Príspevky užívateľa

Nu co, začínali se nejspíše pomalu štvát navzájem. Tedy, ne, že by to na něm šlo moc z řeči těla poznat, jak se něčemu takovému ostatně snad zcela účelně — anebo prostě od přírody — vyhýbá. Zjevně není ten typ co na srdci, to na jazyku. Anebo na těle. Ale hlavně na tom jazyku by bylo zatěžko toho moc co najít.
Na stranu druhou, třeba ho mladík dostatečně irituje na to, aby ze sebe nakonec přeci jen dostal: “Západ slunce každý den vidíme,” a tlapou k tomu kotouči světla letmo mávne, “apokalypsu? Ne.” A vydechne pak, jako kdyby vysvětlovat něco takového bylo přímo vyčerpávající, hřbet trochu zvadlý.

Mluvit, no, těžko říct, ale prozatím si nad stádiem svého jazyka odfrkne. A jakoby si to chtěl vyzkoušet, pootevře tlamu a skoro zkusmo si jazykem přejede po zubech, zjevně mu to je docela nepřirozené, nebo to minimálně není třikrát instinktivní úkon. Kéžby měl uříznutý jazyk. Věci by to dělalo mnohem jednodušší. Nikdo by od něj neočekával, že promluví, že odpoví, že bude pokračovat v takovéhle konverzaci, že se bude bavit s tímhle—S tímhle kým? Čím, s tímhle podivínem, lunatikem, co mu tady káže o konci světa, s tímhle—… Odrazem něčeho zvláštně známého. Ostatně to Chozai stojící před jeho jménem má svůj význam, že?
Povzdechne si nad tím, co mu tam říká dál. “Brzy, říkal jsi,” připomene mu po troše přemáhání k takovému plýtvání slov, ”to faktem není. Víra, proroctví, možná — ne fakt.”

Reakci? Jak se to vezme. Pokus o přivlastnění lebky z něj dostane hlubší nádech, který s výdechem zní spíše jako zavrčení. Ale trhat končetiny mu za to asi nemá v plánu. Asi. Přeci jen, lebka pořád leží jen na zemi, v květinovém loži, na neutrální půdě. Zatím a asi nemá v plánu. Tohle je alespoň však první věc, na kterou reaguje nějak hlouběji. Výrazněji.
Apokalypsa, ta ho však zaujme více. Hlavu znovu nakloní a když se cizinec přiblíží, znovu mávne ocasem, zase na druhou stranu, nejspíše němé varování, že osobní prostor si hodlá bránit zrovna tak, jako tu medvědí lebku. Nakonec se ale odhodlá, i když slušné mravy kážou, že každý správný divák má v divadle ani nedutat — koutkem oka se na něj podívá a praví: “Proroctví? Víra? Odhad?” Hlas chraplavý a slabý, tak, jak se to k lenosti hlasivek pojí.

Jenže pokud si šedivý Hamlet hodlá hrát divadélko, kor sám pro sebe, kdo je, aby mu do něj vkládal repliky? Přeci jen, publikum má za úkol pouze sedět v hledišti a poslouchat. A pokud mu něco jde, tak je to právě tohle. Poslouchat.
Když už je však jasné, že se mu klidu nedostane, pomalu znovu přikývne a trhne hlavou na stranu tak prudce, až se popínavé stonky v jeho hřívě roztrhají a medvědí lebka mu spadne k tlapám, rovnou na ty květiny, ničíc je. Třeba ukázka toho, že s darem života přichází i dar smrti? Zrovnatak rychle, jako se ukázaly, byly, přeci jen, zase zpět zadupány do země. A konečně se na něj otočí, dokonce se mu podívá i do toho jednoho oka, hledíc do té propasti… Střihne ušima, jakoby ho vyzýval, ať v představení pokračuje, než pohledem zase skončí někde v neurčité dálce. Třeba k něčemu zajímavému přeci jen povede, taková konverzace, že?

Nemůže vědět, co za vlka v rouše beránčím mu začne dělat společnost. No, spíše vlka v rouše, tečka, přeci jen, část tváře mu zakrývá hadr. Šátek. Nebo v rouše kamenné? Za sochu by ho klidně zaměnit šlo. Jenže to i Am’yaashe, jak v první chvíli vůbec nereaguje. Vlastně snad skoro minutu, až moc táhlý čas ticha, které nepřeruší — jen mávne ocasem a stočí si ho u tlap na druhé straně těla, asi ve znamení pozdravu. Minimálně jako známku, že mladíkovu přítomnost zaregistroval.
Hezké, ano, to rozhodně byly, přikývne mu na to pak, jak skloní hlavu, ať si přes oční důlky lebky prohlédne květiny blíže. Jenže on se o nich vybavovat zjevně taky nechce. Vlastně otázka je, jestli se o něčem vůbec vybavovat chce. Ale snad z dobroty duše, když už je tedy ten druhý bere za hezké, nechá ze země vyrašit pár dalších, rozkvetou jim před tlapami jak ve zrychleném záběru. A pohled zase upře do údolí před nimi, když se svým výtvorem na pár sekund pokochá.

