Príspevky užívateľa

Aikan, byť se zpožděním asi, mířil na setkání ve starém hvozdě, kde se domlouval lov jakéhosi prasete. Neznal tento druh, možná dorazil do Norestu nedávno, kdo ví. Když dorazil, sešel se tu už pěkný počet vlků, námitky nějakých členů už neslyšel, jen právě začal hovořit samotný Ordo. Ach ano, kdyby se rozhodli zaútočit bachyni s mláďaty, přízrační by asi zemřeli, protože by je všechny zbytek stáda rozmázl po zemi jak borůvky. Anebo by k tomu možná stačila ta samotná prasnice. Kdo ví, co dokázalo nakrknuté prase. Ano, sám si uvědomoval, že riskovali. Jenže situace v této nadmíru kruté zimě si žádala taková řešení. Bohužel. Přízrační nebyli úplně malá smečka, v průběhu zimy by nastal čas, kdy by neměli co do žaludku. Kdo ví, co si na ně ještě ta zima chystala. Jo, on byl na krutější zimy zvyklý, pocházel ze severu! Jenže, nejen, že to už dlouho nezažil, no byl stár a už si na to odvykl. Chyba. Veliká chyba. Mohl počítat s tím, že to jednou přijde i do Norestu. Avšak, smečce se pokusí pomoc co nejvíce. I za cenu svého života (no v jeho případě pravda pravdoucí). Jeho děti budou muset v Nihilu vyrůstat bez něj. Uvědomil si, že se tam jen tak nedostane.

Přikývl. „Dobrá volba, Finne. Procházka vždy uklidní rozbouřenou mysl,“ odpověděl mu. Nedokázal odhadnout, zda nemohl Finn spát kvůli tomu, avšak většinou to tak bývalo. Neklidná mysl dokázala způsobit více problémů, než by si kdo dokázal představit. „Ano, před chvíli jsem skončil s obhlídkou,“ potvrdil mu. Pravidelně obhlížet hranice bylo pro vlka povolání umbra nutností. Nějaký vetřelec, případně špioni Azarynu, sem mohli vlézt kdykoli. Kdekdo by si řekl: z této strany? No pokusit se je přelstít mohli kdykoli. Kdo ví, co a jestli něco zas plánovali. Avšak, třeba se od předchozího sporu poučili, byť v to důvěry moc neměl. „Hodně dlouho jsme se neviděli. Co je u vás nového, Finne?“ pokračoval v pohodové konverzaci. Od modrého vlka nic moc nepotřeboval a nevěděl, zda potřeboval něco on od Aikana. Na druhou stranu, potkat druhého vlka neznamenalo vždy něco chtít. Aikan usoudil, že obyčejnou konverzaci potřeboval brutálně. Povinností měl hodně a odpočinout si chtěl.

A'kaza už se očividně nemohl dočkat. To poznal, i když měl synovec jinak neutrální výraz. No oči a řeč těla dokázaly někdy odhalit mnoho. Aikan už s tím měl zkušeností až až. „Dobrá,“ řekl místo odkašlaní. „Naše společenství vždy bojovalo se svými zbraněmi. Boj zuby a drápy pro nás je, a vždy byl spíše barbarský. Nejčastěji využíváme zbraně Wara, což jsou zbraně s dlouhou čepelí se zahnutými konci, které slouží k držení v tlamě. Konec konců, zrovna tu můžeš vidět zrovna u mě, případně u svého otce,“ začal a na chvíli se odmlčel, aby odpočinul hlasivky. „Ale později nebylo výjimkou, že se využívaly i jiné zbraně z jiných smeček, patřící pod společenství. Dalším zásadním faktem je, že obvykle si své zbraně pojmenováváme. Jde o určitou charakteristiku naší zbraně, anebo ji pojmenováváme i podle jejích skutku. Máš už pojmenovanou svoji zbraň?“ dokončil svůj krátký proslov s otázkou nakonec, aby nenechal A'kazu úplně bezeslov. „Tvá zbraň je nadmíru neobvyklá, ale pokud ji budeš umět ovládat, bude ti sloužit dobře jako kterákoliv jiná,“ dodal ještě, aby ho ujistil, že jediná Wara zbraň nebyla ta správná. „No nic, je možné, že už ti otec tyto základní informace řekl, avšak opakování je matka moudrosti. Myslím, že můžeme začít s nějakou první lekcí,“ promluvil znovu, protože nejspíše na to hlavně čekal. „Když tak koukám na tvoji zbraň, je dobré ji nedržet ani moc na kraji, ani moc směrem k čepeli. Obojí by ti dělalo při boji veliké potíže. Ovšem na druhou stranu má ta tvá dobré označení, kde ji přibližnš držet. Vidíš tu žlutou část? To bude na 99% nejlepší. Zkus ji chytnout a párkrát s ní máchnout. Uvidíme, zda jsou mé předpoklady správné,“ pobídl ho. Možná to už zkoušel, kdo ví, jenže Aikan to potřeboval vidět též. Trénovali spolu poprvé. Takže si musel udělat přehled, co už A'kaza ovládal a co ještě potřeboval dopilovat.

