Príspevky užívateľa

Vlče si s časem nakonec poradilo o dost lépe, než čekal. "To není moc dlouho. díky." Otázka je, jeslti tam ještě nějaký pach po mě zůstal. Měl bych se tam pak raději podívat.
Vlče si ale začalo stěžovat na nudu. "No jo. Ale i tak, není to dobrý nápad. Co třeba zkoušet trénovat lovení?" Navrhl mu s napřímenýma ušima. "Možností na čem to jde nacvičovat je docela hodně."

Otočil hlavu směrem k hrázi, najednou celý našponovaný. Tam jsem byl.. Mohl tam zachytit můj pach? Už to chvíli je...
Znova koukl na vlčka. "Asi nevíš jak je to dlouho, že?" Sleduje ho pozorně. Ale nedělá si moc naděje. Vlček je maličký, nebude nejspíš znát přesné určení času. Ale zkusit to musel.
Do sněhu na louce si prostě sedl. "Ale měl pravdu. Vážně bys tu sám neměl být." Maličko se zamračil, i když po tom vyptávání se na bratra už to rozhodně tak nevyzní. Už vůbec ne po tom, co si sedl.
Zůstal ale tak a jen si protáhl křídla. Jen krátce, ale pěkně do dálky. Jen ať má vlče na co koukat.

Pořád tak sledoval vlče a nemohl se rozhodnout, jestli si s ním zkusit hrát a nebo ho zastrašit, aby uteklo zpátky do bezpečí hlubiny území, když v tom, padlo to prohlášení. Jalumi? Vlčata běžně neumí ještě mluvit pořádně a tohle a navíc, že jsou stejní... je to nápadné.
"Ty jsi potkal Jarumiho?" Zkusil se zeptat klidně. Ale jeho srdce rozhodně bije rychleji. To by znamenalo, že tu bratr pořád někde je.
"Nevíš, kde je?" Musí se dost držet, aby zachoval klid.

Naklonil lehce hlavu na stranu. "Nejsi trochu malý na to, toulat se sám takhle u hranic?"
Jeho tón je docela sametový a vlastně příjemný. Sleduje vlče dost pozorně.
"Víš, on to není moc dobrý nápad. Tady asi moc nebezpečných potvor nežije, ale jsou místa, kde by to nemuselo dopadnout tak, jak by se ti líbilo."
A že on sám s tím má víc než bohaté zkušenosti. I když byl tedy o něco starší, než tohle vlče.

Coural se pomalu loukou a sem tam očichával sníh.
Ale i tak si hlídal podvědomě okolí, takže si brzo všiml drobné tmavé skvrny tam kdesi stranou.
Zvedl hlavu a zadíval se přes louku. Hele vlče.
Zůstal stát, čekal, že se za vlčetem někdo vynoří, vypadá ještě celkem malé. Navíc, on je mimo hranice smečky, takže vlče samo by tu být vážně nemělo.

Jenže on se nikdo nevynořil. Maličko se zamračil. S brášky se taky toulal, ale to byl aspoň s těmi brášky, tohle je mu trochu divné.
Vydal se tedy vlčeti naproti. Zastavil na hranici smečky, nepřekročil ji, zůstal stát, křídla složená u těla. Na tváři klidný výraz, sleduje jak se tem tmavý chomáč chlupů blíží.
"Kampak prtě, kampak." řekl mu celkem přísným tónem, ale nijak nepřátelsky.

Vlče u hranic

Zase jednou poletoval kolem těhle míst. Není se co divit. Není to odsud moc daleko, kde někdo potkal jednoho z jeho bratrů. A taky, jen kousek odsud potkal docela milou léčitelku s kterou se dobře bavil. Jen škoda, že chtěla spíš trochu klidu. I tak byla fajn.

Přistál celkem zprudka na nedávno zasněžené louce. Kdoví, jak to tady vypadá v létě. Je to tady dost rovné.
Nepřistál až na břehu řeky. Dobře ví, že tu někde je hranice a nechtěl ji přeletět. Tak se vydal po louce pěšky. Nemá žádný konkrétní cíl, jen se prostě courá.

Prostě tam leží, sleduje okolí, vypadá klidný a docela spokojený. Jako by měl všechen čas na světě. Koneckonců, sice hledá bratry, ale také, hodlá v téhle krajině přečkat zimu. Takže, času skutečně teď má dost.
Dost sleduje i to podivné stvoření, co se drží u vlčice. Vyloženě se baví pohledem, jak ten tvor loví kolem hmyz.
Napřímil uši, když se objevila světélkla a tvoreček se pustil do lovu naplno. Jeho ohon párkrát udeřil o zem, opravdu je to docela milý pohled.

"Chmhpmfpt!" ozvalo se, jak se přece jen zkusil zvesela odpovědět. Zamával ohonem a položil zase balíček.
"Když už jsem ti to nasbíral, tak ti to samozřejmě pomůžu i odnýst." Uculil se. "Jen hovor bude asi na tobě, s tímhle se fakt moc mluvit nedá a cestu asi radši taky ukazuj... Já.. vím zhruba kde to je, jenže obvykle letím." Přiznal lehce rozpačitě. Netuší kudy vedou stezky.
Zase sebral balíček a je připraven k cestě! Téma smečky schválně nekomentoval.

Krátce, ale jen velmi krátce přiklopil uši a zase je napřímil. "No jo, já vím. Na území smeček tak jako tak nelezu. Ale k hranicím ti to donést můžu. Jít do smečky pro mě zatím není možnost. Ne dokud nenajdu své bratry." Neochvějná věrnost, která zaznívá z jeho hlasu, je až téměř dojemná. Pro něj prostě neexistuje možnost je opustit. Nebo přestat hledat, což by pro něj znamenalo totéž.
Vzal opatrně balíček bylinek do tlamy a koukl na ikkeho. Jsem taky blbec. Měl jsem mu říct, a´t ukazuje cestu. Teď s plnou tlamou, toho moc neřeknu. Ale zatím bylinky nepokládá, doufá, že to slepému léčiteli dojde.

