Príspevky užívateľa

Icee nevypadal vůbec dobře. Celý se třásl a neměl daleko k tomu, aby začal brečet. Lehl si kousek od něj a podíval se na něj. Bylo mu ho vcelku líto. Kdo ví, co si zažil a poznamenalo ho to, či co vůbec zažívá. Však Aikan nemohl spoléhat na to, že mu to fakt řekne a zas ho do toho nemohl nějak nutit i když to potřebovalo jít prostě ven. Tmavý si nebyl jistý, zda nadešla ta pravá chvíle, aby Icee promluvil - aby na něj promluvil, ale na druhou stranu, on byl ten starostlivý. Takže tu nejistotu odsunul stranou. No však tomu, komu máte šanci se právě teď svěřit, leží kousek od vás, začal opatrně, tak, aby na něj netlačil a zároveň ho trochu popostrčil. No to mu tak takhle došlo, že nevěděl, co dál říkat, jak na něj dál promluvit. Teď bylo jen na něm, zda se rozhodne rozmluvit či nenabyde k němu takové důvěry, aby vůbec otevřel tlamu. No budu samohřejmě respektovat, pokud to neuděláte...jak jsem vlastně už naznačil, položil ještě on nějaká slova, aby si icee pak náhodou nemyslel, že ho odvrhl, protože mu něco neřekl. Znal to, o tom žádná, copak by sám něco řekl? Akorát Aikan působil neustále jako klidný a vyrovnaný tvor, málokdo by si tipl, kdyby se měl náhodou špatně nebo na zhroucení. Poskytovalo to výhodu? Možná ano, možná ne, to záleželo na názoru každého. Za něj...hm, vždy aspoň dokázal uvažovat čiště, bez nějakých nerušivých vlivů...aspoň zvenku. Akorát ne, že by byl vnitřek nedůležitý. Byl, víc, než si kdokdy myslel.

Podle čerstvého pachu vlka, co právě ucítil, usoudil, že se tu nenacházel sám. Prvně se neznámému chtěl vyhnout a pokračovat v cestě, no na druhou stranu by se možná hodilo to trochu prozkoumat. A tak tak učinil. Naštěstí zjistil, že šlo jen o nějakou vlčici, která taky pravděpodobně pouze tudy procházela. A páchla zvláštně, jako kdyby po smečce. Nom když už ji zahlédl a ona jeho určitě taky, rozhodl se za ní přijít. „Buďte pozdravena,“ začal pozdravem, jak se u něj slušilo. „Omlouvám se, zda otravuji, no podle vašeho pachu usuzuji, že budete pocházet z nějaké smečky,“ začal proslov a na chvíli zmlkl, spíš aby to ze sebe neplival najednou a pak moc okatě nenabíral nový dech, „rád bych se dozvěděl něco o zdejších smečkách. Nebo smečce, nemám vůbec tušení, kolik jich tu tak může být,“ pokračoval neutrálně, „tak to mě přivádí k otázce, zda byste mi kdyžtak o nich něco nepověděla?“ ukončil svá slova otázkou a pomalu mávl ocasem tam a sem. Bylo pro něj vcelku zvláštní hned začínat tímhle, ale kdyby za ní přišel a maximálně pozdravil pak na ni koukal jak na zjevení, asi by to nebylo nic příjemného, že? „Jinak, jsem Aikan Tah'reza-wanehar, však říkejte mi popřípadě jen Aikan,“ představil se a mírně kývl hlavou. Tak snad ji moc teď nezahltil slovy...

