Príspevky užívateľa

Brisa se i víc sama zaměřila víc na Aikana, než na samotné trosky, které oba předtím tak zajímaly. Předtím, než se on načichal té zvláštní kytky a ona předtím, než tu začal účinkem té vůně blábolit kdo ví co. Však vypadalo to, že to ani jednomu nevadilo. Aikanovi teda hlavě proto, že nebyl tak úplně při smyslech, no Brise... to kdo ví. No tak i tak, při jeho stavu se mu až líbilo, že si ho všímala, že prostě jen neobcházela okolo a na jeho slova neodpovídala polohlasem. Stejně jako ona se též posadil, přímo naproti ní. Možná trochu záměrně, jenže oči mu nedokázaly od ní utéct na víc než na pár vteřin. „To je ale velká škoda, zasloužila byste si víc hezkých slov? Copak neděláte pro smečku všechno? Copak ostatním neděláte radost a úsměv na tváři? Vím, o čem mluvím, protože mně radost rozhodně děláte,“ odpověděl jí, účinky květiny ne a ne zmizet. Aikan bude někde uvnitř sebe velice rád, až to odplyne. Vždyť takhle flirtovat s někým, koho skoro vůbec neznal, se vůbec neslušilo. Akorát teď si to prostě neuvědomoval, ani nemohl. A snad to na něm v budoucnu nezanechá nějaké následky. Však ne všechny následky musely být nutně tak nepříjemné...

Aikan se na vlka podíval. Zdál se z prvního dojmu jako pořádný nervák. Však nehodlal na něj jít vůbec zostra, to by si nedovolil. „Takové věci se nám stávají občas každému. Nikdo nejsme bezchybní. A taky se nám i zdá, že se nám to stává furt, no věřte mi, vůbec to není pravda,“ odpověděl mu na nějakou menší podporu. Ano, někteří jedinci se lehce dostali do trapné situace a pak se za to vinili. Jenže na druhou stranu, nejen, že to mohl být trapas jen na jejich straně, tak už vůbec se za to nemuseli vinit. Komu se někdy nestalo něco, co sám nechtěl? Akorát myšlenkám se jen tak neporučí. Ne vždy bylo jen tak říct někomu nic se nestalo a hned si uvědomí, že se nic nestalo. Myšlenky přetvořit nikomu nešly. V jeho hlavě zůstane to něco se stalo. „Nene, nejsem na lovu. A už vůbec ne v zoufalé situaci,“ odpověděl mu na uklidnění. Mu ušetří tlapky. Hlavně, ani srandu by si z něj nedělal. To nebyl Aikanův styl. „Také mě těší, Leone. To je velmi hezké, že jste to sem šel osobně prozkoumat. Však bez obav, samý písek to tu není. Jestli chcete, mohu vám ukázat nějaká hezká místa, ať máte pak tedy možnost něco vyprávět,“ nabídl mu. Přece jen nepřijde zpět za rodinou a nebude jim vyprávět jen o nekonečné poušti! Takže když už tu byl jen na skok – podle jeho slov, tak ať na Norest vzpomíná v dobrém. Aikan už tu přece jen strávil nějaký čas, tak by pro Leona mohl něco najít. „Přesně tak. Jen procházím a chodím místy, kam mě ještě tlapky do teď nedovedly. A ano, je tu velké teplo, no není to vůbec hrozný. Teda ne tak, abych si stěžoval,“ odpověděl mu. Aikan by si nikdy nestěžoval.

