Príspevky užívateľa

Kdyby mladého nepozdravil, ani si ho nevšimne. Ale tak nebude chodit jen tak bezeslova vedle kohokoli, takže ani vedle vlčete. Jen vlče vypadalo, že spíš víc vnímalo své tlapky, než Aikana. Nechal ho. Byl ještě ve věku, kdy prostě chůze nebyla dokonalá. Se hlídal, aby tu furt nepadal. Což Aikan bral jako plus, že tu nelítal jak nezřízená střela, koordinace, nekoordinace. Ještě by si něco udělal. Posadil se poblíž, k jednomu z místních stromů a na chvíli se tak zamyslel. Přemýšlel o minulosti, budoucnosti, o svých plánech. O vlcích, co potkal a prostě o obyčejných věcech, o kterých přemýšlel snad každý. Ale i tak okem pozoroval mladého vlčka, protože kdyby se čirou náhodou mělo něco stát, Aikan byl nejblíž, aby tomu dokázal aspoň z části zabránit. I když se nacházeli pořád na území, 100% bezpečí to pořád neposkytovalo. Jen vlčata potřebovala občas zmizet a zkoumat své okolí. Držením se u rodičů by ničeho též nedosáhla.

Po tom, co Lunary vše odvyprávěl, si oddechl. I když údajně spal, stejně se cítil unavený a zblblý. I když ve hvězdné jeskyni to fungovalo jinak. Nešlo tam o to se vyspat, že ano. Nic neříkala, jen mu na to pokývala a usmála se. Nejspíš musela být taky unavená. Vlci hlídkující před jeskyní taky pravděpodobně nemohli spát. Posadil se a na chvíli se na ni zahleděl. „Vypadáte, že vás něco trápí,“ promluvil prvně, on to na druhém vlkovi nějakým způsobem dokázal už poznat. „Ovšem pokud o tom nechcete mluvit, není třeba, nebudu vyzvídat. O některých věcech se mluví zdánlivě hůř. Zvlášť před vlky, které příliš neznáte“ doplnil ještě, aby si nemyslela, že spřádal tajné a nevhodné plány, ke kterým potřeboval myšlenky ostatních, či tak něco. „Možná nejlepší bude, když si oba trochu zdřímneme, abychom nebyli přes den unavení. Přece jen je ještě brzy,“ navrhl klidně. Když se koukl na nebe, slunce teprve vylézalo na povrch. Takže proto usoudil, že ještě muselo být hodně brzy. Tedy, už byl rituál u konce, ne? Nebo k tomu ještě něco patřilo? Nehodlal to odfláknout, únava neúnava.

Přikývl. Taky musel uznat, že by tu neočekával takovou slušnou vlčici, když byly hranice prozatím uzavřené. Když už by tu měl potkat někoho mimo smečku, tak buď nějakého drzého jedince anebo někoho, kdo se chtěl přidat a hledání jakékoli živé duše ho přivedlo až do hloubi území. Přece jen, ne vždy měl jeden to štěstí a potkal někoho přímo u hranic. Byť to znělo lépe, než sem nepovoleně vkročit. „Taky jsem rád, že když jsem dorazil sem, do Norestu, tak to byli přízrační, kde jsem našel nový domov. Dlouho jsem cestoval, ale na život ve smečce jsem víc zvyklý. Taky v tom hraje roli fakt, že S'arik, náš nox, je můj bratr,“ vysvětlil jí klidně, zatímco šli pomalu po kamenité hrázi. Netajil se tím, že byli jedné krve. Nebylo proč to tajit. I kdyby se někdo ptal Sara, nejspíš mu odpoví. Sourozenci ve smečce nebyli ničím výjimečným, no ne? Aikan byl rád, že mohl zůstat v kontaktu aspoň s jedním z jeho sourozenců. Co se stalo, či dělo s ostatními, o tom mohl jen uvažovat.

