Príspevky užívateľa

Zůstal stát, aby nebudil dojem, že chce dělat potíže. To v plánu nemá.
Zvedl nepatrně obočí. Vida. Tak tu nejsou všichni s tím zvláštním zvykem vykat. Dost vlků, co tu potkal, mu automaticky vykalo. Adain si na tohle nikdy moc nepotrpěl.
Tento vlk ale ne.
Adain se ale snaží tvářit přátelsky.
"Jsem Adain Serangan Langit a v této krajině jsem nový. doslechl jsem se, že tu je několik smeček a tak hledám, kde jsou hranice jejich území, abych je omylem nenarušoval při přeletu. Nebylo by to ode mě vhodné. Jsem tu správně na hranicích jedné ze smeček?"
Současně se představil, i dal najevo, že nehodlá dělat potíže.

Letět směrem od severovýchodu a pomalu přelétal vřesoviště. Pomalu se šeřilo a věděl, že bude muset brzo přistát. Tady někde navíc asi bude území té další smečky co? Zabručel si, jen tak pro sebe a zamířil na přistání. Hranici ze vzduchu nenajde.
Vydal se tedy dál pěšky a hlídá si pachy. Chce tu hranici najít, aby věděl kde je. V nejhorším to risknu a přeletím to v noci za řeku. Třeba mě nechytí. Ale dělal by to nerad.
Vyběhl na další z kopečků téhle vřesem porostlé oblasti a uviděl tam nedaleko modrého vlka. Zvláštní barva. Chvíli koukal jeho směrem, ale pak vyrazil za ním. Mohl by vědět, kde je hranice.
"Hej, ahoj ty tam!" Zavolal z dálky, aby na sebe upozornil včas. A krátce na to ho přes čenich div nepraštil pach hranice. Aha.
Zastavil se. Dal si pozor, aby mu přes hraniční čáru nekoukal ani fousek.

Zamrkal a zkusil si představit tulipán s ušima... Pak prostě bouchnul smíchy!
Chvíli to trvalo, než se přestal smát.
"To je.. vážně dobré.. Nevím, jestli to i k něčemu je, ale rozhodně je to sranda. " O tom není pochyb. Tenhle léčitel je fajn, snad ho budu potkávat častěji.

Na tvar křídla kývl. "Jo, ono to je podobný. Teda, křídla můžou mít různý tvary, ale furt je to křídlo. Jestli chceš, klidně si ohmatej to moje." Nevadilo by mu to. Ne od tohodle léčitele, fakt se chová slušně. A když o tom ví, tak to zvládne. Nedovolil by to každému, to rozhodně ne.

Na vlčata se zazubil. "Nemůžu posoudit, jak by se na to tvářily vlčata. Nikdy jsem to před žádným neprovedl, u nás v rodině se magie objevuje až v roce a to už jsem byl sám." Neuvědomuje si, jak moc toho takovou jednoduchou větou může prozradit někomu, jako je Ikke.

Na bylinku kývl a strčil čenich vedle ikkeho. Očichal si ji a prohlédl, aby měl jistotu, že ji pozná.
"Dobře, jdu hledat!" Vyrazil po břehu a kouká, co kde roste. Těhle tu asi tolik nebude, ale nakonec našel jednu dál na břehu. Opatrně ji utrhl a nese ji Ikkemu na kontrolu.

"Veselá smečka zní dobře." Zastříhal ušima a párkrát mávl ohonem. "Třeba bych se někdy mohl podívat, pokud jste přátelští. Jsem celkem zvědavý." nebojí se to přiznat. Smečku sice nehledá, ale někdo by mohl slyšet o jeho bratrech.
"Pokud mají něco z ptáků, tak to s mými bratry nic společného mít nebude. Ti by vypadali podobně jaká já, jen jsou světlejší. " Ale stejně nikdy nepřestane hledat.

Na lov napřímil uši. "Vlastně, proč ne. Ale dohodnul bych si dopředu taktiku. Mám ti je nahnat a nebo být ten, komu je naženeš ty, abych po nějakém skočil? Nebo útočíš z letu? Tak jako tak, jsem bez problémů schopen rozptýlit stádo v prostoru a pak nějaký kus hnát, aby se unavil." Zkusil nabídnout nějaké možnosti.

