Príspevky užívateľa

Takže to vypadalo, že Aysel raději tuhle konverzaci. Zatím byla ta, kterou považoval za nejvhodnější k tomu, aby mu podala nějaké informace o tomto místě a o smečce, protože byla zatím ta nejstarší krom vůdkyně, koho potkal. Všechno to byla jen malá štěňata, která sama nevěděla o co jde a tato? Tato to odmítala. Zdálo se, že bude muset vyřešit první tohle. Znovu se otočil, tentokrát ne tak prudce, ale neubránil se tichému zavrčení. I kdyby se k ní choval jinak, než k ostatním, byla drzá. On chápal, že možná tu nemá zrovna nejnižší postavení, ale tak puboška. "Nemělo by. Jsem k tobě takový, jako ke každému to se neboj." Ten opravdu nepříjemný tón prostě nešel vynechat. Snad to pochopí.

On si moc dobře uvědomoval svou pozici ve smečce jen, takto to dopadá, když se stará vlk jako je Alex dlouho sám o sebe a nežije jako součást smečky. Do toho ta poslední nebyla ničím pro něj. Nenašel si tam své místo to ani náhodou. Vlk ale asi ano. "Tak to jsem rád, že se s nikým tlačit nemusím a pochybuji, že deviantem budu dlouho." Na chvíli se pozastavil, nevěděl proč. Nejspíše zřídnout atmosféru. "Takže dokud neztrácím rozum hlady, obejdu se bez čekání na zbytky lepšího jídla než jsou krysy." Opravdu věřil, že na potkanech nebude přežívat dlouho a brzy nebude takto čekat, až se vyšší postavení najedí, jak to tedy pochopil z popisu vlka jménem... no na to se jej ještě zeptá, ať ho nezná jen jako tamtoho hnědého. "Hm... dělal jsem si ty naděje, že najdu takové jídlo i někde tady. Neznám města, v životě jsem žádné neviděl a ani v něm nežil." Poznamenal, aby si ten druhý nemyslel, že je až takový pitomec. Město zatím nevypadalo sice, že v něm žije nějaké velké množství zvířat jako venku, ale rozhodně to nevypadalo až tak špatně. Alexei ale nechtěl pochybovat nad tímto místem, jistě město mělo i výhody. Mnohem více výhod, než na jak moc vypadalo. "To je pochopitelné." Zareagoval na jeho poslední slova s pohledem do něj zabodnutým, přemýšlející nad tím, čím musí ten vlk přijít Hatimu tak dobrý, aby si tak vysoké postavení zasloužil. Tentokrát a výjimečně to ale nebylo proto, že by nad schopnostmi vlka pochyboval, spíše ze zvědavosti.

Tak teď si s jakýmsi pobavením málem pomyslel, že tady v Kultě se asi nezdraví. Alespoň, že toto nebylo dítě. Alexei tu potkával jen a jen štěňata a to sakra drzá štěňata. Nehodlal je všechny teď však řešit. Vlastně ani ta kořist v bazénech ho moc nezajímala. Jistě tady nebylo málo vlků, kteří byli hladoví a líní si ulovit vlastní. Nevěděl sice kde přesně se ono místo nachází, ale určitě si to tam představoval jako hromadu vlků, tlačících se jednu kořist. "Nechci se s někým tlačit k jedné kořisti. Kde jsi to vzal?" Pokoušel se oplácet jakýkoliv tón hlasu, co z vlka vyšel. Ani nevěděl kdo to byl, ale podle toho co řekl usoudil, že už tady bude déle. Navíc měl evidentně přehled. A možná z něj vytlačí více, než jídlo. Napadlo ho tak. Posadil se naproti jemu a čekal na odpověď. Pročpak měl takový pocit, že mu vlček někoho připomíná?

