Príspevky užívateľa

Nadechl se a vydechl. Pak znovu promluvil. „Nikdo neví vše. Není to možné. Hlavně je každý orientovaný trochu na něco jiného a to, co ví jeden z jednoho konkrétního oboru, neví zas někdo jiný, kdo se orientuje zas na jiný obor. Dokonalost je právě v té nedokonalosti,“ vysvětlil jí pomalu a klidně. Jo, jako malý chtěl určitě taky vědět vše možné i nemožné. Byl to krásný věk, plný zvídavosti a dobrodružství. No ale jak rostl, uvědomil si, že tyto dvě věci by se mu mohly kdykoli stát osudnými. „Budeš. Všichni tady budeme jednou hvězdičky na obloze,“ odpověděl jí. „Ale až přijde náš čas,“ dodal ještě. Na její pochvalu se na ni podíval. Měl neutrální výraz jako vždy, ovšem oči řeknou víc než výraz. Děkoval a usmíval se pohledem. „Každá hvězda jméno určitě nemá, ale mnoho hvězd tvoří taková uskupení. Jmenují se souhvězdí, mají určitý vzhled a byť ti to prvně přijde jako jen náhodný seskup pár teček na obloze, není tomu tak. Mají svůj význam a také mají i jméno,“ odpověděl jí i na tuto otázku. „Vidíš třeba tamto?“ ukázal na oblohu, na levou stranu.„Je to taková cestička hvězd, dalo by se říct. Jmenuje se to souhvězdí rys,“ promluvil k ní ještě.

Pomalu se stmívalo, hvězdy vykukovaly zpod nebe a Aikan usoudil, že se hodilo, pomalu vyrazit zpět do smečky. Procházel cestičkami v horách, v přítmí musel být více pozorný, aby například nespadl ze srázu anebo nebyl oběť neočekávaného útoku. Však cestu mu zkřížila jedna vlčice a ihned vyrazila za ním. „Také vás zdravím,“ oplatil jí pozdrav a neuniklo mu, že si ji o něco důkladněji prohlédl. Někoho mu připomínala. Jako by ji už viděl. Nejspíš někdo z minulosti. Jenže to vše bylo už hodně dávno, takže nedokázal ulovit v paměti, o koho přesně šlo. Vlčice nečekala a ihned promluvila k věci. Sháněla se po S'arikovi. Zprve nechtěl vyzvídat, že co ji k němu přivádí, jenže nechtěl udělat nějakou osudovou chybu a přivést k němu kdo ví koho. Historie ho v mnoha věcech naučila a poučila. „A pročpak ho hledáte, zda se mohu zeptat?“ pronesl k ní otázku, měřící její úmysly. Byla pravda, že jeden dotek by o vlčici odhalil vše, co potřeboval, ovšem proč to aspoň zezačátku neřešit diplomaticky, když chování její společnice odpovídalo standardům?

Když ho po menším váhání přece jen za tlapku chytla, být někým jiným, asi jím projde bouře emocí. Jenže Aikan své emoce tolik neprojevoval, tak to tolik necítil. Ale tušil, že něco málo ucítit musel. A přece jen, nebyli už žádní puberťáci, jasně, že u nich to bude chodit už jinak. Nebudou to žádné extrémně rozvášněné činy ani ještě pořádná neznalost svých pocitů. Takže ano, byť se Aikan s Brisou neznali dlouhé roky, i tak musel přiznat, že to, co k ní cítil, nebylo jen tak obyčejné přátelství. Bok po boku se potopili, plavali pod hladinou nekonečného moře, kolem nich proplouvaly menší i větší rybky, korály se pod jejimi pohyby tlapek prohýbaly ještě víc, než to dokázala jen sama síla moře. Výlet do vod moře byl nakonec ještě lepší nápad než si myslel zezačátku. A třeba to bílá vlčice cítila podobně.

Vydal se trochu dál z území smečky přízračných. Zrovna u nich probíhal výměnný pobyt a vzhledem k tomu, že sám žádné lekce nenabídl, tak měl celou dobu volno. A jak ho lépe využít, než se kouknout po vzdálenějších územích a popřípadě přinést smečce nějaké informace? Jen musel být pak k dispozici, až bude dělat doprovod do Nihilské smečky. Bude skvělá zkušenost nahlídnout do zvyků a denního života jiné smečky. A také, možná, či spíše s největší pravděpodobností, uvidí znovu i Brisu. Netajil se tím. Ta vlčice mu padla do oka víc než si vůbec dokázal přiznat. A on udělá mnoho, aby jí to dal najevo. Ale zatím jen procházel horami a prohlížel si okolní krajinu. Mezi stromy v údolí pod horami se vznášela jemná vlna, foukal silnější, avšak příjemný větřík. A hlavně musel dávat pozor, aby na kluzkých pěšinkách ve skalách neuklouzl a nezřítil se dolu. Ale samozřejmě, cvik na takové věci už dávno měl.