Rozpřáhl křídla a elegantně se jí uklonil. "Budu ti velmi vděčen." V jeho hlase zní upřímnost. Je jasné, že je to pro něj důležité.
Pak si zase sedl a tváří se zamyšleně. Pár dní je u létavce dost dlouhá doba a dost velká vzdálenost, kterou by mohl urazit. Doufám, že ho jako mě napadlo, že by tady mohl přečkat zimu. Je to přece jen dost bohatý kraj. Koukl na Artemis.
"Kdybys ho ještě někdy potkala, řekni mu prosím, že mu nechám znamení u trosek lidské stavby na řece vedle kopců a velkého lesa. A že se tam budu občas vracet, abych našel odpověď. " Je to jeden z možných způsobů, jak se mohou najít, kdyby se v terénu míjeli. Zaletí tam a seskládá z kamenů nebo něčeho jejich rodinný znak, to by mělo stačit. Pro létavce mají takové značky smysl, ze vzduchu jsou dobře viditelné.

V klidu procházel lesem. Vlastně, většinou do takto zarostlých míst moc neleze, ale ani se jim nevyhýbá a na průzkum to tu je zajímavé. Lesy mají tu výhodu, že tady by mohl zachytit pachy, co jinde nenajde.
Les sice je hustý, ale průchodný.
Křídla si nese přitažená k tělu, aby mu nepřekážely a jistá elegance v jeho pohybu naznačuje, že mu ani v porostu nepřekážejí.

Jenže, jeho celkem klidný den něco narušilo. Co něco. Rovnou útok.
Jeho instinkty, vybroušené bojem o přežití od útlého věku, spolu se šustotem trávy pod tlapami útočníka v okamžiku, kdy se musel zapřít tlapami aby vystartoval, ho varovaly dostatečně i když byl ten vlk tak, že vítr nenesl pach k Adainovi.

Prudce uskočil a otočil se čelem ke směru odkud útok přišel, aby si prohlédl možné nebezpečí. Přišel sotva o pár chlupů z hustého kožichu na krku. Sice zřetelně cítí, kde byly hroty špičáků, ale není to nic, čemu by bylo nutné věnovat pozornost.

Jenže se otočil tak prudce jen proto, aby zjistil, že nic nevidí. Žádného útočníka. Naježil se a vycenil tesáky. Nezůstal na místě. Nečeká co udělá ten druhý a bleskově ustoupil zády ke stromu. Pokud dotyčný není malý a s křídly, které by se sem vešly, aby vyletěl do koruny, jen tak se na něj nedostane tak snadno. S čelním útokem si nějak poradí. Je si ale vědom, že hrozí, že mu útočník půjde po křídlech. S tím nemůže nic dělat, jen si hlídat okolí a zkusit ho odhalit včas.

V té rychlosti nemohl určit, kam odskočil nebo šel útočník, neví tedy zatím kde je. Vítr mu nepomůže. Navíc, Adain netuší, že by mu nepomohlo ani kdyby vítr vál správným směrem.

Těká pohledem okolo, uši napřímené. Sleduje trávu a listí. Cokoliv se pohne, může být podezřelé. I stéblo trávy, co se ohne jinak než ostatní, nebo list, co ho něco odsune. "Ukaž se, zbabělče!" Vyštěkl na neznámého, připraven mu dát pořádně za vyučenou. Tady dnes poteče krev!

Těká pohledem mezi západním směrem a vlčicí, která mu řekla tak cenné informace.
Složil zase křídla, ale neklidně si je přeskládává, jako by mu energie nedovolila zůstat v klidu. Což bude asi pravda. Umí být i trpělivý, když je to třeba, ale zrovna teď je příliš rozrušený.
Bratře...
"Ano, ten třetí se jmenuje Rivotr. Já jsem Adain." představil se v rychlosti, prve na to ani nedošlo. Potřásl hlavou, ale donutil se sednout a nevyvádět. Nejraději by se hned rozletěl tím směrem. "Jak je to dlouho, co tam byl? Neříkal něco o tom, kam se vydá nebo kde by se mohl zdržet?" Jsou odtamtud daleko. A Adain velmi dobře ví, jak rychle se dá letět na křídlech. Jarumi by mohl klidně už být kdoví kde a ve vzduchu pach nezanechal. Potřebuje všechny informace, které může získat.

