Príspevky užívateľa

Prostě ležel, sledoval okolí a dělal, jakoby nic. Aspoň měla klid na jídlo. Navíc, hlad asi měla, podle toho jak pečlivě obrala tu slípku. Zastříhal ušima, když poděkovala. "Rádo se stalo." a myslel to vážně. Sám netuší, proč se o ni stará. Je to cizí vlčice. Ale nelíbilo se mu, v jakém byla stavu. A času má skutečně te´d dost, do jara se stejně nikam nepohne. Možná mi tak moc chybí bráškové, že jsem ochoten se starat o kde koho.
Potřásl hlavou.
Vlčice dala naneštěstí víc než dost najevo, že nestojí o společnost. Takže, když zamířila pryč, prostě zůstal ležet na místě a koukal za ní. Vyprovázel ji jen pohledem. Škoda, že jí asi nemám jak pomoct. Pokud se mnou ani nepromluví, tak udělám houby. Ale možná bych tu mohl občas proletět a kouknout po ní, jestli je v pořádku. Asi se schovává někde tady v lese.

Chvíli jen tak stál a sledoval konec území a začátek země nikoho. Pustiny, prázdné, jako srdce jeho únosců. Až se skoro zasmál, že ho napadají takové myšlenky. Možná taky pustý jak moje vlastní srdce.
Potřásl hlavou, otočil se a lehkým klusem chtěl zamířit zpátky na louku, že se třeba koukne i po nějakých stopách. Za letu přece jen některé věci zjistit nejdou. Ale, není tu sám.

Zastříhal ušima. Ale? A že se neozval.
Zamířil klidným krokem k neznámému, očividně ještě hodně mladému vlkovi. "Nazdar, neztratil ses náhodou?" Zkusil to pro jistotu i když je mu jasné, že si tím u něj pravděpodobně moc nešplhne. Ale to je fuk, zrovna nemá nejlepší náladu. Tak nějak temnou, asi jako ty pustiny za Norestem.

<<<trosky

Dál postupovali podél hranic. Prošlo kolem lesa a pokračují dál. Adain raději ani neříkal nahlas, jak si oddechl, že Rivotr i v tomto stavu může létat. Stav jeho křídel a vůbec jeho celkový stav, se mu ani trochu nezamlouvá. Proto taky volí celkem pomalé tempo. A drží se dost apsoń u Jarumiho, z kterého má dojem, že to vítá. Svým způsobem je to útěcha. Aspoň s jedním bráškou to vypadá líp.

Les skončil a před nimi se otevírá zasněžená planina. Pach hranice je jasný, takže není problém se jí držet.
Prvně si myslel, že ani tady nikdo není. Ale, na bílé barvě pláni přece jen je jakásí ne moc nápadná skvrna. Bílá na bílé prostě není nápadná. Zastříhal ušima a zarazil se. Strčil čenichem do Jarumiho, který byl hned vedle. "Hele, tak možná jsme natrefili zrovna na toho mýho léčitele... pokud nemají víc takhle bílých vlků."
Koukl po Rivotrovi a pak zrychlil a vyrazil trochu před brášky. Natahuje krk, jestli je to skutečně slepý léčitel.
"Hej, Ikke?" Zkusil na něj zavolat, ještě celkem zdálky. Po hlase by ho vlk mohl poznat.

čím dál starostlivěji pokukuje po Rivotrovi. Tak daleko se drží od nich. Až to u něj samotného vyvolalo opačnou reakci a stáhl se o něco blíž apsoň k Jarumimu. Ale pořád si hlídá i druhého bratra. Je na tom vážně zle. snad z toho nebudou problémy.
Ale neříká nic. Vede je dál.

Došli k hranici. Zastavil u ní a rozhlíží se. "Hm... Tady nikdo. Tak to asi zkusíme podél, až někoho potkáme." Kudy se vydat? Na sever sice nemusí přes vodu, ale zase se tam krajina zvedá a bude drsnější. Po očku koukl po Rivotrovi, pak na řeku vedle nich. Voda tu není hluboká a navíc, u hranice je ještě mělčí a balvany. Dá se tu projít jakžtakž suchou tlapou.

