Príspevky užívateľa

Podíval se na ni, když k němu šla blíže. „To je naprosto v pořádku, z dálky můžeme s bratrem vypadat obzvláště podobně,“[/] odpověděl jí klidně. Barevnou paletu srsti měli skoro totožnou. Aikanovy bledě barevné znaky nemusely být na louce plné mlhy, vznášející se kolem, moc vidět. A ty jejich výrazy... tam snad rozdíl být ani nemohl. Ani jeden se nesmál, ani jeden se příliš neusmíval. Nasazovali jen ten svůj neutrální, pro některé až nepřítomný pohled. Přičemž oni vnímali až moc dobře. Měli to tak oba. Oni, jejich sourozenci, rodiče, rodina a v podstatě celý rod. Nedalo se to popřít. Byli tak všichni vychováni. Ovšem nezdálo se, že by toho kdokoli z nich litoval. A jeho slovy jí vlastně řekl, že byli příbuzní, takže připadalo v úvahu, že si mohla myslet všelicos. Však vůbec to neznamenalo, že si někdo nemohl splést dva úplně cizí vlky, že ano. „To abych se vám nezapomněl představit. Jsem Aikan Tah'reza-wanehar, avšak říkejte mi jen Aikan. Ve smečce přízračných jsem teprve krátce,“

Aikan si o této situaci také mohl myslet všelicos. Byli ještě mladí, hodně mladí. Plno věcem ještě nemohli rozumět. Cítili se ztraceni. V takovém věku potřebovali někoho u sebe. Někoho, kdo jim pomůže plno věcem porozumět. Kdo jim řekne, že pocity, co občas prožívají, nejsou ničím výjimečným. Většinou takovou jistotu najdou u matky. U rodičů. Jenže ti teď měli nová vlčata. A mladší potřebovali více péče. A ti starší se pak mohli cítit odstrčeni. Cítili se, jako že už je matka nechtěla, že je nahradila. Vcelku ji chápal, ne že ne. Ranilo ji to, tomu se dalo rozumět. Někdy je těžké soudit, co je fér a co ne. Plno věcí, co se nám v životě děje, nám nepřipadá fér. Myslíme si, že se proti nám úplně obrátil a s ním i všichni okolo. Rozumím ti a chápu tě, musí to pro tebe být těžké. Ale také vím, že komunikace je základ všeho. Šla si za ní někdy? Svěřila ses jí o tom, co cítíš? Promluvily jste si o tom pořádně? Vysvětlila ti to? odpověděl jí klidně. Na chvíli se zadíval někam do hloubi lesa. To vše, co se mu stalo. Co za ta léta zažil. Taky mu to kdysi nepřipadalo fér. Nepříjemné situace v tu chvíli nikomu nepřipadají fér. Ovšem jak čas ubíhal a on stárl a stárl, usoudil a plně si uvědomil, že život holt nebyla procházka růžovým sadem. Dával, ale i bral. Naděloval radosti, ale i dokázal pěkně ranit. Ne každému se to nelíbilo, avšak bohužel to takhle fungovalo. A to nikdo nikdy nezmění. Až přijde ten správný čas, poznáš, co pro tebe bude nejlepší. Jak se nejlépe rozhodnout o své budoucnosti. Není vůbec kam spěchat, promluvil k ní znovu.

Dny utíkaly jako voda. Aikan už ve smečce přízračných strávil nějaký ten čas a každým dnem se mohl cítit víc a víc součástí. S bratrem se tedy moc neviděl, přece jen měl hodně práce s vůdcovstvím a svými vlčaty. Takže se zaměřil na poznávání vlků ze smečky. Usoudil, že se hodilo, seznámit se s vlky, s kterými sdílel smečku a udělat si s nimi nějaké ty přátelské či aspoň neutrální vztahy. Dnes se ale vydal kousek za území. Tato louka s sebou nesla zvláštní atmosféru a Aikan přemýšlel, zda tu někdy předtím vůbec byl. Ale nejspíš ano. Poblíž ucítil a i uviděl další vlčici. Podle pachu, zda ho jeho čumák nemýlil, šlo taky o členku přízračných. „Buďte zdráva,“ utrousil k ní klidně pozdrav, protože se asi hodilo aspoň oslovit, slídili tu u sebe dost blízko. „Zda se můj čich nemýlí, určitě jste také členka smečky přízračné,“ promluvil k ní znovu. Jistota měla vždy být.

