Príspevky užívateľa

Několikrát v posledních dnech letěl přes trosky. Vždy na chvíli přistál u znaku, aby ho zkontroloval a očichal. Ale nic. Pořád nic. Bratře... kde jen lítáš... Ale nedá se nic dělat.
Zadíval se na nebe. Jako by mohl doufat, že tam bratra uvidí, jak přilétá.
Povzdechl si a sklonil hlavu.

Takhle to bylo nejednu návštěvu. A vypadalo to, že to nebude jiné ani dnes. Ale, když tentokrát očichával znak, zarazil se. Je na něm nový pach... a známý. Jako by mu do kožichu vjel blesk. Byl tu... On tu byl... Někde tu bude. Zvedl hlavu a rozhlíží se. Ale trosky jsou tiché.
Svěsil zase hlavu a zamířil k vodě. Napít se.

"No právě." Zabručel, uši už přiklopené k hlavě.

Léčitel se v tom všem ale naštěstí nerýpal. Maličko zvedl uši zase nahoru a koukl na něj. "Je to jen kousek a jsem docela rychlý letec." připustil opatrně. Na jednu stranu, moc se mu nechce s přátelským léčitelem loučit. Ale ohlédl se k troskám. Nebude mít klid, dokud to nezkontroluje.
"Rád jsem pomohl. K léčitelům je třeba se chovat slušně." Zlehka se uklonil na pozdrav, neřešil, že to možná on ani nepoznal.
Koukl na něj. "Dobře. tak se měj hezky." A pak se prostě rozběhl a vyskočil do vzduchu. Bude lepší rovnou odletět, neprotahovat to. Ještě by se mu nechtělo odejít o to víc.

Vážně přikývl,. "O tom nepochybuju. Sám byhc se s tím asi nedokázal srovnat tak dobře. Nemohl bych lítat... "A to by asi nepřežil. Hlavně psychicky. Copak o orientaci po tmě. To by ještě zvládl. Ale ztratit létání? Bez očí by stěží zvládl přistávat. Jak by se orientoval za letu. To nejde. A samozřejmě, pak přišla ta otázka. Přešlápl. "Eh.. to nic. Jen.. nechal sjem tam znamení pro bratry. Kdyby se nějaký objevil. Tedy, hlavně pro jednoho, viděli ho tu. Je vidět ze vzduchu a pokud tamtudy poletí, najde ho. Zatím se míjíme." Zabručel. Zhoršuje se mu nálada. Tatam je ta lehká hravost z hledání bylin.

<<<řeka cona

Běželi a běželi.. sojka se někdy během běhu ukázala a slepý vlk si ale uměl poradit víc než dobře i bez ní. Nepotřeboval pomoc v terénu. Adain by uznale zamručel, kdyby nenesl balíček. U trosek na chílíi vypadl z tempa, jak se zamyslel, ale hned to zase srovnal. Přiklopil uši. Nepochyboval, že si toho bílý léčitel všiml.
Zbytek cesty uplynul v klidu. Adain upustil balíček na zem a párkrát se olízl, aby se zbavil pachuti a srovnal si po tom všem jazyk.
"Jsi dobrý běžec, léčitelé nebývají tak trénovaní." řekl uznale. Párkrát přešlápl. dobře ví, že hranice už není moc daleko.

Jen se uculil s balíčkem v tlamě. Jasně, jenže tohle já teda fakt jíst nebudu. Aspoň doufám. Zamával nadšeně ohonem a neříkal nic, jen klusal za léčitelem.
Rád by mu odpověděl, ale za běhu a s plnou tlamou to nejde.
Navíc se ukazuje, že slepý je v dobé kondici. Běží překvpaivě svižně. Adainovi to nijak nevadí, sám nezaváhal ani na vteřinu a drží jeho tempo naprosto bez problémů i bez využití křídel. Však si dal dost práce, aby nezlenivěl a byl stejně schoponý na zemi i ve vzduchu.
A tak běží, jen pár kroků za léčitelem a mírně vlevo. Mít k dispozici léčitele je fajn. Sice si zatím vždy poradil i sám, ale stejně je to fajn.
Cesta jim ubíhá pod tlapami dobře.
Promluvit ale asi bude moct až na hranici. Nemohl si nevšimnout, že je cesta vede do blízkosti trosek, kde nechal svoje znamení.

