Príspevky užívateľa

Aiduin lehce znervóznil, když řekla, že je to vevnitř. Přece jenom to torchu zhatilo plány uletět, pokud se situace bude zdát nebezpečná. Nervozita ale byla stejně brzo spláchnuta tou pohodou, kterou kolem Lesley cítil. Kdyby chtěla ho nějak zranit, tak by se pravděpodobně už o to pokusila. Navíc lítat se dá i v uzavřených prostorech. I když o něco hůře.
"Upřímně nerad chodím dovnitř ale snad to místo bude stát za to." odpověděl jí upřímně, protože si byl stejně jist, jen co vejdou dovnitř, bylo by vidět jeho nervozitu. Navíc otázka zněla jakože opravdu jí zajímá, zda se bude cítit v pohodě. To ho lehce dojalo. Jasně moc vlků ještě z města nepotkal ale Lesley byla první, kdo byl milejší. Přece jenom Mesiáš a jeho asi pravá ruka se zdáli hodně přísní a Omara dokonce do něho hrubě strčila, i když v té situaci to asi chápal.
"Ach dobře." vyhrkl jenom po tom, co dostal vysvětlení. Upřímně mu to nedávalo smysl. Však pokud opravdu ten Hati existuje, tak by měl odměňovat vlky ne? Aby měli více důvodů ho milovat a vzývat. Proč uctívat krutého boha? I když Duiny teda zatím velké mínění o Hatim neměl. Což samozřejmě hezky nechával si pro sebe, protože z toho koukal pěkný průšvih. Lehce doufal, že třeba uvidí nějaký ten zázrak, aby konečně mohl uvěřit, že existuje a tím se snáze začlenil do Kultu.

Aidonovi se vůbec nechtělo lézt dolů do továrny, zvláště když se ozvalo předtím bušení do nějakého kovového předmětu.- Znělo to strašidelně i když věděl, že původce je pravděpodobně stejný jako majitel hlasu. A ona osoba se evidentně taky bála. Sám to ten vlk řekl, i když mohl kecat. Přece jenom pak tvrdil, že je tam bezpečno a přitom se sám schovával a bál se. To bylo lehce protikladné ne? Ale pokud mu měl dát šanci, tak třeba v době kdy se schoval, tak tam nebezpečno bylo anebo netušil, co se v jeho přítomnosti nachází ale vypadá to neškodně. Už se chystal plachtit dolů, jenže po tom, jak divně zněla ta poslední věta, si nakonec lezení dolů rozmyslel. Možná to byl omyl, jak vlk frázoval slova, ale vyzněly rozhodně dost creepy. I když v jeho hlase byl slyšet smutný podtón
"Čeho se teda bojíš a schováváš se, když je tam bezpečno?" zeptal se nakonec podezřívavě a celkem ustrašeně. Podle vlka to nebylo nebezepčné pouze pravděpodobně. A stále tam něco bylo.... Nechtěl se nechat sežrat a tak nehodlal nic riskovat.
"Dolů nepůjdu, ale když koukneš na střechu tím otvorem, tak mě uvidíš." rozhodl se nakonec vlkovi dát šanci a vykouknout pořádně. Tak aby on viděl skoro na celou továrnu i když za cenu toho, že sám byl snadno vidět. Díky své šedivé barvě celkem splýval s okolím, ale jeho oranžové detaily stále celkem svítili. Takže si ho jeden mohl stále všimnout, Sám ale vlka, se kterým mluvil, neviděl. Takže pravděpodobně byl někde stále schovaný. Až po zaznění slov si uvědomil, že zněla celkem ostře. Takže jenom doufal, že tím vlka neurazil. Přece jenom jako deviant si nemohl úplně vyskakovat.
"Taky se prosím ukaž, ať tě můžu vidět. zeptal se nervózně, když pročesal tu část továrny, kterou viděl. Bylo spoustu černý, tmavých koutů, kam pořádně neviděl. Takže i když se zdálo, že je bezpečno, tak nechtěl jít dolů. Na to se moc bál.

