Príspevky užívateľa

Byl sluneční den a Aikan se toho krásného dne rozhodl vzít svého nejmladšího syna na menší procházku. Všiml si, že se unavil dříve než jeho starší sourozenci a tak se rozhodl se pokusit posilnit trochu jeho kondičku, zda to bylo možné. No i tak ho musel kouskami nosit na zádech a udělat ze sebe koníka, aby ho úplně nevyčerpal. Přece jen, kondička se musela budovat postupně a ne naráz, že ano. Nerad by svému synovi jakkoli uškodil. Zrovna šli vedle sebe (no Arkáda se ho stejně furt držel), když Aikan promluvil: „Mohu ti o něčem povyprávět, jestli chceš. Co tak o nějacích zvycích našeho rodu? Nebo chceš snad slyšet něco o smečce, kde žiju?“ zeptal se ho. Nejen, aby nešli pořád v tichu, avšak aby se Arkáda dozvěděl i něco nového. Jeho nejmladší syn byl takový strašpytlík. A vyprávění nějakých "příběhů" by pro něj mohlo být víc to pravé ořechové, než s ním podnikat nějaké adrenalinové kousky. Nerad by ho jakkoli vystrašil. I tak z něj byl kapesník poměrně často.

Jméno Gha'yeel se Brise líbilo. Chvíli si ho vychutnávala na rtech a nakonec s tím návrhem souhlasila. Takže měli jména už pro dvě své děti. Šlo to jako po másle. Chvíli uvažoval, že jim bude výběr trvat hodně dlouho, no šlo poznat, že byli s bílou vlčicí sehraný tým. Nakonec se obrátili k druhorozenému. Brisa navrhla Kayan, ale něco se jim obou na tom něco nezdálo. No Aikana na spojení bojovník napadlo jiné, avšak podobně znějící jméno. „A co ho pojmenovat ne Kayan, ale Khalan? Ve významu bojovník,“ navrhl jí posléze. Hodilo se k němu. A přiznával, že už teď byl na svého otce nadmíru podobný. Možná skvělý budoucí nástupce rodu Milagy? Kdo ví! Ale i kdyby ne, pořád šlo o jejich děti. Bylo jen na osudu, kam je jejich cesty zavedou. Tajil se tím, že netrval na tom, aby byli jeho všechny děti dokonalé tolik, jako třeba jeho bratr S'arik. Ale jako správný představitel rodu se tím chlubit jen tak nebude.

Aikan se na Gájel chvíli zadíval. Už měl zkušenosti s vlčetím jazykem a tak trochu tušil, co mu chtěla říct. „To jsou silná slova, Gájel, říct, že zvládneš vše,“ promluvil k ní. No ale bylo to vlče. Ta měla energie a optimismu na rozdávání, tož pravda. To jeho léta už se pomalu chýlila ke konci. On to věděl, že už byl stár. Že už to nebude jak za jeho mladého života. Stihne aspoň vychovat své děti? Když Arkáda přestal fňukat a Khalan se odvážil vlézt do vody, začali sebou všichni plácat ve vodě jak kapříci. Byla to zábava pozorovat, dokud si Aikan nevšiml, že se nejmladší synek spíše nedusí. Vytáhl ho z vody a mírným plácnutím do břicha z něj dostal vodu. „Pozor Ar'kadiene. I při hře musíš být opatrný,“ poučil ho a poté ho položil zpět na tlapky. Kdyby tak věděl, že do té vody spadl, že jo. No hlavně, že si toho všiml Aikan včas a jeho syn byl v pořádku. „Je něco, co byste chtěli teď dělat nebo poznat?“ zeptal se jich poté, co se namočili. Vodu už znali. Co dál by se jim hodilo poznat?

