Príspevky užívateľa

Už po jeho prvních slovech uvažoval, že tohle nebude moc dobrý. Ale stejně jako nevyhledával konflikty, taky se hned neotáčel a nezmizel co nejvíc "nenápadně" pryč. Třeba si jen dělal srandu, kdo ví. I když ne, že by této své myšlence příliš věřil. Vlk jakoby spíš jen hledal někoho, komu stěžovat život. Jo Aikan nebyl ta volba, která by se rozlobila, či rozbrečela. Zvenku bude mít pořád svůj neutrální výraz, který neznámého napíchne ještě víc. Kdyby byl někým jiným, bavil by se na něm zas on sám. No Aikan byl Aikan, tudíž se mu vysmívat nehodlal. Narozdíl od té druhé strany, asi. Zastavil, když přistál přímo před ním a narovnal hlavu. Nechtěl ho nijak poučovat typu pachy králíků jsou staré, neměl jsem však co vyplašit. Ještě k tomu by to znělo zle a to zas nechtěl... i když ne, že by si to nezasloužil. Však první zdání klamalo, nemohl si o něm myslet hned to nejhorší. „Také vás zdravím,“ řekl neutrálně. Netrval na jeho pozdravu, jen chtěl být slušný. „Tráva dosti naše kroky tlumí. Ptáci ve vzduchu by mě neslyšeli i kdybych chtěl,“ odpověděl mu pouze, už se připravoval na nějaké další jeho urážky. Protože nespoléhal už na to, že toto setkání bude tak úplně v pořádku.

Krátce, však překvapeně se na ni podíval. Tak tohle byl Ignis zač? Vlci, co necítili špetku lítosti? Soucitu? Jen drápat a kousat, neohlížet se na nikoho, ani na svou rodinu? Děsilo ho to a ne že ne. Musel se na chvíli přiblble kouknout někam do blba, do hloubi lesíka, aby tyto informace plně zpracoval. Nemohl ani říci, že ti nejhorší byli uvězněni, ve svém písečku. Nepochyboval o tom, že si aspoň občas vyšli ven, mimo jejich území a škodili všude, kde se dalo. Sice nevsázel hned na slova jedné vlčice, akorát v hlase Jainy, kdy povídala o své kamarádce, šla cítit jen bolest, čistá, nefalšovaná bolest. A to už něco znamenalo. Proč by Perse jinak jen tak odešla? Než problémy v rodině? A co problémy, tohle nebyl problém, však vrchol problému. „Viděl jsem už za život mnoho. Zradu, hádky, nepřátelství. Však vyhnat svou rodinu? Sice nerad někoho soudím, aniž bych ho viděl a i tak mé myšlenky případně zůstávají jen v hlavě, ale toto mi přijde jako...jak to říct? Vrchol všeho? Třeba. Při rodině máš stát vždy, ať je slabá, či silná. A ne jí takhle necitlivě ubližovat. Avšak mrzí mě vaše ztráta. Persephone musela být skvělá bytost,“ trochu se rozmluvil, no konečně svůj proslov dokončil. Nereuse, ani vlčku neznal, jak sám řekl, ovšem přišlo mu to prostě moc. Kdo by to v životě udělal? Zabíjet vlky jen proto, že podle něj byli slabí? Nikdo nebyl slabý. Svaly neznamenaly všechny a nikdy ani nebudou. „Nikdy si nemůžeme být jistí, do existuje a co ne. Třeba ten jejich Bůh je, třeba jich je víc. Nikdy nemůžeme vědět, pokud jsme to ještě nikdy neviděli. A možná už ani nikdy neuvidíme,“ odpověděl na její slova o Kultu. Všiml si, že každá smečka zde na Norestu byla něčím specifická. Hrubá síla, bohově založena a ty dvě další určitě taky něco měly. Něco, co je dělalo výjimečnými.

