Príspevky užívateľa

Aiduin byl hezky usazený vysoko na vrcholu továrny nebo- li na střeše a tupě zíral na hvězdy. Nebyl noční sůva a tohle ponocování si začínalo brát svou daň. Přes den moc dobře nespala nejraději by tedy prochrápal celou noc. Jenže to úplně nemohl. Už jako mladší si snažil přehodit svůj režim, aby ho měl spíše nastaven na noc. Bylo to hlavně kvůli jeho magii, aby mohl být pořádný léčitel, který by měl svou magii jako eso v rukávu. Když se ale přidal do kultu tohle ponocování se stalo povinností a tím spíše měl problém se přizpůsobit.
"aaaa" sám taky taky vykřikl, když ho z jeho klímání celkem dosti nepřijemě probral výkřik ze tmy. No teďka už nebyl rozhodně ospalý. Jeho srdce mu bušilo a netušil co má dělat. Nebyla tu jeho matinka aby mu poradila nebo aspoň podpořila. Tohle bude muset vyřešit sám. Před pár týdny by to pro něj nebyl ejště tak velký problém jako to bylo teďka. Nyní v neznámém a pro něj stále nepřátelském prostřední měl upřímně dosti nahnáno.
"Je tam někdo?" zeptal se celkem přiskrčeně, protože to vyhodnotil jako nejlepší variantu. Teoreticky by se měl zde cítit v bezepečí. Hezky v náručí Hatiho v srdci jeho města. Jenže Duiny to tak nevnímal. Stále se ale dalo předpokládat, že ten výkřik patřil někomu z kultu. Tak snad by měl být v bezpečí. Po chvilce cupitání na místě pak ještě lehce přišel k otvoru, kudy se dostal na střechu. Upřímmě nehodlal jen tak slézt dovnitř. Hodlal využít své výhody v podobě křídel, kdyby náhodou to nebyl člen smečky ale něco horšího

Aiduin velmi ale velmi opatrně našlapoval po téhle zpuštošené krajině. Vážně mu zatím přišla prázdná, studená a odtažitá. Pravda byla že jí zatím moc šancí nedal. Neměl na to upřímně odvahu. Poslední dobou se převážně držel v doupěti, kam byl odložen po jejich příchodu. A když už vylezl tak se pletl matce pod nohy a na větší vzdálenost se od ní nevzdaloval. Jasně už to byl měsíc, co byli v kultu. Celý jeden cyklus měsíce a kus od doby té tragédie, kterou měl stále vyrytou v mysli. Duiny ale stále byl nešťastný a dosti bez jakéhokoliv sebevědomí. Tu trošku co získal jeho celkem zdařeným prvním letem rychle zase vzal vítr díky tomu že královské rodině v Nihilu šplouchalo na maják. No teda spolu se zbytkem smečky vzhledem k tomu, že omítli pravdu, co jim mamka se snažila předat. Takže jeho smysly byl velmi vyostřené na jeho okolí. DÍky nim krásně slunečně zbarvenou vlčici uviděl hnedka. A taky protože byla v této šedi jako pěst na oko
"Ehm Zdravím" řekl dosti nervózně, protože upřímně stále ve zvyklostech kultu dosti plaval. Jasně základy mu mamka předala, ale stále nevěděl kdo je kdo v kultu. Teda tušil, kdo je mesiáš a jeho úlohu. Jenže členy, které znal, by se dali spočítat na prstech jedné tlapy. Duiyn rozhodně věděl, že jich je celkem dost ale upřímně nevynaložil jakákoliv snahu je poznat. Teda až do teďka
"Máme to ale krásnou noc." plácl dál, protože netušil co dál a doufal, že ho za to nesežere. Nevěděl, zda náhodou neudělal nějaký přešla o kterém nevěděl.