Kývl, když se představila. "Adain Serangan Langit." Naznačil úklonu. Koneckonců, plašil ji asi už až až. Ale pak se nestačil divit. Taková spousta otázek. Zastříhal ušima. Otočil se od vody a vrátil se na břeh. Zadíval se na ni.
"Rozdělili nás jako roční vlčata. Unesli nás z naší smečky." Tím jí tak nějak samovolně odpověděl i na tu poslední otázku. "Tohle je poprvé po letech, co jsem našel nějakou stopu. Ale jeden z nich, Jarumi, tu byl. Viděli ho tu jiní vlci a znali ho i jménem. Viděli i náš rodinný znak." Natočil se a ukázal jí svou nohu, na které má ten svůj. Počkal s tím ale, až se napila.

Sleduje ji a spíš z ní má smutný dojem než co jiného. Jak takhle někdo může dopadnout, takhle to vzdát? Potřásl hlavou. Ale samozřejmě se jí představil.
"Adain Serangan Langit." Lehce se uklonil, když už se představuje.
"A nezdržuješ. Ale jsi z té svojí kletby tak nervní, že je to o strach že tady sletíš z těch skal. A ty na rozdíl ode mě lítat neumíš." Takže takový pád by rozhodně nedopadl dobře.
Protáhl si svoje křídla. Chce jí ještě dát možnost odpovědět, než odsud odletí.

Potřásl hlavou. Pak mu došlo, že to možná neviděla. Nepotkávám tu nějak moc slepých? To už je třetí. "Když myslíš..." on sám se opravdu necítí ohrožen nějakou kletbou. Jeho názor je spíš ve stylu 'tak těch už jsem pár viděl a sežral' než že by se bál.
Sleduje ji a trochu se zamračil. Ani bych ti neradil abys mi něco takovýho říkala. Ale nahlas to neřekl. "Taky mi věřit nemusíš. Nepožaduju důvěru, když ji sám nedávám. "
Jeho hlas je ale pořád klidný, rozhodně to na útok nevypadá.
"Dobrá. takže se asi rozloučíme, že?" Moc jsme si stejně nesedli. A ještě přece jen kvůli mě sletí z toho srázu, to tak. To radši odletím.

Zvedl mírně obočí. Nikdy neviděla vlka s křídly? No je to možné. Nejsou zrovna běžní, na mnoha místech. "Samozřejmě že dá. k čemu by jinak byly." Obzvláště při té velikosti. Dost by to překáželo.
"A těžká mi nepřijdou. Ale kdo ví jak by přišla někomu, kdo je nenosí celý život." Potřásl hlavou. Ale když už se baví o křídlech, tak je na chvíli rotáhl do plné velikosti a pak si je zase složil. Protáhnutí ostatně neuškodí a ona si je tak mohla trochu prohlédnout.

Pak už ale zamířil po ledu k volné vodě, se napít. Ale odpověděl jí. "Nevěděl jsem to. Prostě je hledám kamkoliv přijdu. Ale jednoho z nich tu viděli. Takže tu skutečně někde je. Jen se zatím nějak míjíme." zabručel. nemá z toho radost. Tak blízko... a přece tak daleko. Bratře, kde lítáš...
Sklonil hlavu k vodě a začal pít.

Zamrkal, když zase zareagovala tak prudce. Je nějaká vyplašená. Ale vysvětlení dodala vzápětí sama. Aha. Hm... no dobrá. Přešel to. Koneckonců, není to jeho věc. Pokud mu k tomu něco řekne, poslouchat bude, ale nehodlá se cpát jen tak do cizích záležitostí. Jen zastříhal ušima. Vlčice vypadá opravdu hodně plachá.

