Príspevky užívateľa

"To zní taky dobře." řekl ještě než vyrazil na lov. Mluvil samiozřejmě o jeho magii.

Pak už se s mluvením nezdržoval. všechno počká. Rivotr opravdu vypadal unaveně. A jestli letěl několik dní, není se co divit.

Přitáhl pak ulovené zvíře hezky až k němu.
"Najez se... utekl jsi jim až teď? Já byl aspoň volný dlouho, jen mi to nebylo nic moc platný... " Strčil čenichem do čerstvé kořisti a šel zase přiložit na oheň. Teplo a jídlo. A odpočinek. Rivotr vypadá vážně hrozně. Starostlivě koukl po Jarumim, v očích nevyslovené musíme se o něj postarat.

Mírně zvedl jedno obočí a zastříhal ušima. "Mám pocit, že je neznáš o nic líp, takže jsme na tom asi úplně stejně." Mrkl na ni, což celý dojem dost zmírnilo. Taková jakási nabídka smíru.
Ale na té úctě k jejím vědomostem očividně hodlá trvat. Koukl na ni s úsměvem. "Léčitelé chrání ty, co jsou v nouzi a nemohou se o sebe postarat. Každému se někdy může stát, že bude léčitele potřebovat. Zachraňujete životy."
Zarazil se maličko, když ho označila za ochránce. Zamyslel se.
"V dobrých smečkách je svým způsobem tne, kdo je nahoře, ochráncem ostatních a smečky. A bojovníci jsou na to, aby smečku chránili. Ale asi bych je nenazval úplně ochránci slabších. Každý má prostě svou úlohu. M2 osud nadělil sílu, odolnost a schopnosti abych bojoval dobře. Nevidím nutně ostatní jako slabší." Pak ale pokývl. "Svoje brášky ale samozřejmě chránit budu. Do posledního dechu." Tohle bere velmi vážně.

Jen tak tak že neprotočil oči. Aha. Takže přece jen plašan, nebo někdo vystrašený jakousi podivnou historkou. Lehce zafuněl.
A zadíval se na jeho záda, když řekl, že preferuje běh. Pohodil hlavou. "LEt je rychlejší a jistější. Ale smomzřejmě, jde to i bez něj." Co je to za okřídlence, že raději běhá? Ten vlk mu přijde čím dál podivnější.
Samozřejmě, je možné, že s jeho křídly není něco v pořádku. Tady také neletěl. Adain také ne, jenže mokrá křídla by mohla být omluvou. Pravda, ne u něj, ale to nemůže cizinec tušit. Tak jako tak, on druhého vlka zatím moc nechápe. Ze stejné smečky a tak rozdílný... Nemůže si pomoct a prostě ho musí porovnávat s jejich léčitelkou. Ta se mu zamlouvala rozhodně víc. "Teď jsi taky na lovu? Je tu dost pachů hus, říkal jsem si, že bych si nějakou chytil na večeři."

Kouká po Rivotrovi trochu starostlivě. Sice říkal, že mu nic není, ale v pořádku vážně nevypadá. Přiložil opatrně na oheň a párkrát spokojeně mávl ohonem, když si Jarumi teplo pochvaluje. "Jarumi chtěl myslím že chtěl vědět, jakou jsi získal magii. Když jsme se rozdělili, ještě jsme je neměli projevené. Jarumi má regeneraci. Já možnost používat oheň, určitým způsobem."
Ještě přihodil pár polínek a otočil se k nim.
"Seženu něco k jídlu. Zůstaňte prosím tady jo?" Rivotr mu přijde hodně vyčerpaný a Jarumi tam byl zmrzlý.
Na nic pak nečekal a vyrazil rozběhem směrem do volného prostoru a rychle vzlétl. Zamířil do výšky a do dálky, hledat nějakou kořist.

Dlouho nedlouho, bratři tam nějakou dobu zůstali sami dva.
Adain ale měl štěstí. Našel celkem brzo stádo srnčího. Vyplašil je, úmyslně, a jako obrovský jestřáb se snesl na jednoho srnce. Nepáral se s ním a prostě ho srazil prudkým přistáním a zlomil mu vaz.
Srnec je dost jídla pro všechny a současně není ještě tak obrovský, aby ho neunesl. Chytil si pečlivě zvíře do tlamy a dotáhl si ho na místo, odkud by mohl vzlétnout i se zátěží... musí hodně mávat křídly, ale pořád je to možné. Let zpátky je mnohem pomalejší. Intenzivní mávání kmřídly náročné. Ale nakonec přistál i se srncem v tlamě u trosek a táhne zvíře dovnitř.
Hned se rozhlíží po bráškách.