Byla by upřímně velká náhoda, potkat přímo ji. Šance tu byla, to ano, jenže kdo mu dá jistotu, že zrovna ona vyrazí k hranicím a ještě zrovna tímto směrem, kde šmejdil on? Nikdo. A přece jen jako by snad měla nějaký šestý smysl a cítila ho, tak to byla ona, koho zahlédl na území Nihilu jít směrem k hranicím. On Brisu poznal okamžitě, však jestli ona jeho, tož otázka. Stál proti slunci. Mohla ho mít v podstatě za kohokoli. I tak se za ním vydala, asi prozkoumat, kdo se to toulal tak blízko hranicím. Logické a správné. Tak se jí samozřejmě rozešel naproti, aby vylezl zpod objetí slunečních paprsků a tím pádem se trochu ukázal. „Zdravím vás, Briso,“ pozdravil ji prvně. „Hledám vás,“ začal pomalu. „Už jsme se jednou viděli, zda si pamatujete. U trosek jednoho místního hradu,“ připomněl jí i když kdo ví, zda to bylo potřeba. No jistota byla jistota. To potvrdí hodně vlků. Nechtěl hned začít mluvit k věci, aniž by jí trochu zasvětil do situace. „Víte, to moje chování...jednoduše, nebylo to moc obvyklé, prostě tak se normálně nechovám, nikdy by mě to nenapadlo. Vůbec nedokážu pochopit, co se stalo. Budu rád, když mi to prominete,“ promluvil konečně o tom, kvůli čemu sem přišel. Snažil se to řešit co nejvíc diplomaticky, tak, jak to uměl, jenže v tuto chvíli kdo ví, jak to vypadalo.

Živočichové, rostliny a prostě vše okolo se začínalo probouzet z noci do brzkého rána, které se v momentální chvíli na Norestu vznášelo. Ptáci zpívali a létali na nebi nad nimi, rostliny začínaly chytat první paprsky letního slunce a i voda se zdála živější. Jakoby plynula svou trasou o něco rychleji. Ale to se mu třeba jen zdálo, kdo ví. Taky, jak přemýšlel o svém bratrovi a setkání s ním, až teď mu došlo, že vlastně momentálně vychovával své mladé. Možná by je měl někdy navštívit. Teda, spíš určitě. Avšak spíš, až se vlčata trochu aklimatizují. Nechtěl se tam hned cpát jak nezřízená střela. To by nebylo moc slušné. Vlastně těžko říct, zda by i on chtěl ještě někdy vlčata. Byl fakt, že už měl svá léta a nemohl se v patnácti letech rozhodnout, že jo, tak si nějaká uděláme. Takhle nepřemýšlel ani nejednal. Prostě to nechal na osudu a když možnost partnerky a vlčat ještě přijde, přijde. Nějak na to nespěchal. A taky to neměl úplně jako must have. Vlčata byla velká starostlivost, nemohl si jen tak někdo říct chci vlčata, budou vlčata. To se nedělalo. Když odlepil oči od hladiny vody a mozek od svých hlubokých myšlenek, všiml si, že se poblíž potulovala vlčice, pravděpodobně ze smečky. Nechtěl ji nějak rušit, tak k ní nešel. Sice vypadala sklesle, ovšem třeba potřebovala zrovna být sama. Zas se nemohl cpát za každým, kdo podle něj nevypadal dobře. Někomu by to nemuselo být příjemné.

Vlčici netrvalo dlouho a to, co měla na srdci, hned vysypala. Tušil, že to v sobě musela držet hodně dlouho, že ani nepřemýšlela pořádně o tom, zda to říct či ne. Anebo jen neměla problém se svěřit. Možností bylo víc. To je k pochopení. Plno vlčat to tak bere, když se jim narodí mladší sourozenci. Cítí se odstrčeni, cítí, že už je matka nemá ráda. Ale ať se cítíš jakkoli a ať to vypadá jakkoli, věř mi, pořád tě má ráda a za nic na světě by tebe ani tvé sourozence nevyměnila, odpověděl jí, přičemž se jí snažil trochu utěšit. Muselo to pro ni být těžké a hodně, o tom se nedalo pochybovat. Mladším se holt musela vlčice kolikrát věnovat více, než těm starším a ti to kolikrát nebrali vůbec dobře. Hlavně ne v takovém věku. No do věcí jako co vlčici vedlo mít po tak krátké době další vlčata a ještě s někým jiným, či kam zmizel otec této vlčky, rýpat nehodlal. Nesoudil a tak to bude pokračovat. Asi takové věci chápal a když už, tak by je vedl trochu jinak. Vždyť každý byl jiný a každý žil jinak. Možná ne pro každého je jednoduché mluvit o konkrétních věcech. Mohly být problémy třeba v rodině. To pak věřím, že se jí o tom nechtělo mluvit. Ale věřím, že je v pořádku a že zrovna ona tvoje pocity určitě ignorovat nechtěla. Stejně jako i tvoje rodina. kdykoli bys za nimi chtěla s něčím dojít, rozhodně by tě neodstrčili. Tedy aspoň by neměli. Také můžeš i někdy přijít třeba za mnou, nemám s tím žádný problém, promluvil k ní laskavě. Aikan tu byl kdykoli pro kohokoli, nikoho by nikdy nezavrhl, ať by na tom sám byl jakkoli. Což musela být taky na jednu stranu chyba, ale nedokázal by někoho poslat do háje, ať už způsobem zlým či dobrým.