Aikan se potuloval u dlouhého jezera a přemýšlel. A o čem? No, tak různě. O smečce, o sobě a tak. Přemýšlel o budoucnosti smečky a o svém zdravotním stavu. Zatím se tedy necítil tak, že by ho bolely klouby nebo záda, nebo že by se ráno chtěl zvednout a nešlo to, no dost dobře si uvědomoval, že už nebyl nejmladší, že už asi tolik do Nihilu moct chodit nebude. Ty cesty ho vyčerpávaly. Víc, než cokoli jiného. Bylo to prostě daleko. Už to tak dlouho fungovat nebude. No to zatím děti vyrostou a budou chodit třeba navštěvovat jeho. Jen s Brisou to bude složitější. Stejně jako on už měla svůj věk. Avšak, možná by se mohli setkávat někde na půl cesty? Vždy se to dalo nějak vyřešit. Z jeho přemýšlení ho vytrhl hlas, který na něj promluvil. „Buďte zdráv, Hariuho,“ pozdravil bíločerného vlka, když otočil zrak a už věděl, o koho šlo. „Vůbec, momentálně mám trochu času. Potřebujete něco?“ promluvil na něj znovu. Zdálo se, že za ním nepřišel jen tak pro nic za nic!

Aikan právě dorazil na území Nihilské a mířil směrem k noře, navštívit partnerku a děti, kdyby se tam náhodou zrovna nacházeli. Popřípadě si tam na chvíli odpočine a poté je půjde hledat po území, nebo se někoho zeptá, zda je někdy v nedávné době neviděl. Přece jen, zrovna o takové Gájel každý hned věděl, takže si nemyslel, že by to byl zas takový problém. To hledat takového Arkádu byla větší fuška. Pach své jediné dcery zacítil kousek od sebe a když se koukl okem, všiml si hýbajících se stébel trávy. Číhala na něj a určitě na něj chtěla vybafnout. Nechal ji, ať má radost z dobře odvedené práce a jako by si jí ani za mák nevšiml, pokračoval v cestě. Účelem rodiče bylo i udělat svým dětem občas radost, ať už ta radost vypadá jakkoli. Už dávno věděl, že dvě z jeho tří dětí příliš do Milag nezapadaly. Arkáda byl citlivý a měl na sobě hodně bíle a Gájel byla prostě taková zbrklá, divoká. No kdo ví, co vše se věkem spraví a nespraví. Ještě takové závěry úplně neuzavřel. A co, stejně je měl rád.

