Príspevky užívateľa

Otočil se zas až za hláskem, který se za ním ozval. Seděla tam malá vlčka a koukala na něj. No přece teď neodejde, když už na něj promluvila a čekala, že snad něco udělá i on sám. „Ahoj,“ pozdravil ji mile a přišel k ní zas blíž. Akorát ne tak, aby narušil hranice. Teda aspoň ne celým tělem nebo že by se tam začal procházet jak kdyby se nacházel někde na neobydleném území. Ty jo, to někdo dělal? Riskoval pod následky nejlépe sprdu od členů a alfy? Neznal důvod, proč si dělat špatnou pověst od smeček. Sice už se s nimi nikdy nemusel dál vidět, akorát mu to nepřišlo jako zábava, při které se zabavit ve chvílích nudy, nic víc. Avšak asi bylo na každém, jak trávil svůj čas. Jen se vždy dalo najít něco lepšího, než škodit jiným, jak už několikrát zmínil. „Prozkoumáváš svůj domov, že ano? Líbí se ti?“ zeptal se snad na první otázku, co ho napadla. Což pro něj nebylo příliš obvyklé, jen u vlčete na tom moc nesešlo. Tam se beztak musely vymýšlet slova a otázky, kterým plně to vlče rozumnělo a nezůstane na něj jen nechápavě koukat a v mysli si nebude myslet něco typu co mi to říkáš?. Ani ne, že by ho zarazilo, že se tu potulovala tak sama. Byla přece doma a ne zas tak maličká, aby potřebovala dozor 24 hodin denně 7 dní v týdnu. Však ne, pořád to neznamenalo, že se tu nemohla i tak nějak zranit. No věřil, že to zvládne.

Prý, jestli se zatoulal. No, to bylo zrovna vcelku diskutabilní. I kdyby se zatoulal, nemusel by to dát znát, protože popravdě, neměl pořádně kam jít. Neměl prostě domov. I když ho to příliš netrápilo, jednou to přijde. nesměl jen spěchat, nic víc. Vůbec, ale díky za optání. Pro někoho se tato otázka bude jednou třeba i hodit, odpověděl mu. Ignoroval fakt, že to myslel spíš výsměšně, než starostlivě. On osobně se snažil znít vždy normálně, až mile a ne po někom prskat. Ale to vůbec, kdyžtak uměl vlka trochu zabrzdit. Anebo ho ještě víc rozčílit či pobavit. Možností bylo více. Nikdy nikdo nemohl vědět, jak druhý vlk zareaguje. Takže dělat závěry, jak to skončí, bylo vcelku zbytečné. Pokud někdo neviděl do budoucnosti, ha. Ale to musel umět jeden vlk z kolika...tísíci, desetitisíci...atp. Rozhodně nehodlám narušovat hranice cizí smečky a otravovat tam. Takový nejsem, odpověděl na jeho upozornění. Hádám, že jsi též odtamtud. Pokud mě jen neupozorňuješ, doplnil ještě ke svým slovům. No, avšak pokud by odtamtud nepocházel, asi by ho někdo jako Stadley nevaroval. Spíš by ho tam nechal jít, ať by o tom Aikan věděl, či ne. Akorát to mohl i tak a nestarat se, že se mu tam toulali tuláci, vždyť on to vyřídí někdo jiný, takže zas nemusel předpokládat, že byl modrý nějaký zlý. Spíš jen trochu přidrzlý.

Ano, už jakou dobu v Norestu strávil a pořád byl tulákem. Samozřejmě být tulákem nebylo nic špatného a popravdě tu nebyl zas tak dlouho, však což. Důvod měl jasný. Nemohl se prostě rozhodnout. A k tomu měl takový pocit, že mu furt něco unikalo. Nějaká informace, která by jeho cíl hned určila. Dala jeho životu další malý směr. Akorát pro nic za nic do teď nepřišel na to, o co šlo. Co to mělo být. A jak to zjistit, aby mu ten pocit nevězel v hlavě do konce života. No takové věci se stávaly, když jsme je nejméně čekali. Takže to hodlal hodit prozatím za hlavu a ono to už přijde. Rozhlédl se a zastavil na hranici s Ignisem. Naštěstí. Přece nechtěl porušovat oné hranice a dostat sodu. K tomu věděl, že Ignis nebyl nic pro něj na to, aby tu jen tak stál a čuměl. Vlci odtamtud byli...jak to říct? Milovali boj. Občas byli přidrzlí, až zlí, občas měli z jiných srandu. Možná by neměl soudit jen z jednoho vlka, co potkal, no většině ostatních vlků by došlo, že takoví tam museli být aspoň téměř všichni. Nesoudil je, nikdy nesoudil, i kdyby mu to přišlo extra špatné. Takže se otočil, aby se smečce vyhnul a pokračoval v cestě dál.