Dnes Aikan Tah'reza-wanehar "zabloudil" až k hranicím Nihilské smečky. Tedy fráze zabloudil byla taková mírně mimo, protože sem vlastně šel cíleně. Hledal jednu konkrétní vlčici z této smečky. Samozřejmě, že Brisu. Naposled se v ní viděl na přelomu zimy a jara u trosek místní zříceniny, kde skončil pod vlivem jedné květiny. A ta květina měla...velice zvláštní účinky. Neměl oči pro nikoho jiného, jen pro ni. Dalo se zlým způsobem říci, že se stala obětí jeho zdrogování se, či co. No už delší dobu, od kdy se rozdělili, to tak nechtěl nechat. Tím myslel to, že nechtěl, aby si o něm snad myslela, že byl úchyl nebo tak něco. O květině, co to zapříčinila, radši mluvit nebude, jen by jí chtěl prostě oslovit, že takhle se normálně nechoval a ani se na to dál nechystá. A svým způsobem mu stejně v srdci uvízla a ať byl jakýkoli, nechtěl, aby si takové divné věci myslela o něm zrovna...ona. Takže sem právě z tohoto důvodu dorazil. Protože jen tak by se u hranic smečky nepotuloval. Přišel by i blíže, jenže prvně si potřeboval zvykat na život v přízračných a nechodit někam daleko. Přece by neudělal moc dobrý dojem, kdyby hned chodil na druhou stranu Norestu, že ano. A co už věděl, tak vlci z Nihilu byli dobří, tak i kdyby narazil na někoho jiného, určitě mu vyhoví a za Brisou ho dovede. Anebo ji za ním, na tom už příliš nesešlo.

Přikývl. Nějaký přítel se vždy hodí. Nejen v temných dobách. Však jsem rád, že mám za přítele zrovna vás, odpověděl mu krátce. Ti dva si byli občas tak podobní. A že oba dorazili do této krajiny zvané Norest a že se tu potkali, seznámili a rychle tak dobře poznali, to se dalo považovat za úspěch. Či lépe řečeno, za řeč štěstí a dobrého osudu. byl za to Aikan rád. A Icee určitě taky. Tak to jo. Každý máme svá místa, pokynul, pak ho nechal chvíli ve svých myšlenkách, v kterých se asi potřeboval trochu prohrabat. On sám prvně zkoumal pohledem zdejší okolí. Planinka někde na kraji hor, občas skála a kopec vyčuhující nad povrch, svěží zelená tráva, jemný, příjemný větřík, plno pachů. Bohaté to místo. Průzkum místa hotov, víc zatím netřeba i když se detaily občas hodily víc, než jsme si kdy mysleli. Spíš se zapřemýšlel nad jinými věcmi, dokud světlý vlk znovu nepromluvil. Jen takový obyčejný průzkum okolí a klidná procházka. Nic víc v tom nehledám. V životě se mi vede a doufám, že dál bude. Jako doufám, že to dál půjde i vám a všem ostatním, odpověděl mu stručně. Měl sice pár nevyřešených věcí, no to nebyl důvod říkat, že se mu nevedlo. Vše se časem vyřešilo. A nešlo ani o nic moc vážného, takže tak.