Tak tohle byl ten pocit, kvůli kterému zůstal na Norestu, který měl neustále v hlavě a ne a ne pryč, o kterém vyprávěl Roo a vlastně, tak by mohl pokračovat. Nikdy už nedoufal, že by jen svého jediného sourozence našel. Vždyť mohli být kdekoli přece. A ejhle, jeden se nacházel přímo tady jako člen přízračných. Možná byl trochu risk si sem jen tak nakráčet a hledat ho po celém území, no podle pachů uznal, že sem tuláci a členové jiných smeček chodili poměrně často. Tato smečka musela být úplný opak od toho... Ignisu. A taky, že byla, to věděl i bez jakýkoli informací o ní. To se dalo odtušit. No kdyby mu došlo i to, že vlastně sídlily vedle sebe, zarazilo by ho, jak mohly takhle vycházet. Pochyboval, že zrovna tyto dvě by uzavřely nějaké spojenectví. Však děly se různé věci, na druhou stranu bylo možné v podstatě vše. Ale nenacházel se na této hrázi, aby přemýšlel o tomhle. Hledal S'arika nebo prostě někoho, kdo by ho za ním zavedl. Chtěl fakt zjistit, jestli šlo fakt o něho, chtěl se štípnout, jestli nešlo jen o nějaký dlouhý nekonečný sen a on neležel v realitě někde v bezvědomí, avšak hlavně chtěl doufat, aby to bylo skutečný a jednalo se doopravdy a jeho bratra, s kterým se neviděl v podstatě roky. Na chvíli se podíval na hráz, postavenou z kamínků a větviček. Kdekdo by řekl, jak to mohlo vlastně držet, no na druhou stranu to neznělo zas tak nerealisticky, jak by si někdo pomyslel. Voda byla průzračně čistá, že kdyby se trochu sklonil, viděl by snad až na dno. No zvedl zrak od vody a pokračoval v rovné cestě přes onu hráz. Měl cíl a on ho hodlal dokončit.

Vlci - Vincent, Finn, Noro

Vlčice - Bellanna, Becky, Tazzy

Všiml si jejího zklamaného hlasu, když jí řekl, že se do Ignisu nepřidá. „A pročpak mě tolik chceš ve smečce?“ zeptal se jí přátelskou škádlivostí. To si vzpomněl na slova Jainy, kdy mu říkala o tom, že nějaký Nereus, nový alfa, vyhnal celou svou rodinu jen proto, že byli slabí. Děsilo ho to, i když to z venku nedal jako vždy znát, dost ho to děsilo. A být pod vedením takového vlka? Kdo by něco takového mohl udělat? Co chtěl z Ignisu mít? Smečku krvelačných zrůd? Ne dobrý, to zas přeháněl. Avšak i tak, chudák Roo. Takové dobré srdce a co z ní bude v budoucnu vychováno, ach. „Tak třeba chtějí být jen se svou sestřičkou. Nebo je snad nemáš ráda?“ zeptal se jí na téma o jejích bratrech. Věřil, že by byla radši kdyby měla i nějakou sestru. Holky se lépe bavily s holkami občas, i když výjimky taky existovaly. To už bylo na každého povaze. Někdo preferoval ostřejší povahu kluků, někdo zůstal v klídku s holkami a popíjel čajíček. A takhle by mohl pokračovat do nekonečna, jak se vlci občas lišili. Roo nemohl zatím přirovnávat ani k jedné straně, protože její pořádná povaha se teprve nějakými vlivy vyvine. Klidně by ji v tuto chvíli vzal na menší procházku poblíž hranic, no aby pak dostal provaz, že ji údajně ukradl, jo, to by nebylo dobrý. A riskovat střet s ignisem se mu upřímně nechtělo. Prvně přemýšlet.

