Príspevky užívateľa

Rozhlédl se po zdejším publiku. Viděl více známé i méně známé tváře, no všichni logicky pocházeli z přízračných. Taky aby ne, tato akce pro vlky odjinud nebyla. Po něm ještě dorazil Hariuha a Roihova družka Anjel. Počet skromný, avšak dostačující. I když si myslel, že by takové věci mohly být poučné pro každého, neměl právo nikomu vyčítat, že nepřišel. Hlavně účast byla dobrovolná, takže... Ryumee si šla povídat s Noxem a Tim zatím začal přednášku. Tak se domluvili? Asi ano, pomyslel si. No počítal prvně s tím, že budou spolupracovat a ne, že si jeden odejde za svou zábavou a druhý na to zůstane sám, ale kecat jim do toho nehodlal, přece jen to nebyla jeho akce. „Uvažuji a myslím, že je nejlepší se udržovat neustále v kondici a před zimou nabrat nějaké tukové zásoby, abychom se stali proti nemocem odolnější,“ odpověděl Timovi na otázku jako první. Znělo to logicky. Vychrtlejší a línější jedinci byli na vše náchylnější. Škoda, že si to takoví neuvědomovali, byť ne každý mohl za rychlý metabolismus, že ano.

Aikan se musel samozřejmě vydat na slavnost Kosuth'laes, aneb dovršení dospělosti S'arikových starších dětí. Čas utíkal. Jen se otočí a už to bude čekat jeho děti i bratrovy mladší děti. No nevydal se sám. Z Nihilské smečky sem doprovodil i svou partnerku a jejich potomky, které museli větší část cesty nést. Už nebyli úplně malí, tak to nebylo zas tak jednoduché, avšak zvládli to všichni skvěle. Další den je pak doprovodí zpět. „Dnes se seznámíte nejen s jednou ze slavností, kterou náš rod pořádá a která čeká i vás, no poznáte i další členy své rodiny. Myslím, že je na čase,“ promluvil k vlčatům a rozhlédl se. Už byli blízko. Zanedlouho dorazili. Na místě se nacházeli zatím jen Nox s Lex a Timem. Přišli nadmíru včas, to bylo fajn. „Přejeme krásný den,“ pozdravil přítomné za celou svou nejbližší rodinu a nechal je, aby se zde rozkoukali. No doufal, že se tu nestane zas nějaká nehoda. Takový Arkáda na to byl expert.

Snažil se zapojit do každé akce, co smečka, nebo aspoň nějací členové, uspořádali. A tak se vydal i na louku vlčích máků na oslavu podzimní rovnodennosti, co pořádali zbylí členové rodu Estrela do Norte. Něco mu říkalo, že dřív jich zde muselo žít víc, kdo ví, kam se poděli. Zemřeli, odešli, těžko říci. No to nebyla jeho starost, tak proč to řešit? Přišel si odpočinout, ne řešit minulost. Jak přicházela zima, už tolik vlčích máků zde nerostlo, no na druhou stranu kolem lítal tucet světlušek a celkově zde cítil příjemnou atmosféru. Vlků zde zahlédl jen pár, avšak proč by ne? Ne každý měl rád takové slavnosti. Někteří radši svůj klid. Respektoval to a všichni zde snad taky. „Buďte zdrávi,“ pozdravil že jsi obyvatele a pokývl hlavou. Tak uvidíme, co se z tohoto vyklube...