Snad nikomu by neunikl fakt, že Icee působil dosti vystresle. Krom toho, že se třásl jako osika, furt utíkal od reality. Připokládal to k zázraku, že vůbec začal jíst. Chvíli přemýšlel, co pro něj tak udělat. Už věděl, že nabízet mu pomoc by bylo mírně nežádoucí. Protože by z vlka vypadlo jedno a půl slova, možná ani to ne. A poplácaní po hlavě či objetí taky nepředpokládal moc za vhodné. Co když měl strach z cizích dotyků? Anebo prostě nechtěl, aby se ho někdo dotýkal? Aikan neměl potřebu dělat si nepřátele jen kvůli nějakým gestům. Takže zatím to nechal být a pokračoval stejně jako on v jídle, dokud nedojedl a neolízl si pysky od králičí a veverčí krve. Zvedl se a přikráčel k řece, s úmyslem se z ní napít. Jen nevědomky do ní chvíli zíral jako kdyby tam ztratil nějaký poklad. Akorát pro každého byl poklad něco jiného, většinou něco, co tam jen tak náhle neskončí. Představa o truhle plně zlata a diamantů byla vcelku naivní. A tak se napil, pár doušky uhasil žízeň, nakonec se protáhl a otočil se zpět na jeho společníka. Nejspíš bylo už na něm, zda půjde, či s ním zůstane. Aikan by se kdyžtak vydal zkoumat Norest víc do podrobna a zjistit od někoho nějaké informace. Ale možná by to prvně chtělo mu nějak zlepšit náladu. Nedovolil by si nechat ho odejít v takovém stavu. Krom toho, že musel být pořád otřesený z jejich zážitku, na něj určitě dopadaly i jiné věci. Přišel k němu o něco blíž, sklonil mírně hlavu, aby koukal přímo na něho a promluvil. „Icee, nejsem žádný životní poradce, to vůbec, jen vždy rád pomohu či poskytnu nějakou podporu. Jestli vás něco nutí být pořád ve velkém stresu, klidně mi to můžete říct. Svěřování pomáhá,“ podotkl a kdyby Aikan nebyl Aikanem, možná by i podzvedl koutky úst, či by se až usmál. Akorát on už byl naučený maskovat své emoce, šlo to už automaticky a rozšířila se mezi něj a emoce taková bariéra, kterou nedokázal probourat ani do ní vstoupit. “...avšak nenutím vás. Ne každý chce své...problémy vyprávět téměř cizímu vlkovi,“ dokončil a posadil se. Anebo trápení, jinými slovy. Ale tak i tak, sám by to neudělal. Už z toho principu by mu to neměl vůbec, no vůbec za zlé a nijak by ho neodsuzoval.

V Norestu už pobyl nějaký ten čas. A i tak ho tady něco pořád drželo. Nedokázal charakterizovat, co. Však něco to být muselo. Protože jinak by už odešel dál na cesty a Norest by se stal už jen pouhou vzpomínkou, která by časem bledla a bledla. Avšak uznejme, už měl svá léta a na nějaké cestování tudíž už nebyl. Chtělo to konečně najít nějaké trvalé zázemí, domov, kde by se cítil dobře. Akorát otázka zněla, zda mu to mohl Norest nabídnout. Zatím neprozkoumal, zda se tu nacházely nějaké smečky či aspoň nějaké menší skupiny. No zima taky číhala za rohem a uznal, že bude lepší, když se někam zapojí a pomůže s chodem. Prostě, že bude někam patřit. Akorát musel zvažovat pořádně. Nemohl nikam vlézt jen, protože chtěl domov, nebo protože zima. Prvně přemýšlel a pak až konal. To znamenalo, že by do nějaké smečky vstoupil jen kvůli nějaké blbosti. I kdyby to znamenalo, že stráví další zimu jako tulák. Pokud chtěl do smečky, musel zvážit, zda by pro něj byla vhodná a zda by se v ní cítil jednoduše dobře. Protože dostat se mezi vlky, vášnivé bojovníky a zabijáky, kteří přemýšleli svaly, to by asi nebylo zrovna podle jeho gusta. Teď si kráčel po nějaké zdejší louce a přemýšlel, co se svým osudem.

