Príspevky užívateľa

Vydali se dál, pryč z planiny nikdenic. Slova Icee zněla mírně nejistě jakoby nevěděl, jak měl fungovat ve společnosti druhých. Že chtěl být prostě jednoduše sám. Měl mu něco říct? Že nemusel s ním trávit čas? Avšak nakonec usoudil, že mladému vlkovi jen prospěje, když s ním někdo potráví čas. Ne, že by Aikan jásal, že on byl ta pravá společnost, kterou každý potřeboval, ovšem nějaká společnost byl. A když se potkali dva vlci vcelku podobného rázu, třeba nakonec najdou nějakou společnou řeč. i když tmavému došlo, že konverzaci bude muset začít stejně on. No zatím postupovali plynule krajinou bezeslov. Krok sem, krok tam. Už už chtěl promluvit, když se plání rozlehl hromadný dusot. Jako by přišlo zemětřesení. Ale ne, v dálce zahlédl skupinu jelenů, běžící přímo na ně. Aikan uvažoval, že je něco muselo vyplašit. No teď museli hlavně rychle jednat, než je tvrdá kopyta kopytníků udupou do země. Stáhl sebe i světlého vlka do nějaké vyhrabané díry, doufal, že opuštěné nory, akorát si nevšiml, že nora pokračovala dál, akorát trochu prudce dolu. Takže se nejspíš oba skutáleli až dolu, až tam, kde prohlubeň končila. No stihli se vyhnout jelenům včas, protože když ležel na boku a vzpamatovával se z toho prvotního šoku pádu, přímo nad ním se otřásal celej strop pod tíhou obřích zvířat.

Rozešli se lesíkem neznámo kam. Její věta, že toho za život viděla spoustu, v něm taky cosi vyvolala. Těžko říct co, ale nijak se tím nezabýval. „Možná je fajn být trochu...jak to říct – nedůvěřivý? Ne tak úplně docela, ale při prvním setkání nikdy nevíte, s kým máte tu čest. Sám si od začátku držím menší odstup a neotáčím se k nikomu zády. Pravda jest, že by se to ani nemělo,“ odpověděl jí a jako ona na něj se krátce podíval i on na ni. Pak otočil hlavu zpět před sebe. Důvěřivost, to byla věc složitá. Uměl důvěřovat, samozřejmě, že uměl, neměl s tím sebemenší problém, jenže se nemohl při prvním setkání hned plně otevřít. Nebylo to možné a bylo to hlavně dost riskantní. Jak řekl, nevěděl, kdo před ním stál. Mohl to být kdokoli. Sice to mohl zjistit podstatě v pár sekundách, akorát jako každá magie i tahle měla své nevýhody. Nepoužíval ji, skoro za celý život ji prostě nepoužil. Však tušil, že jednou ta chvíle nastane a možná brzy, možná později. „Zprve jsem ani nevěděl, že jsem dorazil do nějaké vlky prohlášené země, věřte mi. Až pak jsem se to dozvěděl a budu upřímný v tom, že mě to velice zaujalo. Rád bych zjistil o Norestu více,“ promluvil poté. Bude ochotná mu poskytovat nějaké informace?

jak tušil, vlčici se doopravdy vedlo fajnově tak, že žádnou pomoc nepotřebovala. Akorát na druhou stranu, to mohl říct i ten, který ji potřeboval. Do hlavy vlkům neviděl. Odečetl fakt, že díky své magii dokázal kdekomu vidět až do duše, akorát on sám osobně by ji použil jen výjimečně, v případě nouze. Věděl tak maximálně, že existovala, ani si už nepamatoval okamžik, kdy ji použil naposled. Jestli někdy vůbec, když nebude počítat její nácvik. Ano, to máte samozřejmě pravdu. Prozkoumat se musí vše, přikývl, pak se jako ona posadil. Nebude stát, když druhý vlk seděl. teda ne, že by to vypadalo nějak divně, jen to bude pro oba pohodlnější. Urazil jsem pěkný kus cesty, sem do Norestu. S nikým jsem sem necestoval, takže tu nabírám síly holt sám. Teda, aspoň nabíral sám, promluvil s narážkou, že teď vlastně tu netrávil čas osamotě, jak před chvíli. Vlčice se mu zdála fajn, bylo skvěle potkat takové typy. Neutrální, nebo prostě milí, dala se s nimi hodit řeč a tak podobně. Aikan Tah'reza-wanehar, těší mě, představil se jí na oplátku. Pocítil takový příjemný pocit nad tím, že se nemusel projednou představovat jako první, i přesto, že pro něj o nic nešlo, ale prostě...Ale zvěte jen Aikan, samohřejmě, doplnil ještě.