Netušil, zda by se tu mohlo nacházet něco zajímavého. Jak už zmínil, lidi neznal. Netušil, zda vlastnili něco, co by vlkům k něčemu bylo anebo měli jen věci, které by obyčejný vlk jen zahrabal do země a nechal to tam rozkládat. Teda, jestli se uměly lidské věci rozkládat. Když uměli postavit takové ohromné stavby, určitě uměly vyrobit i věci, které vydržely hodně dlouhou dobu. Nebo až třeba navždy. I když na druhou stranu. Nic nevydrželo navždy. To asi nebylo možný. „Nezpochybňuju lidi. Obvykle nic nezpochybňuju. Je zbytečné někoho trápit a snižovat mu sebevědomí, ať ho má sebevíc velké. Jenže jiné rase bych se taky neodvážil plně důvěřovat. Je to jako kdybych se najednou rozhodl věřit liškám a to už určitě oba víme, že by nebylo vůbec dobré rozhodnutí,“ doplnil ještě ke svým slovům a i jejím, kdy se zmiňovala, že taky lidi moc neznala. Upřímně, hodně vlků lidi moc neznali. Maximálně ti, kteří s nimi měli nějaké zkušenosti – a těch se na světě nenacházelo moc. Vlci se jim obvykle vyhýbali. A oni mohli jen hádat, zda dělali jen a jen dobře, nebo by to vůbec nevadilo. „Ale ano, taky mě toto místo přitáhlo svou zvědavostí. Je to prostě zajímavý místo i když bych tu nic nenašel,“ vyjádřil se ještě k jejím prvním slovům. Nepotřeboval žádné zlato ani šperky, ani cokoli jiného. Stačilo mu jen to prozkoumávání taje míst, které neznal, však hodlal je aspoň trochu poznat. „Také mě těší. A ano, bylo by. Málokdy se zve i rody. Jména jsou to hlavní, čím na vás zavolat, či vás oslovit,“ souhlasně přikývl a zamával ocasem.

Všiml si, že Icee zůstal vcelku v šoku po tom, co před něj náhrdelník položil. Ano, jeho samotného by to velice překvapilo. Sice by to dal najevo méně, ale překvapilo. „Není vůbec zač. Je fajn občas něco darovat přátelům a blízkým,“ odpověděl mu a mírně přikývl. Avšak byl samozřejmě rád, že se mu to líbilo. Nešlo mu o to, že si s tím dal svou práci, však spíše o to, že to byl příjemný pocit obdarovat druhého a udělat ho plně spokojeného, no ne? Avšak ani světlý nepřišel s prázdnou. Odhrnul sníh z něčeho, co měl do teď v tlamě a naskytl se mu pohled na pírko posázené ledem. Dárek sice dočasný, aspoň z půlky, no však velice hezký a zajímavý. A to pírko si mohl vždy nechat, i bez ledu. Aikan s pírkem v uchu. No neznělo to skvěle? „Je to moc krásný, nikdy jsem nic takového neviděl. Ale samozřejmě taky děkuji. Jsem rád, že jsme se takhle zas setkali a trochu se obdarovali,“ podotkl s mírně veselým tónem v hlase a zamával ocasem. Ale ještě tu bylo něco, co ho zajímalo. „A proč jste mě vůbec hledal?“ zeptal se taky tiššeji, no zároveň i překvapeně. Copak se asi dělo, že ho potřeboval? Anebo víte co, nemuselo se ani nic dít. Prostě ho chtěl třeba zas jen vidět. To bylo taky možné. Ale odpověď se dozví od něj, tak nemělo cenu nad tím nějak úmorně přemýšlet, že co měl očekávat a co ne. Zatím si vzal pírko blíž k sobě a prohlédl si ho podrobněji. Bylo to od Icee hezké, že ho napadlo to darovat zrovna jemu. Stejně jako jeho napadlo darovat kámen světlému.

