Príspevky užívateľa

Pokud tu opravdu neměl co dělat, Lexa nechtěl ztrácet ani vteřinku. Takoví vlci by měli být Hatim popraveni už dávno. Bylo jedno jak, prostě by měli zemřít. Vlček před ním by mohl pouze tušit, jak velké štěstí má, že patří do smečky, protože pokud by nepatřil, měl by po švandě. Bylo by po něm.
Když se dostal vlček dolů za Alexem, nevystartoval po něm rovnou. Uvědomoval si totiž, že by mohl být nebezpečný v jiných ohledech, než v síle. Takovou Semie by také možná porazil i si to o sobě myslel, ale měla svou magii, která ji zachránila. Tento cizinec mohl mít také nějakou moc a tak Alexei pokračoval zatím pomalu. "Co seš zač, venkovská kryso?" Co se týče tónu, tak ten už uklidnil. Však jeho výraz stále zůstával kamenný. Pomalým krokem přikročil k cizinci a probodával ho pohledem. Samozřejmě byl Alexei proti šedákovi jako strom ke keři. Byl rád za svou velikost, pomáhalo to vzbuzovat respekt, který byl Lexovi cenným.

Panečku nějakou chvíli se nedělo nic jiného. Pouze pochodoval po veliké místnosti a jen tak se koukal do země. Přímo v ten moment, kdy už si konečně zvolil místečko na odpočinek se stalo něco jiného. Už už si pomalu sedal do temného rožku mezi policemi a skříněmi plnými knih a vtom ho do čumáku udeřil něčí pach. Aby přiznal, tak většinu z vlků kultu už podle pachu poznal, ale tenhle byl jiný. Zcela jiný. Suché listí, zápach venkovské zvěře a žádná městská zatuchlina. Byl to cizinec! Nováček a nebo někdo, kdo by na tomto území neměl absolutně co pohledávat. Takovému vlku by Lexa s radostí prorupal kosti.
Ihned se napřímil a už rychlejším tempem se vydal doprostřed místnosti, přičemž rozvířil svým dlouhým ocasem prach kolem sebe. Zastavil se a až mrak prachu klesnul, začal jednat. Jen zvedl čenich, aby mohl lépe zavětřit a pak si ho všimnul. Ani nepotřeboval čich, viděl ho přímo před sebou, jen o patro výše. Jeho tušení se stalo jistotou. Tento sem nepatřil, alespoň ne dlouho. "Jaképak to milé překvapení." Zavrčel tak hluboce, jak jen dokázal. Dokonce bylo možno slyšet zachrčení v Alexově hlase. I svou krásnou tvářičku přizpůsobil svým slovům. Zamračil se tak, že by mohl cizinec hořkost až na jazyku cítit.

Stejně, jako se Alexovi už před docela dávnou dobou chlubil jeden vlk, teď by se se svou funkcí mohl chlubit on. Bylo to docela dávno, co Alexovi kdosi řek, že nechal svou ulovenou kořist u bazénu. Teď tam zase kořist nechal Alex. Ano, vracel se z docela náročného lovu, kde se mu podařilo ulovit mladičkou srnku. Tu dotáhnul k bazénům a zavyl, aby přivolal ostatní. Ani nečekal na něčí příchod, rovnou se vydal sem, do knihovny. Však on už si to tam někdo najde. Přecejen jeho úkolem bylo obstarat smečce potravu, ne se ujišťovat, zda se alespoň někteří ze smečky najedli.
Už za pár hodin by se mělo začít ukazovat první slunce. Tuto noc se zatím ani jednou nezastavil a tak už začínal být unavený. Ta únava přicházela docela rychle v poslední době. Mohlo za to hrobové ticho, které se po městě rozléhalo. Bylo to tu, jako na dni moře. Všude jen prázdno. Velké území a málo obyvatel. Smutné, že ano? Tedy pro Lexu spíše nudné. Žádné velké drama. I v této knihovně šlo slyšet jen tiché křupání starých knih a rozpadajících se zbytků nábytku pod jeho tlapami. Hledajíc si místečko na odpočinek kráčel po místnosti s hlavou namířenou do země. Cítil se celkem neutrálně. Asi mu už bylo šumák, jestli je sám a nebo ne.