Pouze přikývl, neměl k tomu co říct. Takže dva nováčci, trochu tak ztraceni v krajině, kterou ještě ani zdaleka neznali. Teda ne, aspoň Aikan se necítil moc ztracený. Sice nevěděl, co od Norestu čekat, nebo ne, co se tu vše nacházelo, co ho tu mohlo ohrozit a tak podobně, jen být ztracený byl pro něj pocit, který tak úplně neznal. Vždy si poradil a vyřešil, co bylo potřeba, ať to trvalo sebe déle. Stačilo jen vše prozkoumat, optat se, vstřebávat informace. Nic složitého. Avšak ano, bude to hned lepší pocit, nebýt tak neznalý. „Také mě těší,“ promluvil, na chvíli se odmlčel, pak pokračoval. „Ano, sám jsem dorazil nedávno, doopravdy nedávno. Pokud vás Norest taky zaujal, můžeme se tu spolu trochu poohlédnout. Třeba zjistíme něco nového a nebo ještě lépe, potkáme někoho kdo nám poví více,“ navrhl mu. Pokud nebude chtít, Aikanovi nebude zbývat nic jiného, než vyrazit na toulky sám. Ale uznejme, že s někým po boku cesta ubíhala lépe. A ani někdy nemuseli mluvit. Stačilo jen prostě... být pospolu.

>> pláň posledních sobů

Zamyslel se. Jo, bylo mu jasný, že existovali i takoví, kteří pomoc přijat nechtěli. Pořád jeli svou, ať se dělo co se dělo, říkali, jak pomoc pro ně byla nemožná, ale když se naskytla v jejich zorném poli, přešli ji obloukem. Co s tím? Na tom možná závisel jen čas. I když upřímně, někdy ho nebylo mnoho a mohlo být pozdě. „Nevěřím, že by to byla největší vlastnost této krajiny. Nikde, vůbec nikde se nedá tak úplně nikomu věřit a někdy se dočkáte zrady i od těch, o kterých jste si myslela, že vám nemohou nic udělat. To určitě víte, hádám. Jen podotýkám, že i tady jsou milí a dobří vlci. Zas bych neházel všechny do jednoho pytle,“ poznamenal jako odpověď. „Však nevím, co vám na to víc říct. Ano, vím, že takoví existují. Možná čas jim pak ukáže, že by měli změnit názor. Jestli nebude už pozdě...“ vyslovil nahlas své nedávné myšlenky, no podle větu řekl spíše tiššeji. Bylo zvláštní, že se ihned dostali k takovému tématu. Ně, že by bylo těžké o tom pro něj mluvit, on takové pocity vlastně ani neznal, jenže i tak... „Přesně tak. Dorazil jsem sem doopravdy nedávno. A to mi připomíná, že bych se mohl představit. Aikan, těší mě, “ řekl, tentokrát bez toho rodu. Proč ho vždy říkat? Brzy by si vylámal jazyk i on, nejen ostatní, kdyby se ho pokusili vyslovit. Stačilo křestní jméno a všichni byli spokojeni.

