Príspevky užívateľa

Aiduin byl celkem rád, že záhadný se hodlal ukázat. Trochu mu to možná sníží tlak, který měl teďka díky strachu hoooodně vysoko. Natáhnul se tedy ještě více nad díru, aby tedy mohl spatřit majitele hlasu, se kterým si povídal. A pravděpodobně i neznámý uvítá, když bude Duiny lépe vidět. Rozhodně se ho pak chtěl zeptat, proč to těžké na vysvětlení. Nedokázal si úplně dvakrát představit, co se tam dole mohlo dít, že to bylo složité. I když na jednu stranu to pak asi nechtěl vědět. Nepotřeboval další strašidelné info, aby pak nikdy na toto místo už nepáchl. Minimálně střecha se mu líbila. Nechtěl si pošpinit jednu z jeho schovek
"AAAAAAAAAAAAAAA" zaječel, jen co slyšel tu hroznou ránu. Udělal několik kroků dál od díry ve střeše a připlácl se k plechu. Měl pocit, že jeho srdce dostalo vlastní křídla a odletělo někam hodně daleko. Asi na stejné místo, kde skončili jeho ušní bubínky. Ještě dlouho do dopadu roury mu totiž v uší zvonilo. Aiduin ještě nějakou dobu zůstal hrát si na palačinku, než se odhodlal se odlepit od střechy. Opatrně a velmi tiše se přiblížil k díře a nakoukl dovnitř, aby zhodnotil situaci. Jedna z horních trubek najednou se ocitla na podlaze, jinak se nic nezměnilo. Nikde žádná krev, rozházené orgány nebo něco podobného. u
"Jsi v pořádku?" řekl do temna, když po notné době tančení na okraji tiše slétl dolů do vnitřku továrny. Opatrně se přibližoval k spadnuté rouře se srdcem v krku. Bál se že neznámý vlk je zraněný a chtěl mu pomoci. Jeho magie na to byla jako stvořená. Jen se lehce obával aby ho nakonec tato snaha nekousla do zadku. Dlouho se musel přesvědčovat, aby překoval strach. Vážně nechtěl aby za tu jednu chvíli, kdy se rozhodl být "odvážný", byl potrestán

Aiduin našpicoval uši, když Nirix ukázal na krásy, které mohla továrna mít. Takhle to nikdy nebral. Upřímně v době, kdy tam byl, slyšel jen jak škrábe Abraxas na trubky, jak se snažil schovat. A pak teda ránu po tom, co celá konstrukce spadla. Jo to mu málem urvalo bubínky. Ale nikdy se pořádně nezaposlouchal do zpěvu, který pěl vítr. Věiřil mesiášovi, že mohl to být krásný zvuk. Zvláště pokud dokonce jeho magie nějak zesiluje jeho schopnost slyšení. Možná to někdy vyzkouší. I když teda ještě chvilku počká, než půjde do továrny sám. Zatím ho stále na to až moc děsila
"Takto mě nikdy nenapadlo nad tím přemýšlet. Někdy v budoucnu to vyzkouším. Pravda, je, že taky moc nemusím ticho...." odtušil nakonec. Nechal nevyřčené, že pak začne moc přemýšlet. Pak jeho myšlenky začnou být moc hlučné. Ale to bylo něco, co řekne max mamce. Nikomu jinému nevěřil natolik, aby to řekl před nimi nahlas.
"Ano pokud můžu." odpověděl nejistě na otázku, zda se přidá. Stále si nebyl jistý, jak se má kolem mesiáše chovat. Přece jenom panovníci v Nihilu ho taky děsili. Mamka je před nimi tehdy varovala. Ale toto byl někdo jiný, i když stejně vysoko postavený. Avšak když se Nirix začal protahovat, tak se s celkem sebevědomím přidal. Znovu je roztáhl do jejich úctihodného rozpětí. Přece jenom křídla byla jedna z mála věcí, na které byl u sebe hrdý.