Jako by osud stál na jejich straně. Jako by chtěl, aby se právě dnes a teď setkali. Což jim oběma určitě hrálo velice do karet. Konečně ucítil jeho pach. Čerstvý. Velice čerstvý. Někde se tu nacházel. A když se otočil, ihned ho zahlédl, jak šel po jeho stopách. Nejradši by se nad tím usmál, akorát to by asi nezvedl. Ach ta jeho blokace. Mnohdy užitečný. no občas i vcelku nežádoucí. Ale možná na tom bylo kapku dobroty, že neprojevoval tolik emoce jako jiní. Ne proto, že mu to dovolovalo se chovat prostě dospěle, spíše proto, že dokázal jednat furt v klidu i v těch nejhorších situacích. A to se asi hodilo víc, než projevovat víc své emoce. Však kdo ví. Asi spíš každého názor. No samozřejmě se Iceeovi vydal naproti cestou, kterou právě prošel. Buďte zdráv, Icee, řekl přes náhrdelník v tlamě, srozumitelněji, než očekával. Ale tak měl v tlamě jenom kus liány, to mu mluvení moc nezabraňovalo. Hledám vás. Přijměte takovou maličkost ode mne, řekl mu přátelsky a položil náhrdelník s modrým kamenem do sněhu před něj. Doufal, že to zůstane stabilní aspoň nějakou dobu. Netušil, zda tam kámen vydrží upevněný navždy, či časem spadne, to uvidí jen čas. Akorát by byla celkem škoda, kdyby spadl...no utáhl to dost. Holt už se uvidí.

Chvíli sice vlčka mlčela, ale pak promluvila. Její slova byla procítěna bolestí a smutkem. A kdo by se jí divil? Vlastně to znělo jako by jí už nikdo nezbyl. Jako by zůstala na světě úplně sama. Bylo mu jí líto. Vlastně i s ní pocítil mírný smutek, on osobně možná také trochu toho vzteku - zda ona něco takového cítila? Těžko říci, asi spíš ne. Její slova byla spíš plné nekonečného trápení a prázdnoty, než naštvanosti. A proč se tedy cítil naštvaný on? Jednoduše. Proč ji tu nechali? Proč ji aspoň nevzali s sebou? Ani se nedivil, že se cítila jako největší chudák pod sluncem. Musela to být pro ni dost velká rána. Měla mít oporu v rodičích po odchodu bratra a úmrtí sestry. Co je mohli přinutit odejít bez své poslední (?) dcery? Obava, že ji už nezvládnou? Však takhle se jí vzdát? Spíš by si ji měli držet víc při sobě po tom všem, ne? Ach jak on rád by tomu porozuměl. Chápal hodně věcí, akorát tohle? Sice k tomu mohli mít důvod, který ona ani on neznali, však stejně... „Moc mě mrzí, co právě zažíváte. Věřím, že musí být těžké přijít o celou rodinu, hlavně v takovém mladém věku,“ řekl prvně lítostivě. „A hlavně máte velkou odvahu, že jste mi to řekla, že jste se svěřila, byť mě skoro neznáte,“ pokračoval. „Ale tak to nesmíme nechat, to vůbec. Mohu tu být pro vás aspoň já i když vám rodinu asi nikdy nenahradím. Mohu se pokusit vás postavit zas na tlapy. Byť se ta rána nikdy nezahojí, jizvy zůstanou navždy, nějaký společník a podpora se bude hodit vždy,“ navrhl jí a tím dokončil svůj proslov. Chtěl jí pomoc, chtěl jí moc pomoc. Nesnesl pohled na to, když se někdo takhle trápil. Teď bylo spíše jen na ní, zda bude s tímto souhlasit. Ono, když vám něco takového navrhne v podstatě cizí vlk, bylo to takové... zvláštní. Ale v tomto stavu ji nechat prostě nemohl, to si odporoval.