Koukl na něj. "Tys někoho takovýho potkal? Doufám, že ne někde tady." To by mi tak chybělo aby se po týhle jinak klidný končině promenádoval kanibal. Nebojí se, to ne. Není kořist, nejspíš by s tím pacholkem vymetl podlahu, nebo mu připálil kožich, ale i tak je to nemilé.
"S kořistí si hraje leda nemehlo." potřásl hlavou a zastříhal ušima. "Nejrychlejší je využít let a prostě se snést z výšky. Do poslední chvíle nic netuší a pak je prostě konec. " Ostatně, kdo by se taky měl čas zdržovat s dlouhým naháněním. Tady sice je celkem klid i hojnost zvěře, ale jsou místa, kde by zdržování mohlo taky znamenat riskovat vlastní život.

Byl by tak vydržel stát hodně dlouho. I když z jeho kožichu kape mnohem víc vody než z Jarumiho. Ale Jarumi se pak ozval a očividně mu je zima. Navíc, Rivotr se už stejně stáhl.
"Jasně, jdeme. A rovnou vemte nějaký dříví na oheň.. možná bych se měl podívat po něčem k jídlu a zanést to sem. Jsem asi nejmíň potlučený, ne?" Zkusil to hned. Chová se tak trochu jako kvočna a je mu to naprosto jedno. Má zase svoje milované brášky u sebe. Popadl další dříví, naplavené řekou na břehu a táhne ho hezky k ohni za rohem. Teď hlavně zařídit bráškům teplo. "Co ty, nestalo se ti nic při tom přistání?" Hned se stará o Rivotra.

Zatvářil se znechuceně. A je zřejmé, že to nehraje. Nikdo není tak dobrý herec. "Ale no fuj... Jako by nebylo na světě dost jiných potvor před kterýma je potřeba se mít na pozoru. Ještě abych musel řešit vlky co žerou vlky. Jen to ne." Nevypadá vyděšeně, ale znechuceně rozhodně. Pak se dál věnuje očistě svého kožichu. Zvedl své fialové oči a zadíval se na něj. "Barva srsti není důležitá. dá se přece schovat za něco. A pak, jsem letec. Prostě můžu zaútočit z výšky. Zvěř většinou nahoru moc nekouká a navíc, na křídlech jsem rychlejší než srnec na zemi. Lovit není nic složitého." Stačí si je dobře nahnat. To je to nejmenší. "Ty asi nejsi moc zkušený lovec, že?" Zkusil si tipnout.

Nevěřícně na něj zírá. "A co bych z toho asi měl?" Potřásl hlavou. Ten cizinec od Přízračných je vážně nějaký divný. Aaaale, darmo se rozčilovat.
Koukl na svoje křídla a kožich a opatrně roztáhl křídla. Začal z nich oklepávat kousky ledu a rampouchy. "Přiště bych se měl radši kouak usušit než se někam potáhnu mokrej..." žbrblá si sám pro sebe a cizince si vlastně ani moc nevšímá. Trochu neví co s ním.
Pak po něm zase po očku koukl.

Až skoro zoufale koukal na posledního z bratrů. Začínal se bát, že jim neuvěří, že je bude mít za nějakou past od kdoví koho... ale, to se nakonec nestalo a Rivotr se k nim vrhl.. a objal je. Oddechl si a s úlevou zavřel oči a zabořil čenich do jeho světlého kožíšku. "Zase jsme spolu..." řekl jen potichu. Cítí svoje dva bratry a slyší jejich tep... něco, v co už dlouho, velmi dlouho ani nedoufal,. Nejraději by se s nimi te´d schoulil do klubíčka na jednu valnou hromadu a jen si užíval jejich blízkost. Po tak dlouhé době. Jejich pachy se s věkem trochu změnily. Jeho vlastní ostatně také. Už nejsou vlčata. Ale pořád jsou známé a on si přijde jako by byl zase doma. A vlastně je. Domov je tam, kde jsou jeho bratři.

Vážně se na ni zadíval. Vyslechl ji pozorně. "Je někdo, koho bych s radostí rozsápal na kusy, kdybych měl možnost. Není to ale pomsta. Ale oprávněný trest. Unesl vlčata od rodiny." V jeho hlase zaznělo maličko temnoty. V tuhle chvíli z něj až jde strach a to i přesto, že v jeho postoji není ani stopa agrese a je vidět, že to není mířené na ni.
Tísnivá atmosféra naštěstí netrvala dlouho. Jen potřásl hlavou nad Roo. "Moc ji neznám, viděl jsem ji jednou a prohodili jsme spolu sotva pár vět." To na seznámení nestačí. I o téhle vlčici zde ví už mnohem víc než o Roo.

