Príspevky užívateľa

Být ve společnosti bylo zdravé. Teda jak kdy. No hlavně záleželo, v jaké. Akorát i samota se občas hodila. Pro někoho víc, pro někoho méně. To už bylo diskutabilní. Když po Iceeovi hodil kuličku sněhu, Icee se skrčil do hravé polohy a začal na něj hrabat sníh. Až se musel krátce hlubokým hlasem zasmát. Což též nebylo přímo jeho. Ty jo, jak se vracel do postavení vlčete, která si takhle hrála klidně celé dny a stejně se jim pak nechtělo spát. Dováděli tak taky někdy on a jeho sourozenci? Či už je od malička učili své emoce a tyhle rádoby záliby zahnat někam na dno jezera? Divte se či ne, no on si to příliš už nepamatoval. Oklepal ze sebe nejvíc sněhu, co dokázal a chvíli ho jen pozoroval, jak ukazoval na svah. Počkal, až se otočí jemu zády a pak ho strčil a už se světlý kutálel dolu. Chtěl se klouzat, tak to měl. A aby to nějak doplnil, vrhl se za ním i on sám. Taky proto, kdyby se mu mělo něco stát, ať byl v pohotovosti. Přece jen by to byla jeho chyba. Akorát teď měl sníh všude očích, v uších, v tlamě, lepil se mu na kožich, že teď vypadal jako sněhulák. A taky pomalu nevnímal okolní svět, jak se kutálel a celý se motal. Jen bílo, samé bílo. A k tomu se ještě rozsněžilo ještě o něco hustěji.

Icee působil dosti optimisticky, když Aikana zahlédl. A Aikan byl taky rád, že ho zas viděl. Šlo o takového vlka do pohody i nepohody. Přemýšlel, že mu mohl začít plně důvěřovat. Akorát když se zvedl a tmavý zahlédl jeho rány a ještě úplně nevyléčené jizvy, nedalo se říct, že by se nezděsil. „U mě v pořádku, dny trávím objevováním norestu. Ale vy vypadáte jako byste se s někým neshodl, “ odpověděl mu mírně starostlivým tónem. Icee samotný nebyl typ, co by se vrhal do bojů či provokoval jiné. Tudíž vlka, který mu to způsobil, musel být pěkný dáreček. Na druhou stranu se mohl poprat s jakýmkoli jiným zvířetem. Co to hned svádět na vlka? Takové lišky či nějaká jiné šelmy a chovaly občas tak zradně, že jste prvně ani nevěděli, zda na vás při setkání zaútočí či uznají, že by to byla marná snaha a zmizí pryč. Sníh, co na něj dopadl, setřásl z kožichu taky. „Ovšem nebudu vyzvídat. Pojďme změnit téma,“ řekl s jedním hravým úmyslem. Vytvořil menší sněhovou kouli a hodil ji po Iceeovi. Zamával pomalu ocasem a čekal na nějakou reakci. Začne nějaká koulovaná? Či bude světlý zmaten z toho, co právě udělal? Uznejme, takhle se většinou nechoval.

Tak zima už nám přišla neviditelnými dveřmi. Z nebe padaly jemné sněhové vlčky a na zemi se už válela vrstva bílé pokrývky, co už stihla za noc napadnout. Aikan se nedávno probudil a teď vyrazil zas náhodným směrem. Pod každým jeho krokem sníh vydal křupavý zvuk, který se rozhléhal tichým okolím. Však zjistil, že se tu nenacházel sám. Ve sněhu, kousek od něho, se válel další vlk a užíval si nejspíše zimních radovánek. Zprve by to tipl na nějaké vlče, no ejhle! Byl to Icee! Rozhodl se jít za ním. Už to byla doba od té chvíle, co se potkali poprvé a málem je potkala smrt. Tak krátce se znali a už měli na to vzpomínat. Jen kdo ví, zda v dobrém či špatném. Možná tak zpětně jen v dobrém. Přežili, no ne? Zdravím vás, Icee, pozdravil ho prvně, aby na sebe upozornil. Užíváte si zimních radovánek, jak vidím, podotkl se zájmem. Že by se přidal? Nevěděl, on na takové věci nebyl. Akorát občas bylo fajn upustit od té věčné vážnosti. A měl pocit, že s tímhle společníkem klidně mohl. Zatím si jeho nové, ještě plně nezahojené jizvy nevšiml, protože ležel na zádech.

