Príspevky užívateľa

Kupodivu se pousmál a párkrát mávl ohonem. "Vida, zatím jsem o nich spíš slyšel, že se od nich mám držet dál." A tady přímo naopak. "Moc o nich nevím, jací jsou. Tak jako tak, dokud je nenajdu, nepřipadá v úvahu žádná smečka. Smečka je závazek a já už jeden mám." Už vlky odtamtud potkal a jemu rozhodně nepřišli děsiví nebo problematičtí. Co je za tím, že se na tu smečku tolik vlků kouká tak divně? "Ty je znáš nějak víc? Nebo vůbec smečky tady?" Posadil se tam kde byl. Prvně si myslel, že už vypadne, ale tady z toho hovoru nakonec koukají nějaké informace. A to by se mohlo hodit.

Spadl mu obrovský balvan ze srdce. "Uf.. tak to dost vysvětluje.. taky jsi to mohl říct hned." šťouchl od něj čenichem v malé bratrské výtce. Ale je za to opravdu rád. Hodně rád. "Někdy ti to můžu předvýst jaký to je. Umím ji vyvolat i studenou, kdy nezapálí nic, takže si to můžeš vyzkoušet natvrdo," nabídl mu hned ochotně. Koneckonců, proč ne.
A když šel Jarumi zkoušet, jeslti hřeje, jen se zasmál a opřel se váhou proti němu, aby oba nespadli ve změti křídel. "Jasně, nejspíš jo, jen se klidně ohřej." Nadšeně mává ohonem a ani v nejmenším mu nevadí, že se po něm bráška válí. Je naprosto šťastný že ho konečně našel. Můj brácho!

A pak bylo rázem po legraci. Stejně jako Jarumi, i on ihned zvážněl. I když je vlastně starší, bez okolků přijal Jarumiho velení a kývl. Vyrazil rychle a při zemi a vzlétl hned jak to šlo, připraven provést nálet přesně jak Jarumi chtěl. Nemohou mít jistotu, kam přesně cizinec kouká, ale podle tvaru letek se dá odhadnotu kde je hlava a tak kudy vést trasu aby je neviděl. Nebo apsoň Jarumiho. Adainovi ani v nejmenším nevadí udělat ze sebe možný cíl na ráně. Hlavně když to nebude Jarumi. Bez ohledu na to, že s regenerací by Jarumi měl výhodu.

Dívá se na ni překvapivě vážně. Až trochu zachmuřeně. Přesto, jakoby tak vypadal důstojnější. "Jeden ze synů alfy smečky, která svému území vládne už po mnoho generací." řekl vážně. Co na tom ale záleží, když jsem skončil kdoví kde a bráškové taky a netuším kde jsou. Vlastně by asi ani netrefil domů. Odtáhli ho kamsi daleko a nevěděl kudy. Brášky zatím nenašel.
Takže, co záleží na tom kým vlastně je. Důležité je tady a te´d.
"Na mě není nic extra zajímavého. Jen můj úkol a poslání zůstávají neměnné. dokud je nenajdu, nebo někde nezahynu." Snad za to může její vlastní mluva, snad vzpomínky na jeho vlastní výchovu, že začal před ní mluvit více poeticky. Tak jako tak, nevypadá to, že by se hodlal rozmluvit o sobě.

Starostlivě znovu očichal hlavu svého bratra. "ale jakto? To se ti to tak rychle hojí? Viděl jsem krev." A taky ji cítil. Voda ji sice nakonec umyla, ale prostě, byla tam.
Po zapálení ohně si jen šel uspořádat nanošené dříví. "Jo, jak vidíš, tak oheň. Většina toho co vyletělo ale není horká. Dá se tím ale dobře zastrašit soupeř." Mrkl na bráchu.
Napřímil uši a spokojeně párkrát mávl ohonem, když se Jarumi šel sušit a očividně si to užíval... Sám se víc věnoval tomu dříví. Až pak přišel taky k ohni, je konecknců taky mokrý. "Moje magie má i vedlejší efekt. Nevadí mi zima." To jsou věci, co Jarumi nemohl vědět. A Adain ho už zase očichává. "Poslyš, kde jsi vzal znak rodu na tváři?" Zastříhal ušima.