Zabručel, a vyrazil cestou přes kameny. On sám by to prostě přebrodil. Zima mu nevadí. Ale bojí se, že by ti dva následovali jeho příkladu. Rivotr vyčerpaný, a Jarumi dnes už jednou zmrzlý byl. Ani nápad!

Pak zamířil podél hranice dál

>>>pláň zajíců.

Zůstal u ní. Neunikl mu její smutek, to by ani nebylo možné. A není mu to jedno. Znovu překvapivě něžně pohladil vlčici. "Nikdo nemůže zachránit všechny." Jak moc dobře tu větu zná. A jak moc se bojí, že ji jednou bude muset říct o svých bratrech. Sám má oči suché. Jeho žal ztratil slzy už před spoustou let.
Zůstal u ní a pokoušel se jí dělat oporu. I když netušil, jeslti to vůbec k něčemu je.

A vlčice si zdá se chce odpočinout. Trochu znenjistěl. Posílá ho tím pryč? Rozhlédl se kolem. "Nebylo by to lepší támhle, pod stromem, v závětří?" navrhl ne moc s jistotou.
Ale vlčice ho už neposlouchala. Stočila se tam kde byla a vypadá, že snad usnula na místě. Nejistě nad ní přešlápl, maličko bezradný.

Nakonec se sám stočil u toho stromu, jak jí navrhoval. Není si jistý, jeslti ji takhle tady může nechat. Když je v tomto stavu. Co kdyby se sem šel napít třeba medvěd. A tak zůstal a hlídal ji. Ležel pod stromem, hlavu zvednutou, a strážil okolí.
Až když se nad krajinou objevily první znaky svítání a vlčice se párkrát zavrtěla, vstal a tiše odešel do ještě temného okolí řeky. Není si jistý, že by ocenila že tu byl. Přesto si možná všimne vyleženého prostoru po něm samotném, kdy teplo těla vlka s ohnivou magií vypálilo do sněhu jasnou stopu. Odcházel nerad. Netuší, kde se v něm vzala ta touha ji chránit. Ale pořád má svou práci a ona se dost bojí vlků, aby nemusela ocenit, kdyby zůstal. Tak odešel v době, kdy už nečekal že by jí hrozilo nebezpečí.

Před jeho očima se odvíjí smutný příběh. Svěsil trochu uši a zasmušil se. Má pravdu. ani neví jakou.
"Jo. Je definitivní a není jak se bránit. Jen léčitelé to někdy dokážou." Potřásl hlavou. "Netuším, kde léčitelé berou tu sílu bojovat takhle dál a dál, o každý život. A často vyhrávat. A kde vezmou sílu pokračovat po tom, co někdy nevyhrají. Pro mě jsou to hrdinové." Možná právě proto si jich tolik váží. Jak hezky to vyplynulo z toho celého rozhovoru těch dvou. A jak nečekaně vážným se stal.
Tak skončili ti dva vedle sebe a Adain se drží u ní. "Nedivím se ti, že jsi chtěla. Ale i tak to chtělo pořádnou odvahu. "
Místo odpvoědi na její poděkování, jí počechral srst ještě jednou. Chvíli u ní zůstal, než zase odstoupil a sedl si. Ale nijak daleko. Fialové oči hledí na vlčici vážně, i když přátelsky.

Starostlivě pokukuje po Rivotrovi. I když naslouchal Jarumimu a jeho proslovu. Kupodivu na to se smečkou jen vážně kývl. Není to nemožné. Sice by museli naverbovat další vlky, ale není to nemožné. Navíc, byli vychováváni jako malí k tomu, aby jednou smečku vést dokázali. Takže tím spíš.
Ale te´d je před nimi něco jiného.
Odbočili podél řeky igny a blíží se k hranici. Adain zvedl hlavu a napřímil uši. "Hranice je už hodně blízko. " Ale jak na sebe upoutat pozornost, to nevím. V nejhorším tam prostě začnu výt. K tomu bych se uchýlil nerad, ale co už.