„Nikdo by to nikdy nepřál nikomu, ale i tak to v podstatě každý zažije,“ odpověděl mu pouze, proč s tím zacházet dál? Kolikrát stačila jedna jednoduchá věta. „To určitě nejsi, všichni se přece učíme věkem. Ale máš pravdu, když něco nezažiješ, nepochopíš to. Proto dochází k tolika sporům o tom, jestli je podle druhých špatné to, co jsi zažil. Nevěří ti to, nedokážou pochopit, jak se můžeš tak cítit, protože sami ten pocit neznají.a nejednou tě za to i odsoudí. Je to špatně, ale chodí to tak,“ poznamenal klidně, i když byla pravda, že nejde vevnitř ho jeho vlastní slova zatížila. Jaká krutá realita, když i pro něj o tom bylo těžké mluvit, haha. „Ale je dobře, že hrobeček pečlivě opečováváš. Držte při sobě a tyto těžké časy určitým způsobem překonáte,“ řekl mu ještě na jeho další slova. Možná to už věděl, no Aikan chtěl, aby si byl Roihu jistý, že při něm a Anjel ostatní přízrační drželi. Byla to rána pro ně, no i pro ostatní členy. Protože jaký to byl pocit, že ve vaší smečce zemřela čerstvě narozená vlčata? Moc dobrý určitě ne. Taky mu hnědý vlk sdělil, že chcou svatbu. „To je moc hezké a rozhodně vám to přeju a schvaluju,“ přikývl. Věřil, že Roihu s Anjel byli ten správný pár. Jak se říkalo, protiklady se přitahovaly. To v tomto případě platilo skvěle. „Už máte vymyšlené, kdo vás bude oddávat?“ zeptal se ho Aikan. Avšak nevěděl, na kdy tu událost chystali. Mohlo být na takové věci času habaděj, kdo ví!

Bylo domluveno, že se Aikan s bratrovým synem A'kazou setkají a Aikan ho naučí něco málo o zbraních a jejich ovládání. Nebyl proti, nikdy nebyl proti takovým věcem. Naopak byl velice rád, že o to měli místní mladí, hlavně Milagy, zájem a tudiž to dělal s chutí. Vyrazil směrem k hrázi, kde byl sraz, no samozřejmě si nezapomněl vzít svou zbraň, která se mu houpala na popruhech na boku. Šel by na výuku o zbraních bez zbraně, to asi ne, že jo. Tmavý vlk už se tu nacházel, zahlédl ho už z dálky. Pomalu se vydal k němu a přitom hodnotil situaci na hrázi. Kdyby to tu nějak klouzalo, ještě by se tu natloukli. I když, to k soubojům patřilo, schytat občas nějakou tu modřinu. Ach, kolik Aikan jich za své učení měl! A nejen modřiny... „Buď zdráv, A'kazo,“ promluvil na něj, když k němu přišel. Okem si prohlédl jeho zbraň, velkou, zajímavě tvarovanou kosu. A už na pohled dostatečně ostrou. „Dostal jsi dost pěknou zbraň, to musím uznat,“ poznamenal při tom, když si ji prohlížel, pak stočil pohled zpět na vlka. Obdivování skončilo. „Připraven?“ zeptal se ho spíše jen, aby upoutal jeho plnou pozornost. Jeho plány byly prvně začít nějakými úvodními, základními informacemi a poté si to vyzkoušet v praxi. Však jednoduché, ne?