Ani jeden z nich nic neříkal. Co taky? Potřebovali prvně spotřebovat v mysli události posledních pár chvil. A k tomu bylo ticho jako stvořené. A ne, že by se Aikanovi celkově chtělo zrovna mluvit. Když se posadil a zadíval se tak na dva mrtvé kousky, na chvíli se zamyslel. Zažívala i jiná zvířata takové vzrůšo? Či si jen tak bezstarostně skákala po loukách a byla furt klidná a uvolněná? No to asi těžko, že. Třeba na takového králíka mohl v každé sekundě číhat nějaký predátor. Sice vypadal klidně, no to jen vetřelce nepostřehl, protože ho ten nějaký lovec nějakým způsobem ošálil. Tak jednoduše zněla odpověď. Roztrhl zubama králíka i veverku na půlku a rozdělil je spravedlivě mezi ně. Jen se najezte, Icee, oslovil ho, když viděl, že jen tupě zíral někam do země. Však nutit ho taky nemohl i když věděl, že se najíst prostě potřeboval. On si teda ukousl první sousto ze svého dílu, přesněji z králíka, rozžvýkal a polkl. Po tom mu došlo, že hlad měl vlastně řádný. Vždyť upřímně, dlouho taky nejedl. Však nehltal jak nějaký čuník. Tak vychovaný nebyl. A vyplatilo se jíst pomalu a v klidu.

Přihlašuju se!

Rozešel se jednou z mnoha cestiček, co tu vedla, dál do zimy a chladu. No ne, že by mu zima vadila. Nevadila, vůbec. Připadala mu nějakým způsobem krásná, výjimečná. A jeho dlouhá a hustá srst ho chránila před tím nejhorším. Takže na co by si měl stěžovat? Popravdě on si nikdy nestěžoval. Přišlo mu to nevhodné, aby vykřikoval na světa vše, co se mu nelíbilo. Přijal fakt, že ne vše se mu bude za život líbit a nic s tím nenadělá. Přinejhorším mohl předstírat, že se mu to líbilo, aby případně někoho neurazil. Uznejme, v předstírání a potlačování emocí byl vcelku machr. Sedl si na chvíli z zmrzlému potůčku, který už nemohl téct pěkně dlouho. Aspoň o tom pochyboval. V takovém prostředí nebyla šance, aby někdy rozmrzl. Maximálně, kdyby se začalo až příliš oteplovat, že by i ty obří ledovce pomalu mizely. A to doufejme, že žádné globální oteplování nenastane. Vlčky, co právě přiletěla kousek od něj, si všiml, o tom žádná. Teda i kdyby ne, čerstvý pach by ho na ni upozornil. Však nešel k ní. Neznámá vypadala ponořená do svých myšlenek, určitě s vlastními plány. Jednoduše, chtěla být sama. A on se nechystal vtírat. Vlastně sám by měl začít uvažovat, kam až hodlal dojít a co vůbec dělat. Kam dojít? Na konec světa? Co dělat? Chodit? Jejda, vždyť to tak do konce života přece nešlo. I když být takový vandrák, ne, že by to nešlo. Jen si nebyl jist, zda to byl jeho cíl. Jeho poslání, kterým se řídit.

Naštěstí Ice vyplaval, s jeho rohem už žádné problémy nenastaly a rozplácl se na zemi jak kapka padající z nějakého listu na stromech. Což v tohle období bylo zvláštní přirovnání. Na stromech se už skoro žádné listy nenacházely. Maximálně pár sice barevných, no trochu víc seschlých kousků. Vyplaval taky na břeh a sice vs toje, no se skloněnou hlavou , zhluboka oddychoval. Z kožichu mu kapala voda a zmáčela zem pod ním. Zaposlouchal se do zvuku tekoucí vody a do mírného větříku, který se proháněl kolem. Bylo zvláštní se zas ocitnout v život ohrožující situaci. Mohlo se stát plno věcí, které by jim oboum přineslo maximálně smrt. Avšak co na to myslet? Dostali se z toho. Sice byli vyčerpaní, no žili. A to bylo hlavní. Znovu zvedl hlavu. Musel se vzchopit a ne tu stát jako kdyby právě utekl apokalypse. Teda utekl jí...no jen pro něho a jeho společníka. Setřepal ze sebe přebytečnou vodu a rozhlédl se. V lese šlo cítit plno známých a lákavých pachů Dojdu nám něco ulovit. Potřebujeme nové síly, podotkl a uznal, že bude muset jít asi sám, protože Icee by se teď asi sotva zvedl na všechny čtyři, natož, aby udržel pozornost. Vydal se po nejbližším pachu nějaké kořisti a uznal, že pach vody, co na něm ulpěl, možná překryje ten jeho a bude méně nápadnější. Po nějaké době se vrátil s veverkou a snad posledním vypaseným zajícem za tento rok, řekl by. Položil oba kousky na zem a posadil se. Po lovu potřeboval pořádný odpočinek už i on.

