Príspevky užívateľa

Musel uznat, že už dlouho ho někdo takto nezabavil jen obyčejnou mluvou. Zdálo se, že vlčice netráví svůj čas pouhým zíráním do prázdna, protože se slovy rozhodně uměla. Takové měl rád. S takovými chtěl rozhodně trávit čas. Vybraná společnost, to bylo jeho. Taky vypadala na někoho, kdo by klidně mohl ocenit jeho díla a to se také počítalo. Už nyní se zdálo, že by o nějaké představení měla zájem. Když si ji však tak prohlížel, rozhodně by nebyla i špatný kousek pro pár rolí. To však byly urychlené závěry a bylo třeba si je řádně nechat projít hlavou. Možná se tu jen potýkal s chvilkovým okouzlením a tomu nechtěl odolat. Možná. Velmi možná.
„Oh ne, vy nemůžete bránit umění, to ne. Přeci jen je tak trochu mým rozhodnutím, že se mi právě změnily plány. To jest tedy mým osobním, zcela vlastním, problémem. Nemohu a nedovolím si nic říci proti vám, sličná slečno,“ zašklebil se malinko, ačkoliv se takové věci snažil držet pod pokličkou, ale nedalo mu to. Ta slečna před ním byla skutečně sličná, ale on, takový hromotluk s hlavou plnou nápadů. A za zády ještě s nekalostmi všeho druhu.
„Cožpak I zde se společnost dělí na dobrou a zlou?“ zavrtěl pak hlavou nad tou informací, která se k němu donesla. Nepříjemné, ale co se dalo čekat, že? Že by byl svět růžový, to by se toho muselo změnit podstatně hodně. „A co čekalo vás? Dobro či zlo?“ zajímal se však dál. „A vy jest tedy k nikomu nepatříte? Zajímavé. Zatím jsem narazil jen na ty, ktož hloupě následují nějaké své hrdiny a bůhví koho všeho ještě, aj, aj, aj. Okouzlující, že na světě jest stále někdo, kdo sa drží svých vlastních přesvědčení,“ dovedl ocenit jakožto milovník života bez nějakých smeček a jejich přihlouplých pravidel. „Vědět, kde hledat, to je mi ale skvostná věda, paninko! Hledám už nějakou dobu, ale všude nacházím jen slepých vlků, kteří nemaj smyslu pro kouska umění.“

Bylo to zvláštní, ta potřeba s někým být, ale zároveň se držet dál. Stačilo mu jen pár osobností a konec. Pokud společnost žádal, tak si ji přeci našel, na tom nebyla žádná věda. Pro jeho představení ji navíc potřeboval, ale po každém konci se pak zase sbalil a šel dál. Sám. Většinu času, pokud nezůstali nějaké věrné duše, které se chtěli dozvědět něco víc z jeho života.
Přikývl na jeho slova, ačkoliv se zdál být chvíli trochu mimo ve svých myšlenkách, což nebylo daleko od pravdy. Avšak nepouštěl se do nějakých vzpomínek a všeho možného příliš hluboko. Ještě aby tak ukazoval něco jako slabost. To zrovna. Rozhodně tedy ne teď a tady.
„Abych měl někoho, pro koho mohu tvořit představení. Tvořit, hm, spíš předvádět. Tvořím neustále. Tvoření jest mým životem,“ odpověděl mu na jeho otázku. O dalších důvodech ještě nehovořil. „Dělat divadlo jen pro lesní brouky by se mi asi moc neoplácelo. Ti sotva dovedou udržet kouska pozornosti a ani tě nepodpoří. Nevznesou chválu a ani námitky. O čem by to byl celé bylo? To bych sa nikam neposouval. Navíc kdo by přitáhl hledět na nějaké otřesnosti! Biz diváků by nebylo divadelníků. A ani mě.“