Jemně se pousmál a párkrát zamával ohonem. "Vlastně, je dost míst, kde smečka podobné ochránce nepotřebuje." řekl pobaveně. "Ale musím uznat, že jsem na takových místech nežil..." Což jeho prohlášení trošku mění. Ale ví, že existují. Přesto, považuje léčitele za cennější než je on. Ne že by se i on nemusel učit. Jen, jeho učení bylo trochu trnité. A zubaté. A drápaté... A bolestivé. Učil se bojem o přežití v bažinách a lesích. Nebyla to hezká doba, ale mladý vlček tím získal dost síly i schopností.

Dobře si všiml změny její nálady. Taky zvážněl, v reakci na to. Sklonil mírně hlavu. "To je mi líto. Vždy je to zlé, když zemře vlče." Ty je potřeba chránit nejvíc. Sám sebe už jako vlče nebral ani v tom roce, ale tohle vlčátko a jeho sestra byli mnohem mladší. Já apsoň mám naději, že je ještě najdu.
Tak trochu neví, co jí na to říct. Tak vstal, přešel k ní a zlehka jí čenichem pošimral na srsti, v gestu útěchy.

Hned si všiml, že se ti dva tváří nějak zvláštně. Jarumi zamyšlený. Že by přece jen váhal, že to je dobrý nápad? A Rivotr.. jako by se bál i jich dvou. Trochu zpomalil a po očku koukl na jeho křídla a jizvy. Co mu udělali? Krev se v něm pění a nejradši by ty lotry chytil a spálil na škvarek!
Povzdechl si.
"Poslyš, Jarumi, asi máš pravdu. Potřebujeme lepší nzázemí." Aspoň na čas. Kvůli Rivotrovi. "Ale co budeme dělat, jeslti se ukáže, že ta smečka je na nic? Uděláme si sídlo tam v troskách? Jde hlídat, je tam voda a v okolí je dost zvěře." Bylo by mu to milejší. Ale stejně by musel pro toho léčitele. Třeba ta smečka nebude tak hrozná. Vypadá to, že její členové se dost toulají volně, takže by to tam nemuselo být moc protivné.

Přiletěl celkem vysokou rychlostí od jihu. Zakroužil kolem toho stromu, co se tu tyčí na prostředku, nebo spíš nad ním. A zamířil k okraji louky. Přistál tam, na to, jak rychle předtím letěl a manévroval, velmi jemně a zvolna. Zastavil se a zadíval se do krajiny. Tohle je pomyslný okraj téhle země.
Dobře ví, že krajina dál je dost nevlídná a pustá. Letěl přes ni, než se dostal sem. Te´d je tady, a ví, že tu je stopa po minimálně jednom z jeho bratrů. Jarumi.. kde jen jsi. Někde tady, za mými zády... Proč tě pořád míjím. A o Rivotrovi zatím žádné zprávy nemá. Ale snad to přijde.

Viděl Jarumiho nadšení a viděl i jak ztěžka se zvedla Rivotr. Starostlivě na něj koukal a pak se ohlédl na Jarumiho. Jeslti si toho všiml. Snad budou oba v pořádku.
Ale jen kývl.
"Tak jdeme." přikývl a zamířil ven. Nevyrazil nijak rychle. Hlavu zvednutou, sleduje okolí i svoje brášky, ale jde tak, aby příliš nenamáhal Rivotra.
"Není to složitá cesta, stačí se držet na břehu řeky a pak na břehu přítoku. Ta druhá říčka totiž teče z jejich území. "
Zařadil se tak, aby měl brášky blízko u sebe. Lehce zamával ohonem. Je rád, že je s nimi a v tuhle chvíli je to na něm i vidět. Tytam jsou ty přiklopené uši. Koneckonců, zázemí pro ně by se přece jen hodilo. Pro ně to nějak zvládne. Pokud ta smečka teda bude stát za to.

