Príspevky užívateľa

Jen kývl. i když to slepému vlkovi bylo na nic.
Křídla si nakonec přeuskládal a nechal v klidu i je. Vdro tomu, že by i tak nejraději vyrazil. Ale ví,m že to by byla hloupost.
Zadíval se na Ikkeho. "Aha. Už jsem něco málo slyšel. Tam na návštěvu asi nezaletím. Leda bys chodil hodně ven ty?" Zkusil se zeptat. Koneckonců, taky teď nejsou na území a shánějí tu bylinky.

A hrodmáka docela svižně roste. Adain zcela jasně neváhal ani přeběhnotu zátoku řeky, cákání vody se nedalo přeslechnout. A položil tam dalších pár stvolů. Drží se ovšem celou dobu celkem blízko Ikkeho, v kruzích kolem.
"Hele, jak to vlastně pak odneseme?" Zastříhal ušima. Přece jen, v tlamě by to asi šlo celkem mizerně.

Jen kývl. I když to nemohl Ikke vidět. "Nehodlám to vzdát. O tom nepochybuj."
Zadíval se na oblohu. Jako by tam skoro viděl stíny svých bratrů.
"Létavci se hledají těžko. Ve vzduchu stopy nezůstávají a jsme rychlí... Ale pořád doufám. Nevím, jakou mají magii oni. U nás se magie projevovala až kolem roku, ani jeden z nás ještě nevěděl, co bude mít. Mě moje magie pomohla.. oheň v divočině může vyplašit i jinak nebezpečné dravce. A zahřát, když je zima. Co umí oni, to nevím. " Neklidně si přeskládal křídla.
Vždy, když o nich víc mluví, nejraději by se je vydal hledat. Ale teď stejně víc nezmůže.
"Tohle je dobrý kraj. Asi tu vážně strávím zimu. A tebe bych určitě taky ještě někdy rád potkal, pokud ti to nevadí. I ti můžu pomoct odnést bylinky, co tu nasbíráme."

Nezakrývá, že ho potěšilo, že sbíral dobře. Takže pobíhá kolem dál, s neztenčenou energií. Tenhle vlk má zřejmě parádní výdrž. Kondice se pozná snadno.

Uculil se a mávl párkrát ohonem. "Tak to byl asi docela v klidu. Vlci s dobrým zázemím magii moc nepotřebují. Já jsem za tu svou docela rád."
Zastříhal ušima. Zastavil se a zadíval se na slepého léčitele. "Nevím jestli bych něco poznal... ne vždycky to tak prý je. Ale nepřestávám doufat."
Sklonil hlavu a hrábl packou do země.
"Jsme trojčata. Já se narodil první. Pak Rivotr, a pak Jarumi. Jsme si dost podobní, i když máme každý úplně jiné zbarvení. Já jsem nejtmavší, bráchové jsou o dost světlejší než já. Ale barva tobě moc neřekne. "Potřásl hlavou. "Byli jsme pěkně nerozlučné trio rošťáků. Jenže co se s nimi stalo, to netuším. Unesla nás smečka, co tu naši neměla ráda a netuším kam koho dali. Můžu jen doufat, že je nakonec najdu. "
Je vidět, že se mu po bratrech pořád stýská. I po letech.

Donesl další rostlinku a uculil se. "Kdybych musel, a musel každý den, tak by to asi taková zábava nebyla," připustil. A odběhl hledat další kus.

Přiletěl od severovýchodu a přistál u trosek. Prošel si je, očichal. Pečlivě. Do města se nedostane, takže tady jedině může zkusit odhadnout, jak dlouho jsou lidé pryč. Jenže má ten dojem, že toto místo je mnohem starší než město. No nic.
Nepřišel sem za zábavou. Ale má tu důležitý úkol.
Začal přesunovat nějaké kameny a řekou vyplavené klacky a začal pečlivě skládat nedaleko stěn lidského sídla znak. Velký, tak třikrát tak velký než je Adain sám. Sestavený je tak, aby byl vidět ze vzduchu, má být znamením pro létavce. A stejnou značku nese i jedna z jeho nohou.
Pokud by se tu Jarumi objevil, pozná ten znak. Určitě.

Zabralo mu to hodně času. Hezkých pár hodin. Unavený pak zalehl ke stěně a přenocoval tu.
Ráno vzlétl, že vyrazí dál na cestu a snad něco uloví, než dorazí na planinu, nebo na ní. Z výšky ještě zkontroloval, zda je znak sestavený správně. Naštěstí je.