Neznámý se ho velice lekl. A zpětně si Aikan uvědomit, že se tomu ani nedivil. Přišel k němu zezadu a ještě místo pozdravu na něj něco ohlásil. Ale stávalo se. Vlk stejně vypadal, že mu to ani nic neudělalo. Kromě toho, že z něj málem chytl infarkt. „Nene, to já bych se měl omluvit, že jsem na vás tak vybafl,“ promluvil směrem k němu. Přece nemohl za to, že si někoho nevšiml, no ne? To by byl Aikan a kdokoli pěkně natvrdlý, kdyby si to snad chtěl myslet. „Večeři? Bez obav, z jedinců svých druhů si večeři nedělám. A také nechodím lovit zrovna do pouště. Avšak, máte pravdu. Když je někdo v zoufalé situaci, dělá všelijaké věci. A někdy si to ani pak neuvědomuje,“ odpověděl a kdyby se uměl nějak pořádně usmívat, udělal by to. Akorát... projevovat emoce zvenku, to prostě neuměl. Taky byl učený na to, aby neuměl. No kanibalismus by byl asi to poslední, do čeho by se pustil. Vlastně by si jako první místo pro svůj čin nevybral zrovna takové místo, kde byla malá šance, že by tu někoho našel. Však ne nulová, což poznal teď. „Jinak, mé jméno je Aikan. Co vás přivedlo na takové místo?“ představil se a zrovna mu položil otázku, co se mu honila hlavou. Přece jen, před chvílí vypadal, že někoho hledal. Přece jen tohle nebyla první volba, co by kdekdo vybral. No samozřejmě za to nikoho nesoudil.

Dnes se Aikan vydal na túru do místních hor. Došel až k místu, kde se na jezeře odrážel západ slunce, ze všech stran ho obklopovaly hory a nešlo zapomenout i na malý, řidší lesík poblíž. Zajímavé. Hory vypadaly na první pohled pro mnoho vlků tak prázdně, že jen strmé kamenné cesty a ostré vysoké skály. A přitom, kdyby se sem došli jednou podívat, přišli by do útrob těchto míst, zjistili by, že hory skrývaly místa, o kterých se kdekomu jen zdálo. A vždyť bylo hezké vidět svůj sen na vlastní oči, ve skutečnosti. Všiml si i vlka nedaleko, jenže ten vypadal zaměstnaný lovem ryb. Takže ho nehodlal rušit. Posadil se ke břehu a když už se vyskytl u čerstvé vody, aspoň se po té cestě napil. Až po velkém a hlasitém žblunknutí znovu zpozorněl. Onen vlk, co ještě před chvílí lovil ryby, do vody spadl a vypadal vcelku... zmateně. Jakoby ani netušil, že v tom jezeru skončil. Zvedl se, přiklusal rychle k neznámému, chytl ho za zátylek a vytáhl ho na suchou a pevnou zem dřív, než by se tady utopil. „Jste v pořádku?“ zeptal se ho pro jistotu. Pak trochu odstoupil, aby se mohl vlk pořádně vzpamatovat.

Poušť bylo zvláštní místo. Občas působila, jakoby tu něco zemřelo. Něco, co tu kdysi bývalo a bývalo to velkolepé, obrovské, světoznámé... a teď z toho zbyl jen nekonečný písek, písečné duny a občasný trs trávy s kaktusy. Jakoby tohle bylo věčné a nekonečné pohřebiště... i přesto, že poušť nekonečná nejspíš nebyla, jenže Aikan si nebyl dvakrát jist, zda by se mu chtěla obcházet z jednoho konce do druhého... No nic. Ať už měl prvotní mínění o pouštích jakékoli, nehodlal se tomuto místu úplně vyhýbat a aspoň párkrát se ho rozhodl trochu prozkoumat, i když uznejme, moc tady toho dvakrát na prozkoumávání nenašel. Avšak i když tady zatím potkal jen s brouky a nějakou ještěrkou, vlka před ním se nedalo nevšimnout. A nejspíše hledal nějakou společnost. Jenže proč zrovna tady, tož otázka. „Jedna živá duše by tu byla, jestli sháníte vlčí společnost,“ ozval se mu, asi ho nebude lekat zezadu, že ano. „A buďte zdráv, cizinče, abych nebyl neslušný,“ pozdravil ho dodatečně. Aikan pozdrav nikdy nevynechal. Jako každý správně vychovaný jedinec.