Chvíli pozoroval, jak Arkáda cupital a hlídal si tlapky, aby se nerozplácl na zemi, přičemž se musel v duchu pousmát. Arkáda byl možná ve vývoji pomalejší, než jeho sourozenci, no až vyroste, pořád to mohl být stejně schopný vlk jako ostatní, i když třeba s určitými omezeními. Holt cesta životem nedochůdče mohla být kolikrát složitější. Avšak, on se s tím nějak popere. A Aikan s Brisou mu kdykoli pomohou. „Není pohádka jako pohádka, synu,“ naznačil mu, že mu rozhodně nevypráví pohádky. Vlček se motal občas mezi světem snů a světem reality, a tak býval zmatený. Jednou pochopí, že vše, co mu říkal, nebylo nic, než jen holá pravda. Nejlepší je to poznat na vlastní oči, aby jeden uvěřil, toď pravda. „Naše rodné místo, odkud jsme přišli, čímž myslím sebe, strejdu S'arika a tetu Anokathru, se jmenuje Henob. Tam žije a rodí se nejvíc vlků, patřící do rodu Milaga. Avšak nenech se zmást. Samotné jméno Milaga ve svém rodě získávají jen vůdci. Obvykle to bývá prvorozený potomek bývalého vůdce, no když se prvorozený svého nástupu na trůn zřekne, zradí rod nebo umře, převezme jeho místo některý z jeho sourozenců nebo jiných příbuzných. Vlci našeho rodu se dožívají vysokého věku, je možné, že budeš žít hoodně dlouho. Byli jsme vychováváni velké logice a porozumění světa, získali jsme schopnost pro strategii a rozumnému rozhodování se. Tak vychovávám a budu vychovávat i vás,“ povyprávěl mu něco málo, no podrobnosti do něj zatím necpal. Na to bude ještě času! Aspoň doufal... „Když jsem přišel do Norestu, zanedlouho jsem se dozvěděl o tom, že můj bratr S'arik vede smečku přízračných, v které právě žiju. Rozhodl jsem se přidat pod jeho vedení a dále tam žít a pomáhat. Byť žijete vy tu a já úplně jinde, nedokázal bych smečku přízračných jen tak opustit, jsem jeden z vlků, které moje smečka velice potřebuje. Ale neměj obavy, když nebudu na území Nihilské smečky já, vaše matka se o vás vždycky postará,“ odpověděl na jeho další slova klidně. Ano, občas by byl rád neustále s nimi, ale copak by dokázal přízračné jen tak zklamat? „Ale ano, poznal jsem, že Nihilská smečka je velmi dobře zorganizovaná a rozložená na zajímavém prostoru. Buď rád, že ses narodil tady,“ dodal ještě. Tyto dvě smečky spolu nespolupracovaly jen tak pro nic za nic.

Přikývl. „To samozřejmě, každý živý tvor někdy cítil bolest. Ať už psychickou nebo fyzickou,“ odpověděl mu klidně. Někteří pak postupem času ten cit ztratili, jenže taková konverzace se sem vůbec nehodila. Nebylo to ani důležité, to zmiňovat. „Je možné, že ti přijde do života něco, s čím se budeš vyrovnávat hodně dlouho. Je to časté, velmi časté,“ doplnil ještě a střihl uchem, přičemž na chvíli pohlédl na dva malé hrobečky, kde leželi Roihovy děti, které ani nestihly vidět svět. Bylo to smutné a tragické, pomyslet na takovou věc. „V takových chvílích je těžkých plno věcí. Ale snaž se to nedělat. Ono...vlk, který tě ani nezná, nemůže vědět, co se ti stalo a co zažíváš. Pak bude o to více zmatený, proč mu děláš to, co mu děláš, jen tak pro nic za nic. Nemůže za to. Ani ty nebo Anjel za to nemůžete, to jen příroda bývá občas nevyzpytatelná,“ řekl mu a zavrtěl hlavou. Nerad by, aby kvůli své momentální situaci týral sebe nebo kohokoli jiného. „A je dobře, že to tak vidíš. Anjel tě rozhodně teď potřebuje. A ty potřebuješ ji,“ odpověděl mu ještě, než se odmlčel. Poté znovu promluvil. „Pokud se budeš cítit špatně, zkus se jakkoli zaměstnat. Nějaká činnost ti vždycky uleví a unaví úplně jiným, příjemnějším způsobem. Mám tu vlastní zkušenost.“ Ano, i Milaga vlk se mohl cítit nedobře, byť to zvenku na něm nešlo většinou znát.

Aby mluvil upřímně, pociťoval čím dál větší vyčerpání těla kvůli svým cestám do Nihilské smečky a zpět. Smečky od sebe ležely prostě příliš daleko. Jenže nemohl své děti vůbec nenavštěvovat. Potřebovaly výchovu i od něj, potřebovaly vědět, že měly otce. Na druhou stranu, pokud se úplně zničí, bude jim silně k ničemu. A teď si teď dával od této cesty delší pauzu a místo do Nihilu vyrazil jen na kratší procházku Kč jedné místní řece, aby úplně nezatuhl. Zatuhlé stavy, to nebyla sranda, přátelé. No k jeho věku to už patřilo. To mladí to měli horší, pokud tím trpěli. Nechtěl by být v mládí tak omezován. Už z dálky slyšel nadšené vytí a cákání vody. Když došel blíž, všiml si odrostlého vlčete, jak se bez zábran máchalo ve vodě. Rodiče pravděpodobně nikde nemělo, protože další vlky poblíž necítil. Na druhou stranu nevěděl, jak staré bylo, no zatím moc rozumu podle toho, co dělalo, nepobralo. Stačil v hluboké vodě jediný špatný pohyb a už se mohlo začít topit. Neuvědomovalo si to. Nejspíš moc staré nebylo. „Dej si pozor, dítě. Jen tak blbnout v hloubi řeky není moc dobrý nápad,“ zavolal na tmvomodrou vlčku z břehu, tak, aby ho dobře slyšela. Plavat očividně uměla. Avšak uvědomovala si to nebezpečí? Ne, nejspíše ne, jak už zmínil.