Tahle kovářova slova v něm poměrně zarezonovala. Už několikrát se potýkal s tím, že mu málem bylo něco odcizeno. Nebyl totiž jen divadelníčkem, ale také se zabýval prodejem všeho druhu. A když vám někdo nemá jak zaplatit, tak zkouší ledaco. A nebo něco slíbí a pak se z toho vyklube jen pokus o hloupou krádež! Raději se tak snažil své předměty držet ve velké tajnosti a obchodovat s těmi, kteří za to skutečně stáli. Případně s nimi uzavírat různé dohody, které nešlo jen tak obejít. Vymýšlení takových vymožeností už mu nebylo cizí a ani mu to nedělalo nějaký závratný problém. Moc dobře ostatním rozuměl a uměl je skvěle prokouknout, diagnostikovat si je.
Další otázka také udeřila hřebíček na hlavičku. Samozřejmě, že mu někdo chyběl! Dokázal by i konkrétně vyjmenovat kdo, ale neopovážil se takové věci vyslovovat nahlas. Jedna strana bojovala s tím, že by tak projevil svou slabost, a ta druhá, ta se zkrátka jen nechtěla dělit.
„Ano,“ odpověděl tak zprvu naprosto jednoslovně, bez okolků. „Ale cožpak žádnému dobráku někdo někdy nechybí? Je však třeba hledat rozdíly, mládenče. Chybí mi jeden, možná dva. Možná tři! Ale deset? Z toho bych důvěryhodně znal tak možná dva? Ale ne, ne, ne, ne, to je přec hloupost. Měl bys své umění rozvíjet ve společnosti pouze těch vybraných, důvěřuj mi,“ zahleděl se mu zprudka přímo do jeho očí. A tu by jednoho až zamrazilo! „A měl by sis jej uchovávat pro sebe. Pro tvoje štěstí a pro tvou vášeň. Pro tvé poznání! Nenech se zlanařit nějakými...skupinami.“

Ten neustále klidný výraz jej možná drobátko rozčiloval. Ne že by byl konfliktní, to rozhodně ne, ale bylo tam něco z čeho mu lehce cukal koutek, ačkoliv to nedával nijak najevo a pokračoval v jeho kamenném výrazu, který měl většinu svého drahého času.
No, každý svého štěstí strůjce. Pokud si zvolil takovou práci a takový životní styl, tak prosím, že. Ambrož do toho stejně neměl co zasahovat. Nebyl žádný guru ani poradce v tom, jak by se správně mělo žít. Pouze držel zášť vůči smečkám a jejich společnému způsobu života, jehož dokonalost se snažil vyvrátit tam, kde to mělo smysl. „Zlodějů?“ zbystřil však u toho slova. No panečku, to tu ještě neměl. „Pankharti,“ zamručel si zase tou svou hatmatilkou nějakou nadávku na takové hříšníky.
„Možná je to jen systém pro ty, jež nevědí co s jejch životy porobit. Jen se to celé trocha zvrhlo,“ začal nad tím znovu přemýšlet. „Tož benefity to mít může, vše máš pod čumákem, dobré, ale až ťa vyhodí? No ejhle, to je srandy!“ ušklíbl se nad vzpomínkami, které si kolem tohoto tématu uchovával. „Potkáš aj individuály.“
Na jeho další slova mu přitakal. „Ať je tu kdo je tu, nemám potřebu se jim odevzdati. A možná bys měl přemýšlet nad tím stejným, kováři,“ pokynul směrem k němu. „Myslím, že tvé práce by bylo ceněno mnohem více jakožto projektu jednoho individua. Moment, kdy padneš do spárů těch otrokářů je šmitec s tvou zajímavou budoucností. Kým jest budeš, pokud budeš pracovat pod nimi? Jen dělníkem! A kým jest, pokud budeš sám? Umělcem!“

Ta zajímavě vzhlížející květinka by si však takovému slovníku měla začít přivykávat co nejdříve. Ambrož měl skutečně vybraný styl chování a mluvy, a rozhodně to nebylo něco, co by jeden slýchával každičký den. Ovlivněn všemi svými hrami a dialogy, které vymýšlel, už snad ani nebylo cesty zpět. Kdepak, nebylo možno, aby se ještě kdy vůbec vyjadřoval jako většina populace. Navíc o to ani nestál. Chtěl být tím gentlemanem, který zná etiketu, umí se chovat a zvládá své emoce. V rámci možností. Ve výsledku to byl ale vážně jen takový vílí, poměrně flegmatický obřík.
Jejím úsudkům se ovšem pozasmál. „Ah, ale, ale,“ zavrtěl hlavou. „Vskutku mám i lepší dny. Třeba vás s nimi někdy potěším, ale dnes již ne, dnes mé plány byly změněny,“ pohlédl na ni, tak, aby dal najevo, že ona byla ten, kdo změnil jeho představu o tomto dni. „Tož jsi zdejší, hmm...“ zamumlal si pro sebe, přemýšlivě. „Bohůmžel, já nepocházím z těchto krajin. Dlouhá cesta, dlouhá, tak dlouhá sem vedla. Jen řekni, čeká mě zde zlo či štěstí? Jak moc si zde vážíte umění?“ optal se, zamávajíc při tom těmi svými nápadně odlišnými křídly, která nutno podotknout, k jeho výzoru a velikosti příliš neseděla.

