Príspevky užívateľa

Tohle bylo to pravé místo, kde jí to říct. A pravá chvíle, byť se tu setkali teprve před chvíli. Jenže nemohl dále čekat, dále to odkládat. Hlavně, Aikan nebyl odkládač. Co bylo potřeba udělat, či říct, provedl to hned, bez dalšího odkládání. Ono totiž věděl, že čím déle to jeden odkládal, tím hůř se to pak dělalo. A tím hůř se do toho pak chtělo. Avšak ano, láska k někomu se odložit jen tak nedala. Byla tam pořád a celého vás pohltila. Nedala se jen tak odložit. Už se prostě nedalo čekat. Brisa zprve vypadala zaskočeně, možná jen nečekala, že to na ni "vychrlí" tak brzy. Ale kdo by to čekal? Jenže její pocity byly rozhodně stejné jako jeho, její šok tudíž nevydržel vůbec dlouho a vystřídala ho čirá radost. Už nebyli jen kamarádi. Teď, před zraky hor, se stali partnery. Položil hlavu na její, přitiskl si k ní tak blízko, až se sebe dotýkali a jemně nasál její vůni. Vždy, když zafouká vítr, uslyší její hlas. Vůně každé květiny mu bude ji připomínat. A vždy, než zalehne večer do pelechu a zamhouří očka, uvidí ji, jak tam stojí a pozoruje ho. Jen tak tam seděli a pozorovali výhled, co toto místo nabízelo.

Vlk nevypadal, že by měl nějaké nepřátelské úmysly a ještě mu poděkoval za jeho varování. Najednou ucítil, jak kdyby se mu něco chtělo dostat pod kůži. Avšak nejen pod kůži, ale i do jeho vnitra. Snažil se snad vlk na Aikana použít nějakou magii? Odolal zavrtění hlavou a ten pocit ze sebe odehnal, i když trochu v něm pořád plavalo. Magie přes osobnost, jakou měl tmavý vlk, jen tak nepronikne. Anebo jen nebyla tolik silná. „Však i tak jste si musel všimnout,že jste poblíž smeček,“ začal k němu promlouvat znovu, tělo i hlavu vzpřímené. „Hledáte něco konkrétního?“ zeptal se ho ihned poté. Tuláci nebloudili kolem smeček jen tak. Pokud teda nechtěli dělat problémy nebo se přidat. Jinak by neměli dráždit hada bosou nohou. A Ignis už vůbec ne. Odolal pokušení se naštvat a vlka vyhodit, působením té magie. Odkašlal si. „Nejsem si jistý, zda vaši magii ovládáte vědomě či bezvědomě, avšak měl byste si dávat pozor, na koho ji používáte. Jsou vlci, kterým fakt nechcete obrátit emoce vzhůru nohama,“ podotkl, aby věděl, že mu to fakt neuniklo.

Po asi hodince se probudila a to už neletěl namáčknutý na ni, avšak seděl u ní a pak už jen pozoroval, jak se snažila dostat pod srst potkana k lahodnému masu. Prvně uvažoval, že by jí s tím měl pomoct, nakonec to zamítl. Jednou se to musela naučit i sama a v momentální situaci co nejdřív. Však povedlo se jí to, tak teď si mohla pochutnat, určitě musela mít velký hlad. Když v tom se vedle něho ozval další hlas. Šlo o S'arika, noxe přízračných. „S'ariku,“ oplatil mu lehce pozdrav. „Co tě přivádí k močálům?“ optal se ho. Něco tu hledal? Nebo jen procházel územím? Pak se znovu zadíval na malé vlče, hodilo by se mu ihned vysvětlit, co se tu dělo. „Našel jsem ji topit se v jednom z těch močálů,“ ukázal na velkou díru v tenkém ledě. „Vůbec nevím, kdo jsou její rodiče a kde se tak nachází. Jestli vůbec nějaké má. Je tu v přízračných někdo, kdo by měl takové vlče?“ optal se ho poté. On měl takový ten největší přehled o smečce a jejích členech. Pokud nevěděl, musela se jedině ztratit.