Bylo zajímavé a zároveň uchvátující, že se Icee nemusel ani otáčet, aby věděl, kdo to na něj promluvil. Prostě už se znali. A tohle byl skvělý důkaz, že se dva znali a že se znali hodně dobře, aniž by to šlo na první pohled znát. A vůbec, Aikan měl až radost, že znal někoho takového. Mít někoho takového byl hezký pocit... bylo to prostě fajn. Přišel k světlému vlku o něco blíž. „To ano. Ale dlouho jsme se neviděli, jsem rád, že osud zařídil, abychom se tu zas sešli,“ poznamenal a sám se na chvíli zahleděl někam do dálky. Aa ano, zase. Říkal jsem rád a mám radost, no stejně mu tvář neustále zdobil beztvarý výraz. Však Icee už znal natolik, aby věděl, že to pochopí. Vlastně sám na tom nebyl o nic lépe. Život bez výrazu byl život bez výrazu. Avšak... nemít výraz nějakým způsobem zároveň znamenalo mít výraz, ne? Filozofie... „Copak tu tak osaměle smutníte? Snad se ve vašem životě neděje něco špatného. Ale jest pravda, že občas se hodilo si někam sám lehnout a pozorovat tichou krajinu. Na druhou stranu nám to občas dává přístup těm nejhorším myšlenkám do naší mysli...“ pověděl do ticha, které na chvíli nastalo. No mezi nimi v podstatě nešlo o žádné trapné ticho. Jen chvíle, kdy si každý z nich zřídil vlastní myšlenky a vnímal jen dotyky okolní přírody.

Dnes se snad výjimečně nepotuloval okolo hranic přízračných, no šmíroval u Nihilčanů. Neměl by, to vůbec, jen by se třeba chtěl o nich dozvědět něco víc. Jenže chtíč ne vždy byl to nejlepší, co mohl udělat a tak nakonec usoudil, že tohle ponechá radši jen nějaké náhodě. A tak se od hranic zas vzdálil a razil si to místní loukou, na které už rostl tucet bylinek... aneb ráj pro botaniky i léčitele. No i když se vzdálil, tichý a jemný pláč poblíž hranic se nedal přeslechnout. A Aikan hodlal nějakému chudáčkovi smutnému pomoc. Nebo být aspoň chvíli s ním. Zahlédl vlče. Určitě to bylo vlče a ne ještě tak staré... spíš hodně mladé. Bílé, samo si tu plakalo, obklopeno jen trávou a broučky. Opatrně se vydal k němu. Takhle mladý a už smutný? To tak nemohlo zůstat! „Ahoj,“ pozdravil ho prvně tiše, aby ho zareagovalo a příliš se ho neleklo. „Pročpak nám takový mladý chlapec smutní?“ zeptal se ho poté se soucitem, ale i když projevil starost, na jeho tváři se to nějak neprojevilo. Aby mu tu bezemočnost někdy čert vzal... akorát už byl hodně naučený. Trvale a nedalo se to zvrátit. I když se mu s tím většinou nežilo špatně, spíš naopak, tak nač řešit?