Když se na hranicích Norestu objevil tehdy, po tak dlouhé době, poprvé, myslel na to, že je čas se vrátit domů. Jenže dnes? Dnes spíše bloumal nad tím, zda existuje domov, do kterého se vracet. Anebo třeba taky vůbec ne, třeba ho více zajímají mraky, po kterých se občas ohlédne, třeba ty scenérie, které se před ním rozléhají, když se zahledí z kopců dolů do údolí. Třebaže si v hlavě už dost dávno usmyslel, co má a nemá smysl hledat, že domov tak, jak si ho pamatuje, už prostě a jednoduše nenajde.
Vlastně na tomto všem ale vůbec nezáleží, že? Pokud někdo neumí číst myšlenky, tak toto vše na něm stejně nemá šanci vyčíst.
Řeč drobného těla, postaveného na krátkých nožkách, vychrtlého a stejně díky hrubé srsti jaksi robustního, nic neprozradí. Snad by k tomu pomohl obličej, oči, přeci jen jsou okny duše! —, jenže to by je nesměla zakrývat velká lebka, větší, než je ta vlčí, na místě ji držíc úponky rostliny, které končí vpletené do copánků jeho jakési hřívy. A tak, když tak jen sedí v trávě na jednom z místních kopečků, je zatěžko říct, co se mu honí hlavou, pokud vůbec něco.

Nikdy nebyl úplně někdo, kdo by vyhledával fyzický kontakt. Jenže když se na něj tak rychle rozběhla, ani s sebou necukl. Stalo se to v mžiku sekundy, najednou se kolem něj ovinul tak nádherný hřejivý pocit, ovinul jej jako deka a skoro mu vyrazil dech.
Bellanna vyrostla. Dost na to, aby byla i vyšší než on. K vlastnímu neštěstí zdědil matčiny krátké nohy a celoživotní podvýživa k růstu moc nepomohla. I její křídla byly o tolik větší, než si je pamatoval. Kdysi by přísahal, že by neunesly ani myš -- teď by snad mohla ale vzletět i s ním na zádech. Či s těmi malinkými uzlíky, které očividně měla přivést na svět.
A i když to obvykle nedělal, pod medvědí maskou se pousmál. Nevěděl moc co říct, tohle bylo za hranicemi omezených schopností jeho verbální komunikace, ale taky byl rád. Neskutečně rád. Našel to, co hledal. V objetí si položil svou hlavu na její rameno, špičáky lebky se jí prokousávajíc skrz hustou srst jemně do kůže, stejně jako jí chladily jeho vymrzlé zlaté okovy. Dlouze si povzdechl, když na oplátku ucítil její slzy na svém kožichu. "Hezké tě znovu vidět," vysoukal ze sebe chraplavým hlasem a i když cítil, že se jej sestřička odmítá pustit, trochu se ze sevření vysoukal -- a prudkým pohybem tlapy roztrhl provaz rostlin, který mu držel lebku v obličeji. Ta se jen sesunula dolů. Teď už na něj Bellanna mohla vidět. A znovu se pousmál.

Slyšel křupání sněhu přicházející z dálky. Prvně se mu nechystal věnovat velkou pozornost — jenže když se zvedl mírný vítr, který mu přivál pach. Ten pach.
Nemusel nad tím přemýšlet dvakrát, okamžitě ho poznal. Bez jediného zaváhání ho okamžitě zařadil. Ale přesto kompletně zamrzl.
Nemohla to být ona. Ne ne ne ne a ne. Zastavil se uprostřed kroku, s tlapou ještě ve vzduchu. Nemohla to být ona. Ještě pár křupnutí. Nemohla to být—
Trhnul s hlavou do strany tak zničeho nic, jako se zastavil. Medvědí lebka, která mu perfektně zakrývala obličej, mu málem spadla, přesto však schovala jeho výraz. Což bylo jenom dobře, protože před sebe hleděl s otevřenou tlamou. Vysoká vlčice, nápadně fialová, dlouhý ocas, rohy, křídla. Byla to ona. A on vůbec nevěděl, co dělat. Co říct a jak se chovat a-… ,,Bylo to dlouho,” vysoukal ze sebe jenom polohlasně, sotva slyšitelně.