Potřásl hlavou. "No jak myslíš. Nutit tě nebudu." I když pokud mě to může ovlivnit, tak to rozhodně má věc je. Jenže kdybych jí to řekl, když je už tak dost vyplašená, tak to asi nedopadne dobře. Zlehka si odfrkl a sleduje ji dost zamyšleně. Myslel si, že to tím skončilo a nic se nedozví, ale ono to nakonec bylo celé jinak.
Přece jen řekla o co jde. "Aha. Takže jde o vazby? Tak to se mě asi moc netýká, neznáme se a nic mezi námi není." Za něj je to celkem jednoduchá záležitost. Navíc, vlčice se vážně netváří moc přátelsky a ještě je tak přestrašená. Zatím na ní není nic zvláštního, co by ho zaujalo. "A já své přátelství a věrnost nerozdávám zrovna lehko, tak tu asi těžko něco hrozí."

Potřásl hlavou. "No co. Mohlo to být i horší. Mohl jsem být mladší a nemusel jsem mít křídla a magii." Opravdu nevypadá, že by se tím trápil.
"Přežil jsem a naučil se, jak porazit silnější." V jeho hlase zní sebejistota, daná zkušenostmi v boji. Při bližším pohledu je vlastně vidět, že má celkem vytrénované svaly. Ne že by byl přehnaně mohutný, spíš šlachovitý, ale ti bývají často dost odolní.
Pousmál se a úsměv na chvíli prozářil jeho oči a tvář. "Kdo se nevzdá v těžkých dnech, může dost získat. Ale na nějaké to užívání si to asi moc nebude. Hledám své dva bratry. Oddělili nás, když nám byl ten rok." Je jasné, že to souvisí s tím, co zažil. "Oba jsou světlejší než já, ale jinak vypadají stejně a oba mají na těle tento znak." Ukázal mu znak na své noze. "Jeden z nich tu byl v okolí spatřen. Jmenuje se Jarumi. Ten druhý je Rivotr."

Sledoval ji, po očku. Obíral si svoji slípku, takže to není tak nápadné, přesto je jasné, že vlčici věnuje svou pozornost docela dost.
"Pěkné jméno." Usmál se na ni přátelsky a párkrát mávl ohonem.
I když pořád nechápe, proč je tak uťápnutá. Někdo jí musel dost ublížit, jinak si to neumím vysvětlit.
Ale nenutí ji mluvit. Prostě tam leží, okusuje slípku a po očku ji sleduje. Tiše, trpělivě. Temně rudý vlk je v tomto prostředí celkem dost nápadný, ale přesto, současně působí docela přirozeně. Jako skála o kterou se tříští vlny a s ní to nehne. Je v tom i kus důstojnosti, jen není na první pohled vidět. Ale už to není jen první pohled.
Přesto, že to vypadalo, že s jídlem nespěchá, měl slípku snědenou docela rychle. Jen se kolem něj povaluje peří a on si olizuje spokojeně tlamku. Ale nezvedl se. Prostě tam zůstal.

Prostě si cupoval svoji slípku a jedl. Jen náhodou se koukli ve stejný moment. Ale zatímco ona odvrátila zrak, on se pousmál. Ale no tak, já přece nekoušu. Mávl párkrát přátelsky ohonem, ale neříkal nic. Nechal ji. Je rád, že si slípku nakonec vzala a jí.
Ale na jeho otázku dobře nereagovala. Přiklopil uši. No jo... "Třeba nezůstanu cizinec na pořád. " Zarazil se. "Já jsem se ti vlastně nepředstavil, viď? Promiň... jsem Adain, Serangan langit celým jménem. " To se mi moc nepovedlo. To mě tak rozhodila ta potvůrka co s ní chodí?

Sleduje ji, sám se raději ani nehnul. Ještě by ji vyplašil a ona opravdu stojí dost na okraji srázu. Pro někoho jako je on to není problém. Jenže, ona křídla nemá.
"Prokletí?" Napřímil uši a rozhodně zněl v jeho hlase zájem. "To zní jako zajímavý příběh. Povíš mi víc?" Zkusil se zeptat. Proč by taky ne. "Odcházet není potřeba, však na tom nesejde, hory jsou velký. Místa je tu dost." Také že ano. Nejde zrovna o malý prostor, je jen náhoda, že se tu sešli oba. Není úplně slepá, asi vidí aspoň trochu. Jinak by nepoznala že mám křídla. Ale tím líp, apsoň snad fakt ví u čeho stojí.

Nečekal nějaké jásání. Ostatně, nedalo se přehlédnout, že vlčice nemá nejlepší náladu. A on prostě neví, co s ní.
Ale prostě se mu ji nechce takhle nechávat. Vypadá jako někdo, kdo by neměl být te´d takhle sám. Co se jí jen mohlo stát?
Tak prostě došel k ní, a položil jednu bažantí slépku k ní. Tiše a překvapivě jemně, na to, jak byl prve hrrr. Prostě dárek.

Sám se pak s druhou uklidil kousek stranou a dal se do jídla. Jen peříčka lítají okolo, jak tam cupuje svou porci. Občas ale koukne po tmavé vlčici.
Když dojedl, zůstal na místě. "Poslyš, co se ti stalo?" Zkusil se opatrně ozval. No co. V nejhorším mě prožene s cvakajícíma zubama.