Mírně přikývl a zaklonil hlavu na stranu. „To ano,“ odpověděl jí, avšak samozřejmě mu neuniklo, že byla velice ráda, že ho zas viděla. Stejně jako on ji. „Ty mě taky,“ promluvil k ní na oplátku. Nebyl den, co by na ni nemyslel. Co by si neujasňoval jeho pocity k ní. Avšak teď měl už jasno, jak už řekl. „Aby smečka prospívala, musí se na jejím chodu podílet co nejvíc členů. A není den, co bych něco nemusel dělat. To souhlasím,“ podotkl neutrálně. Co by byla smečka se členy, co nehnuli ani drápkem? „Víš, Briso,“ začal a odkašlal si. Nebylo nač čekat. „Uvedomil jsem si, že už to bylo hodně dlouho, co jsem naposled cítil k někomu to, co k tobě. Už od našeho prvního setkání jako by nás něco spojovalo, jestli to je vůbec možné. Miluji tě Briso a ptám se tě, zda se staneš mou partnerkou,“ vyklopil to ze sebe, sic z venku s neutrálním výrazem, však vevnitř to v něm vřelo. Už neviděl ani krajinu před sebou, za sebou, kolem sebe. Díval se jen na bílou vlčici a čekal na její odpověď. Mohli by být spolu, nejen po léta, co jim ještě zbývala, ale i dál...

Bylo včasné ráno, ve vzduchu se ještě vznášel nádech nočních mrazů a povrch ve hvozdě se třpytil pod kapkami vody a mírného nánosu sněhové pokrývky. Aikan už nemohl dál spát, tak vylezl z doupěte a procházel se po hustém lesíku, přešlapoval spadlé větvičky a z pohledů na nebe zhruba hodnotil, jaké je dnes čekalo počasí. Avšak nenacházel se tu překvapivě úplně sám. Jeden ze synů Anokathry, Va'riin, se zde taky potuloval. „Ahoj, Va'riine,“ pozdravil ho, když se k Aikanovi víc přiblížil. „Jaktože tak brzy na tlapách?“ zeptal se ho neutrálně. Od mladých vlčat spíše čekal, že si ráda přispí. Avšak výjimka potvrzovala pravidlo. Avšak často se nechtělo chodit vlčatům spát a pak se jim nechtělo vstávat. Byl taky takový? Anebo se možná choval jako poslušný kluk a chodil spát a vstával, jak mu rodiče řekli. Přece jen, oni měli kdysi trochu jinou výchovu, než velká část dětí.

Právě byl po lovu a tréninku techniky boje, tak se vydal k dlouhému jezeru na doplnění tekutin a menší relax. Za ním se ve velkém seskupení tyčily vysoké i nízké hory a na druhém břehu jezeru ležel malý, jehličnatý les. V obklopení jezera stál malý ostrůvek, kam se občas vlci též vydali i když se tam kromě pár stromů nic nenacházelo. V dálce, po jeho levé straně, byla kamenitá hráz, pořád pevně držící a umožňující vlky přejít bezpečně přes jezero, aniž by ho museli celé obcházet. Sklonil hlavu a pár doušky čisté vody uhasil žízeň. Zvedl hlavu a ihned mu vítr očechral kožíšek. Také mu přivál pach vlka, co seděl poblíž na kopci. Vydal se za ním a posadil se poblíž něj. Gwyn? položil mu spíše řecnickou otázku, protože věděl, že to byl on. S Aikanovou sestrou Anokathrou se tu dočasně usadili, aby zde vychovali své dva syny. Zůstanou zde, či jejich cesty naberou jiný směr? Těšil jsem se, až budu mít tu čest poznat druha mé sestry, poznamenal neutrálním hlasem. Teda jakoby jiným někdy mluvil...

Nedávno se s Brisou potkali. A ne naposled. Domluvili se na dalším setkání, tentokrát na konkrétním místě a v konkrétní čas. Jakoby oba už tušili, co v ten den přijde. Pravý čas nastal a Aikan si byl už 100% jistý, svými pocity k této vlčici. Prošel nekonečnými pláněmi, jak jim říkal a pak už stoupal po hustě zasněžených horách. Bílou vlčici zahlédl zanedlouho, no zapřísáhl se, že se pod tím vším sněhem až ztrácela. Pomalu přišel k ní. Zdravím tě, Briso, pronesl k ní pozdrav a sedlsi vedle ní. Bylo by mi ctí ti přinést květinu, nebýt všude plno sněhu. V tomto období žel ty nejkrásnější rostliny nerostou, položil jí menší kompliment. No sníh jí asi nosit nebude...což ani nemusel. Všude ho ležela spousta. Jak ses měla za tu dobu, co jsme se neviděli? položil jí otázku poté. Už jí jen a jen tykal. Neměl důvod jí vykat, hlavně ne kvůli tomu, co za pár okamžiků přijde.