Nač mluvit? Oni nemuseli. Oni si užívali té chvíle, kdy prostě...šli vedle sebe. Trávili čas vedle sebe. A to se jen tak nevidělo. Ale i tak, byli oba už starší a i tak si k sobě dokázali i za tu chvilku najít vztah. Velice důvěrný vztah. Bude z toho někdy něco víc? Kdo ví. No aspoň zatím si Aikan netroufal pomýšlet na takové věci. Či naznačovat takové věci...což svým způsobem už dělal, ovšem Brisa nevypadala, že by jí to nějak vadilo nebo že by si toho vůbec nějak všimla. Po chvíli se pak vynořil, z krásy podvodního světa se objevil znovu v kráse zemského světa. Neuniklo mu, že ho musela bílá vlčice celou dobu (skoro celou dobu?) pozorovat. Chvíli na sebe tak koukali, byť nedali čumáky k sobě, pak konečně Aikan znovu promluvil. Neboj se potopit Briso. Klidně mě chyť za tlapku a já tě povedu, řekl jí, pokud byla všímavá, došlo jí, že jí vlastně teď zatykal. Uvědomoval si to vůbec on sám? Těžko říct, no natáhl mírně jednu svou přední tlapku, kdyby náhodou souhlasila, protože si všiml, že váhala jít -plavat- dál.

Nejvíc se mi líbil kostým Nadezhdy v podobě uctívače Nimlogů (ale já v něm stejně vidím masku nějakých rituálních satanistů! :D)
Děkujeme za akci, odměnu prosím tady na Aikana.

Když mu poděkovala, přikývl a zatímco žrala, tak si sedl a pozoroval okolí pláně (protože propalovat Anu pohledem by asi nebylo moc příjemné, haha). Napadlo ho, kde se asi teď nacházel otec jejích nastávajících vlčat. Snad se z ní nestala matka samoživitelka. Jen se aspoň zatím neptal. Svým způsobem, nic mu do toho nebylo. A kdyby se jako první měl zmínit zrovna o tomto, tak moc dobrý dojem po těch rocích neudělá. Když dojedla a znovu na něj promluvila, znovu pohlédl na ni. „To věřím,“ usoudil. Muselo jí být jasný, na co narážel, no pravidelná strana byla v tomto stavu nadmíru důležitá. „Co tě přivedlo do Norestu, sestro?“ zeptal se jí následně, trochu si popovídat o tom, co bylo a nebylo, plány a tak nějak podobně. Zafoukal mírný větřík, který sem na pláň přinesl pár listů ze vzdálených stromů. Byl rád, že se setkal s dalším ze svých sourozenců.

Vlčka musela být Aikanem doslova zaplněná úžasem. Nestěžoval si, to vůbec. Vždyť šlo ještě o mladou krev ve zvědavém věku. Bylo pravděpodobné, že jí bude plno věcí zajímat a mnoho dospělých pro ni bude fascinujících. „Od té doby, co jsem do smečky přízračných přišel, jsem se o hvězdách už něco stihl dozvědět. Ale rád bych poznal toho vlka, co je někdy dokázal spočítat,“ odpověděl jí a znovu na chvíli vzhlédl k nebi. „Musí jich tam být stovky, tisíce...jak jsem řekl, je jich tam hodně a furt přibývají,“ doplnil ještě ke svým slovům. Daly se vůbec spočítat? „Nejen ti z naší smečky. Platí to na každého vlka. Nejen na ty z naší smečky, nejen na vlky z Norestu,“ vysvětlil jí. Těžko říct, zda se skutečně vlci po smrti stávaly hvězdy. Šlo o smečkové příběhy. A přízrační přece na hvězdy věřili dost. Jeho malá společnice se mu nezapomněla i představit. „Těší mě, Sibčo. Já jsem Aikan,“ přikývl na svá slova a rovnou se jí sám představil. „Jestli k nám sem tvůj bratříček dorazí, můžeme si zkusit, jak vás dokážu rozeznat,“ navrhl jí mile. Taková hra. Rozeznej od sebe dva sourozence. Proč ne. Taky zjistil, že si celou dobu myslela, že Aikan byl vůdce přízračných. Se S'arikem si byli vcelku podobní, ne že ne... a stejně. Vždyť neznala ani jednoho z nich. Holt měli v rodině tu majestátnost. „Nejsem vůdce, Sibčo. Ale patřím do jeho bližší rodiny. My přízrační všichni většinou víme o hvězdách mnoho. Pravého vůdce máme támhle, nedaleko od nás,“ odpověděl jí klidně a ukázal hlavou směrem, kde seděl S'arik, obklopený pár dalšími vlky.