Nic. Pronásledoval ho jen jemný šum stromů, pach jehličí, mechu a hub. Jinak tu bylo ticho a prázdno. Taky aby ne. Členové měli nejspíš hodně své práce, natož, aby sledovali hranice a vítali každého tuláka okolo. A naděje, že nějakou čirou náhodou na údajného bratra narazí, byly mizivé. A nemohl se tu potulovat jak bludný Holanďan. Takže se naposled rozhlédl a otočil se, aby vyrazil pryč. Když v tom... někdo přicházel. Poznal to podle čerstvého pachu, co se najednou ocitl ve vzduchu. Otočil se zpátky a zanedlouho z objetí stromů vylezla vlčka,... že by členka? Určitě. A podle jejího břicha dokonce vypadala v očekávání. No samozřejmě si ji neprohlížel. Copak byl sprostej? Jistě, že ne. Jen to šlo vidět už na první pohled, nic víc, nic míň. Trochu se přiblížil, no pořád si udržoval nějaký odstup. Kdyby ho například neznámá požadovala. A k tomu by se mohla cítit v ohrožení, kdyby jí narušoval osobní prostor. A vlastně, samotnému by to nebylo příjemné, kdyby se na něj někdo doslova lepil. „Buďte zdráva,“ promluvil jako první a začal jako slušně vychovaný jedinec pozdravem. Akorát co dál? Asi jí nemohl říct hledám vašeho vůdce, údajně jde o mého bratra,.... Určitě ne. Přemýšlel, že kdyžtak řekne, že vážnější důvod o příchodu na jejich území neměl, že se třeba toulal a toulal, až se dotoulal někam, kam neměl a no... blbost. Proč by měl? Vždyť vstup na jejich území měli i tuláci. Proč by vůbec musel nutně lhát? Třeba by ho za ním zavedla nebo tak, jasně, že by ho neukrývala před veřejností. No... zatím by začal spíš nějakým obyčejným pokecem a pak nastane čas na takové věci. A třeba ani ne... i když by ona nejlépe jako člen věděla, kde se přibližně nacházel a v jaké byl zrovna situaci.

I když by jeho podvědomí řeklo zbav se toho fetu ve svém těle a chovej se jako správný příklad svého rodokmenu!, no jeho mysl něco taková byla úplně jinde. Cítil se báječně. A proč by neměl? Vždyť přece trávil čas o samotě s tou nejúžasnější vlčicí, co za život potkal. A že dlouhý už byl dost. Vždyť už měl na krku devátý rok, nepředpokládal, že by si někdy dokázal ještě najít nějaké blízké přátele...anebo dokonce něco víc. Dobře, sice s Iceem si vytvořili velmi blízký přátelský vztah, aniž by si to oba pořádně uvědomovali, no to se nestávalo často. Ovšem s Iceem se viděli už víckrát a něco zažili. Brisu skoro neznal, viděl ji poprvé a jediné, co udělali bylo to, že šli prozkoumat tuto zříceninu. A i tak ji měl rád, velmi rád...jo, dalo se to předpokládat tomu omámení, jenže kdo si mohl být jistý, že tam něco nezůstane i po tom, co to z něj vyprchá? Nikdo. Ono tam pravděpodobně něco zůstane. Ačkoli to nebude Aikan v normálním stavu prvně úplně vidět. Přišel k ní zas o něco blíž, protože se ona zas vzdálila, aby něco prozkoumala, ale sám se rozhlédl asi jen na vteřinku, než pohled ulpěl zas jen a pouze na ni. Kdo by se vám chtěl kdy rovnat? Já určitě ne, nikdy bych se neopovážil rovnat se s někým jako jste vy... odpověděl jí. Básnil o ní jako o tom nejlepším. A třeba byla. A třeba jednou i bude...

Co mu na to jako měl odpovědět? Jak jako zareagovat na jeho dost drzé gesto? Nijak. Diskutovat s tímhle individuem by bylo asi tak užitečný jako bodat do vosího hnízda. Čímž myslel zbytečný až nebezpečný. I když o bojovníka šlo schopného, vyhýbal se mu, pokud to nebylo smrtelně nutné. A na druhou stranu, vlčík byl nejspíš ještě nějaký mentálně nedospělý jedinec. Nechtěl ho úplně seslat k zemi a přidělat mu nějaké nové jizvy, které už mu tělo zdobily - divil se? ne. Avšak nějakou lekci potřeboval. Že nebyl lepší, než kdokoli jiný. Aikan se učil od nejlepších, tady tento jednal už od pohledu jako zbrkloun, no nehodlal ho hned takhle hodnotit. Přece jen, se svým chováním musel počítat, že ne každý si to nechá vždy líbit. Šlo o silná slova, ale ne, že by si to nezasloužil. Akorát to nevypadalo, že by se z toho nějak poučil. I proto tmavý usuzoval, že kvůli tomuto boji by jen oba ztratili drahocenný čas. Jestli takhle jeho nevítaný společník čas normálně netrávil, haha, to nevěděl. No, pokud si začne, Aikan se přidá. Co mu taky jiného zbývalo. Ještě něco máte na srdíčku? pronesl pouze, furt klidně, bez emocí, bez čehokoli dalšího. Ámen bylo tak maximálně s ním, asi nevěděl, s kým tady měl tu čest. Teda ne, že by se povyšoval, jen by si měl vlčík dávat pozor, co občas vyváděl no...