Opravdu by nečekal věc, která se měla právě stát. Vážně, i kdyby mu někdo napověděl, nedokázal by v mozku vyhrabat nic podobného magii černé vlčice. I proto se možná bleskově postavil s tak překvapeným výrazem, až by tím mohl nakazit ostatní. Místo toho, aby pod sebou po dopadu cítil srst a měkké tělo vlčice, ucítil akorát beton. Ojoj! Tuze tvrdý to dopad. Ještě horší to bylo pro Alexe, protože ten měl docela nadváhu a tohle mu dokázalo slušně zrušit záda. Ne teda, že by byl nějak moc tlustý, ale byl veliký, dost veliký.
Nyní už stál v pozoru a snažil se vypátrat záhadnou vlčici. Ta teď ale nevypadala moc vlkovitě. Což on ovšem nemohl tušit. Přece nésem tak těžké, abych ju doslova rozdrtil na prach. ačkoliv mu málem oči vypadly z důlků, dokázal se trochu pousmát své myšlence. Vlastně se tomu nakonec uchechtnul i nahlas. "Hah! Dobre, dobre, tohle bylo fakt dobrý." Musel nakonec uznat a doufal, že se ještě ukáže. I jeho magie dokázala kdovíco, ale tohle bylo super! Vlastně možná poprvé, co lexa uznal cizí magii za lepší, než tu svou.

A'Kaza x Voltaire

Možná vlčici chyběl adrenalin z pravého boje, ale zvykne si. Zvykne si, že zabít nějakého vlka zde může jen jednou za čas. Alexei už si zvyknul. Když se ke kultu přidal, také byl takový. Z cest si odnesl hodně jizev z pravých bojů. Nejen jizvy, ale také svědomí. Měl na svědomí totiž rovnou více životů. Vůbec mu to nevadilo, právě naopak se mu líbilo, když dostal možnost někoho pořádně zřídit, ale dokázal se nyní ovládat. Od toho byl také popravcem. Rád zabíjel, ale musel se umět ovládat. Byl nyní rád, že alespoň o falešný souboj nepřišel.
Konečně! Vlčice se mu zahryznula do zad, kde byla na zranitelném místě, ačkoliv si to sama možná neuvědomovala. Lexa využil této situace a použil jeden ze starých dobrých triků. Sic trochu ohraný to byl chvat, ale účinný. Zvláště s jeho váhou. Když ucítil bolest v zátylku, rychle se převrátil na záda. Již brzy démonickou potvoru zavalí. Hah! Šlo to docela ztěžka. Je hračka sebou škubnout o zem, když je za vás zavěšen malinký vlk, ale když je to vlčice skoro stejně velká jako vy, je to obtížnější.

Hodně, HODNĚ se velkému lvímu vlku nelíbila Dogova reakce na Alexův posměch. On byl ten, který si své urážení jiných užíval, ale jakmile mu to začal kdokoliv jiný oplácet, už bylo zle. To je ale povaha co? Ale Lexa už prostě takový byl. Měl to v rodině. I nyní se situace nevyhnula i jeho reakci. Přišel k Dogovi blíže a snad i Lexova aura musela pálet jako slunce. "To ano, knězi." Zavrčel na svého nynějšího společníka. Rychle nato však odvrátil pohled jinam. Byl by rád, kdyby už oba začali s učením. Docela se na to těšil. Také se ale nechtěl naštvat natolik, aby svému ""nadřízenému vážně ublížil. "Nuž, nejdříve na tebe mám pár otázek. Máš ty nějaků magii?" Začal konečně s tímto tématem a usadil se pohodlně na pevnou zem. V prasklinách kamenné země se začínal rozrůstat zelený mech, který byl pod jeho tlapami měkký. Když Alex ucítil mech, připomínalo mu to časy prožité v lesích.