Div nevisel očima vlčici na tlamě, aby mu neuniklo jediné slovo. Když označila místo, prudce se otočil na západ. Je vidět, že je trochu zamyšlený, jako by si v hlavě zobrazoval obrovskou mapu. což vlastně i dělá. "To je.. na západ že? U řeky, je na ní přehrada." Tam už jednou byl. Neklidně si přeuskládal křídla a přešlápl. Koukl zase na hnědou vlčici. Zarazil se, když řekla, že možná na tváři. A pak mu došlo, co znamená zvláštní zakalení v jejích očích. Aha... blbče. Vynadal si v duchu sám sobě. "Ach.. promiň. neuvědomil jsem si, že máš něco s očima... Ale jméno Jarumi a je víc než jasné..." Potřásl hlavou. "Měl by mít stejný tvar těla a křídel." Doširoka je rozpřáhl, aby se daly prohlédnout. "Ale bude světlejší než já. "
Má co dělat, aby zůstal na místě a nerozletěl se hned tam, kde možná byl nedávno jeho bratr.

Vlčice bez okolů pozdravila zpátky a Adain si oddechl. Zamával lehce přátelsky ocasem a posadil se, aby nepůsobil jako hrozba. sice se tak nechová, ale netuší, jak vlastně březí vlčice reagují. A on je pořád silný vlk a ještě se tu neúmyslně předváděl.
Přátelsky se na ni usmál, a chtěl začít rozhovor, takový normální, co a jak je kolem a tak, když přišel blesk z čistého nebe. Adain strnul a zalapal po dechu. Pak vyskočil na nohy. Bratře!
Je očividně rozrušený, nedokáže zůstat v klidu."Ano! říká! Kde? Kde jsi ho viděla?" začla přecházet sem a tam... naděje, v jeho srdci žijící, ale už dávno pohřbená hluboko se vzepjala jako fénix povstávající z popela. "Měl někde na těle takovýto znak?" Zastaivl se a ukázal jí znak na své pravé přední. Srdce mu bije jak splašené. Možná, přece jen možná, po letech první stopa. Má co dělat aby zůstal stát, aby se mohla podívat na ten znak. V jeho tmavé srsti není vidět moc dobře, ale i tak viditelný je.

"No jo." Pohodil hlavou až mu pleskly uši. "Ale nějaká zajímavá, kterou by sis pamatoval? " Zvědavý, jak malé štěně. I když jím není.
"Jo, ta moje no.. tvar křídla znáš, že? Prostě mávnu křídly a přede mnou se objeví něco jako obrovský křídlo z plamene. Akorát, že nepálí, jen když chci a to jen část." Zazubil se. "Je to fakt působivý a dobře se tím dá nahánět zvěř. A nebo vyplašit provokující nepřátele." To, že umí dobře bojovat neznamená, že by provokoval a nebo se do boje vrhal při každé příležitosti. Když to jde vyřešit bez boje, je to lepší.
"Hele, dobře by to šlo využít na nějaký oslavě, vyletět nad ostatní a udělat tam trochu divadýlko." Zazubil se.

U řeky se začal rozhlížet. "Aha... dobře. Tak.. mi ukaž něco co mám zkusit hledat a já začnu běhat kolem a nosit. Ale nepoznám nic co mi neukážeš."

Napřímil uši a naklonil lehce hlavu na stranu. "To jsou až tak nebezpeční? No... " Srovnal zase hlavu a zazubil se. "I tak se kouknu. Když tam nevlezu, tak by se snad nic dít nemělo. Ale pokud ano... "potřásl hlavou. "Nebylo by to poprvé, co bych čelil boji. Celkem vím co dělám. Nicméně, jak rychlé mají letce?" Zkusil se pro jistotu zeptat. "Přece jen, bojovník nemusí být zároveň hlupák a nezdrhnout před přesilou, když to jde, to by bylo hloupý hodně." Zazubil se znovu. Na svá křídla v boji nespoléhá, ale přece jen, hodí se aby v případě nouze mohl prostě zdrhnout. Minimálně by ten boj mohl rozptýlit na větší prostor a umenšit přesilu, když by ho mohli stíhat jen další letci.
Pozorně ale vnímal její odpověď. Jen důstojně přikývl. "V pořádku. Abych pravdu řekl, moc nedoufám, že je někdy najdu. Ale nevzdám to. Nikdy." Pevná jistota v jeho hlasu ukazuje věrnost, jaká se vidí málokdy.

