Príspevky užívateľa

Aiduin byl celkem zklamaný, že i přes jeho veškerou snahu a snahu jeho ségry, tak Tulipánek se schovával snad ještě více. Zvedl se tedy z jeho připlácnuté polohy a chvilku jen na černo-bílého malého vlčka jenom koukal. Jakože sice jich byla převaha , byli starší a Duiny i o kus větší, ale snad nevypadali děsivě ne?
"Aš ši budeš chtít hráť tak klině prijd" rozhodl se nakonec jen vesel říct a rozešel se směrem k mamce. Chvilku polemizoval, zda se zase vrátí k řece a pokusí se aplikovat to, co jim mamka říkala o lovení ryb. Ale něco mu říkalo, že by se jí nemuselo líbit, že jsou bez přímého dozoru tak blízko vody. Přece jenom by se mohli snadno vykoupat. A tak se rozhod jít na svoje typické místo. Lehl si vedle mamky, tak aby se jí dotýkal, ale aby nepřekážel, kdyby náhodou potřebovala vstát. A snažil se nějak pochopit, o čem že se to dospěláci baví. I když veděl, že je to asi marná snaha. Občas pokukoval po Tulipánkovi, zda se osmělil. Jeden z důvodů, kromě potřeby být u mamky, bylo to, že doufal, že si to vlče rozmyslí a bude si hrát. A tak chtěl být blízko, aby to neměl daleko.

Aiduin poslušně ťapal za mamkou spolu se svými sourozenci na vrchol téhle hory. Už se moc moc těšil na to, až se naučí létat. Zatím jeho křídla byla spíše na rovnováhu a taky aby zvýraznil svoje emoce. Takže byl neskutečně nadšen, že konečně je bude moci využívat jak se mají. Upřímně už nějakou dobu je lehce "trénoval". Roztahoval a zase přikládal k tělu, máchal s nimi nějakou dobu, aby zesílila. A taky že měl pocit, že jsou silná. Snad poprvé v životě se cítil velice sebevědomě. Snad stejně jako jeho ségra Faoline. V hlavě se už viděl létat a tak neposlouchal mamku tak moc jako normálně. Ano zaregistroval význam tohoto místa a i příběh o chrabrém rytíři Soreénovi. Ale nevmnímal natolik, aby se ptal na otázky jako sestra Seraphina. Vlastně když nastavila, tak do svojí čtyřkřídle sestry dokonce narazil
"Promiň. Už jsme v hlavě lítal." řekl omluvně ohledně jeho daydreaming. Pak ji přítelsky ťapl po jejím velké ofině. Bylo vtipné, jak moc chlupů měla.
"Můžu jít teda pak druhý?" zeptal se rovnou, protože předpokládal, že Fao odpoví dobře. Byl lehce zklamaný, že nemůže jít první. Chtěl co nejrychleji oslnit mamku a sourozence. Ale co se dá dělat. Přitom nohama dělal hezký taneček, ke kterým se přidali i křídla. Samozřejmě si dal pozor, aby nepraštil Seraph, vedle které stál celkem blízko

Aiduinovi se fakt nelíbilo, že princátko si to rázovalo hezky k němu najednou. Vážně doufal, že třeba bude pokračovat v lovu a Duiny ho nebude zajímat. Ale tady Arrakis evidetně rád trápil ostatní. Protože nejenom že teda o tom slyšel od své ségry ale teďka to slyšel na vlastní uši. Aiduin měl s tou chutí si to s ním vyříkat ohledně toho, jak dostal Seraph do problémů. To si k jeho rodině nikdo nemůže dovolit. Ale v hlavě mu zněl příkaz mamky, který hodlal dodržet. A navíc si úplně nebyl jistý, zda ho zvládne přeprat. Přece jenom se vždycky spíše viděl jako léčitel. Sama magie mu to tak předurčovala a navíc chtěl jít v šlépějích mamky. Takže se rozhodl nehezká slova vlka vypudit z hlavy a radši zdrhnout. A to k nejbližšímu stromu. Byl ještě moc malý aby vyskočil na nejnižší větev. Ale s mamkou už začali trénovat létání, takže s trochou štěstí by mu křídla mohly dát dostatečný boost na to, aby se tam vyškrábal.
No rozhodl se to risknout. Přikrčil se, vyskočil a přitom párkrát zamáchal křídly. Jeho křídla nebyla ještě moc silná, ale na to malé "popostrčění" to stačilo. Zvádl se totiž chytit předníma tlapkama a pak se nějak na větev vysoukat. Pak se připlácl, aby se udělal co nejmenší. Což bylo težké, protože už začínalo vycházet najevo, že bude v dospělosti fakt vysoký. Už se začínal tyčit nad sourozenci. Každopádně doufal, že Rarakis se nebude koukat nahoru. Dost málo vlků mělo tendence kontrolovat koruny stromů.