Kdyby jen někdo Alexovi řekl, že může vlk jakkoliv představovat hrozbu pro něj, musel by se zasmát. On vždy pochyboval nad silou ostatních proti té jeho. Jsou sice výjimky, ale je jich prostě málo. Chvíli jen tak nakukoval z tohoto dobrého místa, protože si jej vlk očividně ještě nevšimnul. Jestli s ním chtěl navázat nějaký kontakt, tak nemohl jen sedět že ano. No dobrá, napřímil se a zamířil si to pomaloučkým krokem k vlku. Jeho oči se zaleskly, když vyšel kousek ze stínu a tak na něj zazářil měsíc. "Ale zdravím, vidím, že tu na jídelníčku nemáte jen krysy." Mohlo od něj být hloupé začít zrovna o jídle, když jeho původním plánem bylo vlku tu dobrotu sebrat, však snad nešlo poznat, že jemu jde jen o jídlo. Pomalu a klidně se k vlku přibližoval, aby jej nijak extra nevyrušil. I když jemu bylo jedno, jestli toho vlka bude rušit nebo ne.

Nedivil se, že nikoho takového neznal. Byl tu nový a znal snad jedno procento ze všech vlků tady přece a tak bylo logické, že někdo o někom promluví a Alex nemá ani šajna, kdo to je. Zvedl pak na štěně jedno obočí s podezřívavým nádechem. No tak to musel být teda dosti dobrý, aby si nějak Alexe podával. "Neznám." Odpověděl krátce a nechal na chvíli Lailah ať si o tom myslí co chce. Byla mladá, ale mohla by pochopit, že je tady nový a asi tu každého nezná. "Je dobře, že to znáš... ne tak úplně." Pověděl jí na její otázku jestli budou hrát na onu zmíněnou schovávanou. No rozhodně nehodlal své velké tělo někde tady schovávat. Chtěl aby Růža vyčenichala nějakou věc. Zvednul se znovu a pochodoval z rohu do rohu dokud nenašel jakousi roztrhanou hadru. Takový materiál ještě neviděl, ale zdálo se, že se v něm pachy drží dobře. Smrdělo to totiž odporně. Položil tu hadru pak před vlče. "Vidíš to? Čichni si k tomu."

No tady už to nebyly jen ty rovné chodníky a dlouhatánské vyhlazené cestičky mezi budovami. Však změna velká to nebyla. Ach jak toto prozkoumávání Alexe zabavilo. Dostatečně na to, aby noc trvala jen chvíli. Zvláštní, jak je najednou vše kratší, když se vlk zabaví. Takovou změnu prostředí domova ještě nezažil, ale líbilo se mu to. Jen hledání pohodlného místečka na ležení bylo obtížnější. To ale teď hledat nehodlal. Copak to tam nedaleko od Alexe bylo a krásně to vonělo? Samotné masíčko to rozhodně nebylo. Byl u toho totiž jakýsi vlček, který se pozdával, že si to sám ulovil, ale kde tady tak velkou kořist vzal? Lexa ještě po dobu svého pobytu nestihnul najít nic víc, než krysu a tento chlapec si tu pochutnává na bažantovi nebo co tohle bylo. Jistě, že byla tma a Alexei ještě z této vzdálenosti viděl na kořist i vlka špatně. Proto se přikrčil a potichu se dostal do stínu jedné stavby odkud měl dobrý výhled. Tady se posadil na zem a chvíli vlka pozoroval. Co teď? Chce vlku tu pochoutku sebrat a nebo si najít vlastní a obtěžovat se s hledáním?

Přesně tyto slůvka už někde slyšel. Jistě, že mu svým chováním a vůbec vším připomínala Aysel. Naprosto. Ach jak on tady tyhle sebevědomé řečičky nesnášel. Však snad se dá tohleto dítko lépe přimět k tomu, aby tak nemluvilo. Tedy... "Tak já mám štěstí?" Zabručel tentokrát zas nepříjemněji. Znovu ty jeho pocity, které často rychle vyšly najevo. "A kdopak je EL?" Nezapomněl se zeptat, jelikož mu přezdívka nikoho nepřipomínala. I když však toho někoho či něco neznal, pochyboval o tom, že by si jej někdo podal. To určitě. "Hmm... Už jsi někdy hrála schovku?" Ano, je dost možné, že štěně už stopovat nějaké předměty umělo, ale alespoň by to s ní zkusil a rovnou by si procvičil i své schopnosti ve stopování a hledání podle pachu. Že by konečně uspokojil své břicho něčím pěkně po mase zapáchajícím?