V dálce nad mořem se nesla hustá mlha. Zakrývala to, co se tam mohlo, však i nemuselo nacházet. No to nikdo kromě těch podmořských zvířat nikdy nezjistí. Nikdo neměl tolik sil, aby dokázal doplavat tam a pak zpátky. Či ano? Ne, nikoho schopnosti nepodceňoval, jen tady by snad každý uznal, že šance byla minimální, až nemožná. No a hlavně risk fakt obrovský. Bylo by to jako kdyby se vrhal do objetí smrti. Jako by mu už vůbec nezáleželo na jeho vlastním života. A i kdyby se tam někdo dostal a pořád mu zůstaly nějaké síly, v mlze se mohl lehce ztratit a plavat nakonec úplně někam jinam, než zpět. A to by byl zas další druh zkazy pro nějakého nevinného jedince, který si myslel, že to dokáže. Aikan se posadil do krátké trávy, vcelku na kraj útesu a díval se někam před sebe. Jemný, byť už studený větřík, mu čechral srst. No jo, zima se blížila. Pomalu, však jistě. Ze stromů už opadávalo víc a víc listí, zachvíli zůstanou holé jako mrtvé. Najít nějakou bylinu či kus trávy bude pod vrstvami sněhu vzácnost. A kořisti... té bude taky méně. Nejkrutější období klepalo na dveře a čekalo, až mu čas otevře.

<< pláň posledních sobů

Vydali se tedy podzimní chodbou hlouběji a hlouběji. Sice na Aikana padaly takové sekundové pocity nejistoty, no na venek to nedával jakkoli znát – jako vždy. Pak se chodba začala zužovat a zmenšovat, takže se museli plazit po čtyřech a zároveň jít za sebou. Fakt, že někoho, koho téměř neznal, měl přímo za sebou, se mu vůbec nelíbil. Pochyboval o tom, že by se mu světlý rozhodl najednou ublížit, však zdání někdy klamalo.... v těch nejhorších chvílích se ukázalo, kdo byl přítel a kdo ne. Z vlastních zkušeností. Ale nenechal si tím zahltit hlavu. Teď ji musel mít čistou a jasnou. Jasný záblesk světla, co se objevil v otáčce, rozjasnil nejen chodbu, však i jeho. No zastavil, když postřehl, že mu už nikdo nedýchal na záda. Otočil hlavu a všiml si, že Icee se kvůli svému rohu nedostane dál. Konec chodby byl doopravdy úzký. Divil se, že jí protáhl vůbec svoji zbraň, co mu visela na boku. Snad ji nepoškrábe. Však co na nějaké zbrani, vlastně se naskytla další komplikace! Nechat ho tu logicky nemohl, to by si nedovolil. „Nehrabejte, může to na nás kdykoli zas spadnout. Nevíme, zda to je tady stabilní, či ne,“ prohlásil směrem k němu, když se snažil chodbu trochu zvětšit. Tady by je to fakt zabilo, o tom žádná. Couvl o pár kroků dozadu a zkoumal pohmatem zem. Nějaký šestý smysl mu říkal, ať to udělá. V jednom místě, právě na tom, kde právě pobýval, nu došlo, že se sem takzvaně drobila. Jakoby stačil jen kousek, aby to něco odhalilo. Párkrát silně bouchl tlapami a už už se propadl do vody. Prvotní šok byl velký, to ano, no když otevřel oči, viděl světlo. Hodně světla, až ho to oslepilo. Vynořil se a vykašlal vodu, co se mu dostala do tlamy. Opřel se předními končetinami zas o pevnou zem, přímo před Iceeho a promluvil. „Tak zadržte dech a pojďte. Chodba vypadá dost široká na to, abyste se tam vešel i s vaším rohem,“ poskytnul informace, které z chvíle pod vodou zjistil a zas se ponořil. Přední zadní tlapa, přední zadní tlapa, až zjistil, že se nenacházel v podzemí, zabral a už už vynořil hlavu nad hladinu nějaké řeky v lese. Olízl si pysky a čekal ještě ve vodě na jeho společníka. Musel být v pohotovosti, kdyby se zas chystalo něco pokazit. Zatím si všiml fakt úzké díry kousek nad tou, kterou se právě vynořil. Tím by se neprotáhl nakonec ani on...