Leon působil mírně jako takový plašák anebo prostě tak, že by se pořád chtěl za něco vinit. Moc na to nenarážel. Radši ho podpoří jinak, než slovy typu ále, víc sebevědomí! či tak podobně. To mu nepomůže. Jako nikomu. Něco určitě na tom bude, jen ne až tak plně doslovně, odpověděl mu mile, však dál to nerozebíral. Kdo ví, zda sám jeho společník o to nějak stál, se v tom patlat. Copak jste už někdy potkal někoho, kdo by rád požíral...jiné vlky? zeptal se ho. Jo, takoví asi existovali, ne že ne, jen ho to zajímalo. Nechtěl ani používat pojem kanibal. Nevnímal to jako hanlivé slovo, jen pro mnoho vlků nepříjemné. Pro něj samotného vcelku také. Znám. Tak pojďme pryč z té rozpálené pouště, něco najdeme, pokynul mu a pomalu se rozešel. Věřil v to, že vyrazí za ním. Taky proč by ne? zajímavý život...pro každého je zajímavý život něco jiného. Však ne, že bych se někdy úplně nudil, poznamenal. Velkou část života se fakt nenusil. Spíš překonával životní překážky, válčil, seznamoval se s novými vlky a poznával hodně zvláštních věcí a míst. o nudě tu nemohla být ani řeč. Tmavou barvu slunce hodně přitahuje, to je pravda, maminka ti rozhodně nelhala, odpověděl mu. Žádný chládek nepociťoval, to ne, tady to bylo aspoň ve dne snad nemožné, jen to na něj nepůsobilo nějak hrozně. Při nějaké větší zátěži tady by to ale mohlo být o něco horší. To je v pohodě, to se vůbec neomlouvejte. Důvěřuj, ale prověřuj, tak se to říká, ujistil ho po jeho posledních slovech. Rozešel se k místním útesům, třeba měl Leon rád rozhlížení se z výšky a mohlo by se mu to líbit. Taky mohl mít z výšek spíš strach, no kdo ví. Uvidí se ještě.

>> útesy

Tady, na hrázi, se Aikanovi konečně poštěstilo a setkal se se svým dlouho neviděným bratrem, S'arikem a jak se už předtím dozvěděl, i vůdcem, Noxem, přízračných. Hodili řeč a Aikan se sám rozhodl spojit síly s touto smečkou = přidat se do ní. Takže se hodilo toto místo občas jen tak navštívit. Každy přece měl nějaká svá speciální místa a ostatní nechápali, z jakého důvodu. Protože ty důvody nebyly veřejné, všude se o nich vypravující, že ano. Byly spíše osobní, vázající se jen na toho jednoho vlka. teď se v klídku procházel, pár loky vody uhasil žízeň a tiše, s neutrálním výrazem a postojem obdivoval zdejší okolí. Tato smečka si vybrala pro život skvělé území a ne že ne. No pro smečku bylo důležité, aby měla aspoň část míst bohatých a svým způsobem krásných. Ono totiž žít jen někde na poušti, či někde v umírajících lesích, tak by se moc neuživila, hlavně ne nějaká větší. Přece jen to chtělo kořist a úkryt. A takové věci se někde na poušti těžko sháněly. Lovit štíry a jedovaté hady byl risk i když se mnohdy vyplatil. Jen to dělat každý den? To by se nevyplatilo. Místní hráz, na které teď stál, byla z kamenů. Až se celkem divil, že tak pevně držela...zvláštní. Ale Norest byl plný obdivuhodných věcí a jevů. Že by se s žádnou už tady nepotkal, o tom silně pochyboval.

Už jako člen smečky přízračných, pod nadvládou svého bratra, si to štrádoval územím. Jen se tak procházel. Do ničeho se zatím ještě moc nemíchal, žádné větší plány ještě neměl. Kdyby se hned chtěl vecpat všude, kde se dalo, mohlo by to působit podezřele. Prvně si musel získat nějakou důvěru. Tak postupoval pomalu. Dnes aspoň vyrazil do jednoho z místních lesů, aby třeba našel nějakou kořist pro smečku. V tomto lese se snášela řidší mlha, i když nepochyboval o tom, že občas dost houstla. Les vypadal z větší části jehličnatý, či spíš úplně jehličnatý. No nic, konec zkoumání detailů lesa. Čas na lov. Akorát to už si všiml poblíž nějaké vlčky. Ze smečky, rozhodně. Ještě mladé, takové starší vlče. Lov počká. Neznámá vypadala celkem...ztraceně? Či jak to říct. Vydal se pomalu k ní. Ahoj, pozdravil ji ze slušnosti zprve. Copak ta samomluva? Nechceš si o něčem popovídat? zeptal se jí mile. Když si jeden mluvil sám pro sebe, určitě měl něco na srdíčku. Nemělo to cenu držet v sobě. Třeba Aikan tu byl pro každého i když to nikdo ještě nemohl vědět a mít jistotu, tož pravda. Tak se aspoň zeptá. Pokud nebude chtít, nutit ji nebude.