Popravdě udiven byl, když ze sebe Růžoproužek vykroutila první reakci. Ach jak tohle bylo roztomilé štěně. Všechna štěňata tady byla takto roztomilá. Tak nebojácná a dokonce ho ta potvůrka pak ještě kousla do prstu. No co už, asi byla ještě moc malá na to, aby tak snadno pochopila nějaké nebezpečí. Tak teď už se na to strašení vykašlal, znovu se umístil na své místo, jen tentokrát seděl a Lailah tlapou odstrčil na stranu, ale jemně, aby s ní nehodil několik metrů daleko. To... by asi blbě dopadlo. "Jéje, ale už by to tak hezké nebylo, kdybych se do tebe zakousnul Růžoproužek." Řekl si teď už spíše jen sám pro sebe. Bylo to zdá se marné. Ani onu zkušební hru si nepředstavoval přesně takto a však poučné tohle také bylo. Takový malý bojovník to byl a tak proč si s ní nepohrát. Pro ni tohle Alexovo mávání tlapou muselo být vážné soupeření se sobě rovným soupeřem.

Aha, štěndo taky nebylo zrovna nejkřehčí. Tedy bylo pravdou, že se takto Alexei tvářil a také to tak cítil, ale bylo mu trapně, když pomyslel na to, že ho tady vyučuje štěně, ale jestli má nějakej problém s jeho přístupem, tak ať si chuchne Alexei nebyl až tak dobrá herec, aby uměl skrýt to, co cítí. "Ale jistě, že chci." Pohled najednou upřel jinam, jakoby se chtěl jaksi uklidnit. Uklidnit, aby tady nevybouchnul a nezačal na štěně nadávat. "Taky nejsem ten blbej. Upozorňuji tě, dávej si bacha na jazyk." Zatím to pro Alexe daleko nezašlo, ale takto to může pokračovat. Tenhle evidentně odvážný chlapec by si pak mohl začít kecat co chce a klidně by to mohlo být proti jemu. Musí si jakkoliv utvořit respekt mezi jinými. Trošičku si tedy vyzkouší Derikovu odvahu. Naklonil pak proto hlavu až k němu a zabodnul pohled do toho jeho. "No tak povídej co víš."

No možná se tady po městě tolik potvor, co by ji chtěly napadnout nevyskytovalo, ale však určitě se může vyskytnout i nějaký vlk, který by se bavil ubližováním dětem. Jistě by si ani Hati nepřál, aby jeho dětičky někdo týral nebo klidně i nějaké zvíře. "Je toho hodně." Jistě, že se nepletl v tom, že by se našlo hodně takových hladových tvorů. Určitě by se před plno z nich tento Růžoproužek neubránil.
Ani se nenadál a to škvrně už ho tu hryzalo do dlouhého ocasu. Alexei si schválně počkal, až se zakousne a pak se se zuřivým vrčením otočil. Jistě, že by kuličce neublížil, chtěl jí jen ukázat, jak je proti mnoha slaboučká. Natáhnul tlapu pomalu velkou jako samo vlče aby ji přišpendlil k zemi. U toho jí ukázal ty své zoubky. "Vidíš? Pořád myslíš, že tě něco jen tak nesní?" Chtěl jí tímhle ukázat jen, že je slabá a bezbranná. Myslel to s ní dobře.

Chtěla si hrát? No dobře, možná bude mít Alexei jiný způsob hry, ale to neznamená, že by to malou roztomilou kuličku nebavilo. Rád by to malé něčemu užitečnějšímu přiučil, však musel něco takového vymyslet. Tedy přemýšlel nad nějakou poučnou hrou mezi tím, co jí byl nucen vysvětlit to domysli si to. Ach Hati. Pomyslel si vyčerpaně. On doslova odmítal tady vytahovat svůj příběh a odvyprávět jí alespoň úsek z jeho cesty sem. "Prostě to není důležité a už se na to neptej." Zavrčel. Tak a teď jestli se na tohle zeptá, bude to raději ignorovat. Raději se přesunul k jinému tématu. "Jak myslíš, ale jen aby tě tu něco nesežralo víš. Mimochodem... radši Alexei a tobě chci říkat Růžoproužek." O tom, jak on chce Lailah říkat nebylo pochyb. Růžoproužek ji skvěle vystihovalo a navíc to bylo vtipné jméno. Uvidíme jak si Růža poradí v Alexově hře. "No já nějaké hry znám."