Pečlivě si po přistání protřepal křídla. Tohle bylo fajn. Vesele se zazubil, jen tak, sám pro sebe.
Protáhl se a podíval se kousek stranou. Za přeletu si všiml i v té rychlosti, že tam něco (nebo někdo) je. Ale v té rychlosti a těsně u stěny, se moc nemohl rozhlížet, to by riskoval, že se rozbije.
Teď ale koukl na neznámou vlčici se zájmem.
Vydal se k ní, rychlým a jistým krokem, ale ne klusem. I z dálky vidí, že je to vlčice a přece jen, i když by to nepřiznal nebo si to o sobě ani nemyslí, v srdci je tak trochu gentlewolf.

Došel blíž a pach vlčice mu prozradil něco, co opravdu nečekal. Budoucí máma? Maličko se zarazil a honem neví, jak s vlčicí jednat. To je přece jen trochu něco jiného, než setkání s kdoví kým.
"Přeji hezký den," zkusil opatrně oslovit hnědou vlčku. "Doufám, že neruším." Um... to je vážně vrchol konverzace, gratuluju Adaine... Jenže, březí vlčici potkal naposled jako štěně.

>>>nekonečné pláně

Vesele zamával ohonoem. "To je fakt." souhlasil se slepým vlkem a tím to pro něj skončilo. Sojku pustil z hlavy. Nějaké vysvětlení určitě existuje, ale on to stejně moc nemá jak vyřešit, tak co by se tím zabýval.

S vysoko nesenou oháňkou vyrazil téměř tanečním krokem k řece. Hlavu nesenou také vysoko, rozhlíží se po okolí. Ze země sice není takový rozhled, ale to ho netrápí.
"Potkal jsi hodně zvláštních magií? Tvoje je celkem jasná. Moje taky, ale bez očí si z ní moc neužiješ." krátce přiklopil uši. Jeho magie je krásná na pohled, ale vlkovi u něj je to houby platné. "Ale taky už jsem viděl různé."
Pomalu se blíží k řece, už i vzduch je jinak cítit a řeku doprovázejí také ptáci, kteří u vody bývají.
"No vida, už tam budem. Hledáme něco konkrétního?"

Tohle území se mu vážně docela začíná líbit. Pestré, plné zvěře, vlci docela přátelští... A navíc, objevil kaňon. A pořádný. Jen se vesele za letu zazubil. Nasměroval se nad kaňon a zrychli.. Míří přímo do kaňonu. Zrychluje dál a dál a klesá k raně kaňonu. Prudce se prosmýkl těsně nad hranou dovnitř a začal kličkovat nad řekou, kopírující její proud. Není to vlastně nebezpečné. Kaňon je dost velký, aby tam mohl dělat prakticky cokoliv. Ale přesto jsou jeho obraty dost prudké a občas se naschvál přibližuje k některé ze stěn a místo proudu řeky kopíruje je. Proletěl tak pořádný kus kaňonu a nakonec ostrým manévrem ztratil rychlost a přistál kousek od hrany kaňonu nahoře. Spokojeně si se samolibým výrazem protřepává křídla.

Sledoval pozorně její pokyny. Jen kývl a vypadá spokojeně. "Hory a řeky jsou dobrý orientační bod, děkuji." Vzdálenost ho nijak netrápí. Stejně má v úmyslu si zjistit, kde to je, aby nenarušil území za letu. A na velké vzdálenosti je zvyklý už dávno.
Na to, že nikoho s takovým znakem nepotkala, jen kývl a nevypadá překvapeně. "Hledám je už dlouho. A netuším, kde jsou. Ani jestli tady. Jen, když někam dorazím, tak se ptám. Náš znak je dost jasný identifikační symbol. A kdyby se někdy dostali do kraje, kudy jsem prošel, tak mohou zjistit, že se na ně někdo ptal. " Podle něj to má proto smysl zkoušet. Ať už je najde, nebo ne. Svět je sice velký, ale někdy se stane ledacos. Pak se na ni zadíval. "Jinak dobrý odhad. Opravdu jde o bratry a ne třeba otce se strýcem."