Byl tolik zahloubán do svých myšlenek a do všech těch kritických názorů, že si ani nepovšiml toho, že jej někdo sledoval. Že měl vskutku obecenstvo! A to, to se panečku nikdy neodmítalo! Už vůbec pak ne, když se jednalo o sličnou slečnu, která dozajista měla vkus a možná se i vyznala v nejnovějších trendech takového divadelnictví a dramatu? Ale ne, kdepak, nebyl bláhový. Copak se každý měl vyznat v jeho koníčcích? A co když tahle opravdu něčemu rozuměla?
Náhle na ni obrátil svůj zrak a provedl pohyb, který nápadně připomínal poklonu. A to i přesto, že se svým krátkým vystoupením nebyl úplně spokojený. Taková poklona se ale slušila a patřila! „Děkuji, srdečničko,“ přirovnal si k ní hnedle jedno pěkné oslovení. „To jest jeden z mých horších výkonů, obávám se,“ prohodil však, aby vše trochu usměrnil. „Byl to můj hlas, co tě sem přitoulal? Či jsi snad zdejší, cizátko?“ naklonil malinko hlavu, ačkoliv v jeho velikosti a stavbě těla, pominul by jeden ta křidélka, které mu možná snad ani vizuálně neseděla, to vypadalo drobet komicky. Ovšem na dráhu komika se dávat nechtěl. Drama, to bylo jeho. Komedie, ty rád přenechá druhým. Přeci jen nebyl úplně největší zásobárna vtipů, ačkoliv by asi dovedl nějakou vymyslet, určitě. Teď jej ale zajímalo něco trošičku jiného. Tu měl přeci možnost se zase něco dozvědět, ne? Zjistit, kde se co odehrává a kde kdo sídlí.

No, skutečně mu moc nepomohl, to ne. Zdálo se, že jeho štěstí se na chvíli vytratilo, když si uvědomil, že tu mu pšenka nepokvete. Na druhou stranu, mohl se dozvědět trochu jiné věci než to, po čem zpočátku tak prahl. Nicméně, trochu jej pobudila slova, která Lan později vyřkl a která se týkala smeček. Jasně, dobrý, každý svého štěstí strůjcem, ale– stejně by mu nejradši vymluvil díru do hlavy, mládenci! Měl by si užívat života a ne takhle přemýšlet nad nesmyslnými spolky a už vůbec se k nim přidávat.
„Zřejmě,“ zamrmlal. „Možná si příště lépe rozložit práci?“ navrhl. Ne že by měl úplně chuť se s někým dohadovat, ale přeci jen to ze sebe musel dostat, protože zkrátka nerozuměl, proč by někdo chtěl žít takovýmto stylem. Kočovnictví a divadlo, to bylo ono! Ale kdo byl, aby tu přemlouval nějakého kováře, že? Co ten by mu mohl nabídnout. Leda zajímavou roli– ale ne, to je ještě příliš brzy. Své herce si vybíral pečlivě.
„Pokud to někomu vyhovuje, tak prosím, ale zři, taktéž mám stále čtvero nohou a plné břucho. A jsem sám,“ poznamenal, jako kdyby to nebylo jasné, aby podtrhl svou myšlenku, že i o samotě se dá žít. Neměl však ani družku, což bylo něco, na co mu sem tam myšlenka uklouzla. Avšak aby našel takovou, která by mu vyhovovala, to by bylo trochu složitější. Přeci jen měl styl života, který ne každému sedl. „Mnohokrát jsem spatřil, jak byl tento ohavný systém napadnut a není to příjemné podívání. Proto jest raděj trávím svůj čas takto, mimo skupiny beze smyslu,“ zakončil už to raději. „Copak tě nikdy nelákalo být takhle svobodný?“

