Príspevky užívateľa

Potřásl hlavou a zasmál se. "To snad není možný... roky vás hledám, pak najdu stopu Jarumiho.. a když ho konečně najdu, tak na nás div nespadneš z oblohy?"
Ale už se hrne k bratrovi s vítáním. Bez ohledu na to, jak moc se zatím Rivotr tváří nedůvěřivě. Navíc, jak zatočil trochu do strany, je jasně vidět i znak rodiny na jeho noze. Přesně tam, kde byl když byli vlčata.
"Nestalo se ti u toho pádu nic?"

Zastříhal ušima. "Přijde mi, že jsem jich ze smečky potkal dost. Asi není pak problém se seznámit." A navíc, není to jeho problém.

vlčice se tentokrát zdá se tak moc nebála, když kolem ní šel. Nespustil z ní pak oči. A maličko, nepatrně se usmál. Úsměv se promítl i do jeho očí a jeho hlas zněl pak ještě o maličko hloub a snad ještě sametověji, když vážně odpověděl. "Ne. Jsou jen další účinnou zbraní." Byla to dost zvláštní scéna. Opravdu ano.

Ale zastříhal ušima když došlo na Artemis. Vypadá trochu pobaveně. "Hádám, že to asi není tak složité, tě vylekat." Ale hned se omluvil. "Promiň. Nemyslel jsem to zle. Já jen, ze mě jsi taky dost nadskočila." Sklonil trochu hlavu.
"Magie je cenná záležitost. Ale není zase tak neobvyklá. Sám ji mám ostatně taky. " Už už jí málem řekl, že též ohnivou ale zarazil se. Neměl bych tohle vykládat komukoliv. Co to se mnou je?

Sotva se otočil a chystal se doletět k Jarumimu, viděl, že ten už si poradil. Nějak. Stočil let a přistál mezi oběma vlky. Pěkně zprudka, až rozházel sníh na všechny strany. Je trochu udýchaný, víc ze stresu než z námahy.
"Nějaká zranění?" Vybafl, vlastně na oba. Ale jde prvně k Rivotrovi, jeslti to tedy je on. Je teď velice rád, že Jarumi získal regeneraci, když se projevila jeho magie.

Zastavil se kousek od něj. Instinkt mu velel k němu a prohlédnout, ale.. je to opravdu on? Zarazil se a prohlíží si vlka před sebou. Zachvěl se, když uviděl jizvy na nohou. "Jsi Rivotr?" Zkusil to opatrně. Musí se hodně hlídat, aby k němu rovnou nevyrazil.

Není pochyb o tom... je to Rivotr... Sedí všechno. Zbarvení, stavba těla, pach...
Jenže to už je neštěstí hotové a Jarumi i s Rivotrem se řítí dolů k zemi, kloužou po troskách, z kterých prší kameny a nepořádek. Pád se zdá být nevyhnutelný. Ne!
Prudce se ve vzduchu otočil a zamířil k nim. On sám rovnováhu neztratil. Nalétává těsně nad troskami v co nejpřesnějším úhlu. Ví, že pokud spadnou ti dva společně, potlučou se rozhodně dost vážně. Musí je oddělit.
Prudce chytil Rivotra, který skončil nahoře, za srst na hřbetě a mohutně začal mávat křídly. Rozhodně to pro chudáka vlka nebude moc pohodlné, navíc, dospělý vlk je těžký. Ale Adain je silný a má dobrou motivaci. Navíc, stačí jen kousek. Nadnesl druhého vlka a míří s ním k zemi. Ale není to pád, ale kontrolovaný sestup. Pustil ho až nad zemí a klouzavým letem zamířil dál. Prd e zamával křídly, snaží se hned vzlétnout a vrátit se k druhému bratrovi. Nabírá znovu výšku a otáčí se zpátky k troskám.

Potřásl hlavou. "Považuju za normální, že si smečka chrání svoje území." Ale nechal ji mluvit dál. Emoce... A bojovníci... hehe... To je složitější než by většina myslela.
Vstal a zamířil k ní blíž. Klade tlapu za tlapou skoro neslyšně, našlapuje lehce a elegantně... "Něco ti prozradím, vlčice..." jeho hlas je jako hebký samet. "Bojovníci mají emoce.. silné... jsou jejich pohonem. Jen je umí nedávat tak očividně najevo." Obešel ji kolem dokola. Sám neví, co ho to popadlo. Kor u tak plaché vlčice. Ale stejně elegantně jako přišel, zase ustoupil stranou a jen ji sleduje těma svýma fialovýma očima...
"Artemis jsem už také potkal. MIlá vlčice. Přátelská." přikývl. Popravdě už potkal i někoho z Přízračných, ale o hvězdách se zrovna nemluvilo.