Z ticha městských ulic se ozýval pouze Alexův a Dogův hlas a nebo spíše jen jejich ozvěna. Bylo zvláštní, jak sami vlci z Kultu byli. Nikde nikdo. V celém městě se nacházelo jen pár vlků a každý se toulal někde jinde. Všichni pomřeli. Jako dobytek na mor. Takové rušno tu bývalo, když se tehdá Alexei přidal na tuto cestu. Cestu s dohledem a doprovodem Hatiho.
Najednou z jeho tváře kompletně zmizela hořkost a naopak se začal usmívat. No, usmívat přímo ne, spíše se snažil udržet hlasitý smích, ale ten neudržel moc dlouho. Nakonec se stejně Lexa hlasitě zasmál. Tak hlasitě, že se k nim ze stínů vrátilo i více jeho ozvěn. "Tak proto jsi pane KNĚZI přišel za mnou?" Nějakou chviličku ještě nemohl přestat s chechtáním, ale pak už se uklidnil. Znovu se začal trochu mračit a mluvil už klidně. Co mu na tom přišlo tak vtipné? No to, jak bídně na tom kult byl. Ani kněz se bránit neuměl. Ach proč muselo tolik dobrých vlků zemřít. Byla jich škoda. "Dobře. Tvou lekci boje si vychutnám." Vyřknul srdnatě a tak pyšně, jak jen mohl. Batdogovo neumění boje mu úplně krmilo ego.

Kruciš! Tak to nebylo příjemné. Místo užívání si na těle vlčice se mu dostal akorát prach do očí. Když mu Semie plácla tu štiplavou věc do ksichta, rychle to zase setřásl. Na chvíli se pak pozastavil nad tímto činem. Vychytralost jí nechyběla a ani zákeřnost, zdálo se. Jenže nedělala to, co by dělat měla pořádně. Možná to bylo jen tím, že to ani jeden z nich nemyslel vážně, ale i tak to byla chyba. Ještě chviličku si tlapou protíral oči a pak se napřímil s novým nápadem. Použil tedy stejnou taktiku jako Sem. Jestliže si našla dostatek prachu na to, aby jej Alexovi plácka do ksichta, jistě ho tu bylo víc, než dost. Svým dlouhým, dlouhatánským ocasem mávnul tak, aby zase rozvířil prach směrem, kde se tmavá vlčice nacházela. "Moc si hraješ. Už bys mohla vyhrát." Zamračil se trochu. Pravda počas toho, co byl Lexa na chviličku oslepen, mohla se po něm vrhnout a ne se tomu pitomě smát.

Konečně si černého vlka všimnul. Projevil se hlasitě a navíc už šel i cítit, kdyz se nyní dostal k Lexovi blíže. Kupodivu mu výjimečně něčí společnost nevadila. Nejspíše to bylo ještě tím vzrušením z lovu. Hned to dokázalo vlku navodit dobrou nálatu. Takový úspěšný lov, mmm. Sice pravda měl na Doga náladu, ale rozhodně se druhý nevyhnul Alexovu hořkému výrazu. Zamračil se na něj, jakoby se mu vlk jaksi protivil. Přitom to nebyla pravda. Z většiny. Spíše jej dokázal tolerovat, však co se týče jakéhosi respektu, tak ten k Dogovi absolutně necítil ani nejevil. Chápal, že je tonto chlapec ve smečce výše, než on, vlastně kdyby se s Vulon něco stalo, byl by to právě on, kdo by Alexovi dával veškeré rozkazy. Takový případ si nedokázal Lexa ani představit. Radši by se nechal Kultem zavraždit, než poslouchat tohle sic velké, ale pako. Neznal ho moc dobře, ale snad už při prvním setkání mu bylo jasné, jak nemotorný je tenhle vlk. Co na něm viděla mesiáška tak výjimečného? Co tak skvělého kdy udělal, že jej Hati takto obdaroval. Po těchto myšlenkách se Lexa zamračil ještě víc. No názdar! Cos chtěl?" Snažil se do svých řečí zapojit trochu slušnosti, ale šlo to těžce.

