Príspevky užívateľa

Zatvářil se znechuceně. A je zřejmé, že to nehraje. Nikdo není tak dobrý herec. "Ale no fuj... Jako by nebylo na světě dost jiných potvor před kterýma je potřeba se mít na pozoru. Ještě abych musel řešit vlky co žerou vlky. Jen to ne." Nevypadá vyděšeně, ale znechuceně rozhodně. Pak se dál věnuje očistě svého kožichu. Zvedl své fialové oči a zadíval se na něj. "Barva srsti není důležitá. dá se přece schovat za něco. A pak, jsem letec. Prostě můžu zaútočit z výšky. Zvěř většinou nahoru moc nekouká a navíc, na křídlech jsem rychlejší než srnec na zemi. Lovit není nic složitého." Stačí si je dobře nahnat. To je to nejmenší. "Ty asi nejsi moc zkušený lovec, že?" Zkusil si tipnout.

Nevěřícně na něj zírá. "A co bych z toho asi měl?" Potřásl hlavou. Ten cizinec od Přízračných je vážně nějaký divný. Aaaale, darmo se rozčilovat.
Koukl na svoje křídla a kožich a opatrně roztáhl křídla. Začal z nich oklepávat kousky ledu a rampouchy. "Přiště bych se měl radši kouak usušit než se někam potáhnu mokrej..." žbrblá si sám pro sebe a cizince si vlastně ani moc nevšímá. Trochu neví co s ním.
Pak po něm zase po očku koukl.

Až skoro zoufale koukal na posledního z bratrů. Začínal se bát, že jim neuvěří, že je bude mít za nějakou past od kdoví koho... ale, to se nakonec nestalo a Rivotr se k nim vrhl.. a objal je. Oddechl si a s úlevou zavřel oči a zabořil čenich do jeho světlého kožíšku. "Zase jsme spolu..." řekl jen potichu. Cítí svoje dva bratry a slyší jejich tep... něco, v co už dlouho, velmi dlouho ani nedoufal,. Nejraději by se s nimi te´d schoulil do klubíčka na jednu valnou hromadu a jen si užíval jejich blízkost. Po tak dlouhé době. Jejich pachy se s věkem trochu změnily. Jeho vlastní ostatně také. Už nejsou vlčata. Ale pořád jsou známé a on si přijde jako by byl zase doma. A vlastně je. Domov je tam, kde jsou jeho bratři.

Vážně se na ni zadíval. Vyslechl ji pozorně. "Je někdo, koho bych s radostí rozsápal na kusy, kdybych měl možnost. Není to ale pomsta. Ale oprávněný trest. Unesl vlčata od rodiny." V jeho hlase zaznělo maličko temnoty. V tuhle chvíli z něj až jde strach a to i přesto, že v jeho postoji není ani stopa agrese a je vidět, že to není mířené na ni.
Tísnivá atmosféra naštěstí netrvala dlouho. Jen potřásl hlavou nad Roo. "Moc ji neznám, viděl jsem ji jednou a prohodili jsme spolu sotva pár vět." To na seznámení nestačí. I o téhle vlčici zde ví už mnohem víc než o Roo.

Sledoval vlčici před sebou pozorně, když tam tak seděl během jejího rozčilování se. Zastříhal ušima. Není si moc jistý co se v ní děje, ale je mu jasné, že za tímto rozhodně nějaké emoce jsou. A ne zrovna slabé. Smířlivě natáhl čenich trochu dopředu. Ale pak se narovnal a zastříhal ušima. "Léčitelka!" Rozhodně to u něj vyvolalo reakci. Dokonce párkrát mávl ohonem., "Léčitelé jsou mimořádní a je třeba si jich vážit." Sklonil hlavu v úctě. "Hodně vlků je má ale sklony podceňovat. Ne tak já. Znáte ledacos, co neznají jiní a oplývají jiným druhem síly než je ta fyzická." Je vidět, že myslí upřímně každé slovo. Z nějakého důvodu má k léčitelům prostě úctu.
A pak došlo na jeho povolání.
"Se mnou je to složité. Od doby co mi byl rok jsem byl sám a musel se o sebe sám postarat v místě, kde ne každý přežije. Nabojoval jsem toho dost. Ne že bych si to byl vybral. Ale zřejmě jsem tedy bojovníkem." A jiný už těžko bude.