Aiduin ani nebyl překvapen, že nakonec Ravonny dosti rychle zamířil ještě hlouběji do toho zvláštního objektu. No evidentně se už nenechal zdržovat Duinyho přespříslišnou opatrností a nejistotou. No zatím to na ně nespadlo, tak snad to na ně nespadne. Přece jenom nehodlali nějak po té konstrukci skákat nebo něco podobného. A i kdyby se rozhodli někam lézt, tak byli celkem lehcí. Takže všechno bylo bezpečné, ne? No i když Aiduin si snažil vyjmenovat věci, proč je nic nezavalí, tak stále následoval bratra nejistě a plný obav
"Máš pravdu. Ale je to fakt vysoko." řekl a na chvilku přestal mít tolik obav v hlavě a místo toho je naplnili nápady, jak se dostat do díry. Byli totiž stále ve věku kdy ještě nedokázali ze země vzlétnout sami. Plachtit? Jasný. Pomoci si křídly k vyššímu skoku? Určitě. Ale tohle bylo opravdu hodně vysoko
"Co tohle k tomu přesunout?" vykřikl a doběhl k věci, co byla ze stejného materiálu jako zbytek lodi. Byla daleko od stěn, takže nic nepodpírala. Tudíž se zdálo bezpečné ji přesunout. Duiny se do ni opřel celou vahou. Věc se pomalu začala sunout, ale písek vážně nepomáhal. Budou muset na to být dva

Aiduin byl stále v městě hodně nejistý a upřímně tohle bylo poprvé co se vzdálil od matky. Věděl, že by se takto už neměl chovat, být takto závislí na jeho drahé matince. Jenže blízká minulost byla pro něj hodně traumatická a hlavně stále čerstvě vyrytá do jeho paměti. Metaforická rána stále dosti krvácela a nezdálo, že by v blízké době měla přestat. Duiny se snažil tedy jít prozkoumat jeho nový domov na vlastní pěst, aby si dokázal že to zvládne. Ale vzhledem k tomu, že tu ani nebyli jeho sourozenci, tak moc jistý si v tom nebyl a tak šel sakra pomalu.
A jeho pomalé, opatrné kroky se zastavily úplně, když uviděl před sebou vlka sice náležícího ke Kultu ale pro něj stále neznámého. Upřímně vlastně s nikým z kultu od doby jeho přijmutí pořádně nemluvil nebo celkově neiteragoval. Takže upřímně netušil, zda má přijít a představit se a zda vůbec to může udělat. Všechno bylo pro něj nové a né úplně chtěné. Vážně radši by byl zpátky v nihilu v době před celou tou katastrofou. Nechtěl tu být, ale neměl kam jinam jít. Tady byla aspoň jeho matka, když nic jiného. To bylo jediné pozitivum. Nemohl na slunce, nebylo tu tolik květin, všichni tu byli neznámý, neměl tu sourozence..... A tak stál jako tvrdé Y a čekal, zda něco oranžový vlk udělá

Aiduin byl rád, že Ravonny do vnitřku nakonec úplně bezhlavě nevletěl. Ale Duiny stejně jako jeho bratr měl dobrodružnou povahu i když byla velmi často zastíněna jeho věčnou nejistotou. Stále ale chtěl vidět toho divného hada, co popsal Ravonnyho stinný kamarád. Tak po notném tančením na místě a velmi velmi nejistým krokem se vydal do ještě hlouběji do vnitřku lodě. Vzhledem k tomu, že tu nebyla mamka aby ho ujistila, a brácha se rozhodl nevést, byl jejich postup velmi pomalý. Ale i tak byl Duiny velice nadšen, že takto mají možnost prozkoumat nové zákoutí, kde ještě předtím nikdy nebyli.
"Myslíš, že se nějak dostaneme tam nahoru, abychom viděli toho divného hada?" zeptal se po chvilce, když už trochu zjistil, že to asi na ně nespadne. Přece jenom to tady stojí dlouho a zatím se to nesesypalo. Tak snad to ještě chvilku vydrží. Navíc jeho oči se konečně přizpůsobili tmě, takže konečně viděl a to mu dodalo trochu sebevědomí. Oči pak upřel na bratra lehce očekávající, že právě on najde trasu, jak se dastanou k hadovi. Anebo jeho havraní přítel

Aiduin byl přehlasován i vlky, co ani neměli hlasovat. Výborně. Upřímně nechtělo se mu na místo, kde někdo nedávno zemřel. Jasně byli v tomto divném městě, ani by se nedivil kdyby na každém místě někdo někdy chcípl. Jenže se mi nelíbilo to slovo nedávno. Možná za to mohl i jeho teďka velmi křehký mentální stav, ale fakt se mu tam nechtělo. Jenže nejenomže nechtěl se pouštět do nějakých konfliktů, nyní si to ani náhodou nemohl dovolit. Byli přibráni do smečky prakticky z milosti. A Duinovi by bylo blbé i být vybíravý. Navíc pokud v Chrisově baráku umřelo ještě více.... No možná je to ta lepší varianta
" Když jsou tam bylinky, možná to nezní jako tak špatný nápad snažil se říci něco chytrého, aby hezky mohl jít s proudem. Nějak překousne, že donedávna to byl prostor někoho jiného kdo už není mezi nimi. Upřímně dneska asi jen co bude moc padne a bude spát. Možná...... Pokud ho nedohoní emoce
"Mohl jsme to klidně udělat." reagoval na to, když mamka se rozhodla ošetřit se sama i když ho Omara chtěla taky zapojit. Stejně se chce stát léčitelem. Tak by mohl začít sbírat zkušenosti že jo....
Pak se znovu postavil vedle mamky a čekal až se zvedne. Hodlal jí pomoci, kdyby to bylo potřeba. Teďka už bude moci následovat Chrise, kdyby musel přece jenom mamku odnést. Rohatý sice byl slušný do určitý míry, ale asi tahat se s přivadrovákem se nebude chtít. A navíc vypadal, že se jich co nejdříve zbavit.