Aiduin ihned se do objetí naklonil a prakticky se opřel o mamku. Jeden v jeho věku by už nejspíše měl buď období vzdoru nebo by aspoň neměl tolik potřebu vyhledávat objetí matky nebo rodiče obecně. Ale Duiny holt byl mamánek odjakživa a tenhle násilný přesun na tom nic nezměnil. Ba naopak ještě více utvrdil pouto, co mezi ním a jeho mamkou bylo. Protože nyní prakticky měl všechnu její pozornost, co si mohl přát. Být ještě mladší a hlavně v jiné situaci, tak by to byl splnění sen. I když svoje sourozence miloval, tak v minulosti ho občas štvalo, že mamka musela více svoji pozornost věnovat rozbouřené Fao nebo Ravonnymu, který nechápal strach. Co by nyní dal za to, aby její mysl se musela zase zaobírat sourozenci....
" Ale dá mi tolik času Kult? Mesiáš se zdál jako docela přísný vůdce." zašeptal, tak aby to slyšela jenom matinka. A i ta musel napínat uši, aby zachytila, co z něho vypadlo. Protože Duiny si nebyl jistý, zda to není kacířství, říkat něco podobného. Trochu se bál, aby kvůli tomu neskončili oba na hranici nebo jaký osud to vlastně čekal na kacíře. Nechtěl nic riskovat a ještě jim více zavařit, pokud to vůbec šlo.
"Jenže tu to nevypadá vůbec jako jako jako....." rozhorčil se chvilinku a v jeho hlase bylo znát jasné zoufalství a beznaděj. Byl ve věčném kruhu a jeho to už nebavilo. A nejhorší na tom bylo, že ani nevěděl, jak nazvat Nihil. Už už chtěl říct jako doma. Jenže to už dávno nebyla pravda. Nihil už nebyl jejich domovem a nidyk už nebude. Tohle divné, šedivé, pochmurné a hlavně kolikrát strašidelné místo se mělo stát jejich novým útočištěm. i když to tak nyní AIduin necítil a pravděpodobně cítit dlouho nebude.
Aiduin začínal lehce natahovat. Cítil jak ho začínají štípat slzy v očích a lehce se mu třese dolní čelist. Jeho uši se přitiskli k hlavě a ocas přimknul k tělu. Vážně se snažil nerozbrečet, nechtěl být natolik sobecký. Mamka taky procházela těmito změnami a nebrečela. Ale upřímně jestli se ho zeptá, zda je v pořádku, tak asi hráze povolí