Aiduin nevěřil Sabrině, že kouše jenom občas. Ty její úsměve plné zubů rozhodně nasvědčovaly opak. Nehodlal moc tedy zkoumat jeho teorii o tom že kecá. Nechtěl pocítit na vlastní kůži, zda jsou její zubiska tak ostrá, jak moc se díky jejím úsměvům zdají. A tak zůstával na jeho výhodném vyvýšeném místě. I když teda pokud bude Sabrina hodně rozhodnutá, tak za ním zvládne vylézt
"Za tu dobu, co tu pobývám, jsme zatím žádného takového tvora neviděl. Není to jenom povídačka, co ti říkala mamka, aby jsi nezlobila?" řekl poněkud skepticky i když stejně mu přeběhl mráz po zádech. Jedno musel Sabrině uznat. Bravůrně zvládla popisovat příšery. O přítomnosti zoubků věděl, a těch se rozhodně se jich bál. A celkově město bylo strašidelné místo, ale zrovna nějakých mutantů zemřelých vlků a těch krysích potvor se nijak neobával. Nemyslel si, že jsou reálné.
"Nebo si to dokonce jen vymýšlíš, aby jsi mě vy............" Aiduin zamrzl v půlce věty, protože ta příšera, co ji právě Sabrina popisovala stále na prahu do místnosti. Její mrtvolné tělo se jakoby rozpadalo s každý dalším pohybem, co udělala. Duiny si ani nebyl jistý, která část byla vlk a která byla zoubek. To co stále před ním bylo jako kdyby někdo dostal dvě skládačky a přitom netušil, že jsou dva různé projekty a tak je nějak splatlal dohromady. Aidunovi chvilku nedocházelo, co se děje. V jakém nebezpečí se sakra nacházejí. A tak tam jenom stál nehnutě s otevřenou tlamou
"Sabrin, už ti věřím. Jeden je za tebouuuuuuuuuuu" vykřikl, když mu konečně doplo, co se děje. Oh tohle nebylo dobré. Protože ta příšera samozřejmě blokovala jediný východ z této místnosti. Duiny začínal opravdu panikařit. Sice byli dva jenže ani jeden nebyl dospělí. Co sakra mají dělat?
Nakonec se rozhodl seskočit za Sabrinou dolů a roztáhl křídla, aby zvýšil již tak úctyhodnou výšku, co měl. Nebyl už malé štendo, kde to vypadalo spíše vtipně než výhružně. Třeba se jím podaří tu potvoru zahnat bez boje. Přece jenom Sabrina byla děsivá sama o sobě. Vážně moc v to doufal, nechtěl měřit síly s touto nadpozemskou bytostí

Aiduinovi zahřálo u srdce, když se na něj Lesley rodičovsky usmála. Prakticky byl vychovaný jenom jedním rodičem - jeho mamkou. A i když mu bylo jasné, že chudák byla sama na čtyři divoká a ke všemu okřídlená děcka, občas ho mrzelo, jak moc její mateřská láska byla roztahaná. Jasně nyní všechnu měl jen pro sebe. Ale upřímně, kdo nechtěl ještě více pozornosti? No Duinovi se rozhodně líbilo, když se mu někdo věnoval v takto pečovatelském smyslu. Byl prakticky dospělí? Ano, Ale chtěl být občas opečovávaný? Samozřejmě
"Věřím, že bude." řekl a dlouhými kroky následoval Lesley. Před mohutnou budovou dosti zaváhal a to i když na něj Lesley koukla. Jasně stále kolem sebe cítil onu pohodu ale strach z těchto budov se stále hlásil o slovo. I když byl utlumený. Tak chvilku tancoval před vchodem, než vkročil dovnitř za Lesley. Byl celkem rád, je moc rychle barevná vlčka. Asi se jí taky nelíbila tma.
"To je nádhera." řekl, jen co se prodral dírou, kterou jeho průvodkyně odhalila. Květy vistárie, přes které se prodíralo svit měsíce, dodávali místu kouzlo. Jeden sice nezapomněl, že stále je v tomto hnusném městě, ale rostlina hrubost a všednost šedi, mírnila. Lehce ignoroval Lesley a přiblížil se k těm fialovým kvítkům. Nijak se jich nedotýkal, jakoby se bál, že tím poruší kouzlo, ale chtěl být jim blíže
"Jak je možné že něco tak krásného přežije v tomto místě plném šedi?" zeptal se tak nějak do vzduchu. Možná to směřoval Hatimu, pokud opravdu nějaký existoval. Stále si byl jist, že jenom ostatním šplouchalo na maják. Ale když tu to tak koukal na měsíční svit, který zaléval tuto rostlinu a dělal ji krásnější, tak se jednomu snadněji věřilo na nadpozemské moci