Aiduin byl stále zamklý, napůl vnímající. Když se přiřítila černá vlčice s modrými svítícími znaky na sobě a běžela k nim, chystal se jí uhnout. No evidentně to neprovedl dost rychle, protože mu nejnom řekla uhni, ale přímo do něj i vrazila. Duiny na to nijak nereagoval. V mnoha ohledech to byl celkem nevyprovokovatelný vlk a tak se prostě uklidil na stranu, aby se nepletl pod nohy. Nebo vzhledem k jeho velikosti aby nedělal zbytečné bariéry. No jenže mamka to tak klidně nevzala. Což vzhledem k tomu, že asi měla nervy v kýblu celkem i čekal. Tak se snažil aby si sedl někam, kde na něj mohla vidět a zároveň nepřekážel Omaře, nebo jak se ta vlčice jmenovala. Nechtěl úplně dostat další strkanec.
"Děkujeme" špitl směrem k černo-bílému vlkovi. A tak se tak nějak stali součástí nové smečky. Duiny pomalu ani nevěděl jak. Tohle všechno na něj probíhalo až moc rychle a on ani nestíhal si dělat na to názor. Nebude sranda, až mu to všechno docvakne a hezky se to všechno nahrne na něho hezky i s úroky. Upřímně netušil, kdo sakra Hati je. Jestli nějaký vůdce nebo idol nebo něco podobného. Doufal, že brzo dostane od mamky vysvětlení, ale zatím radši držel jazyk za zuby. Něco mu říkalo, že tohle by neměla slyšet veřejnost.
"Asi místo, kde nedávno někdo zemřel nebude nejvhodnější. Jinak samozřejmě dáme na tvoje uvážení." snažil se nějak posbírat svoje mozkové buňky na to aby slušně odpověděl rohatému. Upřímně už mu nějak bylo jedno, kde skončí. Už chtěl padla a nechat mysl pracovat dnešní den. Jasně radši by se vyhnul místu, kde někdo nedávno zaklepal bačkorami, ale v tuto chvíli by asi přežil i to.

Aiduin měl pocit, že asi umře. Né teda kvůli nějakým fyzickým zraněním spíše kvůli emocionálnímu vypětí, teda i když ho díky použití magie na mamku třeštila hlava jako kdy do ní flákl šutrem. Hodně to s ní přehnal ale přitom stále mamka nebyla ani zdaleka v pořádku. Vážně rychle potřebují se někam dostat, kde jí ošetří. Upřímně se trochu bál, zda dojde. Naštěstí už ji přerostl, takže teoreticky by zvládl odnést, kdyby bylo potřeba. I když teda stále plně neovládal svoje dlouhé nohy, takže by to byl asi záhul. Hlavně upřímně netušil, kam jdou. Jen slepě a celkem i tupě následoval mamku, kterou by v nynější době následoval i do pekla. Duiny ani neměl energii se zvědavě rozhlížet, když se okolí změnilo. Kdyby tu byli za jiných okolností s dovolením mamky, by prolezl všechno co mohl. Jasně už nebyl malé štěně. Byl odrostlé stěně. Do nedávna měl stále tu štěněcí zvědavost, no uvidíme, jak to bude po dnešních událostech, která ještě pořádně ani nezpracoval.
Byl tak mimo, že pomalu půlku rozhovoru nevnímal. Zaznamenal, že tohle místo se jmenovala Kult a že evidetně ten černo bílý vlk zná jeho matku, i když nezná ji dost na to aby věděl o Aiduinově existenci. Na vrčení ani nereagoval. Hlavně i kdyby vnímal, tak by nebyl nějak útočný. Byli na jejich písečku. Nechtěl se s nimi pustit do křížku.
"K tomu co mamka udělala měla dobrý důvod." rozhodl se nakonec ji bránit před rohatým vlkem, který byl mnohem útočnější než Nirix, i když evindetně okřídlený vlk měl vyšší hodnost. Nevěděl, zda to lehce nepřehnal, tak pak držel jazyk za zuby. Jenže bránit mamku byl jeho reflex
"Nepotřebuji ošetřit. Jen mě bolí hlava z nadpoužívání magie. Zvláště když je měsíc na ústupu." špitl tak pro všechny a upřímně doufal, že brzo všichni zavřou klapačku. Protože každý zvuk byl pro něj utrpěním.