Při své zatím pomalé chůzi ji co nejlépe se snažil vnímat. Kdyby věděl, že tohle je u ní ovládání se, už by ji považoval za spratka, ale stejně jako ona jemu. Do hlavy jí neviděl. Už jen to, co řekla mu nevyhovovalo. Na chvíli se otočil a zabodnul do ní pohled. "Přijde ti to tak?" Odpověděl jí krádce, ale dostatečně. Ostře, ale s mírným pochopením. Pravděpodobně ji za štěně považovalo hodně vlků a proto byla přes tohle tak citlivá, ale pravdou bylo, že dospělá nebyla, to opravdu ne. Neměla by se tedy čemu divit, snažit se si zvyknout, ignorovat to a při tom čekat, až dospěje. Takhle to prostě chodí. Také pravdou bylo, že Alexei takto mluvil se spoustou vlků a ano, jemu bylo naprosto jasné, co na tom viděla tak... prostě jako pro dítě. "No právě, je toho hodně... tak například, co je tady dobrou kořistí. Co tu lovíte?" Znovu se otočil a šel dále.

Kopec masa a chlupů se začal pomalu zvedat. Už, aby šel. Nehodlal tu ztrácet čas a to ne, že by ním plýtval kvůli vlčici, ale kvůli tomu, že tu lapěl na zadku a povídal si tu s odrostencem, puberťákem. Alespoň ji utišil svými slovy. Připadalo mu, že tento rozhovor začínal ze strany Aysel zacházet trošičku jinam. Vlastně by z tohoto mohla začít hádka, ale kupodivu měla to vychování. "To fakt ne." Se zabručením se protáhl a vydal vpřed kolem vlčice. Jakoby tam nebyla. Jen kousíček uhnul z cesty, ale ona také uměla uhýbat a tak ji nijak moc neřešil. "Tak co, nechceš mi radši povyprávět něco o smečce, o městě?" Odkročil k jiné konverzaci, aby se oba nenudili, jestliže hodlala jít za ním či ho nějak pozorovat nebo pronásledovat.

Rozhodně mu nepřišlo, že se ho dítě nějak bojí nebo se stydí. Ten upovídanec se s ním bavil jakoby se nechumelilo. Sic nic se tady nedělo, ale nedělo se každý den, aby potkával takováto vlčátka. Tedy tato smečka jich byla plná. "Nejspíše už ano." Zasmál se. Ani nevěděl čemu, ale prostě ho tato konverzace s mrňousem k tomu donutila. Však ta další větička ho rozesmála ještě více. "Tu jsem teda neztratil, ale nebavilo mě to tam... Je to na dlouhé vyprávění domysli si to." Ach jak se některé věci tak špatně vysvětlovaly a nebo se mu jen vysvětlovat nechtěly? Kdo ví? "Dobrá, ale není v tvém věku bezpečné zkoumat sama." Dodal k její odpovědi. Ne vážně kdyby neměl náladu a mohl by, dítě by do tlamy strčil skoro celé. Už se začínal divit, jak ho cizí děcka zajímají. "Alexei nebo Adrik."

No výborně. Konečně slyšel o někom dospělém. Tady měli opravdu štěňat až nad hlavu. Na Její nedůležitá připomenutí poze kývnul hlavou a sem tam řekl mhm, ale pak byl nucen očividně odpovědět. "No já jsem přišel z velké dálky. Daleko od města." Odpověděl jí a při tom se zahleděl kamsi mezi budovy. Šlapat zlět by se mu nechtělo a ne jen pro to, že to bylo daleko, ale tady byl fakt větší klid. Zatím. "Mimochodem, je dobře, že je nedaleko. Neměla by jsi se moc toulatmimo doslech." Proč jen jej poučování takových věcí jako jsou štěňata nebo nezkušenci tak bavilo?