Aikan vyrazil po nějaké době do Nihilskè smečky, podívat se na své děti a partnerku. No zjistil, že Brisa i trojčata někde lítala a v noře se nenacházela a tak se vydal toulkou územím, najít aspoň nějakého z nich. Byla pravda, že děti už nebyly úplně malé a tak zkoumaly své okolí. No doufal, že tu nenadělávaly přílišnou neplechu, avšak žádné stížnosti neslyšel, tak je asi bílá vlčice hlídala dostatečně dobře, když nebyl Aikan přítomnej. Z nory vylezl na nějakou místní louku, jestli se tu někdo z nich nenachàzí, nebo aspoň někdo, kdo by mu pověděl, jestli je někde neviděl. Pociťoval i tady na jihu, že se na Norest vznášel chlad, i když na jihu bývaly zimy mírnější. To na severu, v přízračných, to pocítí o hodně víc. No vzhledem k tomu, že byl tmavý vlk ze severu, nevadily mu ani těžké zimy. Jen to bude složitější z ohledu kořisti, které bude o mnoho méně. No už začali zásobovat jídlo, aby měli případně nějakou pojistku. Plán B se hodil vždy. To potvrdí skoro každý.

Aikana přivedla cesta k dlouhému jezeru jediná věc. Potřeboval se napít. Voda v jezeře byla čistá, skoro průhledná, pod osamělými paprsky se skoro až třpytila. Vhodná pro doplnění tekutin místních vlků. Jezero se táhlo někam do dáli z jedné i druhé strany, odtud neviděl na konec ani z jedné strany. No kdyby šel podél jezera, rozhodně na konec narazí ještě na území. To věděl. Někde uprostřed jezírka se nacházel malý ostrůvek, porostlý keři a stromy. Šlo o ideální místo, kde se schovat před veřejností, no Aikan se schovávat nepotřeboval. Hledal tam spíš jen relax, když už má ostrůvek dorazil, byť tam cestoval jen velmi málo. Cesta k němu nebyla moc jednoduchá, a on se nerad zbytečně vyčerpával. Energií šetřil, nikdo nikdy nevěděl, co se mohlo kdykoli stát. Došel k hlinitému břehu, kde se mu tlapy mírně bořily do hlíny, která mu je mírně špinila. Avšak, nebyl z cukru a tak trochu špíny vydržel. Pár doušky uhasil žízeň, poté hlavu zas zvedl a olízl si mokré pysky. Chystal se vyrazit pryč. Nebo aspoň dál od jezera.

Prvně známky jiného vlka poblíž ucítil. Pach byl čerstvý, rozhodně se další člen přízračných nacházel blízko. Zanedlouho zahlédl modrý kožich vlka Finna. Potuloval se tu tak bezcílně, nebo ho sem něco přivedlo? „Také vás zdravím, Finne,“ oplatil mu pozdrav s pokývnutím. Trochu ho překvapilo, jakou úctu projevoval. Oba byli vlastně aestami. No mohl to brát tak, že byl Aikan starší. Takže ho vlastně i potěšilo, jak se Finn hezky choval. Byla to změna oproti například Roihovi, no nikomu nic nezazlíval. To by si musel prvně hrát na Noxe místo jeho bratra. „Co vás přivádí do místního hvozdu?“ optal se ho poté. I když, zrovna byl jasný den. Sice nesvítilo slunce a zima klepala na dveře, no ani tak mu nebyla nějaká zima, byť jasně, tmavý vlk byl zvyklý na chladnější počasí. To znamenalo, že když neměli členové nic na práci, procházeli se po území a zároveň ho podvědomě kontrolovali. Jak už zmínil, mohl tu být jen tak. Ale přišel mu to jen jako nejvhodnější začátek konverzace. Aikan už obhlídku hranic dokončil a tak třeba s Finnem trochu pokecají. Kdo ví.