Brisa navrhla menší procházku. „Samozřejmě,“ přikývl na její návrh a oba se rozešli podél hranic. Nemuseli stát u hranic a povídat si. Mohli si sednout na nějaké hezké a příjemné místo (jak romantické, vrr) a užívat si té chvíle, že... že se prostě zas potkali. „Klidové období je vždy potřeba. Vlci naberou sílu a energii, protože nikdy nevíme, co se může v dalších okamžicích stát. Já pocházím ze smečky přízračných, která se nachází na severu. Momentálně se mi zdá, že je klid všude. Já se též mám dobře,“ odpověděl stručně, zatím stihli dojít k místnímu moři. Vlny na břehu se jen tak líně povalovaly a houpaly se tam a sem, až v dálce začaly být agresivnější. „Copak byste řekla na menší výlet do moře? Však pokud vám nevadí,“ navrhl jí nápad zaplavat si v moři. Snad jim ale neokoušou kotníky nějaké mořské příšery...ovšem, co tak tušil, takoví tvorové se nezdržovali blízko pevniny. A nenapadlo by ho plavat nějak extrémně daleko. To by se mohlo stát cokoli, tož pravda.

Šel, šel, šel a najednou se před ním objevil jeden mladý vlk. Kdyby byl Aikan nějaký plašák a lekavý, asi by až vyskočil do nebes a už na něj začal hulákat něco typu promiň, promiň, teď jsem na tebe málem šlápl!. Ovšem byl takový jako byl, tak zachoval klidný postoj i tvář a podíval se na něj. Ahoj, pozdravil ho, už ze slušnosti, když stáli skoro u sebe. Pak o asi dva kroky ustoupil, aby mu dal nějaký osobní prostor. Narušovat takovou věc nikomu zrovna nechtěl. Nepřišlo mu to moc hezké. Jsme se málem trochu srazili, že? pronesl s mírným humorem i když to na jeho tváři nebylo jako vždy vůbec znát. Jen to prostě neuměl, byl tak vychovaný, tak snad to chlapec nepochopí jinak, než to myslel tmavý. Co tě vůbec přivádí na takové místo? zeptal se ho. Takového mladého vlčka by čekal spíš někde na lépe viditelném místě hledajícího společnost, no třeba jen procházel stejně jako on sám. Kdo ví. Jen chtěl nějak konverzovat.

Bylo včasné ráno a Aikan před chvíli vstal z vyhřátého pelechu v úkrytu smečky. Takže nejspíš proto ještě sídlil někde poblíž. Kdyby bylo už déle, pravděpodobně už by slídil někde trochu dál. Ještě jednou se protáhl a pak se vydal víc do hloubi místního hvozdu. Nebylo zatím úplně největší teplo, ovšem ani ne zima. Prostě takové ideální počasí pro různé činnosti, procházky nebo tréninky. A právě viděl jednu vlčici, určitě ze smečky, jak se tam plížila, lovila, nebo tak nějak podobně. Prostě buď trénovala nebo dělala zásoby pro smečku. Nehodlal ji jakkoli rušit. Vlézt jí doprostřed lovu by bylo neslušné a neetické. Pokračoval dál, šel tišším krokem a napadlo ho, že by mohl též něco zkusit po delší době ulovit. Protáhnout nožky a myšlení se hodilo vždy, ne že ne.

Dnes se Aikan toulal jen tak u hranic, s největší pravděpodobností je kontroloval, kdyby tu náhodou čekal nějaký vetřelec či údajný zájemce o smečku a k tomu jen tak protahoval nožky. Jasný, taková práce patřila nejspíš jiným, jen chtěl být aspoň trocu nějak užitečný. Povolání zatím vybrané a zvolené neměl, protože to sigmy nedostávaly a zrovna nebylo co s kým probírat či s kým trávit čas, takže tak. Skončil tady v jehličnatém lese, kde i zahlédl potulovat se jednoho mladého vlčka. Chvíli šel pomaleji, chvíli rychleji, připadalo mu to až takové nepřirozené, ovšem šlo pořád o vlče, tak to nějak neřešil. Chvíli přemýšlel, zda za ním jít, ale mohl se třeba ztratit či něco hledal třeba, tak otočil směr k němu, kdyby náhodou. Snad nechtěl být v momentální chvíli sám a Aikan by ho nějak...uhm nevyrušil v nesprávnou chvíli. Srovnal s ním krok zrovna, když šel pomaleji. Ahoj, pozdravil ho, aby na něj vlček upoutal pozornost. Kam míříš, mladý chlapče? zeptal se ho přímo, vlastně proč k němu vůbec šel. Chtěl mít jistotu, že bylo u něj vše v pořádku.