Pak odletěl na západ po jižním břehu řeky.

"Jasně,však i zábava je důležitá!" souhlasí s ním. Ale mít užitečnou magii je podle mě lepší.
"Navíc, i tou duhou se dá vyplašit zvěř k lovu, když na to přijde. Pokud ji uměl někam umístit. Někdy je to spíš o vlastní kreativitě." Potřásl hlavou.
Zamítnutí nabídky prohlédnout si křídlo ho mírně překvapilo. Ale co. To je Ikkeho věc. "Dobře, jak chceš."
Nijak zvlášť se nezdráhal mluvit ani o tom, co se mu stalo.
"No jo.. unesli nás všechny tři bratry. A rozdělili. Od té doby jsem je neviděl. Ale přežil jsem, tak by mohli i oni. Mě hodili do celkem drsné divočiny a přesto jsem teď tady. Takže neztrácím naději." Jeho tón je překvapivě lehký, přestože ta prostá slova naznačují, že má za sebou asi hodně drsné časy. Roční vlče možná není bezmocné, ale ani úplně samostatné.

Ale bylinky nosí poctivě. Hezky na hromádku k těm Ikkeho, rovná je tam, stranou od těch jeho. Očichal si i ty ostatní a povedlo se mu najít i jednu další co tam měl. Vlastně, docela ho to baví, aportuje je pěkným sprintem. "Kdo by to byl řekl, že hledat rostliny může být zábava." Uculil se na léčitele.

Pokývl hlavou. "To budu opravdu rád." Prohlédl si pořádně vlčici, která byla tak milá a ochotná. "Je něco, s čím bych mohl pomoct já tobě?" Je dost gentleman, aby to myslel opravdu vážně. Přece jen, toto pro něj byla opravdu vellice cenná informace.
Pozorně ji sleduje. Třeba opravdu bude moct něco pro ni udělat. Kdo ví?

Ale pokud nic chtít nebude, tak se slušně rozloučí a kousek ustoupí, aby ji nezasáhl zvířený nepořádek ze vzletu. Rozběhne se a vyskočí s mácháním křídel do vzduchu. Zamířil trochu jižněji. Přímám směrem jsou území smeček a navíc, chce se prvně zastavit na troskách, co zmínil, a postavit tam to znamení co říkal vlčici. Až pak mu došlo, že mu vlastně neřekla ani svoje jméno.

Zůstal stát, aby nebudil dojem, že chce dělat potíže. To v plánu nemá.
Zvedl nepatrně obočí. Vida. Tak tu nejsou všichni s tím zvláštním zvykem vykat. Dost vlků, co tu potkal, mu automaticky vykalo. Adain si na tohle nikdy moc nepotrpěl.
Tento vlk ale ne.
Adain se ale snaží tvářit přátelsky.
"Jsem Adain Serangan Langit a v této krajině jsem nový. doslechl jsem se, že tu je několik smeček a tak hledám, kde jsou hranice jejich území, abych je omylem nenarušoval při přeletu. Nebylo by to ode mě vhodné. Jsem tu správně na hranicích jedné ze smeček?"
Současně se představil, i dal najevo, že nehodlá dělat potíže.

Letět směrem od severovýchodu a pomalu přelétal vřesoviště. Pomalu se šeřilo a věděl, že bude muset brzo přistát. Tady někde navíc asi bude území té další smečky co? Zabručel si, jen tak pro sebe a zamířil na přistání. Hranici ze vzduchu nenajde.
Vydal se tedy dál pěšky a hlídá si pachy. Chce tu hranici najít, aby věděl kde je. V nejhorším to risknu a přeletím to v noci za řeku. Třeba mě nechytí. Ale dělal by to nerad.
Vyběhl na další z kopečků téhle vřesem porostlé oblasti a uviděl tam nedaleko modrého vlka. Zvláštní barva. Chvíli koukal jeho směrem, ale pak vyrazil za ním. Mohl by vědět, kde je hranice.
"Hej, ahoj ty tam!" Zavolal z dálky, aby na sebe upozornil včas. A krátce na to ho přes čenich div nepraštil pach hranice. Aha.
Zastavil se. Dal si pozor, aby mu přes hraniční čáru nekoukal ani fousek.