Oddechl si, když mu došlo, že asi skutečně odpočívali. Rivotr usnul dost tvrdě, že ani nereagoval hned a musel se provně probrat. Koukl na Jarumiho a je na něm jasně vidět, že je za to rád.
Došel blíž a prvně očichal Jarumiho, a pak Rivotra (tedy pokud se nechali).

Maličko ale svěsil uši na tu cestu. Pořád si není moc jistý, že je ta smečka dobrý nápad. Jenže, jde tu o jeho brášky. A zázemí s léčitelem, dokonce zřejmě dvěma, by těm dvěma prospělo určitě. On sám nic nepotřebuje. Jen je.
"Dobře. Znám cestu, takže můžu jít první. Když někoho uvidím, mám se doptal na toho léčitele?" hodlá se přizpůsobit názoru brášků.

Pokývl hlavou na pozdrav. "Těší mě. A ne, nikdo by neměl takhle spadnout. A je jedno, co si o sobě přitom myslí." řekl to překvapivě vlídně. Koneckonců, život je velká věc. Ta největší ze všech. A i když ho občas v boji musel vzít, tak pořád si života váží a není mu to jedno.
"Buď prosím opatrná, na takových svazích."
Ale opravdu začíná mít dojem, že kdyby tu zůstal, spíš to opravdu skončí jejím pádem. Povzdechl si a zatřásl hlavou. Nešťastné stvoření. Snad na tu svou kletbu jednou přestaneš věřit. Ale to není na něm.
"Žij blaze, Charlie." rozloučil se s ní a odrazil se. Velká křídla zahučela odporem vzduchu, jak nesou tmavorudého vlka pryč.

Seděl a hlídal. Moc chtěl svoje brášky chránit. A dost mu dělalo starosti vyčerpání Rivotra. Snad se zkusí trochu vyspat, když ví, že je hlídám... Ani ve snu by ho nenapadlo, že si někdo myslí, že se stahuje. Z jeho pohledu jsou to jen jeho sklony ty dva chránit. Je přece nejstarší. Musí se o ně postarat! Jako by nestačilo, že trvalo tolik let, než je vůbec našel.

Občas koukne tam dolů, v očích něžný pohled. Jak moc mu chyběli. Ale povinnost je povinnost a on bedlivě hlídá okolí. Hodiny a hodiny. doufal, že se prospí. Nakonec to ale nevydržel a skočil ze svého hlídkového stanoviště dolů, k nim. Jeho velká křídla zbrzdila pád, ale i tak byl dopad celkem prudký. Odpružil ho na svých nohou a je dobře vidět, že prudká přistání zřejmě dělává běžně.
Hned se hrne k bratrům, očichat si je. Jako by je snad za těch pár hodin mohl někdo unést nebo jim nějak ublížit.
"Tak jak to vypadá? Odpočinuli jste si apsoň trochu?" Starost v jeho hlase se nedá přeslechnout.

Kdyby jen tušil, co se honí Rivotrovi v hlavě. Byl by zděšený.
Ale na Jarumiho pokyny jen kývl.
"dobře, to by neměl být problém." Nehodlá zdrhnout pro léčitele. Ne aniž by jim to řekl. Ale pořád má o brášky strach a nejraději by pro něj šel.
"Hlavně si koukejte odpočinout. Na ty jejich hranice to není daleko, ale i tak."
Potřásl hlavou a poodešel dost stranou aby mohl vzlétnout. Neletěl ale daleko. Obloukem se vrátil a přistál na troskách. Tam, kde prve Rivotr. Koukl dolů na oba bratry, ubezpečil se, že na sebe vidí. Pak si tam sedl a sleduje krajinu. Prostě hlídá.