Půlnoční studánka byla jedno z těch posvátných míst smečky přízračných. Na tmavé hladině vody se odrážely místní stromy, občas jakoby se studánka samovolně zavlnila. Aikan sem občas chodil, relaxovat, sbírat síly anebo jen hledat odpovědi. Na tomto místě byl takový klid, že mohl nechat průběh jen svým myšlenkám, přemýšlet o budoucnosti, přítomnosti i minulosti. Vyčistit hlavu, možná meditovat. Předními tlapami vstoupil do mělké části studánky a krátce si prohlédl svůj odraz ve vodě. Jakoby mu voda ukazovala, co vše zažil, v mlhavých a nezřetelných odrazích. Oddychl si a obrátil směr zpět na břeh a lehl si kus od vody. Přízračné čekalo pár změn. Jeho bratr, S'arik, Nox přízračných, smečku začal vést spíše ideologií Milagy. Občas přemýšlel, zda mu starý domov chyběl, ale byl to on, kdo kdysi sám odstoupil z vůdcovství u nich v rodné krajině a vydal se pryč. Vlastně se Aikan nikdy nedozvěděl, jaké okolnosti ho dostaly zpět na tuto pozici. Vztah přízračných a ignisu byl víc a víc napjatý. bylo za to, že ignis měl cosi za lubem a nikdo nevěděl, kdy udeří naplno. Tmavý vlk moc nevěřil, že zůstanou igniští v klidu.

Prvně plánoval jen projít hranice smečky a zkontrolovat je, případně zahnat hrozbu, kdyby se někde objevila. I přes to, že tuto práci prováděli spíše zvědové, i on jako bojovník by mohl zkontrolovat, zda vše probíhalo v pořádku. Avšak i tak po chvíli se vydal mimo hranice k blízké řece, kam stékalo dlouhé jezero na jejich území. Napil se z relativně čisté a studené vody, aby doplnil tekutiny. vydal se podél toku řeky, ale nehodlal se moc vzdalovat. Chvíli přemýšlel, že se vydá do Nihilu najít Brisu, no později to zavrhl. K této vlčici cítil víc než projevoval, jenže netušil, zda nastal pravý čas za ní s touto informací vyrazit. Ještě chvíli počká. Nepřehlédl vlka, s jednou půlkou strany bílou a druhou černou, jak se potuloval až nebezpečně mezi hranicemi ignisu a přízračných. Jeho smečka by ho maximálně přátelsky upozozornila, kdyby nedělal problémy, s ignisem si nebylo radno zahrávat, i když to cizinec nemusel vědět. Vztahy přízračných a ignisu byly poslední dobu napjaté a Aikan měl obavy, že žít vedle sebe bude brzy dělat veliké problémy. Buďte zdráv, upozornil na sebe černobílého vlka klidně a okem si ho pohlédl. Možná je vám tento fakt známý, avšak pohybujete se až moc blízko hranic dvou smeček. Přízračných a ignisu, abych byl přesnější. Já pocházím z přízračných. Byť se naše hranice budou uzavírat, nejsme nuceni vám ublížit, pokud byste nedělal problémy. Ovšem vlci igniští už tak mírumilovní nejsou, nedoporučuji překročit jejich hranice a vlastně celkově slídit kolem hranic, upozornil ho, neměl by na svou nevědomost doplatit. Vlci igniští byli příliš impulzivní a sebemenší tlapky na hranicích brali jako hrozbu. Avšak dál mu to nijak nerozváděl.

Ukrutná zima a unavené tělíčko ji přinutilo u něho zůstat a ještě se zamuchlat do Aikanova kožíšku víc. Kdyby mohl, usmál by se, jako tolikrát předtím. Jenže v jejich rodině nic jako úsměv neprojevovali. Kdysi občas přemýšlel, jaktože je to naučili takhle. Ano, neprojevovat tolik emoce dodávalo vlkovi jakousi odolnost. A podmínky někdy nedovolovaly propadnout panice. Takže samozřejmě výchovu svého rodu nezpochybňoval, plně ji respektoval a podporoval. Úsměv na jejich tváře nepatřil. Malému vlčeti se začínaly zavírat očka a když usnula a její kožíšek už nebyl jak nevycucaný hadr, zvedl se od ní a vyrazil na rychlý lov. Musela mít pořádná hlad a musela se posilnit, než Aikan podnikne další krok. Zanedlouho se vrátil s velkým tlustým potkanem, který cosi hledal pod sněhem a přicházejícího vetřelce si do poslední chvíle nevšiml. Znovu si k ní lehl a stále teplou kořist položil před ní. Nebude ji budit, ať se vyspí aspoň na chvíli, až pak se mohla nažrat. Aspoň doufal, že už byla odstavená od mléka...to by asi sloužit nemohl, haha.