Zamrkal a zkusil si představit tulipán s ušima... Pak prostě bouchnul smíchy!
Chvíli to trvalo, než se přestal smát.
"To je.. vážně dobré.. Nevím, jestli to i k něčemu je, ale rozhodně je to sranda. " O tom není pochyb. Tenhle léčitel je fajn, snad ho budu potkávat častěji.

Na tvar křídla kývl. "Jo, ono to je podobný. Teda, křídla můžou mít různý tvary, ale furt je to křídlo. Jestli chceš, klidně si ohmatej to moje." Nevadilo by mu to. Ne od tohodle léčitele, fakt se chová slušně. A když o tom ví, tak to zvládne. Nedovolil by to každému, to rozhodně ne.

Na vlčata se zazubil. "Nemůžu posoudit, jak by se na to tvářily vlčata. Nikdy jsem to před žádným neprovedl, u nás v rodině se magie objevuje až v roce a to už jsem byl sám." Neuvědomuje si, jak moc toho takovou jednoduchou větou může prozradit někomu, jako je Ikke.

Na bylinku kývl a strčil čenich vedle ikkeho. Očichal si ji a prohlédl, aby měl jistotu, že ji pozná.
"Dobře, jdu hledat!" Vyrazil po břehu a kouká, co kde roste. Těhle tu asi tolik nebude, ale nakonec našel jednu dál na břehu. Opatrně ji utrhl a nese ji Ikkemu na kontrolu.

"Veselá smečka zní dobře." Zastříhal ušima a párkrát mávl ohonem. "Třeba bych se někdy mohl podívat, pokud jste přátelští. Jsem celkem zvědavý." nebojí se to přiznat. Smečku sice nehledá, ale někdo by mohl slyšet o jeho bratrech.
"Pokud mají něco z ptáků, tak to s mými bratry nic společného mít nebude. Ti by vypadali podobně jaká já, jen jsou světlejší. " Ale stejně nikdy nepřestane hledat.

Na lov napřímil uši. "Vlastně, proč ne. Ale dohodnul bych si dopředu taktiku. Mám ti je nahnat a nebo být ten, komu je naženeš ty, abych po nějakém skočil? Nebo útočíš z letu? Tak jako tak, jsem bez problémů schopen rozptýlit stádo v prostoru a pak nějaký kus hnát, aby se unavil." Zkusil nabídnout nějaké možnosti.

Rozpřáhl křídla a elegantně se jí uklonil. "Budu ti velmi vděčen." V jeho hlase zní upřímnost. Je jasné, že je to pro něj důležité.
Pak si zase sedl a tváří se zamyšleně. Pár dní je u létavce dost dlouhá doba a dost velká vzdálenost, kterou by mohl urazit. Doufám, že ho jako mě napadlo, že by tady mohl přečkat zimu. Je to přece jen dost bohatý kraj. Koukl na Artemis.
"Kdybys ho ještě někdy potkala, řekni mu prosím, že mu nechám znamení u trosek lidské stavby na řece vedle kopců a velkého lesa. A že se tam budu občas vracet, abych našel odpověď. " Je to jeden z možných způsobů, jak se mohou najít, kdyby se v terénu míjeli. Zaletí tam a seskládá z kamenů nebo něčeho jejich rodinný znak, to by mělo stačit. Pro létavce mají takové značky smysl, ze vzduchu jsou dobře viditelné.

V klidu procházel lesem. Vlastně, většinou do takto zarostlých míst moc neleze, ale ani se jim nevyhýbá a na průzkum to tu je zajímavé. Lesy mají tu výhodu, že tady by mohl zachytit pachy, co jinde nenajde.
Les sice je hustý, ale průchodný.
Křídla si nese přitažená k tělu, aby mu nepřekážely a jistá elegance v jeho pohybu naznačuje, že mu ani v porostu nepřekážejí.

Jenže, jeho celkem klidný den něco narušilo. Co něco. Rovnou útok.
Jeho instinkty, vybroušené bojem o přežití od útlého věku, spolu se šustotem trávy pod tlapami útočníka v okamžiku, kdy se musel zapřít tlapami aby vystartoval, ho varovaly dostatečně i když byl ten vlk tak, že vítr nenesl pach k Adainovi.

Prudce uskočil a otočil se čelem ke směru odkud útok přišel, aby si prohlédl možné nebezpečí. Přišel sotva o pár chlupů z hustého kožichu na krku. Sice zřetelně cítí, kde byly hroty špičáků, ale není to nic, čemu by bylo nutné věnovat pozornost.