Aiudin na Sabrino provokování nijak nereagoval vzhledem k tomu, že už byl schovaný. Každé pípnutí totiž ho mohlo prozradit. Tak radši držel tlamu, dokud ho nenajde. Jen ať se snaží a používá nos. Stopovat ve městě nebylo vůbec snadné. Minimálně pro Duinyho. Nebyl si jistý, zda nebylo pouze jím samotným, protože se učil stopovat na naprosto jiném místě. Ale minimálně on sám měl zatím s využíváním čichu potíže. Bylo tu až moc rušivých elementů, co pachy snadno zakryly.
"Většinu času jsem město prozkoumával sám a zatím jsme na problém nenarazil. Ba největší problémem jsi zatím byla ty. Jak jsi prostě nechtěla mi odpovědět na žádnou otázku a snažila lézt za mnou....." řekl, jen co byl evidentně nalezen. Netušil, že Sabrina jen blafuje. Ale vzhledem k tomu, jak sebevědomě zopakovala poslední větu a ještě jeho směrem, tak předpokládal, že jeho schovka byla nalezena. Z vyvýšeniny ale neslezl. Jen si přestal hrát na to, že je součástí stěny. Posadil se tedy na malou římsu a koukal dolů na vlčku, které fialově zářili oči. Nebude lhát bylo to pěkně znepokující. I když viděl, že krvelačná bestie to nebude. Minimálně při ceremoniálu se snažila postarat o o jejího bratra
"Proč na mě nezavoláš normálně? Akorát mě děláš nervózní" zopakoval znovu svoji otázku i když upřímně nečekal, že dostane odpověď. Nebo teda spíše nedostane kloudnou odpověď. Fakt se snažil pochopit mysl vlčice před ním, ale jeho mozek to nějak nepobíral

Aiduin i když to čekal, tak sebou dost trhnul, jen co uslyšel jeho jméno tím zpěvavým hlasem Sabriny. Jo ta rozhodně uměla udělat i obyčejné zavolání strašidelné. Jen doufal, že jeho stálá nervozita z ní nebude na něm tolik vidět. Už to začínalo být trapné. Zaklonil hlavu ve snaze, zda nenajde nějaké vyvýšené místo, kam by zas vylezl. Né ze strachu ale radši by měl výhodu výšky, když bude mluvit s tou šilenkyní.
"Kdyby jsi na mě zavolala normálně, tak se ani schovávat nebudu." odpověděl jí jednoduše, když se ho zeptala, kde sakra ke. On se vlastně ani neskrýval, protože upřímně žádnou dobrou skrýše vysoko nenašel. Buď to bylo nízko, že na to jeden snadno vyskočil nebo byl prostor na schovku moc malý. Přece jenom Duiny nebyl zrovna žádný drobek. Nakonec se narychlo změnit místnost, kde se nacházel. Aby jeho hlas neprozradil, kde se nachází. Pak se jednoduše vyskočil do malého výklenku. Sice se na něj snadno dostat, ale byl celkem stinný. Navíc Aiduin byl šedivý. tak se natočil tak, aby jeho oranžová kštice byla schované a měl nohy pod sebou. Snad s tou stěnou nějak splyne. Jen co Sabrina odejde zas ven, tak půjde za ní. Tam si s ní klidně popovídá. Ale až mezi nimi bude mezera a hlavně nad hlavou budou mít oblohu, aby kdyžtak mohl vzít roha