Zastavil se a zůstal na něj zírat. Citlivka... nějakej nedůtklivej ne?
Ale prostě se posadil tam kde je, rovnou do sněhu. Voda na jeho kožichu pomalu mrzne a dělá z něj ledové krápníky. "Neříkám, kdybych vrčel nebo prováděl kdoví co. Vždyť jsem se tě ani nedotkl a ani se netvářím že bych ti něco hodlal udělat." Nedá mu to. Nedá se ani poznat, jeslti se obhajuje a nebo se pokouší cizince uklidnit. "Tak jako tak, nehodlám si do tebe kousnout. Takže klid, jo? Není důvod se plašit."
Sleduje ho pohledem svých fialových očí a dál dřepí ve sněhu, div mu do něj nepřimrzne kožich.

Zarazil se. Zůstal stát na místě a dost zamračeně, a ještě víc starostlivě, si prohlíží Rivotra. Co s ním provedli? Vypadá, jako by je nepoznával. Jako by nevěřil, že to jsou oni. "Bráško?" zavolal na něj opatrně. Starost v jho hlase se nedá přehlédnout. Ale zůstal stát. Znak na jeho noze je jasně vidět. A Adain sám se kromě velikosti a síly svých křídel, vlastně vůbec nezměnil.
Krátce se ohlédl po Jarumim. Jako by ho tím žádal o pomoc s celou tou situací.

Tak teď už se doopravdy rozesmál. "Pomsta není emoce. Pomsta je naprostá pitomost. A pokud už se někomu chceš mstít, tak to máš dělat s chladnou hlavou. Jinak nedopadneš dobře." Zastříhal ušima a koukl na ni. "Bojovník má mít emoce pod kontrolou. Ne ony jeho." Zvedl obočí.
Tím vlastně začal i odpověď na její další otázku. "Když máš ty pod kontrolou je, můžeš z nich čerpat sílu. Když ony vládnou tobě, sílu ti berou." I to myslí dost vážně.
Z jejího zamračení si nic nedělá. Navíc, zasloužil si ho, ne?

"Roo... tu jsem potkal.. nepřišla mi tak hrozná." Vůbec, chovala se docela lsušně. Trochu chladně, ale to je fuk. On má tak co mluvit. Její křik jako by se po něm jen svezl a vůbec ho nerozhodil. Taky jen mávl ocasem, ať to nechá být, když se za něj ještě začala omlouvat.
"Ty žádnou magii nemáš? A co vůbec vlastně děláš, když něco děláš? Nemylsím tím jen v magii. " Jasně, je tulačka, kdoví, jelsti nějakou plohu někde kdy zastávala, ale za zeptání nic nedá.

Natáhl čenich a zavětřil. "Od Přízračných, že?" Jeslti ho tedy čenich neklame. Ale tenhle pach smečky už rozhodně potkal. A není to tak dlouho. Jen tak tak že udržel vážnou tvář. Ta vlčice byla docela milá. "A proč by nemělo? Netvrď mi, že když vidíš něco, co nevypadá zrovna běžně, tak že ti to je jedno a jdeš od toho pryč. Jak by se jinak vlk něco měl dovzědět?" Bez zaváhání, ale také beze stopy agrese, zamířil blíž k vlkovi. Je zřejmé, že je prostě jen zvědavý a nic víc. Opravdu z něj není cítit pach žádné smečky a ani nic, co by ho mohlo zamaskovat.

Vykračuje si dost elegantně. I přes vodou zplihlý kožich. ale nedával moc pozor na okolí, takže ten cizinec před ním se objevil dost blízko. Adain se zastavil a se zájmem a bez jakékoliv stopy obav, si ho prohlíží. "Nazdar. Co jsi zač?" Zastříhal ušima. Vzhled druhého vlka mu přijde dost zvláštní. Navíc, ta pára co mu stoupá z ocasu... Natáhl trošku čenich. Ohlédl se na sebe. Na něm spíš místy voda mrzne do malých rampouchů, tam kde mu odkapává z kožichu. Zvláštní. Rozhodně to nevypadá stejně. "A proč se z tebe kouří?" Ano, ví, že to není kouř, ale tak, to je jedno.

Potřásl hlavou a zasmál se. "To snad není možný... roky vás hledám, pak najdu stopu Jarumiho.. a když ho konečně najdu, tak na nás div nespadneš z oblohy?"
Ale už se hrne k bratrovi s vítáním. Bez ohledu na to, jak moc se zatím Rivotr tváří nedůvěřivě. Navíc, jak zatočil trochu do strany, je jasně vidět i znak rodiny na jeho noze. Přesně tam, kde byl když byli vlčata.
"Nestalo se ti u toho pádu nic?"

Zastříhal ušima. "Přijde mi, že jsem jich ze smečky potkal dost. Asi není pak problém se seznámit." A navíc, není to jeho problém.

vlčice se tentokrát zdá se tak moc nebála, když kolem ní šel. Nespustil z ní pak oči. A maličko, nepatrně se usmál. Úsměv se promítl i do jeho očí a jeho hlas zněl pak ještě o maličko hloub a snad ještě sametověji, když vážně odpověděl. "Ne. Jsou jen další účinnou zbraní." Byla to dost zvláštní scéna. Opravdu ano.