Jen co dostal Aiduin povolení, že může za nově příchozími vlky, tak toho taky využil. Obratně na štěně přeskákal přes kameny zase zpátky na břeh a hezky si to napochodoval rovnou za nově příchozím vrstevníkem. Duiny byl stále zvídavé štěňátko, jako každé jiné. Jenom holt byl trochu opatrnější. Avšak stále nehodlal propásnout příležitost poznat nového kamaráda. Očima samozřejmě zabloudil i dospělákům, ale ti ho tolik nezajímali. Malé štěňátko bylo mnohem zajímavější
"Náš še nemušíš bát! zažvatlal a narozdíl od Fao zůstal v dostatečné vzdálenosti od Tulipánka. Aspoň tolik vnímal dospěláky a pro něj zatím nudný rozhovor. Tedy věděl jméno nově příchozího vlčete. Narozdíl od Fao mu došlo, že se nebojí žádné příšery, ale pravděpodobně nich. Přece jenom žádná příšera tu nemohla být, když tu byla mamka a dokonce její kamarádi!. A tak se rozhodl, že zkusí taktiku, že on se zmenší, aby on nebyl a příšera. Tak se hezky rozplácl na zem a roztáhl křídla od sebe a čekal, co Tulipán na to. Zda Faolinino prohlášení, že ho ochrání, a že tomu i Duiny věřil vzhledem k tomu jak neohrožená jeho sestra byla a taky Duinyho zmenšení zapůsobí, aby se Tulipánek přišel hrát.

Aiduin měl kupodivu dosti podobný důvod jako Arrakis být takto blízko hranic Nihilu. Taky se snažil cvičit svůj nos. I když myšlenka, proč vůbec takto cvičit byla úplně jiná. Duiny doufal, že brzo bude umět lovit dosti efektivně na to, aby se o jídlo nemusel z větší části stále starat mamka. Chtěl jí ulehčit práci a upřímně taky jí udělat hrdnou. Aiduin rostl pod schválou od maminky.
Duiny akorát stopoval pach zajíce, i když mu bylo jasné, že ho asi neuloví. Ale pokud ho dokáže opravdu vystopovat do místa, kde se opravdu nachází, tak by se jednalo o pokrok, kterým se může pochlubit mamce. Byl by to další krok k osamostatnění a tedy i stáním se užitečným pro smečku.
No jenže pach zajíce brzo přebil jiný pach. Pach sice nihilský ale Duiny si ho úplně nedokázal zařadit. No ani nad tím nemusel moc dlouho přemýšlet, protože majitele pachu našel velmi rychle. A taky si velmi rychle díky tomu přál, aby ho nenašel. Protože to bylo jedno z princátek. Aka někdo, s kým mu zakázala mamka se bavit. Aiduin úplně nechápal, proč ale nehodlal nějak mamku zpochybňovat. Takže se otočil na místě a doufal, že se zvládne vypařit předtím, než si ho princátko všimne.

Aiduin upřímně dvakrát nechápal, proč je mamka naštvaná, Však si jen hráli se svým strýčkem, co je na tom špatného? Ale mamka ví vždycky všechno lépe, minimálně pro zatím. On totiž byl nyní jen malá, nezkušené štěně v tomto obrovském a občas dosti nebezpečném světě. Když za ním došel brácha Ravonny, hravě ho ťapnul tlapkou po čumáku. Jo Enkidu byl dobrá prolézačka
"On je ňáš štrejďa ne? S ním si můšeme hráť ně? snažil se vysvětlit jeho lehké zmatení, proč se mamka ptá, zda jim dovolila jít na procházku s Enkidem. Však voněl dost podobně jako ostatní smečkový vlci, i když teda ně úplně stejně, a byl tady na území. Takže to musel být dobrý vlk, ne? A dobřá vlci nelžou, ne?
Když však mamka zavolala si je k sobě, hezky poslušně poslechl. Seskočil dolů z Enkida. I když teda né kdoví jak ladně. Málem si přitom rozbil čumák. Ale vlčata, i když se to nezdálo, tak byli celkem odolné. Takže se rychle oklepal a s jasně provinilým postojem docupital za mamkou. nechtěl ji naštvat. Nechtěl jí dělat ještě více starostí, než měla. A upřímně chtěl její chválu a lásku. Takže se za tenhle "přešlap" fakt cítil dosti blbě
"Plomiň. Ale strejda Eňkiďu si s námi oplavdu jen hlál! omluvil se mamince za svůj prohřešek, jen se poslušně usadil vedle její tlapky. Taky vysvětlil jeho důvod, proč takto pozlobil a taky tímlehce chránil Enkida. Jen doufal, že to nevyzní jak odmlouvání