Její odfrknutí spíše ignoroval. Ne, že by to nějak často dělal, no co k tomu měl dodat? Nic. Kdekdo by si mohl i myslet, že byl naivka, když si myslel, že se na toho ptáka okamžitě vrhne a tadá, pak se společně nají jako by nechumelilo. Však stalo se. Čas se nedal vrátit. A jak už si určitě myslela sama, teď lovili, nebyl čas řešit taková nedorozumění, no ne? Králíka zahlédli skoro hned. Nebyl ani moc hubený, no pro zasycení dvou vlků kdo ví, zda bude stačit. „Dobrá, rozumím. Jinak, já jsem Aikan,“ představil se jí na oplátku. A k tomu, když někdo chtěl, aby si tykali, mohlo být. Neviděl v tom problém. To vůbec. Pak se zaměřil zpět na králíka, který marně hledal ve sněhu něco k jídlu, občas si pohopkal a trochu dál, no pak se vracel a tak dokolečka. Vypadal vcelku zmateně. „Obejdu ho na druhou stranu a ty mi ho pak naženeš přímo do tlamy. Souhlasíš?“ šeptl svůj plán, který se ve dvou obvykle dělal. Přece jen to bylo jednodušší tak, než aby za ním oba nekonečně běželi a předháněli se, kdo ho chytí jako první. A když teda byli dva, proč tento způsob nevyužít? Ještě předtím zavětřil, zda neucítí i další nějakou kořist, no nic. Avšak v tomto období víc kořisti u sebe moc nenajdou. To už šlo o větší náhodu.

Dneska se ocitl na obří pláni, jen s pár keříky a stromy které teď v zimě na sobě neměly žádné listy. Místo trávy tu ležel sníh. Vcelku hodně sněhu. Keříky taky byly vcelku seschlé, však logicky. Na nebi plulo pár šedých mráčků, ale dalo se jen hádat, zda přinesou další sníh, či se jen tak se svou barvou přesouvaly. Slunce dneska trochu svítilo, no moc nehřálo. A Aikan? Ten přicházel planinou a pod tlapami mu křupal sníh. Na tomto místě se zdálo, že ještě nebyl. Avšak určitě plno Norestských míst ještě nepoznal. Akorát uznal, že to chtělo jen čas. Některá objeví náhodou, některá při svých průzkumech a tak dále. Nehonil se přece za tím, aby co nejdříve znal Norest skrz na skrz. K čemu by mu bylo, se za něčím honit? Hlavně za takovouto věcí. Avšak i když by šlo o něco důležitého, nechvátal by. Většina věcí chtěla prostě svůj čas. Zavětřil. Cítil staré pachy králíků, čerstvý pach nějakého opeřence a... vlka. Teda pachů vlků se tu nacházelo víc, některé staré a některé nové, no tenhle byl hodně blízko. A natož, že mu na tomto místě nebránilo nic ve výhledu, ho i uviděl. Z většiny části šedý vlk. Akorát zrovna neměl nic, s čím by za ním přišel a třeba by toho vlka i rušil. Avšak co když potřeboval pomoc? Nebo tak? Vydechl páru vzduchu a vydal se pomalu k němu. Třeba najdou kdyžtak nějaké společné téma.

Po planině se nesly slabé a tenké pruhy mlhy, která jako by něco hledala. Trsy trávy vyčnívající zpod bílé pokrývky se hýbaly pod tlakem mírného vetříku, co se uháněl kolem. Sníh ho studil v polštářcím, jak už delší dobu stál, no ne natolik, aby mu to vadilo. Protože byl na kruté zimy zvyklý víc než dost. A Kora pronesla slova, která zněla tak... zvláštně. Jako by věděla, o kom mluvil. Jako by měl možnost se se S'arikem po těch letech znovu setkat. Akorát ho mohla potkat jen jednou a on pak z Norestu pak zmizel. Možností se vždy nabízelo víc a jedna byla příjemnější, než ty druhá a třetí a tak dále. „Ano,“ přikývl a pak se podíval na chvíli na území přízračných jako by se tam měl každou chvíli zjevit. A třeba se tak stane, kdo ví. Ale když si uvědomil, že koukal někam do blba, pohled stočil zpět k vlčici. „Vy ho...znáte?“ odhodlal se vyslovit své myšlenky, aby konečně rozluštil tu záhadu. Sice to mohla být jen nějaká shoda jmen, ale... ne, o tom by pochyboval. Málokterý vlk by se jmenoval takhle. Všichni měli taková specifická jména, která se nevyskytovala zas tak často jako třeba Charlie. To už by byla větší náhoda, kdyby nešlo o něho, než že by šlo. A uznal, že kdyby přece jen nešlo, pocítil by velké zklamání. Které by nedal znát, no pocítil by ho. Tak blízko a zároveň tak daleko.