Zatímco včera hustě sněžilo, noční mrazy pokračovaly i druhý den a mráz tak vymetl oblohu do kompletní čistoty. Perfektní modř. A i přes studený vzduch, slunce mírně hladilo po srsti a odráželo třpyt sněhu do očí. Bylo to v podstatě docela přívětivé počasí na poměry zdejší krajiny v posledních týdnech, jak stačil zjistit. A další dobrou zprávou mu bylo, že hory, které viděl před sebou se rozkládat, měly známý tvar.
Dnešek byl vlastně dobrým dnem.
Nenechal si proto nechat kazit náladu tím oslepujícím třpytem ani otravným sněhem. Tedy, v jeho případě se ale úplně nedá hovořit o nějakém rozdílu v chování ve špatný a dobrý den -- vše přijímal tak nějak stoicky. Nebo, přesněji, spíše lhostejně. Stejně tak by zrovna mohla být vánice, a on by šel tím stejným loudavým, nicneříkajícím tempem s hlavou přikrytou tou svou lebkou. Očekávat od něj nějaký výraz, ať už nadšení či zlosti, obzvlášť když neměl společnost, by bylo absolutně naivní. Ale i přesto byl v uvolněném rozpoložení. Snad by ze sebe vysoukal pár slov i bez donucení, uvědomil si a skoro se mu až zachtělo uškrnout. A to už něco znamenalo.

Bylo načase se vrátit domů. Jenže to se lépe řekne než udělá. Hlavně pokud jste se rozhodli vydat se (znovu) do světa na konci podzimu.
Totiž, ono by to asi snad ani nebyla tak dlouhá cesta. Tempem průměrného vlka tak pár týdnů, stačilo se vydat směrem na západ a rovnou za nosem, není se kde ztratit -- tak si to aspoň naplánoval. Jenže navzdory výjimečným schopnostem, které mu byly v tlupě Lehatzif přisuzovány, Am'yaash nemohl předpovídat, že mu cestu přikrášlí tak neskutečně krutá zima.
Většinu dne sněžilo tak moc, že sotva viděl před sebe a tak navzdory tomu, že byla mnohem větší kosa než přes den, dnes šmátral krajinou v noci, kdy alespoň ostrý mráz zabraňoval sněžení. Dnes obzvlášť proklínal všechny bohy za to, že nikdy pořádně nevyrostl. Bílá peřina se mu lepila na náprsenku a i přes výjimečně hustou srst se nepříjemně prokousávala až k jeho kůži. Šel na své poměry však docela rychle, navzdory tomu, jak byl vcelku vyčerpaný a hlavně roztřesený zimou; doufal, že u koryta nyní zamrzlé řeky najde alespoň nějaký improvizovaný úkryt. Začínalo to přeci jen být poměrně urgentní.

jméno: Chozai Am'yaash
(důrazně žádám, aby byl v seznamu postav pod jménem Am'yaash, nikoliv Chozai :))

přezdívky: Amiáš, Am'yaash

věk: mladý dospělý (pokud si pamatuji dobře, tak datum narození 20/05/2021? nějak tak)