Vlci přízračných se sešli, aby S'arik, Nox smečky, jmenoval nového, či novou lex, aneb jeho hlavní výpomoc. Byla hřejivá noc, když už všichni postávali u Měsíční studánky. Náhle se rozhostilo ticho a tmavý vlk promluvil. Jak už bylo hvězdami předurčeno, novou Lex se stala Ryumee z rodu Estrely. Aikan usoudil, že tato vlčice za celý život musela pro smečku udělat mnoho a zavděčit se natolik, že teď bude S'arikovou pravou tlapou. Samozřejmě nadějných kandidátů se tu nacházelo více, no řečím hvězd nemohl nikdo odporovat. Jako dalších mnoho členů sklonil hlavu na znamení uznání. No i když neměl asi pravomoce přemýšlet o takových věcech, doufal, že jí nový post nebude dělat problémy a že ho bude plně umět ovládat. Tak snad dodrží své přísahy. I když už na druhou stranu slyšel něco o určité diplomacii vlků rodu Estrela. No i tak je neznal natolik, aby to mohl plně posoudit. A tak jen uznáním skláněl hlavu a dál na sobě nedal cokoli znát(ale to nikdy).

Aikan se nacházel ve starém hvozdě, u hranic a obhlížel je. Za hranicemi cítil více pachů vlků, no přímo na území se žádní cizinci nenachází a ani nenacházeli. Na chvíli si vzpomněl na doby, kdy se tu ještě tuláci mohli potulovat jak chtěli, avšak uznejme, mohlo to být velké riziko. A tak S'arik hranice uzavřel. Asi to bylo lepší. Hlavně vlčata a nemocní se zde mohli cítit bezpečněji. Protože silný, dospělý vlk se ubránit dokázal. Před chvíli si též ulovil mezi stromy osamělého zajíce a hladově ho spořádal. Brzy nastane zima a kořisti bude méně. Bude na čase nalovit nějaké zásoby. On rád pomůže. Venatorů zde stejně byl silný nedostatek. Momentálně s plným žaludkem pozoroval krajinu za územím přízračných, pak se stočil zpět hlouběji do lesíka. Na boku se mu houpala jeho Wara zbraň a jemně ho šťouchala do boku. To a její váha byly hlavní důkazy, že se mu nerozeply popruhy a zbraň nespadla na zem. I když to se mu osobně ještě nikdy nestalo. Jenže mohlo. Popruhy už cosi zažily, roky staré. Nic nevydrží věčně. Ani on. Překračoval spadlé větvičky a chvílemi pečlivě nasával okolní pachy.

Nihilská smečka uspořádala ples (asi jeho první? idk už) a Aikan jako další část přízračných sem dorazil. Aspoň bude mít příležitost zas vidět děti a svoji partnerku. Pochodeň uprostřed placu už hořela, všude byl slyšet smích, hlasy a zábava. Jo, Aikan se takhle nebavil. On se nesmál a nedělal hovadinky. Byl holt vychován s velkou dávkou diplomacie. Avšak to mu nebránilo pozvat Brisu na tanec tak, jak se to dělávalo (a hudba by nebyla???). Rozhlížel se v davu, zda bílou vlčici někde nezahlédne. Na chvíli ho napadlo, že třeba ani nedorazila, no copak by si zrovna ona nechala takovou příležitost utéct? A k tomu musela vědět, že sem dorazí i on a setkají se zde. Na druhou stranu, to, že přijde, neměla jistý. Tak mohl třeba onemocnět, víme jak. Vždyť ji ani přímo nepozval! Teda jo, na nějaké romantické pozvánky byli už staří jakoby (to přenecháme mladým :p). No kdo ví, třeba bude ještě překvapená, že se zde nakonec objevil a ještě ji bude zvát na tanec. Když už tu byl, tak ať si trochu vyrazí z kopýtka. Zamával ocasem a dále vyčkával.