Omlouvám se, omlouvám se! K čertu se všemi omluvami, pomyslel si, protože jej to téma vskutku trochu nahněvalo. Ne proto, že by se o něm Lan zmínil, ale proto, že jím zkrátka a jednoduše pohrdal. Někdo by řekl, že je třeba asociál nebo tak něco, ale to nebyla pravda. On chtěl společnost, měl ji rád, rád se předváděl, ukazoval svá dramatická díla a kdesi cosi, ale aby byl článkem nějaké smečky? No to ne. Aby někomu patřil, TO ne. Chtěl být významem slova „svoboda“. Ušlechtilým a svobodným dramatikem, který s takovým pojmem jako je „smečka“ nechce být nikdy spojován.
„Cožpak nemáte místo, kam se chodíte bavit?“ překvapilo jej skoro. Co to tady bylo za sebranku? Město podivínů? Cizáckou planetu pekelníků? A tu udeřil s tou otázkou. „A! Smečka!“ div si neodplivl, aby to slovo dokázal zkousnout. „Banda potupníků, hanebitelů, zlotřilých bláznů, co chtěli by vládnout světu. Celičkému, pokud by se jim snad i poštěstilo, mládenče, celičkému! Nepřeháněj, přec ti to nemůže připadat jako dobrý nápad. Lovit pro cizí, ale ne pro sebe, protože někdo si s hrdostí páva poví, že je důležitější než ten druhý. Jaká hloupost, jaká hanebnost! Příroda se o takové věci nestará. Nepoví, zda ty jsi ten, a ten zase ten. Neřekne, že jsi lepší než ten druhý. Nenašeptá ti v noci do ušiska, že by ses raděj měl nad ostatními považovat za boha! začal argumentovat. „Nebuď hlúpý, kováři.“

Velké prostory, takové velké a rozlehlé prostory, ty byly jako stvořené pro hru. Kéž by tak jen mohl mít obecenstvo, které by ocenilo jeho zpěvy a hlas, který byl výsledkem několikaleté práce a absolutního odevzdání sebe i své duše. Ještě jednou prozkoumávajíc své bezprostřední okolí, ujistil se, že je kolem bezpečno, aby mohl spustit něco, co by za pořádnou podívanou přeci jen stálo. Vrcholek kopce, tahle obrovská planina, ta se snad sama vybízela k tomu, aby mu pomohla roznést jeho hlas do neznámých dálek.
„Ah, má jediničko, miláčku!“ vyhrkl najednou část dialogu na který mu však nikdo nemohl odpovědět. Většinou tomu tak bylo, když vymýšlel nebo opakoval již naučené scénáře. Obzvláště po tom, co znovu opustil kraj ve kterém se na nějakou dobu usídlil. Prozpěvoval zde svým operním hlasem o lásce a loajalitě, ale přesto se sám nedokázal ani usadit na jednom místě.
„Kdes takovou dobu! Čekal jsem, obával se, strachy umíral!“ předvedl snad i povedenou grimasu, která vyřčené emoce ještě více podtrhla. „Mé srdce planoucí pro tvé! Ten obludník nesmí tobě přijíti na chuť neb pak...pak dozajista ztratí můj malý, zcela maličký život, smysl!“ zarmoutil se a snad i na chvíli zavřel oči, aby emoce mohl lépe prožít. „Ne, to takto nejde. Hloupost. Malichernost,“ zkritizoval se však téměř okamžitě. No, ne každého dne bylo posvícení a Ambrožova kritika byla někdy vskutku až moc kritická, byť hodnotil klidně jen sám sebe. Byl to přeci jeho život a nic jiného pro něj nemělo smysl. Až tedy na pár věcí.