Dnes nastal pro něj vcelku důležitý den. Vypraví se k hvězdné jeskyni, kde nejspíš buď prokáže pravou loajalitu smečce, anebo mu hvězdy řeknou, že žít tu nebude dobrý nápad. Neměl z toho nějaké obavy, nepociťoval nějaké rozpaky. Postavil se k tomu jako silný zralý vlk a to mu zůstalo až do večera, když ho Lunary, jedna z členek vyzvedla, a oba vyšli až sem, do hor, přímo k cíli. Na její slova pouze přikývl. Nevěděl, co říct. A asi nebylo ani co říct. Měl pocit, jakoby v tuto chvíli jakýmkoli slovem vše zkazil. Tak mlčel. Vešel dovnitř. Prvně okolo sebe neviděl nic než jen celočernou tmu, až pak se ocitl v osvětlené místnosti, pod otevřeným nebem. Hvězdy jako by dnes zářily víc než jindy a zanedlouho už ležel a spal.
Chvíli jakoby lítal jen tak v prázdnu, v ničem, až po chvíli se všechny ty barvy zaostřily a on stál na louce, stébla trávy ho lechtaly na tlapách, cítil pachy všeho možného, míchaly se do sebe, ovšem rozpoznat je dokázal lehce. Les, voda, květiny, další vlci a zvířata, krev i smrt. Vše, co pocítil, vše, co pocítil, či teprve pocítí, asi každý vlk. Aikane, ozval se hluboký hlas odevšad a zároveň odnikud. Vzhlédl k nebi, kde hvězdy tančily a pobíhaly, v nich se míhali přízračni vlci, však všechny poznal. Vlci z jeho rodné země, jeho sourozenci a i členi této smečky, které stihl za tu dobu už poznat. Pobíhali tam, zdálo se mu, jakoby se občas míchali do sebe a vytvářeli jeden obří flek, ale vždy se mu pak zrak znovu zaostřil. Na chvíli hlavu sklonil a rozhlédl se kolem. Jen louka, vedoucí ...někam. Aikane, ozvalo se to znova, tentokrát zdroj hlasu rozpoznal přesně. Nad ním. Znovu koukl nad sebe. Vlci už tam nepobíhali, hvězdy už byly též v klidu. A jakoby na něj zpod hustý závoj těch svítivých teček koukaly ...oči. Pár velkých, téměř neviditelných očí. Aikane. Prožil si bohatý život. Plno si získal, ale i ztratil. Plno ses naučil, plno si toho dokázal. Ale ještě máš kus života před sebou. Tvůj věk nic neznamená. Nauč ostatní vlky to, co víš. Co umíš. Plno z nich se to bude hodit. A pár z nich tě bude ještě hodně potřebovat. Víš toho víc, než si sám dokážeš připustit. A hlavně, co nejlépe pomáhej smečce, ty sám víš, jak. Toto místo bude tvým životem až...do konce, řekly mu ty oči. Hlas tak důvěrně známý a zároveň mu v tuto chvíli připadal tak cizí. Pak se oči rozplynuly. Hvězdy se rozplynuly. Vše se rozplynulo a on se po chvíli probral.
Zamžoural do světla, které sem do jeskyně kvůli prvním slunečním paprsků prosvítalo. Zvedl se, protáhnul se a pořád mírně zmatený vyšel z jeskyně. Už bylo ráno, strávil tam vlastně celou noc. Jak pozoruhodné. Lunary tam na něj furt čekala. Řekl jí vše, co se tam stalo. Tak, jak to mělo být.

Z jeho jakési "meditace" či co ho vyrušilo až šustění místních makových trsů. Ohlédl se směrem, kde se máky hýbaly, no nakonec se ukázalo jen jedno, pravděpodobně místní, vlče. Malá vlčka ho pozdravila a sedla si k němu. Ahoj, oplatil jí jemně pozdrav. Sojku, co od ní před chvíli odletěla, nepřehlédl. Našla sis ptačí kamarádku? zeptal se jí, aby se s ní nějak pokusil navázat konverzaci. Mám taky, sovičku, často ke mně lítá, pověděl jí ještě. Mohlo by ji to zajímat. Ano. Jednou, vlastně ještě celkem nedávno, našel ležet na zemi malou sovu. Vypadala vcelku v šoku, i když si zprve myslel, že si snad zlomila křídlo. Přišel k ní a strčil do ní jemně čumákem. Koukla na něj, ale nevypadala, že by se ho nějak bála. Asi šokem. Pak přece jen nakonec vzlétla a přistála na blízkém stromě. Tak to Aikan uzavřel s tím, že nejspíš fakt šok i když kdo ví, z čeho a pokračoval v cestě. Jenže od té doby se ho držela. Často k němu přilétla, asi jestli byl v pořádku či tak, no taky si někdy lítala jen tak někde. Nevadilo mu to, vůbec, vlastně mu přišla taková zvířecí společnost roztomilá. Prostě ten pocit, že se ho nějaké zvíře vůbec nebálo...takový zvláštní, ale hezký. Jen kdo by se divil, že se menší zvířata vlků bála? Oni je lovili. Byli pro ně automaticky, už asi instinktivně nepřátelé. Jen mu nepřišlo vůbec správné si dát malou sovu ležící v trávě k večeři (a ani moc masa by z toho stejně nebylo, haha).