Aiduin ani pořádně nevěděl, jak sakra skončil na tomto odporné místě. Tohle bylo jedna z extra strašidelný oblastí co se týkalo kultu a to už něco znamenalo. Smrdělo to tu extra divně a hlavně odporně a stíny tu byli ještě tmavší než obvykle. Jo tohle nebylo, kde by chtěl dobrovolně trávit čas. Ale už ho štvalo, jak se bál většiny budov v jeho novém "domově" a tak se rozhodl pro expoziční terapii. Třeba díky tomu, že uvidí jedno z nejhoršího, co může kult nabídnout, mu zbytek města bude se zdát lepší. No čím ale hlouběji šel do útrob této budovy, tím spíše o tom pochyboval
Aiduin vyskočil tak půl metru do výšky, když poprvé uslyšel již známé chichotání. No aspoň tentokrát nezařval jak posledně. Už poznal to "hihihihihiiiiiiiiiiiiiiiiii" co vydávala Sabrina, takže už to nebyl pro něj takový šok. Ale moc nebyl nadšený z toho, že se tu někde ochomítá. Né že by ji neměl rád, ale on ji prostě nechápal. A to ho frustrovalo. Byl z ní zmatený a to ho dělalo celkem i smutného. Zvláště po tom, co ji chudinku nedobrovolně vykoupali. Upřímně ji chtěl poznat i trochu blíže, přece jenom pouze ona a její bratr Abrax byli jaktakš Duinovi vyrtevníci. Jenže úplně si nebyl jistý, zda ji chce potkat zrovna tady

Aiduin se přestával té šílené vlčice bát a spíše ho začla štvát. Proč mu sakra nebyla schopná odpovědět normálně a celkově se chovat jako vlk co má všech pět dohromady. No stále ho znervózňovalo, jak se blížila. Ale sem přece nedoskočí ne? Ať tomu bylo tak nebo ne, připravoval se vyměnit svoje bidýlko za jiné. Křídla schválně nechal tedy pootevřená
"Ano pravděpodobně ano. Když jsme z jedné smečky. Tak na společných ceremoniálech mě najdeš." řekl a snažil se působit tak, že ho neznervózňuje. Upřímně pořádně netušil, zda vůbec kult nějaké ceremonie, kterých se účastní celá smečka, pořádá. Tipoval že ano vzhledem jak nábožensky zaměření byli.
"Proč mi neodpovídáš na otázku? zeptal se ještě jednou a v jeho hlase byla jasné znát frustrace. Duiny nebyl úplně machr v tom, aby skrýval svoje záměry....

Aiduinovi se opravdu aspoň trošičku ulevilo, když se dozvěděl, že mesiáš byl mamky přítel ještě před příchodem do Kultu. Tak snad bude více shovívavý nebo aspoň trpělivý. Tato úleva byla i na něm zřetelně vidět. Zvláště když byl u mamky, tak bylo velice snadné číst jeho emoce. Neměl potřebu je skrývat a poslední dobou na to neměl ani energii.
"Pokusím se nenechat. I když jsou děsivý už jenom tím, že tu žijí...." snažil se ujistit mamku aspoň o jeho snaze, když si nebyl jistý, zda zvládne dosáhnout požadovaného výsledku. Protože jeho zde děsilo snad všechno, tak by se ani nedivil, že až někoho potká, že se nechá velmi snadno zastrašit. Ostatní se zatím jevili jako strašidelné obludy ve stínech hrozivých budov, proto se prakticky k nikomu pořádně nepřiblížil. Ale jednoho dne bude muset svůj strach překonat a s někým se "dobrovolně" potkat. Nemůže se bavit jenom s matkou.
"Spíše vypadají děsivě. Jakože něco vyskočí něco zpoza rohu a sežere mě." dovolil se mamce oponovat, což nebylo zvykem. Přece jenom chtěl, aby i ona se měla dobře. Jenže on prostě neviděl žádné krásy v této šedi. Zatím.... Třeba je jednou obejví. Bude v to muset doufat pro zachování jeho vlastního zdravého rozumu. Nebo toho zbytku, co přežil všechny dosavadní překážky.
"Děkuji. Budu věřit." poděkoval nakonec mamce na její nabídku. Na jednu stranu věděl, že ji určitě využije. Když tu teďka neměl sourozence, tak jeho jediným důverníkem se stala mamka. A stejně vždycky se radši svěřoval jí. Jenže zase nechtěl na ní házet všechny svoje nejistoty. Už takto toho měla dost
"Ehm pokud jsi taky s něčím potřebovala pomoct, tak se taky pokusím přiložit tlapku k dílu snažil se tak nějak sice neobratně ale stále mamčinu nabídku oplatit. Doteďka si pamatoval na jejich první let a její zhroucení. To se přece nestávalo zničeho nic ne? To se muselo nakumolovat? Nechtěl aby se toto opakovalo i když nevěděl, jak tomu zabránit

