Príspevky užívateľa

Už nějakou dobu se toulal okolo hranic území přízračných. Doufal v to, že jednou půjde S'arik na nějakou procházku někam poblíž a on zachytí jeho čerstvý pach. Nehodlal loudat jen tak ztraceně územím a hledat ho, aby si o něm pak ještě k tomu každý myslel, že šlo o sprostého cizince, narušující klid smečky, do které nepatřil. Aspoň zatím...No teda u nich asi byli tuláci vítání, nevadili jim, dokud nejspíš nezabloudili poblíž jejich nějaké nory. A co když se teď hodně nacházel tam? Musel vsadit maximálně na to štěstí, že ho někdy prostě ucítí ne daleko od hranic. Sice bylo občas lepší to risknout, než doufat jen v čistou naději, no Aikan nebyl vlkem, co by se jen tak do něčeho bezhlavě vrhal. Každý krok pečlivě promýšlel, projel si v hlavě skoro každý detail včetně všech možností. Ano, představovalo to nevýhodu možná v tom, že se nedokázal většinou rychle rozhodnout, což tato situace potkala v životě asi téměř každého, však lepší se rozhodovat déle, než se dostat pak do problémů. Fakt, že někdy by ho do problémů dostalo dlouhé uvažování, protože někdy hrály v roli jen sekundy, no prostě to bylo diskutabilní. Záleželo prostě na momentální situaci. Každá vyžadovala jiný způsob řešení.

Obklopilo ho to celého a to doslova. No jo, když se mohl jeden sfetovat z houbiček, proč ne z vůně kytky, že? Akorát stejně byla otázka, proč to neomámilo i Brisu. Že prostě nejspíše nepostřehla ani tu kytku, natož tu vůni. Bylo to zvláštní, akorát pod omámením tohle byla nejspíš poslední věc, kterou řešil. Jasný, když si amorková kytka rozhodla, že teď pojď Aikane balit jednu vlčici, kterou skoro neznáš. I když upřímně, teď měl pocit jakoby ji znal lépe než kdokoli jiný. Jakoby v ní viděl něco, něco víc, než kdy u kohokoli jiného. Ta kytka mu prolezla každou mozkovou buňkou, do jeho duše i srdce, prostě takové věci vlci jako oni příliš nezažívali. Teda spíš vůbec, i když... Ani bych si nedovolil odmítnout pozvání od tak krásné a ušlechtilé vlčice jako jste vy, odpověděl omámeně na její slova o jeho případné návštěvě Nihilu. Normálně by taková přídavná slova nevolil, což by muselo být každému jasné. No teď? Teď by Brisu popsal těmi nejkrásnějšími slovy, co znal, co uměl. Snesl by pro ni zlaté z nebe. Ten bude mít pěknou kocovinu, až to z něj vyprchá. Bude si vůbec pamatovat, co dělal? Co říkal? Nespouštěl z ní téměř zrak. Nikdy by ji úplně nevykoukal, vždy by na ní pro něj bylo něco...nového, zajímavého...krásného...Každé vaše slovo zní tak příjemně, až poeticky. Nikdy předtím jsem si vlastně nevšiml, jak úžasně zníte, pronesl další komplimenty, aniž by si pořádně uvědomoval, že je vůbec řekl. Prostě byl totálně mimo. No na jednu stranu, hezky mimo...