Aiduin byl tak nějak ztracen v myšlenkách, že moc nevnímal okolí. To s emu poslední dobou stávalo často. Momenty otupělosti se střídali s chvilkami naprosté ostražitosti až paranoi. Někdy ho až děsilo, jak rychle přechází z jednoho do druhého. Ještě před chvilkou by si všímal každého stínu a nejspíše by se vystresoval natolik, že by radši zase zpátky zalezl do nory. Nyní ale nějak díky myšlenkám na tu stroužku nevábně působící vody ztratil ve své vlastní mysli. Kdy vlastně naposledy ochutnal vodu, co neměla divný zatuchlý ocásek? No asi sakra dlouho
Proto málem vyskočil z kůže, když se pro něj z ničeho nic objevila jeho mamka. Její první otázku ani nezachytil, jak moc nevnímal okolí. Jak se lekl, roztáhl křídla do stran a udělal několik kroků zpět, že málem sletěl ze zídky. přitom omylem flákl svým opeřením mamku do hrudi. Přesně přes jizvu, která tam zasahovala i když se primárně táhla přes její nohu. Jen co ale zjistil, že je to ona, tak se hnedka uklidnil. V přítomnosti mamky se vždycky cítil mnohem lépe, než když mu společnost dělal kdokoliv jiný. A v dnešní době to platilo dvojnásob. On vlastně zatím nikoho aktivně z kultu nevyhledal, takže prakticky z jeho nové smečky nikoho pořádně neznal. Nechtěl a upřímně ani neměl vůli a energii na to, aby se snažil integrovat. A tak nevěděl o kultu prakticky nic. Jen ty základy co dostal v době před a těsně po jejich příchodu. To by mohl být v budoucnosti problém a on to věděl. Jenže on stále nenašel dostatek sil, aby se o cokoliv snažil.
"Unaveně." řekl jednoduše mamce koukající se přímo do očí a dělající, že neviděl tu bolestnou grimasu, která se objevila na její tváři, když dosedala za ním na zeď. Nechtěl sjíždět s nimi níž, aby viděl její jizvy. Co on si má na co stěžovat? To jeho matka přišla o prakticky všechno. Smečku, kde žila svůj celý život, zbytek rodiny, čistou kůži bez jizev, možnost pohybovat se bez bolesti. A on? Jasně sourozenci mu chyběli, stejně jako zelená tráva a modrá obloha. Ale zbytek? Otce skoro neznal, i když se to na poslední chvíli snažil zachránit, zbytek smečky taky ne, když n epočítal Arrakise, které ho se bál. A tak se snažil nepřidávat matce další starosti. Ale lhát ji nechtěl, takže vynechal slovíčka typu dobře, úžasně, nádherně a zároveň se snažil vyvarovat zase naopak ošklivým slovům. Než -li unaveně se spíše cítili nyní prázdně. I když možná kdyby nepřišla, tak by se to po chvilce zase přelilo do paranoidního strachu.
"Je to tu jiné. Musím si ještě zvyknout." s řekla další pravdu i když né celou, aby odůvodnil jeho skleslost. Úsměv mamce neopětoval, na to ještě úplně neměl mentální sílu a bál se, že by byl buď velmi falešný nebo by se proměnil spíše v grimasu. Neměl takovou psychickou odolnost, aby zvládl předstírat, že je v pohodě jako mamka. Duiny nedokázal odhadnout, jak přesně na tom je ale vycítil, že úplně ok taky není.

Aiduin se taky zatvářil, jen co se zašklebila i Lesley. Takže zveličovala a žádné místo ve městě nebylo aspoň trochu okouzlující. Takže pravděpodobně bude navěky žít v jedné velké depresi. Nejen kvůli jeho posledním zkušenostem ale protože tohle šedivé místo vážně jeho mentálnímu fakt neprospívalo. Nejenže musel nyní žít v teda na území kultu, kde šeď podle všeho má padesát odstínů, ale muselo to být v noci. Takže i ta zeleň měla pitomý šedý nádech. Sakra i on byl šedivý! Proč nemohl být barevný jako Lesley. Jediné, co zářilo, tak byla jeho ofina...
"Rád bych to místo viděl." vyhrkl, když mu Lesley obnovila jeho naděje. Možná fakt teda existuje útočiště před tou nepřátelskou atmosférou, která se tu všude vznášela. Duiny by ais neměl jít za random členem Kultu, když ji neznal úplně dobře. Nebyl ale už žádné mimino, aby ho ohrozila nějak snadno. Byl o hodně vyšší než ona, což mu dávalo v případné obraně výhodu, i když se moc prát neuměl. A navíc když se mu to nebude zdá, tak prostě odlétne
"Ale vždyť jsi tu tak dlouho?" zeptal se lehce naivně ohledně toho, že byla furt deviantem. Bylo tohle normální doba, kdy byl jeden prověřován i v ostatních smečkách? Duiyn fakt neměl zkušenosti s novými členy ve smečkách. Přece jenom v době jeho pobytu v Nihilu, tak se nikdo nový nepřidal. Teda Enkidu se připojil, ale když on přišel oni prakticky "odešli". Nedobrovolně