Vcelku mu bylo líto, že nemohl Iceeovi říci, co ho pronásledovalo asi celý život. A hlavně, že mu nemohl pomoci. Však on doopravdy netušil, o co by mohlo jít. Znělo to tak zvláštně, mít skřípky situací, které se mu nikdy nestaly. Jako kdyby teď žil druhej život. Akorát tato možnost zněla ještě více neuvěřitelně, než věc samotná, tak neotevřel tlamu, aby tu myšlenku vyslovil. Prvně přemýšlel, než něco řekne. A usoudil, že téhle možnosti by světlý v životě nevěřil. A Aikan? Hm kdo ví, zda věřil na nějakou reinkarnaci. Na světě bylo možné v podstatě vše, tak proč ne i to, že. Al i tak mu to nějakou chvíli vrtalo dál hlavou, ne se ocitl v jeho objetí, které Aikanovi teda přijal. Prostě obyčejné, léčivé objetí. Když se zas odtáhli, jak on, tak i sám tmavý si sedl. Není vůbec za co, odpověděl mu jemně a možná, možná se na jeho tváři objevilo mírné nadzvednutí koutků. Akorát spíše skoro nezřetelné, kdo ví, zda si toho Icee všiml. A také šlo cítit, že z těchto dvou vlků se s největší pravděpodobností stali přátelé.

V dálce zahlédl nějakou siluetu vlka. A ta se blížila přímo k němu, až se ze siluety stal modročerný mladý klučík. Taky páchl zvláštně, tím myslel nějakou smečkou. Šel mu naproti, kousek od něho zastavil, aby do sebe nenarazili. „Zdravím vás,“ pozdravil ho ze slušnosti a už jen čekal, co řekne. Vypadal, že mu nepřišel dělat společnost jen tak. Že byl odhodlaný mu něco vyřídit, či říct. A jak mohl mít Aikan takovou jistotou v tomhle? Neměl a ani nemohl mít, pokud by se ho nedotkl a neaktivoval svou magii. Akorát dotýkat se ho by mohlo vyvolat nějaký konflikt. A proč by to dělal? Sice neznal jeho záměry, no to, co mu chtěl vyřídit, vyřídí i tak. Bylo pozdní odpoledne a začalo se pomalu ochlazovat. No tmavý to chladno díky své husté srsti příliš nevnímal. Maximálně věděl, že bylo chladněji, jinak se to na něm jakkoli nepoznamenalo. A za to byl rád, že většinou v zimním období nemrzl. A ještě by mohl někoho zahřát, že... Ale přestal přemýšlet o počasí a věnoval plnou pozornost zas jeho novému společníkovi.

<< vyprahlé jezero

Čekal by toho hodně, akorát ne, že vlčice takhle vyletí. Copak řekl něco zle? Možná to tak znělo, no samozřejmě by to v životě nemyslel zle. Podíval se na ni. „Ale nee, tak jsem to rozhodně nemyslel. Nikdy bych na nikoho nic nesváděl. Myslel jsem to v dobrém“ vysvětlil jí, záleželo už jen na ni, zda pochopí. Akorát měl takový neblahý pocit, že asi ne. „Ale máte pravdu, co si načnu, to si mám i dokončit,“ doplnil ještě a pokračoval už tiše v cestě. Bylo zvláštní, jak i při takových situacích dokázal vypadat a být klidný. Akorát klid a trpělivost byl pro něj klíč k úspěchu. Buď s vlčici vztahy nějak napraví i když se nicmoc nestalo, anebo bude mít prvního nepřítele. Po tom přece prahl ne? Nějaké vzrůšo.. ne, on chtěl být s každým za dobře. Akorát mu bylo jasný, že ne vždy se tak stane. Lunary se zdála vcelku tvrdohlavá. Však i s takovými se dalo mnohdy domluvit ne? Ignoroval fakt, že na něj vyjela ještě se slovy, ať byl zticha, když to byla ona, kdo tu vyjel. Akorát nadávat a odsuzovat jiné nehodlal. A ani to upřímně neuměl. „A samozřejmě s lovem pomohu,“ řekl klidně a přikývl. Ohnivá louka nabízela plno pachů. Zajíci, nějací hlodavci a neunikl mu ani čerstvý zápach nějakého dravce. „Cítím zajíce, ty bychom mohli zkusit. Co vy na to?“ zašeptal směrem k vlčici a čekal na její reakci. Tohle by ji nemělo snad naštvat. Jinak jediný, co by mohli lovit, byla tráva.