Jak se domluvili, tak učinili. Aikan začal dělat co nejnenápadnější kolečko okolo snad jejich budoucí kořisti. No nebylo to jednoduché. Tráva byla krátká a jeho tmavá srst šla v tomto prostředí prostě vidět. Jednou se dokonce i králík otočil a koukal přímo na něj. Aikan se přilepil k zemi, ani kousíček těla neměl ve vzduchu. No prcek to nejspíš uzavřel s tím, že šlo jen o nějaký osamělý kámen, tak otočil hlavu zpět a zas začal pořádat trávu, kterou zvládl. Uf, aspoň že šel proti větru, nezachytil jeho pach. Zbytek cesty už zvládl i když těm obávám, že se zas něco pokazí, se nevyhnul. A i tak se plně soustředil. Super, že? Kdo by toto nechtěl umět? Tak, první část lovu hotová. Každý byl na jedné straně, Lunary už asi napjatě čekala, až králík vyběhne přímo za ní. Hbitě vyskočil ze svého plíživého postoje a hnal zvířátko přímo do spárů dalšího vlka, vždy připravený, kdyby chtěl "provokativně" změnit směr. S uvozovkami, protože že by si vlčice všiml, tak na to zatím nic neukazovalo. Králík už už chtěl změnit směr, když v tom na nebi zavřískl nějaký velký pták, což králíka zmátlo a zas byl v pozici, kdy ho modrá lehce chytne. Pro jednou díky našemu dravci...

Kdyby Aikan nebyl Aikan, asi by už mu v hlavě šrotovala totální nulová logika toho, co to tu ten vlk prováděl. A ano, on věděl, s jakým typem se setkal a věděl to dost dobře. Potřeboval si rýpnout, měl prostě nutkání být agresivní na prvního vlka, co potká. Ať už to mělo důvod či ne. No Aikana jen tak do kouta nedostane. A taky se zdálo, že ho stejně neznámý moc neposlouchal a mlel si své. Mohl být tedy naprosto upřímný i když to prve zavrhl. A proč vlastně? Do svědomí mu sice nesáhne, no na druhou stranu i nic nezkazí. „Víte, věc se má tak, že já ani kdokoli nemůže plašit kořist, která tu není. Poslední stopy cokoli živého kromě nás dvou už byly dávno před mým i vaším odchodem někde hodně daleko. Ale to si jistojistě uvědomujete,“ promluvil na něj klidně, chytat nervy, byť i skrytě, nemělo kvůli někomu, jako je on, minimální šanci. Takový se ti maximálně pak vysměje do obličeje, když by pěnil. A proto byl na jednu stranu rád za jeho studium, když byl ještě malým vlčetem. Nevypěnil v situacích, v kterých se to vůbec nevyplatilo. A to se vyplatilo, horste. No jeho slova měla i nějaký ten vnitřní význam, nešlo jen o potvrzení toho, že tu hledal asi něco, co se tu nenacházelo. Narážel na to, že jeho chování bylo prostě nepřiměřené a nepřipustitelné, jenže styl Aikana nebylo to říct na plnou tlamu. Hlavně nešlo o žádného blbce, ten vlk si to vše uvědomoval, tohle dělal jen naschvál. No jestli si rád dělal nepřátele, postupoval správně. S takovým by málokdo chtěl cokoli mít.

Chvíli nevěděl, co říct. I když by to nepřiznal, pocítil mírný šok nad tím vším. Však takový příjemný šok. Roky se neviděli, nemohli si být o sobě jistí, zda ten druhej vůbec ještě žil. A teď...teď od Kory slyšel, že jakýsi S'arik u nich žil a dokonce jim alfoval? Nešlo mu do hlavy, že by jeho bratr ještě někdy chtěl vést smečku, že by do toho fakt dobrovolně šel. Co by se přízračným muselo stát, aby to fakt udělal? Anebo si celou dobu myslel Aikan něco jiného? Že by S'arikovi vůdcovství přece jen nakonec chybělo? Ne, to znělo blbě. Okolnosti nám někdy přihodí dost nečekané věci. Hlavně ty, o kterých jsme si mysleli, že se nám nemohou už v životě stát. Zajdu za ním hned, jak to půjde, vylezlo z něj. Potřeboval to vědět, potřeboval to zjistit. Kde byla pravda...Je na čase zas vyrazit. Určitě ještě máte plno svých povinností, nechci zdržovat. Zatím se mějte, rozloučil se s ní, naposled se na ni podíval a pak se rozešel náhodným směrem. No realita byla tam, že tyto informace potřeboval trochu vstřebat. Byl tu fakt? Kousek od něj? Vedl smečku? Znovu?