Bylo krásné být pohromadě, mít rodinu a vědět, že byli všichni v pořádku. Byla taková škoda, že přízrační žili od Nihilu tak daleko, no zapřísáhl se, že se s nimi pokusí být co nejčastěji. Přece nechtěl, aby mu unikl vývin a výchova jeho ratolestí. To by si nikdy neodpustil. Jeho bratr to rozhodně pochopí. Vždyť sám tu už vrhl dva vrhy vlčat. Jen on měl výhodu, že všechna měl u sebe doma. Avšak copak na tom záleželo? Hlavně, že vše bude probíhat, jak by mělo. „O takovém jméně jsem jaksi neslyšel, ale rozhodně se mi líbí, k malému se hodí a s výběrem tudiž souhlasím,“ přikývl souhlasně. Dobře, nejmenší dítě jméno mělo a snad mu to přinese trochu toho štěstí. Poté se podíval na šedivou vlčku, jejich jedinou dceru. „Pro naši dceru mě napadlo jméno Ghaa'yel. Je inspirované jménem Gala, což znamená slavnost, jen jsem si ho trochu překroutil,“ vysvětlil jí a čekal na její reakci. A kdo ví, možná zjistí, že se to k ní více než dost hodilo. Konec konců, už samotné narození potomků byla vždy taková slavnost. A ještě, když se narodila jako jediný holka mezi chlapci...

On s tím počítal. Že malé děti projevovat emoce budou, že budou divočejší. Jeho první děti takové taky byly. Většinou se to spraví časem. Konec konců, ještě ani pořádně neznali svět, tak je nemohl učit jeho zvykům, no ne? Sám takový byl. Každé vlče takové bylo. A co se teprve stalo ze zprve divokého S'arika? Takže zrovna toto momentálně neřešil. První vlezl do vody Ar'kadien. No ten se překvapivě lekl už svého odrazu ve vodě a začal taťkovi brečet přímo do kožichu, jakoby se v něm chtěl celý schovat. „Pročpak ses lekl svého odrazu? Copak se sám sobě nelíbíš?“ pronesl k němu s humorem, byť to na něm nešlo jako vždy znát. Ach, ti Milagovské geny. Ani vlastní děti je nedonutily se sebeméně usmát. Zatím, co ujišťoval Arkádu, že se nemusel bát svého odrazu, tak jeho jediná dcera Ghaa'yel vlítla do vody jak neřízená střela a kdyby k ní cca dvěmi ladnými kroky nepřiskočil a nechytl jí za zátylek, asi by se začala topit. Vrátil se s ní k Arkádovi. „Je potřeba vnímat všechna má slova, dcero. Ale věřím, že to se časem naučíš,“ pronesl k ní klidně. Hádal, že jediný, co postřehla nebo postřehnout chtěla, byla jeho slova o tom, že jim voda nic neudělá. Připadalo mu zvláštní, že šlo zrovna o dívku, která se chovala nejdivočeji. Na druhou stranu, to se mohlo ještě úplně obrátit. A to pak bude teprve sranda. „Pojď se přidat, Khalane. Jak jsem řekl, voda ti nic neudělá, pokud nepůjdeš moc hluboko,“ pozoroval nejtmavšího vlka a okem pohlížel i na Gájel, dávající jí na jevo, ať se už nepokouší dostávat někam, kam neměla. „Je třeba se seznámit s různými vjemy co nejdříve. Abyste pak nebyli jako větší příliš překvapeni,“ promluvil k nim znovu. „Až budete větší, rád vás naučím plavat, pokud o to budete stát,“ dodal ještě. No teda doufal, že o to stát budou. Bude se jim to třeba dost hodit.