Arkáda naříkal a Gájel se ho snažila uchlácholit, i když možná trochu ostřeji, než mu připadalo vhodné. Byla pravda, že Gájel, jak necítila bolest, nevěděla, jak se v tomhle ohledu chovat, no to jí časem naučí. Přitáhl si bělavého vlčka blíž k sobě a promluvil k němu. „Já vím, že se bojíš, Arkádo, a máš celkový strach z neznámého prostředí, ale nikdy bych nedovolil, aby se ti kdekoli něco stalo. Hlavně tu máme mnoho dalších rodinných příslušníků, kteří by neváhali bránit sebe i vás při nejmenším náznaku nebezpečí. Například vám představuju vašeho strejdu S'arika, vede smečku přízračných,“ promluvil k synovi a nakonec i ke zbylým dvoum dětem a kývl směrem k S'arikovi. Dával si pozor, že ho vnímali, hlavně Gha'yel, protože věděl, jak lehko dokázala ztratit pozornost a něco vyvést. A on by byl nerad, kdyby se slavnost jakkoli pokazila. „Děkujeme za tvou pohostinnost, bratře. A samozřejmě nemohu jinak než nesouhlasit, plány do budoucna jsou vždy potřeba,“ odpověděl na Ordova slova ohledně přespání v jeho doupěti a o zítřejší schůzce. Dalšího tmavého vlka, co za ním přišel, neočekával, no ani se ho nelekl. Proti tomu byl obrněný. „Syn se jen trochu bojí, jinak je vše v pořádku. Ale děkujeme za vaší péči,“ odpověděl mu klidně. Takový pečující vlk musel být smečky léčitel. Avšak, kdo ví. Třeba měl jen starost. Posléze, když se doufejme Arkáda aspoň trochu uklidnil, tak se usadil se svou partnerkou a dětmi, kousek od něj si přisednul i Nox, tak to bylo vzaný jako začátek slavnosti.

Za život viděl smrtí spoustu. Byly v jeho životě těžké chvíle, byl přece i ve válce. Ať už umřeli rodiče, strýcové a sourozenci, bolest to byla stejná. Avšak pocítit tu smrt svých novorozených dětí, nevidět je vyrůstat a objevovat svět, to jednoho bolelo o to víc. I když konec konců, smrt byla smrt. Bolest byla bolest. A těchto dvou věcí byl plný svět. Chvíli přemýšlel o svých prvních dětech. Žili ještě? Nebo se jim něco stalo? Avšak pak tyto myšlenky vyhnal z hlavy. Teď měl mladší, divočejší děti. Jeho první se už o sebe dokážou postarat. Tito ještě úplně ne. „Je mi to jasný. Kdo by nerad zapomněl na bolest? A že jí v životě je. Ovšem bolest k našemu životu patří, je naší součástí. Je tudíž normální, že se tak cítíš. Jako cítíme radost, cítíme vztek i smutek. Je hlavně důležité tyto emoce umět ovládat a zpracovat, ať to je jakkoli silný,“ odpověděl mu. I když se to plno vlkům nelíbilo, na co radost bez dávky bolesti? Radost bez dávky smutku? Znělo to nelogicky? Proč by? Holt na světě neexistovalo jen to dobré. „Nedokážu ti říct, jestli nějaký posmrtný život existuje nebo ne. Je to složité téma. Ale ano. Pokud existuje, budou na tebe čekat,“ dodal k jeho posledním slovům. O existenci posmrtného života měl mírné pochyby, ale copak mohl kazit iluze mladého vlka? Hlavně, třeba se mýlil. Třeba všichni poznají ten posmrtný život, až odejdou z tohoto světa.