Aiudin koukal do dálky zatímco seděl na kraji vysoké zdi. Pravděpodobně tam dole pod ním někdy byla voda. Dokonce nějakou viděl uprostřed té šedivé, betonové země. Takový malý stroužek, co se líně vlekl ale i tak posloužil jako zdroj vody. I když Duiny se jí celkem bál ochutnat. Byl celkem přesdvědčen, že nemá prazvlášť vynikající chuť. Nejspíše by chutnala, tak jako všechno okolo vypadalo. Šedivé, nevýrazně s lehkým náznakem pachutě. Ale dostatečně přítomný na to, aby mu připomnělo, kde se nachází. V tomto strašidelném, ponurém a zatuchlém městě. Nelitoval, že šel s mamkou. Chtěl jí být nablízku. On potřeboval ji a měl pocit, že do určité míry i ona jeho. Ale rozhodně litoval, kde to skončili. Byl nonstop vyděšený, že pomalu nevylézal z jejich přidělené nory. I když i tam se ze začátku bál. Myslel si, že postupně třeba si zvykne,. Že přestane se bát, že za každým rohem je nějaká příšera, co ho sežere. Nebo ještě lépe Arrakis nebo někdo jiný z Nihilu. Aby hezky dodělali, co začali. Jenže opak byl pravdou. Nejspíše díky tomu, jak nespal moc dobře když už vůbec, tak byl čím dál tím více paraniodnější

Aiduin prudce otevřel oči, když uslyšel šustění listí. Někdo nebo něco bylo hodně blízko a ke všemu to mířilo jeho směrem. Duiny ztuhl a upřímně začal panikařit. Už by se měl umět bránit, a taky že nějaké ty základy měl, ale poslední dobou žil v konstantním strachu, tak spíše zmrznul, než aby reagoval racioánálně. Jediné co zvládl, bylo roztáhnout křídla, aby vypadal větší . To byl ale spíše reflex, z dob kdy byl ještě štěndem a křídla byla stejně jako ocas spíše jen na vyjadřování emocí. Však on ani se nepotřeboval dělat vyšším. Byl to totiž celkem obr přece jen-
" Je tam někdo?" vysoukal ze sebe, protože netušil, zda je to jenom nějaká přerostlá krysa, nebo někdo další z kultu. Ani si nebyl jistý, co by preferoval. Protože krysy nebyly příjmenou společností ale upřímně se velké části členů jeho nové smečky stále dosti bál
"aaaaaaaa!!!!!!!!!!!!!"" zařval dosti nahlas a automaticky vylétl do vzduchu. většina tvorů neměla křídla, takže ve vzduchu se vždycky cítil více v bezpečí. Bohužel nebyl kolibřík. takže nemohl létat na místě. Takže dosednul na trám, který byl ve skleníku,. aby zjistil, kdo ho vystrašil.
"Proč jsi to udělala?" zeptal se stále celkem vystrašeně, když zjistil, že nakonec se z toho vyklubal vlk a ke všemu z kultu. Pohled na ní ho moc neuklidnil . Protože vlčice před ním zvládla udělat úsměv tak velký, že to bylo nepřirozené. Ta vážně musela mír prořízlé koutky nebo co, protože tenhle úsměv byl velmi velmi strašidelný