Aiduin ztuhnul při zmínce Nihilu. V koutku jeho mysli mu došlo, že Nirix se pouze snažil o kamarádskou konverzaci. Jenže Duiny se snažil celou dobu, co byl tady v tomto depresivním městě, zapomenout na zeleň jeho bývalého domova. Stejně se tam nikdy nebude moct vrátit a i kdyby mohl, tak by už nebylo stejné místo. Ani vítán tam není, takže bylo lepší myšlenky na minulost hezky zamést do nejtemnějšího koutku jeho hlavy. Aby tam zůstali a nesnažili se mu připomenout věci, které už stejně nikdy mít nebude. Akorát by to bolelo
"Nejspíše... Ehm jako vlčeti se zdá asi všechno větší." řekl rozpačitě a koukal přitom někam do blba. Neměl nějak sílu, se podívat mesiáši do očí. Ještě by se rozbrečel a to nechtěl. Doufal, že se nezeptá, zda je v pohodě. Protože by to bylo to poslední před návalem slz. A on nechtěl vypadat jak nějaké nepřizpůsobivé, malé vlče. Navíc se i bál, jak by na to Nirix reagoval. Stále k němu cítil nedůvěru až strach. Ještě asi chvilku potrvá, než se plně kolem něho uvolní... Pokud se vůbec naučí relaxovat na tomto místě
"U železnice jsme ještě nebyl ale továrna se zdála celkem děsivá. Každý zvuk se tam rozhléhá a je mnohem více slyšet." přiznal mu ohledně toho, že se mu továrna moc nelíbila. I když za to trochu mohl i fakt, že Abraxas mu tam málem přivodil infarkt, jak se schovával. Možná jednou se tam vrátí a třeba tenhle nepříjemný zážitek přepíše něčím příjemnějším
"Jsem v tom hodně dobrý." řekl tentokrát s hrdě vypjatou hrudí a roztáhl také křídla. I přes všechny útrapy a jeho pocit bezcennosti a zoufalství, stále nacházel v létání sílu. A uměl se za tuto jeho schopnost pochválit. Jenže pak mu došlo s kým to sakra mluví. Proto zase připlácl křídla k sobě a trochu se nakrčil. Začal se bát, že udělal nějaký přešlap a zavařil tak sobě ale i mamce

Aiduin si fakt začínal myslet, že kult je plný pošuků. Jeden slyší hlasy, co tam nejsou, další asi neslyší vůbec. Proč jinak by stále ignorovala jeho otázky, pokud by nebyla hluchá nebo nechápala, že se na něco ptá. Pokud ho chtěla jenom ignorovat a řešit něco jiného, tak by ho nějak odbila ne? Ale černo-bílá vlčka odpovídala jenom velmi krátkými větami, pokud vůbec. Hlavně se hihotala.
"Ani náhodou. Dokud se nepřestaneš hihotat a neřekneš mi, proč jsi se za mnou tak plížila, tak zůstanu tady." odpověděl jí a posunul se dál od místa, kudy se snažila dostat nahoru. Vynalézavě se snažila použít okolí, aby dosáhla jejího cíle. Jenže i kdyby se jí podařilo vydrápat se nahoru, Duiny měl v plánu prostě přeletět na jiný kus skleníku. Tak jí nabídl výměnný obchod. Řekne, o co jí jde, a on sleze. Hodlal dodržet svoje slova, i kdyby to bylo jenom na chvilku. V případě, že by měl pocit, že si z něho chce ukousnout, tak bude zase zdrhat na vyšší místa