Samci - Florian, Gwyn, Leon
Samice - Sasha, Saturejka, Anjel

Malá vlčice očividně zažívala příliš velký šok na to, aby mu byla schopná odpovědět. Podle všeho se musela ztratit, jenže vůbec netušil, kdo byli jejími rodiči a horší možnost, zda tu nějaké rodiče vůbec měla. No Aikan jednal rozumně a rozhodně by ji neposlal pryč na túru Norestem a kdo ví, čeho ještě. Když už se zatoulala zrovna na území přízračných, mohla by najít nový domov tady a někdo by se o ni už postaral. Třeba i on sám, pokud by na to došlo (aby se třeba necítil špatně, že jeho sourozenci měli děti a on ne, lol). Dost se třásla a taky aby ne, byla promočená skrz na skrz ledovou vodou. Lehl si k ní a opatrně si ji k sobě přistrčil, aby ji zahřál. Nevěděl, zda takhle poblíž úplně cizího vlka dlouho vydrží, no stačilo, aby se zahřála aspoň trochu. Pak by ji pravděpodobně měl zavést k místní léčitelce, jen tak, pro jistotu. Byla příliš malá a byla tu sama. Mohla mít nějaké zranění, kterého si ještě nevšiml. A jako dobrý nápad mu nepřipadalo ji prohlížet tady a teď.

Procházel se územím přízračných, hledal aspoň nějakou stopu po kořisti. Byla zima a kořisti tím pádem bylo málo. A vzhledem k tomu, že momentálně neměl nic na práci, tak se aspoň pokusí ulovit nějaké zásoby smečce. Jeho cesta ho zavedla až k místním močálům. Pochyboval, že tady něco najde, ovšem aspoň močály projde na druhou stranu a bude pokračovat svým určeným směrem. Když v tom najednou, ve vodě, uslyšel cákání. Zastavil se a zaposlouchal se. Ryby v močálech? To by si nemyslel. Možná nějaká žába? Pro jistotu zaměřil místo, odkud zvuk vycházel a ihned se po něm vydá. Radši něco zkontrolovat zbytečně, než pak dopustit ohrožení smečky. V jednom z močálů máchalo tlapkami vlče, snažící se udržet nad hladinou. Přiklusal k vodě, naklonil se nad hladinu, přičemž vzal mladou vlčku za zátylek a vytáhl ji na souš. Byla trochu špinavá a vystrašená, no jinak by měla být v pořádku. „Už budeš v pořádku, dítě,“ promluvil na ni prvně co nejvíc mile. Ale jak se tu ocitla? Nevypadala jako dítě některého z přízračných. Ovšem ne, že by měl stoprocentní přehled o tom, komu všemu se tu narodila vlčata. „Jak ses ocitla tady u močálů, mladá slečno?“ zeptal se jí. Takhle malou by ji samotnou kdejací dospělí nepustili. Že by se jen zatoulala?

Plavali pod mořskou hladinou, kolem se proháněly menší i větší rybky a korály se pod tlakem pohybu vody pohybovaly. Neustále Brisu držel, avšak cítil, že už se tolik nebála. Že získala potřebnou jistotu. No po určité době už mu začínal docházet dech (protože přece jen, pod vodou dýchat neuměl) a tak se nejspíš bok po boku vydali zpět na hladinu, na souš. Vylezl na písčitý břeh a pořádně se oklepal. Rozhlédl se. Začalo se smrákat a bude chvíli trvat, než dorazí zpět do smečky. Tyto chvíle si užili určitě oba, jenže byli už dostatečně stáří, aby věděli, že jednou to skončit muselo. Nasadil si zpátky svůj postroj se zbraní a otočil se zpět na bílou vlčici. „Jsem velmi rád za další strávený den s tebou, Briso. Ale pomalu se stmívá a já se musím vydat zpět k přízračným. Avšak věřím, že se brzy setkáme zas. Zatím se měj a ať vám to ve smečce dál klape,“ rozloučil se s ní s mírným úklonem, naposled se na ni podíval a pak se pomalu vydal směr sever, domu. Usoudil, že teď už jí tykat v pořádku mohl.

Hlásím se :3