matka: Luna †
otec: Orson
ssourozenci: Bellanna, C'héraitché

povaha: Kdokoliv viděl Am'yaashe vyrůstat, nebude překvapen, jaký je v dospělosti. "Podivínství" mu zažité léta z hlavy nevymazala, ba naopak, jakoby ho dovnitř zcela definitivně zařezala.
První věc, které si na něm všimnete je, že mlčí. A moc neprojevuje emoce. A vyhýbá se očnímu kontaktu. A má skoro nulovou řeč těla. A... No, prostě, obecně moc se s ním nedá bavit; přesně tak to však chce. Ostatní vlky nikdy moc nepochopil - jako vlče je pochopit nedokázal, teď je pochopit nechce - a tak je mnohem raději sám. Sic mu společnost jiných nevadí, nikdy jí neměl potřebu vyhledávat a tak vyrostl v docela izolovaného a sociálně neschopného.
Snad právě tato skoro až dětinská neochota komunikovat vede ostatní většinou k domněnce, že na tom obecně nemůže být mentálně o moc lépe, než právě malý vlček. Avšak Am'yaash rozhodně není žádný hlupák či blázen, to ne! Intelektu má na rozdávání a má mimořádně dobrou paměť, což by z něj dělalo špičkového rozumbradu. Jenže životní okolnosti v něm pouze jako jarní déšť zalily už v dětství zasazené semínka samoty a on se od té doby psychicky jen zhoršuje- takže ambicemi nemíří vysoko a spokojil se i s tím málo, co je mu jinými přisuzováno. A to i přestože má tak docela sebemínění na rozdávání. Izoluje se ale od všech víc a víc- a hlavně, ztrácí pojem i o tom, kým je i on sám. Právě kvůli této nejistoty o vlastní identitě se začal oslovovat jako "to" a "oni", popřípadě "my", neb tak jedině se cítí vystižen slovy; samozřejmě v případě, že se rozhodne vůbec promluvit.
Přes tohle všechno by se však vůbec nedalo tvrdit, že je Am'yaash zlý. Nikdy by neublížil ani mouše, jakkoliv děsivě může působit; hlavně s jeho medvědí lebkou na hlavě! Sic v nejedných očích se rozpíná strach při prvním setkáním s tímto výstředním šamanem pochybného vzhledu, je to strach zcela a naprosto neoprávněný. Ve skutečnosti je ve většině případů myšlenkami až moc odtržený od reality, v jakémsi stavu podivné meditace, na to, aby se vůbec obtěžoval někomu kazit den. Ke všemu zaujímá neurčitý stoický postoj, skoro až lhostejný, ke všemu kromě k věcem, o kterých začne být až obsesivně přesvědčený. Mohli byste mu oznámit, že právě byla prolita krev tisíce vlků a stejně by nepohnul brvou o moc víc, než kdybyste tvrdili, že nebe je modré či tráva zelená. Ve druhý moment mu však vnuknete nápad, že rostliny k nám promlouvají jako duše zemřelých- a jen můžete sledovat, jak se bude moct přetrhnout, aby tuto teorii prozkoumal hlouběji.
Suma sumárum; Am'yaash má svůj vlastní svět, svou vlastní bublinu, do které pronikne máloco a málokdo. Vždycky takový byl a už takový nejspíše vždy bude.

minulost:
Narodil se váženým členům Nihilské smečky, Luně a Orsonovi, společně se dvěma sourozenci na pozdní jaro. Rodiče je pojmenovali C'héraitché, Bellanna a jeho pojmenovali Amias. Postupně si toto jméno však, díky vadě řeči, překroutil na Amiáš, nu a potom už to byla jen krátká cesta k právě jméně Am'yaash.
Jakkoliv bylo už v brzkém dětství jasné, že modrý není úplně "normální", nikdy nebyl z ničeho vynechán a nikdy nebyl za svou odlišnost souzen. A rodičovské lásky měl snad víc, než si kdykoliv mohl přát! Hlavně té od maminky.
Pokud je však v životě jediné pravidlo, tak to, že všechny hezké věci jednou skončí. A právě to hezké mu skončili v moment, kdy se dozvěděl o její vraždě. Svět se mu otočil vzhůru nohama. Najednou nevěděl, co má dělat, jak se cítit, jak se chovat. A jakoby toho nebylo málo, nedlouho poté se vytratil i bratr a otec. Zůstal ve smečce pouze on a sestra Bellanna.
Nedokázal vystát tlak okolí, který na něj v ty měsíce působil. Vědět, že ho každý lituje, jenže zároveň se k němu chovají jinak, než předtím. I sestra se změnila. Nic nebylo stejné. Bylo to jako začínat od nuly- a když už někde měl začínat od nuly, ať už je to aspoň na novém místě, usmyslel se. I tak se vytratil do světa také, nic o svém úmyslu nikomu neříkajíc. Jen se sebral, na hlavu si připevnil svou medvědí lebku, kterou získal o několik měsíců předtím z medvědice v Zeleném lese a šel, vůbec netušíc kam.