Samozřejmě, Ambrož nebyl někdo nevzdělaný, ale naopak. Vždy se táhnul po tom, aby věděl co nejvíce informací. Však se mu hodily i pro jeho hry! Kdyby toho tolik nevěděl, jak jinak by mohl sestavit takové skvosty? Musel nějak porozumět životu z různých stránek, protože kdyby psal pořád o tom samém, co by se odvíjelo od jeho vlastních zkušeností, tak by to brzy byla nuda. Ale kováře, toho snad ve svých hrách ještě neměl.
Jen co však cizáček zmínil smečky, Ambrož se skoro hrůzou oklepal. Nesnášel tenhle koncept. Opovrhoval jím jako svými největšími nepřáteli. „Oh, ne! Kdepak! Ani náhodou!“ ozval se tak rychle, aby snad co nejrychleji utnul konverzaci o takových sebrankách. V životě, nikdy, ani ve snu, by se k něčemu tak nesmyslnému nepřidal. Hloupá společenství pro ty, co nevěděli co se životem. Beránci, co viděli jen zeleň a mysleli si, že ta cizí snad chutná ještě víc než ta...svobodná.
„Myslel jsem jen nějaký život – někoho, kdo se tu pohybuje. Místo, které nezeje takovou prázdnotou a které by uvítalo nějaké z mých děl, mládenče,“ vysvětlil mu pak později. Kdyby přeci jen započal svá představení, třeba by mohl mít nějaký dosah a ten dosah by mu pomohl najít– Hm, to už je ve hvězdách. Tenhleten holomek mu ale asi moc nepomůže. „Takovýhle společenství, to ne–ne, to není nic pro mne! To by nemělo být pro nikoho. Tací nešlechetníci, oklamači...Taký povrhel!“ zamračil se dokonce. „Cožpak se pak jeden skutečně cítí být někým VÍC, když odevzdá svou duši pekelníkům? Tssh, láska je ve svobodě. A svoboda...svoboda je láska.“

Takže vskutku nenarazil na nikoho, kdo by mu v téhle díře pomohl. Ambrož ale rozhodně nepatřil mezi ty, co by se kvůli tomu začali nějak vztekat, takže si leda tak povzdychl a přikývl. „V případě takovém...my oba ztracenými bídníky jsme. Bídníky na cestě života,“ oznámil již zřejmé z toho, o čem se bavili. Vždycky se říká, že ve dvou se to lépe táhne, ale dokáže mu tenhle kamínek pomoci a nebo alespoň dělat vhodnou společnost? Že by byl nějaký nevzdělaný, to nevypadal. Mluvil rozumně, jasně, takové měl rád.
Pln zvědavosti jako malé vlče, vyčkával, co mu však tenhle podivín o sobě ještě poví. Takže tahal šutráčiska, ale ne jen tak nějaká! On z nich asi i něco vyráběl. No paráda, tam by se sešli. Ambrož měl rostlinky a tady tenhle měl kameny. Jedno z toho bylo definitivně silnější, co by se fyzické síly týkalo, ale jinak? Ha, rostlinky, ty dovedly být kouzelné!
„Tož kovář? Také povolání!“ zvolal, když konečně porozuměl smyslu toho, proč to všechno s sebou vlastně tahal. „Byl bych si myslel, že v kamenech nacházíš sílu jinou než sobě vlastní,“ poznamenal, když si tak znovu prohlédl ty jeho brašny. Taková věc by se mu určitě jednou hodila. „Poslúchaj,“ pokynul mu. „Kudy tudy někam, kde bych mohl naleznout společnost, tu mé duši tolika příjemnou? Neumím jen být. Musím konat. A hledat. Copak nevíš jen o nějaké malé, úplně maličké informaci, co by byla nám dvěma k něčemu dobrá?“

Přesně tak, Ambrož skutečně oplýval tou prazvláštní mluvou a používal ji i v klasickým, prachobyčejných konverzacích. Tolik mu jeho hraní a vymýšlení scénářů přirostlo k duši, že nebylo cesty zpět. Byl uvězněn ve svých vlastních světech a otročil jim.
Co se ten zlořečenec přiblížil, Ambrož si začal dávat ještě větší pozor. Pořád přeci nevěděl, co to tahá s sebou za podivnosti. Co za nástroje tam skrývá. Jó, už potkal tolik vlků, co měli všelijaké úmysly, že se nenechal jen tak hloupě napálit. Zatraceně, zaklel si pak pro sebe, když zjistil, že ani tenhle černokněžník není místní.To si teda moc nepomohl. Potřeboval hledat, hledat úkryt, jídlo a také někoho, kdo dokonce nesl jméno. O tom se však rozhodně nehodlal svěřovat tomuhle cizému cizákovi.
„Místním nejsem, to ne. Též jsem přicestoval, ah, dlouhá to cesta,“ otřepal se nad vzpomínkou, která se mu ještě živě přehrávala v hlavě. Vzpomínka na všechny neduhy, které musel překonat, aby se dostal sem, na místo, které alespoň chvíli působilo klidně. Tedy než přišel tady tenhle, ten narušitel.
„Přesně v těch brašnách,“ vyslovil ono slovo jako kdyby to snad bylo něco, co mu nechutnalo. Materiály, materiály, ať mu ukáže, co to je! Pěkně jej to zneklidňovalo. Jen co ale ty brašny konečně otevřel, Ambrož do nich ihned nakoukl. Kamení? No paráda, to se setkal s někým, kdo věří v sílu kamenů nebo tak něco? Hloupost, pravou sílu měly rostliny, to moc dobře věděl. Když si ale spojil dvě a dvě dohromady, rychle mu došlo, s čím se tu potýkal, a že měl možná potencionálního zákazníka. Z toho nošení kamenů ho přeci musí někdy bolet záda, ne? Mohl by mu něco nabídnout. Ale ještě si ho proklepne, tohle nebylo jen tak.
„Těžko uvěřit, kameny,“ uchechtl se nad tím trochu. „Jméno mé Ambrož jest,“ pronesl pak představení jak se slušilo a patřilo. „A co s těmi tvými šutráky, kameníku? Ukazují ti osud nebo kudy máš jít?“