Jak už jednou zmínil, bylo zvláštní být znovu otcem, hlavně v tomto věku. Na druhou stranu ho to ale dost těšilo. Všechna tři vlčata se těšila dobrému zdraví a vývinu, aspoň zatím. No doufal, že to tak zůstane a vyrostou z nich silní a chytří vlci. Ještě se uvidí, zda některé z nich, nebo všechna, budou reprezentovat rod Milagovců. I když třeba takový Arkadien byl světlejší, než bylo zvykem. Avšak neházel ho ještě do žita. Mohl věkem ztmavnout. To se taky občas dělo, no ne? Momentálně se nacházel na území Nihilské smečky a vedl své tři potomky směrem k prameni řeky. Jeho plán byl najít hodně mělký břeh a seznámit je pomalu s vodou. Bude fajn, když se jí nebudou bát a pak, až budou starší, je postupně naučí plavat. Teď měli ještě trochu nemotorné tlapky na to, aby je cokoli učil. Tak se mohli aspoň ošplouchnout. „Vody se nemusíte bát. Nic vám neudělá. Ale nelezte moc daleko, hloubka je jen pro větší vlky. Časem budete plavat možná i vy,“ vlezl na kraj vody, že si smočil maximálně packy a otočil se směrem k nim. Vlezou za ním, nebo zůstanou nejistí na břehu? Spíše by vlézt měli. Překonávat strachy se muselo co nejdříve. Pak budou dospělí a pomalu se ani nenapijí, jak se budou vody bát...A plavání, to se jim bude v životě občas taky hodit, ne že ne. A kdo ví, třeba je bude bavit i lov ryb.

Hariuha se zdál zdánlivě... jak to říct? Vyplašený? Zaražený? Neuměl to správné pojmenovat. Aspoň momentálně ne. Možná ho vyrušil z víru myšlenek. Však to se občas vlkům stávalo. No zanedlouho se vzpamatoval. „To zní rozumně,“ přikývl na jeho slova. Chlapec to měl v hlavě očividně dosti srovnané. Aspoň v tomto ohledu. O tom, jak fungoval v jiných situacích, nevěděl. Příliš ho neznal, nikdy s ním neměl možnost ještě pořádně promlouvat. Prozkoušet si ho a tak. Až do teď. Na druhou stranu, bílý vlk nežil ve smečce ještě moc dlouho. Tak se nemusel ani jeden asi cítit špatně, haha. Aniž by to Hari čekal, náhle proti němu vyrazil, s úmyslem ho srazit k zemi. Chtěl si prozkoušet jeho reflexy a celkově zkušenosti, o kterých mluvil. A jak nejlépe začít, než úplně nečekaným výpadem?

A'Kaza, syn S'arika, dohlížel na chod smečky, když v tom se poklidné čekání na konec výslechu dvou zajatkyň zvrtlo. Lunary, jedna z členek přízračných, přitáhla do tábora, mezi chuml ostatních vlků, nehybné tělo. Silhouette. Vlčici příliš neznal, nikdy se moc neprojevila, avšak copak si zasloužila takový osud? Co Ignisany k tomu vedlo, zabít jen tak z ničeho nic nevinného člena přízračných? Jakoby o to stáli, vyvolávat konflikt. Chtěli je zničit? Obsadit jim území? Jaký měli plán... Vlci se rozdělili do tří skupin. Ta první zůstala v táboře a hlídala ho, druhá se vydala skrýt na hlídku mezi stromy a ta třetí, kde se nacházel i samotný AIkan, se vydala přímo na sraz s Ignisem. Aikan přemýšlel, co měli přízrační od Ignisanů očekávat. Igniští neuměli jednat diplomaticky. Oni jednali silou a svaly, byli úplný opak přízračných. Dojdou nějakému řešení? Po boku měl vlky Hariuhu, Timotheeho, nihilského vlka Toshiho a samotného Noxe S'arika, kterého doprovázela druhá Igniská zajatkyně Roo.
Členové Ohnivé smečky už se tam nacházeli, připraveni jednat. Nebo se snad bít? „Jednání vašich určitých členů je nediplomatické a nemístné. Co vedlo vašeho druha k takovému činu? Víte vůbec, o koho jde?“ promluvil na přítomné Igniské vlky, no dlouho na odpověď čekat nemusel. Hned, jak šedý vlk začal na ně pokřikovat, jemu bylo jasné, že viník právě přiběhl. „A čeho si myslíš, že dosáhneš, když jen tak zabiješ člena naší smečky? Chceš mír, nebo válku? Příště bys měl o svých o svých činech více přemýšlet. Všichni byste měli odhodit svou ješitnost a podívat se pravdě do očí. Máte pořád tu jistotu, že jsme vašeho druha zabili my? Nemohlo to být vše jinak? Co myslíte?“ promluvil klidně a narovnal se. Jeho zbraň odpočívala na jeho boku, no odufal, že nebude potřeba ji nakonec použít. „Hariuho, obdivuji tvou kuráž, ale pravý bojovník nemyslí jen svaly a ostrými slovy, ale i určitou dávkou klidu a uvažování. Tvůj vztek plně chápu, jenže naše snaha je neprolít zbytečně další krev. Ještě víc, než už prolito bylo,“ řekl vzteklému černobílému vlkovi a krátce se na něj podíval. Pak se pdoíval zpět na Ohnivé. Měli rozhodně ještě říct něco svého, že? Jak to znal...