Aiduin slyšel vytí stejně jako každý vlk v Nihilu pravděpodobně a stejně asi jako většina vlků ho automaticky následoval. Nebyl žádné malé škvrně, aby se už někde krčil a čekal, až nezbezpečí přejde. Né nyní už věděl o své magii, a i když ještě slunce nezapadlo a on úplně ji stále neměl plně pod kontrolou, tak věřil že ji dokoáže použít aspoň trošičku pro dostání vlka z toho nejhoršího. Aby jeden neumřel, než přijde mamka nebo její učednice. A tak pelášil pramenům odhodlaný se prokázat před smečkou, že jednoho dne bude taky užitečným členem této monarchie.
No to všechno se to hezky rozpadlo pod jeho tlapkami, jen co dorazil na místo, kde se stala pohroma. Mamka ležela celá od krve a s popálenina mi na zemi. U ní byl jeho bratr a taťka ale zbytek Nihilu stál v její opozici. Nebo tatá vypadal spíše jako neutrální člen...Co se sakra děje? Zaútočila snad panovnice nebo dokonce více členů na matinku? Protože kromě Arrakise byl sadistou a trapitelem i samotná Voltaire?
"Mami!!" zašeptal spíše, když byl těsně u mamky. Jen ať si ho dospělí nevšímají. Sice nový člen asi zpozoroval, že přišel, ale snad měl oči spíše na Toshim než na něm. Duiny se pokusil přivolat svoji magii. Jenže slunce ještě nezapadlo, takže ať se snažil jak chtěl, tak necítil, že by se rány mamky začaly hojit. Navíc měsíc couval, jeho magie nebude na vrcholu a ke všemu není ani pořádně trénovaná.
"Dělej!!! zapadni!" zanadával na slunce, které tvrdohlavě odmítalo odejít se schovat za horizont. Ravonny byl evidentě v plném proudu s první pomocí krvácení a taťka snad tedy se postará o popáleniny s jeho magii. A tak se nakonec rozhodl radši zastavit krvácení. Došel stejně jako Ravonny pro nějaké to listí a snažil se ho přiložit na krvácející rány. Jenže jeho oči se leskly nevyplakanými slzami. Neměl by plakat, je na to už moc velký, ale tohle byla pro něj velice matoucí, streující situace. Hůř se snad ještě v životě necítil

Aiduin naštvaně přihmouřil oči, když jeho brácha řekl, že už trénoval létaní. To nebylo fér!! On by tak ráda cvičil jeho křídla více než jen nějaké cviky, kterými teoreticky mohli posilnit. Ani pořádně nevěděl, zda jeho teorie byla správná a zda jeho snaha zajistit si, že bude dobrým letcem, se mu oplatí. No neměl moc času se rozčilovat, protože i když měl slíbeno, že půjde druhý, tak se stejně rychle na nějaké pořadí velmi rychle zapomněla. Protože i když Fao měla teda jít první, tak se nakonec jeho druhá sestra Serap rozhodla to vzít do vlastních tlapek. A rovnou skočila ze srázu. Duiny se dosti lekl a nahrnul se spolu s mamkou k okraji, zda se fakt nerozmázla na útesech. Jasně byl na ní naštvaný že ho předběhla, a hodlal jí to uraženě dokázat, ale vážně nechtěl aby skončila jako placka někde na dně propasti. No naštěstí se tomu tak nestalo, ale Duiny se ani nestihl vzpamatovat a zbývající taky vzlétly. A tak tam chudák trochu zmateně a hodně zoufale zůstal jak tvrdé Y vedle mamky. Na jendu stranu nechtěl zůstat pozadu, ale na druhou maminka nedal pokyn, že může vzlétnout. A ke všemu z ní cítil celkem negativní nával emocí.
Mami jsi v pořádku?" zeptal se dosti ustaraně, když se začala třást "Koukej nikdo není plackou dole na zemi." snažil se poukázat na to, že všechno je vlastně úplně v pohodě. Moc nechápal totiž odkud se ten blbý vibe bere.
Ehm..... Um...... Můžu taky vzlétnout?? Prosím" řekla nakonec přiskrčeně, protože věděl, že to není úplně vhodná doba na tuto otázku. Ale on vážně nechtěl zaostávat! Furt byl vždycky poslední a nechtěl být poslední i v té věci, o které si myslel, že mu půjde. Tak se snažil vypadat co nejvíce roztomile aby odpověď byla ano