Věděl, že se mu zprve nechtělo. Ono to šlo občas ven těžko. Stejně jako šlo občas těžko najít si nějaký cíl. Tedy něco vůbec najít. Ale nakonec se Icee rozmluvil. Poslouchal ho. Ještě aby ne, když ho konečně "přinutil", aby ze sebe něco vyklopil. Šlo mu to sice těžce, ale plně pochopil, co se mu snažil říct. Byl odvážnější než Aikan sám. On to dokázal někomu říct, dokázal promluvit a to stačilo mít jen trochu trpělivosti. No co kdyby se v této situaci objevil Aikan sám? Vysypal by to ze sebe taky nakonec, či by téma otočil jiným směrem? Či by ve vhodné chvíli zmizel a pak se snažil nabrat nový dech nad tím, který ztratil? Musel být slabší, než si kdo myslel. Svaly nebyly vše a ani vše nikdy nebudou. To by si měl každý zapsat za uši. „Je to...velmi zajímavé. Nikdy jsem o něčem takovém neslyšel,“ podotkl s mírným přikývnutím. „Trápí vás to často, či jen občas?“ zeptal se ještě ze zajímavosti. Pak se zvedl a na chvíli přecházel tam a sem. Jako by o něčem přemýšlel. Nakonec přišel zpět k vlkovi a naznačil mu objetí. Nějaké pořádné chlapské objetí světlý potřeboval. Objetí léčilo. „Mohu?“ zeptal se ještě pro jistotu, kdyby nepochopil. Naznačení nebylo vždy jasně zřetelné.

Kdysi určitě velkolepý hrad, pyšnicí se svou krásnou, ukazující svou hrdost. Teď jen hromada sutin, jen pár částí pořád stálo a nevypadalo, že v dalších sekundách spadnou. Což by bylo asi dost blbý, protože Aikan mezi nimi právě překráčoval a kdyby na něj něco spadlo třeba kus šutru, jeho šance na přežití by byly v podstatě mizivé. Rozhlédl se. Přemýšlel, jak asi tak stavba vypadala předtím, než se celá rozpadla. Ne, že by lidské stavby nějak obdivoval, byl z nich paf, no i tak na nich viděl něco zajímavého, kouzelného. I přesto, že to do přírody nepatřilo. Bylo mu už jasné, že tady v Norestu lidé určitě žili. Opuštěné město, které si teď obydlela nějaká záhadná smečka, tenhle hrad, to byly dostačující důkazy že tu prostě sídlili. Ale kdo ví, co je vyhnalo pryč. Zdálo se, že tu všeho bylo dostatek. No kdo by však pochopil počínání těch dvojnohých bytostí, co měly místo předních tlap nějaké divné ruce a na nich prodloužené, celkem strašidelné, prsty. Aikan osobně se to ani pochopit nesnažil. Lidé byli lidé a vlci vlci. Vlkům nemělo být nic do lidí. Vždyť oni je stejně chtěli jen lovit, pro kožešinu a kdo ví co. Museli se jim vyhýbat jako i jiné šelmy a zvířata celkově. Neodvrhoval fakt, že existovaly i výjimky, akorát jak by to kdo dokázal rozpoznat? Asi těžko, že. Prostě vyhýbat se jim, nenavazovat s nimi žádný kontakt. Pro vlastní bezpečí. Tečka. Vyšel zpod sutin a dlouze se protáhl. Bylo nejspíše rané odpoledne a i tak slunce zpod zatažených mračen nevykouklo. Přes zimu už holt lépe nebude.

Tak prosím za 3 body většího mazlíčka a za jeden bod přívěšek :3
Děkuji.