Dnešního dne se vydali s jeho druhorozeným synem Khalanem k vrakům místních lodí. To, že s každým jeho dítětem šel jinam, ho asi utvrzalo v tom, že někde v hloubi duše chtěl prozkoumat Nihilské území, dokud měl příležitost. Přece jen, Arkádu vzal na louku, Gájel do jeskyně a Khalana teď vede podél pláží a vraků lodí. Těžko říct, jak moc by to panovnici vadilo, kdyby znala i tento jeho úmysl. Avšak přízrační a nihilští byli přátelé. Rozhodně by v tom nehledala postranní úmysly. Nebo? Nemyslel na to. Důležitý byl momentální okamžik a když byl Khalan tím nejopatrnějším jeho dítětem, pořád musel dbát nad nějakým dozorem. Vlastně jako s každým vlčetem. To se hned mohlo někam zatoulat, něco ho mohlo velice zaujmout. Pak se na dvě vteřiny otočíte a dítě skončilo někde v prčicích. Jo, to bylo hned. A jak mu občas dal tento vrh zabrat! Být se všemi naráz byl pořádný záhul. Musel uznat, že musel Brise zatleskat, že je všechny tři zvládala každý den. Ale tak vlčice mateřství přirozeně zvládaly lépe. „Moře může být nebezpečné, avšak když budeš dodržovat určité zásady, nic se ti nestane. Hlavní krok je neplavat příliš daleko. Já vím, každý chtěl někdy vědět, co se nacházelo na druhé straně, jenže moře je hoodně obrovské a rozhlehlé, plné silných a nelítostných vln. Málokdo by ho zvládl přeplavat. Byl ses už tady podívat?“ promluvil na Khalana náhle. I když, zvládl by ho vůbec někdo přeplavat? Druhý břeh mohl být jakkoli daleko. Nikdo by to snad neriskoval. Ani jeho děti.

Zamyslel se nad jeho slovy. Očividně se v ptácích vyznal, avšak nechtěl s tímto zacházet až do nějakých detailů. No tak či tak, být znalý v určitých drobnostech se mohlo taky kolikrát vyplatit. Nejen důležité věci byly důležité. „Tato možnost se vůbec nevylučuje. Abych byl upřímný, každý pták má ostrý zobák i drápy, nemusí to být ani dravec, byť je známé, že dravci umí být obzvlášť agresivní,“ odpověděl mu, přičemž se naposled podíval na papouška, který se už začal snad pomalu uklidňovat. Asi by nerad skončil s poklovaným obličejem, že ano. Jenže kdo ano. Na Hariho díky jen přikývl, spíše se zaměřil na jeho další slova. Nějaká zbraň na výuku a na ukázku se jim bude hodit vždy. „Určité zkušenosti mám. Konec konců, okolo zbraní v mém mládí proběhla pořádná výuka,“ řekl mu neutrálně. No naučil se celkově hodně. Pro to byl jejich rod až výjimečný. Učili se mnoho věcí, které ostatní pomalu ani neznali. „Rád se na ni podívám,“ pobíhl ho. „Kam jste ji prozatím uložil?“ zeptal se ho ještě. Vlastně by tam mohli vyrazit už rovnou.

Gájel na jeho další slova už nečekala. Vlétla do jeskyně bez rozmyslu a už už asi přemýšlela, co provede. Okamžitě se vydal za ní a rozhlédl se. Kamenná zeď, občas ze země či stropu vyčnívala ostrá špička kamene, o kterou by se mohl jeden při nepozornosti hned poranit, a pár trsů kytek a keříků, rostoucí zpod skálu. „Musíš se naučit, že nemůžeš kamkoli vlétnout bez rozmyslu a prvně si ověřit, že ti tam nehrozí žádné nebezpečí. A to neplatí nejen o této jeskyni, myslím to čiště obecně,“ jemně ji pokáral, když k ní došel. Vlezla by do nory k mědvědovi a problém by byl na světě. Nehodlal být na ni zlý, jen tu bylo ještě mnoho věcí, které ji musel naučit. Šedá vlčka byla nezřízená střela, která si ještě neuvědomovala následky svých činů. A to dělalo problémy v jakémkoli věku, hlavně v tom vlčecím, kdy se ještě nemohla ani pořádně ubránit. Nevěděl, jak moc ho poslouchala nebo neposlouchala, ale on to nikdy nevzdá. Na druhou stranu věřil, že to pro všechny tři bylo složitější, když jejich otec žil v jiné smečce na opačném konci Norestu. I tak to neznamenalo, že si tu mohli dělat, co chtěli. Hlavně tu měli i matku.