Už zezhora zahlédl dole pohyb. Uvědomil si, že jde o nějakého vlka a taky se chystal sem nahoru. Když se neznámý ocitl blíže, všiml si, že nešlo o vlka, ale o vlčici a přes oči se jí táhl bílý kus nějaké látky. Předpokládal, že byla asi slepá. Ale natož, že se pohybovala po takových nebezpečných míst, usoudil, že její ostatní smysly fungovaly lépe, než u jiných vlků. Anebo možná disponovala nějakými dalšími schopnostmi, díky kterým oči vlastně ani nepotřebovala. Zvedl se, když vyrazila za ním a zastavila se kousek od něj. „Také buďte zdráva,“ oplatil jí pozdrav, jak se slušelo. „Co vás přivádí do takových míst? Kdybyste potřebovala jakkoli pomoct, jsem vždy k dispozici,“ promluvil, ale pak hned pokračoval. „Samozřejmě nepodceňuju vás ani vaše schopnosti, jen ať popřípadě víte, kdyby náhodou,“ dokončil a mávl pomalu ocasem. Doufal, že teď nevyzněl nějak extrémně zle. I proto pak svůj proslov doplnil o další slova. Nechtěl, aby si myslela, že si o ní každý myslel, že byla snad nějaká neschopná. On sám osobně tomu nevěřil, že by byla nějaká neschopná. Spíš vůbec.

Vlk mu pozdrav oplatil. Tušil, že narazil na jedince podobného rázu. Někoho, kdo taky uchovával věčný klid a bylo ohromně vzácné ho vidět rozčileného. To se Aikanovi líbilo, že konverzace, na kterou se chystal, bude probíhat v normálním rázu a modravého nějak nenaštve. On nikdy nechtěl nikoho naštvat, vše myslel jen v dobrém. Nikdy se nestalo, že by někoho upřímně urazil, teda ne schválně. Na chvíli mezi nimi poté naplulo ticho. Však ne trapné, jak by se mohlo někomu zdát. Jen každý šel do svých myšlenek. Teda tmavý čekal, že světlý promluví, no ukázalo se, že se teda bude moct ujmout slova on sám. „Nedávno jsem se dozvěděl, kde se nacházíme. Prý se to tu jmenuje Norest a žije tu hodně vlků. Pocházíte taky odtud? Z Norestu? Já jen, že mě to vcelku zaujalo a rád bych se dozvěděl o této krajině více,“ načal tedy konverzaci. Nemohl si být jistý, zda tu neznámý žil. Třeba jen procházel anebo sem právě vešel a vůbec nevěděl, kde která bije. Akorát Aikan mu logicky moc neřekne, sám netušil – ale to bylo z jeho slov nejspíše jasné. „Jinak, jmenuji se Aikan Tah'reza-wanehar, však říkejte mi jen Aikan. Bude to tak nejlepší,“ představil se mu s menším kývnutím hlavy a jako on se pak posadil kousek od něj. Hlavně tedy nechtěl, aby si na jeho rodě vylámal pak jazyk. Věděl, že ne pro každého to bylo lehké vyslovit. Někteří ani nevěděli, jak by to měli vyslovit. A taky, proč by ho někdo měl zvát i ním? Nebylo to vůbec, ale vůbec potřeba.