Úplně mu neunikl fakt, že spíš vnímala jeho samotného než Aikanova slova. Ono upřímně, sám by na ni asi dokázal nějakou dobu jen koukat a vnímat jen její hlas... Mírně si zamyslel. Pocity k této vlčici začínaly být nejspíš něco víc než jen obyčejné přátelství. S menším smočením tlapek souhlasila, což ho až potěšilo. Nechtěl, aby tu jen tak bezcílně bloudili. A plavání bylo zdravé, ne? Následoval jejího příkladu a odložil i svůj postroj se zbraní, kterou neustále nosil s sebou. Náhrdelník dnes nechal na území přízračných ve smečkové noře. Pomalými krůčky lezl do studené vody, aby si jeho tlapky jistojistě navykly na jinou teplotu. Nakonec ladně vplul do hloubky a pohybem tlapek začal plavat. Na chvíli se potopil a pozoroval v čistém moři podvodní svět. Tam plavala nějaká zvláštní ryba, tam se zas pod tlakem pohybu vody hýbalo pár druhů korálů a řas. Ale ne, že by se v nich nějak vyznal. Zatím se nevynořoval.

Dnes se Aikan pohyboval kousek mimo území. Možná hledal nějakou kořist a možná se jen tak procházel. Když se ponořil do hloubi této planiny, cítil celkem dost pachů vlků, mezi nimiž se vznášel i jeden specifický, pro něj zdánlivě známý. A fakt že ano. Když udělal pár kroků, aby si to ověřil a hned si nemyslel, že ho šálil čich, uviděl ji. Jeho nejmladší sestra Anokathra šla právě po pachu králíka, který jeho čumák nepřehlédl ani on. Taky mu ani z této vzdálenosti neuniklo, že s sebou nenosila jen tíhu sebe. Kdyby své emoce uměl projevit lépe, asi by se pro sebe mírně usmál. Vydal se za ní. „Anokathro,“ oslovil ji, aby upoutal její pozornost. „Nech tu prácićku obstarání potravy na mě,“ promluvil na ni znovu a už číhal na králíka, co se právě nejspíš čistil. Na další řeči bude čas později, teď jí uloví kořist. Zanedlouho ho už nesl zpět ke sestře, kde ho před ní položil. Nic víc zatím neříkal.

Z jeho úvah ho vytrhl až jakýsi hlas, který se ozval přímo vedle něj. Podíval se tím směrem a uviděl jedno z těch ptakovlčat, které přišlo s tou vedoucí ptakovlčicí (Nova se jmenovala, co zaslechl). „Ahoj, mladá slečno,“ oplatil ji pozdrav něžně. Seděl vzpřímeně, na zádech svoji zbraň a zhora na vlčku shlížel. Položila mu otázku, nad kterou by se jinak mile zasmál, umět projevovat emoce tímto stylem. Avšak bylo to sladké. Prvně na okamžik vzhlédl znovu k nebi, pak sklonil pohled zpět k vlčce. „Rozhodně je nás víc, kdo by to chtěl vědět, jenže abych ti řekl pravdu, spočítat by šly velice těžko. Ale je jich určitě hodně, doopravdy hodně a nepochybuju o tom, že pořád přibývají,“ odpověděl jí s menším přikývnutím. „V naší kultuře se též povídá o tom, že duše každého zemřelého vlka se promění ve hvězdu a na nebi se tím pádem rozsvítí o jednu víc. Ten pak bdí nad všemi dobrými vlky a ochraňuje je, i když tu není fyzicky s námi,“ doplnil ještě. Ovšem věděla vůbec malá něco o smrti. Nevěděl, kolik jí přesně bylo, no jednou se musela dozvědět i o takových věcech. Jenže jí nechtěl říkat něco, čemu nerozuměla a potřebovalo to vysvětlení i jiná.