Aiduina trochu uklidnilo, že původce všech těch divných zvuků, je nakonec vlk. Teda doufal, že je to vlk. Ani by se nedivil, kdyby místní krysy se naučili mluvit nebo třeba opakovat slova, co někde slyšeli. Tohle místo fakt bylo prokleté, takže občas fakt čekal, že ten divný zvuk, co z dálky slyšel, vydala nějaká hrozná příšera. Ale pro zachování jeho duševního zdraví radši přesvědčoval sám sebe, že opravdu mluví s vlkem. Přece jenom bylo málo pravděpodobné, že by se krysy naučily mluvit
"Ehm ano jsem normální vlk z masa a kostí...." odtušil lehce zaraženě a zase začal zvažovat, zda je to vůbec vlk, s kým mluví. Však proč by se někdo ptal, zda je masa a kostí? Leda že by si na tom masu chtěl pochutnat. Tady nebyli kanibalové že ne? Nebo třeba byli součástí kultu a svoje vlastní nežrali, ano? I to byla ošklivá myšlenka, ale aspoň to znamenalo, že on sám je v bezpečí. I když ostatní by si na takového vlka měli dát pozor
"Nechceš odtamtud vylézt? Aby jsi přestal dělat takový hluk. Mohlo by to přilákat něco, co nechceme. Jsem to nový, nevím zda tu žije něco hodně nebezpečného." požádal ho nakonec a přiznal, jak vlastně vyděšený je. A taky jaký zelenáč a neznalec to je. Jenže hlas se taky nezdál nějak sebevědomí, tak to bylo lehčí přiznání. Chvilku polemizoval ale nakonec se začal soukat směrem k otvoru ve střeše. Stále zůstával přitisknutý k střeše, aby nebyl tak snadno ze spodu vidět, ale snažil se lehce nakouknout dolů, zda něco neuvidí

Aiduina moc neuklidnilo, když Lesley řekla, že jí trvalo, než si zvykla. Však on tu byl už více jak měsíc? Jak dlouho ještě se bude bát každého stínu, jak dlouho ho budou děsit ty vysoké, šedé, monumentální budovy? Vedle nich si připadal jako mraveneček. Ještě se bál na některou z nich vyletět. Možná jednoho dne to zkusí. Ale zatím na to neměl odvahu. Duiny se teda v tuto chvíli snažil nekoukat na ty kamenné obry a soustředil se jen na vlčici před sebou. Přece jenom z nějakého důvodu ho uklidňovala. I když teda nedělala to svými slovy.
"Doufám, že v blízkém čase nějaký najdu.... Ehm je nějaké místo, které se ti hodně zalíbilo? Třeba by mi taky mohlo ukázat šarm města" zeptal se opatrně, protože byla v nejspíše v podobné situaci před nějakou dobou. A pokud ona našla nějaké místo se šarmem, třeba to stejné místo také ukáže Duinymu, že i město může mít určité kouzlo. I když v nynější chvíli o tom dost pochyboval.
"Omlouvám se, že se ptám ale ty jsi věřící? Ještě jsme neměl čas zjistit, kdo je kdo v kultu." vysoukal ze sebe a doufal, že díky tomu neskončí na hranici nebo něco podobného. Nejenže úplně nezjistil, kdo je kdo v kultu ale stále plně netušil jak funguje. Normálně by se na to asi nezeptal ale v blízkosti Lesley se cítil nejvíce klidně za celou dobu svoji existence v kultu. Proto měl odvahu se ptát na věci, na které by se normálně radši neptal

Aiduin málem vyskočil z kůže, když se z ničeho nic objevil Nirix. Upřímně stále z něho měl lehce strach. Jako vlastně ze všeho co se týkalo města a jeho obyvatel. Ať už vlčích nebo jiných. Nirix se nyní tvářil mnohem přívětivě, než naposledy na mostu. Jenže Duinyho paranoia poslední dobou vyhrávala boj nad rozumným myšlením. A tak i přes snahu Nirixe působit méně zastrašující, Aiduin z něho byl stále vyděšen. Přece jenom to byl alfa teda mesiáš kultu. Nejvýše postavený vlk jeho nové smečky a Duiny upřímně stále plaval ve zvyklostech kultu. Byla to jeho chyba převážně. Ano nejspíše ta týdenní možná delší deprese ze změny prostředí, málem zabití matky, ztráty kontaktu se zbytkem rodiny se dala nějak odůvodnit. Ale ani když se tak nějak oklepal, tak nevydával moc snahy se učit. Tak nějak to se vším více méně vzdal. Kdo říkal, že je za chvilku znovu nevyženou nebo ještě něco horšího. Aspoň poslední dobou se snažil trochu prozkoumat město a poznat jeho obyvatele
Zdravím. Ještě si zvykám..... " dostal ze sebe nakonec po chvilce mlčení z překvapení. Byl celkem hrdý, že nekoktal. Ale to on snad nikdy. Jenže poslední dobou se toho tolik změnilo včetně něho, že by se ani nedivil. kdyby začal. Aby se ještě více před všemi ztrapnil
"Ale našel jsme pár hezkých míst. Botanická zahrada má svoje kouzlo." dodal ještě rychle, aby nemluvil jenom negativně. Jasně jeho první výrok byl celkem neutrální ale žádná chvála to taky nebyla. A trochu se bál any to nevzal Nirix osobně a nedostal něho a mamku do problémů.... Už jich zažili více než dost