Brzo zjistil, že udělal velkou chybu, jenže už by se do Nihilu nedokázal vrátit; jen ta představa, jaké nechtěné pozornosti by se mu dostalo, kdyby se tam najednou zjevil! Ta pro něj byla mnohem děsivější, než že by někde pošel vyčerpáním. I tak přežíval na bobulích, které se i s ulomeným rohem naučil vyvolávat ze země, cestoval bez jasného cíle či plánu a v koutku duše očekával, že to bude jeho konec.
Jednoho dne byl však objeven jakousi podivnou smečkou -- snad dokonce tlupou -- vlků, kteří obývali místní bažiny a přilehlé skalní jeskyně. I ti si o něm prvně mysleli, že je modrý i s tou svou podivnou maskou jakýsi divný a nikdo moc nevěděl, co s ním. Když však zjistili, že ovládá magické schopnosti, byli u vytržení; magie v jejich společenství byly brané jako znamení. Znamení proroka, daru z nebeských výšin, spasitele- jakkoliv ho nazývali, už jej neměli vůbec problém mezi sebe přijat. Z ošklivého kačátka vyrostla v jejich očích ne jen krásná labuť, rovnou zlatá husa. Rituálně mu změnili jméno na Chozai Am'yaash, "prorok Amiáš", obvěsili jej zlatými náramky i jmenovali ho jejich věštcem.
Samozřejmě, že Am'yaash žádné zvláštní nadlidské schopnosti neměl; avšak nestěžoval si. Měl všechno, co kdy chtěl: ostatní jej respektovali, naučili se číst v jeho gestech i bez mluvy, měl vlastní klid, třeba na plné ovládnutí jeho magie. Mohl dávat rady kdekoliv se pohnul i zůstat kompletně stranou od všech.
Miloval svůj život v tomhle společenství. Byl zasvěcen do tradic i kultury, převzal jejich filozofii, cítil se příjmut takový, jaký je. Bylo to až idylické- jenže někde hluboko uvnitř se pořád necítil, že tam skutečně patří. Čím déle tam strávil, tím více se mu postupně začalo stýskat po Nihilské smečce. Teda hlavně po posledním členu jeho rodiny, Bellanně. Zajímalo ho, jak se jeho sestřička drží. Čeho už v životě dosáhla. Zda už má vlastní rodinu.
Tahle zvědavost mu nedávala spát. Stala se jeho chronickou obsesí- tak k nevydržení, že se prostě musel vydat zpátky. Bylo na čase se vrátit zpět domů.

zajímavosti:
⊛ Není němý, ale mluví pouze vzácně, také spíše heslovitě, než v celých větách.
▪︎ V důsledku má dost chraplavý hlas, asi jako kdyby trpěl neustále kašlem.
⊛ Hlavně v nočních hodinách jej můžete spatřit nosit na hlavě lebku medvěda. Získal jí z medvědice, kterou zabil sir Sóren, když byl modrý ještě vlče. Je to jeho nejcennější majetek.
⊛ Má PAS- poruchu autistického spektra.
⊛ Neumí lovit, neulovil v životě žádnou kořist; plně se spoléhá s obživou na svou magii. Právě kvůli tomuto nezvyku konzumovat maso si k němu vyvinul i určitou averzi a skoro vždy jej odmítne.
▪︎ Má velmi, velmi hrubou srst; prakticky dokonale zakrývá ostré žebra, která se mu pod ní rýsují.
▪︎ Díky svému nepřirozenému stravování jeho tělo obecně dost trpí: od křehkých kostí, přes nedostatek bílkovin až k anémii, rozhodně nepatří mezi ty, od kterých byste měli žádat tipy na stravovací návyky.
⊛ Roh na hlavě mu zlomil bratr, když jej v dětství využil jako svůj terč pro "rytířský boj" s klackem.
⊛ Na levé přední tlapě má obvázané mušle, které byly symbolem jeho rodiny.

Magie:
Obnovení rostlin
Jeho magie je poměrně prostá: dokáže nechat vyrůst ze země ty rostliny, které na dotyčném místě už někdy rostly. Také je může nechat rovnou plodit, nehledě na to, zda je jejich sezóna či půlka zimy. Tato jeho schopnost ho skoro vůbec nevyčerpává, vyžaduje ale poměrně dost koncentrace a odhodlání a jejich množství je udáváno tím, jak dávno tam tato rostlina rostla. A tak by sice teoreticky mohl nechat vyrůst ze země prehistorické přesličky vysoké několik metrů bez toho, aby to na něj mělo nějaký přímý fyzický dopad, prakticky by jej to ale stálo tolik psychické energie, že by ho to dočista vyčerpalo. A tak raději zůstává u jeho oblíbených ostružiníků, ze kterých si dělává všechny chody dne.

doplňky:
zlaté doplňky - obdržel během obřadu při přijetí do "společenství", které se stalo jeho útočištěm po opuštění Nihilu;
medvědí lebka - z mrtvoly medvědice, co zabil Sóren během jeho posledního souboje;
mušle na provázku - dárek od máti z dětství

druhá postava: uriasz

obrázek: https://media.discordapp.net/attachments/472460622286815243/1111783931914768385/Untitled40_20230527002953.png