Po tom, co po dlouhé době daly hvězdy znovu znamení, nox neváhal a rozhodl se všechny svolat. Též sem přišli jakýsi ptakovlci, na Norestu nejspíš poměrně pořád noví. Moc o nich zatím neslyšel, no dneškem se to mohlo klidně vše změnit. Zatím se okolo potulovali jen sami ptakovlci, pak hodně mladých členů přízračných, jedna vlčice, která nepáchla ani jednou smečkou(nejspíš jedna z příležitostných členek) a sám S'arik. „Buď zdráv, bratře,“ přišel ho aspoň pozdravit. Doopravdy doufal, že se hvězdy nemýlily. Že už teď bude doopravdy lépe. Aspoň na nějakou dobu. Nějaké klidové období bylo vždy potřeba. Po tom zatmění, jak kdyby Norest celkově utrpěl menší šok. Chvílemi vzhlédl směrem k nebi, zda se neobjeví další létající hvězdy. Ten pohled za to stál.

Celá tato situace se mu moc nezamlouvala. Sindra byla ještě mladá a mohla pociťovat třeba závist, přece jen, mladší vlčata potřebovala více péče. Na druhou stranu, nemohl tyto její pocity úplně ignorovat. Vypadala, že se nad tím hodně trápila. Možná měla svoji mamku svým způsobem ráda, jenže třeba je fakt přehlížela... třeba je fakt vyměnila. Jenže proč? A co na to celé otec? „Nevidím do této situace nějak do hloubky, takže nemohu plně soudit nebo ti plně porozumět, ale chápu, že to je pro tebe nepříjemná situace a je jen na tobě, jaké nakonec uděláš rozhodnutí. Ať už okolo toho, zda budeš žít dál s námi či odejdeš za kamarádkou anebo prostě okolo čehokoli,“ odpověděl jí stručně. Nemohl jí nějak pomoct. Neměl jak. Do rodinných záležitostí se obvykle moc nemotal. „Kdyby sis chtěla popovídat a Roo nebyla poblíž, můžeš přijít klidně i za mnou,“ nabídl jí i když věřil, že přítomnost někoho v jejím věku musela být asi mnohdy příjemnější.

Podíval se na něj. „Tak to máme, zdá se, stejné plány,“ odpověděl mu krátce. Čím déle strávil na tomto místě, tím víc se zdálo, že se mu chlad zakusoval do srsti a kožich mu celkově vlhl. Mlha zde musela být extrémně silná. Jenže Aikan se narodil na severu, takže byl zvyklý na chladnější počasí a byl proti takovým vlivům prostě odolnější. Takže mu to nevadilo. Jen to tak postřehl. Vlk před ním nevypadal, že by toužil po nějaké dlouhodobé společnosti, tak ho nehodlal nějak otravovat. „Dobře, vidím, že máš svůj cíl, tak tě nebudu zdržovat. Brzy se třeba zas potkáme,“ přikývl na rozloučení a pomalu se rozešel směrem pryč z tmavozelené a mlhavé planiny. Přičemž přemýšlel, kam po zbytek dne povedou jeho kroky. Možná by zkusil po delší době najít Sara, jestli bude mít zrovna čas, či tak nějak.

Mladou vlčku tato konverzace očividně zaujala. S největší pravděpodobností měla ráda zvířátka. A zvířátka měla ráda ji. Chvíli přemýšlel, čím to bylo způsobeno, že se jí nebála. Protože fráze mám hodně zvířecích kamarádů tak vypadala. Možná nějaké začínající působení její magie. Či třeba z ní ostatní zvířata cítila něco, co jiní vlci ne. Znělo to zajímavě, on osobně se s tím nikdy nesetkal. Ale nikdo neznal vše. „To je logické,“ odpověděl jí na to. „Teď je zrovna den, takže s největší pravděpodobností někde spinká. Ale mohu ji zkusit zavolat, pokud je někde poblíž, možná přiletí a ukážu ti ji,“ promluvil na ni znova. Hned následně udělal zvuk podobný pískotu, který měl specificky naučený na zavolání svého mazlíka. Občas si ji jen tak přivolal, aby si ověřil, že byla v pořádku. Jen většinou za soumraku, kdy nastala její aktivní doba. Ať by to přiznal či ne, vcelku mu přirostla k srdíčku. Překvapivě i teď uslyšel třepotání křídel a pak jemnou zátěž na jeho zádech. Sovička přiletěla. Pozorovala mladou vlčku, jen tak se poblíž jiného vlka nevyskytla. Jen ji nikdy nikdo nestihl naučit, že někteří vlci mohli být pro ni nebezpeční. Nebála se jich. I když bez Aikana v blízkosti by asi k žádnému sama od sebe nepřiletěla. „Jak se vůbec jmenuješ?“ zeptal se vlčky ještě.