Aiduin byl stále připláclý na zemi, když se Faoline rozhodla, že chce druhé kolo v "asistovaném létání", protože se rozhodla znovu naběhnout na bílou neznámou a hlavně nepřátelskou vlčici. Nehcápal, proč to udělala. Kdyby už to nebyla mamka, a oni se museli nějak o sebe postarat, než přiběhne někdo silnější ta budiž. Stejně jako oni by se rozhodl bránit ostatní. Přece jenom už to i udělal. Ale mamka byla tady a tak se jí přece nemuseli plést pod nohy ne? Teďka byli jejich případné útoky spíše na obtiž-.
"Něěěě Fao! šťůj!!! křikl za ní a chtěl jí chytit za ocas a zastavit ji. Jenže byla na něj až moc rychlá. Duiny se tedy zvednul, že ji zastaví i tak, jenže to se přidal i brácha Ravonny k útoku. Aiduin neměl šanci zastavit oba, aby se nepletli do cesty, až se mamka vypořádá s vetřelcem. Né kdyby útíkal za nimi, tak by taky překážel. A tak se rozhodl připojit se k Seraphině a tady šel k mamce. Připraven jít společně zahnat tu bílou potvoru, pokud mamka dá rozkaz. Ale ultimátní rozhodnutí nechal na ní. Také roztáhl křídla a snažil se co nejvíce natáhnout do výšky, jak už to jednou udělal. Díky přítomnosti mamky se cítil sebevědomě a celkem připraven se porvat. I když zatím stále moc toho neudělal

Aiduin měl čekat, že i když bráška byl rozhodně hodný vlk, který si vzal jeho obavy k srdci, tak moc opatrně si nebude počínat. No minimálně mu nepřipadalo "kopnutí" do celkem chatrně vypadající konstrukce jako extra bezpečný tah. No aspoň přitom stál vedle lodi a nebyl uvnitř. S Ravonnym to byl docela úspěch. Přece jenom on žádný pud sebezáchovy neměl
"Když to říkáš..." odtušil a přišel o něco blíže k lodi. Jeho kroky byly stále nejisté, ale méně než předtím než to Ravonny "ozkoušel". Zvědavě natáhl krk co nejdále do vnitřku lodi. Stále se držel blízko bratra, upřímně nechtěl jít jako první. ¨
"Dobře... Myslíš, že by mohl ze shora vidět, zda je tu něco zajímavého?" zeptal se nakonec brášku ohledně jeho stínového společníka. Upřímně sakra nechápal, jak Ravonny odtušil, že se k nim chce havran přidat. Ale to asi bylo holt součástí jeho magie. Duiny doufal, že tu jeho brzo taky objeví. Nelíbilo se mu zůstávat pozadu. Asi jako žádnému z vlků, zvláště pokud byl z více sourozenců.