„Chápu,“ přikývl a posadil se k němu. Mohl by teď sedět u svého hrobu dětí, které se narodily mrtvé. Konec konců, mohlo se to kdykoli stát komukoli. Ať byl mladej nebo starej. Hrálo v tom mnoho jiných faktorů, avšak lhal by, kdyby řekl, že se v tom vyznal. „Jizva ti na srdci i v duši zůstane vždycky jako na důkaz toho, co jste ty i tvá partnerka zažili. Ale pamatuj. Je to velká rána, ale jsi mladý, máš ještě celý život před sebou. Ještě toho spoustu zažiješ. Ať se ti to líbí nebo ne, nemůžeš se donekonečna obviňovat z toho, co se stalo. A hlavně, musíš se s tím naučit žít...Připadá ti to těžký a ono to ještě těžký nějakou dobu bude, ovšem časem to poznáš, o čem tu právě mluvím,“ vysvětlil mu a poté se odmlčel. Kdyby pořád žil v minulosti, nepustil by z hlavy válku, své první děti, které už asi nikdy neuvidí a prostě všechny ty nepříjemné okamžiky jeho života. A to nešlo. Jen by ho to omezovalo. Nikdy by vlastně pořádně neexistoval. Vše, co zažil, přijal jako část sebe. Prostě se s tím naučil žít. A ono to bylo těžký, bylo to hrozně těžký i pro vlka, jako je on sám. Takže Roihovi rozuměl. Každý rozumný vlk by mu rozuměl.

Dnes byl Aikan na obhlídce území, aby se ujistil, že vše bylo tak, jak mělo. Takové obhlídky mu vždy dokázaly totálně vyčistit hlavu. Asi proto, že se přitom soustředil na svou činnost a nemyslel na nic jiného. No ale celkově neměl žádné starosti, kterými by se měl trápit, takže šlo spíš jen o rutinní vyčištění hlavy. Když skončil a došel k tmavozelené planině, ucítil čerstvý pach jednoho z členů smečky. Probral se mlhou, aby zjistil, že šlo o Roiha, který seděl o hrobů svých dětí. Už asi celá smečka věděla, že děti Roiha a Anjel se narodily mrtvé. Mohl za to jejich věk nebo něco jiného? Konec konců, i jemu se to mohlo stát. Jen s rozdílem, že oni s Brisou byli stáří. Roihu s Anjel zas příliš mladí. „Vše v pořádku?“ zeptal se ho, když k němu opatrně přišel a přisedl si k němu. Neměl by tu být tak sám...

Aikan zrovna ležel v jednom z pelechů, stočený v klubíčku, a pochrupoval. Byla pravda, že už měl určitý věk a cesty do Nihilu a zpět už ho celkem vyčerpávaly. Jenže nechtěl přijít o to, jak jeho děti rostly a vyvíjely se. A hlavně, nikdy by nenechal svou partnerku na výchovu sám. Jenže, jednou přijde čas, kdy už nebude moct. Kdy asi? Snad v dobách, kdy už budou děti velké a aspoň trochu samostatné a budou to ony, kdo budou navštěvovat nebo. Ach jo, to znělo jak když děti navštěvovali své rodiče v domově důchodců. Ihned se probral, když uslyšel vevnitř nory nějaký rozruch. Zvedl hlavu a rozhlédl se. Uprostřed nory sedělo vlče a naštvaně odfrkovalo. Nejspíš sem spadlo a do čumáku se mu dostal prach. Zvedl se přikročil k němu. „Ahoj, jsi v pořádku, chlapče?“ zeptal se ho, no po prvním pohledu na něm žádná zranění neshledal. „Co ty tu tak sám vůbec?“ zeptal se ho poté. Vždyť mu bylo maximálně kolem dvou měsíců.