Klid a pohoda. Tyto dvě věci doprovázely Aikana na jeho toulkách Norestem. Aspoň prozatím. Nepřemýšlel nad faktem, že se mohlo něco pokazit, no tu možnost ani úplně neodvrhoval. Olízl si pysky a pokračoval v cestě horami. No zjistil, že někdo poblíž neměl zrovna růžový den. Či období? Kdo ví. Slyšel občasné tiché zakňučení jakoby odnikud. Na chvíli ho i napadlo, zda už neměl slyšiny. Ale ne! Všiml si nory, co se tu schovávala jak před nějakým nebezpečím a tmavý vlk usoudil, že původce zvuků se bude nacházet právě tam. Nechtěl tam zprve lézt. Co když potřeboval být někdo prostě sám? Na druhou stranu tam mohl ležet někdo zraněný. Takže pod vírem těchto myšlenek vlezl pomalu a opatrně si prostorné místnůstky. Taky mohlo jít o past, že. Akorát kdo by tady chtěl někdo proti němu něco mít? Co věděl, tady si nikoho ještě neznepřátelil. Akorát nějaká vendeta z minulosti, no o tom by mohl napovídat. Někde v rohu, kam dopadalo nejméně světla, ležela scholená silueta nějaké vlčice. Nevypadala zraněně, aspoň ne na venek a aspoň ne fyzicky. Akorát nemohl říct, že na ni nějak pořádně viděl. „Zdravím vás. Uslyšel jsem venku vaše tiché kňučení a usoudil jsem, že by se vám možná hodila nějaká společnost. Či nepotřebujete nějak pomoci?“ promluvil na ni vcelku tiše a doufal, že ji nevylekal. No kdyžtak ho pošle doslova do háje. V afektu dělali vlci a vlastně všichni ostatní různé věci. Akorát prostě netoužil po tom, aby se tu trápila tak sama. Na druhou stranu se ale ani nechtěl vnucovat.

Dnes Aikan vyrazil do hor. Hory v něm vyvoláuvaly plno vzpomínek a nejen těch příjemných, ale bohužel i těch nepříjemných. však tak už to občas prostě chodilo, nemělo cenu si tím zaobírat hlavu. No zrovna teď o ničem nepřemýšlel. Jen se tak procházel labyrintem cestiček a jediný, co mu vyskočilo do hlavy, bylo doufání, že snad pak najde cestu zpátky ven, z tohoto objetí velkých, kamenitých skal. Chtěl ještě trochu prozkoumat Norest, než se vydá na průzkum smeček, aby se rozhodl, kde se zabydlí. Na druhou stranu to mohlo skončit i tak, že dál zůstane tulákem, o tom žádná. Akorát pomalu poznával, že tulácký život nebyl vůbec nic pro něj. Potřeboval někam patřit, někde pomoc, něco dělat. Občas se našlo víc možností, které měl vlk na výběr a tou, která se pro něj zdála nejlepší, tou se vydal. A to bylo na životě občas tak krásně. Horší, když už takové možnosti někdo nenacházel. No takových bylo méně, asi. Snad. Ale nechtěl na to shrnutě chvátat. A moc o tom přemýšlet. Třeba si ho nějaká smečka najde takzvaně sama, ne on ji. To už záleželo, jak se to vše vyvine.

Nikdy by nikomu nevyčítal, že se zprve nezmohl, ať úmyslně či ne, na nějaký pozdrav. někteří vlci prostě pozdravy vynechávali, no tato vlčka se spíše z jeho přítomnosti mírně vyděsila. ne každý byl úplně sdílný, chápal to a plně respektoval. Jak už tehdy řekl Jaině, bylo možná fajn být trochu nedůvěřivý. No ne zas příliš, akorát zkušenosti někdy dělaly své. Začít hned někomu plně důvěřovat ...nedalo se to říct a hned by bylo hotovo. Jedinec musel projít občas pořádný kus cesty, aby došel k tomuto cíli. Vyslechl si, co mu pověděla a občas přikývl - nechtěl jí skákat do řeči. Jak si už plnohodnotně ověřil - však vůbec, že by nedávno modravé vlčici nevěřil -, smečky zde na Norestu byly čtyři. Teď se dozvěděl i jejich názvy. Žít ve městě by ho třeba nikdy nelákalo. Přemýšlel i, jestli to bylo možné...no asi jo, když tam sídlila dokonce smečka. Zas na druhou stranu, vše bylo možné. Musel uznat, že Nihil ho obzvlášť zaujal, no prvně teda něco okusí o přízračných, když už tu měl členku. A jaké máte z přízračných pocit? Jací jsou třeba členové? Nebo alfa? Stará se o smečku dobře? položil jí nové otázky, aby pokračoval v konverzaci a hlavně, aby splnil to, o čem uvažoval. Něco se o nich dozvědět, ale zároveň nezasahovat do přílišného soukromí. Jinak řečeno věci, které se tulákům normálně neříkaly. Taky ho napadlo, že dvě smečky vedle sebe byly dost zvláštní a někdy to představovalo dost velké riziko, však mlčel. Nevěděl, mohli to být třeba spojenci, mít mezi sebou dobré vztahy, kdo ví. Také mě těší, doplnil ještě na její jméno. Kora je velmi zajímavé jméno. Takové zvučné. Sice to dělala asi ta písmenka, ale copak nemohl říct, že se mu líbilo? Mohl. A tak to udělal.