Sledoval vlčici před sebou pozorně, když tam tak seděl během jejího rozčilování se. Zastříhal ušima. Není si moc jistý co se v ní děje, ale je mu jasné, že za tímto rozhodně nějaké emoce jsou. A ne zrovna slabé. Smířlivě natáhl čenich trochu dopředu. Ale pak se narovnal a zastříhal ušima. "Léčitelka!" Rozhodně to u něj vyvolalo reakci. Dokonce párkrát mávl ohonem., "Léčitelé jsou mimořádní a je třeba si jich vážit." Sklonil hlavu v úctě. "Hodně vlků je má ale sklony podceňovat. Ne tak já. Znáte ledacos, co neznají jiní a oplývají jiným druhem síly než je ta fyzická." Je vidět, že myslí upřímně každé slovo. Z nějakého důvodu má k léčitelům prostě úctu.
A pak došlo na jeho povolání.
"Se mnou je to složité. Od doby co mi byl rok jsem byl sám a musel se o sebe sám postarat v místě, kde ne každý přežije. Nabojoval jsem toho dost. Ne že bych si to byl vybral. Ale zřejmě jsem tedy bojovníkem." A jiný už těžko bude.

Zastavil se a zůstal na něj zírat. Citlivka... nějakej nedůtklivej ne?
Ale prostě se posadil tam kde je, rovnou do sněhu. Voda na jeho kožichu pomalu mrzne a dělá z něj ledové krápníky. "Neříkám, kdybych vrčel nebo prováděl kdoví co. Vždyť jsem se tě ani nedotkl a ani se netvářím že bych ti něco hodlal udělat." Nedá mu to. Nedá se ani poznat, jeslti se obhajuje a nebo se pokouší cizince uklidnit. "Tak jako tak, nehodlám si do tebe kousnout. Takže klid, jo? Není důvod se plašit."
Sleduje ho pohledem svých fialových očí a dál dřepí ve sněhu, div mu do něj nepřimrzne kožich.

Zarazil se. Zůstal stát na místě a dost zamračeně, a ještě víc starostlivě, si prohlíží Rivotra. Co s ním provedli? Vypadá, jako by je nepoznával. Jako by nevěřil, že to jsou oni. "Bráško?" zavolal na něj opatrně. Starost v jho hlase se nedá přehlédnout. Ale zůstal stát. Znak na jeho noze je jasně vidět. A Adain sám se kromě velikosti a síly svých křídel, vlastně vůbec nezměnil.
Krátce se ohlédl po Jarumim. Jako by ho tím žádal o pomoc s celou tou situací.

Tak teď už se doopravdy rozesmál. "Pomsta není emoce. Pomsta je naprostá pitomost. A pokud už se někomu chceš mstít, tak to máš dělat s chladnou hlavou. Jinak nedopadneš dobře." Zastříhal ušima a koukl na ni. "Bojovník má mít emoce pod kontrolou. Ne ony jeho." Zvedl obočí.
Tím vlastně začal i odpověď na její další otázku. "Když máš ty pod kontrolou je, můžeš z nich čerpat sílu. Když ony vládnou tobě, sílu ti berou." I to myslí dost vážně.
Z jejího zamračení si nic nedělá. Navíc, zasloužil si ho, ne?

"Roo... tu jsem potkal.. nepřišla mi tak hrozná." Vůbec, chovala se docela lsušně. Trochu chladně, ale to je fuk. On má tak co mluvit. Její křik jako by se po něm jen svezl a vůbec ho nerozhodil. Taky jen mávl ocasem, ať to nechá být, když se za něj ještě začala omlouvat.
"Ty žádnou magii nemáš? A co vůbec vlastně děláš, když něco děláš? Nemylsím tím jen v magii. " Jasně, je tulačka, kdoví, jelsti nějakou plohu někde kdy zastávala, ale za zeptání nic nedá.

Natáhl čenich a zavětřil. "Od Přízračných, že?" Jeslti ho tedy čenich neklame. Ale tenhle pach smečky už rozhodně potkal. A není to tak dlouho. Jen tak tak že udržel vážnou tvář. Ta vlčice byla docela milá. "A proč by nemělo? Netvrď mi, že když vidíš něco, co nevypadá zrovna běžně, tak že ti to je jedno a jdeš od toho pryč. Jak by se jinak vlk něco měl dovzědět?" Bez zaváhání, ale také beze stopy agrese, zamířil blíž k vlkovi. Je zřejmé, že je prostě jen zvědavý a nic víc. Opravdu z něj není cítit pach žádné smečky a ani nic, co by ho mohlo zamaskovat.

Vykračuje si dost elegantně. I přes vodou zplihlý kožich. ale nedával moc pozor na okolí, takže ten cizinec před ním se objevil dost blízko. Adain se zastavil a se zájmem a bez jakékoliv stopy obav, si ho prohlíží. "Nazdar. Co jsi zač?" Zastříhal ušima. Vzhled druhého vlka mu přijde dost zvláštní. Navíc, ta pára co mu stoupá z ocasu... Natáhl trošku čenich. Ohlédl se na sebe. Na něm spíš místy voda mrzne do malých rampouchů, tam kde mu odkapává z kožichu. Zvláštní. Rozhodně to nevypadá stejně. "A proč se z tebe kouří?" Ano, ví, že to není kouř, ale tak, to je jedno.