Otřepal ze sebe to, co šlo, když viděl, že se Icee jakž takž vzpamatoval. Však stejně zůstal špinavý jak kdyby se nikdy nemyl. Aikan v jeho očích viděl tu zoufalost a strach. Za to on sám vypadal jak kdyby ho to vůbec netrápilo. A i kdyby, na jeho tváři to nepůjde nikdy znát. Byl to prostě kliďas, věděl, že klid přinášel ovoce. Přikývl na jeho díky a rozmýšlel se. Přesně. Museli vymyslet, co dál. Nahoru se cestou, kterou jsme přišli, nevrátíme. Cesta by byla nestabilní a spíš bychom se v té hlíně už doopravdy utopili. Dál jít sice můžeme... koukl za sebe a pozoroval chvíli pokračující tunel neznámo kam, ale nevíme, co tam máme čekat. Může tam žít něco, s čím nechceme mít nic dočinění nebo to někde dál končí a naše cesta přijde nazmar. Taky to může být takzvaný rozvětvený labyrint a my tu budeme bloudit do nekonečna a jak je nám oboum jasný, nikdo by nás tu nikdy nenašel, uvažoval nahlas a vydechl přebytečný vzduch, co se mu utvořil v plicích. Nejspíše z toho delšího proslovu. Ale musíme jednat. tady ležet taky nemůžeme zůstat. Nespoléhal bych stoprocentně na záchranu ani tady, promluvil znovu. Byla sranda být zas v nějaké pěkné šlamastice. Někdo by radši byl udupán těmi jeleny. Jste schopen jít, Icee? Či potřebujete ještě chvíli odpočinku? I když to je risk, šel bych dál. Akorát pokusit se vylézt nahoru by byl taky risk, otočil k němu zas hlavu. Dělal si o něj celkem starosti to jo a nechtěl ho hned teď hnát kdo ví kam, jenže tady zůstat dlouho už taky nemohli. Strop se mohl začít propadat dál a pokud fakt tunelem najdou cestu ven, tak ať už by byli zas v bezpečí a na čerstvém vzduchu.

>> divoká řeka

Sice bylo super, že vlka vytáhl ven na svobodu, akorát po tom, co se začal dusit, Aikanovi došlo, že mu něco muselo uvíznout v krku. Pravděpodobně nějaký chuchvalec hlíny, však nedal se vyloučit prostě nějaký borčus. No tmavý na nic nečekal. Napřáhl jednu přední tlapu a párkrát Iceeho bouchl tak akorát do hrudníku, aby se to, co se mu tam dostalo, posunulo aspoň trochu nahoru a z něho to mohlo vypadnout, či to mohl prostě vyplivnout. Akorát Aikan pak začal taky kašlat, protože se tu začal hromadit poprašek hlíny ze spadané země. Musel je dostat někam pryč. Akorát cesta nahoru i když už existovala, byla příliš strmá a nestabilní na to, aby po ní mohl táhnout vlka. Tak ho vzal za zátylek a dotáhl dál do díry, která překvapivě pokračovala o něco dál a kde už se země nezřítila. Uznal, že měli protentokrát fakt smůlu. Kdyby se stihli dostat dál, neměli plné všechny otvory od té zatracené hlíny. Akorát žili a to bylo hlavní. Nemohli zůstat na povrchu a snažit se vyhnout těm zvířatům. Protože šance nedostat kopytem by byla upřímně minimální.