Vzlétl a obloukem srovnal let tak aby mířil přímo k neznámému. S Jarumim letí vlastně přímo proti sobě. Zamířil maličko níž.. jeden odřízne neznámého letce z jedné strany, druhý z druhé a pak stačí už jen kroužit. Je to až zázrak, jak přirozeně dokážou s Jarumim spolupracovat i když se léta neviděli. Společná krev se nezapře.
Míří přímo k cizinci. Ale.. je na tom vlkovi něco zvláštního... proč i tento má podobnou stavbu těla jako oni..? Než se stihl opravdu zarazit, oba svorně s Jarumim prolétli kolem cizince a začali kroužit. Ale něco tu nehraje. Povědomý pach udeřil Adaina do čenichu. Koukl po Jarumim, pak na 'cizince'... "Rivotr..?" jeho tón je maličko zmatený. Že by se opravdu stal zázrak?

Kupodivu se pousmál a párkrát mávl ohonem. "Vida, zatím jsem o nich spíš slyšel, že se od nich mám držet dál." A tady přímo naopak. "Moc o nich nevím, jací jsou. Tak jako tak, dokud je nenajdu, nepřipadá v úvahu žádná smečka. Smečka je závazek a já už jeden mám." Už vlky odtamtud potkal a jemu rozhodně nepřišli děsiví nebo problematičtí. Co je za tím, že se na tu smečku tolik vlků kouká tak divně? "Ty je znáš nějak víc? Nebo vůbec smečky tady?" Posadil se tam kde byl. Prvně si myslel, že už vypadne, ale tady z toho hovoru nakonec koukají nějaké informace. A to by se mohlo hodit.

Spadl mu obrovský balvan ze srdce. "Uf.. tak to dost vysvětluje.. taky jsi to mohl říct hned." šťouchl od něj čenichem v malé bratrské výtce. Ale je za to opravdu rád. Hodně rád. "Někdy ti to můžu předvýst jaký to je. Umím ji vyvolat i studenou, kdy nezapálí nic, takže si to můžeš vyzkoušet natvrdo," nabídl mu hned ochotně. Koneckonců, proč ne.
A když šel Jarumi zkoušet, jeslti hřeje, jen se zasmál a opřel se váhou proti němu, aby oba nespadli ve změti křídel. "Jasně, nejspíš jo, jen se klidně ohřej." Nadšeně mává ohonem a ani v nejmenším mu nevadí, že se po něm bráška válí. Je naprosto šťastný že ho konečně našel. Můj brácho!

A pak bylo rázem po legraci. Stejně jako Jarumi, i on ihned zvážněl. I když je vlastně starší, bez okolků přijal Jarumiho velení a kývl. Vyrazil rychle a při zemi a vzlétl hned jak to šlo, připraven provést nálet přesně jak Jarumi chtěl. Nemohou mít jistotu, kam přesně cizinec kouká, ale podle tvaru letek se dá odhadnotu kde je hlava a tak kudy vést trasu aby je neviděl. Nebo apsoň Jarumiho. Adainovi ani v nejmenším nevadí udělat ze sebe možný cíl na ráně. Hlavně když to nebude Jarumi. Bez ohledu na to, že s regenerací by Jarumi měl výhodu.

Dívá se na ni překvapivě vážně. Až trochu zachmuřeně. Přesto, jakoby tak vypadal důstojnější. "Jeden ze synů alfy smečky, která svému území vládne už po mnoho generací." řekl vážně. Co na tom ale záleží, když jsem skončil kdoví kde a bráškové taky a netuším kde jsou. Vlastně by asi ani netrefil domů. Odtáhli ho kamsi daleko a nevěděl kudy. Brášky zatím nenašel.
Takže, co záleží na tom kým vlastně je. Důležité je tady a te´d.
"Na mě není nic extra zajímavého. Jen můj úkol a poslání zůstávají neměnné. dokud je nenajdu, nebo někde nezahynu." Snad za to může její vlastní mluva, snad vzpomínky na jeho vlastní výchovu, že začal před ní mluvit více poeticky. Tak jako tak, nevypadá to, že by se hodlal rozmluvit o sobě.

Starostlivě znovu očichal hlavu svého bratra. "ale jakto? To se ti to tak rychle hojí? Viděl jsem krev." A taky ji cítil. Voda ji sice nakonec umyla, ale prostě, byla tam.
Po zapálení ohně si jen šel uspořádat nanošené dříví. "Jo, jak vidíš, tak oheň. Většina toho co vyletělo ale není horká. Dá se tím ale dobře zastrašit soupeř." Mrkl na bráchu.
Napřímil uši a spokojeně párkrát mávl ohonem, když se Jarumi šel sušit a očividně si to užíval... Sám se víc věnoval tomu dříví. Až pak přišel taky k ohni, je konecknců taky mokrý. "Moje magie má i vedlejší efekt. Nevadí mi zima." To jsou věci, co Jarumi nemohl vědět. A Adain ho už zase očichává. "Poslyš, kde jsi vzal znak rodu na tváři?" Zastříhal ušima.