Aby se tam ještě nepřidal pod těmi jejími roztomilými očky. Ne, to ne. Byla roztomilá, akorát věděl, že by udělal chybu, kdyby do Ignisu fakt vstoupil. A to ne kvůli svým pocitům, ale i kvůli těm zvykům té smečky. Jak už zmínil, on bojoval jen v případě nouze. Tihle vlci měli boj jako zábavu, vcelku. Taky nenáviděli tuláky a on by spíš do smečky, která měla k tulákům trochu víc vstřícnosti. Akorát takhle zdlouhavě jí to vysvětlovat nechtěl. Chtělo to nějak krátce, lehce pochopitelné. „Neboj, taky poznáš, jaké to je mít cíle a plány, nebo pocit, že tě někde čeká něco pěkného nebo až zaskočujícího. Ale na to máš ještě čas. Zatím si užívej své dětství,“ odpověděl jí. Jo, to by šlo, snad. V tomto věku měla na nějaké plánování a takové pocity ještě čas, jak jí řekl. Dětství bylo čas rozkvětu a poznávání, ne takových věcí. Jen ať věděla, co jí čekalo. Přece jen nešlo o nic hrozného, jak by to mohlo pro někoho znít. Mohlo by to pro někoho znít hrozně? Kdo ví. „Ale copak, oni tě snad zlobí?“ zeptal se jí, když se dostalo na jeho další téma. Ano, tušil, že občas byly dost rozepře mezi sourozenci a hodně to schytávaly holčiny, když zbytek vrhů byli kluci. On to teda osobně neznal, s jeho sourozenci nikdy žádné spory neměli. Ti drželi vždy při sobě a později to bylo zapotřebí víc než kdy jindy. Akorát samozřejmě, tak to všude nefungovalo. Občas vlčata škádlila aspoň jednoho jejich sourozence a nepochyboval, že někde i dokonce víc. Ovšem z toho vyrostou, snad.

Brisa logicky souhlasila, že liškám by nevěřila. Jo, kdo by věřil liškám. Byla to nepříjemná a páchnoucí zvířata, toužící jen po tom škodit. No snad ji utvrdil aspoň trochu v tom, že na lidi by si měla dát prvně pozor, než se k nim přiblíží. No na druhou stranu ji nemohl v ničem bránit, avšak pochyboval, že do doby, kdy stráví tady v Norestu, žádné lidi nikdy nepotká. Proč? Pfff, tady v této krajině už nemohli žít roky a roky. Vzhlédl na pár sekund k nebi, které bylo dnes téměř čisté, jen pár malých mráčků, pak pokračoval za bílou vlčicí prozkoumat víc tyto trosky. Vždyť to měl vlastně v plánu, ne? A ve dvou to bude o to lepší zážitek. „Vlastně jsem přišel vcelku nedávno. Zprve jsem ani netušil, že se tu rozhodnu zůstat. Jako bych tu měl něco najít, akeoaz netuším vůbec, co. Ale to může být jen takový pocit,“ odpověděl jí. Anebo nemusí, pomyslel si ještě, no nahlas ti už neřekl. Nehodilo se to k zbytku jeho slov. Jí se samozřejmě neptal, protože mu bylo jasný, že ona už tu svá léta strávila a dokonce páchla i smečkou. Rozešel se do vnitřních prostorů a na chvíli musel přivykat zrak na pustou tmu, co se kolem rozléhala. No netušil, zda tu něco najdou, akorát taková zkoumačka nových míst s někým zněla dobře.

