukl na jeho křídla a jizvy. Co mu udělali? Krev se v něm pění a nejradši by ty lotry chytil a spálil na škvarek!
Povzdechl si.
"Poslyš, Jarumi, asi máš pravdu. Potřebujeme lepší nzázemí." Aspoň na čas. Kvůli Rivotrovi. "Ale co budeme dělat, jeslti se ukáže, že ta smečka je na nic? Uděláme si sídlo tam v troskách? Jde hlídat, je tam voda a v okolí je dost zvěře." Bylo by mu to milejší. Ale stejně by musel pro toho léčitele. Třeba ta smečka nebude tak hrozná. Vypadá to, že její členové se dost toulají volně, takže by to tam nemuselo být moc protivné.

Přiletěl celkem vysokou rychlostí od jihu. Zakroužil kolem toho stromu, co se tu tyčí na prostředku, nebo spíš nad ním. A zamířil k okraji louky. Přistál tam, na to, jak rychle předtím letěl a manévroval, velmi jemně a zvolna. Zastavil se a zadíval se do krajiny. Tohle je pomyslný okraj téhle země.
Dobře ví, že krajina dál je dost nevlídná a pustá. Letěl přes ni, než se dostal sem. Te´d je tady, a ví, že tu je stopa po minimálně jednom z jeho bratrů. Jarumi.. kde jen jsi. Někde tady, za mými zády... Proč tě pořád míjím. A o Rivotrovi zatím žádné zprávy nemá. Ale snad to přijde.

Viděl Jarumiho nadšení a viděl i jak ztěžka se zvedla Rivotr. Starostlivě na něj koukal a pak se ohlédl na Jarumiho. Jeslti si toho všiml. Snad budou oba v pořádku.
Ale jen kývl.
"Tak jdeme." přikývl a zamířil ven. Nevyrazil nijak rychle. Hlavu zvednutou, sleduje okolí i svoje brášky, ale jde tak, aby příliš nenamáhal Rivotra.
"Není to složitá cesta, stačí se držet na břehu řeky a pak na břehu přítoku. Ta druhá říčka totiž teče z jejich území. "
Zařadil se tak, aby měl brášky blízko u sebe. Lehce zamával ohonem. Je rád, že je s nimi a v tuhle chvíli je to na něm i vidět. Tytam jsou ty přiklopené uši. Koneckonců, zázemí pro ně by se přece jen hodilo. Pro ně to nějak zvládne. Pokud ta smečka teda bude stát za to.

Oddechl si, když mu došlo, že asi skutečně odpočívali. Rivotr usnul dost tvrdě, že ani nereagoval hned a musel se provně probrat. Koukl na Jarumiho a je na něm jasně vidět, že je za to rád.
Došel blíž a prvně očichal Jarumiho, a pak Rivotra (tedy pokud se nechali).

Maličko ale svěsil uši na tu cestu. Pořád si není moc jistý, že je ta smečka dobrý nápad. Jenže, jde tu o jeho brášky. A zázemí s léčitelem, dokonce zřejmě dvěma, by těm dvěma prospělo určitě. On sám nic nepotřebuje. Jen je.
"Dobře. Znám cestu, takže můžu jít první. Když někoho uvidím, mám se doptal na toho léčitele?" hodlá se přizpůsobit názoru brášků.

Pokývl hlavou na pozdrav. "Těší mě. A ne, nikdo by neměl takhle spadnout. A je jedno, co si o sobě přitom myslí." řekl to překvapivě vlídně. Koneckonců, život je velká věc. Ta největší ze všech. A i když ho občas v boji musel vzít, tak pořád si života váží a není mu to jedno.
"Buď prosím opatrná, na takových svazích."
Ale opravdu začíná mít dojem, že kdyby tu zůstal, spíš to opravdu skončí jejím pádem. Povzdechl si a zatřásl hlavou. Nešťastné stvoření. Snad na tu svou kletbu jednou přestaneš věřit. Ale to není na něm.
"Žij blaze, Charlie." rozloučil se s ní a odrazil se. Velká křídla zahučela odporem vzduchu, jak nesou tmavorudého vlka pryč.