Aiduin chvilku jen bezmyšlenkovitě běžel. Neohlížel se za sebe, neposlouchal případně dupání tlapek Arrakise nebo jeho zrychlený dech. Nejdříve se chtěl pojistit, že na něj nedosáhnou ostré zuby princátka a pak se teprve bude ujišťovat, zda vůbec za ním běžím. Protože ho upřímně děsila skutečnost, že se ohlídne a díky tomu zpomalí a přitom bude mít Rakise za se sebou a tím způsobem ho doběhne. Né to radši bude chvilku za blbce, jako vlastně teďka je, a bude utíkat vlastně před nikým.
Po nějaké té chvilce běhu se nakonec rozhodl to risknout a zjistit, zda je opravdu Arrakis za ním. A takže nakonec nebyl. No sice ze sebe asi udělal trubku, ale lepší než kdyby podcenil situaci. Protože on opravdu věřil, že by mu princ ublížil. Byl si celkem jistý, že aý nastoupí na trůn, tak bude asi muset opustit Nihil nebo něco podobného. Protože úplně si nedokázal představit, jak bude vypadat život v květinové smečce, až bude u moci tento psychopat. Duiny tedy si konečně dovolil zpomalit do kroku a oddechnout si. Ještě jednou zkontroloval, zda nakonec následník trůnu přece jenom za ním neutíká, ale pak pomalu zamířil hezky za zbytkem rodiny. Cestou polemizoval, zda to řekne někomu z blízkých.....

Aiduin byl ztělesnění paniky a děsu. Jasně už trochu chápal, že svět není plnej jenom dobrých vlků, který pro ostatní nechtějí jen to nejlepší. Přece jenom právě jeden takový je napadl. Ale upřímně čekal, že jenom co mamka a ta bílá zlá vlčice po sobě párkrát klapnou zubama, že boj skončí. Nečekal, že prakticky se stane světkem takového krveprolití. A už vůbec nečekal, že se to stane, když je takto malý. Jasně v budoucnu se bude muset podílet na obraně smečky a slabších, jak to nyní dělají jiní pro něho. I když teda hodlal spíše jít ve šlépějích matky a pouze se setkávat až s následky takových to bitev. Jenže vidět takovou rvačku jako malý ho rozhodně rozhodilo.
"MAMMMMIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIII!" vyhrkl Duiny, jen co se máma zklátila na zem. Totálně přestal vnímat, co se děje okolo a běžl rovnou za mamkou. Ani si tedy neuvědomil, že bílá vlčice utíkala pryč. Což bylo dobře, i když bylo vlčata čtyři a ona jenom jedna a ještě unavená z boje, tak by ji nepřeprali
"Mami vstávej!!!" panikařil dál Aiduin. Viděl jak se jí zvedal hrudník jejími hlubokými dechy, takže věděl, že mrtvá není. Ale vůbec nechápal proč nevstává. Byl ještě moc malý, aby věděl, že panika nic nezmůže. Že by se měl pořádně nadchnout, uklidnit se a nejlépe dojít pro jiného dospěláka.