Aiduin byl opravdu opravdu vyděšen, protože jen co se zeptal, zda tam někdo je, tak se začaly ozývat strašné skřípějící zvuky. Jako když jeden schválně pomalu táhne svoje drápy po stěně jeskyně. Duiny tedy udělala několik korků zpátky od okraje a připlácl se na zem ve snaze stát se neviditelný. No nyní jeho šedivá barva byla celkem výhodou. Hezky totiž tady splýval s okolím. Akorát holt jeho kštice byla celkem jako pěst na oko. Nejdříve si pomyslel, že by to mohla být jenom nějaká velká krysa, co někde uvízla. Ale upřímně ani žádnou přerostlou šedivou potvoru nechtěl potkat. Chvilku počká a pak odsud slítne dolů na zem a poběží za mamkou do nory. Jenom doufal, že tam je.
Ehm ano." křiknul ze své skrčené pozice stále dosti nejistě. Že by to nakonec byl přece jenom vlk. Každopádně měl sakra dunivý hlas i když zněl nesměle. Proto se upřímně stále moc neměl k tomu, aby se vrátil blíže k otvoru ve střeše natož aby slezl dolů do továrny. Zakřičel dost nahlas tak snad ho uslyší i když stále byl dost daleko od díry ve střeše a nehnul se ze svého připlácnutí
"To vy jste vydával ty hrozivé, skřípavé zvuky?" zeptal se ještě po chvilce. Chtěl vědět, zda se má obávat ještě něčeho dalšího, než jen majitele toho rozléhajícího se hlasu

Aiduin sebou trochu trhnul, když se rozezněl vlččin hlas po městě, i když moc dobře věděl. že promluví. Přece jenom sám ji pozdravil jako první. Jenže si stále tak nějak nezvykl, jak moc se na tomto místě rozléhal hlas. Jako kdyby toto zpustošené město potřebovalo ještě další efekty, aby bylo strašidelné.
"Ano přišel jsem s Bellanou, s mojí mamkou, před nedávnou dobou. Ještě jsem se úplně nezabydlel." vyhrkl jen co se zeptala, zda přišel jeho mamkou. Přece jenom jeho matinka byla force of nature a byl si celkem jist, že spíše by si jeden nedovolil na ni než na něho. I když byl mohutný jeden se hnedka dovtípil, že se celkem snadno dá zastrašit. Zatím. Tak si chtěl pojistit, že Lesley na něj nezaútočí. I když se teda zdála jako hodná vlčka. Celkově od té doby, co se střetl s jejími oči, tak se začínal tak nějak více uklidňovat. Moc nechápal proč. Přikláal to jejímu barvenému zbarvení, které oproti šedi zářilo jako slunce, kterému tolik chyběl
"Aiduin. Také mě těší." řekl trošku nemotorně. Teďka už né ani protože by se vlčice bál ale spíše protože aby řekl pravdu tak zas s tolika vlky mimo rodinu zatím nemluvil. Vlastně jedna z jeho poslední ionterakcí, když nepočítáme celý ten debakl, bylo jeho setkání s Arrakisem. A to nebylo taky moc příjemné
"Jste v Kultu již dlouho?" zeptal se, protože tipoval, že e zde nerodila. Nevypadala jako někdo, kdo by měl předky pocházející z tohoto města. Na to byla moc barevná, moc zářivá. Moc pěkná. Teda co?