Na jeho slova už nijak nezareagoval. Jen přimhouřil oči a Aikan se jen mohl dovnímat, jaký to mohlo mít tak důvod. Možná ho tím urazil i když nenašel nic, co by mohlo být tak urážlivé. Akorát jak už zmínil několikrát, každý byl jiný a každému se líbilo a nelíbilo něco jiného. Takže... tak. „To je fajn. Ne každý tulák chce hned dělat problémy, protože jen obchází kolem,“ odpověděl mu jednoduše. Někdo prostě jen procházel a nevybral cestu, kterou by se pro jistotu trochu vzdálil, někoho prostě jen zajímalo o Ignisu víc. Jak si vůbec sháněli členy, když každého, kdo jen přišel blízko hranic, jen odpálkovali? Nešlo mu to vůbec do hlavy, ale rozhodl se nad tím příliš nepřemýšlet. Třeba dělali výjimky, když se jim vlk obzvlášť líbil a měl dostatek svalů nebo tak nějak. Akorát je nechtěl nějak posuzovat a hodnotit, každá smečka měla své priority. Nějaká by nepřijmula vychrtlého ratlíka, protože by neporazil ani mouchu, některá by nepřijmula agresivního magora, protože by se bála, že někomu tam ublíží. Alfové si tak občas členy pečlivě vybírali a prověřovali, protože prostě nechtěli případné problémy na území, nic víc. Respektoval to a upřímně? Vcelku s tím i souhlasil. Alfa si musel dávat občas pozor, či spíše furt, koho přijímal. Mohlo jít o zrádce nebo spěchá, či prostě někdo se zlými úmysly. Jako by to už nezažil. Jako on se poté podíval na zatahující se mraky, které přinesou zas něco dosti divokého. „Je fakt, že tento rok je sněhu doopravdy hodně a to nejen v horách,“ podotkl, pak hlavu zpět sklonil. Avšak natož, že on osobně byl severský vlk, byl zvyklý na horší zimy. Stadley spíše ne, tak proto jeho slova.

Její otázka ho vcelku překvapila. Nebylo obvyklé, aby vlče lákalo do smečky vlky. To muselo mít trochu jiný důvod. Že by se jí líbil? Zajímavé. Jednoho svou neutrálností zaujme, druhého doháněl do hrobu. A někomu to bylo jednoduše jedno. Prostě existovalo plno různorodých povah, od dobrých až po zlé. A ty se dělily dále. Akorát na co to tak rozebírat? „Rád bych ti dělal dál společnost, no cesta mě vede trochu někam jinam,“ odpověděl jí. Nebyla to tak úplně lež. On cítil, že jeho místo bude někde jinde. No řekl to spíš proto, že vyprávět jí o tom, jak Ignis nebyla smečka pro něj, že tam žili na něj příliš bojovní a přidrzlí vlci, fakt nehodlal. Ještě by ji naštval! Nemohl vědět, že by s ním pravděpodobně souhlasila, že by uznala, že většina štěňat musela být vychovávána jinak, než ona. Protože nevypadala vůbec zle. Předpokládal, že vlčata byla už v brzkém věku přestavována na jejich názory a tak podobně. Avšak možná měla ona ještě čas, kdo ví. Ovšem i když ji příliš neznal a po tomto setkání ji podruhé uvidí maximálně už jako dospělou, či aspoň téměř dospělou, přál si, aby zůstala tím roztomilým vlčetem, s bojovností jen v nejnutnějších případech. Akorát nikoho život řídit nemohl a on ji nevychovával, ani na ni nedohlížel. Takže jak to dopadne, tak to dopadne. „A vůbec, co tě přivedlo tak daleko od všech? Až k hranicím?“ zeptal se jí ještě. Sice nejspíš fakt zkoumala svůj domov, no většina tak mladých vlčat zůstávala stejně poblíž někoho. Vlčka se asi chtěla osamostatnit co nejdříve. Roztomilé, jen v jejím věku spíš ještě trochu nebezpečné.