Aiduin byl zrovna na jedné velké kupě se sourozenci, kde jeden nevěděl, kde končí jeden a začíná druhý. Pro pozorovatele byli jenom jedna velká hromada nohou, rohů a také křídel. Když je však mamka vyzvala, ať jdou za ní, tak postupně vstal. Taky aby uvolnil Seraphinii hlavu z pod jeho ocasu, i když to teda nakonec zvládla sama dokonce ho předběhla. Duiny skočil na šutr hezky blízko k mamince, aby mohl dobře pozorovat, jak se loví ryby, Chtěl se naučit lovit a celkově se o sebe co nejdříve začít starat sám, aby přestal být takovou zátěží pro už tak vytíženou maminku. A navíc lovení ryb vypadala jako zábava. Aiduin se tedy dle instrukcí mamky přestal hýbat a pozoroval vodu. I když to asi nemělo moc smysl, protože Fao netrpělivě čeřila vodu a Seraphina zas do ní málem spadla. Na Seru se starostlivě podíval zda je ok, zatímco po druhé ségře tiše zavrčel v nelibosti, jak neposlouchá mamku. No každopádně moc dlouho neměl šanci procvičit svou trpělivost. Protože za chvilku přišli tři vlcim kteří nevoněli jako Nihilští ale ani jako ta nezbepečná vlčice, co nedávno potkali. Aiduin ale stejně automaticky lehce zacouval pod nohy matky a přitiskl se k ni. Přímo se za ní neschovával, ale díky příchodu nových samců holt znejistěl. Narozdíl od Faoline hodlal počkat na dovolení se přiblížit od mamky. Přece jenom ta zvládne vyhodnotit situaci lépe. To mu ale nezabránilo natahovat krk, aby si mohl pořádně prohlédnout nově příchozí. Hlavně další malé vlče ho zaujalo. Ale vzhledem k tomu, jak se schovávalo, tak ho moc dobře neviděl.
"Šuper Seraph!! výsknul, když ségře se podařilo velice zajímavým způsobem chytit rybku. Dokonce pod nohy matky udělal malý oslavný taneček, který doplnil maváním křídly, které nechtěně praštil mamku. Jen co si to uvědmil, tak je přitáhl k sobě a omluvně po ní koukl. Nechtěl ji omylem praštit. Ještěže nemá ještě sílu

Aiduin zase nechal Ravonnyho vést, vzhledem k tomu, že byl radši, když někdo mu ukázal cestu, než se po ní vydal. Čím starší byl, tím méně jistý se cítil a tím spíše vyhledával mamku, aby mu věci schválila. Což byl úplný opak od jeho sourozenců a hlavně celkově jak se štěně mělo chovat. No takže bylo dobře že vůbec vypadl od mamky. Aspoň se jí nepletl pod nohy. Tak celkem spokojeně tedy následoval svého bráchu po pláži. K ní měl dobré vzpomínky. Přece jenom se strejdou byla sakra sranda.
Ravonny zpomal trošku!"křikl na bráchu. Stejně jako černého vlčka ho dosti zaujala stavba a rozhodně ji chtěl prozkoumat. Jenže chtěl na to jít o něco pomaleji a přitom se pokud možno nezabít nebo se nezranit. Nechtěl přidělávat mamce starosti. Bráchu zastihl až když zastavil u lodě. A že to byla zajímavá podívaná¨
"Myslíš, že to na nás nešpadne, když půjdeme dovnitř?" zeptal se lehce opatrně, protože opravdu chtěl prozkoumat to divnou dřevěnou věc i z většího blízka. Jenže upřímně to nevypadalo dvakrát stabilně

Aiduin nadšeně vypískl, jen co se mu pomocí jeho sourozenců podařilo strýčka Enkida porazit a předat mu tím babu. Upřímně se opravdu velmi zakousl, když mu ji předával. V budoucnu se opravdu bude muset naučit kontrolovat svůj stisk nebo někomu brzy ublíží. Ale zatím jeho zoubky jenom zaboleli a nijak nepronikli skrz kůži tmavého vlka. ¨
"Běš Fao běš!!!!!!" povzbuzoval ségru, takže si pomalu ani nevšiml, že přiletěla mamka, což bylo u Duinyho celkem neobvyklé vzhledem k tomu, jak moc závislí na ni byl. Až tak se zažral do hry, kterou jim strejda vymyslel. Avšak když mamka zařvala na strýčka, tka zmrznul. Nechápavě se na ni podíval a znejistěl. Pokud z toho maminka nebyla nadšená, tak přece něco muselo být špatně ne? Avšak pak si vzpomenul na druhou část hry a když se Enkidu rozběhl tak s výskotem běžel s ním. No do doby, dokud tmavý vlk nezakopl a nenabil si čumák. Aiduin to bral jako velice ideální příležitost ještě více si zahrát a rozhodl se nezastavovat ale do určité míry "vyběhnout" nebo vyškrábat se na záda Enkida, který příhodně se válel na zemi. Když skončil hezky vysoko na hřbetu, tak se s úsměvem podíval po mamce. Aby ho mohla pochválit jak hezky ulovil tady strejdu