Jistěže bez krve. Alexei by se považoval za panečku slušného zbabělce, kdyby tady doopravdy začal škubat novou členku Kultu. Jistě nejen on, ale někdo by proti němu poštval celý kult, kdyby této černotě ublížil. Jistě ani Hatimu se nemohla líbit taková drzost. Takový zkušební souboj byl oproti tomu naprosto v pořádku, řekl by.
Kruciš! Nepodařilo se mu trefit na vlčici, protože uskočila. Začínala se mu líbit, všímavost a mrštnost jí nechyběla. Kdo ví, možná se jí přece jen nakonec Lexa začne vyptávat na osobní věci. Začne chtít získat informace, které jej u běžného, jiného vlka vůbec nezajímají. Trochu se uchechtl tomu, že se mu útok nepodařil. Ani sám nevěděl, co mu na tom přišlo směšného. Vyrazil pak proti ní znova a pokusil se mířit celým svým tělem na její hřbet, čímž by ji mohl svalit k zemi svou vahou. Když vás Alex zavalí, není to nic příjemného. Ne, že by to byl takový tlouštík, ale byl velký a chlupy na něm byly jako velká zimní peřina. Možná i více takových peřin. Nu svalit ji na zem nemohlo být těžké, když už se k tomu dostane.

Zrovna se vracel z lovu a vracel se právě sem. Jídlo zanechal smečce, ale on sám moc hlad neměl. Před nějakým dnem už totiž jedl a jelikož už si jeho žaludek zvyknul na malé porce, neměl nyní už problém vydržet několik hodin a vystačit si u toho s pouhým potkanem. Možná i shodil nějaké to kilo. No ale nejlepší na tom bylo, že na svůj žaludek moc nemyslel, takže měl čistou mysl k tomu, aby se mohl věnovat jiným věcem. Co se týče jeho zemřelých známých, tak na ty už také zapomínal. Víte, tady v kultu se na zemřelé příbuzné po čase celkem dobře zapomínalo. Vlastně když už v Kultu nějaký čas vlk žije, naučí se mít rád ostatní tak, aby mu jejich případná ztráta moc neublížila. Samozřejmě si ale musí jeden také dobře připomínat vlastní důležitost a mít dobře vypěstované sebevědomíčko, jinak ty zemřelé následuje, jako další.
Kráčel ulicemi svižným krokem a vůbec si nevšimnul ze začátku blížícího se Doga. Kdyby o jeho přítomnosti věděl, už by se dávno otočil čelem k němu a už z dálky se začal nějakým způsobem vytahovat.

Co tím chce naznačit? A nebylo to náhodou jasné? Všechno, co Alexei kdy řekne musí být nad mraky jasné. Ta černota tu byla nová a zkrátka a dobře ji chtěl poznat. Přece jen se nechtěl zařadit mezi ty, co hodnotili osobu hned na první dojem. Alexovo pravodlo znělo - Pokud se neznáme, automaticky tě nemám rád. Přesně takhke. Potřeboval více důvodů, proč by měl chovat k vlčici jistou náklonost a už už dostal nápad, jak si jeden další získat. Zamával svým dlouhým ocasem sem a tam a pak se zastavil tak nějak za zadkem vlčice. Hmmm! Ještě se uvidí, jak dokáže bejt silná. Vyskočil do vzduchu a mířil si to přímo na ni. Možná by tento Lexův chvat přišel cizím, jako hrozba, ale byla to pro něj ve skutečnosti jen obyčejná hrátka. Jen si chtěl Vyzkoušet její dovednosti. "Ber tohle, jako zkoušku. Chci tě lépe poznat, naznačuju." Pousmál se trochu zákeřně na vlčici. Pokoušel si tímto najít i dobrou zábavu, aby si zahnal špatnou náladu. Někdy musíte uznat, že se Lexa chová, jako malé dítě. Nějak zamrznul v čase, kdy to byl ještě mladý pubescent a má stále potřebu porovnávat fyzické síly s jinými. Nikdy nevyroste.