Aiduin byl nadšen, když jeho bratr přistoupil na jeho nápad. Jasně zdál se mu jako dobrý, ale stejný názor nemusel mít Ravonny. Duiny byl přece jenom stále nejistý a tak vždycky byl trochu nervózní, když měl nadhodit nějaký nápad nahlas. Co kdyby byl přece hloupý? To by se pak ztrapnil a to si přece nemohl dovolit!
"už jen kousek!" výsknul, jen co ucítil, jak se box pomalu posouvá. Vážně jim dost ubližovalo, že jsou na písku. Při každé zabráním se jim bořili tlapky hlouběji a pak je museli při dalším kroku zase vytáhnout. Navíc krabice takto tlačila před sebou písek a celkově bylo vyšší tření. Takže celý tento jejich úžasný nápad se stal pěknou makačkou. Aspoň zesílí
"Teďka už tam určitě doskočíme!" řekl jen, co byla krabice na určeném místě. Duiny se trochu vzdálil, aby mohl lépe rozhodnout, zda opravdu je na ideálním místě. Chvilku měřil očima, zda se jim opravdu podařilo se zesnadnit si cestu nahoru za záhadným hadem. Zakýval hlavou, jen co byl spokojen. Protože v jeho očích to bylo dokonale umístění
"Chceš tam zkusit doskočit první?" zeptal se nakonec bratra, protože přece jenom byl to spíše on a jejich sestra Fao, kdo vedl jakýkoliv výpravy. On a jeho druhá sestra se drželi spíše vzadu. Takže předpokládal, že i zde bude chtít být první nahoře. Jenom doufal, že si při skákání dá na sebe pozor

Aiduin našel místo, které měl asi v celém tom prokletém městě nejraději. Botanickou zahradu. Možná protože to bylo místo, kde bylo nejvíce zeleně nebo protože zdi byly průhledné a on mohl vidět ven z budovy. Každopádně to bylo místo, kde kromě jeho nového doupěte, které sdílel s mamkou, trávil nejvíce času. I když i to bylo lehké nadsazení. Protože stále většinu noví nevytáhl paty z "nory" pokud je teda nevytáhla mamka. Ale když už se teda odhodlal se odlepit od své maminky, tak dost často zamířil sem. Vůně kytek ho uklidňovala a když zavřel oči tak chvilku se mohl tvářit, že vlastně stále je v Nihilu a že se nic nestalo. Že všechno je v pořádku. Byl si celkem jistý, že si už začíná minulost přikrášlovat, ale s tím se asi nedalo nic dělat. Iluzi vždycky něco dříve nebo později teda stejně narušilo. A i když i nyní zavřel oči, hezky zalezený v nějakém tom keři, tak nějak čekal až ho něco vyruší z jeho příjemného snění.

Aiduin se poslední dobou snažil vypadnout z doupěte a celkově od maminky. No nebyl to pro něj úplně lehký úkol. Což ho štvalo, protože se mentalitou zase v tomhle ohledu vrátil zpátky do svých let malého štěněte. Kdy se bál cokoliv udělat bez dovolení mamky a kolikrát i s dovolením matinky když ho pořádně nepodpořila. V době dospívání pak mu ale z trochu pomohli se dostat sourozenci a taky fakt, že nechtěl dělat ostudu. No jenže určitý incident ho zase hezky vrátil na začátek jeho cesty za sebevědomím a nějaké samostatnosti od mamky. Super.
Takže nyní velmi opatrně procházel srdcem města. Tady aspoň věděl, že cizí vlci sem se nemohli dostat. Takže žádný sadista Arrakis nebo podobný blázen z Nihilu se sem nedostane. To ale nedělalo toto místo o nic méně děsivé. Zahlédl už totiž pár zvířat co vypadala jakoby byla celá špatně. Jako kdyby smíchal někdo náhodné části těl náhodných zvířat. Duiny si nebyl jistý, zda to není jenom výplod jeho mysli, ale nehodlal nic riskovat