Zima se sem do Norestu dostavila v plné síle. Z nebe pravidelně padaly malé sněhové vločky, na zemi ležely vrstvy bílého sněhu a mráz podnikal až pod kůži. Aikanovi tedy ne, jeho chránila ta hustá, hřejivá srst. Takže mu byla zima minimální. Kráčel podél hlubokého a obřího kaňonu, sníh mu křupal pod packami. A cosi nesl v tlamě. Věc, kterou chtěl darovat jednomu vlkovi. Iceeovi. Nedávno si takhle chtěl při obchůzce odpočinout a tak zalezl do jedné opuštěné nory. Chtěl si lehnout do pelechu, co tam byl, dokud tam nepoložil tlapku a neucítil, že na něco šlápl. Trochu pelech rozhrabal a našel tam zvláštní modrý kámen. Takové se viděly málokdy. Většinou bývaly takové zahrabané někde v zemi, či těžko dostupné, těžko se hledaly. tak co dělal jeden z nich tady? Že by ho tu někdo zapomněl? Nevěděl, však věděl, co s ním. Jen musel najít něco, čím ho obvázat a vytvořit z něj hezký náhrdelník. Lidé používali provázky, řetízky, no to vlci ani žádná jiná zvířata neznala. Ani se to v přírodě nenacházelo. Aikan nakonec usoudil, že nějaká liána bude nejlepší volba. A tak tak učinil. Obvázal kámen liánou ze strany, zvrchu a pak ještě jednou, aby to lépe drželo. Nakonec vzal ještě jeden kus liány, menší a konce náhrdelníku jí spojil. Protože on nic jako uzel udělat neuměl. Či ano? kdo ví, nezkoušel to. No takhle to bylo aspoň rychlejší a lehčí. A teď se nacházel na tomto místě a hledal jen sebemenší pach jeho kamaráda, aby mu šperk daroval. Doufal teda, že se něco nepokazilo. Anebo že neodešel z Norestu. To i když by tmavý vlk nepřiznal, by mu to bylo velice líto.

Nikdy nealfoval. Takže nevěděl, jaký to byl pocit i kdyby věděl, co vše to obnášelo. Takový vlk si na sebe vlastně bral celou smečku. Musel ji opečovávat a prostě na ni dohlížet. Musel mít nějaký respekt, no zároveň by neměl být ani moc zlý. A takové věci neměl každý, to uznal každý. On osobně byl nejspíše rád, že nebyl ten prvorozený. Nehnal se sice nikam na okraj, mezi odpadky, ale nehnal se ani nikam na vrchol. Taková věc byla velká zodpovědnost a ne, že by se do toho chtěl někdy pouštět. Ovšem ne, že by se nevěřil. Kora se ho poté zeptala na bratrovo jméno. Na chvíli ho napadlo, že ho třeba mohla někdy potkat, mohl procházet Norestem, akorát ta šance byla taky minimální. Na druhou stranu netušil, kde mu byl konec, jak zmínil před chvílí, takže nemohl vědět, kudy všudy šel přece. „S'arik,“ odpověděl jí jednoslovně, prostě jasně. Musel ale uznat, že říkat po tak dlouhé době jeho jméno bylo vcelku zvláštní. Teda ne, že by na tom záleželo, ale prostě jako kdyby se na něj vyvalilo milion vzpomínek z dob, než se oddělili. Kdyby kdysi měli možnost zůstat spolu, kam by je cesta asi zavedla? Kdo ví, ono to mohlo být kamkoliv. Tudy, kudy šel Aikan, či tudy, kudy šel Sar. Bylo by to jen na jejich domluvě, jakým směrem by se vydali.

Vydechl, až mu z nozder unikl mráček páry, neboli oxidu uhličitého. Zpětně přemýšlel, že možná bylo nevhodné sem jen tak vlézt a ani se nezeptat, zda mohl vůbec vkročit. Akorát pohled na tu hromádku neštěstí ho přesvědčil, že pochybovat, či hůř, odejít, by nějakým způsobem nedokázal. On rád pomohl každému, kdo o to stál. A vlastně i když ne, akorát poznal, kdy už šla jeho práce do tuhého a vzdal to. Občas někomu nebylo prostě rady, tudíž ani pomoci. To by si měl tmavý uvědomit. Možná jen nechtěl, možná mu to fakt ještě plně nedocvaklo, kdo ví. Podíval se na mladou vlčku. Občas je normální nevědět, začal. Ano, bylo to jako, když jsme nevěděli, jakou cestou u rozcestí se dát, když jsme neměli žádný plán. A popravdě, i s plány nás ta křižovatka mnohdy zmátla. A co teprve takové rozcestí v hlavě? Ale určitě tu tak sama, na tak zapadlém místě v horách, jen tak bezdůvodně, hm? Je váš problém už dlouhodobý, či jen krátkodobý? Mohu se o něm dozvědět víc? pobídl ji něžně a posadil se. Nechtěl se k ní prozatím přibližovat, aby si nemyslela, že ji chtěl nějak ohrozit a jen milého hrál, či tak. Už vypadala vylekaná dost, ještě, aby tomu přidával. Taky, když se k vám vkrade hned cizí vlk a hned na vás promluví...ne každý tohle měl příliš rád. Akorát už tento krok Aikan podnikl a nedal se vrátit zpět. Copak uměl posunout čas dozadu? Ne, bohužel, jako nikdo, i když ne, že by to mnohokrát v životě osobně potřeboval.