Stále vlčici pomaličku obcházel a pečlivě si ji prohlížel. Jiní by si možná pomysleli ihned, jak tato vlčice děsivá je. Možná by mnozí při setkání s ní znervózněli, či se dokonce báli. No Lexa nebyl rozhodně výjimka v tom, že měl tendenci k ní chovat určitý respekt, protože byla... no... vypadala ostře. Jenže nějak se mu nedařilo naleznout lepší důvody, než tento. A tak nedal žádný respekt ani trochu zatím najevo. Naopak si připadal v tuto chvíli právě on tím, kdo má mezi těma dvěma hlavu výše. Chvílemi si i říkal, že s tímto vzhledem a přístupem by se mohla Semie k něčemu hodit. Trochu ho deprimovalo, že ho samota donutila vůbec pomyslet na to, že by se mu líbila, jako jeho pomocnice. Vždyť takhle Alexei nikdy před tím nemyslel. Vždycky myslel jen na své věci, nevšímajíc si jiných a věřil si. Vždy si ve všem věřil. "Všechny a všechno jsi nepoznala, to jde vidět. Jsem ale rád, že alespoň s někým si tu sedneš." Ne, nebyl rád. Možná mu připadala užitečná, to ano, ale stále mu přišla ta její zatím běžná slova jakousi arogancí podlitá. Což vlastně Alexei nesnášel. To jeho ego si nejspíše vyžadovalo samé slabé dušičky, co by byly schopny se Lexovi podřídit okamžitě. I když se mu vnitřní síla jiných zamlouvala, nesměla se různými způsoby rovnat té jeho. Bylo to úplně to samé, co s jeho bratrem. "Nebylo by na škodu, kdyby jsi se začala zamlouvat i ty mně." Z Lexy se taky začíná klubat slušný herec. Před chvílí a trochu i teď by vlčku mrzutostí zaškrtil a při tom v hlase zněl i docela vstřícně. "Nejspíše už se teď tvojí přítomnosti nevyhnu." Říkal si, že by z ní mohl i vykroutit nějaké jiné informace o venkově, když tu byla tak nová a on prozatím chodil ven jen pro kořist a to se příliš nevzdaloval.

No jo... všechno se nedalo vydržet věčně a holt Alexei usoudil situaci za správnou dříve, než by původně očekával. Už se jí chtěl otočit čelem, protože ho provokovalo, jak na sebe dva vlci mluví přes Lexova záda. Otočil se a konečně si ji mohl pořádně prohlédnout. No žádná sláva. To se měl jako momentálně a se svou náladou bavit s takovým strašidlem? Ta vypadala teda hrozně, vlastně tak i po hlase působila. "Na tom něco bude." Počkal si, až se tedy představí, přičemž se vydal k ní, aby ji mohl obejít a prohlédnout si ji ze všech stran. Nakonec se též ze slušnosti představil, však pouze prvním jménem, protože teď už na jeho rodu nezáleželo, ani na druhém jméně. Byl bez rodiny, tak k čemu? "Alexei. Rozdíly mezi vlky jsou často k uvejtání... pokud to tak bylo myšleno..." Zabručel po jejích slovech s náznakem souhlasu, ale konečným podezřením. Rozhodně by si necenil toho, že by nebyla s jinými dětmi Hatiho spokojená. Chápal, že ne každý si hned sedne už z vlastní zkušenosti, ale určitě by neřekl, že jsou všichni ostatní na nic. A ano, přesně takto to pro něj vyznělo. Popravdě, přestával tyto větičky brát, jako lichotku.