Neznámá se po bažantovi nevrhla. Nechala ho utéct a tak vyrazil přímo k ní. Čekal jsem, že se po něm vrhnete vy. Proběhl přímo před vámi, poznamenal, no chtěl zprve uznat, že jí to buď jednoduše nedošlo, nebo neměla zrovna takový hlad, aby někomu pomáhala. Akorát po jejích slovech o lovu tedy příliš netušil, proč. Mohli teď mít kořist plnou masa, jen vyškubat to zatracené peří. Však což, neřešil to. Jen naposled koukl na vzdalující se siluetu velkého ptáka, pak koukl zpět na vlčici. Samozřejmě, rád pomohu, jen vyražme někam do hojnější oblasti. Tady byl i ten bažant hodně vzácný, promluvil znovu a zavětřil. Fakt už cítil jen písek, hlínu a trávu - tedy i odeznívající pach oného bažanta, ale to už se jich netýkalo. Na moment ho i napadlo, že by ho pronásledoval, ovšem pak to hned zavrhl. Mohl teď být v podstatě kdekoli a víc by se třeba unavil, než dosáhl výsledku. A tak se rozešel náhodným směrem, nechávaje vyprahlé jezero za sebou. Já jsem Aikan Tah'reza-wanehar, ale zvěte mě jen Aikan. Těší mě, Lunary, otočil se za vlčici ještě se svým jménem a mírně pokýval hlavou. Pak pokračoval v cestě, vlčice asi za ním.

>> ohnivá louka

Přikývl. „Samozřejmě to ano. Je to jak ta známá fráze s větvičkami. Jedna se zlomí hned, však jakmile se budete snažit zlomit víc naráz, půjde to hůř...přinejlepším se to nepovede vůbec. Také jsem přemýšlel o nějaké smečce, jenom, jak jste už naznačila, netuším, jaká by pro mě mohla být ta pravá,“ poznamenal a pokračoval v cestě. Po jejích slovech o čtyřech smečkách se zamyslel. „Čtyři smečky? Zdá se, že Norest je obzvlášť oblíbený mezi vlky,“ přikývl uznale. Tato krajina byla hezká, zatím se mu zdálo, to ano. Možná se ani nedivil, že sem vyráželi vlci, vědomky i nevědomky. Jako by si je k sobě Norest volal, do svého objetí plné rozmanité krajiny a nových možností. Bylo to prostě zajímavý. No možná by se měl zeptat Jainy i, jestli o nich něco neví. Ale chtěl se spíš optat jejích členů. Ne tak z nich tahat informace, spíše zajít někam hlouběji. Jak se tam cítili, jaké s ní měli zkušenosti, jaký smysl mu mohla nabídnout. A to modravá vlčice nemohla vědět, pokud v jedné z nich nestrávila aspoň nějakou dobu, ale nelíbilo se jí tam, tak zas odešla a toulala se dál jako tulačka. Neznal životy ostatních. Co zažívali, jaké měli plány – pokud mu to neřekli – tak mohl jen hádat, pokud by nepoužil svou magii. A to by udělal jen v nejnutnějších případech.

Moře bylo zvláštní úkaz přírody. Proč existovalo? K čemu sloužilo? Možná jako domov pro ty nejhorší stvůry, aby nečíhaly někde v jezerech, zatímco se tam nevinní vlci koupali a dováděli... Či to mohlo být několik jezer dohromady, do kterých se nějakým způsobem dostala sůl... hodně soli. No možností mohlo být víc, o hodně víc a každý mohl jen uvažovat, jak vzniklo a jaký mělo smysl. A někdo si třeba potvrzoval neustále svou teorii a rozhlašoval ji všude, kde se dalo. O tom žádná, on názory jiných respektoval, jen se nic nemělo přehánět. Olízl si suché pysky, aby je trochu navlhčil a začal uvažovat o tom, že by vyrazil někam dál. Dál zkoumat Norest a zjistit konečně něco o smečkách, o kterých mu bylo řečeno. No stejně se už pomalu stmívalo a podnikat nějaké dlouhé cesty by byl nejen risk, ovšem i dost nepohodlné. Tak se rozhodl tu ještě chvíli posedět a pak najít nějaký úkryt, kde se vyspí. Jakmile ale ucítil čerstvý pach vlka, kousek od něj, zabystřil. Otočil se za sebe a uviděl mladou vlčici, která za ním právě došla. Že by snad něco potřebovala? Či chtěla jen společnost? Kdo ví...