Dlouho tu nezůstal sám. První, co slyšel, byl hlas, který na něj dalo se říci zaútočil o jednom vážném tématu. Proč by se chtěl utopit? Jen překročil říčku ne? Nebo to vypadalo jinak? Počkal, až se vlčice – podle hlasu – zjevila zpod stromů a rozešla se za ním, nehodlaje nejspíš odejít. Očními kontaktu se nevyhýbal, spíše ho držel společně s ní. „Proč bych se chtěl zabít, mladá dámo? Působilo to snad tak na vás?“ začal s odpovědí. „Kameny jsou sice trochu kluzké, ale jinak se dá tato říčka překročit celkem lehce. A musíte sama uznat, že tohle je takové citlivější téma. Každý má nějaké své problémy, trápí ho a občas to nezvládají. Je hlavně o tom je vyslechnout, pochopit a pokusit se jim aspoň od toho nejhoršího pomoci. Nezlehčoval bych to,“ podotkl směrem k ní. Pozdrav stejně jako ona vynechal, kdyby řekl něco typu také zdravím, vyznělo by to celkem drze i přes to, že pozdrav patřil mezi základní slušnost. Jen nechtěl znít teď jako nějaký panovník z královské rodiny. Ale její slova ho celkem zarazila. Mluvila o takových věcech jako by se za to někdo měl stydět. Nebo mu to tak aspoň připadalo. No necítil se naštvaný, ani nijak jinak nepříjemně, to vůbec. Vlčice byla spíše takového ostřejšího rázu, a jako by měla vcelku svá pravidla. A upřímnost jí taky nemohla chybět. Nehodlal jí svůj názor nějak vnucovat. Každý byl na světě o tom, aby si na konkrétní věci udělal vlastní názor. Jen chtěl, aby se nad tím, co řekl, třeba zkusila trochu zamyslet, nic víc. Ono popravdě sám se v takových věcech moc nevyznal. Jen věděl, že pro takové nemohlo být nic jednoduché. A kdyby k nim přišel někdo typu této vlčice, která by začala blábolit tak přímo, nepřipadalo by mu to úplně správné a příjemné.

Jestli o nějakém Norestovém místě říkal, že tam panoval klid, tady to platilo tak dvojnásob. Žádné pachy zvířat ani vlků necítil, bylo to tu úplně pustý. A o krajině se dalo říct to samé. Viděl jen pár kopců, které vykukovaly zpod země a seskupení malých, celkem seschlých keříků. Ne, že by se tu cítil nepříjemně, jen být radši v nějakém hojném lese bylo prostě příjemnější. Ale jinak si místa nějak nerozděloval. V každém se snažil najít nějakou příjemnou věc, něco, co oné místo dělalo oním místem. A tohle, šlo by to nazvat planina nikdenic, i když se tu nic nenacházelo a mnoho vlků by tu moc dlouho nezůstalo, Aikan tady našel skvělou příležitost, jak si protřídit myšlenky a trochu si je urovnat. Anebo pokud chtěl být někdo sám, z jakéhokoli důvodu, tohle místo bylo přesně to pravý. Ale když v tom najednou...pach. Ne králíka, ani nějakého prasete či hrozby, avšak vlka. I když to bylo kolikrát diskutabilní. Už dávno věděl, že i ten vlk mohl být hrozba a větší, než si kdo myslel. Ovšem nechoval se paranoidně, tak, že by každej měl být hned nejhorší na světě. Sice si odstup vždy držel, ale to byl přece rozdíl. Rozešel se pomalými kroky po pachu, no neznámého viděl už z dálky. Jeho modravý kožich s fialovými vlasy a ocasem zářil snad na celou krajinu. Zajímavé. Vydal se k němu, aby zjistil, o koho šlo. „Buďte pozdraven, mladý vlku,“ podložil mu jednoduchý a zároveň pro některé složitý pozdrav. Pak čekal jen na jeho reakci, dál nic neříkal. Na další slova nastane čas potom.

Pomalu se stmívalo, když Aikan došel k této říčce. Pomalými, táhlými kroky. Nikam přece nespěchal. Říčka ležela v řídkém lesíku, který se díky podzimu zbarvil do barev různého druhu. Červená, oranžová, žlutá, hlavně tyhle tři barvy tu zářily po celém okolí. I když popravdě, jiné se tu ani nenacházely. Nikdy neviděl modré či růžové listy a i pokud existovaly, tak asi ani nikdy neuvidí, protože to muselo být extrémně vzácné. Ale on nebyl ani typ, co by po něčem přímo toužil. Toužil to mít natolik, až by si za to vyrval obě oči a uši z těla. Ona taková povahovà vlastnost možná přinášela víc problémů, než užitku. Však kdo ví, to by se musel někdy zeptat někoho, kdo to tak měl. Třeba to nebylo tak hrozný, jak to znělo. Slezl mírný kopeček, co vedl k říčce, tu překročil a pokračoval dál. Kameny u vody byly navlhlé a kluzké, takže musel dávat pozor, aby neuklouzl, stejně jako nedávno u ledovců. Jak tam, tak i tady by si pěkně nakřápl tělo. On nebyl moc rozdíl spadnout na kámen či led. Tedy, obojí dost bolelo. I když napíchnout se na ty ostré kameny, co číhaly ve vodě, to muselo být ještě... horší... jo. Pokračoval lesíkem a neztrácel na pozornosti. Ztratit jen na pár sekund pozornost někdy znamenalo nepříjemnosti.