Přikývl. To nemohu jinak, než souhlasit, poznamenal na její slova. Žil už tak dlouho, že náhlá překvapení v jeho životě už nebyla ničím výjimečným. Číhaly na každém kroku, jen se někdy rozhodnou nevylézt. A někdy zas ano. Záleželo na celé situaci. Ovšem pořád lépe zněla příjemná překvapení, než ta nepříjemná. Jenže ta taky existovala a existovat budou...a hlavně, stávat se budou. Co už. Časem se s tím většina vlků smíří. Názor na nějakého konkrétního jedince může být u každého jiný. To není nic výjimečného. A je to pochopitelné, odpověděl Bee stručně. Každý měl někoho, koho úplně nemusel. Ať už někdo z minulosti, či přítomnosti...a i v budoucnosti se samozřejmě vždy mohou najít vlci, s kterými si prostě nesedne. Základ všeho byl aspoň nějaký respekt. Na co nucené přátelství? Stačilo se respektovat a moc si sebe nevšímat, pokud k tomu nebyl nutný důvod. Zbytečné spory neměl zapotřebí. A pokud druhý vlk ano, ať se vyřve a pak dá třeba pokoj. Co s tím kdo nadělá, občas...Když už potkávám někoho ze smečky, tak musím poznamenat, že ještě v ní nežiju zas tak dlouho a rád bych se dozvěděl o přízračných ještě něco víc. Něco, co ušima nováčka jen tak hned neprojde. Je pravda, že zas tolik mi toho řečeno nebylo. A jak je známo, nikdo neví vše, že, načal nové téma, o kterém by mu mohla hnědavá něco povědět, přece jen podle jejích předchozích slov už ve smečce a asi i celkově v Norestu žila o hodně dýl. A on sám by rád získal nějaké nové informace, které by se mu mohly do budoucna dost hodit, tudiž čím dřív je bude znát, tím lépe.

Brisa ho nakonec taky poznala a šla k němu, přičemž, jak později i řekla, vypadala tak, že ho dokonce ráda viděla. Vcelku ho to překvapilo, však i potěšilo. Konec koncu, on ji taky rád znovu viděl (snad ne nějaké zbytkové účinky té kytky). Také vás rád vidím, přikývl mírně na jeho odpověď. Tak to je tedy velká náhoda, že jste na mě myslela zrovna, když jsem se sem vypravil, podotkl ještě. On na ni samozřejmě taky myslel, avšak to ani nebylo potřeba říkat. Jí to bylo jasné, když sám naznačil, že sem vyrazil kvůli ní, no ne? Jak následně zjistil, trosky měly i jméno - Otham, zajímavé, kdo to asi pojmenoval? a že jeho chování tam bylo nejspíš to poslední, co jí vadilo. Což ho překvapilo, ale na druhou stranu se mu i ulevilo. Nerad by měl s někým spory jen pro to, že se jeho chování jednou vymklo kontrole. Tak to jsme si tedy nadále plně za dobře, rozhodl se tedy nějak zakončit toto téma. Osobně za to nějak spokojený nebyl, ovšem nevadilo jí to, nepřišlo jí to otravné. Tak nemělo cenu se v tom nějak ve své hlavě pitvat. A teda jinak, abych změnil téma, jak se máte? A jak se daří smečce? zeptal se. Hodilo se, trochu se zajímat.

Tohle místo na Aikana působilo jako jedno z nejhezčích na území přízračné smečky. I když občas bylo složité takhle místa hodnotit a dělit na dobrá a špatná. Každé mělo své kouzlo, avšak i mouchy. Jen prostě kdekomu nějaká uvízla v srdíčku víc, než jiná. Tak to bylo a proč ne? Srdci se poroučet nedalo i když by si to hodně vlků nejspíš přálo. No nic, tyto myšlenky nechal zatím spát. Sedl si ke zdejší říčce a zaposlouchal se do zvuků přírody, vnímal, jak mu stébla trávy lechtala tlapky a zavětřil vůni zdejších máků. Samozřejmě, že věděl, že ty květiny všude byly vlčí máky. V poznávaní květin nevynikal, ale ty nejzákladnější znal. Chvíli vnímal jen hlas přírody, pak jen seděl a pozoroval zdejší okolí. Dnes byl klid. Klid přemýšlet a vyčistit hlavu. A to se mu občas hodilo. Jako každému...