Zatvářil se maličko zoufale. O to je to výraznější, že má srst zplihlou z vody. Oklepal se, ale opatrně, aby neohodil bráchu.
"Rána o šutr může být nebezpečná... Znám jednoho léčitele, měl bych pro něj asi raději zajít... Ale nejdřív tě musíme zahřát..." myslí to dost vážně. Teď bratra našel a jeho zdraví by rozhodně neriskoval. Nemá tušení, že má jeho bráška regeneraci.
Na možnost skrýt se v závětří kývl. Sbírá větve a neváhal vzít i pořádně velkou. Táhne ji po zemi, bez ohledu na vlastní pohodlí. Zatáhl ji do toho kouta, které Jarumi vybral. Bez okolků tam začal chystat hraničku na zapálení. Drobnější větvičky skládá, velký klacek přel o zeď a přelomil ho prostě tak, že na něj skočil. Nachystal tam slušnou hranici. Nadbytečné dříví tahá na úplně opačnou stranu, dost daleko od budoucího ohniště. Až je na to nápadné.
Koukl na bratra.
"Zapálím to, jo? Tak chvíli vydrž. Dříví na přikládání prosím nedávej nikde blízko. Můj oheň je spíš do boje než na jemnou práci." Přiznal tak vlastně bratrovi, jakou magií disponuje. Ohlídal si, že nebude nic mezi jím a hraničkou dříví. Stoupl si, pečlivě si vynořil vzdálenost. Pak se spolu s mohutným mávnutím křídel zvedl na zadní nohy. Z jeho křídel vyšla vlna ohně, velká a majestátní... jen malá část její plochy je skutečný žhavý oheň a Adain si dal záležet, aby právě ta oblast skočila na připraveném dřevě. Hranička s praskáním vzplála.
Adain netuší, že vysoko nad nimi létá někdo další... ale zbytek jeho plamenného křídla i následný kouř budou vidět i nad troskami.

Nevypadám, že by hodlal nechat brášku být, pořád hledá a hledá... "Ale co ta krev?" Skoro až panikaří. Te´d bratra našel a ta krev ho dost vyděsila. Jo. Na břeh. Jasně... mě zima nevadí, ale co jemu? Naposledy viděl bratra jako vlče a ani jeden ještě neměl projevenou magii.
Odstoupil od něj trochu a pár skoky se dostal na břeh. Ihned se otočil a hledá, kde je jeho bráška. "Vážně, co ta krev?" Neopustil zatím tu myšlenku. Naprosto ignoruje jak z něj kape ta voda. Je mu to totiž jedno. V jeho duši a těle koluje dsot ohně aby se mohl koupat i mezi kusy ledu a na sněhu a neohrozilo ho to. "Musíme tě nějak ohřát bráško... nasbírám rychle větve na oheň." Zapálit jeho magií hraničku bude sice trochu složité, ale když si to správně namíří, tak to není problém.

Zatřepal hlavou až se kolem rozstříkla voda. Jak oby si pořád nebyl jistý, jeslti přece jen jenom nespí a není to sen... ale jsou v ledové vodě a vlk před ním... Není pochyb.
Zajásal a prostě se skokem k němu. Jeho tělo zafungovalo jako pružina a nezastavily ho ani zmáchaný křídla. Doskočil vedle bratra a zabořil čenich do srsti na jeho krku. Zhluboka se nadechnul, aby nasál bratrův pach. "Jarumi!!! " opřel se o něj a odmítá se od něj hnout, voda nevoda. Ale pak mu došlo, že viděl krev. Cukl sebou a trochu vyplašeně očichává jeho hlavu. "Co se ti stalo bráško?" Zmateně hledá, čichá... cítí krev, ale ránu nemůže najít.

Ležel na břehu jak hromádka srsti a peří. Netušil, že jeho bratr je tak blízko. Prostě ležel, čuměl na vodu.
Instinkt ho ale varoval, že se něco blíží. Snad zachytil koutkem oka pohyb, nebo co se stalo. Takže prudce vstal, že se bude bránit. Jenže, dost pozdě. A přesto dost včas, aby rozhodil přistávajícho Jarumiho a střetli se ve změti srsti, křídle a chlupů... a spadli společně z okraje břehu do vody.
Možná je to tak dobře, jinak by tohle opravdu hrozilo polámáním křídel nebo nohou.

Setrvačnost Jarumiho letu je ve vodě odpojila od sebe a zanesla kousek do proudu. Adain skončil hlouběji a tak se musel dost drát zpátky na hladinu.
Kašlající a prskající Adain se vynořil a rozhlíží se po druhém vlkovi.

Tak se stalo, že oba vlci se vynořili hlavami prosti sobě. Adain zamrkal když uviděl povědomou tvář a znak na hlavě... strnul. Rychle mu došlo, že tam opravdu ten znak nemíval, ale nepochybně, je to jeho bratr! Vyplivl další vodu a zkusil promluvit. "...Jarumi..?"

Pil dlouho. A důkladně. A pak prostě zůstal stát a zírá do vody na svůj obraz. Zvedl hlavu a rozhlédl se přes řeku. Pěkné místo. Ale pořád se tu s bráškou míjím. Co teď? Kde ho mám hledat?
Kdoví proč na něj padá tísnivá nálada. její stopy na něm byly už znát dřív, ale te´d propukla naplno.
Pomalu zase svěsil hlavu a zírá do vody.
Nakonec si prostě lehl na břehu, tam kde byl. A jen frustrovaně kouká na vodu.