Náhoda. Předpokládal to jen velké náhodě, že dorazil zrovna sem do Norestu. Protože přece on netušil, kam se jeho sourozenci rozprchli. Vždyť mohli být kdekoli! A stejně, jeden z nich stál zrovna před ním a nejspíš měl vše jako vždy pod kontrolou. Až se měl chuť štípnout, jestli se mu to jen nezdálo. A co...bylo, jistě, že bylo. Jakoby o tom mohl jen zapochybovat. No jako mohl, ale nezapochyboval. Žádný sen. Realita. A uznejme, příjemná realita. A celkově situace. A fakt, že se aspoň s někým ze své rodiny setkal, ho až těšila. Přece jen, už nějaká léta měli za sebou. I když dožití v jejich rodině bylo vysoké, mít jistotu, že aspoň někdo z nich žil...proč ne? Já tebe taky, mírně přikývl. Stejně jako u S'arika, ani v Aikanových přednostech úsměv nebyl. Takže ať se chtěli jen minimálně usmát, ne vždy to vyšlo. Ne každý by to pochopil, že vlastně měli radost, že se znovu viděli, no stačilo, aby to došlo jim navzájem. Ano, znáš. Dozvěděl jsem se od jedné vlčice z vaší smečky o přízračných. Povídali jsme si, nakonec se stočila konverzace okolo jejich vůdce. Potřeboval jsem zjistit, jestli jsi to fakt ty, promluvil na něj a vlastně mu zodpověděl i jeho otázku. O tom, že by mohl donést zprávu, ať už dobrou či špatnou...nemohl. Už vůbec netušil, co se v jejich rodné krajině dělo. Jaká tam byla prostě situace a tak. Cestoval prostě už dlouho.

Poslední dobou cítil tady v kotlině nějaké nové pachy, pro něj neznámé...což bylo vcelku k překvapení, jenže se s ničím takovým nikdy nesetkal. Samozřejmě šlo o vlky, jen o nějaký podobný shluk zvláštních vlčích pachů. Možná nějaká velká rodina si zde dělala domov, možností bylo více. Však Aikan se v tom nešťoural. A ani vlastně nechtěl. K čemu by mu pomohlo jít na vše hrr? A tak opustil prostředí kotliny a vydal se po cestičce do kopce mezi místní hory. Tady už nehrozilo, že vleze na území nějaké nové vznikající smečky či prostě do nějaké skupiny tuláků. Jestli ho tedy zrak nemýlil. No ucítil úplně jiný pach a ten už pro něj nebyl vůbec cizí. Vydal se po pachu jeho přítele, dokud ho neuviděl...a že ho najít v této volné krajině jen s lučinou a občasnými skálami nebyl moc velký problém. Podle obřího rohu a dlouhých, fialových vlasů Aikan ani nezapochyboval, že šlo o toho, koho cítil. Vydal se pomalu k němu. Icee, oslovil ho potichu a klidně, když stál k němu v dostatečné blízkosti. Byl fakt, že se dlouho zas neviděli. Měl někde uvnitř sebe radost, že ho zas viděl. Přátele si vždy držel, nezapomínal na ně.