Ano. I když se to po té době už nezdálo, bylo naopak fajn potkat se s někým ze své rodiny. Prožili toho spoustu a fakt že spoustu. Takže jejich vztahy nepotřebovaly hned obnovit, no jen trochu vyhrabat někde z hloubí jich samotných. A tady nešlo zrovna o nic složitého. Oprášit a hotovo. Sice to nebude nejspíše jako dřív, však co bývalo jako dřív? Nic. Časy se měnily a těmi se měnili i vlci, jejich povahy a zvyky. Tedy konkrétně u S'arika měl dojem, že na zvyky z jejich rodiny nezapomněl a naopak je i nadále dodržoval. A Aikan? Ten samozřejmě taky. Jak byli vychováni, tak budou žít. A je vychovali jako skvělé bojovníky se skrýváním emocí a jako vlci, co měli rádi ve všem řád a pořádek, no tak, aby dokázali vždy jednat. „Nemýlilo,“ potvrdil mu, pak znovu hned promluvil. „Přízrační jsou snad poměrně novou smečkou zde na Norestu?“ optal se. Historii zdejších smeček ještě neznal. Ani o jejich charakteristice a tak se ještě úplně nedozvěděl. Věděl maximálně to, že se tu nacházely. „Však netušil jsem, že ještě někdy budeš vést smečku. Hádám, že šlo vcelku o kritickou situaci, že ano? No mluvit o tom nemusíš, pokud nechceš. Přece jen, vyprávět takové věci tulákům,“ zavtipkoval, no byla to i vcelku pravda. Kdyby si alfa přišel ke každému tulákovi a začal mu vyprávět o smečkových věcech, jak by to tu vypadalo? No a hlavně, jak by to skončilo? Aikana sice znal, ale i tak se to jen tak neslušilo. Když mu Sar pokynul, aby se vydal za ním hlouběji do území, šel. Třeba by se mohl o smečce něco dozvědět. „Cestoval jsem, ovšem Norest mě velice zaujal. Tak uvažuju, že se tu usídlím a najdu si tu nějaké trvalé zázemí,“ odpověděl mu popravdě. Třeba by to mohli být zrovna přízrační, kde by podruhé žil pod vedením svého bratra. No na takové závěry bylo ještě brzy. „Co mi řekneš o vaší smečce?“ No proč si rovnou nezjistit nějaké informace, když už měl tyto myšlenky. Vůbec mu nevadilo, že mluvil hodně o smečce. Proč se trochu tzv. „nepochlubit“, no ne? Měli fúru času na to si ještě pořádně promluvit. Jak Aikan řekl, hodlal tu aspoň prozatím zůstat.

Vlčice si rozhodně nebrala servítky. Vypravila slova, sice nejspíš promyšlená, no nehodila okolo. Což nebyla zas vůbec špatná vlastnost, kterou mohl vlk mít. Často se hodilo nedělat okolo něčeho omáčky. Jen, že se takhle někdo přímo zmínil, co se jeho mimiky týkalo... no bylo to zvláštní slyšet z druhých úst. Spíše proto, že za život mu to nikdo nikdy moc neříkal. A hlavně, v jeho rodné zemi to bylo normální. Takže by nikdy nikdo neřekl nic jako kam ti zmizely emoce? či tak něco podobného. Však vlci jinde byli vychovávani hodně zas jinak. To, co znali oni, nemusel znát on a naopak. Co vlk, to trochu jiná povaha. A teda, přesně význam oslovení ogar zrovna Aikan neznal, však asi mu stačilo vědět, že šlo o nějaké oslovení. Vlčice celkově mluvila tak zvláštně, jiným přízvukem. Takže i když v přízračných s největší pravděpodobností žila, v Norestu se 100% nenarodila. Nebo si aspoň ještě nestihl všimnout, že by místní mluvili nějak s odchylkami. „Je to tak. Kořeny toho pochází z mého mládí. Však jako ryba na suchu se vůbec necítím, nenechte se zmást,“ odpověděl jí klidně a upřímně i když do detailů příliš nezasahoval. Nebylo potřeba to přece rozebírat. No podle jejích dalších slov měl takovou teorii, proč se ještě nerozhodla odejít, připadalo mu, že by to mžiku udělala. Někoho mi připomínáš. Nemusel ani přemýšlet o tom, koho. Podobní si všichni sourozenci velice byli a to nejen barvou. „S'arika, mého bratra,“ doplnil ji i když to, že myslela jeho, mu bylo jasné. Jen asi rozhodně chtěla objasnit jejich podobnost. Náhody sice existovaly, no proč by se tu z ničeho nic potloukal až velice podobný jedinec. Tedy mohl, no v tomto případě to tak nebylo.