Aiduin byl velmi překvapen, když mu bylo dáno právo jít zkusit skočit k hadovi jako první. Ravonny přece jenom většinou závodil o to, aby by měl všude prvenství. I když možná tento popis se spíše hodil k Faoline. No to bylo jedno. Překvapilo ho to tak, že chvilku jenom koukal na bráchu a ani pořádně nezareagoval.
"Díky! Jdu na to!" výsknul, když ho probralo bráškovo popohnání. Upřímně Duiny byl moc opatrný aby moc spěchal, ale rozhodně nehodlal otálet, když na něj brácha čekal. Přece jenom mu dal přednost a to nehodlal promarnit otálením. Aiduin přesto nejdříve pohledem naposledy zkontroloval, zda opravdu krabice je, tam kde má být. Chvilku nervózně přešlapoval na místě, jak měl ve zvyku. Nechtěl se ztrapnit tím, že skok pokazí. Zvláště když měl jít jako první. Přece jenom jako první musí uzkoušet, jak moc síly musí dát do odrazu, aby se dostal nahoru. Ještě naposledy pohledem přeměřil všechny vzdálenosti i když mu do bylo asi k ničemu. Počítat nějaké fyzikální rovnice fakt neuměl. Nakonec se rozběhl. Jedním skokem se dostal na krabici a druhým skokem se pokusil dostat do té otevřené díry v lodi. Pomohl si k tomu křídly a pak jen doufal, že měl dost silný odraz.
"Uh....Sakra." řekl, když narazil na kousek dřeva a naoře skončila pouze jeho horní polovina těla. To se moc nepovedlo. Duiny se začal kroutit, aby se nějak dostal nahoru. Přitom nemotorně máchal nohama, ve snaze se nějak vyšvihnout nahoru. No moo se mu to nedařilo

Aiduin nedostal moc prostoru se vzpamatovat ze jeho prvotního zděšení, které mu bylo přivozeno vhozením štěňat do vody. Protože jen co se mu ulevilo, že Abrax a nakonec i Sabrina se vynořili, nastalo jiné drama. Duiny se akorát zvedal z jeho dělání placky na zemi doufající, že si toho nikdo nevšiml. Přece jenom oči se stejně měli upírat na mladičké vlky a jejich boj o život. Jenže pak si všiml koutkem oka, jak mamka udělal krok vpřed. Věděl, že mamka byla hodná vlčicice v hloubi její duše a byla zděšená z téhle šilné ceremonie. To byl on taky a možná by i udělal krok v potřebě pomoci prakticky svým vrstevníkům nebo teda vlkům nejblíže jeho věku. Jenže on byl na to moc vyděšený
"Mami...." zvládl akorát špitnou, než celý svět se zase obrátil v chaos. Jako první se objevil nějaký tmavě zbarvený vlk, který něco špetl mamce. Aiduin lehce vyklidil prostor, aby nebyl ve středu toho chaosu, aby do něj někdo nevrazil. Už už to vypadalo, že všechno bude v pořádku a chystal se zase dojít k mamce blíže, ale pak se přítila Omara. Upřímně už od doyb, kdy do něj vrazila z ní měl lehký strach. Ale teďka se to jenom zhoršilo. Duiny netušil co má sakra dělat. Všechno to řvaní okolo dokázalo přehlušit jeho vlastní myšlenky. Na označení spratkem se jenom přikrčil a připlácl křídla k sobě. Upřímně se dosti snažil, aby se nešel schovat za mamku jako malé štěně. I když nakonec to vyřešila za něj, když udělala zeď mezi ním a Omarou. Duiny za to byl upřímně vděčný, i když se cítil dosti trapně, že se nevzmůže na nic jiného, než zůstat ztuhnutý na místě. Tohle na něj bylo moc. Jediné co si sakra přál, aby měl už sakra někde klid. Né ale když konečně se začínal v kultu ohřívat a řekněme, že dělat kamarády, tak to šlo do kopru. Jeho pohled se stal tunelovým, že ani nevnímal, že Lesley se spíše postavila na stranu Omary. Možná, že je to dobře, takhle by tím spíše byl více zoufalý. Byla by to pro něj zrada od něco jako kamarádky, kterou si udělal v Kultu.
Ehmmm dobře......" zareagoval nějak neurčitě, když se na něj najednou Omara obrátila s omluvou. Vzhledem k jeho krátkému nevnímání okolí totálně nechápal co se stalo. Co donutilo apoštolku kultu se mu omluvit a ke všemu nabídnou mu její konzultaci. Upřímně ji nehodlal přijmout, na to se ho až moc dotkla a upřímně i ho děsila. Byla jak tikající bomba. Netušil kdy vybuchne, ale rozhodně by rád byl daleko z místa výbuchu.
"Omluva přijata." řekl o něco sebejistěji a odlepil se od země. Chtěl tenhle celý konflikt ukončit co nejdříve, než si ještě někdo usmyslí, že by se rád přidal. Potichu pak přišel ještě blíže k mamce hledající od ní komfort ale taky, aby ho do určité míry poskytl i jí.
"Možná bychom měli zase dál sledovat štěňata." rozhodl se znovu podotknout snažící se nasměrovat zraky všech jinak. I když rozhodně to nepronesl nijak sebevědomě. Sám pak přesunul svůj zrak na bazén doufajíc, že štěňata jsou stejně už na souši. Pak by je mohl aspoň osušit ne? Aby neprochladli nebo něco podobného