Procházel se někde v útrobí místního kaňonu. Šel podél toku divoce tekoucí řeky a doufal, že i pitné, protože z ní před malou chvíli pil. Totiž ne, že by se přál otrávit jen kvůli své hlouposti. Akorát byl fakt, že občas se nedalo poznat, zda voda byla k pití či ne. Krom moře. To časem každý zjistil, že by mu příliš nechutnalo. Jako by se v něm vyskytovalo víc soli, než vody, tož znamenalo, že se to jako voda jen tvářilo. Třeba to tak bylo, kdo ví. Popravdě by se tomu ani nedivil. Akorát ve vzduchu zůstala stát otázka, jak se sůl mohla proměnit v něco, co se podobalo vodě. To asi nešlo, že? Takže to pak hodil za hlavu. o blbostech obvykle nerozmýšlel, však nemohl mít neustále v hlavě jen vážné a důležité věci. No ne, že by ty blbůstky někdy vyslovil nahlas, jo. Vylezl na vrchol kaňonu a rozhlédl se. někde v dálce zavískal nějaký dravec, mezi krátkou trávou proběhla malá šedá myš. Jinak tu panoval uklidňující klid a pohodlí. Rozhodl se položit si na chvíli tělo pod jeden osamělý strom. V tuhle chvíli by zvažoval další své kroky. No kdyby nějaké samohřejmě měl. Takže...neměl. Vlastně jen bloudil zemí, přímo za čumákem, ale pořád doufal, že ho ten čumák zavede někam správným směrem. Někam, kde najde nový smysl života. Stačilo jen věřit svému úsudku a ono se to už mohlo vyvinout dobrým směrem.

Těžko říct, co mu kdo chtěl říct tím, že dorazil zrovna sem, cestičkou mezi dva velké ledovce. Vyvolaly v něm mírně nepříjemné pocity a on za nic netušil, pročpak. Však zahnal to tím, že na chvíli zastavil, párkrát se zhluboka nadechl a pak poklidným tempem pokračoval dál. Povrch byl kluzký, což nemohlo pro nikoho být velké překvapení. No párkrát měl na mále, aby se to nerozplácl jak kdyby měl sklouznout z vrcholu jednoho ze zdejších ledovců. Což znělo sice jako dost blbé přirovnání, ale budiž. Při každém jeho kroku a pohybu těla se mu na boku zhoupla jeho zbraň Wara, jediná vzpomínka na jeho rodný domov. A další vzpomínky, které v něm zbraň vyvolávala, rozebírat nechtěl. Ne, on o svém životě celkově nerad mluvil. Ale kdyby nastala chvíle, kdy by se ho na to někdo zeptal, ani by nedokázal téma odbočit jinam? Tak co měl dělat? Mlčet, říct to, odejít? Ani jedno ho necharakterizovalo. Takže po tomto uvažování zjistil, že by zůstal úplně ztracený, vůbec by nevěděl, co tak dělat. Znělo to pro něj hrozně, že našel věc, s kterou by si nevěděl rady. Ne, že by takových už nezažil víc, ale zatím si vždy poradil. Takže to znamenalo, že si poradí i tentokrát. Vždy si poradí...či ne? Někdy se holt v úzkých musel naskytnout každý. Asi aby poznal, o jaký šlo pocit a nemohl se za to pak smát ostatním. Joo, to znělo fér.