Jenže se otočil tak prudce jen proto, aby zjistil, že nic nevidí. Žádného útočníka. Naježil se a vycenil tesáky. Nezůstal na místě. Nečeká co udělá ten druhý a bleskově ustoupil zády ke stromu. Pokud dotyčný není malý a s křídly, které by se sem vešly, aby vyletěl do koruny, jen tak se na něj nedostane tak snadno. S čelním útokem si nějak poradí. Je si ale vědom, že hrozí, že mu útočník půjde po křídlech. S tím nemůže nic dělat, jen si hlídat okolí a zkusit ho odhalit včas.

V té rychlosti nemohl určit, kam odskočil nebo šel útočník, neví tedy zatím kde je. Vítr mu nepomůže. Navíc, Adain netuší, že by mu nepomohlo ani kdyby vítr vál správným směrem.

Těká pohledem okolo, uši napřímené. Sleduje trávu a listí. Cokoliv se pohne, může být podezřelé. I stéblo trávy, co se ohne jinak než ostatní, nebo list, co ho něco odsune. "Ukaž se, zbabělče!" Vyštěkl na neznámého, připraven mu dát pořádně za vyučenou. Tady dnes poteče krev!

Těká pohledem mezi západním směrem a vlčicí, která mu řekla tak cenné informace.
Složil zase křídla, ale neklidně si je přeskládává, jako by mu energie nedovolila zůstat v klidu. Což bude asi pravda. Umí být i trpělivý, když je to třeba, ale zrovna teď je příliš rozrušený.
Bratře...
"Ano, ten třetí se jmenuje Rivotr. Já jsem Adain." představil se v rychlosti, prve na to ani nedošlo. Potřásl hlavou, ale donutil se sednout a nevyvádět. Nejraději by se hned rozletěl tím směrem. "Jak je to dlouho, co tam byl? Neříkal něco o tom, kam se vydá nebo kde by se mohl zdržet?" Jsou odtamtud daleko. A Adain velmi dobře ví, jak rychle se dá letět na křídlech. Jarumi by mohl klidně už být kdoví kde a ve vzduchu pach nezanechal. Potřebuje všechny informace, které může získat.

Div nevisel očima vlčici na tlamě, aby mu neuniklo jediné slovo. Když označila místo, prudce se otočil na západ. Je vidět, že je trochu zamyšlený, jako by si v hlavě zobrazoval obrovskou mapu. což vlastně i dělá. "To je.. na západ že? U řeky, je na ní přehrada." Tam už jednou byl. Neklidně si přeuskládal křídla a přešlápl. Koukl zase na hnědou vlčici. Zarazil se, když řekla, že možná na tváři. A pak mu došlo, co znamená zvláštní zakalení v jejích očích. Aha... blbče. Vynadal si v duchu sám sobě. "Ach.. promiň. neuvědomil jsem si, že máš něco s očima... Ale jméno Jarumi a je víc než jasné..." Potřásl hlavou. "Měl by mít stejný tvar těla a křídel." Doširoka je rozpřáhl, aby se daly prohlédnout. "Ale bude světlejší než já. "
Má co dělat, aby zůstal na místě a nerozletěl se hned tam, kde možná byl nedávno jeho bratr.

Vlčice bez okolů pozdravila zpátky a Adain si oddechl. Zamával lehce přátelsky ocasem a posadil se, aby nepůsobil jako hrozba. sice se tak nechová, ale netuší, jak vlastně březí vlčice reagují. A on je pořád silný vlk a ještě se tu neúmyslně předváděl.
Přátelsky se na ni usmál, a chtěl začít rozhovor, takový normální, co a jak je kolem a tak, když přišel blesk z čistého nebe. Adain strnul a zalapal po dechu. Pak vyskočil na nohy. Bratře!
Je očividně rozrušený, nedokáže zůstat v klidu."Ano! říká! Kde? Kde jsi ho viděla?" začla přecházet sem a tam... naděje, v jeho srdci žijící, ale už dávno pohřbená hluboko se vzepjala jako fénix povstávající z popela. "Měl někde na těle takovýto znak?" Zastaivl se a ukázal jí znak na své pravé přední. Srdce mu bije jak splašené. Možná, přece jen možná, po letech první stopa. Má co dělat aby zůstal stát, aby se mohla podívat na ten znak. V jeho tmavé srsti není vidět moc dobře, ale i tak viditelný je.