Seděl a hlídal. Moc chtěl svoje brášky chránit. A dost mu dělalo starosti vyčerpání Rivotra. Snad se zkusí trochu vyspat, když ví, že je hlídám... Ani ve snu by ho nenapadlo, že si někdo myslí, že se stahuje. Z jeho pohledu jsou to jen jeho sklony ty dva chránit. Je přece nejstarší. Musí se o ně postarat! Jako by nestačilo, že trvalo tolik let, než je vůbec našel.

Občas koukne tam dolů, v očích něžný pohled. Jak moc mu chyběli. Ale povinnost je povinnost a on bedlivě hlídá okolí. Hodiny a hodiny. doufal, že se prospí. Nakonec to ale nevydržel a skočil ze svého hlídkového stanoviště dolů, k nim. Jeho velká křídla zbrzdila pád, ale i tak byl dopad celkem prudký. Odpružil ho na svých nohou a je dobře vidět, že prudká přistání zřejmě dělává běžně.
Hned se hrne k bratrům, očichat si je. Jako by je snad za těch pár hodin mohl někdo unést nebo jim nějak ublížit.
"Tak jak to vypadá? Odpočinuli jste si apsoň trochu?" Starost v jeho hlase se nedá přeslechnout.

Kdyby jen tušil, co se honí Rivotrovi v hlavě. Byl by zděšený.
Ale na Jarumiho pokyny jen kývl.
"dobře, to by neměl být problém." Nehodlá zdrhnout pro léčitele. Ne aniž by jim to řekl. Ale pořád má o brášky strach a nejraději by pro něj šel.
"Hlavně si koukejte odpočinout. Na ty jejich hranice to není daleko, ale i tak."
Potřásl hlavou a poodešel dost stranou aby mohl vzlétnout. Neletěl ale daleko. Obloukem se vrátil a přistál na troskách. Tam, kde prve Rivotr. Koukl dolů na oba bratry, ubezpečil se, že na sebe vidí. Pak si tam sedl a sleduje krajinu. Prostě hlídá.

Koukl po Jarumim, ale neodpověděl. Měl plnou tlamu jídla. Doufám, že jsi fakt jedl.
Tak jako tak, srnec by měl stačit všem třem. Takže si celkem v klidu obírá svůj díl ze zvířete. Je to dobré maso, takže se s klidem láduje. Těžko mít silu bez slušného jídla. I tak není šance že by snědl tolik, aby nezbylo i na Jarumiho.

Když skončil s jídlem, odstoupil a olizuje si tlamku. Znovu přiložil do ohniště.
"Tak jako tak by se Rivotr měl taky prospat." A pořád bych byl radši, kdyby ho prohlídl léčitel. Ale snad bude odpočinek stačit.
"Můžu hlídat jestli chcete. Tam nahoře uvidím každýho z dálky." Kývl čenichem k místu, kde prve přistál Rivotr, než na něj s Jarumim nalítli.

Zamračil se na oba. "Bylo by lepší kdybys odpočíval než ho přivedu. Co jeslti mají nějakou zkoušku?" Ale nemá to energii, ten protest. Dobře chápe, proč se těm dvěma nechce se rozdělovat. Jemu taky ne a kdyby nebyl Rivotr v tak mizerném stavu, rozhodně by to ani nenavrhoval.