Na první pohled modrý působil jako někdo dosti přidrzlý a...prostě svůj. Však nechtěl soudit na první pohled a slova i když znělo jasně, kde byla pravda. Tak, jak přemýšlel. No nehodlal nikoho soudit, od toho nežil. Neměl důvod nikoho soudit, byť by mohl. Akorát on takový nebyl. Neházel na ostatní špínu. Tak tedy zdravím tě, když ti to bude příjemnější, řekl mu na to klidně a mírně pokývl hlavou. Bylo pro něj zvláštní hned na prvním setkání někomu zatykat, akorát pokud by se to někomu nelíbilo, či mu navrhl tykání, samozřejmě se vždy přizpůsobí. narozdíl od úšklebku neznámého měl Aikan na sobě furt neutrální výraz. Na druhou stranu byl rád, že mu došlo, že se pozdrav oplácel. Nezáleželo mu na tom, i když by mělo, akorát si to rád připisoval jako plus na druhém vlkovi. Jenže nevěděl, jestli by tenhle vlk neskončil spíš se samými mínusy. Však na co si vést nějaké kladné a záporné body. Ta fráze plusko byla myšlena spíš jen obrazně. Nemohl jsem si všimnout, že jste se...tedy ses ke mně tak přihnal. Měl jsem za to, že mi máš v plánu něco vyřídit, promluvil, kdyby náhodou vlk zapomněl, proč za ním přišel. Se tak zabývali pozdravy, až se dalo zapomenout na všelicos. Což přeháněl, nedělali tady o tom slohové práce, však chápeme se. Jinak, abych se nezapomněl představit, jsem Aikan, představil se, tentokrát bez rodu. Neříkal ho úplně vždy. Krom toho, že byl pro ostatní vlky nepotřebný, to prostě nebylo většinou potřeba.

Stručně mu vysvětlila smysl smečky a její zkušenosti s členy. Taky se dozvěděl, že přízrační měli údajně nového alfu, zda správně pochopil. Co se asi minulému, či minulé stalo? Akorát to byla otázka, která se ho ani náhodou netýkala a ptát se na to by nebyl jeho styl. Zajímat ho to mohlo, no vyzvídat nehodlal. Trochu slušnosti, ne? „To je dobře, že se snaží. Ono se dostat do té pozice plné povinností někdy chvilku trvá a chce to i plno trpělivosti,“ odpověděl jí stručně. Na to mu vyvztanula taková myšlenka na jeho sourozence. A upřímně, hlavně na S'arika. Kde mu byl konec? Kde jim všem byl konec? To se pravděpodobně už nedozví. Však nechtěl si zamořovat hlavu takovými věcmi. Možná bylo souzeno, aby se už nikdy neviděli. „Můj bratr taky kdysi vedl smečku. Naši rodnou smečku. Vládl dobře, mohl by taky dosti povyprávět, co to obnáší,“ poznamenal a na chvíli nevědomky pohlédl vedle sebe jako by tam stál. Pak si to ale uvědomil a otočil zrak zpět ke Koře. Nesměl zůstat v rozpacích, zdálo se, že ho vzpomínky na svou rodinu rozladily dost. „Děkuji,“ poděkoval ji za tu pochvalu na jeho jméno, jen tak, z obyčejné slušnosti a aby to nezůstalo viset ve vzduchu. Ono na to nezareagovat či jen přikývnout by působilo... divně. A ne, i když o své minulosti nemluvil, zrovna o svých sourozencích by klidně něco řekl. Teda záleželo zas co. Nehodlal zacházet do detailů, už kvůli jejich pohodlí. Ať se to dozvědí či ne.