Jen se zazubil, když se začala divit, odkud asi je, že má takovou barvu. A pak takové rozpaky! "Jsem zdaleka, křídla mě přinesly na větru." Odpověděl jí až téměř poeticky.
"Hledám své dva bratry. Jsou mi podobní, ale mají jiná zbarvení, světlejší. A oba mají na těle stejný znak jako já na noze. Jeden z nich už tu v okolí byl viděn."
Natočil se tak, aby viděla na jeho znak, pokud by se na něj tedy pořádně podívala.
"A jedno vhodný místo na pití je kousek po proudu, co jsem tak viděl za letu. Tak pojďme."
Rovnou vyrazil kousek podél proudu. Řeka tma mírně zatáčí a oni jsou na vnitřku oblouku, z které vybíhá kamenná výspa do vody. Za ní je led celkem pevný a za výspou je proud dost prudký, aby to tam nezamrzalo.

"Správně." Znovu pobídl vlče, aby hezky zapojilo ostatní. Jen si to užijte, to máte za to, že ho necháváte takhle toulat bez hlídání. Ale navenek udržel vážnou tvář.
I on maličko posmutněl. Jen na něm to není tak vidět.
"No jo. Taky mám někde tady brášku, víš? A musím ho najít." Koneckonců, i tenhle malý ho už potkal. Potřebuje se tam zaletět podívat. Třeba najde čerstvější stopy.
"Tak hezky trénuj, ať z tebe vyroste pěkný silný vlk. Třeba se ještě potkáme. Pak mi ukážeš, co ses naučil, jo?" Usmál se na něj a párkrát mávl ohonem.
Pak se ale otočil a vyskočil do výšky. Prudce rozevřel křídla a mávl jimi. Vzlétl. Jeho křídla jsou silná a nesou ho výš a výš dost rychle.

Vážně kývl. Není důvod to dále komentovat, ale opravdu přístup vlčete oceňuje.
Ale pak na něj spiklenecky mrkl. "Jen je nešetři. Když se nemůžeš proběhnout se mnou, tak ať si to vyžerou." Uculil se. Sám by neváhal s vlčetem řádit a rozhodně by vydržel pořádně dlouho. Dospělí někdy pdoobné věci dost podceňují. Ne tak Adain. Je si až moc dobře vědom toho, jak moc toho vydrží tyhle malé chlupaté koule na nožičkách. Navíc, tenhle vlček se mu vážně zamlouvá. Je statečný a hrdý a tak to má být. Ale na to, že jsou dva cizinci, jsou tu už docela dlouho.

"Měl bych pomalu jít a ty taky. Vrátit se zpátky za bráškou a rodiči." řekl mu jemně. Na jednu stranu... se loučí nerad. Na druhou, nechce si zadělat na potíže se zdejší smečkou.

Zamával nadšeně. "To je správný přístup!" Podporovat nadšení se musí. "Nemůžu na území smečky a ty bys neměl ven, jinak bych ti to klidně předvedl." Pro kus větve bych prostě doletěl, o houby jde. Zamyšleně se zadíval směrem kde viděl stroym u řeky.
"Tak ti to bude muset stačit takhle. Hezky prožeň i dospělé, však ono je neubyde." mrkl na něj a jen tak, pro legraci, skočil po dalším trsu trávy. Jeho skoky jsou dlouhé a plynulé a to i když křídla drží těsně složená, takže jsou spíš váha navíc a rozhodně nepomáhají při skoku.

Vážně přikývl a sedl si do sněhu vedle 'uloveného' trsu travin.
"Musíš pořádně každý den. Ale ty to určitě zvládneš." Mrkl na něj. "Dobrý taky je, když někdo třeba vezme kůži ze zvířete, nebo kus větve nebo hodně dlouhý stéblo a bude ho tahat a ty ho budeš chytat. Ale to musíš přemluvit někoho z dospělých, aby ti s tím pomohl. KDyby to dělal bráška, měl bys to moc snadný. Ale to až se naučíš líp trefit to, co se nehýbe." Ukázal znovu čenichem na trs.

Mávnul párkrát ohonem. "Máš kuráž, to se musí nechat. Ne každý vlče by po takovým pádu nezačalo kňučet. Ty místo toho vrčíš. Líbí se mu.
"když budeš hodně trénovat, nebude kořist tolik vyhrávat." mrkl na něj. A pousmál se, když se vlček zatvářil tak hrdě. "Určitě budeš skvělý lovec až budeš trošku větší." Hrdost by se měla podporovat. Navíc, vážně si vedl dobře, na svůj věk.