Její gesto bylo sice riskantní, ale moc hezké. Šlo nadmíru znát, že se měli velice rádi i když už neprožívali takový románek jako ti mladí. Bývala to překážka, žít od sebe tak daleko. Avšak oni ji zatím perfektně překonávali. A snad to tak bude trvat i nadále. „Taky jsi mi moc chyběla,“ oplatil jí slova a její přitulení nejen přijal, no i oplatil, samozřejmě. Vždy, když cítil ve svém kožichu kožich své družky, zažíval takový pocit, jakoby mu v břiše tančili motýli. A i když nebyli úplně stejných povah a zvyků, i tak se milovali. To bylo nejvíc kouzelné. „Mohu tě na nějakou dobu dovést na naše území. Tam budeme více v bezpečí, chráněni celou smečkou,“ navrhl jí. Být tu takhle sami, vystaveni kdo ví jakým predátorům, mu přinášelo obavy. Co kdyby nedokázal svou rodinu ubránit sám?? „Anebo mohu pár dní zůstat u vás, v Nihilské smečce. Abych byl v nejkritičtější dny s tebou...“ vyřkl myšlenku, která ho už v hlavě pronásledovala nějakou dobu. Sice nevěděl, co by na to řekl S'arik, anebo Nihilská panovnice Voltaire, avšak věřil, že by se za těch pár dní nic zásadního určitě nestalo.

Brisa i vlčata byla v pořádku. Což měl obrovskou radost, byť by každý řekl, že neměl, podle jeho jednotvárné tváře, že ano. „Taky tě moc rád vidím a jsem rád, že vše proběhlo v pořádku,“ promluvil na Brisu znova a zatím se posadil k ní a prohlížel ty tři malé uzlíčky chlupů, co se právě krmily. „To zvládne. K tomu by to nebyl první případ, kdy to nejmenší za chvíli předčilo ostatní,“ řekl jí klidně. Nedochůdčata dokázala mnohdy velice překvapit. Kdo ví, třeba to bude jeden z nich. „Se jmény samozřejmě nebudeme dále otálet, jako každý vlk si zaslouží i ona svá jména,“ pronesl a v hlavě se mu zatím začaly rýsovat nápady. „Už máš nějaké nápady?“ zeptal se prvně jí, jak se slušilo. Rozhodně o tom celé dny přemýšlela a tak nepochyboval o tom, že už jí něco napadlo.