Nikdy by nečekal, že taková chvíle nastane. Kdy se bude válet jako malé nepozorné vlče ve sněhu společně s dalším vlkem a budou se tam popichovat a fingovaně se prát. Icee v něm snad probudil nějakou druhou stranu jeho povahy, o které si myslel, že ani neexistovala. Že by si jen vynahrazoval čas, co ztratil jako vlče? I když ne, že by jako mladý nějaký čas ztratil. Aspoň z něj vyrostl schopný jedinec, který už se po svých zkušenostech zalekl málo čeho. Chvíli oba zhluboka oddychovali, když konečně přestali dělat kraviny a Aikan se nezapomněl i oklepat od všudypřítomného sněhu, co měl na sobě. I když by ho nikdy v životě nevyklepal všechen. Bude si muset holt počkat, až roztaje a on bude holt jak vodník no. Na jeho nabídku lovu přikývl a už už běžel za ním. Zjistil, že taky měl vcelku hlad a nějaká svačinka se hodila vždy. Hlavně po takových skopičinách. V lese snad najdou aspoň nějaké veverky či nějakého zatoulaného zajíce.

Zažíval dost zábavné chvíle, to se mu nestávalo příliš často. Většinou žil vážným a pro někoho až nezáživným životem. Jako kdyby neměl emoce. No měl je? V tento okamžik by ale kdo kde řekl, že vcelku ano. Skutáleli se z kopce a Icee nad jeho vzhledem nedokázal potlačit smích. Nedivil se, vypadal fakt jak sněhulák. Pak se vrátil ke konverzaci, u které už usoudil, že byla uzavřená - teda ani pořádně nezačala, však byly věci, které se nemusely příliš rozebírat. Někteří se holt v boji už vyžívali, on ani nikdo jiný s tím nic nikdy nenadělá. „Je fajn se umět bránit,“ podotkl, avšak pak pokračovali v dovádění. Jakmile se světlý rozběhl loukou, Aikan vyrazil hned za ním. Vítr mu čechral srst a odolal pokušení vystrčit jazyk z tlamy a nechat ho vlát náhodným směrem. Chvíli jen tak přikrčeně chodil sem a tam, když Icee dělal velkou sněhovou kouli. Chtěl totiž počkat, než ji dodělá. A když se tak stalo a než ji stihl po něm hodit, Aikan se napřáhl a skočil po Iceeovi, s úmyslem ho shodit na zem přímo na tu vytvořenou kouli, aby se zas rozplácla a jeho práce byla zmařená.

Dlouho tu nezůstal. Ani se tomu nedivil. V Norestu žilo vlků plno. Byla dost malá šance, že by na svých toulkách nikoho nepotkal. Prvně zaznamenal pach. Logicky neznámý, čerstvý, linoucí se kolem. A pak tu byl hlas. Aikan se rozhodl vylézt zpod sutin a ukázat se bílé vlčici s pár černými znaky. Je, začal prvně, aby jí odpověděl na otázku. Proč ji nechat tak viset ve vzduchu? i přesto, že zrovna na tom příliš nezáleželo. Zdravím vás, pozdravil ji poté. Co vás přivádí zrovna sem, k tomuto hradu? zeptal se jí poté se zájmem. Ne každý obdivoval takové stavby. Ale třeba se jen tak toulala jako on. Kdo ví. Neznám lidi a možná ani nechci. Ale i tak mě tak zajímá, na co jim ten hrad mohl tak sloužit. Teď to vypadá téměř jako jen obří kusy kamene. Avšak nenechme se tím mýlit, kdysi mohl vypadat úplně jinak, odvyprávěl svou myšlenku, co se mu celou dobu honila hlavou, přičemž na hrad pohlížel. Pak se otočil na neznámou. Mohla být mírně zmatená, jak hne začal vytahovat své kousky z hlavy, no třeba taky ne a nějak na to zareaguje. Abych se také nezapomněl představit, jsem AIkan Tah'reza-wanehar, no zvěte mě samozřejmě jen jménem, představil se ještě nakonec, jak to obvykle dělával.