Ale zastříhal ušima když došlo na Artemis. Vypadá trochu pobaveně. "Hádám, že to asi není tak složité, tě vylekat." Ale hned se omluvil. "Promiň. Nemyslel jsem to zle. Já jen, ze mě jsi taky dost nadskočila." Sklonil trochu hlavu.
"Magie je cenná záležitost. Ale není zase tak neobvyklá. Sám ji mám ostatně taky. " Už už jí málem řekl, že též ohnivou ale zarazil se. Neměl bych tohle vykládat komukoliv. Co to se mnou je?

Sotva se otočil a chystal se doletět k Jarumimu, viděl, že ten už si poradil. Nějak. Stočil let a přistál mezi oběma vlky. Pěkně zprudka, až rozházel sníh na všechny strany. Je trochu udýchaný, víc ze stresu než z námahy.
"Nějaká zranění?" Vybafl, vlastně na oba. Ale jde prvně k Rivotrovi, jeslti to tedy je on. Je teď velice rád, že Jarumi získal regeneraci, když se projevila jeho magie.

Zastavil se kousek od něj. Instinkt mu velel k němu a prohlédnout, ale.. je to opravdu on? Zarazil se a prohlíží si vlka před sebou. Zachvěl se, když uviděl jizvy na nohou. "Jsi Rivotr?" Zkusil to opatrně. Musí se hodně hlídat, aby k němu rovnou nevyrazil.

Není pochyb o tom... je to Rivotr... Sedí všechno. Zbarvení, stavba těla, pach...
Jenže to už je neštěstí hotové a Jarumi i s Rivotrem se řítí dolů k zemi, kloužou po troskách, z kterých prší kameny a nepořádek. Pád se zdá být nevyhnutelný. Ne!
Prudce se ve vzduchu otočil a zamířil k nim. On sám rovnováhu neztratil. Nalétává těsně nad troskami v co nejpřesnějším úhlu. Ví, že pokud spadnou ti dva společně, potlučou se rozhodně dost vážně. Musí je oddělit.
Prudce chytil Rivotra, který skončil nahoře, za srst na hřbetě a mohutně začal mávat křídly. Rozhodně to pro chudáka vlka nebude moc pohodlné, navíc, dospělý vlk je těžký. Ale Adain je silný a má dobrou motivaci. Navíc, stačí jen kousek. Nadnesl druhého vlka a míří s ním k zemi. Ale není to pád, ale kontrolovaný sestup. Pustil ho až nad zemí a klouzavým letem zamířil dál. Prd e zamával křídly, snaží se hned vzlétnout a vrátit se k druhému bratrovi. Nabírá znovu výšku a otáčí se zpátky k troskám.

Potřásl hlavou. "Považuju za normální, že si smečka chrání svoje území." Ale nechal ji mluvit dál. Emoce... A bojovníci... hehe... To je složitější než by většina myslela.
Vstal a zamířil k ní blíž. Klade tlapu za tlapou skoro neslyšně, našlapuje lehce a elegantně... "Něco ti prozradím, vlčice..." jeho hlas je jako hebký samet. "Bojovníci mají emoce.. silné... jsou jejich pohonem. Jen je umí nedávat tak očividně najevo." Obešel ji kolem dokola. Sám neví, co ho to popadlo. Kor u tak plaché vlčice. Ale stejně elegantně jako přišel, zase ustoupil stranou a jen ji sleduje těma svýma fialovýma očima...
"Artemis jsem už také potkal. MIlá vlčice. Přátelská." přikývl. Popravdě už potkal i někoho z Přízračných, ale o hvězdách se zrovna nemluvilo.

Vzlétl a obloukem srovnal let tak aby mířil přímo k neznámému. S Jarumim letí vlastně přímo proti sobě. Zamířil maličko níž.. jeden odřízne neznámého letce z jedné strany, druhý z druhé a pak stačí už jen kroužit. Je to až zázrak, jak přirozeně dokážou s Jarumim spolupracovat i když se léta neviděli. Společná krev se nezapře.
Míří přímo k cizinci. Ale.. je na tom vlkovi něco zvláštního... proč i tento má podobnou stavbu těla jako oni..? Než se stihl opravdu zarazit, oba svorně s Jarumim prolétli kolem cizince a začali kroužit. Ale něco tu nehraje. Povědomý pach udeřil Adaina do čenichu. Koukl po Jarumim, pak na 'cizince'... "Rivotr..?" jeho tón je maličko zmatený. Že by se opravdu stal zázrak?