Ať už na cestách nebo kdekoliv jinde, nikdy nezahálel. Musel vymýšlet, musel držet svůj mozek při dostatečné aktivitě, aby mu přeci jen úplně nepřeskočilo. Jenže nebyla tohle právě ta brána do pekel? Brána k vyhoření? Ne, nemohla, nesměla být. Ambiciózní Ambrož nesměl poleviti. Jak by také mohl, musel nést to dědictví, tu histórii, ten poklad! Poklad, který nikdy nemohl odejít z tohoto světa, pokud jej alespoň jeden jediný držel naživu. Nyní však byl ten jeden jediný ve svém okolí. Své drahé herce zanechal za svými zády, když se vypustil na další svět. Nebyl čas. Musel. Všechno v jeho těle volalo po tom, aby hledal.
Utopen v myšlenkách svých vlastních, zaslechl někoho, kdo mu snad celou dobu dělal nezvané obecenstvo? Takové, které se vplížilo do dění bez ohlášení. To, které možná hodlalo v tichosti zbavit života někoho z dalších posluchačů, zatímco ostatní by jen pozorovali, unešeni tím žalozpěvem...! „Hle, zlořečenec!“ otočil se najednou tak prudce na neznámého. V ten moment se jej jal prohlížeti, od hlavy až k patě. Ten neznámý padúch s sebou nesl cosi těžkého, to by i hlúpý poznal! Ty brašny se pod vahou čehosi jaly k zemi. Zvláštní. Zbraň? Scénářů se v té jeho hlavě odehrávalo mnoho, když k němu najednou dolehla slova, která zněla spíše poctěně než jako nějaká bezduchá chvála od někoho, kdo měl jinačí úmysly. „Děkuji,“ pohlédl na něj skoro překvapeně. Nečekal, že by se tu zjevil takový mládenec, co by snad i ocenil jeho díla. „Tys jeden z místních, co zde, na těchto ukrutných místech, živoří?“ otázal se, stále častěji upoutávajíc zrak na to cosi v jeho brašnách. „To co tam skrýváš, cizáku?“ nakonec jej přeci jen potřeba vědět naprosto ovládla a vynutil ze sebe onu otázku, kdykoliv připraven k útěku nebo k nepříjemnému střetu.

Jedna tu, druhá tam, ej, dva, tři, čtyři,... znělo velkém vlku v hlavě, když procházel kolem toku řeky, která mu byla rozhodně neznámá. Hleděl při tom na své nohy a jeden by se nejraději schoval za strom a počítal sekundy do té doby, než se přerazí. Na to si ale ten morous s křídly dával setsakra pozor. „...ale ty, tys mi byla tím, kdo mě srazil na má kolena a ó, jak to mé srdce zabolelo! Mé maličké, malé, maličké,...úplně malinkaté! Schované v nejzazším koutě, zahalené studem a ah, má ty milá, nejmilejší! Zničilas mne...“ Tak prořízl ticho a šum vody hlas toho obra, jehož hlas byl snad tvrdší než sám kámen. Těžko již šlo poznat, zda–li se jednalo o hlas jemu samotnému přirozený, či takový, který se za život naučil, aby podpořil dramatično svých děl. Ale co, ten už snad svůj hlas ani neměl! Obětoval se pro své umění. A řeka, ta jako kdyby nyní nesla jeho zatracené poselství mnohem odevzdaněji než samotný vzduch.
„Jdu sám, pokřtěn hrůzou a strachem...! Jen hleďte, hleďte!“ ohnal se kolem sebe, až zlostně. „Je sám! Hleďte na něj! Sám, samotinký! Osamocený mušketýr! Voják! Bídník!“ Už jen dramatická hudba snad chyběla. Jeho hlas jako hlas operního zpěváka toho nejlepšího kalibru se roznášel do nejbližších výšin. „Pohleďte, na ničemu. Své srdce obětoval a nyní že by...že by pro pomstu vstával? Vidíte? Maminko, hleďte! On vstává! Kliďte se!“ rozeslal naposledy svůj hlas vzhůru k výšinám, než se s hlubokými nádechy zase uklidnil. Byl na správné cestě nebo se ztratil v nitkách svého osudu stejně tak jako postavy z jeho nejpovedenějších kousků? Já vím, vím, žes svou pouť tak drahou, nesmírně drahou, zakončila v místech podobných těmto krajinám bezelstným. Krajinách lačnících po mé krvi, mučících mě hladem a žízní po vědění...!