Dnes to byl Aikan, kdo měl "doprovodit" jednoho z novějších členů do hvězdné jeskyně. Tušil, že se jmenoval Cielo, nebo tak nějak. Vysvitly první hvězdy, když se tmavý vlk objevil. „Buďte zdráv,“ pozdravil ho na oplátku. Vlk působil mírně nervózně, avšak ne tak, že by ho to jakkoli omezovalo nebo že by to na něm šlo nějak extrémně vidět. „Když vejdete dovnitř, zanedlouho usnete a bude se vám v hlavě promítat sen, nebo víc snů. Až se ráno probudíte, převyprávíte mi je,“ vysvětlil mu a pak ho nechal vejít dovnitř. Jasný, že mu to neřekl úpe do detailu, ale on to Cielo pozná sám. Aikanova práce teď byla bdít a čekat do včasného rána, než vlk vyleze z jeskyně. Zatím pozoroval hvězdy, co zářily na obloze a měsíc, co už nejspíš dávno osvětlil jeskyni, kde právě vyspával Cielo.

Předtím šel na procházku s nejmladším synem Arkádou a dnes vyvedl z nory prvorozenou a jedinou dceru Gájel. Rád by se se všemi dětmi seznámil i osamoceně a ne jen, když byli všichni pospolu. Věřil, že mu to udělá ucelený pohled na pár konkrétních věcí. No Gájel byla úplný opak Arkády. Ta byla zvědavá a odvážná, pobíhala všude kolem než aby se ho těsně držela, no pozor musela dávat na ně oba. Rozdíl mezi tím byl, že světlý vlček byl spíš nešikovný, no vlčka byla spíš dost kvítko, co si neuvědomovalo následky svých činů. Bylo zvláštní pozorovat, jak každé jeho dítě bylo úplně jiné povahy. „Co jít prozkoumat tuto jeskyni? Byla jsi tam někdy?“ zastavil se u vchodu do nějaké jeskyně a promluvil na svou dceru. Uvažoval, že musela být bezpečná, když byla volně přístupná i vlčatům. Aikan si i postupem času uvědomoval, že už vcelku znal i území květinové smečky, jak sem furt chodil za Brisou a dětmi. Postupně ho poznával. Měli to tu hezké, plné bylinek a hezkých míst. No tak či tak, domov byl prostě domov. Na přízračné by se nikdy nevykašlal. Aspoň do té doby, dokud bude moct.

Jejich cvičení rychle začalo a rychle i skončilo. Hariuha se dokázal Aikanovi lehce vyhnout a rychle se připravit na protiútok, no jeho mazlíček na to měl jiný názor. Tomu se to nejspíše vůbec nelíbilo a začal i on sám po tmavém vlkovi útočit. Nerad by ublížil cizímu mazlíkovi a tak instinktivně ucouvl a papouška pozoroval, kdyby na něj chtěl doopravdy zaútočit, přičemž se mu snažil nekoukat do očí. Co i když ptáci považovali vzájemný pohled do očí jako znamení k boji? Sice i on sám vychovával svou sovu, jenže v ptácích se moc nevyznal a sovy stejně bývaly aktivní spíše v noci. Takže hádal, že teď momentálně spala poblíž někde na větvi stromu. Ta nebyla bojovný typ, takže by okamžitě neletěla zaútočit na zeleného papouška. „Váš mazlík je očividně velký obranář. Je nějaký důvod, co ho vede vás tolik bránit?“ zeptal se ho. O cizí agresivní vlčici, kterou bílý vlk skolil, cosi slyšel, jenže vůbec netušil, že to byl ten důvod, že býval papoušek háklivý na útoky na Hariho. „Ale jde vidět, že dokážete uvažovat rychle a rozumně. To je důležité a to nejen pro boj,“ pochválil ho slovně. Věřil, že post bojovníka obhájí skvěle. A že tu zůstane další někdo schopný, až nebude Aikan moct. Což může přijít dřív i později.