Aiduin poslušně cupital se svou mamkou na první ceremonii, kterou měli ve své nové smečce zažít. Byl nervózní a to rozhodně ne málo. Nejenže si bude muset dávat hodně pozor na to, jak se chová, tak tu ale bylo spoustu vlků. Duiny nebyl žádný asosciál, co by měl nějaký velký problém s davy vlků. Jenže stále ho dost velká část mětského obyvatelstva děsila i když již už pár potkal. Lesley tady byla, i mesiáš. Spolu s mamkou na znak úcty sklonil hlavu před mesiášem, pak ji následoval i dál do davu. Stále se jí prakticky držel jako klíště a stejně byla vedle Lesley, jediného jiného vlka vedle kterého by byl ochotný stát.
"Pokusím se o to..." řekl lehce nejistě, i když se o to hodlal opravdu pokusit. I kdyby jen proto, aby udělal mamce radost. Poslední dobou už se začínal vídat s ostatními kulťany i když stále asi né dostatečne. Stále tu bylo dost úplně neznámých tváří. Po chvilce svůj zrak upřel na vlčata, které mezitím už stihl poznat. Popravdě netušil, které mu z nich šplouchalo na maják víc, zda paranoidnímu Abraoxvi nebo uchechtané Sabrině. Když slyšel odpověď od Omary, tak ztuhnul. Určitě si dělá srandu, že? Teda upřímně, to že se plní bazén krví Hatiho obětí ho ani neudivovalo. Ale proč sakra zkoušet vlčata tímto způsobem? Však nechtěli co nejvíce členů, aby mohli co nejvíce šířit víru
Když byl nejdříve Abrax a pak Sabrina hozeni do vody, tak kníkl a přitiskl se na zem. Jasně ani jeden z nich zatím nebyl jeho kamarád. Jenže Abraxas se zdál jako né zlý vlk a i když Sabrina si z něho nehezky vystřelila, stále nechtěl, aby se utopila. Dost vyděšeně tedy čekal, až se někdo vynoří z pod hladiny. Nechtěl si říkat, zda. Nechtěl vidět smrt.... Naštěstí se dočkal. Abrax nejenže se vynořil nad hladinu ale něco u toho prskal. I když stále neměl vyhráno, ještě se musí vysoukat z bazénu, což asi nebude taky prča. Snad poprvé v životě tak nějak bez velkého myšlení poděkoval, Hatimu, že je už moc velký na to aby se taky proletěl. Už mu ten kult fakt začíná vymývat mozek

Aiduin jen udiveně civěl, když se začala malá vlčka nekontrolovatelně smát. Nebo spíše hihotat by byl lepší popis. I když to znělo dosti šíleně. Tím spíše hodlal zůstat na svém "bidýlku", protože ta potvora s fialovýma očima se nezdála bezpečná. Jasně Duiny nad ní měl výškovou převahu a také i věkovou výhodu, ale šílení vlci, byli toho schopni udělat hodně a přitom nehledět na jejich vlastní zdraví. Navíc se na svém křehkém postu devianta nechtěl pouštět do žádných rvaček. Pak by ho výhra mohla připravit o krk
"Jsi v pořádku? Proč se tak hihňáš? zeptal se nakonec, protože úplně nechtěl se jí ptát, zda jí šplouchá na maják či co. Strach ho pomalu opouštěl, i když jeho stopy nezmizely. Jak to vlastně bylo od doby, kdy vstoupil na území Hatiho. Nyní ale spíše byl pohoršen, tím že ho vylekalo škvrně a taky, že vlčicice ho prakticky stále ignoruje.