Zatvářil se maličko zoufale. O to je to výraznější, že má srst zplihlou z vody. Oklepal se, ale opatrně, aby neohodil bráchu.
"Rána o šutr může být nebezpečná... Znám jednoho léčitele, měl bych pro něj asi raději zajít... Ale nejdřív tě musíme zahřát..." myslí to dost vážně. Teď bratra našel a jeho zdraví by rozhodně neriskoval. Nemá tušení, že má jeho bráška regeneraci.
Na možnost skrýt se v závětří kývl. Sbírá větve a neváhal vzít i pořádně velkou. Táhne ji po zemi, bez ohledu na vlastní pohodlí. Zatáhl ji do toho kouta, které Jarumi vybral. Bez okolků tam začal chystat hraničku na zapálení. Drobnější větvičky skládá, velký klacek přel o zeď a přelomil ho prostě tak, že na něj skočil. Nachystal tam slušnou hranici. Nadbytečné dříví tahá na úplně opačnou stranu, dost daleko od budoucího ohniště. Až je na to nápadné.
Koukl na bratra.
"Zapálím to, jo? Tak chvíli vydrž. Dříví na přikládání prosím nedávej nikde blízko. Můj oheň je spíš do boje než na jemnou práci." Přiznal tak vlastně bratrovi, jakou magií disponuje. Ohlídal si, že nebude nic mezi jím a hraničkou dříví. Stoupl si, pečlivě si vynořil vzdálenost. Pak se spolu s mohutným mávnutím křídel zvedl na zadní nohy. Z jeho křídel vyšla vlna ohně, velká a majestátní... jen malá část její plochy je skutečný žhavý oheň a Adain si dal záležet, aby právě ta oblast skočila na připraveném dřevě. Hranička s praskáním vzplála.
Adain netuší, že vysoko nad nimi létá někdo další... ale zbytek jeho plamenného křídla i následný kouř budou vidět i nad troskami.

Nevypadám, že by hodlal nechat brášku být, pořád hledá a hledá... "Ale co ta krev?" Skoro až panikaří. Te´d bratra našel a ta krev ho dost vyděsila. Jo. Na břeh. Jasně... mě zima nevadí, ale co jemu? Naposledy viděl bratra jako vlče a ani jeden ještě neměl projevenou magii.
Odstoupil od něj trochu a pár skoky se dostal na břeh. Ihned se otočil a hledá, kde je jeho bráška. "Vážně, co ta krev?" Neopustil zatím tu myšlenku. Naprosto ignoruje jak z něj kape ta voda. Je mu to totiž jedno. V jeho duši a těle koluje dsot ohně aby se mohl koupat i mezi kusy ledu a na sněhu a neohrozilo ho to. "Musíme tě nějak ohřát bráško... nasbírám rychle větve na oheň." Zapálit jeho magií hraničku bude sice trochu složité, ale když si to správně namíří, tak to není problém.

Zatřepal hlavou až se kolem rozstříkla voda. Jak oby si pořád nebyl jistý, jeslti přece jen jenom nespí a není to sen... ale jsou v ledové vodě a vlk před ním... Není pochyb.
Zajásal a prostě se skokem k němu. Jeho tělo zafungovalo jako pružina a nezastavily ho ani zmáchaný křídla. Doskočil vedle bratra a zabořil čenich do srsti na jeho krku. Zhluboka se nadechnul, aby nasál bratrův pach. "Jarumi!!! " opřel se o něj a odmítá se od něj hnout, voda nevoda. Ale pak mu došlo, že viděl krev. Cukl sebou a trochu vyplašeně očichává jeho hlavu. "Co se ti stalo bráško?" Zmateně hledá, čichá... cítí krev, ale ránu nemůže najít.

Ležel na břehu jak hromádka srsti a peří. Netušil, že jeho bratr je tak blízko. Prostě ležel, čuměl na vodu.
Instinkt ho ale varoval, že se něco blíží. Snad zachytil koutkem oka pohyb, nebo co se stalo. Takže prudce vstal, že se bude bránit. Jenže, dost pozdě. A přesto dost včas, aby rozhodil přistávajícho Jarumiho a střetli se ve změti srsti, křídle a chlupů... a spadli společně z okraje břehu do vody.
Možná je to tak dobře, jinak by tohle opravdu hrozilo polámáním křídel nebo nohou.

Setrvačnost Jarumiho letu je ve vodě odpojila od sebe a zanesla kousek do proudu. Adain skončil hlouběji a tak se musel dost drát zpátky na hladinu.
Kašlající a prskající Adain se vynořil a rozhlíží se po druhém vlkovi.

Tak se stalo, že oba vlci se vynořili hlavami prosti sobě. Adain zamrkal když uviděl povědomou tvář a znak na hlavě... strnul. Rychle mu došlo, že tam opravdu ten znak nemíval, ale nepochybně, je to jeho bratr! Vyplivl další vodu a zkusil promluvit. "...Jarumi..?"

Pil dlouho. A důkladně. A pak prostě zůstal stát a zírá do vody na svůj obraz. Zvedl hlavu a rozhlédl se přes řeku. Pěkné místo. Ale pořád se tu s bráškou míjím. Co teď? Kde ho mám hledat?
Kdoví proč na něj padá tísnivá nálada. její stopy na něm byly už znát dřív, ale te´d propukla naplno.
Pomalu zase svěsil hlavu a zírá do vody.
Nakonec si prostě lehl na břehu, tam kde byl. A jen frustrovaně kouká na vodu.