Nicméně je jasné, že léčitelé jsou opravdu dva. "Tady nedaleko, kde jsem chytil toho srnce. šli jsme pak společně k velké řece jižněji a podél tohoto místa k jejich hranicím. A rozhodně to byl někdo jiný." Ikke byl všechno jen ne nabručený.
ale přestal to zatím řešit a sám si lehl nedaleko Rivotra. Taky se dal do jídla. Najíst by se měli všichni.
"Je tady dost i pro tebe, Jarumi. "

Potřásl hlavou. "Rivotr potřebuje odpočívat. On sám nemůže zůstat. Ale já to tady znám. K tomuhle místu doletím klidně i po tmě. OTravovat na hranicích může chvíli trvat... " A zarazil se, když Jarumi řekl, že taky potkal léčitele. "Jeslti je to velká smečka, můžou mít dva... jak vypadal? Ten můj byl bílý. A slepý." I tak se toulal sám krajinou a opravdu nepotřeboval ničí pomoc. Rozhodně žádný slaboch.

Pořád si po očku hlídá Rivotra. Aspoň že jí... Konečně. Jídla je tam dost pro všechny a najíst by se měli všichni. Adainův žaludek se navíc zákeřně ozval. Asi že tam to srnčí voní...

Starostlivě sleduej Rivotra, který je tak vyčerpaný, že nechce ani jíst. Ale přece jen se do jídla dal. Snad jeho tělu dojde, že jídlo potřebuje a nají se pořádně.
Vážně kývl Jarumimu v odpověď.
"Znám z té smečky léčitele... Mohl bych ho zkusit najít a přivést." Nevyslovil, že Rivotra by dost možná raději měl léčitel prohlédnout. "Byl docela v pohodě." Netuší, že i Jarumi potkal léčitele ze stejné smečky, ale jiného a s dost odlišnou povahou.
"Doletět na hranice a tam tak dlouho otravovat, než někdo přijde a zavolá ho, by neměl být problém..." Do smečky se mu nechce. Ale možnost přivést k Rivotrovi léčitele by rozhodně ocenil.

Zafuněl. Sleduje oba bráchy a vypadá docela zoufale.
"Já... nebudu schopen poslouchat rozkazy jen tak od někoho. Jsem zvyklý si rozkazovat sám. Ve smečce ale někoho poslouchat vždycky musíš. " Pokud teda nejsi alfa a to nehrozí.
Sklonil hlavu. Ale smečka by mohla pomoct ochránit bratry... Co jeslti po rivotrovi pořád jdou?
Navíc, Jarumiho proslov... Nechce se toulat... Něco v jeho duši a srdci i tomuhle rozumí.
Povzdechl si a lehl si.
"Musím napřed zjistit, co je ta smečka zač a co by po nás chtěla... vážně tam nedokážu jen tak nakráčet a říct, že tam chci. To nejde. Tolik o nich nevím."
Jenže, dobře ví, že ze smeček, které tu zatím potkal, by přicházela v úvahu jen jedna. Do města nemůže, ti to berou asi příliš vážně. Těch u moře by si asi nedokázal vážit... a ti u přehrady? Myslel si, že by to šlo. Ale moc mu nesedl ani ten okřídlený vlk, co ho potkal a co tam patřil.
Naštěstí pro něj, Jarumi zřejmě má vybranou konkrétní smečku... a stejnou. Ale i tak. Sotva našel bratry, a do smečky?
"Chtělo byt o někoho od nich na rozhovor."

Odfrkl si. "MYslím, že jsme všichni zažili dost svinstva, aby nestálo za to zvykat si na některý věci." Koukl na Rivotra. A znovu k němu postrčil jídlo. Ale co to? On se takhle na něm pokusil smlouvat. Zamrkal. "Vosle..." neudržel se. Pak koukl po Jarumim. "Hele, vidíš ho? Co s ním? A najíst by se fakt měl. Kdoví jestli za posledních pár dní vůbec jedl."
Zatvářil se trochu frustrovaně a šel se raději věnovat péči o oheň a dříví. I jeho kožich už v tomhle teple začíná schnout. Potřásl hlavou. "Stejně jsem rád, že vás mám zpátky. Oba." řekl tiše od ohniště.