Podíval se krátce na ni. Aha, takže takhle jste to myslela. To se pak omlouvám, promluvil prvně. Jinak ne, ještě jsem na tomto místě vlastně nebyl, odpověděl. Ono na plno místech Norestu ještě nebyl, žil tu ještě příliš krátkou dobu na to, aby se charakterizoval jako nějaký extrémní znalec. On by se tedy nikdy ničím takovým nenazval, na to byl příliš skromný. Norest je velice specifická země, to ano. Nevypadá to tu jinak vůbec zle, ale to poznám po delší době pobytu zde, odpověděl jí upřímně, jak to cítil. I když prozatím nemohl příliš soudit, takže se o tom moc nerozpovídal. Když se rozkoukal do tmy uvnitř stavby, stál přímo v jedně z mnoha místností, co tu musela být. Na zemi se válelo pár střepů něčeho...čehosi, kusy dřeva a odolal nutkání si kýchnout pod množstvím prachu tady. Brisa zanedlouho dorazila za ním a asi se už taky rozhlížela po okolí. Nepatřím, aspoň prozatím, řekl odpověď v podstatě stejně tiše, jako ona otázku. Však vše se může vždy změnit, dodal ještě. Po tom, co od bílé vlčice ale znovu odvrátil zrak, náhle ucítil takovou zvláštní vůni. Netrvalo mu dlouho, aby zjistil, že onen příjemný pach pocházel od kytky s růžovými kvítky, téměř schovanou pod kusy dřeva. Všimla si jí i bílá? Kdo ví, akorát nestihl myslet na to, co dělala ta kytka tady, jak tady mohla vyrůst. A ani ji nestihl Brise ukázat. Cítil, že mu smysly pomalu, ale jistě blbly, že jediný, co se stávalo jeho středem zájmů, byla vlčice vedle něj. On takové emoce příliš neznal, neuměl je příliš projevit, ale ta kytka jako by jeho zábrany naprosto vymazala. Podíval se jí do očí, do jejích šedivých, krásných očí...udělal krok k ní, jeho pohled prozrazoval dosti jeho zasněnost. Oči jsou oknem do duše, víte to? Ta vaše je čistá...čistá jako vaše sněhově bílá srst. Tuším, že je to tak...vím, že je to tak, pověděl jí pod vlivem a udělal i to, co jste na jeho tváři často nenašli. Úsměv. Usmál se.

Kdyby věděl, že trpěl halucinacemi, tak by si i přes slova kohokoli myslel, že kousek před ním S'arik nestál. Že prostě měl bludy. Avšak nikdy se mu nic takového nestalo. Proč by tak najednou se vynořily vzpomínky na jeho rodinu? Sourozence? Muselo to být skutečné, prostě muselo, jen se přistihl, že tomu pořád nedokázal tak úplně uvěřit. Jako by tohle byl jen sen, anebo se jen praštil do hlavy a teď někde ležel v bezvědomí. Nejradši by se štípl, aby se kdyžtak vzbudil do reality, no nechtěl vypadat nějak v rozpacích. Vlastně takové znovushlédání, po tom všem, nebylo moc od věci. Když konečně zas odlepil packy od země, rozešel se pomalu k němu. Zjistit, zda se před ním náhle rozpustí jak pára nad hrncem, či toto setkání bude skutečné. „Buď zdráv, S'ariku,“ pozdravil ho prvně, po chvíli, co tam jen tak stál, v podstatě neschopný slova. Necítil se už ani jak ve snu, ani jak v halucinaci. Sice takové věci uměly být možná až příliš realistické, no bylo to skutečné... bylo... cítil to tak. „Už je to doba, že ano? Co jsme se naposled viděli,“ vyslovil jediná slova, která ho pro tuto chvíli napadla. Jednoduchá, prostá slova. Jenže jak začít? Jak jinak začít? Roky, dlouhé roky se neviděli, nebude to tak snadné, to všechno. Na dny jako tenhle by se asi nikdy nedokázal plně připravit. A i tak z venku nevypadal tak v rozpacích jak uvnitř, kde v něm probíhal mírný chaos.

Aikan x Brisa