Několikrát v posledních dnech letěl přes trosky. Vždy na chvíli přistál u znaku, aby ho zkontroloval a očichal. Ale nic. Pořád nic. Bratře... kde jen lítáš... Ale nedá se nic dělat.
Zadíval se na nebe. Jako by mohl doufat, že tam bratra uvidí, jak přilétá.
Povzdechl si a sklonil hlavu.

Takhle to bylo nejednu návštěvu. A vypadalo to, že to nebude jiné ani dnes. Ale, když tentokrát očichával znak, zarazil se. Je na něm nový pach... a známý. Jako by mu do kožichu vjel blesk. Byl tu... On tu byl... Někde tu bude. Zvedl hlavu a rozhlíží se. Ale trosky jsou tiché.
Svěsil zase hlavu a zamířil k vodě. Napít se.

"No právě." Zabručel, uši už přiklopené k hlavě.

Léčitel se v tom všem ale naštěstí nerýpal. Maličko zvedl uši zase nahoru a koukl na něj. "Je to jen kousek a jsem docela rychlý letec." připustil opatrně. Na jednu stranu, moc se mu nechce s přátelským léčitelem loučit. Ale ohlédl se k troskám. Nebude mít klid, dokud to nezkontroluje.
"Rád jsem pomohl. K léčitelům je třeba se chovat slušně." Zlehka se uklonil na pozdrav, neřešil, že to možná on ani nepoznal.
Koukl na něj. "Dobře. tak se měj hezky." A pak se prostě rozběhl a vyskočil do vzduchu. Bude lepší rovnou odletět, neprotahovat to. Ještě by se mu nechtělo odejít o to víc.

Vážně přikývl,. "O tom nepochybuju. Sám byhc se s tím asi nedokázal srovnat tak dobře. Nemohl bych lítat... "A to by asi nepřežil. Hlavně psychicky. Copak o orientaci po tmě. To by ještě zvládl. Ale ztratit létání? Bez očí by stěží zvládl přistávat. Jak by se orientoval za letu. To nejde. A samozřejmě, pak přišla ta otázka. Přešlápl. "Eh.. to nic. Jen.. nechal sjem tam znamení pro bratry. Kdyby se nějaký objevil. Tedy, hlavně pro jednoho, viděli ho tu. Je vidět ze vzduchu a pokud tamtudy poletí, najde ho. Zatím se míjíme." Zabručel. Zhoršuje se mu nálada. Tatam je ta lehká hravost z hledání bylin.

<<<řeka cona

Běželi a běželi.. sojka se někdy během běhu ukázala a slepý vlk si ale uměl poradit víc než dobře i bez ní. Nepotřeboval pomoc v terénu. Adain by uznale zamručel, kdyby nenesl balíček. U trosek na chílíi vypadl z tempa, jak se zamyslel, ale hned to zase srovnal. Přiklopil uši. Nepochyboval, že si toho bílý léčitel všiml.
Zbytek cesty uplynul v klidu. Adain upustil balíček na zem a párkrát se olízl, aby se zbavil pachuti a srovnal si po tom všem jazyk.
"Jsi dobrý běžec, léčitelé nebývají tak trénovaní." řekl uznale. Párkrát přešlápl. dobře ví, že hranice už není moc daleko.

Jen se uculil s balíčkem v tlamě. Jasně, jenže tohle já teda fakt jíst nebudu. Aspoň doufám. Zamával nadšeně ohonem a neříkal nic, jen klusal za léčitelem.
Rád by mu odpověděl, ale za běhu a s plnou tlamou to nejde.
Navíc se ukazuje, že slepý je v dobé kondici. Běží překvpaivě svižně. Adainovi to nijak nevadí, sám nezaváhal ani na vteřinu a drží jeho tempo naprosto bez problémů i bez využití křídel. Však si dal dost práce, aby nezlenivěl a byl stejně schoponý na zemi i ve vzduchu.
A tak běží, jen pár kroků za léčitelem a mírně vlevo. Mít k dispozici léčitele je fajn. Sice si zatím vždy poradil i sám, ale stejně je to fajn.
Cesta jim ubíhá pod tlapami dobře.
Promluvit ale asi bude moct až na hranici. Nemohl si nevšimnout, že je cesta vede do blízkosti trosek, kde nechal svoje znamení.

Kývl, když se představila. "Adain Serangan Langit." Naznačil úklonu. Koneckonců, plašil ji asi už až až. Ale pak se nestačil divit. Taková spousta otázek. Zastříhal ušima. Otočil se od vody a vrátil se na břeh. Zadíval se na ni.
"Rozdělili nás jako roční vlčata. Unesli nás z naší smečky." Tím jí tak nějak samovolně odpověděl i na tu poslední otázku. "Tohle je poprvé po letech, co jsem našel nějakou stopu. Ale jeden z nich, Jarumi, tu byl. Viděli ho tu jiní vlci a znali ho i jménem. Viděli i náš rodinný znak." Natočil se a ukázal jí svou nohu, na které má ten svůj. Počkal s tím ale, až se napila.