Aiduin začínal být zoufalý, fakt neměl v povaze se takto hádat. A už vůbec neměl v povaze jít proti slovům mamky. A to vzhledem k tomu, že už nějakou dobu tady na sebe s princem pokřikovali.... No zákaz bavení s královskou rodinou rozhodně porušil. Ale mamka snad to pochopí. Přece jenom se této konfrontaci snažil vyhnout.
"Moc dobře víš co myslím! Vyhrožovat zakousnutím členy smečky není normální! upřesnil, i když pomalu ani nevěděl proč. Neměla Arrakise za hlupáka. Ba naopak. Duiny si byl jistý, že byl chytrý nebo spíše vychcaný. Proto věděl, žer by měl spíše držet jazyk za zuby nebo tady princátko něco překroutí a bude to on, kdo dostane trest. I když evidetně on to nezačal. Jasně po těch urážkách, co vypustil z tlamy, asi v tom úplně nevinně nebyl....
" Klidně si to mysli. Moje ego není tak křehké, aby mě trápili nepravdy." odpověděl na urážku a vzhledem k tomu, že byla na jeho osobu, tak ji prakticky ignoroval. Však dokud nerýpe do jeho rodiny, tak nějak ty kecy zvládne ustát. I když teda jeho druhý věta byla celkem lež. Nebyl si totiž jistý, zda by vyhrál. Duiny nebyl úplně rváč. Jasně měl výhodu vyšší váhy a výšky, ale rozhodně v boji nevynikal
Arrakis se přiblížil více k Duinymu a tomu došlo co chce dělat. Jestli začně třást se s větví takto blízko u něj, tak ho vážně asi shodí. Jenže Aiduinovi se vážně nechtělo na zem. Chvilku přemýšlel nad možnostmi. Nemohl úplně zaútočit na následníka trůnu, aby to tady mazánek nepřetočil jinak. Protože teoreticky pokud by třeba jen výstražně secvakl zuby u jeho čumáku, tak by stále "zaútočil" první. A tu mu zbývalo jen jediné. Duiny roztáhl křídla a skočil. Jasně už nějaké lekce letu měl za sebou a cvičil svá křídla, ale i tak nedoletěl daleko. Po pár metrech dopadl celkem elegatně na zem. Na nic nečekal a jen co se jeho tlapky dotkli trávy, začal zdrhat jako o životů. Protože upřímně měl pocit, že mu o život šlo

Aiduin celkem věřil, žer Arrakis byl milován. A samozřejmě i rozmazlován. Byl to korunní princ přece jenom!! Následník trůnu s egem které proletělo oblohou do vesmíru. Však proč jinak by měl už teďka korunku na hlavě a vyskakoval si tak vysoko? Ubližoval vrstevníkům a lhal. Musel vědět, že jeho mamá má jeho záda a že mu zachrání prdel, když bude potřeba. Duiny nevěděl, že tímto její "láska" končila. Že otec a matka mladého Arrakise úplně neprojevovali emoce a tím možná hezky zastavili emoční vývin jejich syna. No bylo dobře, protože jinak by si Aidduin ještě více rýpnul vzhledem k tomu, že urazil jeho milovanou maminku
"Takže to jen tebou samým, že jsi takto podlý?" prsknul naštvaně. Chtěl se zeptat, zda snad ho panovnice nevychovala nebo co, ale to by už bylo štouchání do současného vůdce smečky. Jedna věc je když urážel prakticky vrstevníka, které se dosti pravděpodobně dostane na trůn. Druhá věc byla urážet momentální hlavu smečky.
"Ani náhodou! Akorát se porvem a ty půjdeš plakat za panovnicí!!!" křiknul a musle se připlácnout k větvi, jinak by vážně sletěl. Notně začínal přemýšlet, že radši seskočí sám a zkusí doplachtit co nejdále. Aby si udělal náskok nad jeho trapitelem. I když teda teďka už se trápí navzájem

Aiduin byl ten ty vlka, co mu urážky na jeho vlastní osobu nevadili a vzhledem ke zkazkám, co slyšel tady o princátku , tak by na ně i celekm připraven. Co ale nečekal bylo to, že si hnedka od začátku vezme do jeho nevymáchané huby jeho mamku. To už se mu opravdu nelíbilo. Kdyby urazil otce, což teda nepřímo i udělal, tak by to ignoroval. Shazování sourozenců by snad nějak rozdýchal, vzhledem k tomu, že úplně nechtěl dostat jeho rodinu do problému protože by urazil Arrakise. Ale maminku?? No to bude průšvih
"A tebe nikdo nemá rád, že se takto chováš hnusně i k ostatním nebo co? Léčíš si tím nějaké svoje komplexy?" rozhodl se pro ještě jednu z mírnějších urážek, než jaké mu vyvstali z mysli. Upřímně mu docházelo, že úplně nemůže se hádat tady s Rarakisem, nebo to skončí pro něho špatně. A tak se snažil se nějak distancovat od situace. Nechtěl vést prohranou válku, protože druhý protivník podvádí. Rozhlédl se kolem a našel další větev o trochu ještě výše. Dostatečně blízko na to, aby tam doskočil s lehkou pomocí od křídel. Moc ani neváhala přesunul se na další vyšší větev