Jméno: Ambrož
Přezdívka: –
Věk: mladý dospělý (14.2. 2020)
Pohlaví: samec
Matka: Libuše
Otec: Elijáš
Sourozenci: mladší sourozenci – Anežka, Johanka, Apoléna, Hanka, Editka, Štěpánka, Saša, Majdalenka
Charakteristika: Ne jen tak někdo, ale vlastně docela NĚKDO. Ambrožův svět je poměrně rozmanitý a rozhodně není někým, kdo jen tak zlehka proplouvá životem a nechá se ovlivňovat vnějšími vlivy. Je mistrem svého řemesla – vyzná se ve svém okolí a v hlavě nosí poznatky o různorodých možnostech fauny a flóry, které přebral jak z odlišných kultur se kterými se kdy setkal, tak od těch nejbližších. A samozřejmě i ze svých vlastních zkušeností. Rozumí tomu, která rostlinka je dobrá k čemu a fušuje tak dost do léčitelství. Kromě takového koníčku má ale ještě další – tedy divadelnictví. Kulturní život je pro něj domovem, zbožňuje předvádění jeho do detailu promyšlených scének a zkrátka velmi rád pohlédne na nadšené, pobavené a dojaté tváře sledujících. Zasloužený aplaus je pak téměř synonymem slova „láska“. Copak ale, že si rád zahraje, on hlavně vymýšlí! Není přece dobrého dramatika bez toho, aniž by znal, jaké to je skutečně hrát. Kdejakých nápadů má v sobě až k prasknutí a jistěže jeho hlubokým přáním je vše ztvárnit za pomocí dalších tlapek. Co by pro ostatní neudělal, že? No, drobet by se toho našlo. Neustále není jen chodící nadílkou v podobě distingované zábavy, ale zákeřnosti za ušima také má. Odmítá koncept smeček a rozhodně by jej nikdo nedonutil se do takového „společenství“ přidat. Postrádá to pro něj veškerý drahý smysl. A nad těmi, kteří drsně hájí své postoje v takových tlupách, trochu ohrnuje nos. Celý život zvládl na svých vlastních nohách, tak proč by mu měl někdo pomáhat? Proč by se měl stát členem něčeho tak, dle jeho názoru, hloupého?
Ačkoliv spoustou vlků dovede opovrhovat, také je zvládne perfektně diagnostikovat. Ze svého životního pozorování se naučil rozlišovat osobnostní rysy, nebo si je minimálně dobře tipnout. Rozpozná blázna od dobráka stejně tak jako skutečného blázna a toho, kdo to jenom hraje. Baví jej se zaobírat možnostmi mozku, představivosti, snů, a samotných myšlenek. Chce zkrátka přijít na kloub spoustě věcem, ale copak existuje vědec, který by se jednou dočista nezbláznil?
Minulost: –
Zajímavosti:
• Výborně se vyzná ve flóře – rozumí rostlinám, ví které použít na co, které jsou jedovaté a které naopak blahodárné.
• Je rozeným „scénáristou“, umí skvěle rozdávat rozkazy a úkony. A to velmi přesvědčivě a úderně.
• Často mluví moudře, možná až zastarale. (Zřejmě kvůli tomu, že často v takové řeči připravuje promluvy pro své divadelní hry.)
• Výška cca 85 cm.
Magie: –
Obrázek:

Další postavy: Valérian Estrela do Norte