I když tak z venku nevypadal, nejistota mu občas zahlcovala celé tělo a hlavně mysl. Jako kdyby se dostala do jeho krevního oběhu a pořád dokolečka v něm obíhala jako krev. Bylo to mírně nepříjemné a přidávat si to těmito myšlenkami si nepomůže. Tak nad tím jen v mysli zavrtěl hlavou a soustředil se dál na cestu. Jo, to bude lepší. Mnohem lepší. „Ano, je, ale pořád platí i přesto, že ji snad aspoň každý dospělý už zná,“ podotkl jako odpověď. A copak ne? Co lepšího pro tuto situaci použít? Maximálně, kdyby někdo vymyslel něco lepšího, více novodobého, pokud by měl chuť a náladu. Avšak ne, že by to bylo nějak extrémně potřeba a spěchalo to. „Proč by byl Ignis plný buranů? Špatné zkušenosti?“ zeptal se. Určitě netvrdila o nich toto jen tak z rozmaru či názoru jednoho vlka. Na to by ji netipl. Ne, že by chtěl nějak příliš vyzvídat, jen se potřeboval prostě informovat. Plno věcí v Norestu pro něj bylo ještě nových a čím dřív se je dozví, tím lépe se mu tady bude pak žít a lépe se rozhodne v dalších krocích, co podnikne. Protože mít nějaké plány se vždy hodilo. Zatím byl nerozhodný, však to se mohlo každou chvíli změnit. Občas život přichystal takové nečekané a šokující věci, kvůli kterým se hned vše mohlo změnit.

Všiml si, jak překročila hranice. Teda aspoň myslel, že šlo o hranice, však kdo ví. No na jednu stranu nechtěl mít nějaké problémy typu, že to vypadalo, že ji odváděl pryč nebo tak, no na druhou stranu pochyboval, že to tak vypadalo. To by tu nestál jak tvrdé Y, však chňapl by ji a běžel pryč. Odvést pozornost vlčete na těch pár sekund, aby ji mohl chytit za zátylek, bylo lehké, jen tak pro zajímavost. A snad nebyli Ignisani až tak přísní, že by ho hned odvedli na poslední odpočinek, jen protože se tu přátelsky vybavoval se členem, byť s vlčetem. Jako jo, popravdě to bylo vždy riziko, aby tulák trávil čas s úplně cizím vlčetem ze smečky. Malá nemusela potkat jeho, ale někoho, kdo by měl třeba zlé úmysly. Akorát ji nikdo nemohl věznit ani nekonečně v noře, že ano. Takhle by se nic nikdy nenaučila. Neprozkoumala svět. A dokud byla poblíž území své smečky, musela být v bezpečí. „Tak to je dobře. Je fajn se cítit ve svém domově příjemně,“ odpověděl jí jednoduše. Třeba nastane čas, kdy i on po zbytek svého života něco nazve svým domovem. Teda ne, že už se připravoval na smrt, jen už svůj věk vcelku měl. I když je, že by se na to cítil. Aspoň prozatím. „Jsem tulák, ano,“ odpověděl jí krátce a mírně pokýval hlavou. Jako by šlo o nějaký jeho tik, dělal to v podstatě často. „Ale neboj, nijak ti neublížím,“ řekl jí ještě něžně, kdyby hodlala být náhodou nějak nedůvěřivá. Přece ji neměl v plánu nějak vyděsit. „Těší mě, Roo. Já jsem Aikan,“ představil se s podzvednutými koutky. Větší úsměv nešel? Ne, pokus o takové věci byl prostě moc složitý.

Tak had veliký bere slot na další postavu. Využiju hned.

pripísané