Nastal čas, kdy už měly být jeho a Brisini potomci na světě a tak se vydal ze smečky Přízračných do smečky Nihilské, aby zjistil, jestli vše proběhlo a bylo v pořádku. Známý pach Brisy a krve ho dovedl až k místnímu spadlému stromu. Co věděl, pro Nihilčany bylo toto místo posvátné. Vybrala si toto místo schválně? Pomalu se přibližoval. U jejího břicha už ležela tři vlčata a všechna s chutí pila mateřské mléko. První vlče bylo tmavě šedé, druhé o něco světlejší s hodně bílými známý a třetí bylo úplně nejsvětlejší (to mi připomíná to meme když dojde matce při porodu barva). „Ahoj, Briso,“ pozdravil svou družku, když se ještě víc přiblížil. „Vše v pořádku?“ zeptal se jí poté. Usoudil, že nějaký místní léčitel u ní už byl, avšak proč se nezeptat? Byl zvláštní pocit být znovu otcem. Byl to vlastně krásný pocit, znovu vychovávat mladé a pozorovat, jak rostli a vyvíjeli se. Na tak malé kuličky bylo ještě těžké soudit, zda budou pravými představiteli rodu anebo se budou povahově spíše přiklánět k Brise. A sešlo na tom? Momentálně ne. Teď své malé mohli obdivovat a přát jim hodně štěstí do života. „Nemáš hlad nebo žízeň? Něco bych ti přinesl,“ nabídl jí. I po těch pár dní po porodu musela být ještě trochu vyčerpaná, i když věřil, že tu o ni muselo být dobře postaráno. Jen kdyby náhodou...

Známé volání uslyšel zanedlouho. Brisa. Avšak co tu dělala? Šla za ním? Stalo se něco? Pochyboval, že by se ve svém stavu vydala takhle daleko jen tak. Zrychlil krok, dokud se neocitl v jejím Blízkém dosahu. Olízl jí na přivítanou čumák. „Briso, co tu děláš?“ zeptal se neutrálním hlasem, i když si zevnitř dělal mírné starosti. Vypadala v pořádku, jen působila unaveně, logicky. Za což byl tedy samozřejmě rád, že se jí cestou cokoli nestalo. Mimo smečku byla jako březí ve větším ohrožení. Nedokázala by se ubránit jako tak, kdyby v sobě nenesla vlčata. Avšak uvědomoval si, jak moc mu chyběla. Přivedl i bílou vlčici tento důvod na takovou náročnou cestu? Nevěděla, že se za ní právě chystal. Tyhle vztahy na dálku bývaly občas těžké, no byli důkazem, že se tak žít dalo. Jen to chtělo trochu cestování. Avšak ani zdaleka nepočítal, že to jeho družka takhle riskne. Ale nezazlíval jí to. Muselo to být náročné, když neměla svého druha po boku každý den. Hlavně, když hormony lítaly, hihi.

Dál se k tomu nevyjadřoval. Popravdě moc nevěděl, co si o Roihovi myslet. I když působil divoce a nevyzpytatelně, snažil se očividně aspoň trochu zavděčit a dost dobře si uvědomoval, co se stalo. A vzhledem k tomu, že Aikana žádal o radu, tak chtěl být rozhodně lepším rodičem a napravit chyby, co jeho rodiče zanedbali. Hnědý vlk byl možná takovým typem, kterého se nehodilo soudit hned na první pohled. Protože vevnitř to mohl být i hodný a citlivý jedinec, nejen hyperaktivní torpédo, za jaké se pravděpodobně představoval. „Každá magie má své pro a proti. Z každé se dá vymáčknout dobrý i špatný způsob, jak ji využít,“ namítl na jeho další slova klidně. „Magie může být pro některé nepřirozená věc. Neznámá, nebezpečná. Stejně jako vlci mají rohy, vlasy nebo barvy duhy. Též to některým tak přijde. Avšak osobně si nemyslím, že jde o podvádění. Jsou to jen věci, které sice jdou mimo reálný svět, no pořád existují a reálné prostě jsou. No samozřejmě budu respektovat i tvůj názor, ať je jakýkoli. To, že by se mi něco nelíbilo, neznamená, že za to budu druhé soudit,“ vysvětlil mu posléze. Ale magie a jiné nadpřirozené jevy bylo téma na dlouhou trať a stejně by se nikdy nedobrali konce. Protože tento svět zůstal každému tak trochu pořád schovaný. Nikdy se pořádně neodhalil. A možná se ani nikdy úplně neodhalí. „To je dobrý přístup,“ řekl mu na jeho poslední slova. Jak už zmínil, snažil se napravit chyby, co udělal on nebo jeho rodiče. Což bylo jen a jen dobře.