Aiduin zatím jenom lehce zmateně koukal na sourozence jak utíkají do všech stran. Upřímně taky chtěl utíkal někam dál a prozkoumávat. Jenže si upřímně nebyl jistý sám sebou. Né že by byl horší v batolení nebo tak. Ale nebyl si jistým zda jít prozkoumávat je dobrá volba. Zda je to něco, co by jeho rodiče udělali. Takže jen co mamka přinesla Fao zase zpátky k nim, tak se sedl na zadek k ní. Prakticky se o ní opřel a chvilku jenom pozoroval Ravonnyho, jak si hraje se sněhem. Tím jak zaujal tento jev bráchu, tak tím taky zaujal Aiduina. Přece jenom něco musí být na tom sněhu, že ho brácha tak zkoumá ne? A tak taky nabral sníh to tlapky. Nepříjemně studil, tak ho málem ze sebe shodil. Jenže, pak na něj dopadlo světlo tak hezky, že se začal třpytit. A to se mu líbilo. Nadšeně zamával křídly, které zatím fakt měl spíše jenom na vyjadřování emocí. Na proslov mamky samozřejmě důkladně přikývl, i když totálně nevěděl, co řekla. Ale chtěl udělat mamku spokojenou, takže v tomhle věku by jí odkýval vše

Aiduin s hrůzou sledoval eskalaci celé situace. Faoline zaútočila a jak se alo čekat, tak byla dosti snadno odhozena. A Ravonny byl stále svalený na zemi s nohama nahoře. Duiny upřímně panikařil. Kdyby mohl, tak by se zeptal mamky, co má dělat. Jenže mamka tu nebyla že jo. Jinak by vůbec nemusel tuhle situaci řešit. Aiduin se připravoval, že po sestřičce půjde na řadu s útokem. I když mu bylo jasné, že mioc nezmůže snad mohl poskytnout dostatek času, aby se sourozenci aspoň trochu vzpamatovali. Už už se vrhal na bílou vlčici, když v tom uslyšel křik mamky. A Duinymu, i když věděl že to není na něj, zmrzla krev žilách. Okamžitě se přitiskl dolů k zemi a křídly si zacpal uši. Bude se muset tohodle zvyku do budoucna zbavit ale ještě dneska to ničemu moc nevadilo. Po chvilce se lehce vzpamatoval a koulnul po Fao, která se nechtěně proletěla. Stále přitisklý k zemi se za začal směrem k ní soukat, aby zjistil, zda je v pořádku

Aiduin se držel o něco více vzadu a znepokojeně následoval vedení Faoline a Ravonnyho, kteří se tak rádi předháněli, kdo má menší pud sebezáchovy. Upřímně Duiny ho taky neměl největší, jako ostatně všechna štěňata, ale stále nebyl takový blázen jako dva z jeho sourozenců. Kromě toho brácha se rozhodl, že má nějakého havrana, kterého ale viděl jenom on. No každopádně vedení tedy nechal na nich dvou a ani moc nežvanil. Bral se spíše jako takový tichý ochránce, který se postará, aby se vrátili všichni domů celý. No i když teda takto malý prd asi zmůže. No minimálně asi nic proti vlčici s divným pachem, co se tu najednou zjevila. Ta nebyla z Nihilu. Určitě ne.....
"Nech ho býýýť!!!" křikl na vlčku, jen co se rozhodla srtčit do Vonnyho. Celý se přitom načepířil a roztáhl křídla, aby se stal "větším". Ano Duiny už začínal být o něco větší, než zbytek jeho vrstevníků. Stále to ale byl pěkný škvrně. Na svůj growth jump si bude muset počkat do puberty. Pak se takto naježený rozběhl k bráchovi podívat, zda je celý a případně ho bránit vlastním tělem. Sakra přitom doufal, že jejich mamka, doslovná stíhačka, byla někde nedaleko a přijde je zachránit. Úplně si nedával velké šance na výhru

Aiduin si nebyl úplně jistý, jak se sakra ocitl za hranicemi smečky, když si byl celkem dosti jistý, že bez dospělého to není dovolené. A bylo mu jasné, že mamka by jim tohle nikdy nedovolila. Pravděpodobně ani s doprovodem natož pak úplně sami. I když aspoň všichni čtyři hezky v houfu jako banda kačátek. Duiny byl kažodpádně z tohoto výmyslu docela nervózní. Určitě to byl nápad někoho ze sourozenců. I když stejně jako oni velice rád objevoval svět. No byl radši, když přitom nepřivodí mamince infarkt. No a něco mu říkalo, že tohle možná bude příčina mozkové něhody