Hustá, tajemná mlha a krátká, zelená a pod vlivem mlhy vlhká tráva, jen tyto dvě věci dokázaly charakteristikovat toto místo. Tuto planinu. Teda jo, občas tu musel prolézt nějaký brouk či se sem zatoulat nějaký ten králík, no že by tu bylo něco trvale kromě trávy a snad i té mlhy, to se říct nedalo. Aby se Aikan ještě nedivil a najednou neměl hlavu v nějakém stromu, haha. Ale Aikan tudy celkově jen procházel. neviděl důvod, proč tu momentálně zůstávat. Lehnul si radši pod nějaký strom a lovil někde, kde byla o hodně lepší viditelnost. A stejně tady necítil nic než trávu a vlhko. Ale kdo ví, zda se tu ta mlha držela i třeba přes horké a slunečné dny. Dnes se přece jen slunce hezky schovávalo. Byl tu teď nejspíš poprvé, tak netušil. A bylo mírně zbytečné se ptát zrovna na toto. Teda osobně by se na to asi neptal. Copak neměl na jazyku jiné, důležitější řeči?

Přikývl. Též mě těší, poznamenal ještě krátce. Vlčka se mu zdála celkem vylekaná z toho, že si myslela, že tu stojí Nox, jeho bratr. Těžko říci, proč. Budil respekt, oni celkově obzvlášť před některými vlky budili nějaký takový druh dojmu. Nezáleželo mu na tom, to vůbec, jen, že mu to tak občas připadalo. Asi to měli v rodině. Anebo se mu to jen zdálo a Beatrice byla úplně v pohodě a klidná. Žádné extrémně brzké závěry. Což ani obvykle nedělal, takže dobrý. Byl jsem osobně překvapen, když jsem dorazil sem do Norestu a potkal sem bratra v této smečce přímo jako vůdce, poznamenal. Kdo by to kdy tušil? Že se tohle stane? Že se vůbec ještě někdy potkají? Svět doopravdy nejspíše nebyl až tak velký. Ale nepočítal jsem, že ho někdy vůbec ještě uvidím. Natož ještě k tomu na samotném trůně, pomyslel si ještě dodatečně pro sebe, nahlas to neříkal. Nebylo to potřeba. A k tomu by z toho nic Bea neměla. Je to skvělý a spořádaný vůdce, vždy má vše pod kontrolou. A to neříkám jako jeho bratr, ale mluvím z toho, co jsem vždy viděl, promluvil k ní znovu. I když těžko říct, co si o něm myslíte vy, ostatní členové. Ještě vás nikoho neznám tolik, abych mohl soudit, dokončil svůj krátký proslov.

Vlčice nakonec za ním vyrazila. Ono stejně, oba se nacházeli na této hrázi. I kdyby chtěla jen projít, aspoň pozdrav by si vyměnili. Takže jo, této interakci se vyhnout nedalo. Ale samozřejmě neříkal nic o tom, že by se snad vyhnout chtěl. Zvedl se a obrátil k ní zrak. Také vás zdravím, oplatil jí pozdrav. Nepochybuji o tom, že pocházíte ze smečky přízračných. Já tu žiji ještě zdánlivě krátce, takže mě ještě nejspíše neznáte. Aikan Tah'reza-wanehar, těší mě, představil se jí rovnou. Pokud se měl někdy v blízké budoucnosti zapojit plně do chodu této smečky, hodilo se, aby on znal zdejší vlky a naopak. Co se spíše trochu projít? Aspoň protáhneme svaly po ránu, nabídl jí. Pokud už hodili mezi sebou řeč, tak tu nebudou stát a překážet. Mohl tu kdokoli chtít zrovna projít přes tuto hráz (zní vtipně, že přijde třetí, přidá se k nim, pak i čtvrtý a vytvoří se tu vlčí kolona). Tak se tedy nejspíše oba pomalu vydali po hrázi a přitom jim hrál zpěv ptáků a mírné šplouchání vody o kameny, tvořící právě onu hráz.