Jméno: Aikan Tah'reza-wanehar
Přezdívka: --
Věk: Dospělý
Pohlaví: on
Matka: H´Atuung Ro Katnal †
Otec: Arrok Milaga Khalatan´Munet †
Sourozenci: S´Arik Dasurk Milaga Ret-Taag K´gonlash, Liral Milaga Zafroth, Sypur Ro L'teiftiranh, V´Luth, T´Rolk Simmih, Anokathra Katnal Ym'meru
Charakteristika: Aikan si udržuje vždy klidnou a vážnou tvář. Nic ho jen tak nerozhodí, ničím se nenechá vyvést z míry. Na jeho tváři jen výjimečně uvidíte úsměv, či zamračení. Jako kdyby jeho emoce odpluly pryč, někam za oceán. Ale ne, to není tak úplně pravda. Přece nemluví jako robot, automaticky a bez mysli.
Svá slova, než je vyřkne, zprve zváží, než je vypustí z tlamy ven. On celkově dříve myslí, než koná. Nechce za žádnou cenu udělat jakoukoliv chybu, chce mít vše pečlivě promyšlené a touží, aby oné plány vycházely. Však smířil se s tím, že ne vždy vše šlape jako hodinky a samozřejmě s tím počítá. Jen pak cítí takový pocit viny, že za to může on.
Dokáže se vcítit do druhého. Už od jeho pohledu jako by vám viděl až do duše. Občas rozpozná, že se například daný vlk nemá příliš růžově i když se usmívá. No když se pořádně podíváte, zjistíte, že ten úsměv působí křečovitě a v očích pluje nekonečná prázdnota a smutek. A Aikan se pořádně dívá, vlka pořádně prokouká a proklepne, i když to může být kdekomu mírně nepříjemné. Takže občas i vyzvídá, čeká, že jeho společník omylem kecne něco, co nechtěl.
Ne, že by nedůvěřoval. Jen si při prvním setkání drží jednoduše odstup a dává si po svých zkušenostech pozor. A pokud mu to bude mít někdo za zlé, budiž, ale Aikan není ten typ, co by vám hned skočil do objetí s odvyprávěl celý svůj život. Znamená to pro něj zisk vyprávět o sobě před náhodnými jedinci. Tím pádem, nezapomeňme zmínit, spíše pomáhá, než aby si pomáhat nechal.

Zajímavosti:
- Měří přibližně 85 cm.
- Má huňatější srst, která ho chrání před chladnějším počasím.
- Šikmo přes přední část břicha se mu táhne menší jizva, která ale není přes delší srst příliš vidět.
- Je to výborný bojovník, umí skvěle zacházet i se zbraní Wara, co si odnesl ze své rodné země.

Magie: Merger Animo

Magie Merger Animo znamená splynutí myslí. Jde o schopnost vidět do cizí duše. Aikan se s ní tudíž dokáže spojit a přečíst veškeré informace od vlkova narození (pokud si je pamatuje). Odhalí tudíž i jeho tajemství, záměry, taky druh magie a její možnosti, o kterých ten druhý nemusí ani vědět. Takže Aikan získá jednoduše řečeno skvělý obrázek o daném vlkovi. Magie funguje už při dotyku. Na krátký kontakt odhalí vlkovi záměry, slabiny nebo magii, při delším už zjistí i podrobnosti. Zasažený při kontaktu s Aikanem pocítí mírný šok - taky aby ne. Bohužel i druhý vlk bude moct o něm něco zjistit.
Magii lze použít i k zastavení konfliktu. Jediná myšlenka a kontakt s jeho klidnou myslí přelije klid i do protivníka. Sice neuzná prohru, jen dosáhne jakéhosi vyrovnání a usmíření. Však tato výměna emocí je vzájemná. Aikan sám ochutí, co protivník pocítil a chce to velké ovládání, aby si uklidil znovu mysl. Není výjimkou, že se sám může cítit poté naštvaný či jinak nabroušený. Jako další nevýhoda Mergeru je občasná dezorientace či bolesti hlavy, co se mohou po použití magie dostavit.
Ale osobně ji příliš často nevyužívá. Hlavně proto, že nenastane ta pravá chvíle, kdy by ji mohl aktivovat.