Byli v bezpečí? Před jeleny, či soby nebo co je málem udupalo, možná jo, no pod propadajícím se stropem asi ne. Samozřejmě ten propad způsobila tíha dusotu těch obřích zvířat. Takže jakmile se Aikan konečně zvedl ze země, začaly na něj padat kousky hlíny a malých kamínků a od těch už to trochu bolelo, protože většina byla prostě ostrá. Ještě si stihl všimnout, že Iceeho stihl zachránit před udupáním, pak ho osvítily paprsky zpod děr na stropě a nakonec se na ně strop sesypal celý. Sprška hlíny na ně dopadla jak kdyby z nebe padaly hory masa a ne neškodné kapky vody, co mu tak maximálně promočily celý kožich. Oba zůstali na chvíli zavaleni někde v hromádce a dusili se hlínou. Aikan se vyhrabal jako první a začal vykašlávat hlínu, co se mu dostala do tlamy a aby to nebylo už dost nechutný, padala mu i z čumáku. Taky si musel protřít oči, protože skrz hlínu viděl hrozně rozmazaně. Pak se rozhlédl. Světlý se pořád nevynořil. Snad se mu nestalo nic vážného! Začal hrabat do hromady, dokud nenarazil na něco chlupatého a měkkého. Bingo. Vzal ho za zátylek, celý ušpiněný od toho snědého ďábla a vytáhl mu ven i hlavu, včetně zbytku těla. teda špinaví jak kdyby se někde vyváleli byli oba no. A oni se někde vyváleli. V hlíně. Či ona v nich?

Tráva byla suchá až do takové míry, že jak po ní šlapal, celkem nahlas pod ním křupala a lepila se mu na polštářky. No hned ji vždy dokázal setřást. Ale nakonec nad tím jen zavrtěl hlavou a nechal to být. jako by mu měla ublížit tráva ty jo. Sežrat ho za živa. To se pak nějak setřese samo. Ale když už myslel na to jídlo a na ty bažantym právě jednoho viděl v dálce, jak marně hledá něco k jídlu. Stejně jako on. Teda on už ne, pokud se mu lov povede. Však když už se chystal jít si ulovit jídlo, všiml si, že se někdo ztěžka škrábe nahoru z koryta. Chtěl už neznámému či neznámé jít na pomoc, no šedomodrá vlčice nakonec nahoru vylezla. Tak se otočil zpět na snad budoucí kořist a vydal se plíživě proti větru, aby ho bažant neucítil a nezdrhl pryč. Začal se k němu blížit, no tady se neměl vlastně kam schovat. Pokud se pták otočí, měl po kořisti. A ono se tak stalo. Ale Aikana si nevšiml. Vyplašilo ho něco vřískajícího z oblohy, tak se dal na menší klus, přímo směrem k vlčici, co tu pobývala pořád někde poblíž.

Aikan se rozhodl zabloudit někam dál na jih Norestu. Uznal, že tady našel už všechno. Lesy, planiny, někde v dálce zahlédl i hory a teď dorazil do těch jeho sušších částí. Teď se konkrétně nacházel v jednom vyschlém korytu, které muselo dřív bývat nějakým jezerem, či rozlehlou řekou. No spíš tím jezerem. Ale nehodlal se tu dlouho zdržet. Uvědomil si, že dlouho nejedl a tak se rozhodl si něco menšího ulovit. Akorát v takových místech pochyboval, že něco najde. Už podle pachu poznal, že by tu nic nenašel. Jediné, co cítil, byly nějaké staré pachy vlků a holuba, či něčeho takového. I když kdekdo by se i divil, co tu vůbec dělal ten holub...asi byl unavený z letu, tak si sletěl na chvílu odpočinout, kdo ví. Ale stejně, ptáky nejedl. Nebylo z nich skoro žádné maso. Či ne takové, které by zasytilo dospělého vlka. Na druhou stranu, takový bažant by ho nejspíše zasytil, to jo. Holub ne. Ale neřešil to. Vylezl zpět na travnatou zem -- teda na tu trochy suché trávy a hlíny -- a pokračoval, s úmyslem odtud zmizet.