Nastalo včasné odpoledne, když Aikan vešel do jehličnatého lesa. Rozhlédl se okolo a nasál všechny pachy. Nic podezřelého. Jen pachy kořisti (což momentálně nepotřeboval, už jedl), jehličí a starších i novějších členů smečky. Přeskočil jeden z místních spadlých stromů a ladně se vydal do hloubi lesa. Bílý kožich, který zahlédl zanedlouho, se nedal v tomto více méně stinném místě přehlédnout. Už byl obeznámen s tím, že Hariuha, vlk před tím, se chtěl též stát umbrou, neboli bojovníkem. Hari už nebyl žádným vlčetem, které by měl učit od začátku, avšak už dospělý vlk, s kterým si mohli vyměnit rady a zkušenosti. A tak se pomalu, čelem k sobě, vydal k němu. „Buďte zdráv, Hariuho,“ upozornil na sebe vlka pozdravem, byť si ho černobílý musel všimnout už předtím. No jako každý slušný vlk pozdravil, že jo. O tom, že někteří přilítli jak divoká voda a začali se bavit bez pozdravu, nebo se pak ještě naštvali, když je upozornil, nekomentoval. Ani u vlčat to netoreloval. Tam bylo na rodičích, naučit je základní etiku. A to ne každý udělal. A to platilo nejen o zdravení. Někteří vlci by mladé mít prostě neměli. Pak vznikala vybouřená a vzteklá ega, co ani nevěděla, co chtěli po životě a co chtěl on po nich. Ovšem copak byl soudce, aby rozhodoval a zakazoval jiným? Jen ho až mrzelo, kam se určitá část generace ubírala. „Doslechl jsem se, že se též chcete stát Umbrou. Co vás k tomuto rozhodnutí vedlo?“ promluvil na něj znovu, s úmyslem zjistit o něm něco víc. Anebo o jeho rozhodnutí. Každý důvod se počítal, teda pokud vůbec věděl, proč si ho vybral. Jenže na výběr povolání měl každý času dost a tak dost dobře vlk poznal, co a proč si to vybírá. Aspoň vetšinou. Ale Hari mu připadal jako rozumný jedinec.

Bylo pozdní dopoledne a Aikan byl už dávno na nohách. Teda popravdě už stihl projít hranice, pohovořit s jedním ze členů smečky a ulovit vypaseného zajíce, kterého právě nesl v tlamě. Právě procházel okolo široké řeky, v které v poklidu plavaly rybky. Napadlo ho, že by si mohl jednu ulovit a najíst se, avšak nakonec usoudil, že času na jídlo bude ještě dosti. Právě mířil směrem do Nihilské smečky za Brisou, svou partnerkou. A vzhledem k tomu, že nešlo o žádný kousek cesty, nerad by se zdržoval. Pořád si mohl něco ulovit na planině u květinové smečky. Zajíců se tam v toto období nacházelo dostatek. Od dne D, kdy se oba rozhodli rozšířit rodinu i rod, by byl doopravdy nerad, kdyby v momentálním stavu chodila až skoro na druhou stranu Norestu. A tak to byl on, kdo se na tuto cestu vydal s úmyslem ji zkontrolovat, zeptat se jí, jak se cítí a přinést jí trochu jídla jako dárek na přivítanou, byť věřil, že v Nihilu dostávala jídla dostatek. Každá dobrá smečka se o své nemocné, březí nebo ty nejmladší členy starala, co nejlépe dokázala. Každý člen pro ně bylo zlato, v přítomnosti i v budoucnu nadmíru užitečný a většinou skvělý přítel. Nikoho by nikdy nezanedbala. O těch špatných smečkách, které byly schopny nemocného vlka zabít, přemýšlet nehodlal. Jejich volbu respektoval, byť se mu vůbec nelíbila. Avšak nemohl se dohadovat jen kvůli tomu, že se mu něco nelíbilo. A takže s myšlenkami v hlavě, i když plným soustředěním na své okolí, a s mírným mrholením z nebe pokračoval v cestě. Nesměl otálet.